Význam zákona o právu rodinném je dále v tom, že provádí ústavu v bodech, týkajících se zrovnoprávnění žen, ochrany manželství, rodiny a mateřství a úpravy právního postavení dětí bez ohledu na jejich původ. Tím zákon odstraňuje pozůstatky kapitalistického, někdy i feudálního právního myšlení. Zvláštností zákona o právu rodinném je konečně to, že byl vypracován jako společný návrh s Polskem v zimě a na jaře r. 1949, když na základě smlouvy o právní pomoci s Polskem byla zřízena smíšená československo-polská komise, jejímž úkolem je právní úprava oněch problémů, jež se vyskytují v lidových demokraciích na jejich přechodu od kapitalismu k socialismu. Poněvadž zákon o právu rodinném ve své konečné redakci se až na několik bezvýznamných maličkostí shoduje doslova s polským návrhem zákona o rodinném právu, který i v Polsku bude uveden v život od 1. I. 1950, je tato skutečnost dalším dokladem toho, k jak úzké bratrské spolupráci dospívají státy lidové demokracie i při tvorbě nového právního rádu, při čemž jejich suverenita i svrchovanost zůstává naprosto zachována. Je proto i tato skutečnost nejlepším svědectvím, že jen ve svazku lidových demokracií vedených velkým Sovětským svazem, lze uskutečnit i ty nejužší formy spolupráce v takové míře, jaká je absolutně nemyslitelná u států kapitalistických.

Nejen obsahově, nýbrž i po stránce formální liší se nový zákon podstatně od dosud užívaných zákonných forem. Pro větší přehlednost a jasnost je uvozen preambulí, která jasně a výstižně charakterisuje smysl a účel zákona a poukazuje na příslušná ustanovení ústavy, která zákon provádí. Jestliže tato preambule charakterisuje manželství jako dobrovolné a trvalé životní společenství muže a ženy, nejde o pouhou proklamaci nebo požadavek, neboť dobrovolnost a trvalost je současně zaručena hospodářským zřízením státu, který zajišťuje všechny občany spravedlivým důchodem z trvalého zaměstnání a umožňuje proto dát manželství náplň citovou a nikoliv majetkovou. Podle preambule slouží manželství jako základ rodiny zájmům všech jejích členů i prospěchu společnosti v souladu s jejím pokrokovým vývojem; i tato zásada odpovídá skutečnosti, neboť v podmínkách třídní společnosti kapitalistické, v níž jednotlivec stojí proti společnosti, také rodina stojí proti společnosti. Naproti tomu v socialismu je zájem rodiny v souladu se zájmy společnosti, rodina v socialismu netvoří oddělený celek sám pro sebe, nýbrž je kolektivem společenským, pro jehož členy jsou na prvém místě zájmy společenské, boj za vysokou produktivitu práce, boj za vyšší společenský řád.

Obsahově je zákon rozdělen do tří hlav, z nichž hlava první má název "Manželství", hlava druhá "Rodiče a děti" a hlava třetí "Poručenství".

Vedoucí zásady, jimiž je charakterisován zákon o právu rodinném, jsou v podstatě tyto: zásada obligatorního občanského sňatku, nové pojetí manželství a rodiny, která již neslouží soukromovlastnickým zájmům, důsledné zrovnoprávnění žen ve smyslu ústavy a hluboký zájem o dítě, projevující se jednak ve zrovnoprávnění všech dětí bez ohledu na jejich původ, jednak v péči o to, aby výživa a výchova dítěte se strany rodičů byla zajištěna, při čemž je rodičům uloženo pečovat o dítě tak, aby nedocházelo k rozporům se zájmy společnosti.

Zákon razí zásadu obligatorního občanského sňatku a uznává za manželství jen takový sňatek, který je uzavřen před věcně i místně příslušným místním národním výborem. Již v první republice původní návrh pozdějšího zákona č. 320 z r. 1919, předložený právním výborem Národnímu shromáždění jako tisk 293 z r. 1919, stanovil požadavek obligatorního občanského sňatku. Tento svůj návrh odůvodnil právní výbor tak, že jím následuje převážnou většinu evropských států, že vyhovuje světské povaze republiky a že je programem pokrokových snah, které důrazně hlásal tehdejší president republiky. Podle dodatečné zprávy právního výboru o návrhu zákona na reformu manželského práva, tisk 1007, byl však shora uvedený návrh vzhledem k vyjádření tehdejšího ministra spravedlnosti a vzhledem k požadavku vlády přepracován tak, že místo obligatorního sňatku občanského byl navržen občanský sňatek fakultativní. K jeho uzákonění došlo pak odhlasováním návrhu zákona na 53. schůzí NS dne 22. května 1919. Z toho je vidět, že původní pokrokový požadavek obligatorního občanského sňatku byl velmi rychle opuštěn a pod vlivem stranického dohadování tehdejších koaličních politických stran nahrazen bezzásadovým fakultativním sňatkem občanským. Naproti tomu v lidově demokratickém státě lze přiznat v souhlasu s ústavou právnické následky jen tomu sňatku, který je vykonán osobou civilní moci. Stát považuje občanský sňatek nejen za akt, kterým dosvědčuje přítomnost manželských vztahů, nýbrž i za akt, jehož prostřednictvím stát s celou svou autoritou přiznává daně manželské vztahy, zlepšuje je, podporuje a bere pod svou ochranu. Přitom stát souhlasně s ústavou neklade překážek, aby se snoubenci po uzavření občanského sňatku podrobili ještě sňatkovým obřadům podle svého náboženského vyznání.

Aby manželství a rodina plnily své sociologické úkoly jako základna harmonického soužití jedinců a zdravého výchovného prostředí nového pokolení, je třeba, aby zde již při uzavření manželství byly všechny předpoklady, jež skýtají záruku fysické i mravní zdatnosti jak jednotlivých členů budoucí rodiny, tak i rodiny jako biologické jednotky. Zákon stanoví proto čtyři zákonné nedostatky, jež brání vzniku platného manželství. Při tom nejde o překážky ve starém pojetí, které zejména podle církevního práva měly prakticky za účel obcházet ustanovení o nerozlučitelnosti manželství a umožnit jeho rozvázání s hlediska zájmů vládnoucí třídy. Rodinný kodex naproti tomu obsahuje jen typické okolnosti, jež znemožňují vznik manželství. První z nich, bigamie, je požadavkem důsledné monogamie a tkví přímo v podstatě ochrany, kterou stát manželství poskytuje. Biologické důvody, jež brání uzavírání zdravých manželských svazků jsou: příbuzenství v pokolení přímém, vztah mezi sourozenci a mezi osobami v přímém pokolení sešvagřenými. Právem trvá také zákon na požadavku duševního zdraví jako na podmínce ke vstupu do manželství. Stejně je odůvodněno ustanovení, podle něhož nemůže uzavřít manželství nezletilec, neboť nedostatečný věk neskýtá záruky ani pro fysickou zdatnost potomstva, ani pro hospodářské zajištění rodiny. Z tohoto zákazu činí však zákon určité výjimky, neboť ze závažných příčin dovoluje uzavřít manželství nezletilci staršímu než 16 let. Podobná výjimka umožňuje také existenci manželství, které bylo sice uzavřeno nezletilcem, ale na jehož dalším trvání má společnost oprávněný zájem.

V druhé části první hlavy, nazvané "Práva a povinnosti manželů", je do všech důsledků provedena zásada rovnoprávnosti v manželských vztazích. Zde nejvíce vyniká onen zásadní rozdíl mezi zákonodárstvím lidově demokracie a zákonodárstvím buržoasních států, které nevynechají jedinou příležitost, aby nepodtrhly podřízené právní postavení ženy a nevyzdvihly nadřazené právní postavení manžela. Buržoasní zákonodárství vesměs charakterisují muže jako hlavu rodiny, který řídí domácnost a určuje bydliště a jemuž je manželka povinna poslušností a pomocí. V tom směru je zajímavé všimnout si zákonodárství t. zv. západních demokracií.

Tak na př. ve Velké Britannii je manželka povinna následovat manžela do jeho bydliště a dokonce převzít jeho národnost, tedy zásada, která pokrokovému člověku, znalému Stalinova učení o národnostní otázce, připadá stejně nelogická jako krutá. Ve Francii podle Code civil, novelisovaného v r. 1938, manžel jako hlava rodiny určuje sídlo domácnosti a může manželce zabránit ve výkonu povolání. Také v Italii, ačkoli zákon z roku 1919, čís. 1176, je buržoasními vykladači charakterisován jako zákon, který zrušil poslední omezení manželky a přinesl jí úplnou emancipaci, zůstal i podle tohoto zákona manžel nadále hlavou rodiny a ani svatební smlouva nesmí obsahovat nic, co by se dotýkalo jeho práv. Přes to, že výmarská ústava předhitlerovského Německa obsahovala požadavek rovnoprávnosti žen, neměli manželé v předhitlerovském Německu stejného postavení; ve věcech rodiny rozhodoval zásadně muž; on určoval bydliště a mohl dokonce vypovědět smluvní poměr své manželky vůči třetí osobě. Švýcarský zákoník z r. 1907 bývá buržoasní právní vědou líčen jako zákon obsahující nejpokrokovější úpravu manželského práva; a přece i podle něho je manžel hlavou manželského společenství, manželka ztrácí sňatkem své příjmení, domovskou i státní příslušnost, a obchod nebo zaměstnání smí provozovat jen se svolením manželovým, který je může kdykoliv odepřít. Souhlasu manželova potřebuje manželka dokonce i ke vzdání se dědictví. Potvrzuje se proto správnost slov Leninových, že buržoasní demokracie slovy slibuje rovnost a svobodu, že však ve skutečnosti ženské polovině lidstva ani jedna, byť nejpokrokovější buržoasní republika, nedala ani plné zákonné rovnosti s mužem, ani svobodu od poručenství a utlačování mužem. Naproti tomu zákon o rodinném právu prohlašuje výslovně, že v manželství mají muž i žena stejná práva a stejné povinnosti, že jsou povinni žít spolu, být si věrní a vzájemně si pomáhat. Dosavadní monarchický princip v rodině, kde podle buržoasních zákonů rozhodovala výlučně jen vůle manželova, je nahrazen požadavkem demokratické dohody manželů ve všech podstatných věcech rodiny se týkajících. Přitom zákon výslovně stanoví, že k výkonu povolání a ke změně místa zaměstnání nepotřebuje žádný z manželů souhlasu druhého manžela. V těchto ustanoveních je s dostatečnou určitostí a jasností vyjádřen zcela nový názor na manželství jako na svaz k dvou naprosto rovnoprávných lidí, kteří mají stejná práva a stejnou odpovědnost za blaho rodiny, kterou založili. v buržoasní theorii je vždy promítnuta povinnost manželky sdílet bydliště manželovo. To je nevyhnutelný závěr z názoru na manžela jako na hlavu rodiny, z názoru, při němž společné bydliště manželů se nezakládá jen na idei manželského společenství, nýbrž i na právu osobní moci manželovy. Naproti tomu v kodexu vyjádřená povinnost manželů žít spolu znamená požadavek harmonického spolužití, při čemž potření zásady nadřazenosti manželovy jako hlavy rodiny vylučuje i zde jednostrannost této povinnosti. Stejně pokud jde o volnost kteréhokoli z manželů zvolit si povolání nebo změnit místo zaměstnání, vychází zákon z přesvědčení, že blaho rodiny a všech jejích členů může se plně uskutečnit teprve v socialistické společnosti a že je proto povinností každého člověka, a tedy i člena rodiny, aby na vytvoření socialistické společnosti pracoval. S hlediska zájmů i společnosti a tedy i s hlediska zájmů manželství a rodiny bude pracovní zařazení jednotlivých osob vhodně regulováno příslušnými orgány, naprosto však nemůže být učiněno závislým na svolení nebo nesvolení druhého manžela. V povinnosti vzájemné pomoci manželů je zahrnuta i povinnost starat se o uspokojení potřeb toho z manželů, jemuž je zabráněno v možnosti vlastního výdělku pro nemoc, stáří nebo pro péčí o domácnost či výchovu dětí. I zde se projevuje nové pojetí rodiny, která má být, pokud jde o hmotné zajištění, oporou tomu z manželů, který beze své viny není schopen opatřit si prostředky z vlastní výdělečné práce. Tímto ustanovením je zejména pamatováno na zaopatření manželek, jež z důvodu péče o domácnost nebo o děti jsou dosud vyřazeny z výdělečného zaměstnání. V souhlase s pokrokovým vývojem počet žen zařazených do veřejného pracovního procesu stále vzrůstá, takže se již v lidově demokratickém státě vytvářejí předpoklady pro účast všech žen ve všeobecně produktivní práci, k níž dojde za společenského, socialistického hospodaření. Přece však pro přechodnou dobu je nutno počítat s celou řadou manželek, jež se budou výlučně věnovat jen péči o domácnost a o dítě, neboť nelze v době tak krátké přebudovat společnost do té míry, aby bylo umožněno všem provdaným ženám věnovat se výdělečnému zaměstnání. Péčí o domácnost a výchovu dětí plní tedy tyto ženy povinnost, která na nich za dnešních hospodářských a společenských poměrů spočívá, a je proto nutno, aby za tuto práci, jež je důsledkem dosavadních poměrů, byly nevýdělečně činné ženy po dobu trvání manželství zabezpečeny svým manželem. I v této otázce si ověřujeme správnost vývodů Leninových, který na IV. moskevské nestranické konferenci dělnic prohlásil, že "pro plné osvobození ženy a pro její skutečnou rovnost s mužem je nutné, aby se ženy účastnily ve společné produktivní práci, neboť jen tehdy bude žena zaujímat takové postavení jako muž." Uspokojování potřeb rodiny uloženo je oběma manželům podle jejich sil a podle poměrů jejich výdělečných a majetkových možností; je tedy vyloučeno, aby mechanickým výkladem pojmu rovnosti mohl být poškozen ten z manželů, který je hospodářsky slabší. Přitom zákon spravedlivě hodnotí i práci toho manžela, který se věnuje péči o domácnost a výchově dětí, nechť jíž tak činí vedle svého výdělečného zaměstnání nebo věnuje-li se této péči výlučně a nemá-li výdělečného zaměstnání. Zákon zde správně zdůrazňuje, že osobní výkon péče o děti a společnou domácnost, kterou vnáší do rodiny jeden z manželů, je ekvivalentem peněžitého příspěvku druhého manžela, který na uspokojování potřeb rodiny přispívá jen penězi a nikoli také svou prací. Také v ustanovení pojednávajícím o příjmení manželů jeví se zásadní rozdíl mezi zákonodárstvím buržoasních států a mezi pokrokovým zákonodárstvím států na přechodu k socialismu. Místo dosavadní automatické ztráty příjmení, která je v buržoasním státě důsledkem provdání ženina a výrazem vlastnického panství manželova, uskutečňuje zákon možnost demokratické a rovnoprávnost manželů plně respektující dohody i v otázce jména. Tak i tento po léta marně uplatňovaný požadavek rovnoprávnosti žen uskutečňuje teprve lidově demokratický stát přes to, že jeho provedení by nejevilo ani v kapitalistickém zřízení žádných hmotných důsledků a nebylo by porušovalo hospodářskou nadřazenost muže v rodině.

Z povahy vzájemné pomoci obou manželů se podává i to, že vadí-li jednomu z manželů třeba jen přechodně nějaká překážka, je zde druhý manžel, aby ho zastoupil. Buržoasní zákony znají obvykle jen zástupní právo manželovo za manželku a jeho důvodem je nikoli požadavek vzájemné pomoci manželů, nýbrž hospodářská a právní méněcennost manželčina. Naproti tomu vzájemné zastupitelské oprávnění v duchu rodinného zákona napomáhá k hladkému uspokojování potřeb rodiny a přispívá tím k souladu a nekomplikovanosti v rodině.

Velikou pozornost věnuje rodinný zákon úpravě majetkových poměrů mezi manžely. Bylo již řečeno, že lidově demokratické manželství není založeno na majetkových principech a jeho společenský úkol je zcela jiný nežli účel majetkoprávní. Současně však i lidově demokratický stát je si plně vědom toho, že manželství má své důležité hospodářské důsledky, a to jak ve vzájemném vztahu manželů, tak i zejména ve vztahu k jejich dětem a konečně i ve vztahu k třetím osobám. Nelze přehlížet, že jedním z důležitých úkolů rodiny je její péče o výživu a výchovu dítěte a tedy o zajištění existenční základny celé rodiny. Dobrá hospodářská základna je předpokladem pro řádný rozvoj rodiny ve všech ostatních směrech. Zákon proto upravuje majetkové poměry tak, aby manželský svazek upevňovaly, přitom zachovává zásadu plné rovnoprávnosti manželů i v jejich majetkových vztazích, čímž se opět zásadně liší od zákonodárství států buržoasních.

Ve Francii majetek nabytý za manželství spravuje muž a plná moc daná manželem ženě opravňuje ženu jen ke správě jejího vlastního majetku. Také v Itálii podržuje manžel jako hlava rodiny správu společného majetku, neboť ani zmíněný již zákon z r. 1919 nezměnil nic na úpravě majetkoprávních poměrů mezi manžely. Podle zákonů platných v německé výmarské republice platila domněnka, že všechny věci v držení manželů patří muži, manžel spravoval zásadně i jmění ženino a jemu náležel i všechen za manželství nabytý majetek, dokonce i tehdy, přispěla-li manželka k jeho výdělečné činnosti. Také ve Švýcarsku je manžel jako hlava rodiny správcem a poživatelem přínosu i společného majetku a velmi komplikované předpisy o úpravě majetkových poměrů mezi manžely zaručují mu vedoucí postavení v rodině.

Kodex rodinného práva naproti tomu vychází ze zásady, že na nabytí majetku po čas trvání manželství mají zpravidla zásluhu oba manželé, a to i tehdy, když pouze jeden z nich je výdělečně činný, kdežto druhý ani samostatnou výdělečnou činnost nevyvíjel, ani se výdělečné činnosti druhého přímo neúčastnil a zabýval se jen péčí o domácnost nebo výchovu dětí. Je tu zdůrazňována zásada, že i když tu není aktivní spoluúčasti druhého manžela na získání majetku, přece jen péče o domácnost, po případě o výchovu dětí, které se výlučně věnoval druhý manžel, vytvořila pro výdělečně činného manžela vhodné předpoklady k získání majetku, neboť s něho sňala břemena, spojená s péčí o domácnost. Z této zásady připouští zákon výjimku v tom směru, že určité majetkové hodnoty, i když byly získány po čas manželství, nejsou společným majetkem, nýbrž tvoří samostatný majetek toho kterého manžela.

Samostatným majetkem je tedy především ten majetek, který měl kterýkoli z manželů v době uzavření manželství, dále majetek, kterého nabyl za trvání manželství dědictvím nebo darem, a konečně všechny majetkové předměty, jichž nabyl za trvání manželství, ale které slouží jeho osobním potřebám anebo výkonu jeho povolání.

Všechen ostatní majetek, jehož nabude kterýkoli z manželů v době trvání manželství, nazývá zákon získaným majetkem a získané majetky obou manželů tvoří pak zákonné majetkové společenství. Toto zákonné majetkové společenství zaniká zásadně dnem zániku manželství, to je buď smrtí jednoho manžela nebo rozvodem.

Instituce majetkového společenství spočívá na zásadě, že získaný majetek je výsledek práce a přičinění obou manželů. Bylo by proto nespravedlivé, aby majetkové společenství platilo i tehdy, když jeden z manželů nemá už žádného podílu na získávání majetku a nemá ani dobrou vůli tento majetek získat. Proto zákon dává možnost kterémukoli manželovi žádat na soudě zrušení majetkového společenství i po čas trvání manželství. Soud může ovšem této žádosti vyhovět jen ze závažných příčin, které si sám posoudí. Takovou závažnou příčinou bude na př. marnotratnost nebo zahálčivý život jednoho manžela, nikoli však delší dobu trvající choroba jednoho manžela, což plyne ze samé podstaty manželství. Zákonné společenství majetkové zanikne po čas trvání manželství i ze zákona tehdy, jakmile je některý z manželů zbaven svéprávnosti. Po zániku majetkového společenství dělí se společný majetek mezi manžely rovným dílem. Podíly manželů mohou být stanoveny v jiném poměru jen tehdy, jestliže majetkové společenství zaniklo rozvodem nebo prohlášením manželství za neplatné. V tomto případě může nevinný manžel žádat na soudě, aby podíl na společném majetku byl vůbec odňat nebo aby byl snížen vinnému manželovi, jestliže se tento o nabytí společného majetku nepřičinil vůbec nebo jen v míře nepatrné. Jsou-li oba manželé vinní, pak každý z nich může žádat o upravení podílu tak, aby poměr podílů odpovídal tomu, jak se přičinili o nabytí společného jmění. Současně zákon ukládá soudu, aby při určení míry přičinění přihlédl k tomu, zdali některý z manželů osobně pečoval o děti a o společnou domácnost. Zákon zde pamatuje na zabezpečení spravedlivých zájmů manžela, který osobně vlastním výkonem obstarává práce v rodině a v domácnosti. Vychází z předpokladu, že osobní péče o domácnost nebo o děti je dosud prací společensky nutnou a musí být hodnocena spravedlivě v každém případě, ať jíž byl její výkon ekvivalentem peněžitého příspěvku druhého manžela, nebo byla-li tato péče jedním z manželů věnována rodině ještě navíc kromě peněžitého příspěvku, který i tento manžel na rodinu poskytoval.