Zdá se, že z toho důvodu je i pražský arcibiskup ochoten hrát mučedníka, vězně, cokoliv bude Vatikán potřebovat. Jak jinak lze vysvětlit jeho počínání, když se sám prohlašuje za vězně, ačkoliv ve svém dopise ministru vnitra 22. června 1949 tvrdí toto: "...nebudu vycházet z paláce, pokud nebudou zrušena opatření v konsistoři...". Arcibiskup tak chce vynutit odvolání zmocněnce, který byl dosazen k zavedení pořádku. To ovšem nelze učinit do té doby, dokud nebude záruka, že konsistoří nebude opětně zneužíváno k protistátní činnosti. Stejná opatření byla učiněna i v jiných konsistořích; opatření v Praze se nijak neliší od opatření v Olomouci a jinde. A přece se prohlásil dobrovolně za vězně pouze dr Beran. Jistě má pro to dobré důvody; hraje roli, jak mu ji přisoudil Vatikán. Církevní hierarchie naříká, že je omezována ve svých právech. Bude proto nutno položit si otázku, jaké představy má dnešní katolická hierarchie o svobodě a demokracii.

Reakční hierarchie byla od nepaměti odpůrcem pokroku, vědy a demokracie. Za vlády kapitalistů štvala proti Sovětskému svazu, bojovala proti myšlenkám socialismu, byla úhlavním nepřítelem nositelů těchto myšlenek - dělnictva. Těchto zásad se reakční klerus u nás nikdy nevzdal. Když bylo jisto, že fašismus bude poražen, byly na konci války spřádány plány, jak pokračovat v dosavadní politické i hospodářské orientaci. Když bylo jisto, že u nás zvítězí pracující lid a nastolí vlastní vládu, bylo hledáno východisko, jak uniknout odpovědnosti za zrádnou spolupráci s nacistickými okupanty. I zde přispěl na pomoc podle osvědčeného způsobu Vatikán. Na důležitá místa v církvi navrhl ty kněze, kteří byli v době okupace církví obětováni a vystaveni nacistické persekuci. Ti se měli stát beránky, snímajícími hříchy Vatikánu i domácích zrádců. Jen proto bylo několik kněží, kteří prošli utrpením nacistických žalářů, povýšeno na biskupy. Jinak zůstalo vše při starém. Dále mělo být usilováno i na našem území o vybudování středoevropské unie na křesťanském základě, nejlépe formou království v čele s Ottou Habsburským. Mindszenty přiznal všechny tyto úmysly, na nichž se podílela i naše církevní hierarchie.

Proto naříkají biskupové, že nemohou takovou politiku vyhlásit a uskutečnit. Proto naříkají, že nemohou dnes dělat to, co dělají biskupové západoněmečtí a rakouští, aby ve volbách ovlivňovali s kazatelen a od oltářů věřící a vháněli je do služeb kapitalistických náhončích a jejich fašistických záměrů. Proto naříkají biskupové, že u nás není dovoleno obnovovat fašistické hnutí v jakékoliv podobě tak, jako to činí kardinálové a biskupové v západním Německu a Rakousku. Proto naříkají biskupové, že nemohou obnovit panství továrníků a velkostatkářů, jak to činí jejich spolubratří v západním Německu a Rakousku. To všechno by rádi uskutečňovali pod jménem náboženské činnosti. Ale věřící, kněží a katolíci tentokráte jednou pro vždy prohlásili, že s takovou církevní vrchností nechtějí mít nic společného. (Potlesk.)

V kostelích západního Německa jsou podle příkazu Vatikánu slouženy slavnostní mše za návrat Němců do Československa a jsou podnikány zběsilé štvanice proti naší republice.

Ani v této otázce, jedné ze životních otázek našeho státu, se biskupové nepostavili na stranu našeho státu a lidu. Kněžská místa v církvi po odsunutých Němcích zůstávala záměrně neobsazena tak, aby byla připravena pro případ návratu. Ne náhodou byl právě nyní vybrán na biskupský stolec jeden z těch, který s odsunem Němců nesouhlasil a usiloval stále o návrat německých kněží. Je zřejmé, že kdo usiluje o obnovu nacistického panství, ten se rozešel navždy s celým národem a pro takového není cesty zpět. (Potlesk.) Po zkušenostech s pátou kolonou v době Mnichova nepřipustí náš lid, aby se zde vytvořila vatikánská kolona, která usiluje o slavnostní vzkříšení německého nacismu a jeho útočnosti. Náš lid upírá tedy biskupům právo k takové zákeřné, vlastizrádné a rozvratné činnosti. Bude tím více dbát, aby životní zájmy našeho státu nemohly být takto ohroženy. Bude dbát, aby byl dodržován lidově demokratický pořádek a právní předpisy.

Při této příležitosti by si měl každý kněz připomenout, že nese sám odpovědnost před zákonem za své činy. Nepomohou žádné výmluvy, náš lid nikdy neuzná nějaký útěk od odpovědnosti tvrzením, že bylo nutno uposlechnouti příkazu nadřízeného. Obsahuje-li rozkaz biskupů ať již v podobě pastýřského listu či něčeho jiného výzvy k pobuřování a občanské neposlušnosti nebo jiné skutkové podstaty trestních činů, nemůže se kněz dovolávat beztrestnosti proto, že se prý cítil vázán slibem poslušnosti svému biskupu nebo ordináři. Podle státních zákonů je povinností každého řádného občana odmítnout rozkaz třeba i svého nadřízeného, obsahuje-li návod k porušování zákonů. To platí i pro kněze od kaplana až po arcibiskupa, pokud chtějí zůstat řádnými a poctivými občany svého státu. (Potlesk.) Státní orgány se nedají oklamat žádnými nově vymýšlenými a zaváděnými formami tak zv. církevní činnosti, ať jsou to již kněžské poutě, různé adorační slavnosti, andělské legie pro mládež, mají-li zakrývat rozvratnou podzemní činnost. Zločin zůstává zločinem, i když je nařizován z Vatikánu nebo od biskupů. (Potlesk.) Zrádce ať nepočítá, že se vyhne trestu nebo dosáhne jeho zmírnění, bude-li tvrdit, že musel uposlechnout Vatikánu nebo svého nadřízeného. Takovou poslušnost, která je projevem nepřátelství k republice, náš lid nikdy neuzná. V otázce věrnosti k lidově demokratickému státu a v otázce poslušnosti státních zákonů je příslušný výlučně a s konečnou platností jen náš lid, lidově demokratický stát a jeho vláda a nikdo jiný.

Před krátkou dobou zaslali katoličtí biskupové a ordináři vládě republiky memorandum, v němž vyslovují žádost o jednání s podmínkou, že opatření, která byla učiněna, aby bylo zabráněno rozvratné činnosti reakčního kleru, budou předem, to je před zahájením jednání, zrušena. Tento požadavek nesvědčí o změně postoje biskupů a ordinářů ke svému státu a vládě. Nejde o upřímně míněnou dohodu, nýbrž o politickou provokaci, která sleduje vyvolání neklidu a třenic na území našeho státu. Tomu nasvědčuje okolnost, že dříve než mohlo být memorandum vládou projednáno, postoupili je biskupové a ordináři, tak jako to učinili již dříve s pastýřskými listy, i tentokráte nepřátelskému zahraničnímu tisku a rozhlasu, jemuž sloužilo k nenávistným útokům proti Československé republice. V téže době vydali biskupové podrobné pokyny o provádění vyobcování z církve těch, kteří jsou členy Komunistické strany Československa a všech složek Národní fronty. Dobře vědí, že prováděním tohoto příkazu Vatikánu se dostávají do přímého rozporu nejen s přesvědčením a cítěním příslušníků své vlastní církve, ale s přesvědčením a cítěním celého národa.

Zapomněli na svoji kněžskou důstojnost, zašlapávají do bláta také důstojnost lidskou. Není divu, že valem ubývá na úctě a autoritě pastýřů. To proto, že žádný občan by se nesnížil k takovému jednání jako na př. dr Lazík, biskup v Trnavě.

Po vydání vatikánského exkomunikačního dekretu rozhodl se Rudolf Smutný, farář v Děvíně, po dobrém uvážení, svobodně a dobrovolně přistoupit ke Katolické akci. Dne 1. září letošního roku přepadl ho v pravém slova smyslu v jeho bytě trnavský biskup dr Lazík v doprovodu bratislavského děkana Bozděcha a přemlouval ho, aby odvolal svůj souhlas s Katolickou akcí. Když farář Smutný odmítl a odůvodnil své jednání, pokusil se ho biskup násilím přimět k povolnosti. Panu biskupovi nevadilo, že jde o stařičkého kněze, téměř osmdesátiletého, který se těší úctě a vážnosti svých farníků, s nimiž žije již desítky let v přátelství a lásce. Biskup se pokoušel vyhnat ho z fary, a když odcházel s nepořízenou, poškodil a odstranil alespoň veřejnou desku, na níž bylo vyvěšeno prohlášení Katolické akce. Počínal si při tom jako pominutý a hůř než násilník a rváč. Tak si představuje biskup demokratický postup a jednání.

Obdobně postupují členové biskupského sboru i v řadě jiných případů. Sáhli k otevřenému porušování státních zákonů, a plnění protizákonných rozkazů vynucují církevními tresty. Nedbají toho, že místo pravého poslání, hlásat vedle lásky k Bohu také lásku k vlasti a vládě, hlásat lásku k zákonům, vyzývají k pravému opaku - k nenávisti, odpírání občanské poslušnosti a vzpouře.

Jsou tak odpovědni za neštěstí, do kterého uvrhují ty, kteří se stávají bezbrannými obětmi jejich násilí a vydírání. Místo aby si uvědomili, jaké nedozírné následky má jejich jednání z cizího nepřátelského příkazu, a vrátili se ke svému národu, který buduje za velkého nadšení spravedlivý společenský řád, setrvávají na straně našich úhlavních nepřátel. Pokračují na cestě zrady svého lidu přesto, že náš lid projevil k nim tolik velkomyslnosti a laskavosti.

Jsou tím odsouzeníhodnější, že ještě nikdy v minulosti se takto nechovali. Ačkoliv šlo vždy o vládu těch, kteří národ utlačovali a vyssávali, sloužili věrně všem těmto vládám, i když se s těžkým srdcem loučili s rakousko-uherskou monarchií a Habsburky, kteří jim nejvíce přirostli k srdci, a bojovali proti nové republice, přece se s ní nakonec smířili a podporovali a poslouchali její kapitalistickou vládu. V těžké mnichovské zkoušce stáli věrně a poslušně na straně kapitalistů. Po Mnichovu vítali zvolení Háchy a oficiálně poskytli podporu Vlajce, Národnímu sjednocení a fašistickému hnutí tímto provoláním: "Poslechněte této výzvy a vstupte všichni do strany Národního sjednocení a podporujte ji. Je to jediná strana, která sjednotí lid koruny svatováclavské. Národní sjednocení zajistí budoucnost národa v duchu křesťanském..."

V době nejhoršího útlaku a násilí, kdy nacističtí katané utápěli v krvi hrdinný odpor lidu, nepozvedli biskupové svého hlasu na znamení protestu, ba co více, věrně sloužili nacistickým okupantům a poskytovali otevřenou podporu jak protektorátní vládě, tak nacistickým protektorům. A nešlo o podporu lecjakou, byla to podpora nejen mravní a politická, ale i hospodářská. Vedení církve organisovalo obrovské sbírky na Německý červený kříž a vydalo prohlášení, v němž stojí doslova: "Proto plníme jen povinnost křesťanské lásky a vděčného vlastenectví, když nařizujeme, aby ve všech kostelích arcidiecése jak světských, tak klášterních byla v neděli 19. července vykonána sbírka na Německý červený kříž. Duchovní správcové upozorní věřící včasně na tuto sbírku, vysvětlí její význam a účel a přičiní se všemi silami o zdárný výsledek, aby letošní sbírka daleko předčila zdařilou sbírku roku loňského". Vysoký klerus vydal oficiálně příkaz, aby zvony byly odevzdány do továren pro válečnou výrobu, a vyzýval s kazatelen, aby bylo podporováno německé válečné hospodářství, plněny kontingenty atd. Generální vikář v Praze vydal v r. 1940 směrnice všem kostelům, že se má na počest německých vojínů zvonit denně po 15 minutách v poledne a večer. Příkaz K. H. Franka o zákazu církevních slavností u sv. Víta vzala "vždy věrná" metropolitní kapitula u sv. Víta dne 5. prosince 1941 na vědomí a odpověděla téhož dne, že je pro ní samozřejmostí splnit takové oprávněné přání.

Je známo, že biskupové a ordináři se dnes vydávají za obhájce nezadatelných práv církve v církevním školství. V roce 1939 byl český episkopát jiného názoru. V oběžníku ze dne 27. března 1939, který je určen všem radům a kongregacím v Čechách a na Moravě, se píše: "Změny, které se staly 15. března 1939, nás postavily do zcela nové situace. Možná, že bude na nás žádáno, abychom upravili své školství po říšskoněmeckém vzoru, kde jsou děti bezpodmínečně povinny navštěvovati jen školy veřejné. Proto je třeba uvažovat o tom, čím by se měly zaměstnávat řády, jakmile nebudou moci vyučovat." Slibuje se v tomto oběžníku, že bude dán včas pokyn, a proto prý se studuje zejména po německém vzoru otázka t. zv. "Frauenschule", která by umožnila, aby se řádům dařilo dobře i v nových poměrech.

Pro kněžské schůze byla vydána výzva, aby byly provedeny kursy o ideologii hákového kříže tak, aby kněží mohli správně vykonávat svoje kněžské funkce. Na přání říšského protektora bylo zřízeno v Praze 7 německých far. Na přání pražského gestapa prováděly církevní orgány volby a jmenování kněží do všech funkcí. Na přání pražského gestapa byly zřízeny internační kláštery, do nichž konsistoř posílala gestapem označené kněze. To všechno bylo prováděno pohotově, mlčenlivě, rychle. Ani slůvko protestu, odporu. Nikdo nepozvedl hlasu, že je zasahováno do práv církve a pod.

Dnes se nic takového neděje, a přece biskupové jednají jinak. Proč? Je příliš mnoho takových důkazů, než aby mohly být všechny vyčerpány. Je však třeba o nich vědět, protože vysvětlují mnohé z toho, co se dnes děje a co se někdy zdá pro nezasvěcené laiky nepochopitelné.

Změnu v postoji biskupů nelze vysvětlit jinak než tím, že si dnes počínají nepřátelsky vůči republice a vládě jen proto, že v lidově demokratickém státě se ujal vlády svobodný a nezávislý lid. Nejde jim o prospěch kněží, ani o prospěch církve, jde jim dnes o to, aby splnili nepřátelský rozkaz Vatikánu, totiž zničit pokoj a mír v našem státě, rozvrátit a znemožnit budování socialismu.

Nyní, když vidí biskupové, že kněžstvo nelze odvrátit od toho, aby zákon přijalo, uchylují se, věrni věrolomným tradicím, v nichž byli vychováni, opět k pokusu, jak tento zákon obcházet. Jeden z biskupů vydal výzvu, aby kněží sice přijali platy podle nového zákona, ale aby peníze ukládali a nepoužívali jich. Podle tohoto příkazu si biskup vyhražuje výlučné právo disponovat těmito penězi. Takový rozkaz svědčí nejen o bezmocnosti, ale také o tom, že jsou ještě biskupové, kteří se domnívají, že žijí ve středověku, kdy mohli svévolně a bezcitně nakládat s lidmi. Před nějakou dobou prohlašovali nové platy za jidášský peníz. Nyní chtějí tyto peníze kněžím odebrat a použít jich pro sebe. Jakmile jde o jejich zájmy, přestávají být peníze jidášskými.

Je proto třeba varovat každého před pokusem, aby nový zákon, který ruší všechny staré předpisy včetně kongruového zákona, byl nějak porušován a obcházen. Nikdo v církvi a tedy ani biskupové nemají práva odebírat duchovním tyto platy, které jim dává náš lid jako spravedlivou odměnu za vykonanou práci, nebo dávat příkaz, jak s nimi má být naloženo. Peníze lidově demokratického státu jsou čisté a bezúhonné tak, jak mohou být jen tam, kde jsou výsledkem poctivé práce a poctivého života. To biskupové o penězích, z nichž žijí a kterými financují podzemní rozvratnou činnost, říci nemohou; jejich peníze plynou z temných zahraničních zdrojů a jsou poskvrněny neštěstím vykořisťovaných lidí, hanbou zrady a nečestnosti. A tak by pánům biskupům lépe svědčilo nemluvit v domě oběšencově o provaze.

Jiný biskup prohlašuje, že prý stát nemá práva ustanovovat kněze na místo v duchovní správě, protože tomu tak prý nikdy nebylo. K osvěžení paměti je třeba zdůraznit, že nový zákon v otázce ustanovení kněží upravuje a jednotně vyjadřuje staré patronátní právo, které zaručovalo státu uchování vlivu při jmenování duchovních. Ani zde nejde o nic nového nebo o nějaký zásah do vnitřních záležitostí církve. Je jistě správné, aby to právo, které církev dobrovolně a ochotně přiznávala šlechticům, později velkostatkářům, bankéřům a továrníkům, bylo vyhrazeno státu dnes, kdy vládne osvobozený pracující lid. (Potlesk.)

Známe důvody, proč byli biskupové náhle stiženi takovou zapomnětlivostí. Doufáme, že se jim vrátí paměť, jakmile se návrh stane platným zákonem. Kdyby se tak proti očekávání nestalo, bylo by nutno osvěžiti paměť jiným způsobem. Čím dříve bude zlomen a zcela odstraněn vliv těch, kteří mají býti prodlouženou rukou našich zahraničních nepřátel, tím rychleji upevníme klid v církevních a náboženských otázkách. Nové zákony přispějí vydatně k tomuto pokojnému a klidnému vývoji života církví a náboženských společností. Budou provedeny od 1. listopadu t. r. S nimi bude spojena na věčné časy vysoká vyspělost našeho lidu, jeho vysoké mravní a politické uvědomění, jednota a svornost v náboženském životě. Stěží se najde kněz, který by odepřel poslušnost novým zákonům.

Marně rozpoutává Vatikán a jeho kapitalističtí spojenci zběsilé štvanice pomluv a urážek naší vlasti a našeho lidu. Chápeme, že vývoj událostí ve světě i u nás naplňuje Vatikán chmurnými obavami. Když se ve Vatikáně domnívali, že se blíží k vysněnému cíli, aby atomovou pumou, kterou vlastnili Američané, byl zničen Sovětský svaz a země lidové demokracie, ukázalo se, že tato cesta není ani schůdná, ani reálná. Jakmile vešlo ve známost, že tajemství atomové energie bylo rozřešeno také v Sovětském svazu, klesly akcie zbrojařů a válečných podněcovatelů na celém světě. Nepřemožitelnost Sovětského svazu a ztráta Číny pro záměry imperialistů je řádný škrt nejen v politice amerických imperialistů, ale i v politice Vatikánu.

Tyto rány nezasáhly jen zahraniční světovou reakci. O další rány, a rány neméně pádné, se zasloužil český a slovenský lid svou tvrdou pěstí, mozolnou rukou a svými budovatelskými úspěchy. Nedivme se, že i Vatikán a jeho nohsledi jsou zneklidněni a že sahají k nepředloženým činům.

Nové zákony, které řeší náboženské a církevní otázky, jsou výrazem velké převahy hospodářské, politické i mravní, kterou získává pracující lid při výstavbě socialismu nad všemi svými nepřáteli domácími i zahraničními. Dnešek, kdy pracující lid schvaluje svými poslanci nové zákony, je velkým svátkem pro katolíky i nekatolíky. To dokazuje nadšení a velká účast představitelů všech církví ve sněmovně. (Potlesk.) Dnešek je však také černým dnem pro cizáckou politiku Vatikánu. Nikdy již se nepodaří strhnout u nás žádnou církev jako celek do služeb nepřátel výstavby socialismu. Nikdy se nepodaří zničit jednotu a svornost našeho lidu, naší velkou záruku šťastné budoucnosti, náboženskými rozbroji a nesnášenlivostí. Český a slovenský lid vybuduje spravedlivý společenský řád - socialismus, ať se to Vatikánu a jeho zaprodancům líbí či nikoliv. (Potlesk.) Náš lid splní tak vznešený odkaz národních velikánů o šťastné budoucnosti českého a slovenského národa. (Hlučný potlesk.)