Len si spomeňme, ako nám bolo radené, aby sme aj my strčili krk do Marshallovho jarma. Ako nám bolo prorokované, že bez pomoci najbohatšej zeme nebudeme môcť zreštaurovať naše rozrušené hospodárstvo. Ako nás vyhladovaný ľud bol stále nahováraný bývalými prisluhovačmi západného imperializmu, ako by sme sa mali dobre, ako by naše obchody mohly byť cez noc naplnené americkým tovarom a každý by si mohol kúpiť, čo mu duša ráči.

Mnohokrát u vyhladovaného ľudu, ktorý sa už celé roky nemohol dosýta najesť, pôsobily tieto lákavé vyhliadky. Je možné, že by naše obchody boly bývaly skôr plné, ale robotníci by boli chodili okolo nich nezamestnaní a hladní tak, ako to dnes vidíme v Taliansku alebo v iných zmarshallizovaných štátoch. My sme svoju slobodu a svoju nezávislosť nepredali za sušené vajíčka a burské oriešky. Išli sme svojou cestou, cestou budovania socializmu, a keď bolo najhoršie, obrátili sme sa na nášho osloboditeľa, na Sovietsky sväz. Obdržali sme pomoc bez straty našej nezávislosti a táto pomoc je nám poskytovaná denne. Dnes v pevnom sväzku so Sovietskym sväzom a ľudovými demokraciami podarilo sa nám rozriešiť otázku zásobovania. Naše obchody sa naplnily i bez americkej pomoci. Náš ľud si dnes môže kúpiť, čo k svojmu životu potrebuje, ba môže si kúpiť i veci zbytné. A to je na začiatku päťročnice. Môžeme si celkom smele srovnať položenie nášho pracujúceho ľudu so situáciou, v akej sa nachádzal v najväčšej konjunktúre za prvej republiky, a výsledok bude pre terajší režim vysoko pozitívny. Dnes sa náš robotník nemusí obávať nezamestnanosti, a to je najväčší prínos ľudovodemokratického poriadku.

Ale podívajme sa bližšie na životnú úroveň nášho pracujúceho človeka a srovnajme ju s rokom 1937. Vezmime len najpočetnejšiu skupinu pomocných robotníkov. Budem uvádzať platy, platné dľa kolektívnej smluvy, hoci vieme, že zamestnávatelia za prvej republiky v prevažnej väčšine smluvy nedodržiavali a platili pod kolektívne smluvy. Pomocný robotník na stavbe alebo v továrni mal podľa toho priemerne 2,20 Kč na hodinu. Kilo chleba stálo takisto 2,20 Kč, čiže robotník musel pracovať na kilo chleba jednu hodinu. Dnes má pomocný robotník podľa smluvy 10 Kčs na hodinu, kilo chleba stojí 5 Kčs, čiže za jednu hodinu práce má 2 kg chleba. 1 kg cukru stál 6,20 Kč a robotník musel pracovať 2 a pol hodiny na 1 kg cukru. Dnes stojí 1 kg cukru 15 Kčs, to znamená, že robotník pracuje na 1 kg cukru 1 a pol hodiny. 1 kg hovädzieho mäsa stálo 12 Kč, to znamená, že robotník musel pracovať 5 a pol hodiny na 1 kg mäsa. Dnes stojí 1 kg mäsa 37 Kčs, to znamená, že robotník pracuje len niečo cez tri a pol hodiny na 1 kg mäsa. Pomocnému robotníkovi ani vo sne nemohlo napadnúť, že by obdržal dovolenku. Dnes má každý pracujúci zaručenú štrnásťdennú dovolenku. Robotníci ani snívať nemohli o tom, že by mohli dostať nejaký príspevok na deti. To dostávali len štátni zamestnanci a niektorí úradníci, a i to len do tretieho dieťaťa. Dnes každý zamestnanec, pracujúci námezdne, obdrží rodinný prídavok, ktorý sa zvyšuje u každého dieťaťa. Kedysi sme videli robotníkov, keď išli ráno do práce a niesli si v konvičkách čiernu kávu na obed. Dnes už takmer v každom závode jestvuje závodná kuchyňa, kde robotník dostane za 6-8 Kčs dobrý a výdatný obed.

Školská otázka: v minulosti si robotník, keď nemal to šťastie bývať v meste s vysokou školou, nemohol dovoliť poslať svoje dieťa, aj keď bolo akokoľvek nadané, na štúdiá. A keď tak učinil, musela to celá rodina, včítane študujúceho, odhladovať. Dnes nemá chudobný rodič starosti so svojím nadaným dieťaťom. V dobe jeho štúdií je zabezpečené riadnym štátnym štipendiom.

Nie je možné v krátkom referáte vymenovať všetko to, čo ľudovodemokratický poriadok nášmu ľudu priniesol. Pokúsil som sa len o tento maličký rozbor.

A nás roľník? Len sa podívajme aspoň na dve veci a budeme mať hneď jasný obraz. Roku 1937 obdržal roľník za 1 q cukrovej repy 12 Kč a 1 kg cukru stál, ako som už povedal, 6,20 Kč, to znamená, že za 1 q repy obdržal ani nie 2 kg cukru. Dnes roľník obdrží za 1 q repy 60 Kčs, to znamená 4 kg cukru. Kilo živej váhy hovädzieho dobytka predával roľník za 4 Kč, maximálne za 6 Kč, teda ani nie za cenu 1 kg cukru. Dnes obdrží 18-24 Kčs, to znamená 1 a pol kg cukru. Dnes v republike nemáme žobrákov. Pamätáme sa, že keď sme sa niekedy prešli po Václavskom námestí, kým sme prešli s jednoho konca na druhý, boli sme požiadaní o almužnu 5-6krát. Celé rady detí vás prosily o šesták na chlieb. Dnes sa s takýmto obrazom nestretneme nielen v Prahe, ale ani v žiadnom inom mieste našej republiky.

Dnes vidíme v mestách aj na dedinách prestárlych ľudí, ktorí so spokojnou tvárou a bez obáv o zajtrajšok prežívajú svoje staré dni. A ľudia, ktorí sa ani v najlepšej svojej fantázii neodvážili myslieť, že by niekedy dostali starobnú rentu, dnes ju požívajú. A tým je tiež zvýšená životná úroveň nášho pracujúceho ľudu, keď je postarané o ich prestárlych rodinných príslušníkov.

Pravda, toto malé srovnanie som neuviedol preto, aby sme sa azda zo samoľúbosti chlácholili tým, že to máme už všetko dobré a že sme dosiahli vrcholu. Nie, to sme len na začiatku a ešte ďaleko väčší kus cesty máme pred sebou. Ale aj to, čo sme doteraz dosiahli, je ďaleko viacej, ako dávali kapitalisti v dobe svojho najväčšieho hospodárskeho rozmachu.

My vieme, že ani zďaleka sme doteraz nemohli uspokojiť potreby nášho ľudu. Je však nutné povedať, že každý hospodár, ktorý buduje nový dom, musí si mnohokrát pritiahnuť opasok. My si nový dom v pravom slova smysle budujeme. Veď ako som povedal, je aj v tohoročnom rozpočte viac ako 40 miliárd na investície, na nové fabriky, závody, na nové, modernejšie zariadenia, na nové školy, nemocnice, sanatóriá, detské útulky a detské jasle. To znamená, že veľkú časť nášho národného dôchodku odčerpávame z bežnej potreby na investície, to znamená, že každému pracujúcemu človeku odlamujeme kus chleba, aby sme mohli vybudovať nový, lepší život nielen pre budúce generácie, ale aj pre dnes žijúce generácie. (Predsedníctvo prevzal podpredseda Komzala.)

Súdruh Zápotocký nehovoril frázu, keď povedal, že každý sa má stať hospodárom na vlastnom pracovisku. Áno, od každého jednotlivého pracovníka závisí, ako rýchle budeme pokračovať v budovaní socializmu. Od stupňa socialistického poriadku závisí životná úroveň pracujúceho ľudu. Každý, kto na závode, na pracovisku premárni len jednu hodinu alebo deň, poškodzuje celok, poškodzuje svojho spolurobotníka a poškodzuje konečne aj svoju rodinu.

Môžeme dnes povedať, že sme ušli kus cesty v budovaní socializmu, že prevažná väčšina nášho ľudu pochopila a plne sa zapojila do budovateľskej práce. Aj naše znárodnené podniky prekonávajú svoju detskú nemoc. Naša znárodnená výroba pokračuje úspešne. Pracujúci ľud stále viac sa zapojuje do socialistickej súťaže. Veríme, že v tomto rozhodujúcom roku päťročnice socialistické súťaženie na závodoch bude ďalej rásť.

No predsa si dovolím povedať aj niekoľko kritických slov zvlášť na naše znárodnené stavebníctvo. Je pravda, že aj na tomto úseku sme urobili veľký krok vpred. Ba povedal by som, že sme urobili priamo míľový krok k lepšiemu, predsa však máme jednotlivé stavebné kraje, kde sa robí miesto lepšieho a lacnejšieho opak, že sa robí horšie a drahšie, ako sa robilo. Môžem to povedať z vlastnej skúsenosti. No táto moja kritika nezmenšuje nič na úspechoch, ktoré sme v stavebníctve docielili. Lebo keď niekde bol čierny obchod, bolo to práve v stavebníctve. Zároveň je to sektor, ktorý je najmladším znárodneným úsekom. Teda nebolo možné dosiahnuť takého organizačného poriadku, aký máme v iných výrobných sektoroch, ale predsa pomery na tomto úseku nám signalizujú urýchlene urobiť poriadok, lebo od úspechu tohto sektoru závisí úspech celého plánu.

Rozpočet, o ktorom rokujeme, máme znovu vyrovnaný. Keď minister súdruh Dolanský predkladal rozpočet na rok 1949 a hovoril o vyrovnanom rozpočte, neverili aj mnohí naši priatelia a spolupracovníci, že toho dosiahneme. Veď videli, že menší rozpočet v roku 1948 bol pasívny. V dobe, keď vláda predkladala vyrovnaný rozpočet na rok 1949, kvitol ešte čierny obchod. A rozpočet nielen že bol rozpočtom vyrovnaným, ale ako som už povedal, skončil prebytkom, aký nikde v žiadnom kapitalistickom štáte dosiahnutý nebol.

Vďaka nášmu plánovaniu a vďaka nášmu pracujúcemu ľudu, jeho práca, jeho nadšenie pre vec budovania socializmu mohla nás priviesť k takému úspechu.

Ale najväčšia vďaka patrí nášmu osloboditeľovi. On to bol a on to je, na koho sa môžeme v našom boji opierať. Za pomoci Sovietskeho sväzu, nášho osloboditeľa a strážcu mieru, mohli sme úspešne budovať svoju vlasť.

Hospodárska pomoc Sovietskeho sväzu je tým hlavným činiteľom pri dosahovaní nášho úspechu. Pevne veríme, že v tábore mieru a pokroku pod vedením nepremožiteľného socialistického Sovietskeho sväzu, pod múdrym vedením socialistického génia mieru, pokroku a socializmu, súdruha Stalina a jeho najlepšieho žiaka, nášho milovaného prezidenta súdruha Gottwalda, urobíme aj tento rok veliký kus cesty k šťastiu a dobru nášho ľudu, k socializmu. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala: Dávam slovo ďalšiemu rečníkovi, ktorým je pán posl. dr Klinger.

Posl. dr Klinger: Paní a pánové!

Dovolte mi, abych na začátku svého projevu jménem klubu poslanců čs. strany socialistické poděkoval panu ministrovi financí Kabešovi za jeho veskrze reálný výklad o státním rozpočtu, ve kterém ukázal nejen na souvislost našeho hospodářství poukazem na předchozí rok, ale i na těsné spětí s dalším budovatelským úsilím našeho lidu a na cestu, kterou se musíme brát, abychom dospěli k rozpočtu ryze socialistickému. Dovolte mi, abych se stejnou srdečností poděkoval úředníkům jeho resortu, kteří pod jeho vedením nám podali tak dokonalé dílo, jako je rozpočtový zákon.

Děkuji i generálnímu zpravodajovi panu posl. Janoušovi za to, že ve svém výkladu dokázal všemu českému a slovenskému lidu, že rozpočet republiky je rozpočtem tohoto lidu, rozpočtem spočívajícím na jeho budovatelském zápalu a dosavadních i očekávaných výsledcích jeho práce.

My českoslovenští socialisté dáme pro splnění plánu a rozpočtu nejen své hlasy, ale všechny síly a všechnu práci. Moji klubovní kolegové měli příležitost promluvit v jednotlivých výborech, kde se soustřeďuje veškeré podrobné zhodnocení a posouzení plánované činnosti naší státní správy. Ztotožňuji se s jejich iniciativními návrhy a činorodou kritikou jednotlivých kapitol rozpočtu. Odvolávaje se tedy na tyto jejich projevy, jež se týkaly jednotlivých úseků, chci se pokusit zhodnotit náš rozpočet z celkového pohledu. K osvětlení svých vývodů chci použít některých přirovnání.

Rozpočet na rok 1950 je tentokrát první všeobecný rozpočet, který zachycuje hlavní a podstatnou část celého našeho hospodářství státu i lidové správy. Je rozpočtem nejen státní a sociální spotřeby, ale i naší znárodněné výroby a distribuce. Je nejdemokratičtějším rozpočtem, jaký jsme kdy měli od vzniku naší státní samostatnosti, od r. 1918. Je to rozpočet lidově demokratického státu, jehož nejvyšším posláním je rozvíjet ve všech směrech schopnosti lidu a umožňovat mu dosažení stále vyšší a dokonalejší úrovně materiální, vzdělanostní a sociální. Je to rozpočet státu s plánovaným hospodářstvím, ve kterém se budují stejnoměrně všechny složky státního a národního života. Je to rozpočtový zákon státu, který chce uskutečnit socialismus a který ho uskuteční. Proto jeho základní charakter je třídní a proto je také nástrojem vůle lidu. Je to rozpočet demokratický. Můžeme právem ukazovat na demokratičnost našeho rozpočtu. Můžeme se ale bez obav pustit do debaty o demokratičnosti našeho státního rozpočtu s těmi, kdož by to chtěli popírat. Bez obav proto, poněvadž odpověď na tuto otázku zvýší naši hrdost nad dosud vykonaným budovatelským dílem.

Dívajíce se zpět máme upřímnou radost z úspěchů, kterých jsme již dosáhli, a z těch, kterých denně dosahujeme. A pozorujíce perspektivy vytyčené rozpočtem vidíme, že je tu tendence dosahovati beze vší pochybnosti dalších úspěchů ve stále větším a zvětšujícím se rozsahu i v budoucnosti. Do úvah nad naším rozpočtem na rok 1950 se nám maně vsunuje srovnání s některými rozpočty první republiky. Ale nejen to; je tu i lákavá příležitost srovnávat ho s rozpočty v kapitalistických státech.

Rozpočty první republiky bývaly sice také někdy vyrovnány, ale jejich vyrovnanost byla jen a jenom na papíře. Byla to vyrovnanost uměle vybudovaná, poněvadž hospodaření státní bylo schodkové. Tak na příklad r. 1930 skončil schodkem 478 milionů, rok 1931 schodkem 2.086 milionů, rok 1932 schodkem 134 milionů a rok 1933 schodkem 1.485 milionů. Nebo byl rozpočet vyrovnán, ale zákulisní režiséři rozpočtu, finančníci a bankéři, zadlužili stát. Vzrostl státní dluh. Na záchranu toho hospodaření se snížily platy státních zaměstnanců, zemědělská mzda se stlačovala tak, že byla menší než podpora v nezaměstnanosti. Nezaměstnaných v letech krise bylo kolem ³/₄ milionu, což prakticky znamenalo, že 3 až 3¹/₂ milionu otců, matek a dětí mělo jen to opravdu nejnutnější k živoření. A ještě se podpory v nezaměstnanosti tlačily dolů. Naproti tomu na příklad v r. 1933 Anglobanka dostala na sanaci o 1 miliardu víc, než dostali nezaměstnaní na podporách vůbec. Zvyšovalo se k záchraně rozpočtu školné na středních školách a kolejné na školách vysokých. Dostudovaní lidé, aby se uchytili a měli naději na nějakou existenci, museli přijímat místa na ¹/₄ roku nebo i na delší dobu bezplatně, a po této zkušební době obdrželi minimální plat. Omezovaly se obchody a výroba a proto nebyl zájem o učedníky. Mládeže řemeslné, mladých učňů, když už se do učení dostali, bylo používáno na všechno možné, jenom ne k řemeslné výrobě, a když se pak stali samostatnými dělníky, rozuměli svému řemeslu velmi málo. Normálně ovšem byli několik let bez práce, a pracovní tábory měly rozřešit palčivou otázku nezaměstnanosti čtvrt milionu mladých lidí. Ale nerozřešily ji. Nerozřešily ji proto, poněvadž to bylo další vykořisťování v táborech.

Nízké mzdy podlamovaly zdraví pracujících, přibývalo nemocných, a proto finančníci donutili stát ke snížení nemocenské podpory. Klesala populace, stoupala úmrtnost kojenců, vzrůstala tuberkulosa dětí i dospělých. Aby ČSR byla schopna konkurence na zahraničních trzích, snížila se mzda v továrnách pracujících pro export o 20 až 30%. A to byla živná půda pro národní sjednocení a pro Henleina.

Finančníci a bankéři, tito zákulisní režiséři našich rozpočtů i rozpočtů buržoasních států, měli jen jediný zájem. Ten nešel nikdy dál než k otázce, jak budou zajištěny a zvětšeny jejich bezpracné zisky. Proto se muselo k zastírání těchto zájmů užívat různých machinací. Ty pak způsobovaly to, že rozpočty kapitalistické byly součtem náhodných a násilně skloubených čísel. Rozpočty kapitalistických zemí dnes přes všechny retuše a pokusy o zkrášlení jsou věrným obrazem marasmu, do něhož zapadá kapitalistický svět stále hlouběji.