Posl. Vošahlík: Pane místopředsedo, paní a pánové!

Projednáváme v dnešní schůzi návrhy zákonů, ostře zasahujících do poměrů naší veřejné správy a do její organisace a odstraňujících dosud existující špatné dědictví dřívějších režimů. Je to za prvé předloha zákona o výkonu lidové správy v sídlech krajů, navazující na zákon o krajském zřízení a na další zákony, upravující systém lidové správy ve státě. Předloha dále - řešíc problém orgánů státní moci a jednoduché administrativy v sídlech krajů a v některých jiných velkých městech - odstraňuje společně s tím zastaralou instituci statutárních měst jako instituci privilegovanou, lidově demokratickému zřízení již nevyhovující.

Projednáváme za druhé návrh zákona o oddlužení svazků lidové správy, jehož provedení po odstranění dvojkolejnosti veřejné správy umožní národním výborům řádně plniti jejich úkoly tak, jak určuje naše ústava, a zapojit finanční hospodářství národních výborů do jednotného hospodářského plánu. Hospodářský chaos, který charakterisuje kapitalistickou soustavu, zanechával v organisaci a úpravě hospodaření staré samosprávy nejednotnost, nejasnost, roztříštěnost, těžkopádnost a špatnou službu veřejnosti. Národní výbory po roce 1945 převzaly z kapitalistické soustavy dvě hlavní těžkosti staré samosprávy; bylo to zadlužení bývalé samosprávy a nerovnoměrné rozdělení kulturních a sociálních zařízení.

Finanční hospodářství bývalé samosprávy bylo vždy citlivým bodem, v němž tehdejší vládnoucí třída oklešťovala finanční možnosti samosprávy a měla v úřednickém představiteli a v nadiktovaném složení finanční komise výhradní disposici s finančními prostředky a ovládala tím všechno finanční dění samosprávy ze svých třídních hledisek. Česká samospráva v době zápasu českého národa s habsburskou dynastií o uznání zemských práv vykonala svoje poslání. Český člověk se mohl lépe vyžívat politicky v obcích nežli v zemi, a vůbec ne nebo jen nepatrně v celostátní politice. Proto obrátil veškerou svou péči na komunální politiku. Na půdě samosprávy se za Rakouska odehrávaly nejen zápasy a boje národnostní, ale také těžké boje politické. Tyto zápasy měly svůj rub v obecním hospodářství, což se jevilo jako boj o hospodářský vzestup pracující třídy jak se zastánci již odumírajícího feudalismu, tak i mohutné německé a mohutnějící české buržoasie, která se ve prospěch lidu nechtěla vzdávat svých hospodářských výsad a výhod, ohrožovaných vymáháním obecních dávek a poplatků. Vývoj měst a obcí byl ovlivňován daňovým, lépe řečeno dávkovým zatížením. Podnikatel-kapitalista, který se snažil dosáhnout největšího zisku, neuvažoval o svých výrobních nákladech pouze s hlediska opatření surovin, energie a pod., nýbrž také s hlediska zatížení svého podniku a výrobku veřejnými dávkami. A kapitalisté, mající politickou moc v ruce, získávali snížení výrobních nákladů, spíše z veřejných dávek než z technického zlepšení. Technické zlepšování pro ně totiž znamenalo nové investice, kdežto snížení veřejných dávek pro ně znamenalo ihned zisk. Dary továrníkovy, poskytované za tím účelem obci, dovedly korumpovat celé skupiny obyvatelstva. Podniky byly zakládány proto v obcích, kde bylo málo obecních dávek a kde byly nízké obecní přirážky.

Kromě toho správní systém kapitalistických států představuje hlubokou propast mezi státem a veřejností, znamená nadvládu státu nad veřejností. Kapitalismus se opírá o byrokratickou státní mašinerii a o speciálně vybrané úředníky. Vzniká rozpor a protiklad mezi centrální státní správou a samosprávou. Autonomní pojetí samosprávy, jež je dáno určitou historickou epochou jako produkt třídního boje, je opouštěno, jakmile se změní poměr třídních sil a třída bojující o moc se zmocní celého státního stroje. Zde vznikají také falešné theorie o postavení samosprávy, jako buržoasní theorie reformistů o t. zv. municipálním socialismu, která vycházela ze tří hlavních zásad: 1. že obec je něco jiného než stát a místní správa je protikladem proti státní správě; 2. že město je kolektivním sídlištěm, ve kterém nepřevládá třídní boj, nýbrž solidarita, pospolitost zájmů, a 3. že komunální hospodářství, jehož cílem není zisk, je zárodkem socialistického hospodářství.

Je však potřebí si uvědomiti, pánové a dámy, že municipální hospodářství se rozvíjí na základě kapitalistického vykořisťování, že se municipální podniky budují za pomoci bank. Buržoasie má zisky nejen ze soukromých nemovitostí, ale také z procent, jež vyplácí samospráva za půjčky, dodávky a pod. Buržoasie ovlivňuje samosprávy, aby se staraly hlavně o spořádanost centrálních městských čtvrtí, kde sídlí bohatá část obyvatelstva. Na druhé straně dělnické čtvrti zůstávají zpravidla neuspořádané a zanedbané.

To, že municipální podniky jsou zapojeny do celého systému finančního kapitálu, činí ze samospráv nástroj vládnoucích vykořisťovatelských klik, které se sem snaží dosazovat své chráněnce. Veřejná správa nemůže mít jiný charakter než třídní. Třídní boj však nekončí před branami radnice. A tak se v naší samosprávě odehrával prudký, ale tichý boj. Všichni ti, kdož měli na starosti a na mysli péči o občanstvo, pro něž chtěli vybudovat potřebná zařízení zdravotní, sociální a kulturní, musili na tato zařízení opatřit peníze. To bylo možno buď z výnosu obecního jmění nebo obecními dávkami, dále přirážkami ke státním daním, subvencemi a půjčkami. Všechny tyto způsoby opatřování peněz pro samosprávu znamenaly zvláštní formu třídního boje. Zvyšování obecních dávek bylo velmi nepopulární, poněvadž zasáhlo sice ty, kteří měli nějaký majetek, ale byly to často i drobní vlastníci, jejichž majetek byl nepatrný a kteří se málo cítili příslušníky buržoasní třídy. Subvenci získával pro obec politik, který byl věren držitelům moci. Subvencemi si kapitalisté kupovali obecního politika, který jim byl povolný na poli zemské nebo celostátní politiky. Potom zbývaly jen přirážky ke státním daním ve prospěch obce, jimž zase unikají kapitalisté různými způsoby a hlavně tím, že se stěhovali s celým podnikem a s celou výrobou na taková místa, kde přirážky byly nízké. A konečně posledním zdrojem financí samosprávy byly výpůjčky.

Systém přirážek způsobil nerovnoměrné rozdělení podniků, které se zakládaly tam, kde bylo obecních přirážek málo nebo kde byly nízké, a nikoli tam, kde by byly pro ně výhodné přirozené podmínky. Umisťováním průmyslu se stávalo, ze v obci přece jen byly do určité míry zabezpečeny příjmy obecního rozpočtu; investovalo se a tyto investice - kromě pracovních příležitostí - přitahovaly do města další pracovníky. Obce, ve kterých byla zakladatelská a podnikatelská činnost, rostly, bohatly a přitahovaly k sobě další průmysl a další pracovníky. Z jiných obcí se průmysl stěhoval, obce se vylidňovaly, chudly a zadlužovaly se. Před Mnichovem stát nezjednal ve financích samosprávy vůbec nápravy, naopak ponechával starý způsob hospodaření, jenž rozděloval obyvatelstvo do skupin, které se daly při jejich vzájemné isolaci snadno ovládat. Česká buržoasie poznala, že samospráva jí může poskytnout místo, na němž bude moci odporovat náporu pokrokových sil. Rozdíl mezi bohatými a chudými městy dále vzrůstal, chudé kraje se dále vylidňovaly, obce se dále zadlužovaly a obecní dluh rostl.

Z těchto důvodů se obce dostávaly do kritické finanční situace, takže dokonce vyšší samosprávné svazky, okresy a země, musely vypomáhat ze svých vlastních prostředků. Všechny tyto výpomoci byly ovšem nedostatečné, pro dluhovou službu obcím zákonem č. 96/35 Sb. Obecní dluhy však svou úrokovou a úmorovou službou nesnesitelně zatěžovaly obecní rozpočty stále víc, samosprávní činitelé zoufale zápasili o rovnováhu, aniž se jim to podařilo, občanstvo ztrácelo důvěru v jejich schopnost a dovednost hospodařiti s obecním majetkem, a tak sama podstatná myšlenka samosprávy: dobře sloužit lidu - byla zdiskreditována.

Koncem roku 1934 činilo celkové zadlužení všech samosprávných svazků 12.384 mil. Kč a náklad na úmor 1.078 mil. Kč. V roce 1935 činilo zadlužení již 12.431 mil. Kč a dluhová služba 1090 mil. Kč. Během okupace sice kleslo zadlužení obcí o 2.800 mil. Kč, jelikož obce nemohly investovat a proto své dluhy splácely. Avšak potom zadlužení obcí a okresů opět stoupalo a dosahuje dnes výše 17 až 18 miliard korun. Tyto dluhy se staly těžkým závažím, bránícím a brzdícím činnost národních výborů.

Ústavou z 9. května jasně vyjádřil pracující lid Československa svou vůli vládnout ve státě bezprostředně národními výbory. Tím se národní výbory staly součástí státní správy a nastal vhodný okamžik k úpravě zadluženosti starých samosprávných svazků, nyní svazků lidové správy, neboť zásada jednotné státní správy se musí výrazně projevit i v oblasti veřejných financí.

A právě v této oblasti se domnívala reakce, že má před únorem pro sebe velmi mnoho argumentů pro udržení dvoukolejnosti. Strašila národní výbory tím, že odstraněním autonomního rázu místních správ budou národní výbory vystaveny na milost a nemilost vysoké byrokracie. Reakce, ovládaná byrokracií se tak postarala, aby národní výbory na vlastní kůži cítily, že tato úprava bude pro ně nevýhodná. S rozhojněním úkolů národních výborů nebyla totiž ve stejné míře rozhojňována také finanční úhrada. Národní výbory se však ve své rozhodné většině nedaly zastrašit. Velký příklad Sovětského svazu jim ukázal, že lze velmi dobře kombinovat příjmy z místních zdrojů a příjmy celostátního důchodu a začlenit hospodaření národních výborů do hospodářství celostátního. V tomto smyslu se také dožadovaly řešení finančních záležitostí. Praktikům v národních výborech bylo jasné, že plánované hospodářství musí přihlížet ve své další etapě vývoje k rovnoměrnému budování celé země a že je nutno natrvalo setřít rozdíl mezi bohatými a chudými kraji, mezi bohatými a chudými okresy a obcemi.

A únor rozhodl v boji o národní výbory a o jejich koncepci s definitivní platností. Organisované tažení reakčních sil buržoasie proti vymoženostem národní a demokratické revoluce bylo zlomeno a vedoucí úloha dělnické třídy se touto porážkou reakčních sil dalekosáhle upevnila. Tyto změny se nutně projevily ve vývoji veřejné lidové správy. Byl ústavně zajištěn systém jednotné státní moci, jejímž nositelem a vykonavatelem v obcích, okresech a krajích jsou národní výbory. Tím se proklamovala jednotnost a jednota státní moci a odstraněn současně uměle konstruovaný rozdíl mezi samosprávou a státní správou. Národní výbory nadále vykonávají na území, pro které jsou zvoleny, veřejnou správu ve všech jejích oborech, zejména také i správu finanční, stávají se nositeli a vykonavateli státní moci, to jest výsostné moci lidu, jediného zdroje veškeré moci ve státě.

Byla tedy odstraněna dosavadní dvoukolejnost veřejné správy, neboť je nemyslitelné, aby stát, který se stal mocenským nástrojem pracujícího lidu, ponechával veřejnou správu nadále rozdvojenu na stát a svazky lidové správy, kde by se skrývalo nebezpečí brzdy a překážek na jeho cestě k socialismu. Jestliže lidově demokratické pojetí naší ústavy odstraňuje dvoukolejnost veřejné správy a zavádí jednotnou správu lidovou, vykonávanou lidovými orgány - národními výbory, nelze nadále strpěti dosavadní samostatné finanční postavení svazků lidové správy, a celostátní zřetel stejnoměrného a jednotného uspokojování jejich potřeb vyvolal nutnost připoutati finanční hospodářství národních výborů k hospodářství státnímu ve všech směrech.

Finanční hospodaření národních výborů je upravováno v rámci veřejného hospodářství a podle potřeb jednotného hospodářského plánu tak, aby národní výbory mohly řádně plnit své úkoly. I v této sféře je tedy odstraněn rozdíl mezi samosprávou a státní veřejnou správou. Toto pojetí se projevuje i v ustanovení o komunálním majetku. Komunální majetek není pojímán ve smyslu municipálního socialismu, nýbrž jako forma národního majetku. I když je zde tedy ponechána majetkoprávní subjektivita obcí, okresů a krajů, neznamená tato zásada, že by bylo možno na jejím podkladě konstruovati veřejnoprávní subjektivitu a neodvislost svazků lidové správy na státu. Má jen umožnit, aby národní výbory spravovaly jim svěřený majetek jako svůj s veškerou péčí a s rozvinutím obchodní a podnikové jejich iniciativy.

Základním požadavkem jevilo se tu, nejprve se vypořádati s nejbolestivějším problémem národních výborů, a to s jejich závazky a břemeny, v něž tyto výbory a dřívější nositelé jejich veřejné moci vešli při plnění sobě svěřených úkolů. Aby bylo jistě a úspěšně dosaženo hospodářské roviny svazků lidové správy se systémem státního hospodářského plánu, bylo nutno, aby byly oddluženy svazky lidové správy zákonem, který jednotně upraví převzetí vnitřních dluhů a likvidaci záruk, jež tyto svazky převzaly, jakož i aby byl určen způsob, jak naložiti s některými jejich aktivy.

Paní a pánové, děje se tak předloženým návrhem zákona o oddlužení svazků lidové správy, jímž je učiněn podstatný krok k začlenění finančního hospodaření národních výborů do celostátní finanční politiky. Vlastní omezené a nerovnoměrné berní zdroje nebudou již základem rozpočtové úhrady, nýbrž finančním plánem bude stanovena jak potřeba, tak také odpovídající jí podíl na celostátních příjmech. Veškeré investice budou stanoveny v hospodářském plánu a jejich financování převezme stát. Rozpočtování a účetnictví bude přizpůsobeno novým moderním formám finančního řízení podniků i správy. Umožní se vzájemné srovnávání plánování a nakonec i spravedlivá distribuce veřejných finančních prostředků.

Předložený návrh zákona zavádí tedy pořádek do hospodářství národních výborů, zbavuje je velkých starostí se splácením a úrokem tíživých dluhů, vytváří jednotný veřejný dluh, snižuje úrokové břemeno z tohoto dluhu a splátkovou povinnost rozvrhuje na větší počet roků, zlepšuje administraci tohoto dluhu a umožňuje svazkům lidové správy věnovat se úspěšně svému poslání bez starostí o staré dluhy.

Přitom celkové hodnocení a celkové měřítko pro posuzování musí dnes již nabývati převahy nad úzkým hlediskem lokálním nebo regionálním. Naším cílem je, aby všechny svazky lidové správy byly oddluženy, aby byl učiněn krok k odstranění dosud patrných rozdílů mezi chudými a bohatými svazky a konečně abychom se dostali k - finančnímu plánování, které má zabezpečit finanční hospodářství všech svazků lidové správy v rámci státního rozpočtu, který se stále více přibližuje k finančnímu plánu.

Celkem tedy vnese zákon o oddlužení svazků lidové správy - který podle slov ministra dr. Dolanského bude míti pro ně tutéž funkci, jako měl pro národní hospodářství dvouletý hospodářský plán obnovy - pořádek do hospodářství obcí; budou zbaveny svých tíživých dluhů a všechny budou postaveny na jednu úroveň. Tím bude umožněno plánovitě a programově upravovat jejich péči o pracujícího člověka. Tak také bude možno napravovat hříchy minulosti, kdy zásada rentability kapitalistického podnikání podvázala vývoj obcí a způsobovala u nich velké rozdíly na zařízeních pro blaho občanů. Konečně bude umožněno, aby bylo plánováno nejen hospodářství státní, nýbrž také hospodářství svazků lidové správy, aby bylo zabráněno vylidňování chudých krajů republiky a aby byl vytvořen předpoklad rovnoměrného rozložení péče o občany republiky.

Zapojením pak svazků lidové správy do státního rozpočtu bude umožněno finančně zabezpečit všechny funkce těchto svazků v plné míře, úměrně našemu národnímu důchodu, a bude tak usnadněna naše cesta k socialismu, na níž národní výbory s úspěchem plní svoji důležitou úlohu. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Polanský: Dalším přihlášeným řečníkem je posl. Kobylka. Dávám mu slovo.

Posl. Kobylka: Pane místopředsedo, paní a pánové!

Každá doba si dává své vlastní řády, a tak i naše lidová demokracie hned od roku 1945 hluboce zasáhla do naší veřejné správy. Předně vytvořila národní výbory jako sbory k výkonu vůle lidu v úseku administrativní i výkonné správy v obcích, okresích a konečně i v krajích.

Dosud vydanými normami bylo sledováno vytvořit nové organisace naší veřejné správy, dáti jí nového ducha, novou náplň. Nejpodstatnější byla vůle uvésti v život jednu z nejzákladnějších zásad naší ústavy, totiž: že zdrojem veškeré moci ve státě je lid a on že je také jediným vykonavatelem i veřejné správy prostřednictvím svých zástupců, jež si volí. Dále pak šlo o to, abychom svoji veřejnou správu a její výkon zdokonalili, zhospodárnili ji a učinili výkonnější.

Zřízením krajů byly vytvořeny předpoklady pro možnost stálého a bezprostředního styku s lidem a potřebami kraje; zblízka je znáti a tak snáze je slaďovati v obecném zájmu a konečně dáti možnost denní a bezprostřední kontroly nad výkonem veřejné správy a i volených zástupců samého lidu.

Provedená reorganisace okresů, resp. jejich přizpůsobení novým poměrům, odpovídá lépe potřebám obyvatelstva v našich obcích, než jak tomu bylo dříve. Za zvláště prospěšné je možno považovati zrušení velkého počtu mnohých byrokratických úřadů, jež se nám dříve vytvořily a k nimž také patří celá stupnice finanční správy a úřadů ochrany práce.

Dnes projednávaným návrhem zákona o výkonu lidové správy v sídlech krajů odstraňuje se stará instituce v naší vnitřní správě, t. zv. statutární města. Rozcházejíce se s městským statutárním zřízením, jsme povinni všechno to kladné, co bylo statutárními městy vykonáno, oceniti a to nejlepší, to jest svědomitost a vůli tvořit dobré, převzít jako neměnitelnou zásadu navždy, aby tak bylo dokázáno, že zájmy obcí a měst máme stále na zřeteli. Jsme přesvědčeni, že se nám i zde bude dařit a že z bývalých statutárních měst vytvoříme opravdová krajová centra, z nichž budou vycházet mnohé dobré náměty k budovatelským snahám všech okresů, měst a obcí v krajích.

V důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona se podrobně líčí historický vývoj našich statutárních měst. Je z něho vidět, že musela zápasit s celou řadou překážek. Jednou z nepříjemných překážek byla často nevraživost jednotlivých statutárních měst mezi sebou, která škodila dobré věcí. Další nevýhodou statutárních měst byla poměrně malá možnost kontroly výkonu městské správy lidem, která z velké části byla prováděna bezduchým byrokratickým způsobem.