Všetky zákony a nariadenia, vydané za prvej republiky, riešily len určité úseky z celého radu problémov na poli cirkevnom, a ani zákon o vzájomných pomeroch náboženských vyznaní z r. 1925, ani modus vivendi z r. 1928, ba ani kongruový zákon nepriniesly podstatných zmien do stavu, aký bol za Rakúsko-Uhorska.

Pretože nedošlo k dôslednému vyriešeniu žiadnej z otázok, týkajúcich sa pomeru cirkví k štátu, nepriaznivé následky z toho vyplývajúce niesla ako cirkev rímsko-katolícka, tak aj ostatné cirkvi a náboženské spoločnosti, a takýto stav prirodzene neprospel ani štátu. Bola nastúpená cesta, ktorá budovala na starých rakúskych právnych základoch, ktoré boly iné pre Slovensko a iné pre české zeme, a k týmto dvom právnym sústavám na poli cirkevnom pristúpily nové zákony československé.

Štát sa riadil pri uznaní cirkví rakúskym zákonom z 20. mája 1874. č. 68 r. z., a uhorským zákonným čl. XLIII z r. 1895, ktoré zákony stanovily podmienky uznania cirkví štátom. Popri cirkvách štátom uznaných boly v štáte niektoré cirkvi, ktoré nežiadaly o štátne uznanie. Bolo tu mnoho nejasností o tom, ako ďaleko siaha právomoc cirkví a kam siaha moc štátu vo veciach kontroly kultu. Niektoré ustanovenia, prevzaté z dôb starších, priamo odporovaly zásadám rovnosti jednotlivých cirkví a boly v rozpore s duchom ústavy.

Osobitným zjavom v množstve právnych predpisov bolo patronátne právo, ktoré katolícku cirkev iba ponižovalo, keď často duchovný musel doslovne žobrať u patróna o opravu kostola. Do roku 1918 štátny zásah do vecí náboženského kultu prevádzal sa cestou Ministerstva kultu a verejnej výučby, cestou ktorého prevádzal aj panovník svoje hlavno-patronátne právo nad cirkvou katolíckou. Po roku 1918 prešlo toto právo na Ministerstvo školstva a národnej osvety okrem hlavno-patronátneho práva, ktoré prešlo na vládu. Patronátne spory medzi cirkevnými beneficiantmi a patrónmi či už súkromnými - zemepánmi - či verejno-právnymi - obcami, mestami, verejno-právnymi základinami - boly časté a riešily sa jednak administratívnymi úradmi, alebo boly odkázané na riadny súd. Tu nebolo náležitého prehľadu, najmä v otázkach hlavno-patronátneho dozoru, ktorý sa rozšíril na celé územie, a štátna kultová správa pri svojom zaznávaní zúžila sa skoro len na veci platové a na rámec kongruového zákona. Rehoľná otázka skoro celkom vypadla z dozoru a majetko-právne veci sa staly skoro len otázkou formality. Právne predpisy, vydané od najstarších dôb, používaly sa pri riešení právnych otázok patronátnych rozličnými štátnymi úradmi celkom náhodne a odlišne. Vznikaly tu také nejasnosti, že sa volalo po náprave už v dôvodovej zpráve k rakúskemu zákonu z r. 1874, č. 50 r. z., a sľubovalo sa upravenie patronátnych pomerov.

Pri tejto príležitosti nie je možné vypočítať nejasnosť a rôznorodosť všetkých predpisov a zákonných ustanovení, týkajúcich sa úpravy pomeru medzi cirkvami a štátom, avšak možno konštatovať i z uvedených skutočností, že Československá republika v prvých dvadsiatich rokoch svojho jestvovania nevedela vyriešiť problém, ako sjednotiť cirkevné zákony a predpisy v duchu ústavnej listiny. Kapitalistický systém nemal ani záujem uviesť zásady ústavy do života, lebo roztrieštenosť právnych predpisov na tomto poli mu iba prospela. Tejto úlohy sa ujíma až naša ľudovodemokratická republika bez kultúrneho boja a po vyriešení sociálnych otázok.

Vládny návrh zákona tlač 346, ktorým sa zriaďuje Štátny úrad pre veci cirkevné, má 6 paragrafov. Je len zákonom rámcovým a k jeho prevedeniu budú vydané potrebné prevádzacie nariadenia.

V § 1 hovorí sa o zriadení Štátneho úradu pre veci cirkevné ako ústrednom úrade, na čelo ktorého bude postavený minister, ktorého určí prezident republiky. Tým je dostatočne odôvodnená vážnosť a dôležitosť tohto ústredného úradu, ktorý má riešiť nabudúce všetky cirkevné záležitosti.

§ 2 objasňuje jeho úlohy, vyplývajúce z našej ústavy, aby sa u nás cirkevný a náboženský život vyvíjal v súlade s našou ústavou a so zásadami ľudovodemokratického zriadenia. Jeho úlohou bude sjednotiť cirkevné zákony a predpisy a dbať, aby ústavné zásady neostaly len na papieri.

§ 3 určuje jeho pôsobnosť. Tu sa najvypuklejšie ukáže roztrieštenosť v cirkevnej agende, ktorá vyplýva z nejednotnosti predpisov týkajúcich sa cirkví. Podstatná časť tejto agendy je na Ministerstve školstva, vied a umení a na Slovensku na príslušnom povereníctve. Ďalšia časť cirkevnej agendy je rozdelená v rozličných ministerstvách a úradoch, najmä na Ministerstve sociálnej starostlivosti a ochrany práce, na Ministerstve zdravotníctva, Ministerstve techniky, Ministerstve informácií a osvety, Ministerstve financií, Ministerstve vnútra, Ministerstve zemedelstva, Ministerstve zahraničia, Ministerstve spravodlivosti, Ministerstve pôšt a na Najvyššom cenovom úrade.

Všetky referáty a oddelenia sa na ústredných úradoch zrušia a tieto prevezme Štátny úrad pre veci cirkevné.

§ 4 stanoví, že svoju pôsobnosť na Slovensku vykoná minister prostredníctvom Slovenského úradu pre veci cirkevné, riadeného povereníkom, ktorého určí vláda.

§§ 5 a 6 nepotrebujú osobitné vysvetlenie.

Táto osnova zákona po jej prijatí parlamentom prevedie sjednotenie cirkevnej agendy, aby všetky záležitosti týkajúce sa cirkvi boly riešené v budúcnosti jednotne, objektívne, prehľadne a rýchle, čím sa zlikviduje starý stav roztrieštenosti.

Zákon, ktorým sa zriaďuje Štátny úrad pre veci cirkevné, ako aj druhý zákon - o platoch duchovných, ktorý s tým úzko súvisí, rieši čisto vonkajšie záležitosti cirkví a nijako sa nedotýka ich vnútornej štruktúr ani vecí vieroučných a mravoučných. Všetci duchovní bez ohľadu na ich cirkevnú príslušnosť, ktorí majú kladný postoj k nášmu štátu a jeho ľudovodemokratickému zriadeniu, s radosťou uvítajú oba tieto zákony, ktoré ich pozbavia hmotných starostí a vrátia ich tak svojmu pôvodnému poslaniu medzi veriacimi: slúžiť Bohu a vlasti. (Potlesk.) Pozbavení starosti existenčných nájdu si dosť času, aby svojou radou a dobrým príkladom účinne sa zapojili do budovateľského programu našej vlády, ktorého cieľom je povzniesť úroveň širokých vrstiev pracujúcich, čo je i najvyšším príkazom božím - príkazom lásky k blížnemu. (Potlesk.)

Vládny návrh zákona tlač 346, ktorým sa zriaďuje Štátny úrad pre veci cirkevné, bol prerokovaný dna 10. októbra 1949 vo výboroch ústavno-právnom, rozpočtovom a kultúrnom. Ako spoločný zpravodajca týchto výborov doporučujem slávnemu Národnému shromaždeniu prijatie tejto osnovy podľa usnesení výborov. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dávám slovo zpravodaji k bodu 2, p. posl. dr Havelkovi.

Zpravodaj posl. dr Havelka: Pane předsedo, páni ministři, paní a pánové!

Také druhá z osnov, které dnes projednává Národní shromáždění, má nesmírný význam pro celý další vývoj náboženského života v naší zemi. Návrh zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem vytváří zcela nový život pro církve a náboženské společnosti, oprošťuje církve od nekřesťanských, hmotných zájmů a vlivů, napravuje staleté křivdy na drobném duchovenstvu všech církví. Tímto zákonem končíme období, kdy boháči mohli zneužívat církví a náboženství pro svoje nízké, sobecké třídní zájmy proti pracujícímu člověku, a umožňujeme duchovním všech vyznání, aby kráčeli pevně s lidem vstříc naší společné šťastné budoucnosti. (Potlesk.)

Panstvo, které v minulosti vládlo v naší zemi, se často dovolávalo náboženství a církve. Zdegenerovaná habsburská dynastie a němčíci a maďarisující šlechta v Rakousko-Uhersku, stejně jako bankovní a agrární magnáti prvé republiky si hleděli zajistiť podporu vysoké katolické hierarchie. Katolická hierarchie vlastnila obrovské velkostatky, přepychové paláce a zámky, žila ve svých sídlech obklopena houfy služebnictva a hájila až na světlé výjimky zájmy šlechty nebo později buržoasie. Není divu, že pracující lidé, i věřící, odsuzovali ohromné, nekřesťanské bohatství církevního panstva. Katolická církev jako vlastník obrovských latifundií, u nichž byly vykořisťovány tisíce zemědělských dělníků, se tak dostávala do jedné fronty s vládnoucí šlechtou a později velkoburžoasií a agrárním panstvem proti lidu, ztrácela vážnost u pracujících mas a stávala se předmětem jejich odporu. Vedle mocné a nesmírně bohaté katolické hierarchie byly ostatní církve za Rakousko-Uherska pouze trpěny a také za buržoasní republiky se jejich postavení nemohlo zvláště hospodářsky ani přirovnat k vlivu a prostředkům katolické církve.

Avšak i uvnitř katolické církve byly hluboké rozdíly. Zatím co vysoká hierarchie žila v lesku a slávě po boku vládnoucích tříd, prostí katoličtí duchovní, kaplani, faráři a děkani, žili s lidem, prožívali s ním dobré i zlé, znali jeho bolesti a tužby. Vládnoucí třída v katolickém Rakousku i v buržoasní republice pohlížela proto na velkou část prostého kněžstva s nedůvěrou, považovala je za spojence lidu a neměla zájem o jejich sociální postavení. Drobní duchovní, kteří se nedostali na nečetné protekční fary, žili proto velmi skrovně, často v bídě a nedostatku. Venkovští faráři, zejména v chudších oblastech, obyčejně ještě dřeli po celodenní službě na svém políčku a sháněli každou korunu vedlejšího výdělku. Farář Karel Dvořák z Dubu u Vodňan o tom píše v dopisu: "Kněžské příjmy byly až dosud velmi nespravedlivě rozděleny. Kněží jsou na malých farách v žebrotě, hrozně živoří a svou poměrně velkou režii musí uhrazovat pracným a většinou i trapným ohlížením se po vedlejší jakékoli výpomoci, kdežto kněží na velkých nebo t. zv. tučných farách nevědí, mají-li si - s nadsázkou řečeno ovšem - koupit každou takřka chvíli raději nové auto nebo postavit další vilu. Znám faráře, který na malé faře musel pomáhat se svou starou matkou sedlákům při polních i jiných pracích, aby se mohl aspoň vůbec najíst, a znám ovšem zase i kněze na jiných, velkých farách, kteří tam mají doslovně zlatý důl."

Přímo ubohé bylo a dosud je postavení četných mladých kaplanů, kteří neměli ani zač se obléci a kteří takřka zadarmo vedli často správu celé farnosti, aniž dostali korunu z poplatků věřících. Známý je trpký a žalostný osud starých kněží na chudých farách, kteří se bojí odejít do pense, aby jejich nízký příjem dále neklesl, a pracují často doslova do poslední hodinky, do 70, 80 let, těžce nemocní a poloslepí. Tak se rozmohlo uvnitř církve protekcionářství. Tučné fary jsou obsazovány oblíbenci mocných pánů, zatím co nad duchovním, který se nedovede dost hrbit, neustále visí hrozba přeložení na žebráckou faru, t. j. rozsudek k mnohaletému živoření. Existenčním tlakem snažila se hierarchie vést prosté duchovní k tomu, aby se stávali nástrojem vládnoucích tříd, aby hájili jejich zájmy a názory. Na druhé straně byl duchovní závislý na velkomyslnosti patronátního pána a na věřících, od nichž si musel často vymáhat a vyprošovat ponižujícím způsobem různé odměny. Vysoká hierarchie se nikdy vážně nesnažila sociální postavení nižšího duchovenstva zlepšit, poněvadž ve svém nedostatku bylo více vydáno na libovůli církevních velmožů. Tak se vytvořilo v katolické církvi těžké postavení nižších duchovních, kteří žili v naprosté hospodářské závislosti na mocných pánech a v neustálé existenční nejistotě a kteří přitom z velké části nikdy neměli dost peněz k slušnému životu.

O postavení církví a duchovenstva se jednalo několikráte již za prvé republiky, ale bez pomoci pro nižší klerus. Několik návrhů ušlechtilého arcibiskupa Stojana na odstranění nejkřiklavějších křivd bylo v roce 1919 okleštěno nebo zamítnuto. Zatím co vysoké hierarchii, která se dovedla přes štvanici kulturního boje rychle dohodnout s vládnoucí buržoasií, zůstaly velkostatky ve výměře 319.000 ha, připravila panská koalice pro drobné duchovenstvo kongruový zákon. Tento zákon ještě prohloubil nerovnost církví, ale také poškodil pravé chudé katolické duchovenstvo. Jeden z poslanců v rozpravě charakterisoval zákon takto: "Změny jsou přímo zhoršením situace těch, jimž by mělo býti něco poskytnuto, zcela chudých duchovních, ve prospěch těch, kteří již mají více. Tak sociální pláštík při této předloze padá sám sebou." Také venkovští katoličtí kněží přijali zákon projevy nesouhlasu a zklamání. Katolický kněz František Pukl píše v brožuře z roku 1926 o kongruovém zákonu: "Co je platný zákon, který na jedné straně skýtá několik nepatrných výhod, ale na druhé straně duchovenstvo dvojnásobně poškozuje? Stát si mohl započísti a sebrati všechno, jen měl dáti slušný plat, úměrný vzdělání duchovenstva a současným drahotním poměrům." Dodnes vzpomínají katoličtí duchovní trpce na křivdy a příkoří, která jim přinesl buržoasní režim prvé republiky.

Teprve po vítězství lidové demokracie jsme přistoupili k dílu, na které čekaly celé generace drobného duchovenstva. Pozemkovou reformou po únoru 1948 byly zabrány církevní velkostatky, které stavěly dříve katolickou hierarchii a bohaté kněžstvo po bok nepřátel lidu a vyvolávaly odpor a nenávist pracujících i vůči církvi. Zároveň přikročila Národní fronta k přípravám velkorysé úpravy, která by po prvé v dějinách naší země zajistila činnost těch, na které všechny dosavadní režimy zapomínaly, práci tisíců drobných duchovních, kteří žijí s lidem a slouží jeho potřebám. Touto úpravou měla být také zajištěna skutečná rovnoprávnost církví, která za prvé republiky zůstala jenom na papíře. Tak byl vypracován v květnu 1948 se zástupci církví návrh zákona o hospodářském zajištění duchovenstva. Když arcibiskup Beran v červnu 1948 jednání rozbil, pokračovaly přípravy pro provedení zákona dále a zákon byl předložen k diskusi nižšímu duchovenstvu. Návrh zákona vyvolal velikou odezvu. Tisíce duchovních uvítaly s radostí novou úpravu. Farář Fr. Hroch z Putimi na př. napsal: "Jsem s tímto návrhem zákona zcela spokojen, ba přímo překvapen jeho benevolencí. Sloužím již 35 let a vím tudíž z vlastní zkušenosti, jak každý nárok na zlepšení našich hmotných poměrů narazil vždy na tuhý odpor tehdejších zákonodárných sborů. Těším se tudíž na brzké uzákonění tohoto návrhu." Přes ničemný útok, který rozvinula reakční katolická hierarchie proti republice, pokračovala Národní fronta v přípravách zákona a projednala jeho obsah s nekatolickými církvemi a s Katolickou akcí. Na základě těchto jednání a připomínek katolického duchovenstva byl vypracován definitivní návrh, který schválila vláda 4. října a který je nyní předkládán Národnímu shromáždění.

Zákon, který projednáváme, se tedy vztahuje na všechny církve. Po prvé v historii naší země, bohaté na náboženské boje, vytváříme tak skutečnou rovnoprávnost vyznání, zaručenou ústavou. Přitom je zákon pouze rámcový a na jeho základě bude vydáno několik prováděcích vládních nařízení pro jednotlivé církve nebo jejich skupiny, aby mohlo být přihlédnuto ke zvláštnostem jednotlivých církví.

Zákon především stanoví, že stát bude vyplácet každému duchovnímu, který působí se státním souhlasem v duchovní správě, pevný plat. Tento plat, jehož sazby přinesou vládní nařízení, znamená veliké zvýšení dosavadních příjmů kněžstva. Každý duchovní obdrží základní plat, který bude činit v prvém roce služby 36.000,- Kčs a bude se dále zvyšovat za každé tři roky o 3.600 Kčs. Kromě toho budou duchovní počínaje farářem dostávat hodnostní přídavek, který bude činit 12.000-48.000 Kčs ročně, dále podle okolností výkonnostní přídavek do 2.000 Kčs měsíčně a konečně náhradu cestovních, stěhovacích a jiných výloh. Duchovní a jejich rodinní příslušníci budou míti dále nárok na sociální dávky podle poměrů státních zaměstnanců, zejména na dávky na nezaopatřené děti a na pensijní zaopatření. To vše znamená nesmírnou změnu v životě našeho kněžstva. Končí se dřina chudých farářů na horských políčkách a doprošování věřících. Štolové poplatky, které nejsou zrušeny, budou jen příspěvkem k pevnému platu. Odstraňuje se bída mladých kaplanů a staří duchovní poznají po prvé zasloužený odpočinek v zajištěném stáří. Bez věčných existenčních starostí může se dnes duchovní klidně a s radostí věnovat svým náboženským úkolům, službě náboženským potřebám věřícího lidu. (Potlesk.)

Zákon dále ustanovuje, že stát hradí církvím na základě schválených rozpočtů také veškeré jejich věcné náklady, spojené s výkonem bohoslužeb a s církevní administrativou. V tom jsou zahrnuty také platy jiných zaměstnanců než duchovních. Proto stát též dohlíží na majetek církví. Místo staré spleti patronátních závazků, místo doprošování a shánění úhrady církevních staveb na různých místech budou nyní potřebné náklady zahrnuty do rozpočtu církve a v rámci rozpočtu uhrazeny státem. Stát vydržuje rovněž učiliště a ústavy pro výchovu duchovních.

Nový zákon tedy podstatně mění celou hospodářskou situaci církví a vytváří nové postavení duchovenstva všech vyznání. Zrušením církevních velkostatků odstraňujeme to, co se stavělo jako hráz mezi církev a lid, rušíme stará feudální zřízení, vytváříme nejnutnější předpoklady, aby také katolická církev našla svoje místo v lidové demokracii. Zatím co dříve bohatství církve sloužilo nevelké hrstce církevních velmožů, zatím co se dříve stavěly honosné paláce a chátraly často venkovské kostely, nyní se lidově demokratický stát postará, aby byly radostné a krásné naše chrámy, v nichž čerpá posilu pracující lid na venkově i v městech. Zatím co dříve nad prostým duchovním visela stále hrozba chudé fary a živoření, získává nyní každý kněz pevný nárok na zaslouženou odměnu za svoji práci. Žádné vyhrůžky a hrozby nemohou již poctivého kněze přivádět na cestu reakce a zrady, nikdo nemůže být pro svoje vlastenecké stanovisko pronásledován. Žádný existenční tlak již nemůže kněžím bránit, aby zůstali věrní svému náboženskému poslání a lidu. (Potlesk.)

Není divu, že zuří právě ti, kteří spekulovali s bídou a bezmocí nižšího kleru, kteří se hrozí toho, že by se jeho postavení zlepšilo. Proti zlepšení sociální úrovně duchovenstva zuří zahraniční propaganda imperialistů i Vatikán a organisuje směšné aranžované akce i reakční katolická hierarchie, která nutí existenčními výhrůžkami katolické duchovní, aby podpisovali jednotné, předem nacyklostylované prohlášení proti zákonu. Katoličtí duchovní s rozhořčením odmítají tuto nedůstojnou komedii, vítají zákon a těší se, že bude brzy schválen a začne se provádět (Potlesk.) Z nesčetných ústních i písemných projevů souhlasu uvádím výňatek z dopisu kněze ze Slovenska, který píše: "Som 24 rokov v duchovnej správe. Vždy som zdôrazňoval, že cirkev musí vyriešiť hmotné otázky duchovných a krikľavé nerovnosti musia raz zmiznúť. Ak si to nevyriešime sami, vyrieši to iný bez nás a na náš úkor, ba možno i proti našim záujmom. Milo som sklamaný! Štátna správa pristupuje k riešeniu, a to nie proti nám, ale v náš prospech." A děkan Augustin Šembera z Rovenska řekl: "Vědomí, že i naše vláda uznává a oceňuje práci nás duchovních pro náš lid a náš přínos k budovatelskému dílu republiky, nás největší většinu katolického duchovenstva těší, ale na druhé straně také zavazuje k vlasteneckému jednání."