Podpredseda Komzala (zvoní): K slovu nie je nikto prihlásený, rozprava odpadá.

Pán minister-predseda Štátneho úradu plánovacieho nemôže sa pre nemoc dnešnej schôdze zúčastniť.

Pristúpime k hlasovaniu.

Kto súhlasí s prehlásením ministra-predsedu Štátneho úradu plánovacieho dr Jaromíra Dolanského o plnení dvojročného plánu a o plnení päťročného plánu za I. polrok 1949 prednesenom v 36. schôdzi Národného shromaždenia dňa 17. novembra 1949 tak, ako to navrhuje pán zpravodajca menom výboru hospodárskeho a výboru pre hospodárske plánovanie a jeho kontrolu, nech zdvihne ruku! (Deje sa.)

To je väčšina. Tým Národné shromaždenie schválilo prehlásenie pána ministra-predsedu Štátneho úradu plánovacieho dr Dolanského. (Hlučný potlesk.)

Tým je vybavený 1. bod poriadku.

Pristúpime k rokovaniu o druhom bode denného poriadku, ktorým je

2. Zpráva výborov ústavno-právneho a rozpočtového k vládnemu návrhu zákona (tlač 393) o finančnom hospodárení národných výborov (tlač 404).

Podľa usnesenia užšieho predsedníctva navrhujem, aby sa rokovanie o tejto predlohe slúčilo s rokovaním o predlohách, ktoré sú ako body 3, 4 a 5 denného poriadku, to je:

3. Zpráva výboru rozpočtového k vládnemu návrhu zákona (tlač 395) o vybieraní náhradných prirážok k priamym daniam na daňový rok 1950 (tlač 402).

4. Zpráva výborov ústavno-právneho a hospodárskeho k vládnemu návrhu zákona (tlač 389) o územnom plánovaní a výstavbe obcí (tlač 405).

5. Zpráva výborov pôdohospodárskeho a hospodárskeho k vládnemu návrhu zákona (tlač 391) o sústavnej elektrizácii vidieka (tlač 401).

Sú nejaké námietky proti návrhu na slúčenie týchto bodov? (Neboly.)

Nie sú.

Rokovanie bude teda podľa návrhu slúčené.

Zpravodajcami sú: k bodu 2 za výbor ústavno-právny posl. Vošahlík, za výbor rozpočtový posl. Juha,

k bodu 3 posl. Růzha,

k bodu 4 posl. Zuzaňák,

k bodu 5 posl. Pšenička.

Dávam slovo zpravodajcovi k bodu 2 za výbor ústavno-právny, posl. Vošahlíkovi.

Zpravodaj posl. Vošahlík: Paní a pánové!

Národní shromáždění má v dnešním svém plenárním zasedání projednat a schválit několik zákonných předloh, které se velmi úzce dotýkají činnosti národních výborů. Národní shromáždění zajisté se mnou bude souhlasit v názoru, že předloha o finančním hospodaření národních výborů je z nich jednou z nejvýznamnějších.

Zákon o finančním hospodaření národních výborů je svým pořadím, nikoliv však svou důležitostí posledním článkem v řetězu zákonů, upravujících a organisujících hospodářskou a finanční stránku činnosti národních výborů jako orgánů státní moci a jednotné státní správy v lidově demokratickém Československu. Ústava z 9. května 1948 stanovila, že finanční hospodaření národních výborů má být zákonem upraveno v rámci veřejného hospodářství a podle potřeb jednotného hospodářského plánu tak, aby národní výbory mohly řádně plnit své úkoly. Vycházeje z tohoto postulátu našeho základního zákona usnesl se kroměřížský sjezd národních výborů r. 1948 na třech hlavních zásadách, podle nichž má být upraveno a organisováno finanční hospodaření národních výborů. Především je to oddělení podnikatelské činnosti národních výborů od jejich činnosti správní, za druhé je to nutnost oddlužení svazků lidové správy a za třetí zapojení rozpočtů národních výborů na rozpočet státní.

Všechny tyto zásady směřují k tomu, aby hospodaření národních výborů bylo upraveno daleko lépe, jednodušeji než dosud a zejména tak, aby skutečně sloužilo potřebám pracujícího lidu, aby neustále zvyšovalo jeho životní úroveň, a to, pokud je to jen možné, na celém území našeho státu.

Národní výbory jsou orgány lidu, jsou představiteli a vykonavateli státní moci a jsou orgány jednotné státní správy. Prostřednictvím národních výborů si lid sám sobě vládne. Vládne si tak, že celá správa ve státě je jednotná, i když je odstupňována podle funkční a územní pravomoci od místních národních výborů k okresním a ke krajským národním výborům a na konec k Národnímu shromáždění a k vládě. Tato přísně jednotná státní správa musí se beze vší pochyby zračit také v přísné jednotě státního hospodaření. Stát hospodaří podle rozpočtu a státní rozpočet je předpokladem celého hospodářství ve státě a musí být proto také jednotný. Požadavek jednotnosti státního rozpočtu nikterak nevylučuje možnost dílčích rozpočtů pro jednotlivé svazky lidové správy, které v rámci státního rozpočtu budou podle nich hospodařit, avšak tyto dílčí rozpočty musí být v soustavě jednotné státní finanční správy zapojeny na rozpočet státní. Tím vším se systém finančního hospodářství státu lidově demokratického, státu vyššího společenského typu, zásadně liší od systému státního rozpočtu a státního hospodaření ve státech kapitalistických.

Kapitalistický režim je charakterisován hospodářskou anarchií a chaosem a v důsledku toho nutně zanechává i v organisaci a v úpravě hospodářství veřejného a hlavně hospodářství územní veřejné správy nejednotnost, nejasnost, roztříštěnost, těžkopádnost, nesystematičnost a nakonec z toho všeho nutně pocházející špatnou službu lidu. Zákon o nerovnoměrném vývoji hospodářství v kapitalismu, odrážeje se na soustavu územní organisace veřejné správy, způsobil nerovnoměrnost a diskriminaci mezi jednotlivými územími uvnitř státu, učiniv z některých obcí a okresů i krajů živořící a stále churavějící chudáky, zatím co jiné obce, okresy a kraje byly privilegovanější a mohly svým občanům v důsledku prováděných investic poskytovati lepší a vyšší životní úroveň. Vzhledem na skutečnost, že produktivita zemědělské práce je za kapitalismu nepoměrně nižší než práce průmyslové, prohluboval se dále rozpor mezi průmyslovým městem a zemědělskou vesnicí. A tak vznikaly chudé a bohaté obce, chudé a bohaté okresy a kraje. Za takovýchto poměrů nebylo lze se divit, že se na jedné straně tvořily nesmyslné aglomerace lidí, zatím co na druhé straně se celé obce, okresy a kraje ještě nebezpečněji vylidňovaly. A vše to se obráželo ve vzhledu obcí. Když se samospráva nestarala o své úkoly, když zanedbávala sociální, kulturní a zdravotnická zařízení ve svém obvodě, měla ve svém rozpočtu malá vydání, stačily jí na úhradu nepatrných vydání nepatrné příjmy, rozpočet měla vyrovnaný a říkalo se o ní nakonec, že dovede dobře hospodařit. Jaký však prospěch z tohoto umění mělo obyvatelstvo?

Obyvatelstvo nemělo školy, nemělo nemocnice, nemělo sociální a ochranná zařízení, zato však mělo špatné cesty a ulice, nemělo vodovod a kanalisaci, zato však špatně, tuze špatně bydlilo. Obce i okresy byly zanedbané, neměly však dluhy. Když se na druhé straně obce a okresy staraly o to, aby byly ve městě ulice pořádně vydlážděny, aby silnice odpovídaly požadavkům správné komunikace, aby byly pravidelně a pořádně spravovány, když se obce staraly o to, aby obyvatelstvo mělo dobrou vodu, aby splašky byly řádně odváděny stokami, aby obyvatelstvo mělo kde bydlet, když se staraly o to, aby byly školy budovány tak, aby odpovídaly požadavkům hygieny a dobrého vyučování a výchovy, aby bylo postaráno o přestárlé a k práci již neschopné lidi, aby nemocní měli dobré zaopatření a dobrou lékařskou péči, pak samospráva měla velká vydání, a jestliže měla nepatrné vlastní příjmy, byla nucena vybírat vysoké obecní přirážky a tak zatížit občanstvo daňově, byla nucena uzavírat zápůjčky a upadat nezadržitelně do tíživých dluhů. Dluhy svou úmorovou a úrokovou službou zatěžovaly rozpočty samosprávných svazků stále víc a více, anuitní služba ze zápůjček odčerpávala takovou část jejich rozpočtových příjmů, že se jejich pravidelná administrativní činnost podvazovala a dokonce hroutila a nakonec svazky územní samosprávy ztratily možnost a schopnost pečovat o úkoly, které měly ve svém správním obvodě řešit. Obecní a okresní finance se dostaly do neřešitelné krise, schodky jejich vzrůstaly, pasivní nedoplatky vedly opět k úrokům z prodlení, a útraty ze žalob tento stav ještě více zhoršovaly.

Vysoké samosprávné přirážky vypuzovaly hospodářské podniky z obcí, podniky se stěhovaly do měst a obcí s menšími přirážkami, aby snížily své kalkulační náklady a mohly lépe obstát v kapitalistické konkurenci. A vystěhování podniku z obce mělo za následek, že pracující lid ztrácel pracovní příležitost a v obci vznikala nezaměstnanost se všemi svými, pro člověka neblahými a krutými následky. Místní zájmy se dostávaly stále více do područí zájmů kapitalistických monopolních svazů, které velmi často k vůli svým zájmům nechávaly jednotlivé kraje v hospodářské zaostalosti, a to jen proto, aby tyto kraje nemohly konkurovat jiným krajům, kde monopolní kapitál byl více zainteresován.

Samosprávní činitelé zoufale zápasili o rovnováhu v hospodaření, aniž při tom měli sebenepatrnější úspěch, občanstvo ztrácelo důvěru v jejich schopnost a dovednost spravovat veřejné záležitosti a hospodařit.

Tak stará samospráva nemohla být tou skutečnou lidovou správou, nemohla řídit hospodářské, sociální a kulturní budování na svém území, nemohla pečovat o národní zdraví. Lidové masy byly zbaveny účasti na správě místních věcí a samospráva byla zbavena všech politických funkcí, neboť stát se pečlivě staral o to, aby se samospráva nezabývala politickými otázkami, jelikož kapitalismus dobře nesnáší iniciativu veřejnosti. Samospráva nemohla proto se zdarem řešit ani druhořadé hospodářské otázky místního významu, nemohla se se zdarem zabývati ani "cínováním umyvadel", jak to ironicky charakterisoval Lenin.

A jak naše buržoasie a její stát řešily před Mnichovem tyto problémy? Podlomily samosprávu nejdříve zákonem č. 77/1927 Sb. hospodářsky a potom reformou správní č. 125/1927 Sb., která vzala okresům jejich nezávislost i správně. Od těch dob v podstatě u nás samospráva již živořila a všechny pozdější zákony a vládní nařízení byly jen pouhými příštipky, kterými zejména hospodářská situace územních správních jednotek nezískala potřebného zlepšení. Zrušení samosprávných přirážek a jejich nahrazení náhradovými a přirážkovými příděly bylo poslední ranou do jejich hospodaření. Většina obcí a okresů se stala nesoběstačná, jejich stále vzrůstající schodky musely být hrazeny státními příděly, rozpočtová potřeba byla leckdy uměle nafukována a úhrada zakrývána, aby schodek a tím i státní příděl byl vyšší a získána tak problematická reserva. Vše to bylo smutným důsledkem dualismu veřejné správy a dualismu také správy finanční, důsledkem přísného oddělování zájmů "samosprávných" od zájmu státního.

I když jedno finanční opatření bylo vydáváno za druhým, jedna finanční novela za druhou, všechny se vzájemně prostupujíce a byť i jen částečně všechny platíce, nedokázaly sanovat finanční hospodářství svazků územní správy a vnášely jen zmatek a chaos do legislativy toho se týkající a znemožňovaly byť i jen trochu se vyznat v labyrintu platných norem, které upravovaly samosprávní finance. Vše bylo obrazem toho, že se veřejná správa dostala do hluboké krise, do krise svého organismu, celé své struktury; že tato krise sleduje ruku v ruce neřešitelnou krisi celého kapitalistického systému, celého buržoasního řádu; že se veřejná správa ukázala neschopnou sloužit lidu, stavíc se proti samým jeho zájmům.

Jak naprosto jinak musí vypadat hospodaření národních výborů jako orgánů politické moci pracujícího lidu a jako orgánů jednotné státní správy v lidově demokratickém státě, orgánů, které mají chránit a posilovat lidově demokratická zřízení, podporovat udržování a zvelebování národního majetku, účastnit se na vypracovávání a provádění jednotného hospodářského plánu, v jehož rámci plánují a řídí hospodářské, sociální a kulturní budování na svém území, zajišťují předpoklady plynulé zemědělské a průmyslové výroby a starají se o zásobování i o výživu obyvatelstva, které mají pečovat o národní zdraví, jakož i vykonávat na svém území všechnu veřejnou správu tak, aby všechno národní hospodářství sloužilo lidu.

Aby toho všeho dosáhl a umožnil národním výborům plnit jejich úkoly, řešil náš stát, stát pracujícího lidu, v období budování socialismu tyto problémy tak, že především oddělil podnikatelskou činnost národních výborů od jejich činnosti správní, vydav zákon č. 199/1948 Sb. o komunálních podnicích, že oddlužil národní výbory, vydav zák. č. 144/1949 Sb. o oddlužení svazků lidové správy, a že upravuje finanční hospodaření národních výborů, aby tím vším vytvořil novou, lepší strukturu a organisaci hospodaření národních výborů tak, aby se mohly stát pevnou ekonomickou základnou, umožňující všestranný a mohutný rozvoj i rozkvět obcí, okresů a krajů ku prospěchu československého pracujícího lidu, tak aby nebylo obcí, okresů a krajů chudých a bohatých.

Vládou předložený zákon o finančním hospodaření národních výborů tisk 393 vychází z těchto zásad:

1. Národní výbory všech stupňů hospodaří podle jednotných zásad v rámci veřejného hospodaření. Bude odstraněna do všech důsledků dvojí kolej, zvláště pokud jde o hospodaření okresních a krajských národních výborů, a hospodaření místních národních výborů se rovněž zapojí do jednotného systému státní finanční správy. Státní rozpočet tak obsáhne celou soustavu rozpočtů všech národních výborů. Skloubením rozpočtů národních výborů nižšího stupně do rozpočtů národních výborů vyššího stupně a posléze zapojením rozpočtů všech národních výborů do státního rozpočtu bude uskutečněna zásada, že národní výbory jako orgány jednotné státní správy budou hospodařit v rámci celého veřejného hospodářství podle potřeb jednotného hospodářského plánu, při čemž každý národní výbor bude hospodařit podle vlastního rozpočtu. Podklady sestavování rozpočtu budou tvořit potřeby, vyplývající z úkolů, které má lidová správa obstarávat, a z úkolů předepsaných jednotným hospodářským plánem. Při přípravě svého vlastního plánu a svého rozpočtu se národní výbory budou opírat o iniciativu pracujícího lidu, který se účastní jejich provádění.

2. Jednotnost finančního hospodaření národních výborů odstraňuje také dvoukolejnost v rozpočtování. Národní výbory již nebudou mít samostatný rozpočet pro hospodaření státní a pro t. zv. hospodaření autonomní.

3. Pro důsledné uplatnění zásady oddělení podnikatelské činnosti národních výborů od jejich činnosti správní a mocenskopolitické nemohou býti rozpočty komunálních podniků součástí rozpočtu národního výboru. Do rozpočtu národního výboru mohou plynout jen předpokládané a plánované zisky komunálního podniku a na vrub rozpočtu národního výboru zejména vyrovnávací příplatky pro komunální podniky.

4. Jelikož otázka komunálního vlastnictví pozbývá svého dosavadního významu, vychází úprava majetku ze skutečnosti, že státní majetek i majetek národního výboru je majetkem národním. Národní výbory spravují obojí majetek podle stejných zásad. Komunální majetek lze převést do vlastnictví státního a naopak bez jakékoliv náhrady administrativním aktem. Majetek svazků lidové správy je národním majetkem svěřeným národnímu výboru do operativní správy.

5. Eventuální rozdíl mezi výdaji učiněnými v rámci pravoplatného rozpočtu a skutečným výnosem rozpočetních příjmů národního výboru bude hrazen z ostatních státních prostředků. Národní výbory budou mít právo přímo čerpat prostředky ze státní pokladny na úhradu tohoto rozpočetního rozdílu. Nepůjde zde tedy snad o zvláštní příjem v rozpočtu národního výboru, nýbrž jde o opatření pokladní. Národním výborům může vláda nařízením přiznat též podíl na daních nebo jiných státních příjmech.

6. Národní výbory v souhlase se zákonem o oddlužení svazků lidové správy nesmějí uzavírat zápůjčky, jelikož mají zajištěno, že obdrží potřebné prostředky na všechny výdaje, ať již jde o jejich úkoly rozvojové nebo o běžné úkoly správní.

7. Aby byl zajištěn zájem národních výborů na jejich úsporném hospodaření, zavádí zákon instituci úsporových fondů, do kterých po uplynutí rozpočetního roku a po schválení dohlédacím národním výborem bude plynout polovina skutečných úspor, které vznikly splněním hospodářského plánu a ostatních úkolů národního výboru s menšími výdaji, vyplývajícími ze zjednodušené správy, a vyššími výnosy spravovaného majetku a komunálních podniků.

8. Vzhledem k odstranění dvoukolejnosti veřejného hospodářství přestanou býti fondy národních výborů účelovým majetkem, a prostředky zrušených účelových fondů se stanou rozpočetním příjmem národního výboru. Také kmenové jmění obecní se zruší a splyne s rozpočetními příjmy národního výboru.