Poněvadž zákon respektuje rozmanitost manželských vztahů a potřeb, dává manželům možnost, aby si upravili majetkové poměry odlišně od zákonných ustanovení. Taková smlouva se může týkat buď rozsahu majetkového společenství nebo správy společného majetku nebo konečně vzniku majetkového společenství zákonného až ke dni zániku manželství. Při tom zákon předpisuje, že k platnosti těchto manželských majetkových úmluv je třeba formy soudního zápisu, čímž sleduje požadavek jasnosti ve vzájemných majetkových poměrech manželů.

Bylo již řečeno, že funkci manželství a rodiny v lidově demokratickém státě nutno hodnotit jednak jako formu spolužití založeného na vzájemné lásce a odpovědnosti a jednak jako zdravou základnu pro výchovu budoucích občanů. Zákon musí tedy především dbát zásad ústavy, podle níž manželství, rodina a mateřství jsou pod ochranou státu. I když je možno zásadně připustit rozvazatelnost manželství, je nutno sladit tuto zásadu se zájmem státu na trvalosti a pevnosti manželských a rodinných svazků. Vzhledem k tomu připouští rodinný kodex zrušení manželského svazku jen tehdy, jestliže trvání manželství nemá dalšího oprávnění a jestliže nemůže splnit svou sociologickou funkci.

S hlediska historického vývoje nutno si uvědomit, že zásada naprosté nerozlučitelnosti manželství, kterou ve středověku hlásala církev a která z kanonického práva přešla i do některých světských zákonodárství, neodpovídá jednak skutečným potřebám životním, jednak ani v právu církevním nebyla striktně dodržována, jsouc obcházena možností prohlašovat manželství za neplatná všude tam, kde k tomu církev byla vedena svými politickými a mocenskými zájmy. Zásada nerozlučitelnosti manželství byla proto i v církevním právu prakticky uplatňována jen na manželství vykořisťovaných tříd a byla jedním z nástrojů, jimiž vládnoucí třídy udržovaly široké masy pracujícího lidu v podřízenosti a v osobní nesvobodě. Donuceno potřebami skutečného života bylo církevní právo nuceno zavést instituci t. zv. rozvodu, t. j. soudním výrokem povolené zrušení manželského společenství, při čemž manželství samo trvalo dál. Instituce rozvodu byla převzata i občanským zákoníkem z r. 1811, takže nerozlučitelnost manželství katolíků platila i u nás až do vydání rozlukového zákona čís. 320/1919. Tento zákon umožnil rozlučitelnost manželství, ponechal však v platnosti také instituci rozvodu, která znamená pouze zánik manželského společenství, nikoli však zánik manželství. Tato instituce rozvodu, která má své oprávnění jen v těch systémech, jež stojí na principu nerozlučitelnosti manželství, neobstojí tam, kde právní řád dovoluje úplné rozvázání manželství, neboť se ukazuje jako instituce neživotná a nepraktická.

Nový zákon o rodinném právu proto instituci rozvodu ve smyslu starých ustanovení, t. j. jako pouhé zrušení manželského společenství bez současného rozvázání manželského svazku, nezná, nýbrž zná jen úplné zrušení manželství. Toto zrušení však nazývá nikoli rozlukou, jak činil rozlukový zákon čís. 320/1919 Sb., nýbrž rozvodem, a to proto, že tento termín je našemu lidu bližší a srozumitelnější a že náš lid si jím zvykl označovat instituci, kterou právní terminologie nazývala rozlukou.

Sledujeme-li zákonodárství jednotlivých států v otázce rozvodu a rozluky manželství, shledáváme, že některá zákonodárství buď nejmenují důvody rozluky nebo rozvodu a ponechávají rozhodnutí soudu, jiná pak důvody rozvodu nebo rozluky vypočítávají. V tomto směru působil zde zejména historický vývoj, jímž procházely názory na rozlučitelnost manželství v různých časových údobích. Přitom je i zde zajímavé sledovat, jak i důvody rozvodu nebo i rozluky v některých buržoasních státech jsou formulovány s hlediska nerovnoprávnosti žen. Podle názoru Napoleonova Code civil měl manžel právo žádat za rozluku manželství již na základě manželčina cizoložství, kdežto manželka směla se dožadovat rozluky proti manželovi jen tehdy, jestliže manžel uvedl ženu, s níž se cizoložství dopouštěl, přímo v manželskou domácnost. Tento zákon byl sice zákonodárstvím třetí republiky ze zákonného systému francouzského vymýcen a byl nahrazen názorem zákona z r. 1884, podle něhož pro otázku rozluky je cizoložství manželovo hodnoceno stejně jako cizoložství manželčino, ale v Belgii, která v době vrcholu Napoleonovy moci převzala jeho zákoník, platil dále v plné své působnosti. Podobné názory jako Napoleonův Code civil chová pak dosud právo anglické, které dopouští rozluku pro prosté cizoložství manželčino, ale naopak dává manželce právo vymoci si rozluku pro cizoložství manželovo pouze tehdy, je-li toto cizoložství dále kvalifikováno způsobem, který svědčí o manželově zvrhlosti. To je, je-li toto cizoložství provázeno dalšími těžkými poklesky proti manželce, totiž dvojženstvím, krvesmilstvím, únosem cizí ženy, smilstvem proti přírodě nebo opuštěním manželky. Také v Italii je žaloba o rozvod pro cizoložství manžela přípustná jen tehdy, jsou-li tu okolnosti, že skutek tvoří těžkou urážku pro manželku.

Všechna tato ustanovení nesou na sobě zřetelné stopy společenských poměrů patriarchálních, kdy manželovi příslušela neomezená moc i nad životem ženy proto, aby si od ní zajistil legitimního dědice svého majetku a kdy proto požadavek monogamie byl uplatňován s veškerou přísností jen vůči manželce, naprosto však ne vůči manželovi.

Zákon o právu rodinném zavádí jako jediný důvod rozvodu hluboký a trvalý rozvrat manželský, který má v zápětí, že manželství nemůže plnit svůj účel. Rozvrat manželství mohou způsobit různé důvody. Zákon úmyslně nevypočítává žádných důvodů, které obyčejně mívají za následek hluboký rozvrat, neboť si je vědom toho, že okruh těchto vážných důvodů nelze vůbec vypočítat a že je třeba, aby soud v každém jednotlivém případě zkoumal, zdali je tu vážný důvod hlubokého a trvalého rozvratu. Při tomto zkoumání lze se zejména spolehnout na lidové soudce a jejich životní zkušenosti. Skutečnost, že nestačí jen zjištění určité závažné skutečnosti, nýbrž že je nutno, aby soud svědomitě zkoumal, zdali tato zjištěná skutečnost opravdu k rozvratu vedla, znamená ovšem ztížení rozvodu proti dosavadnímu stavu, neboť tento leckdy umožňoval i rozvody lehkomyslné a věcně neopodstatněné. Toto ztížení je odůvodněno zájmem státu na zachování manželského svazku v těch případech, ve kterých neshoda mezi manžely není takového stupně, aby se stanoviska společnosti vylučovala možnost dalšího trvání manželství.

Ústavou zaručená ochrana manželství se projevuje ustanovením, že rozvod nemůže být povolen proti vůli nevinného manžela na žádost manžela, který rozvrat výlučně sám zavinil. I zde vychází zákon z ústavy, která v § 10 stanoví, že manželství, rodina a mateřství jsou pod ochranou státu. Podle ústavy má se tedy dostat ochrany i manželství, t. j. zákonem upravenému svazku lidí různého pohlaví, jehož sociologický význam pro společnost spatřuje ústava právě v tom, že jsou v něm legálním způsobem a legální formou uspořádány vztahy dvou lidí různého pohlaví. Dnešnímu stavu hospodářského i společenského vývoje odpovídá jen taková zákonná úprava, podle níž je vyloučeno dosáhnout rozvodu z iniciativy jen toho manžela, který je sám výlučně vinen manželským rozvratem, neboť s hlediska všeobecné občanské mravnosti stíhá odpovědnost za tento rozvrat právě jen provinilého manžela.

O zvýšeném zájmu státu na manželských svazcích a o zvýšené míře odpovědnosti, jakou stát ukládá svým občanům, svědčí ustanovení, že manželství nemůže být rozvedeno, kde by to bylo v rozporu se zájmy nezletilých dětí. Je to důsledkem zásady, že v manželských a v rodinných vztazích rozhoduje zájem dítěte, jemuž především musí manželství a rodina sloužit, kdežto rodiče nemají právo stavět do popředí své osobní zájmy. Proto také rozhodnutí, jímž se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, nelze vydat dříve, pokud nebudou dostatečně zabezpečeny zájmy dítěte tak, aby rozvodem neutrpělo újmy ani na své osobě, ani na svém zabezpečení.

Zákon pamatuje také na zabezpečení toho z manželů, jemuž manželství zabránilo, aby si dostatečnou měrou zajistil svou existenci, a vychází ze skutečnosti, že podstatným znakem manželství je spoluodpovědnost jednoho manžela za budoucnost manžela druhého. Stanoví proto, že rozvedený manžel, který není rozvodem vinen a nemůže sám uspokojit své osobní potřeby, může žádat na druhém manželu, třeba také nevinném, aby mu na jejich uspokojení poskytoval úhradu podle svých výdělečných a majetkových možností. V praxi půjde převážně o zajištění rozvedených manželek, které buď vůbec nejsou existenčně zajištěny, anebo jsou zajištěny v míře jen nedostatečné. V konkrétních případech bude záležet na našich lidových soudech, aby našly rozhodnutí odpovídající okolnostem toho kterého případu.

O poměru mezi rodiči a dětmi jedná zákon v hlavě H. Vzájemný právní poměr mezi rodiči a dětmi je v zákoně určován v podstatě třemi stěžejními zásadami, z nichž jest jasně patrno zcela nové a pokrokové pojetí vztahů mezi rodiči a dětmi. První zásadou je, že zákon nezná vůbec rozlišování dětí podle jejich původu a tím odstraňuje radikálně i dosavadní právní institut nemanželských dětí, vlastní všem buržoasním zákonodárcům. Právní instituce nemanželských dětí je těsně spjata se vznikem soukromého vlastnictví, kdy snaha odevzdat rodinný majetek jen zákonným dědicům vytvořila právní normu, podle níž jen děti v manželství zrozené měly právní nárok na to, aby byly vyživovány otcem, který je zplodil, i právní nárok na to, že budou po otcově smrti dědici jeho jmění. Tuto zásadu převzalo v celé své tvrdosti i právo církevní, odkud přešla i do právních systémů buržoasních, a to tak, že v žádném moderním buržoasním státě nepřísluší nemanželským dětem dědické právo ke jmění otcovu, i když v některých právních systémech, jako na př. v občanském zákoníku z r. 1811, je formulována t. zv. alimentační povinnost nemanželského otce, t. j. povinnost, aby nemanželské matce přispíval na výživu dítěte. Takto vtiskla vykořisťovatelská třídní společnost dětem již od jejich narození pečeť nezákonného původu a stíhala je za to právními, hospodářskými i společenskými újmami. Vzdyť ještě občanský zákoník považoval za nutné zdůraznit, že politické postavení nemanželských dětí se nemůže pro jejich původ zhoršovat, neboť tradice obecného práva, která považovala nemanželské děti za osoby nectné, byla v době redakce občanského zákoníka ještě dosti žívá. S hlediska dnešních hospodářských a společenských poměrů neodpovídá mravnímu přesvědčení pokrokové většiny našeho pracujícího lidu, aby horší postavení určité části dětí a budoucích občanů lidově demokratického státu proti lepšímu postavení druhé části dětí bylo způsobeno okolností tak náhodnou a tak mimo jakýkoliv vliv těchto dětí stojící, jakou je jejich zrození. Proto zákon nezná rozlišování dětí podle původu a konkrétně tak provádí předpis § 11 odst. 2 ústavy z 9. května 1948. (Předsednictví převzal místopředseda Valo.)

Druhou stěžejní zásadou je taková úprava poměru mezi rodiči a dětmi, jaká odpovídá nové funkci rodiny v našem státě. Zatím co buržoasní zákonodárství se převážně soustřeďuje na úpravu majetko-právních poměrů i ve vztazích mezi rodiči a dětmi, klade zákon těžisko právní úpravy na péči o děti a na jejich výchovu, jichž zdárnému vývoji musí rodina sloužit. Osnova proto zdůrazňuje, že rodiče jsou odpovědní za svou rodinu před společností a před zákonem a že jako starší členové rodinného kolektiva jsou odpovědni za výchovu dětí v řádné, pracující a pokrokové občany.

Zákon konečně odstraňuje dosavadní institut jednostranné moci otcovské a jako třetí zásadu podtrhuje rovnocenné postavení obou rodičů v poměru k jejich dětem. Rodičovská moc společná oběma rodičům byla v dosavadním právu neznáma. Zákon propůjčuje rodičovskou moc rodičům a zavazuje je k rodičovským povinnostem bez ohledu na to, jsou-li manžely, což rovněž vyplývá z lidově demokratického nazírání na důslednou odpovědnost rodičů za zdárný vývoj dítěte. Rodiče ve smyslu zákona jsou otec a matka. Kdo je otcem dítěte, stanoví zákon v souhlase s životní realitou formou zákonných domněnek otcovství, při čemž řadí tyto domněnky do určitého pořadí. Na prvém místě svědčí zákonná domněnka otcovství manželu matky, takže za otce dítěte, které se narodí provdané matce v době od uzavření manželství do uplynuti 300 dnů po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné, se považuje i manžel matky. Stejně stanoví zákon v případech, kdy matka dítěte je znovu provdána, zákonnou domněnku otcovství pozdějšího manžela. Zákon zde vychází z přesvědčení, že v dnešní době, kdy členové společnosti jsou zabezpečeni spravedlivým důchodem z trvalého zaměstnaní za stále vzrůstající životní úrovně, jsou dány všechny předpoklady pro to, aby manželství bylo uzavíráno beze všech postranních úmyslů a cílů, takže jediným důvodem jeho uzavření bude vzájemná citová náklonnost. Takováto manželství se ovšem podstatně liší od manželství, uzavíraných příslušníky vládnoucích tříd vykořisťovatelských systémů z důvodů mocenských, prospěchářských nebo zištných, a tím také zákonná domněnka otcovství svědčí i manželu matky ztrácí svůj pokrytecký charakter, jaký jí dodával obchodní a vypočítavý ráz manželství předchozích společenských vykořisťovatelských systémů. Za dnešní doby odpovídá tato zákonná domněnka otcovství, svědčící manželu matky dítěte, mravnímu přesvědčení pracujícího lidu i jeho právnímu cítění, neboť v souladu se skutečností spatřuje společnost v manželském svazku dvou lidí také důkaz jejich vzájemného citového vztahu a tím i bezpečnou záruku otcovství manželova.

Není-li matka dítěte provdána, svědčí zákonná domněnka otcovství muži, který se souhlasem matky otcovství dítěte na soudě nebo před matrikářem uznal. I zde vychází zákon v souhlase se skutečností i s právním cítěním pracujícího lidu z přesvědčení, že tam, kde rodiče dítěte nejsou manžely, je nejspolehlivějším pramenem pro stanovení otcovství souhlasné prohlášení obou rodičů před příslušným orgánem. Teprve tam, kde k tomuto souhlasnému prohlášení nedojde, se zjišťuje otcovství soudem, takže otcem dítěte bude muž, jehož otcovství bude soudním řízením právoplatně prokázáno.

Takto je vymezen pojem rodičů, t. j. otce a matky, ve smyslu zákona o rodinném právu. I toto pojetí je důkazem, že lidově demokratický stát pečuje o zájmy dětí i tím, že klade oprávněný důraz na zjištění rodičovských vztahů k dětem. I tímto pojetím převyšuje buržoasní právní systémy, v nichž se dosud zachovaly zbytky starších, středověkých názorů, že nemanželské dítě nemá rodičů. Tato zásada, i když velmi zmírněná, platí dosud v angloamerickém obecném právu, a byla také promítnuta do občanského zákoníka z r. 1811 v ustanovení, podle něhož nemusela nemanželská matka udati matrikáři své pravé jméno. Velmi tvrdě uplatnil se tento názor v právním systému francouzském, kde až do nedávných dob platila zásada, že vůbec není dovoleno pátrati po nemanželském otci. Za podmínek kapitalistického zřízení znamená tato zásada ohrožení hospodářského i společenského postavení dítěte i jeho matky.

Zákon ukládá rodičům, aby stejně pečovali o výchovu a výživu dítěte, při čemž současně dává směrnice pro ni. V nastupující socialistické společnosti není nutného rozporu mezi zájmem poctivě pracujícího jednotlivce a zájmem celku, a proto stát požaduje od rodičů, aby jejich výchova uvědoměle zaručila co největší rozvoj individuálních schopností dítěte a současně využila těchto schopností ve prospěch celé společnosti. Na rozdíl od kapitalistického zákonodárství, které spatřovalo hlavní povinnost rodičů v tom, aby dětem zajistili hmotný blahobyt bez ohledu na celek, požaduje zákon od rodičů, aby z dětí vychovali uvědomělé budovatele nové společnosti.

Účelem této výchovy je určen její rozsah, neboť rodiče jsou povinni starat se o dítě tak dlouho, až bude schopno samostatně vykonávat povolání, pro které se vyškolilo. Nezáleží jen na vůlí rodičů, jaké povolání si dítě zvolí, rodiče i děti jsou vázáni zájmy společnosti. Z oprávněného zájmu společnosti na výchově dětí a z odpovědnosti, kterou mají rodiče vůči společnosti, plyne, že všechny jejich neshody ve výchově, výživě nebo jiných opatřeních vyřeší soud, řídě se zájmem dítěte a maje na paměti jeho blaho ve smyslu zásad shora uvedených. Rodičovská moc náleží ze zákona oběma rodičům. Není-li jeden z nich na živu, není-li znám nebo není-li svéprávný nebo je-li rodičovské moci zbaven, náleží rodičovská moc druhému rodiči. Rodičovská moc zahrnuje osobní péči o dítě, jeho zastupování i správu jeho majetku. Jako jedinou výjimku ze zásady, že rodičovská moc již ze zákona náleží oběma rodičům, stanoví zákon, že o rodičovské moci otce, který byl zjištěn teprve soudem, rozhodne soud. Zákon zde v zájmu dítěte přiznává soudu právo, aby rozhodl, zdali otec dítěte, který otcovství dobrovolně neuznal, je hoden výkonu rodičovské moci, náležející mu jinak ze zákona. Zástupcem dítěte, které je v rodičovské moci obou rodičů, může být kterýkoliv z rodičů. Majetek dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře, při čemž zákon pamatuje na potřebný soudní dohled v důležitějších majetkových věcech tak, jak to vyžaduje ochrana dítěte. Poněvadž však příslušnost dítěte k rodinnému kolektivu znamená i jeho účastenství v rodinném hospodářství, slouží příjmy z majetku dítěte k úhradě osobních potřeb nejen dítěte samého, nýbrž i jeho sourozenců, po případě ostatních členů rodiny. Z toho je patrný výchovný význam zákona, který pečuje o to, aby se dítě již od svého mládí naučilo cítit kolektivně. Zákon připouští také, aby kterýkoliv z rodičů byl buď trvale nebo dočasně zbaven výkonu rodičovské moci z důvodů, které budou dány společenským zájmem, totožným se zájmy dítěte.

Občanský zákoník umožňoval manželskému otci, aby v určité lhůtě popíral manželský původ dítěte. Důvodem tohoto oprávnění bylo, aby do rodiny nevnikl nežádoucí vetřelec s hlediska majetko-právního, neboť toto právo na popření manželského původu dítěte příslušelo výlučně jen manželovi a jen zcela výjimečně dítěti, nikdy však ne manželce a matce dítěte, takže nepoužil-li manžel tohoto práva, nemohla se matka dítěte nikdy domoci toho, aby byl zjištěn pravý původ dítěte. Také zákon o rodinném právu dává manželu matky dítěte právo popřít otcovství k dítěti v zákonem stanovené lhůtě, ale současné dává totéž právo i matce dítěte. Tím je prokázáno, že zákon o právu rodinném vychází ze zásady, že zjišťování otcovství tam, kde svědčí zákonná domněnka otcovství pro manžela matčina, musí být vedeno a řízeno jen důvody společenského zájmu, nikdy však ne motivy majetkoprávními, jež byly charakteristické pro kapitalistickou rodinu a pro mocensky nadřazené postavení manželovo.

Do ustanovení o postavení rodičů a dětí pojal zákon o právu rodinném také instituci osvojení, čímž zřetelně vyjádřil její novou funkci ve společnosti, směřující k socialismu. Sluší připomenout, že instituce osvojení je velmi stará a byla známa jíž rodovým společnostem starých Řeků a Římanů, kde formou adopce bylo umožňováno přijetí cizích členů do svazku rodu, založeného na pokrevním příbuzenství členů rodu. Tento původní charakter adopce byl pak úplně setřen v právních systémech vykořisťovatelských, kdy zejména v době římského císařství stala se adopce vítanou příležitostí, jak zachovat rodinný majetek i v případech, kdy rodina neměla vlastních potomků.