Předseda (zvoní.): Dále se přihlásil ke slovu pan ministr zdravotnictví Josef Plojhar.

Ministr zdravotnictví Plojhar (vítán dlouhotrvajícím potleskem): Slavná sněmovno!

18. června 1926 konala se schůze poslanecké sněmovny, která projednala a odhlasovala t. zv. kongruový zákon. Obstaral jsem si tehdy jako mladý kaplan vstupenku a byl jsem této schůzi přítomen. Počínaje návrhem poslankyně Fráni Zeninové, aby projednávání zákona bylo odloženo až do provedení rozluky církve a státu, a konče hlomozem a výkřiky nedůstojnými parlamentního jednání, byla tato schůze poslanecké sněmovny důkazem, jak mnozí tehdejší zástupci lidu mysleli výlučně partajně politicky a v duchu kulturního boje a jak málo mysleli sociálně a demokraticky. Tehdejší poslanec Patzel charakterisoval předložený návrh kongruového zákona doslova tak, že je "přímo zhoršením situace těch, jimž mělo by býti něco poskytnuto, zcela chudým duchovním, ve prospěch těch, kteří již mají více". A posl. Špatný řekl ve své řeči toto: "Prožíváme v tomto okamžiku jednu z nejsmutnějších kapitol našich novodobých dějin".

V takovémto ovzduší a takovýmto způsobem byl tehdy projednáván kongruový zákon, který nevyřešil spravedlivě sociální otázku především nižšího duchovenstva, kněží-pensistů a duchovních všech církví. A tento kongruový zákon s určitým zlepšením po únorových událostech platí dodnes. Naše lidově demokratická vláda a náš zákonodárný sbor vyřešily ústavou a několika jinými zákony nejen otázku svobody náboženské, rovnoprávnosti a tolerance všech církví, ale řeší také z těchto zákonů vyplývající praktické otázky, především otázky sociální.

I když se to zdá býti na prvý pohled paradoxní, je to pravdou a skutečností, že zákon o revisi pozemkové reformy vyřešil u nás v církvi katolické stávající nespravedlnost a asociálnost. Tak ku př. pražský arcibiskup vlastnil nejen v pražské arcidiecési, ale i v jiných diecésích a také v diecési českobudějovické zámky a latifundie, zatím co českobudějovický biskup neměl ani zahrádku. A tento stav trval mnohá desítiletí a nebyl řešen ani v duchu křesťanské spravedlnosti, ani v duchu křesťanské lásky. (Potlesk.) A tento případ asociálnosti v držbě pozemků opakoval se u mnohých far a obročí. Revise pozemkové reformy odstranila tuto nespravedlnost a dnes námi projednávaný návrh zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem řeší křesťansky a socialisticky spravedlivě a lidsky důstojně otázku životní úrovně kněží a biskupů. (Potlesk.) V duchu zásad Písma svatého, že "hoden jest dělník mzdy své", a v duchu socialistických zásad o spravedlivé a odpovídající mzdě řešíme předloženým zákonem životní otázky duchovních všech církví.

Od r. 1926, kdy byl vydán kongruový zákon, až do dnešních dnů stěžovali si kněží právem na nedostatečnost a nespravedlnost tohoto zákona. Proto překvapily protesty některých duchovních proti tomuto zákonu, které ovšem byly výsledkem diktátu některých církevních představitelů a ne názorem valné většiny kněžstva. Tato proradná umělá akce odporu se ovšem nezdařila, jak sám pan arcibiskup ve svém posledním illegálním oběžníku přiznává, kde na adresu kněží, kteří jeho výzvy k odporu neuposlechli, píše: "Váš postoj mne naplňuje bolestí." Dále vyzývá arcibiskup kněze, aby odolávali pevně vládnímu nátlaku, a uvádí, že již došlo k mnoha případům ochabnutí.

My, katoličtí kněží, na tuto agitaci odpovídáme: Nejen že neodmítáme tento zákon, ale my ho vítáme jako spravedlivé vyřešení sociální otázky nás kněží v duchu pravého křesťanství i pravého socialismu. (Potlesk.) My, katoličtí kněží, vítáme vládní návrh zákona, kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní, jehož hlavním posláním bude, aby se náboženský život u nás vyvíjel na zásadách svobody svědomí a vyznání v souladu se zásadami ústavy naší lidově demokratické republiky.

Jménem zdrcující většiny katolického kněžstva českého i slovenského, jakož i bratří duchovních ostatních církví vyslovuji československé vládě i slavné sněmovně náš dík za tyto tak významné a sociálně spravedlivé zákony a slibuji jejich jménem, že zůstaneme věrní našemu lidu, který prostřednictvím své lidově demokratické vlády a svého zákonodárného sboru řeší všechny náboženské a sociální otázky tak velkoryse a spravedlivě, jako žádný jiný režim před tím. (Hlučný potlesk.)

A na adresu těch, kteří ze zahraničí i doma neustálým štvaním a illegálními vlastizrádnými oběžníky snaží se oddělit nás kněze od našeho dobrého lidu a vytvořit z věřícího lidu a z kněží cizineckou legii zaprodanou světové reakci, světovému imperialismu a kapitalismu, pravíme důrazně a jasně: My, čeští a slovenští kněží, vzešlí z pracujícího lidu měst i venkova, nejsme kaplany u fašistického dvora španělského Franca ani dvorními kaplany Churchilla a podobných veličin, my jsme kněžími našeho českého i slovenského věřícího lidu. (Dlouho trvající potlesk.) My sloužíme jedině a výlučně našemu lidu, my náš lid nikdy nezradíme, my náš lid fanaticky milujeme a my budeme s naším lidem svorně a nadšeně spolupracovat na uskutečnění velikých společných ideálů křesťanství a socialismu. (Hlučný, dlouhotrvající potlesk.)

Předseda: Dalšími řečníky jsou páni posl.: dr Hobza, dr Polanský, Žiak, Pokojný, Leflerová, Holdoš.

Dávám slovo panu posl. dr Hobzovi.

Posl. dr Hobza: Pane předsedo, páni ministři, vážená sněmovno!

Byl mi svěřen úkol zahájiti před tímto nejvyšším forem našeho lidově demokratického státu rozpravu o dvou historicky důležitých vládních návrzích zákonů, z nichž jeden nám doporučuje zřízení Státního úřadu pro věci církevní a druhý upravuje hospodářské zabezpečení církví a náboženských společností státem.

Zúčastňuji se této rozpravy jako člen klubu poslanců čs. strany socialistické, avšak jako příslušník církve československé vynasnažím se analysovat tyto vládní předlohy a osvětlit jich význam pod zorným úhlem této církve a jejích příslušníků, čítajících dnes již přes jeden milion osob. Snad žádná náboženská společnost v naší republice nemůže mít tak kladný a radostný poměr k oběma navrhovaným zákonům jako církev československá, neboť právě ona nejvíce na sobě zakoušela důsledky dřívější a vlastně dosavadní pronikavé nerovnosti církví. V naší první ústavě z r. 1920 byla sice obsažena zásada rovnosti náboženských vyznání před zákonem, avšak tato ústavní zásada zůstala jen na papíře a naprosto nepřešla do praxe. Nemohla do ní ani přejít proto, poněvadž bylo naší republikou tehdy převzato výsadní postavení římskokatolické církve po všech stránkách. A důsledky toho se jevily v pronásledování čs. církve a odsuzování jejích příslušníků za užívání kostelů, a to i v takových obcích, kde téměř všichni farníci korporativně přestoupili z římskokatolické církve do nové církve Československé.

První schůze úřednické vlády v roce 1920 se postavila na návrh tehdejšího ministra školství prof. dr Šusty stroze proti církvi československé a rozhodla, že neomezené disposiční právo s kostely vysvěcenými jednou římskokatolickou církví má zásadně a navždy církev římskokatolická, a to i v takových případech, kdy šlo na př. o původní husitské sbory, v přítomné době římskokatolickou církví už vůbec neužívané a vlastnicky jí nepatřící a sloužící k různým světským účelům, na př. za skladiště a pod. Názorný příklad vám uvedu ze svého kraje, z Havlíčkobrodska. Na hradě Lipnici v kapli sv. Vavřince byli v dobách husitských vysvěceni první čeští kněží pod obojí. V době protireformační přešla kaple do rukou církve římskokatolické. V roce 1869 vyhořela a od té doby ležela zpustlá v rozvalinách mezi ostatními zříceninami hradu. Teprve její nový majitel po prvé světové válce, Klub čs. turistů, se postaral za pomoci Státního památkového úřadu o její znovuzřízení. Církev československá požádala tehdy Klub čs. turistů o její propůjčení k účelům bohoslužebným. Její žádosti však nebylo vyhověno pro odpor biskupské konsistoře v Hradci Králové, která se prostě opřela o rozhodnutí úřednické vlády z r. 1920, ačkoliv kaple - původně, jak jsem již řekl, husitské - vůbec nepoužívala a vůbec ji také nepotřebovala. A abych hned dopověděl ten lepší konec této trapné historie, teprve nyní naše lidově demokratické úřady vyhověly opětované žádosti církve československé a 18. září t. r., právě ve výročí požáru hradu před 80 lety, se v kapli konaly první bohoslužby církve československé. (Předsednictví převzal místopředseda Komzala.)

Otázka užívání a spoluužívání chrámů není jediným příkladem nespravedlivého postupu vůči církvi československé v naší předválečné republice. Ačkoliv byla církev již dne 14. září 1920 státem uznána, nebyla až do konce roku 1921 státem schválena ani jediná náboženská obec církve československé. Zakladatel církve a její první patriarcha dr Karel Farský si stěžoval na nemožný postup tehdejšího ministerstva školství v článku nazvaném "Zapomenuté Rakousko", a tyto byrokraticky nepřátelské poměry, jež byly v naprostém rozporu s vůlí lidu, byly dokonce předmětem několika poslaneckých interpelací v parlamentě a mnoha veřejných protestních projevů a manifestačních schůzí. Teprve v r. 1922 začalo ministerstvo školství a národní osvěty schvalovat některé náboženské obce, avšak každé takové schválení bylo provázeno klausulí: "Nová náboženská obec ani její funkcionáři nemají podle platných předpisů nároku na jakoukoliv podporu z prostředků státních nebo z fondů státem spravovaných." Tato nerovnost církví a macešské chování státních úřadů k církvi československé nebyly ovšem jenom plodem zkostnatělé byrokracie, nýbrž byly v plném a záměrném souladu s nepřátelskou politikou Vatikánu vůči pokrokové orientaci význačné části našeho národa a státu. Přímé zásahy cizí mocí vatikánské do našich vnitřních poměrů se nezastavily ani před hlavou našeho státu v otázce uctívání památky největšího syna národa M. Jana Husi. A my vidíme, že i ten Masaryk, tak silná individualita, který se vrací do osvobozené vlasti s heslem: "Tábor je náš program", musel nakonec kapitulovat. Marmaggi prosadil vůli Vatikánu a president republiky se pak už nikdy nezúčastnil osobně Husových oslav.

Sebevědomí Vatikánu a vysoké katolické hierarchie tím přirozeně stouplo. Jsou vydávány pastýřské listy proti všem socialistickým stranám a odborovým organisacím, avšak i proti nekatolickým církvím. Znovu se objevují interpelace v parlamentě, které mluví zcela podobnou řečí, jakou jsme nuceni mluviti teď. Poslechněte si na př. výňatek z řeči dr Patejdla, pronesené v poslanecké sněmovně dne 2. dubna 1925: "...musíme se stavěti proti tomu, aby bylo zasahováno do našich poměrů se strany politického Vatikánu. Připuštění každého jiného řešení bylo by zásadní chybou a největší chybou by bylo, kdyby se připustilo, že v tomto státě snad v určitých otázkách je stát svrchovaný a v určitých zase církve, zejména církev římskokatolická. Důsledky, které by následovaly z tohoto připuštění dvojí svrchovanosti, byly by dalekosáhlé, a proto nejsprávnější je, když stojíme docela striktně, logicky a důsledně na stanovisku jediné svrchovanosti, to jest svrchovanosti lidu."

Vláda sice ve svých odpovědích na poslanecké interpelace přiznávala výstřelky vysoké církevní katolické hierarchie, avšak při tehdejším stranickopolitickém systému nebyla s to zjednati nápravu. Kulturní boj a vzájemná náboženská resp. církevní nevraživost a nesnášenlivost se naopak stále stupňovaly, neboť to bylo v přímém zájmu tehdejší měšťácké politiky, která potřebovala odvádět tím pozornost od těžce doléhajících problémů hospodářských a sociálních.

A nyní, když jsme si připomněli poměry v naší předmnichovské republice, podívejme se, jak vypadaly po druhé světové válce. A musíme bez rozpaků konstatovat, že právě obráceně ještě nikdy nebyly u nás tak dokonalé předpoklady ke klidnému vývoji náboženských a církevních poměrů jako v r. 1945. Společný boj celého národa proti německým okupantům nás sjednotil všechny bez rozdílu náboženského vyznání. Zejména nutno objektivně přiznat, že náš prostý katolický lid včetně drobných katolických kněží obstál v těžké protihitlerovské zkoušce naprosto čestně, takže tu nebylo po revoluci v roce 1945 důvodů k žádným výčitkám a rekriminacím, tak jak tomu bylo po prvé světové válce. Nebylo předválečného kulturního boje, církve se snažily spolupracovat. Církev československá prohlásila veřejně, že chce udržovat otevřený, snášenlivý a při tom ovšem ideově jasný poměr k církvi katolické.

Klidná spolupráce mezi církvemi pokračovala nerušeně po 3 roky naší nové svobody a je zajímavé, že ještě 2. února 1948 se sešly všechny naše církve a náboženské společnosti včetně církve římskokatolické na mohutné mírové manifestaci na Slovanském ostrově v Praze. Ale to byla také spolupráce poslední.

V historických dnech únorových, tedy za 3 týdny poté, vydala ústřední rada církve československé již dne 28. února 1948 "Prohlášení k věřícím a k veřejnosti", jímž manifestovala svůj kladný poměr k novým politickým poměrům. Stalo se to formou tak závažnou a zřetelnou, že by toto prohlášení mělo být všeobecně známo celé. Já si tu dovolím pro krátkost času ocitovat aspoň tento výňatek:

"Ve smyslu usnesení II. řádného sněmu církve z května 1947 prohlašujeme v těchto historických dnech našeho národa, kdy se všichni vydáváme na bezpečnější a rychlejší cestu k uskutečnění sociální rovnosti a pokroku, že chceme jít ve šlépějích Ježíšových a v duchu jeho evangelia usilovat o bratrství a sesterství všech lidí našeho národa, tedy o společnost bez třídní nenávisti a protiv. Taková společnost je předpokladem k uskutečňování království Božího na zemi. Proto po vzoru Ježíšově se stavíme na stranu utlačených a ponížených, to je na stranu pracujícího lidu, který už příliš dlouho trpěl pod bezohledným útlakem držitelů hospodářských výsad, ať to bylo v období starověkého otroctví, středověkého feudalismu, nebo novověkého liberalistického kapitalismu, a který byl považován za ubohý prostředek k opatřování mocenských výsad vládnoucím skupinám." (Potlesk.)

A cestu takto nastoupenou sleduje církev československá důsledně, o čemž přesvědčuje veřejnost při každé vhodné příležitosti. Nejdůležitější z nich byla generální synoda duchovních církve československé v únoru 1949. Na ní promluvil patriarcha dr František Kovář tak hluboce promyšlenou a logicky spjatou řeč, že je těžko z ní vytrhávat nějakou partii bez nebezpečí porušení souvislosti. Ale přece si poslechněte aspoň toto jeho vyznání: "Církev, chápající sebe jako samostatný duchovní organismus, působící jako kvas ve společnosti národní a státní, organismus s tou společností nesplývající, ale také ne jí nepřátelský nebo pro ní lhostejný, slíbila plnou a nerozpačitou pomoc a podporu úsilí národa a státu, vybudovat socialistickou společnost. Ostatní specificky náboženská a mravní působnost církve není tím učiněna zbytečnou ani zatlačena stranou nebo do pozadí. Církev je tu stále ke spáse lidí, časné i věčné. Ale právě motivy víry a chápání Ježíšova evangelia ji přivedly k poznání, že první podmínkou toho, aby Ježíšův duch víry, naděje a lásky mohl proniknout celým životem, celou společností, jest, že třídní organisace společnosti bude nahrazena organisací beztřídní. Beztřídní společnost ovšem naprosto není totožná s královstvím Božím. Ale žít Ježíšovým duchem je možno jedině, jestliže celá naše vůle je soustředěna k odstranění třídních výsad a jestliže se usiluje o sociální spravedlnost. Cestou k ní je cesta socialismu a proto se naše církev rozhodla ze svého nejlepšího vědomí podporovat tuto cestu." (Potlesk.)

Vedení církve římsko-katolické se na rozkaz Vatikánu dalo cestou opačnou. Dostala se tu k veslu zase vysoká hierarchie, která diktuje a zasahuje do naších vnitrostátních poměrů, kdežto drobný věřící katolický lid a s ním většina drobných poctivých vlasteneckých kněží, kteří chtějí mír, klid a pokoj, mají být jen trpnou obětí této mocenské vatikánské politiky. Aby se tak nestalo, tomu chce odpomoci vláda navrhovanými zákony. Pro církev československou znamenají však tyto zákony veliké zadostiučinění za všechno dřívější odstrkování, ponižování a strádání. Církev si váží zejména toho, že slova naší nové Ústavy 9. května o rovnosti všech vyznání nezůstala jen na papíře, nýbrž se vtělují v čin, a dále, že tu nebude jen formální, abstraktní rovnost vyznání, nýbrž také skutečná materiální rovnost všech církví. Tím bude splněn jen dávný požadavek církve československé, mnohokráte již při různých příležitostech opakovaný. Jsem přesvědčen, že teprve nyní úplným zrovnoprávněním církví bude dán předpoklad pro harmonický soulad, mír, snášenlivost a spolupráci mezi církvemi.

A nyní mi dovolte, abych závěrem znovu připomněl, že v této rozpravě zastupuji poslanecký klub čs. socialistické strany a že tedy chci připojit také jeho stanovisko k projednávaným návrhům zákonů. Považuji za nejvhodnější vyjádřiti je slovy předsedy strany br. ministra prof. dr inž. Emanuela Šlechty, pronesenými na zasedání předsednictva ÚVNF v Praze dne 15. července 1949: "Naše strana si již tento problém dávno rozřešila. Vyznávajíce plnou svobodu náboženskou, určujeme svůj poměr k Římu svým obdivem i láskou k husitství tak, jako všechny pokrokové síly našich národů. Vidíme v tom potvrzení své správné cesty za pokrokem, socialismem a mírem uvnitř národa a mezi národy. A proto budeme Národní frontu a vládu podporovat v tomto duchu ze všech svých sil v její obraně náboženské svobody pro každého člena bez rozdílu politického přesvědčení a v její ochraně suverénních práv státu proti zásahům Říma zvenčí." Ve smyslu tohoto prohlášení, s nímž se náš poslanecký klub plně ztotožňuje, budou poslanci čs. strany socialistické hlasovat pro oba zákony. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala (zvoní): Ďalej je k slovu prihlásený pán posl. dr Polanský. Dávam mu slovo.

Posl. dr Polanský: Pane předsedo, páni ministři, paní a pánové!

Mám čest promluviti jménem čs. strany lidové a současně jménem Katolické akce československé. Existence této akce v lidové demokracii a možnost promluviti jejím jménem v Národním shromáždění, t. j. na nejvyšším ústavním foru, je věc již sama o sobě velmi charakteristická. Je charakteristická pro posouzení, jak se staví lidově demokratické Československo k náboženským zájmům jeho lidu. Děje-li se tak u příležitostí projednávání tak významných zákonných osnov, jako jsou osnovy, jimiž se uspořádávají církevní poměry v našem státě, je to již samo svědectvím, že tyto osnovy jsou míněny ku prospěchu náboženského života u nás.