Takové je mínění zdrcující většiny duchovních všech náboženských vyznání v naší zemí. My, zástupci pracujícího lidu, který je nyní v naší zemi pánem, chceme dnes jim všem poděkovat za věrnou službu vlasti a lidu. Chceme poděkovat všem těm tisícům farářů, kaplanů a děkanů, poctivým duchovním všech vyznání, kteří byli s lidem v dobách nejtěžších a zůstávají mu věrní i dnes, v letech radostného budování. Dnes jim všem chceme skutkem dokázat, že i dále pevně počítáme s jejich spoluprácí k blahu naší krásné země. Půjdeme společně přes všechny úklady a nástrahy zavilých nepřátel naší vlasti. Jednotu kněžstva a lidu, posvěcenou památkou vlasteneckých kněží v dobách minulých a společným utrpením v nejtěžší chvíli vlasti, žádné temné síly nepřemohou. Osnova zákona, která je Národnímu shromáždění předložena, je záštitou a upevněním této jednoty.

Za výbory sociálně politický a rozpočtový, které projednaly tento návrh zákona ze dne 10. října, navrhuji, aby Národní shromáždění osnovu zákona schválilo. (Hlučný potlesk.)

Předseda (zvoní): Ke slovu se přihlásil pan ministr školství, věd a umění prof. dr Nejedlý.

Ministr dr Nejedlý (uvítán dlouhotrvajícím potleskem): Vážené Národní shromáždění!

Zákony, které vám dnes vláda předkládá, tvoří další článek řetězu konstruktivního budování naší republiky. Jde o úpravu postavení duchovenstva v naší republice. Liberální buržoasie nikdy a nikde nedokázala řešit tuto otázku. Užívala sice duchovenstva vydatně ke svým cílům, ale ponechávala je mimo organisaci státní i národní. Odbývala je vyplácením kongruy, jakési almužny, ale problém neřešila. My však nejsme ani liberální, ani buržoasní republika. My jsme lidově demokratická republika, starající se o všechno obyvatelstvo, a proto přistupujeme i k řešení duchovenské otázky, neboť duchovní jsou zde, jsou zde i církve, a již proto je naším úkolem vymezit jejich postavení v celkové organisaci národa a státu. A je to nutné i v zájmu státního pořádku. Ve spořádaném státě nic není ponecháno náhodě a libovůli, v ničem nesmí vládnout anarchie, a proto ani v otázce církví a kněžstva.

Při čemž nic na tom nemění takový či jinaký ideologický náš poměr k náboženství a církvím, ať nás jednotlivců nebo stran a tříd. To patří na docela jiné pole, právě ideologického poměru k těmto otázkám, jež tímto nijak neřešíme a ani nijak neustupujeme od svých názorů.

My vycházíme z fakta, že církve tu jsou, duchovní tu jsou, jsou v našem státě, konají určitou práci a jsou také součástí našeho lidového a státního organismu. Je proto věcí státu upravit jejich postavení i honorování konané jimi práce. Takový je smysl a účel těchto zákonů.

Jsme přesvědčeni, že tím i v naše duchovenstvo vneseme klid, který potřebují i stát i církev. Stát potřebuje toho klidu v zájmu budování nové republiky, v zájmu naší první pětiletky, ale potřebují ho stejně církve, chtějí-li opravdu plnit své poslání.

My se při tom obracíme s důvěrou ke všem církvím a ke kněžím všech vyznání. Nic nás nemate nepřátelské vystupování vysoké katolické hierarchie. Jsme přesvědčeni, že i katoličtí kněží jsou ve své zdrcující většině dobrými a věrnými syny svého národa. (Potlesk.) Vždyť vyšli z lidu a žijí mezi lidem. A z minulosti mají skvělé příklady.

Už jednou v našich dějinách se vysoká katolická hierarchie postavila proti našemu lidu a národu a způsobila mu nezměrné škody na těle i na duchu, když se dala do služeb nejhorších nepřátel našich národů. Ano, sama je ještě podněcovala, aby nás přímo ničili. Ale ani v této smutné době katoličtí kněží dole nezapomněli, kde je jejich místo i jako synů národa, i jako duchovních pastýřů. Když se lid po době temna znovu zase vzpamatoval a zvedl k novému životu, byli to katoličtí kněží - vedle jiných - kteří se postavili v čelo tohoto lidového hnutí a zůstali navždy ve vděčné paměti národa. Jméno Josefa Dobrovského, nehledě k tomu, že to byl katolický kněz, ba dokonce jesuita, vyslovujeme i dnes s největší úctou a s největším vděkem. A Havlovický, farář hronovský a potom děkan náchodský, známý a zpopularisovaný Jiráskovým dílem "U nás", vešel přímo v tradici našeho lidu a našeho národa. A Třebízský patří dodnes k největším miláčkům našich lidí, kteří stále ještě horlivě čtou jeho spisy. Tak dovedli pracovat pro národ i katoličtí kněží a není pochyby, že tím nejlépe slouží jak národu, tak i své církvi, v jejímž zájmu je, aby náš lid nevzpomínal na minulé, nýbrž viděl to dobré, co katoličtí kněží dělají. I to, že za okupace katoličtí kněží s lidem žili i trpěli - i to znamená cenný kapitál pro národ i pro církev.

A tak je tomu i dnes, a musí tomu být dnes rovněž tak. V budovatelské práci nesmí být mezi námi žádného rozdílu. Naše republika a naše celá budoucnost je nám příliš drahá a příliš vzácná, a příliš veliký je náš úkol, než abychom v této věci připustili jakékoli tříštění. A kněží, kteří v tom půjdou s námi, vykonají zase nejlepší službu i národu i své církvi. Proto předkládáme tyto zákony s důvěrou i v kněžstvo. A vy, páni poslanci a paní poslankyně, přijetím těchto zákonů podáte nejlepší důkaz, že si náš lid cení každého ne podle rozličných jiných všelijakých známek, nýbrž podle jejich práce pro republiku, pro národ. (Dlouho trvající hlučný potlesk.)

Předseda (zvoní): Dále se přihlásil ke slovu pan ministr spravedlnosti dr Čepička. Prosím, aby se ujal slova.

Ministr dr Čepička (uvítán hlučným potleskem): Pane předsedo sněmovny, paní poslankyně, páni poslanci!

Vláda podle daných možností uskutečňuje a provádí postupně všechny zásady naší nové ústavy. Zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností se zákonem o zřízení Státního úřadu pro věci církevní je dalším důkazem poctivé a reálné politiky vlády Národní fronty. To, co v kapitalistickém státě nebylo pro žádnou vládu řešitelné, může zásadně a velkoryse vyřešit vláda pracujícího lidu. Přes to, že si tato opatření vyžádají ročně stamilionových nákladů, mohla býti vyřešena již dnes, ve čtvrtém roce mladého lidově demokratického Československa, díky úspěchům plánovaného hospodářství. To, na co kapitalistická společnost nemohla ani pomyslet, se stalo skutkem v prvním roce pětiletky, na samém počátku výstavby socialismu. Díky plodné práci našich dělníků, kteří se zasloužili především ve znárodněných závodech o podstatné zvýšení průmyslové výroby, díky houževnaté práci našich rolníků, kteří zabezpečují výživu národa, a díky budovatelskému úsilí všech vrstev pracujícího lidu bylo umožněno, že vláda mohla přistoupit také k provedení zásady ústavy o náboženské svobodě, rovnoprávnosti církví a jejich snášenlivosti.

Jde o opatření, která budou mít blahodárný vliv jak na vnitřní život církví a náboženských společností, tak i na jejich vzájemné vztahy i vztah ke státu. Stát zabezpečuje hospodářsky všechny církve tak, aby se mohly plně věnovat náboženské a mravní činnosti. Zbavuje je hmotných starostí. Teprve toto hospodářské zabezpečení umožní církvím rozvíjet jejich činnost a vyhlížet bezstarostně do budoucího klidného vývoje církevního života u nás.

Na prospěch církví a náboženských společností je také zřízení Státního úřadu pro věci církevní, v němž se soustředí řešení všech otázek církevního a náboženského života. Nový ústřední úřad přispěje rychlým, odborným a spravedlivým řešením k zavedení pořádku zejména v hospodářských záležitostech církví a náboženských společností, aniž bude jakkoliv zasahovat do jejich vnitřních věcí. Na svobodném životě církví se nic nezmění. Budou dále samy rozhodovat svobodně o své činnosti. Ve státě, kde pracující lid svrhl vládu vykořisťovatelů, nemá nikdo důvodu, aby vyčítal příslušnost k církvi nebo omezoval náboženský život. Náboženské rozbroje a nesnášenlivost potřebovali kapitalisté podle hesla "Rozděl a panuj!" Není nejmenšího důvodu, aby se pracující člověk choval nepřátelsky k církvím a náboženským společnostem, pokud plní své nábožensko-mravní poslání. Dobře ví, že náboženský boj by nepřinesl nic dobrého a znamenal by jen oslabení budovatelského úsilí.

Kněží zůstávají zaměstnanci svých církví. Nestávají se tedy zaměstnanci státu, ani se nezřizuje žádná "státní církev". Je ovšem přirozené, že stát si vyhradil právo přezkoumat s hlediska národní a státní spolehlivosti osoby navržené na kněžský úřad nebo kněžskou funkci. Pochopitelně by nebylo možno připustit, aby některého místa v církvi nebo náboženské společnosti bylo zneužito k protistátní a rozvratné činnosti. To ovšem není nic nového. Tak si počínal stát vždy a tak musí činit i dnes, zejména po zkušenostech s reakční katolickou hierarchií. Tím není svoboda církví a náboženských společností nijak dotčena. Takovou protistátní činnost jsme vždy trestali a budeme ji stíhat tvrdě i nadále. Bylo by nezodpovědné, aby za peníze našeho lidu byla trpěna zrada (Potlesk.) našich národních a státních zájmů. V tomto směru nepřináší nový zákon žádnou změnu a úlevu.

Jinak ovšem se bude náboženská činnost církví těšit dále neomezené svobodě. Nebudou jí kladeny žádné překážky a kněžím dbalým cti a svědomí se dostane všemožné podpory v jejich práci. Jen zjevní nepřátelé církve a státu mohou za těchto okolností tvrdit, že tyto návrhy zákonů jsou pronásledováním církve a potíráním náboženské svobody. S politováním je třeba doznat, že k takovému tvrzení sáhli biskupové a ordináři římsko-katolické církve a nepokrytě dali najevo, komu i nadále chtějí sloužit svým odporem a nepřátelským postojem k lidově demokratickému zřízení.

Zatím co tisíce kněží římsko-katolické církve všech kategorií uvítalo tento zákon jako skutečné a kýžené zlepšení svého života a života celé církve, rozhodli se biskupově a ordináři zákon zavrhnout. Ovšem není tak snadno zavrhnout takový čin, který sám o sobě je důkazem přátelství našeho lidu jak ke kněžím, tak k náboženství vůbec. Proto také nyní sáhli biskupové k středověkému zastrašování duchovních a ke klamání věřících. Nařídili, aby všichni kněží podepsali prohlášení, kterým odmítají nový zákon a vzdávají se platu a všech výhod, které jim zákon poskytuje. Nařídili, aby se tak stalo hromadně na kněžských schůzích. Těchto schůzí se namnoze zúčastnili osobně i biskupové a v místnostech, do kterých byli kněží v pravém slova smyslu nahnáni a uzamčení, vynucovali pod pohrůžkou vyobcování z církve a věčného zatracení souhlas kněží. Nikdo nesměl odejíti z místnosti, dokud nepodepsali prohlášení. Ale ani za těchto podmínek nebyl tento úkol pro biskupy snadný. Kněží se bránili a protestovali a do očí svým nadřízeným opakovali známou pravdu evangelia, že hoden jest dělník mzdy své a že nemohou podepsat něco, co je štvaním proti zákonné vládě. Jak ve skutečnosti vypadají biskupové, kteří mají plná ústa demokracie a kteří vystupují jako ochránci svobody? Biskupové se sami postarali o to, aby je kněží a věřící viděli v nové podobě, bez masky a přetvářky. Despotickým způsobem a násilnými prostředky vynucují slepou poslušnost. Divně se v jejich ústech vyjímají květnatá slova o lidských právech a svobodě národa. Ukazuje se stále více, že jsou spíše středověkými inkvisitory než demokraty a přáteli lidu. (Potlesk.) To dosvědčuje nejen to, že vynucovali na kněžích, aby obětovali svůj zájem a prospěch jejich sobeckému reakčnímu politikaření, ale že sáhli i k protizákonnému pobuřování a poslušnost vynucovali násilnými prostředky. Co jiného totiž než pobuřování je tvrzení biskupů, že hospodářská situace státu je rozvrácena a že je připraveno snížení platů dělnictva a snížení pensí? Co jiného než pobuřování je tvrzení biskupů, že za takové situace mají být zvýšeny platy kněží tak, aby pomocí těchto výhod byli koupeni kněží a tak zachráněna situace? Co jiného než pobuřování je tvrzení, že povinností kněží je odmítnout zvýšení platu a vzdát se těchto peněz ve prospěch dělníků a pensistů? Biskupové dobře vědí, že pravda je opak, ale nenávist k lidu je silnější než jejich smysl pro čest a pravdu. Každé dítě ví, že hospodářská situace je dobrá a pevná. Že státní příjmy se stále zlepšují a překročují po prvé v historii našeho státu předpokládaný výnos. Každé dítě ví, že životní úroveň našeho lidu stále stoupá. Nesvědčí o jejich prozíravosti, že si zvolili pro své výmysly o neutěšených poměrech dobu, kdy byl uveden na trh levný a volný chléb, pečivo a mlýnské výrobky, kdy byl rozšířen volný trh o maso a masné výrobky, kdy byly zvýšeny odměny horníkům a pod. Nepomohlo ani vydávat se náhle za přítele a ochránce dělníků a pensistů. Biskupové sáhli, jak je vidět, hluboko do své zásobárny proměn, které jim kdysi pomáhaly z těžkých situací. Tentokrát však marně.

Nedivme se, že za těchto okolností akce biskupů proti zákonu zcela ztroskotala. Přes násilí a teror podepsalo prohlášení biskupů pouze 10 % všech duchovních (Potlesk.) a z tohoto počtu, který představuje t. zv. věrné stádo vatikánských pastýřů, odvolala většina kněží své podpisy, jakmile se jen dostali z dosahu svých biskupů. (Potlesk.) Tak skončila tato další republice nepřátelská činnost biskupů a ordinářů. A ani jinak skončit nemohla. Každý, kdo se dostane do takového rozporu s pravdou a se zájmy svého národa, do rozporu se zájmy kněží a církve, skončí na konec takto, opuštěn a všemi opovržen.

Ale přece jednu kladnou stránku přinesl tento další projev zavilého nepřátelství biskupů. Kněží si ověřili, že v lidově demokratickém státě, kde se uskutečňují taková opatření ve prospěch kněží, církví a náboženství, není třeba míti obav z budoucnosti, uvědomí-li si, že ti, kteří chtějí zabránit uskutečnění těchto blahodárných opatření, nemohou to myslet ani s církví, ani se státem dobře. Častěji se dnes lidé ptají, jsou-li biskupové vůbec příslušníky našeho národa.

Po této akci je na ztracené vartě reakčního kleru velké zklamání, nedůvěra, beznaděj a rozklad. Duchovní poznali, že biskupové se dostali nejen do rozporu s pravdou, do rozporu se svými kněžími i se všemi katolíky, do rozporu se všemi nekatolickými církvemi, do rozporu s celým národem, ale také do rozporu sami se sebou. Loňského roku biskupové návrh zákona nezamítali, nýbrž ho oceňovali a vítali. Ale nejen loni; ještě letos, když před projednáváním jim byl návrh znovu předložen, napsal v písemném vyjádření litoměřický biskup dr Štěpán Trochta: "Nově upravený návrh shoduje se skutečně s původním, v náboženské komisi již projednávaným návrhem. Po úpravě ve věci školy a církevní daně, kde jsme naráželi nejvíce na odpor duchovenstva a od níž bylo upuštěno, návrh je jistě schopný, aby byl východiskem pro únosnou dohodu ve všech předmětných záležitostech, které zůstaly dosud nedořešeny."

Proč bylo toto kladné stanovisko opuštěno? Nepochybně jen proto, že Vatikán dal příkaz, aby katolíkům v Československu bylo lidově demokratické zřízení líčeno jako zřízení bezbožecké, církvi nepřátelské. Byl vydán příkaz, aby zákon byl prohlášen za "okovy" církve, které mají znemožnit kněžím jakoukoliv náboženskou činnost. Nedivme se, že tento nesmyslný úkol biskupové splnit nemohou ani tehdy, kdyby ještě zběsileji usilovali o prohloubení své rozvratné činnosti.

Nikdo v církvi vyjma biskupy, jejich nohsledy a Vatikán nevidí totiž v nových zákonech nic nebezpečného a škodlivého. Většina kněží i věřících oceňuje opatření jako spravedlivé řešení všech církevních otázek, které je umožněno velkou, nezměrnou obětavostí všech vrstev národa. Nedivme se, že hlas biskupů se v této situaci ozývá cize a jako ze záhrobí. Žádný totiž nevěří, že tisíce těch poctivých kněží, kteří jsou věrni církvi i státu a kteří s návrhem zákona souhlasí, jsou méně zbožní a méně poctiví křesťané než biskupové. Žádný nevěří, že by představitelé nekatolických církví byli méně ostražití než katoličtí biskupové v ochraně svých práv, kdyby jim skutečně hrozilo nějaké nebezpečí.

Skutečnost je taková, že vedle naprosté většiny katolických kněží a věřících vítají nový zákon všechny nekatolické církve: všechny církve nekatolické, církev československá, pravoslavná, židovské obce náboženské, desítky náboženských společností, církve malé i velké se svými významnými a nejvyššími představiteli stejně jako s miliony svých věřících uvítaly nový zákon jako mocnou vzpruhu náboženského a církevního života, jako neklamný důkaz kladného postoje pracujícího lidu a jeho vlády k základním otázkám každé církve a náboženské společnosti, jako trvalé zabezpečení klidného a snášenlivého náboženského života do daleké budoucnosti.

Kdo se chová k církvi a k náboženství tak, jako český a slovenský lid a jeho vláda, a to ne od včerejška, ale již od května 1945, ten není a nemůže být nepřítelem církve a náboženství. O tom mluví jasnou řečí skutečnosti a také nové zákony. Tak připadl biskupům a ordinářům nevděčný úkol vykládati i tento čin vlády, směřující upřímně a poctivě ke zlepšení života duchovních i církví a náboženských společností, jako čin namířený proti římsko-katolické církvi.

Všechno, co dosud tvrdili a namlouvali biskupové, aby šířili zmatek a nedůvěru, bylo životem vyvráceno. Biskupové tvrdili, že dojde k odluce církve od státu; nestalo se tak. Biskupové tvrdili, že bude založena nová národní církev; nestalo se tak. Biskupové tvrdili, že budou zavřeny kostely a zakázána jakákoliv náboženská činnost; nestalo se tak. Biskupové tvrdili, že bude válka; nestalo se tak. Biskupové tvrdili, že dojde k hospodářskému úpadku a rozvratu; nestalo se tak. Za to se stalo skutkem to, co prohlásila vláda Národní fronty, že totiž poctivé náboženství a poctivá církev bude podporována poctivě, nezištně a bohatě. Tak nezbylo proradnému kněžskému panstvu než uchýliti se k dalším lžím a výmyslům. Pomlouvají nová opatření jako ohrožení starých práv církve.

Všimněme si skutečného stavu. Jsou ohrožována práva biskupů či nikoliv? Kdo ovšem tvrdí, že biskup má právo, dokonce svaté právo dávat rozkazy, porušující zákony a ohrožující bezpečnost republiky, má pravdu, když tvrdí, že dnes pracující lid takové právo biskupům přiznati nechce a nikdy nepřizná. (Potlesk.) Pracující člověk nemluví v takovém případě o svatém právu, nýbrž o zločinné činnosti. V konsistořích byly ukrývány živly, které v únorové očistě byly odstraněny z politického a veřejného života. V konsistořích byly vyráběny illegální letáky a tiskoviny, v konsistořích byly vydávány výzvy k porušování státních zákonů. Proto a jen proto bylo zakročeno a zjednána náprava. Žádný poctivý občan nevidí a nemůže spatřovat v takových zákonných opatřeních státních orgánů omezování církve. Pokud je proti vysokým hodnostářům církve zakročováno, pak jen proto, že se dopustili trestních činů jako občané republiky. Jako takové zneužívání kněžské hodnosti nemá s církví a náboženskou svobodou nic společného, tak s tím nemají nic společného zákroky státních orgánů. Jestliže se u nás církevní šlechta domnívá, že náboženská svoboda znamená pro ně svobodu k rozvratné a rozkladné protistátní a protivládní činnosti, pak se mýlí a samozřejmě nese za takový postoj plnou odpovědnost. Ani biskupská mitra neopravňuje nikoho k tomu, aby si počínal jinak, než jak nařizuje zákon každému občanu. Pokud se arcibiskupové a biskupové nebudou chovat jako poctiví občané státu, bude v nich náš lid i dále vidět nepřátele, kteří jsou ochotni kdykoliv obětovat zájem církve a státu třeba touze po kardinálském klobouku. Je dobře známo, že žádný český a slovenský pastýř nedosáhl takové pocty, pokud šel se slovenským a českým lidem. (Potlesk.) Jen ten, kdo je ochoten obětovat zájem svého lidu světovládným cílům Vatikánu, stane se snad hoden kardinálského klobouku.