Vedle těchto zásad, které vyjadřují práva a povinnosti jednotlivce, je nové rodinné právo ovládáno zásadou, že rodina jako část společnosti a pevný článek lidově demokratického zřízení není záležitostí soukromou, nýbrž má významnou společenskou funkci a poslání. Především aby rodina pracovním podílem svých členů posilovala společenské zřízení a zejména zabezpečovala socialistickou výchovu dětí.

Tyto zásady jsou vyjádřeny novým rodinným právem v 91 předpisech místo dosavadních 30 zákonů a předpisů, místo stovek paragrafů. Nový zákon chce srozumitelnou formou přispět k tomu, aby se vztah muže a ženy, rodiny a rodinného života vyvíjel v souladu s naším vývojem k socialismu. Zákon přináší mnoho základních změn, větších i menších, z nichž několik slov bude věnováno alespoň některým, o něž je největší zájem.

Jestliže manželství přestává být soukromou záležitostí, je třeba, aby si stát od samého jeho vzniku zajistil účast. Kapitalistická společnost vtiskla sňatku formu soukromé smlouvy, která se nijak nelišila od kupních a jiných obchodních smluv. Takové kupčení jsme vyhnali již z řady míst v našem životě. Je proto správné, jestliže skoncujeme s ním i tam, kde je nejméně oprávněné, to jest v okamžiku, kdy dva lidé na základě vzájemné náklonnosti se rozhodnou uzavřít sňatek. Protože se tak děje v nových poměrech, kde stát zabezpečuje hospodářsky nejen manželství, ale také děti a rodinu po celou dobu jejího trvání, je pochopitelné, že platné manželství bude možno uzavřít jen před příslušným státním orgánem, který jako nositel jednotné lidové státní moci nejlépe přihlíží k novému poslání rodiny a jejímu vztahu ke společnosti. Žádným jiným způsobem nelze platné manželství uzavřít. Církevní obřady včetně ohlášek mohou započít teprve poté, kdy manželé předloží knězi úřední doklad o uzavření manželství.

Nemůže být ani řeči o tom, že by zavedení občanského sňatku, po němž má každý, kdo bude chtít, možnost zvolit i církevní obřady, bylo nějak namířeno proti církvi, jak se to opět pokouší namluvit vysoká reakční hierarchie. Věrni svému nepřátelskému postoji usilují biskupové, aby nové rodinné právo líčili kněžím i věřícím jako konec rodiny, nastolení volné lásky a pod. Takové nesmysly byly šířeny již mnohokrát a není třeba se jimi nyní zabývat. Svědčí jen o opravdu zavilé nenávisti vatikánských zaprodanců, jestliže i dnes, kdy rodina doznává takového posílení a upevnění, právě za vlády pracujícího lidu jsou opět vyvoláváni belzebubové, aby staronovými strašáky balamutili naši veřejnost. Domnívají se, že vhodnou záminkou jim bude nové rodinné právo a povinný občanský sňatek. V tom jim nebrání ani skutečnost, že povinný sňatek občanský byl zaveden v řadě t. zv. katolických zemí, jako je Italie, Francie, Portugalsko, Belgie, Nizozemí a pod. Ovšem jinak nutno podle pánů biskupů měřit kapitalistům a jinak lidové demokracii. Ze své poslední biskupské porady vydali biskupové oběžník kněžím, v němž pobuřují proti novým církevním zákonům a vyzývají k občanské neposlušnosti a porušování státních zákonů. 25. října štval vatikánský rozhlas nejen proti novým církevním zákonům, ale také proti novému rodinnému právu. Rodina prý je u nás nemravná, lidé prý žijí jako stádo, které se žene jen za materiálními výhodami. Manželství mladých lidí je prý zejména zásluhou divokých učitelů studnicí nemravnosti, a proto vatikánský rozhlas vyzývá rodiče a duchovní, aby se bránili proti "škodlivým vlivům" lidově demokratické společnosti a aby učinili z rodiny nedobytný hrad, který přečká tuto nešťastnou dobu, aby v ní byla záštita lepší budoucnosti.

Není pochyby o tom, že by bylo zbožným přáním Vatikánu vytvořit z rodiny baštu reakce. Není pochyby o tom, jakou budoucnost má Vatikán na mysli; nejde mu o nic jiného než o budoucnost kapitalistickou, o návrat do starých kapitalistických časů. Tento rozkaz Vatikánu, který stejně jako jiné rozkazy není nic jiného než návod k rozkladné práci, která má zabránit výstavbě socialismu, našel u nás povolné sluhy. Tak českobudějovický biskup dr Hlouch vydal na neděli 13. listopadu 1949 látku na kázání, v níž tvrdí, že "dnešní hospodářské a sociální poměry rodinou otřásly a ji rozvrátily". Tvrdí, že u nás se děti rodičům vyvlastňují a že zejména dnešní výchovou se obnovuje strašným a opravdovým způsobem vražda nemluvňátek. Proto mají kněží zachraňovat před takovým osudem jak manžele, tak rodiny i děti. Vystoupení biskupa Hlouchy není ani náhoda ani nějaké jeho přehánění. Vatikán prostě nařídil, a i když je to nařízení nesmyslné a pošetilé, ozvaly se u nás na povel hlásné trouby. Pan biskup zapomněl rázem nejen na pravdymilovnost a na svoji důstojnost, ale také na to, že nežijeme ve středověku, ani v kapitalistických poměrech, kde opravdu rodinný život za patronace pánů biskupů byl ohrožován v samých základech rozkladným vlivem vykořisťovatelské společnosti. Biskupové neodpírali požehnání a svátosti kapitalistům, kteří měli na svědomí strašnou bídu a utrpení širokých vrstev pracujícího lidu. Biskupské svědomí nepohoršovalo ponižující postavení ženy, do kterého byla vehnána továrníky a velkostatkáři, kdy dřina ženy byla odměňována hůře než mužů. Biskupové mlčky přihlíželi k vyssávání nedospělých dětí a nevadila jim noční práce, při níž lidé padali vysílením; nepohoršovali se nad lichvářským vydíráním pracujících, nevadil jim nemravný život vykořisťovatelů, nenašli slova odsouzení pro ty, kteří byli původci katastrofálního rozvratu rodiny, nevěry, prostituce a alkoholismu. Teprve nyní obrátili na čtyráku a napadají pod různými záminkami lidově demokratickou republiku.

Síla lidově demokratického zřízení je mezi jiným opřena o moudrost našeho lidu, kterému není odpírán přístup k poznání pravdy a skutečnosti. Časy, kdy panství menšiny, k níž patřili i páni biskupové, bylo budováno na lidské nevědomosti a neuvědomělosti, jsou nenávratně za námi. Jestliže biskupové počítají s jejím návratem, tak platí i zde: "komu není rady, tomu není pomoci". Nepřátelský postoj biskupů dnes jíž nikoho nepřekvapí. Další jejich projevy nepřátelství k rodné zemi a jejímu lidu jen napomáhají, aby si každý udělal správnou představu o pravém poslání této nebezpečné vatikánské kohorty.

Na důkaz nevyčerpatelné lásky a vděčnosti k představiteli hrdinného sovětského lidu, generalissimu Stalinovi, podepsalo 9 mil. našich občanů zdravici k jeho sedmdesátým narozeninám. (Potlesk.) Podepsali ji všichni občané bez rozdílu vyznání. Věřící i kněží. Podepsali ji všichni nekatoličtí kněží a 90 % římsko-katolických duchovních. Katoličtí kněží se z největší částí nespokojili jen s připojením podpisu, ale připojovali celé listy, v nichž velkému příteli našeho lidu vyjadřovali své hluboké city a vděčnost. Namnoze sami obcházeli věřící a podpisy sbírali. Spojení s lidem svobodně vyznali tak svou víru a naději.

Není bez zajímavosti, jak se zachovali biskupové. V době, kdy se u nás vyznává socialismus nejen slovy, ale i skutky a činy, prohlásil pan biskup Hlouch se svými spolubratry, že nemůže spolupodepsat zdravici generalissimu Stalinovi, protože v této zdravici je řeč o socialismu a on prý se socialismem nesouhlasí. A tak podpis stejně jako biskup Pícha, Matocha a ostatní, odmítl. Náš lid je za takové otevřené přiznání vděčen. Po čtyři léta se biskupové snažili zachránit kapitalistický řád, ale střeží se otevřeně říci, že jsou nepřáteli socialismu. Obávají se hněvu katolického lidu. Tentokrát přiznali otevřeně barvu a katolíci poznávají čím dále tím lépe, kdo sedí na biskupských stolcích a s kým mají tu čest.

Úsilí biskupů o rozvrat je předurčeno k nezdaru stejně jako celá reakční vatikánská politika. Zejména nyní po vydání nových církevních zákonů, které vnesly klid jak do práce kněží, tak do života katolíků, je každý pokus o maření výstavby socialismu marným bojem. Vatikán nařídil exkomunikaci komunistů a těch, kteří s nimi spolupracují, a nařídil odepřít jim svátosti a také svátost manželství. Je proto samozřejmé, že stát čelí pokusu o provádění takového rozkazu, který má vnést neklid do života občanů. Co by to bylo za hospodáře, který by nečinně přihlížel, jak nenasytný vatikánský vlk obchází jeho stádo? Jistě je správně, jestliže stát nyní žádá povinný občanský sňatek a chrání své občany, aby nebyli Vatikánem zneklidňováni a obtěžováni.

Nesmyslná vatikánská politika, která nemá s náboženstvím nic společného, přináší jen zlo a neštěstí. Pokud se nezmění, nemůže očekávat, že s ní bude nakládáno jinak. Vatikánská politika naráží na zásadní a čím dál větší odpor nejen nekatolíků, ale i katolických věřících a katolických kněží. Čiší z ní cizáctví a nepřátelství, které jde na kořeny naší národní samostatnosti a hrdosti. Žádný dobrý vlastenec se nikdy s touto politikou, která přisluhuje kapitalismu, která je ochotna znovu žehnat německým zbraním, nesmíří. Je politováníhodno jestliže český nebo slovenský biskup se proti takové politice nepostaví a naopak jí přisluhuje. Je politováníhodné, když dnes, po vydání církevních zákonů, dali jasně najevo jak kněží, tak věřící, že chtějí mít od všech vatikánských intrik pokoj, že biskupové si počínají déle jako slaboši, zbavení vlastní vůle a samostatného rozhodování.

Nejinak tomu je s jejich odporem proti novému rodinnému právu a proti povinnému občanskému sňatku. Tak jako všechny změny doposud, tak i tyto se rychle vžijí. I když člověk má leckdy sklony bránit se novotám, nakonec je rád přijme, jestliže se přesvědčí, že jsou dobré, užitečné a že prospívají. Tak tomu bude jistě i s povinným občanským sňatkem, s novými matrikami a se vším, co přináší nové rodinné právo; pokud změny nastaly, pak jen k dobrému. Funkcionáři lidové správy si již dají záležet na tom, aby státní obřady při uzavření sňatku byly i důstojně i radostné. Budou spokojeni občané i církve.

Nemenšímu zájmu se těší otázka, zdali bude možno zrušit manželství snadněji nebo obtížněji než dosud. Bylo to již řečeno a budiž znovu zdůrazněno, že v socialistickém společenském řádu má rodina trvale velký význam a velké poslání. Je proto přirozené, že hlavním úkolem rodiny v lidově demokratickém období je přiblížit se k tomuto cíli a ne se od něho vzdalovat. Proto již dnes věnuje stát rodině zvláštní ochranu a klade důraz na to, aby manželství bylo trvalým svazkem, v němž se vytváří nejvhodnější prostředí pro tělesný a duševní růst dětí, příštích generací. A tak společnost bude připouštět zrušení manželství jen ve výjimečných případech tam, kde z vážných důvodů nastal hluboký rozvrat, takže manželství nemůže plnit své základní funkce.

O to větší důraz bude kladen na to, aby na samém počátku muž i žena zodpovědně vyřešili otázku, zdali jsou na obou stranách splněny předpoklady k trvalému soužití. Společnost, zajišťující práci, slušnou existenci, dobré životní podmínky, nelze později obviňovat z toho, když v manželství nelze pokračovat. V kapitalistické společnosti s jejími krisemi a nezaměstnaností tomu bylo jinak. Tam se snoubencům, pokud nepatřili k zámožným a majetným vrstvám, nedostávalo do vínku dobré sudby, tam často neodvisle od členů rodiny způsobila rozvrat manželství sama rozvrácená třídní společnost. Dnes tomu tak není a proto leží velká zodpovědnost na jedincích, aby jednali při volbě druha nejvýš obezřetně, aby soužití v manželství bylo co nejvíce zajištěno už na samém začátku.

Na druhé straně ovšem bude nutno vypořádat se s minulostí, která nám zanechala velké množství manželství, o nichž se říká, že jsou nešťastnými, a nebo manželství, kde manželé již spolu po dlouhou dobu nežijí, ale z různých důvodů nebylo možno manželství soudně ukončit. Jde především o manželství, uzavíraná za okupace, kdy se mladí lidé chránili sňatkem před pracovním nasazením v Říši. Jde o manželství, uzavřená před válkou a rozvrácená ponejvíce kapitalistickými poměry, kapitalistickou morálkou. Jak tomu nasvědčuji tisíce dopisů, jejichž pisatelé se prohlašují za nešťastníky, kterým je bráněno v založení nové rodiny, jedná se o velké množství případů, které bude nutno vhodným způsobem řešit. Bude nutno, aby ti, kteří jen z formálních důvodů nemohli dosáhnout rozluky podle starých předpisů, požádali nyní příslušný soud o zahájení řízení podle nového zákona. Soud v každém jednotlivém případě znovu uváží, zda jsou dány důvody, aby manželství bylo rozvedeno. Ale i v těchto případech bude nutno přihlížet na prvém místě k zájmům manželky a dětí. Ani v těchto případech nesmí být podporována lehkomyslnost a nezodpovědné jednání na škodu matky a dětí. Teprve tehdy, jestliže budou zaručeny tyto základní podmínky majetkového zajištění manželky a mravní výchovy dětí, budou moci být povoleny rozvody, které byly sice již v minulosti projednány, ale kde z různých důvodů k rozluce nedošlo.

Pokud by vznikla u našich žen nedůvěra k takovému řešení, pak je mohu ujistit, že práce našich soudů bude vedena tak, aby v této otázce nebylo rozhodováno bez jejich přímé účasti. Je jistě správná zásada, aby manželské a rodinné věci byly řešeny před soudem, u něhož zasedá jako soudce z lidu alespoň jedna žena. (Potlesk.) Tato účast v každém rozvodovém řízení bude zárukou, že rozvody budou povolovány jen tehdy, nebudou-li na újmu společnosti, na újmu matky a dětí. Bude jen třeba, aby se ženy chopily této příležitosti a o funkcí soudců z lidu se početně hlásily. Příležitost jim bude dána a bude záležet na nich, jak ji využijí. Není nejmenší pochybnosti, že naše ženy, které se v takovém počtu a s takovými krásnými výsledky podílejí na výstavbě nového společenského řádu, budou nyní za příznivých společenských podmínek střežit štěstí rodinného krbu lépe, než tomu bylo v minulosti, a lépe než kdokoliv jiný. Marně se snaží reakční sýčkové strašit zejména vesnické ženy, že nové rodinné právo nařídí socialisaci žen a vyvlastnění dětí. Celé naše úsilí, vyjádřené výchovou a miliardovou podporou hmotnými statky, směřuje k jedinému cíli. upevnit rodinu, přivést ji k rozkvětu, aby bylo dobře postaráno o naši budoucnost. Nebylo by možno vybudovat socialistickou společnost bez šťastného manželství a šťastné a silné rodiny.

Nové rodinné právo, které tuto touhu a vůli vyjadřuje, bylo vypracováno v úzké spolupráci s polským ministerstvem spravedlnosti a je téměř shodné s novým rodinným právem polským. Obdobné životní podmínky v lidově demokratickém Polsku a u nás umožnily společné řešení manželských a rodinných otázek. Na poli mezinárodní spolupráce je to významný čin, utužující vzájemné přátelství a spojenectví. Hlavní oporou v naší práci byly ovšem i zde zkušenosti velké země socialismu. Příklad sovětské rodiny, jak došel vyjádření v předpisech sovětského rodinného práva, byl velkým zdrojem poučení při naší zákonodárné práci.

Nové rodinné právo není jen formální záležitostí. Dosud byl slaven jeden den v roce jako svátek matek. Svátek, který měl stavět před oči jak žen, tak mužů vznešenou myšlenku rodiny, matky a dětí. My nyní rozšiřujeme tento svátek na celý rok, na každý den, na každou hodinu, na celý náš život. Tato velká úcta k dárkyni života, úcta k rodině, prostupuje dnes nejen život jednotlivce, ale život celé společnosti. Právě s ní spojujeme velké naděje, které vkládáme v naší slavnou socialistickou budoucnost. Ať silně bije srdce našich rodin ať silně bije srdce naší společné matky lidově demokratické vlasti! (Dlouho trvající bouřlivý potlesk.)

Podpredseda Valo (zvoní): Ďalším rečníkom je pán posl. dr Štefánik; dávam mu slovo.

Posl. dr Štefánik: Panie a páni! Národné shromaždenie schádza sa dnes, aby previedlo významný krok na poli budovania nášho ľudovodemokratického právneho poriadku, aby kodifikovalo dôležitý úsek vzťahov medzi ľuďmi, aby uzákonilo kodex rodinného práva. Vládny návrh zákona o rodinnom práve, ktorý dnes prejednávame, je veľkým krokom vpred v úsilí normovať nanovo čo do obsahu i čo do formy všetky vzťahy medzi občanmi, ktoré vyplývajú z nášho nového zriadenia.

Ústava 9. mája stala sa normatívnym základom československej cesty k socializmu. Je však jasné, že ústava ako základný štátny zákon a ako základ právneho poriadku je len zákonom rámcovým, ktorého zásady treba uviesť do života celým radom ďalších legislatívnych opatrení. Naša zákonodarná činnosť stojí preto pred veľkými úlohami eliminovať postupne všetky predpisy, ktoré zostaly v právnom poriadku ako dedičstvo kapitalistického zriadenia, a nahradiť ich novými predpismi, novým právom, právom ľudovodemokratickým. Musí to byť právo nové obsahom i formou, právo ľudové. Pán prezident republiky v prívete k IV. sjazdu československých právnikov zhodnotil význam tejto úlohy nasledovne: "V našej novej spoločnosti budujúcej socializmus potrebujeme nové právo, také, ktoré slúži ľudu a jeho blahu, ktoré posiľňuje a chráni vládu ľudu a jeho budovateľskú prácu, ktoré je zbraňou proti nepriateľom ľudu a socializmu, teda právo zastávajúce otvorene a úprimne vec ľudu, právo socialistické, ktoré dnes jedine odpovedá historickej pravde a vytvára doteraz najvyšší a najspravodlivejší právny poriadok".

V čom sa líši toto nové právo od starého? Predovšetkým a najmä tým, že zatiaľ čo právo staré, ako nadstavba kapitalistického poriadku, bolo jedným z nástrojov triedneho útlaku, bolo prvkom konzervatívnym a reakčným, je právo nové progresívnym činiteľom vo vývoji k socializmu.

V tomto smere musíme si, panie a páni, uvedomiť veľké úlohy našej zákonodarnej činnosti. Urýchlene a čím skôr kodifikovať v novom duchu a v novej, ľudu srozumiteľnej forme všetky složky právneho poriadku, právo rodinné, právo občianske i dedičské, právo trestné atď. Len splnením tejto úlohy postavíme všetky vzťahy medzi občanmi aj normatívne na základ, ktorý zodpovedá ľudovodemokratickej línii.

Rodinné právo je, panie a páni, tou složkou právneho poriadku, kde sa nová kodifikácia naliehavo vyžaduje a kde sa aj v plnej miere ukáže hlboký rozdiel medzi starým a novým chápaním týchto najosobnejších vzťahov medzi ľuďmi. V novom rodinnom práve majú sa rozvinúť a uskutočniť zásady Ústavy 9. mája o rovnoprávnosti Žien s mužmi, o ochrane rodiny, manželstva a materstva, o podporovaní populačného rozvoja, o zrovnoprávnení detí manželských a nemanželských, zásady o zvláštnej starostlivosti a ochrane detí. Treba si však uvedomiť, že nové pojatie týchto osobných vzťahov medzi ľuďmi má svoje korene v celej prestavbe nášho zriadenia.

Kapitalistický poriadok na všetky tieto najosobnejšie vzťahy hľadel so stanoviska majetkového a celý mravný základ a spoločenský význam rodiny a manželstva ponechával stranou. Inštitúcia manželstva a rodiny v kapitalistickom zriadení trpela vnútornými rozpormi kapitalizmu, a vratký hospodársky základ, nebezpečenstvo kríz a nezamestnanosti sa prenášely do rodinného a manželského života a spôsobovaly nevyhnutne aj vratkosť týchto sväzkov. Postavenie detí bolo determinované sociálnymi rozdielmi spoločnosti. Pôrodnosť klesala a populačný prírastok sa zmenšoval, lebo hospodárske pomery nedávaly záruku hmotného zabezpečenia detí. Ale aj celý myšlienkový svet kapitalistického človeka viedol k obmedzovaniu počtu detí v rodinách. V snahe udržať pokope majetok zavádzal sa systém jednodetstva. Aj my na Slovensku v celých krajoch stretávame sa s týmto smutným zjavom, a to aj na vidieku. A je príznačné, že ide práve o bohatšie kraje a rodiny, kde kapitalistické lipnutie k majetku koná takto svoje zhubné dielo. A tu by som si dovolil vysloviť pevnú vieru, že zákon o rodinnom práve svojím mravným a etickým zameraním spôsobí obrat v smýšľaní tejto časti obyvateľstva a v jeho nazeraní na účel manželstva a poslanie rodiny a bude vhodným a účinným inštrumentom na vykorenenie tohto sociálneho zla.