Vládní návrh zákona, kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní, a vládní návrh zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, tvoří dohromady velký rámcový celek. Dávají odpověď na základní otázku všech církví a náboženských společností v Československé republice. Má lidově demokratický stát vskutku opravdový zájem o náboženský život svého lidu a jeho rozkvět, či zůstane při pouhém formálním zájmu, jak tomu bylo za minulé, liberalistické éry? Bojovali jsme spolu s ostatním občanstvem za odstranění kapitalistického režimu, proti třídnímu nadpráví boháčů, proti zneužití náboženských citů, z nichž těžili bezbožní a nevěrečtí vykořisťovatelé ve vlastní prospěch. A tento boj skončil vítězně. Nedali jsme se zmásti pozlátkem zdánlivého tehdejšího zájmu o náboženské hodnoty, nýbrž odhalili jsme farizejství tohoto zájmu v plné nahotě.

Dnes je tato éra pokryteckého předstírání zbožnosti pryč. Dnes nám nestojí v čele žádné apoštolské veličenstvo, jehož apoštolství bylo víc než podezřelé a jehož náboženská víra nepovažovala ani útočnou válku za zločin nebo za těžký hřích. Dnes neřídí osudy státu žádní rytíři Božího hrobu nebo jiní boháči, kteří - ač byli velmi vlažné víry - nelitovali značných nákladů, aby se při církevních slavnostech mohli zaskvěti v honosných uniformách vysokých církevních řádů.

Dnes vládne lid plně oddaný práci a budovatelskému úsilí. Lid, který hledí pevně do očí drsné životní zkušenosti, že žádný život na tomto světě není možný bez řádných hmotných předpokladů, že každá kultura musí býti napřed zabezpečena materiálně. Lid, který ví, že žije na tomto světě, a který chce, aby se i na tomto světě dařilo všem co nejlépe.

Co tedy bude s náboženským životem, tímto zájmem všech církví a náboženských společností? Co s Kristovým učením, když řekl, že království jeho není s tohoto světa? Jak snadno by hříchy minulých režimů, jejich faleš a zneužívání náboženství mohly vésti zde k výstřelkům proti náboženství. Staří pokrytci, kteří - ač sami nevěřili - potřebovali víry lidu, aby jim otročil, chtěli by i nyní buditi nedůvěru k novému životu tvrzením, že jeho režim ohrožuje náboženství. Že bere víru ve věčnou spásu. Že vede k nepravosti a hříchu.

Odpověď obsažená v obou projednávaných zákonných osnovách je velmi pádná. Aby se u nás v souladu s ústavou a se zásadami lidově demokratického zřízení církevní a náboženský život vskutku rozvíjel a zkvétal, zřizuje se zvláštní Státní úřad pro věci církevní. Druhý zákon pak zaručuje církvím a náboženským společnostem úhradu osobních a věcných nákladů státem. Tento zákon též přenáší na stát veškeré patronátní a podobné závazky a stanoví povinnost státu vydržovat učiliště a ústavy pro výchovu duchovních.

Všeobecně lze charakterisovat obě předlohy tím, že je jejich hlavním smyslem umožniti církvím, aby se mohly věnovat svému duchovnímu poslání více a lépe, než to bylo možné doposud. Odpadnou jim palčivé starosti o věci hmotné, o výživu duchovenstva a o veškeré bohoslužebné potřeby. Státní úřad pro věci církevní bude normotvorným a správním orgánem, který umožní přehledné, pružné a rychlé řešení všech příslušných otázek.

Tedy žádná obava o náboženský život u nás nebo o osud církví, o něž je za lidově demokratického režimu daleko lépe postaráno, než tomu bylo kdykoli dříve. (Potlesk.) Bylo již dávno třeba uzákoniti mnohé z toho, co je dnes obsahem obou navrhovaných zákonů. Celé úseky náboženského života zůstávaly doposud téměř nepovšimnuty. Zastaralé předpisy feudální brzdily svobodný rozvoj a harmonické soužití církví u nás.

To se nejožehavěji projevovalo v otázce platů duchovenstva. Byl zde jakýsi kongruový zákon, o který byl již v počátcích první republiky veden úporný boj. Ale tento zákon nejen že způsobil mnoho obtíží svou diskriminací, ale skutečné pomoci nepřinesl vůbec. Pro masy drobného katolického duchovenstva, o které hlavně šlo, znamenal pranepatrný přínos, něco, co nebylo ani k životu, ani k smrti. Chudoba nebyla ani po vydání kongruového zákona na mnohých našich farách a v kaplankách žádným vzácným hostem. Takový kaplan nebo i farář se svými jedenácti nebo třinácti sty korun měsíčního příjmu se pochopitelně často utápěl v nejzákladnějších hmotných starostech.

Přitom velká většina z nich - a právě ti nejdrobnější a nejchudší - plnila své poslání vzorně. Bylo to poslání nejen duchovní, nýbrž i národní a vlastenecké, jež plnili zvláště za temných dob nacistické okupace a za něž se jim tehdy dostalo objektivního a všeobecného uznání našeho lidu. Nyní se jim ho dostává i formou zákona, který spravedlivě zabezpečuje jejich existence, zejména těm z nich, kteří toho nejvíce potřebují.

Současně budou zbaveni i tíživých starostí s udržováním svých kostelů. Starosti byly doposud v různých ať starofeudálních nebo i novofeudálních, vždy však feudálních patronátech, od nichž si musil farář i ty nejnutnější a nejrůznější opravy mnohdy přímo vyprošovat. Nyní i tuto péči jednotně přejímá stát jakožto svoji povinnost, které se pomocí Úřadu pro věci církevní jistě dobře zhostí. V důvodové zprávě k zákonu o hospodářském zabezpečení se výslovně praví, že se stát postará také, aby byly opravovány a stavěny kostely. Tedy nejen opravovány, nýbrž i stavěny. (Potlesk.)

Přitom všichni dobře víme, jak patronáty po dlouhou řadu let zanedbaly své povinností. Zejména v pohraničních oblastech žalují ošumělé kostelíčky a chrámy na hříchy těch, kterým byla věc nacistického fašismu vlastní, kdežto věci náboženské cizí. Všechny tyto cizí hříchy budou nyní postupně napraveny, nemluvě ani o stavební obnově, která mnohde staví celé kostely a fary zničené válkou. Již při této dílčí otázce by si měla veřejnost uvědomit, jak veliké zatížení bere obětavě stát na svá bedra v zájmu církve i záchrany kulturních hodnot.

Ať se někdo nalezne, kdo by mohl o této veřejné péči říci křivé, nespravedlivé slovo! Ať se někdo nalezne, kdo by chtěl odsoudit zákon, jímž stát na sebe béře rozsáhlou péči o církevní stavby a veškeré věcné i osobní požitky duchovní správy! Ať se někdo ještě ozve, že lidově demokratický náš stát ohrožuje náboženství nebo pronásleduje církve!

Zde je na místě vzpomenouti celé historie našich církevních poměrů po první světové válce a zároveň i tehdejší čs. strany lidové, jež byla tehdy do značné míry mluvčím a zastáncem zájmů katolické církve a vůbec křesťanské myšlenky. Její zástupci v tehdejším parlamentě byli vystaveni úporným bojům s liberálními pseudopokrokovými živly. Museli čelit přímo fanatickým, nerozumným a nestátnickým pokusům celé řady tehdejších politických stran o rozpoutání kulturního boje. Dnes je již všem zřejmo, oč tehdy šlo. Šlo o pouhé zaslepování, jímž měla být pozornost lidu odvrácena od tíživé a neradostné skutečnosti sociální, od hladových mezd, žebračenek, a na druhé straně od provokativního nadbytku mocných kapitalistů. V době, kdy bylo třeba probojovat revoluci sociální a hospodářskou, byla vydána výzva ke kulturnímu boji, k útoku na katolíky, vůči nimž bylo raženo heslo, že budou mít tolik práv, kolik si jich vybojují.

Jak zcela jinými cestami a směry šel krok revoluce po druhém osvobození! Nejen, že nikdo nepomýšlí na kulturní boj, ale stát dokonce zákonem manifestuje, že pokládá za svoji povinnost všestranně pečovat o církevní potřeby. Stát zaručuje svobodný rozvoj v oblasti duchovní a náboženské právě tím, že církve zbavuje tíživých starostí hmotných.

Československá strana lidová jakožto hnutí převážně katolické, hnutí budované na křesťanském, především křesťansko-sociálním světovém názoru, vždy stála v předních řadách ochrany věcí křesťanských a katolických. Zde měla široké pole působnosti právě v oblastech nejen duchovních a morálních zájmů státně-politických, ale hlavně ve věcech sociálního pokroku podle zásad evangelia a křesťanství. Bohužel až donedávna byla tato snaha - jež byla snahou převážné části věrných stoupenců starého křesťansko-sociálního programu - brzděna. Brzdily ji reakční liberalistické živly, které do strany vnikaly, aby paralisovaly váhu jejího pokrokového křídla. Tyto živly uplatňovaly proti programu strany své zájmy, diktované činiteli mimostranickými, jimž nezáleželo na straně ani na vyšších hodnotách, v jejichž službě naše strana vznikla. Co záleželo různým těm Firtům na křesťansko-sociální straně lidové, nebo na katolicismu či na křesťanství?

Teprve odstraněním těchto cizích elementů a vlivů mohla se strana plně vrátit ke svému programu kulturního a sociálního pokroku, jakož i k upřímné péči a přispění klidnému vývoji náboženských problémů u nás. Jsme Češi a katolíci, snažíme se být dobrými příslušníky našeho národa i své církve. A blaho obou nám leží na srdci. Slavné credo velkých českých vlasteneckých kněží Jirsíka a Sušila, "Církev a vlast", je i naší cestou. Proto se snažíme o vše, co podporuje rozvoj náboženského života u nás. Proto stojíme za lidově demokratickou státní formou, která naše úsilí umožňuje a podporuje. Proto se stavíme též za prospěšné zásady obou právě projednávaných zákonů.

Budiž mi dovoleno poznamenati, že na jejich tvorbě se v Národní frontě značnou měrou zúčastnila také Katolická akce, a mám čest jejím jménem projeviti již předem Národnímu shromáždění také její dík za veškerou péči, věnovanou oběma zákonům při jejich nynějším projednávání. (Potlesk.) Naše Katolická akce - toť úhrn všech věřících katolíků československých, kteří stojí věrně na půdě lidové demokracie. Tato věrnost je nedílnou složkou jejich náboženské víry, neboť odpovídá přirozenému hlasu svědomí a neodporuje zjeveným zákonům božím. Vždyť věrnost naší lidové demokracii - to je věrnost samým sobě, a opak byl by zradou na sobě samých.

Poměry se vytvořily tak, že tato věrnost byla v poslední době podrobena jisté zkoušce. A právě v souvislosti s projednávanými zákonnými osnovami zasáhl rušivý zahraniční vliv do zdárného postupu úpravy náboženských poměrů u nás. Že prý dohoda katolické církve s naší lidovou demokracií není možná. Byl vyvinut v tom směru nátlak na naše církevní vrchnosti. Bez ohledu na to, že lidovými demokraty v Československu jsou z valné části katolíci. Ti chtěli svoji církevní vrchnost posílit tím, že se projevili jako masové hnutí, jež si této dohody žádá.

Bohužel i doposud se ještě církevní vrchnost staví k dohodě zády. A dokonce se odvrací od svých vlastních věřících přesto, že oni chtějí zůstat a zůstanou věrnými údy církve i přes všechny exkomunikační dekrety. (Potlesk.) Ale rovněž zůstanou též věrnými občany svého státu a neohroženými obhájci jeho státní formy - také přes všecky exkomunikace a jakákoliv jiná protivenství. (Potlesk.) Obojí si žádá důkazů, a tímto důkazem bude trvalá existence a činnost naší Katolické akce jakožto akce náboženské ve smyslu přísně katolickém a přitom akce lidově demokratická, která bude svědomitě plniti svůj úkol v naší obrozené Národní frontě. (Potlesk.)

Myslím, že mohu prohlásit, že Katolická akce se zde stala platným činitelem a spolupracovníkem Národní fronty a že se i nadále uplatní jako dobrý pomocník zejména v otázkách náboženských, jež jsou dnes a budou i příště s hlediska státně-politického otázkami velmi důležitými a závažnými. A závěrem musím též konstatovat, že jak Katolická akce, tak i čs. strana lidová se přesvědčily o velikém kladném ohlasu obou připravovaných zákonů v širokých kruzích duchovenstva a s ním spolupracujícího katolického lidu. Budiž mi proto dovoleno vysloviti také jménem tohoto lidu vřelý dík za oba zákony. (Potlesk.) Hlas širokých vrstev lidových a drobného katolického kněžstva je nám také nejcennějším podkladem, abychom i z tohoto důvodu plné uzákonění plně podpořili, a proto mám čest prohlásiti, že poslanci čs. strany lidové budou jednomyslně hlasovat pro obé osnovy těchto tak významných zákonů. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. Žiak. Dávam mu slovo.

Posl. Žiak: Slávne Národné shromaždenie!

Pri rokovaní o zákonoch, ktorými upravujeme pomer nášho ľudovodemokratického štátu k cirkvám, treba nám mať na pamäti, že všetko občianstvo nášho štátu, ba i priateľská a nepriateľská cudzina, pozorne sledujú každý prejav a s nezvyklým záujmom študujú každé slovo zákonného ustanovenia.

Úprava pomeru medzi štátom a cirkvami v každom štátnom útvare je vec veľmi vážna, nad mnohé iné problémy dôležitá. Práve tým, že v našej republike je pomerne značný počet cirkví, náboženských vyznaní, je problém ťažší. A predsa objektívny pozorovateľ lojálne uzná, že i napriek konfesionálnej rôznorodosti vláda obrodeného Národného frontu a Národné shromaždenie upravujú pomer štátu k cirkvám s úprimnou ohľaduplnosťou a šetrnosťou.

Naša ľudovodemokratická republika od oslobodenia poskytla cirkvám široké možnosti náboženskej činnosti a v nemenšej miere prispievala na hmotné potreby cirkví, ako sa to dialo za prvej republiky. Dané sú teda prajné predpoklady pre pokojné riešenie vážnej otázky pomeru cirkvi a štátu.

Riešenie pomeru medzi štátom a cirkvou pravidelne si vyžaduje štátno-politické zmeny. U nás v posledných tridsiatich rokoch je vec aktuálna druhýkrát. Po prevrate 1918 snahy voľnomyšlienkárov i prejavy zodpovedných vysokých politických činiteľov boly namierené najmä proti katolíckej cirkvi, ale aj proti ostatným kresťanským cirkvám. Spomeňme na boje okolo Bartoškovho návrhu zákona na odluku cirkvi a štátu. Prezident Masaryk hľadel na cirkev očami sociológa a na pomer cirkvi a štátu očami praktického politika. A ten Masaryk, ktorého sa dnes mnohí z cirkevných kruhov dovolávajú, mal voči katolíckej cirkvi, ale aj voči iným cirkvám, kritický postoj. Aj evanjelickým cirkvám vyčítal sociálnu neúčinnosť, politickú orientáciu smerom k bohatšej a tak mocnejšej časti spoločnosti, pre ktorú orientáciu evanjelické cirkvi v značnej miere stratily vplyv na robotnícke masy. Videl tak, ako to vidíme všetci, že jeden odbor života za druhým vypadá zpod vplyvu cirkvi a zosvetšťuje sa. V stredoveku medzi cirkvou a štátom bolo veľmi úzke spojenie. Primát mala cirkev, štát a politická činnosť boly podriadené moci cirkevnej. Keď ľudstvo neznieslo svetovládne snahy cirkevného absolutizmu, v renesancii, v reformácii a osvietenstve, svrhlo cirkevnú politickú autoritu. Štát a kultúra sa odcirkevňovaly a odcirkevňujú. Miesto najužšieho spojenia medzi cirkvou a štátom prichádza rozluka ako ovocie novodobého liberalistického vývoja. Masaryk bol za rozluku cirkvi a štátu. Vo svojich poznámkach vláde po prípadnom uzákonení rozluky žiadal bezvýhradnú lojalitu cirkví a cirkevných reprezentantov voči štátu a snahám štátu a vzájomnú snášanlivosť medzi príslušníkmi jednotlivých vyznaní. Kongruový zákon z r. 1926 problematiku nevyriešil ani rozlukou a nevyriešil ju ani spravodlive.

Dnešná skutočnosť je natoľko iná, že naša ľudovodemokratická republika upravuje pomer cirkvi a štátu bez rozluky, a to v prajnej miere pre rozvoj cirkví. Náboženská sloboda a sloboda rozvoja cirkví je v Ústave 9. mája tak zaručená, ako to v najširšej miere zodpovedá náboženskému presvedčeniu každého veriaceho človeka - občana nášho štátu. Keď dobre nazrieme do zákonných osnov, o ktorých rokujeme, nemôžeme nevidieť, že tomu, čo je v ústave povedané zásadne, dávame na určitom úseku týmito zákonmi praktickú náplň. Štát je rozhodnutý cirkvám účinne hmotne pomáhať, umožňuje a podporuje náboženskú výučbu na školách, bdie nad občianskou a náboženskou snášanlivosťou, upravuje občiansku a sociálnu úroveň kňazov. Logicky vyplýva, že si vyhradzuje dozor nad štátno-politickou orientáciou cirkví i kňazov, žiada od nich i od cirkví lojalitu voči ľudovodemokratickému zriadeniu republiky a osobuje si dozor nad hospodárením cirkví. Čo je podstatné a čo treba zvlášť zdôrazniť: vieroučných, ideových a vnútornoorganizačných vecí cirkví sa nedotýka a nemieni dotýkať. Ak sa vyskytly výhrady niektorých príslušníkov evanjelických cirkví proti zneniu osnov zákonov, pramenia z obavy, že sa zákonmi naruší samospráva a slobodné hospodárske rozhodovanie evanjelických cirkví, alebo z drobných nedorozumení medzi cirkvou a nižšími orgánmi verejnej správy, ktoré, presvedčený som, možno pri dobrej vôli odstrániť, alebo, čo už pokladám za vec závažnú a nebezpečnú, z politickej nedôvery niektorých cirkevných činiteľov voči ľudovodemokratickému vedeniu nášho štátu. (Predsedníctvo prevzala podpredsedníčka Hodinová-Spurná.)

Pokiaľ ide o obavu z narušenia samosprávy cirkvi, treba objektívne uznať, že by ťažko bolo možné vyniesť pre niekoľké cirkvi osobitné zákony s rozdielnym zásadným stanoviskom. Vec možno riešiť zákonom rámcovým, v ktorom sa uplatnia zásadné veci pre každú cirkev spoločne platné. Podrobnosti a ich úprava s ohľadom na organizačné zvláštnosti jednotlivých cirkví budú riešené pre cirkvi, ktoré majú približnú organizačnú a ideovú povahu, osobitnými vládnymi prevádzacími nariadeniami.

Evanjelická cirkev a. v. na Slovensku, ktorej som úprimným príslušníkom, otázku vnútornej duchovnej, administratívnej a hospodárskej samosprávy považuje za základnú podmienku svojho zdravého vývinu. Poznám históriu svojej cirkvi, viem, aká účinná zbraň proti rozpínavosti a diktátu feudálnych maďarónskych zemepánov bola cirkvi samospráva.

Je nesporné, že na základe samosprávy, opierajúc sa o súhlas ľudu, mohla evanjelická a. v. cirkev za tzv. Slovenského štátu ostro protestovať proti neľudským výčinom fašistickej Hlinkovej gardy, proti prenasledovaniu občanov židovského vierovyznania, protestovať proti bratovražednej vojne a vydať v priebehu najzúrivejších bojov mierovú výzvu Tisovej vláde, nepodľahnúť nátlaku pri sostavení cirkevnej ústavy v rokoch okupácie a práve na základe demokratického zriadenia svojej samosprávy pripraviť slovenské evanjelictvo v zdravej prevažnej väčšine do boja proti nacistickým votrelcom v Slovenskom národnom povstaní.

Cirkev cez stáročia užívala toto právo a obojstrannými smluvami so štátom snažila si ho zabezpečiť ako výraz z synodálno-presbyteriálneho zriadenia s uplatnením evanjelickej zásady, "že všetka moc cirkvi pochádza zo sboru", totiž z rozhodnutia veriacich o cirkevnej ústave a správnych štatútoch, o voľbe kňazov, biskupov, svetských hodnostárov a o hospodárení na všetkých stupňoch cirkevnej administratívy. V predbežnom štátnom súhlase s voľbou duchovných a v dozore na hospodárenie cirkví môže niekto vidieť tendenciu právo samosprávy obmedzovať.