Tento společenský a mravní marasmus vidíme zejména v tom, že méně než polovina mravně sešlých rodin, které ovládají život Ameriky, si dovedla pojistit roční příjem 157 milionů dolarů tím, že rozpočet na rok 1950 předvídá snížení daní monopolům o 617 milionů dolarů a zvýšení příjmů z daní obyvatelstva o 275 milionů dolarů. Tím přirozeně vzrostou zisky monopolů, které tyto rodiny ovládají. Zatím co v r. 1946 činily 12,8 miliardy dolarů, stouply v r. 1948 na 21,7 miliard dolarů. Naproti tomu přiměřená mzda dělníka v obráběcím kovoprůmyslu vzrostla od srpna 1945 do září 1948 sice o 29,8%, ale cena spotřebních statků stoupla o 35%. Dále vidíme kořistnický úpadek mravnosti v tom, že když Marshallův plán nesplnil naděje, ba naopak způsobil ochuzení hospodářství západních zemí, které působí nyní zpětně na USA, kapitalisté zachraňují nyní brutálně svůj rozmařilý způsob života na úkor pracujících vrstev. Střední reálná mzda dělníků v obráběcím kovoprůmyslu klesla od r. 1945 do ledna 1949 o 15%. Naproti tomu zisk podnikatele z práce jednoho dělníka vzrostl ze 470 dolarů v r. 1939 na 1480 dolarů v r. 1948.

Nejinak si počínají kapitalisté v Anglii. V roce 1948 dosáhly zisky kapitalistů, statkářů a rentierů 2922 milionů liber šterlingů, což representuje ¹/₅ ročního důchodu všech anglických dělníků. Dá se čekat, že v roce 1949 se tyto zisky ještě zvýší, poněvadž labouristická vláda snížila daň ze zisků. Ta činila v roce 1945 celých 23% a klesla do roku 1948 na 8,5%. Labouristé ve svém volebním provolání říkají, že výsledkem jejich politiky je "úplná zaměstnanost" a "spravedlivé rozdělení životních hodnot a naprostá rovnost občanů". Přitom víme, že v rukou dvou procent obyvatelstva je 67,5% všeho národního majetku v Anglii. Je to prapodivná rovnost. Zároveň labouristická vláda dále snižuje v minulých letech již dost omezované výdaje na osvětu, na sociální účely a na stavbu domů, i když před jejíma očima v samém Londýně je půl milionu lidí bez přístřeší, kteří musí dojíždět za prací z dalekého okolí, což jistě jejich reálnou mzdu nezvyšuje, zvláště když přímé daně z mezd stouply během 8 let více než trojnásobně a nepřímé daně za poslední dva roky o 329 milionů. Naproti tomu na obranu je v rozpočtovém roce 1950-1951 pamatováno 780 miliony liber, což podle anglických pramenů je o 21 milionů liber více než v r. 1949-1950. Podle jiných pramenů jsou vojenské výdaje rozpočteny na 1250 milionů liber. Srovnáme-li britské údaje blíže, vidíme, že na bombové bádání, na letiště a přístavy je pamatováno zvýšením o 41,27 milionu proti rozpočtu z předchozího roku.

Tak tedy jen letmým pohledem vypadá hospodářství země Marshallovy a země zmarshallisované. Vidíme, že buržoasní demokracie slouží finanční oligarchii, to jest zbrojařům, rejdařům a podněcovatelům války.

A nyní srovnejme tuto zvůli držitelů moci, kterou oni nazývají "volnou hrou sil" - a my tu hru tak dobře známe z minulosti a denně ji vidíme při studiu poměrů kapitalistického světa - srovnejme ji s naším životem a s naším úsilím, vyjádřeným v rozpočtu na rok 1950.

Náš rozpočet není součtem víceméně náhodných cifer, jež vzešly z divokého zápasu stran o zabezpečení tak zvaných zájmových sfér za bedlivého dozoru bankovních a peněžních vládců. Základy našeho rozpočtu tkví ve vědeckém rozboru sil a stupně rozvoje našeho národního hospodářství. Ne boj stran a finančníků. Ne už handrkování o to, kde co urvat pro vlastní sobecký, úzký zájem, třebas na úkor vysoce důležitých potřeb kulturních, sociálních a jiných. Náš rozpočtový zákon je pečlivý rozbor stavu našeho hospodářství a neméně pečlivé studium potřeb lidu. Takový je základní rys rozpočtu všeho lidu Československé republiky, kterým se dnes zabýváme.

Náš rozpočet je opřen o národní důchod, zjištěný podle stěžejního principu socialismu. V našem socialistickém hospodářství je národním důchodem hodnota všech výrobků, vytvořená produktivní prací, jejíž výsledky patří nám všem.

A podívejme se stručně na rozdělení národního důchodu Spojených států v posledních třech letech, pokud máme přístup k datům: 10 rodin ze sta s nejvyššími příjmy má 33% národního důchodu, 50 rodin s nízkými příjmy má 6% národního důchodu, 10 rodin s nejnižšími příjmy má 1% národního důchodu. To znamená, že 60 rodin ze sta má 7% podíl na národním důchodu. U nás však produktivní práce, rozvíjená a rozvedená v plánovaném hospodářství, poskytuje hodnoty, které dávají možnost, aby všechny potřeby všeho lidu byly plně kryty tak, jak to odpovídá sledovanému cíli - dosažení socialismu v naší vlasti. Buržoasní demokracie má zajistit trvání kapitalistického vlastnictví ovládáním prostředků výrobních. Naše demokracie se zakládá na společném socialistickém vlastnictví výrobních prostředků. Náš lid má zájem na zvýšení výroby proto, poněvadž používá výrobních prostředků ku prospěchu všech. Vidí čím dále tím zřetelněji, že pracuje pro sebe, pro svůj stát. Prací vytvořený národní důchod pak rozvrhujeme podle plánu tak, aby bylo pamatováno právě tak na spravedlivou dělbu statků, určených ke spotřebě, jako na to, aby se vytvářela v žádoucím rozsahu i potřebná akumulace pro obnovu a výstavbu. Nebylo by ovšem plným zhodnocením této skutečnosti, kdybychom ji pouze konstatovali. Předností je, že se používá vytvořené akumulace plánovitě k tomu, aby se kraje, které mají být hospodářsky podpořeny, dostávaly do popředí a že jejich obnova a výstavba je určována podle jejich potřeb a nikoli podle váhy osobního vlivu, jak tomu bývalo za různých vládních koalicí. Tehda byli naši bratři Slováci ubezpečováni láskou a byli přesvědčováni o tom, jaký že je zájem na vzestupu průmyslové, zemědělské a kulturní úrovně Slováků. Prakticky se však udělalo velmi málo, poněvadž buržoasie měla zájem jen na zbyťácích a na akciích zbrojařských podniků v historických zemích. Česká buržoasie čerpala ze Slovenska jen lacinou surovinu a roboty na své zbyťácké plantáže. Industrialisaci a rozvoj zemědělství na Slovensku mohl postupně rozvíjet jen stát lidové demokracie. Předseda naší strany, br. prof. dr. Šlechta snesl důkazy o tom, že Slovensko prodělalo za 3 roky plánovaného hospodářství takový vývoj, ke kterému by v příznivém případě za kapitalistického hospodářství potřebovalo 30 let. To ukazuje naprosto jasně nadřazenost hospodářství socialistického nad kapitalistickým. Již dvouletý plán položil základy k tomuto vzestupu Slovenska, které bude sílit ještě více, protože pouze pro letošní rok připadá na Slovensko z úhrnu investic státní správy víc než ¹/₃, kromě podílu na investicích ústředních.

Náš státní rozpočet je v plném smyslu součástí finančního plánu, který obsahuje v plánu výrobním i plán spotřeby. Jsou v něm spjaty všechny složky hospodářsky se projevující, počínajíc místními národními výbory přes okresní a krajské národní výbory až k nejvyšším orgánům lidově demokratického státu. Předností naší demokracie - vyjádřenou rozpočtem - je, že čím dále tím více zajišťujeme co největšímu počtu občanů účast na řízení státu. Tato spoluúčast a spoluodpovědnost probouzí zdravou iniciativu mas, která je hybnou pákou všeho pokroku. Vytvořili jsme v krátké době od velkých únorových dnů v roce 1948 mohutnou soustavu, zaměřenou k výstavbě socialismu, a v rozpočtu na rok 1950 se obrážejí již dosažené výsledky. Jestliže rozpočet na rok 1949 byl jestě rozpočtem, v němž se zračily fáze přeměny, období nástupu k jasné a cílevědomé linii socialismu, vyjadřuje rozpočet na letošní rok již zcela zřetelně tuto cestu. Je rozpočtem, v němž je tato generální linie socialistické výstavby jasně vymezena, a je zároveň svědectvím, že rozpočet příští ji naplno vyjádří a uplatní.

Uvědomujeme si čím dále tím více, že teprve naprostá socialisace výrobních prostředků, vytvoření socialistické distribuční sítě a její zdokonalení, organické zapojení zahraničního obchodu do hospodářského plánu a přetvoření celé soustavy správy v duchu socialismu jsou schopny vytvořit skutečné podmínky nutné k tomu, abychom mohli vypracovat rozpočet jako skutečný finanční plán, v němž se odráží výrobní aktivita a v němž docházejí svého uplatnění a naplnění rostoucí potřeby lidu, jeho potřeby materiální, kulturní i sociální. V tomto rozpočtu není nic, co by nebylo prošlo ohněm kritiky, vědeckého rozboru a pečlivého přihlížení k potřebám pracujících mas našeho lidu. Rozpočet není už prostředkem k tomu, aby se lidu ukládala břemena, ale je nástrojem plánovitého zvyšování jeho hospodářské síly, rozvoje jeho kulturních snah a potřeb. Je prostředkem k péči o zajištění zdraví lidu v jakékoli nesnázi jeho života, ať jde o nemoc, úraz nebo invaliditu či konečně o stáří, které si zaslouží po životě naplněném budovatelskou prací klidného odpočinku. Skutečnost, že budujeme s rozvahou a cílevědomě, způsobila, že rozpočet, jenž zajišťuje tak ohromné prostředky na investice a jenž dává stále větší prostředky na kulturní statky, na ochranu zdraví a zabezpečení všech možných potřeb lidu, je rozpočtem, jehož demokratický ráz je mimo jakoukoli pochybnost. Je v něm všechno, co směřuje k posílení lidu, k rozvoji jeho schopností a co zaručuje další růst a vzestup.

Provedli jsme úplnou přestavbu svého rozpočtu tak, aby byl v souladu s naším hospodářským plánem a cílem. To znamená, že jsme položili důraz na to, aby materiální základna našeho hospodářství se zvyšovala, aby rostla ve své šíři i jakosti. Učinili jsme to u vědomí toho, že zdravá, silná a mohutná materiální základna je tím činitelem, který rozhoduje o tom, jaká bude kultura národa, jaký bude jeho sociální rozvoj. Jsme demokracií, demokracií lidovou, ve které si lid svými zástupci nejen zákony dává, ale také je svými zástupci kontroluje, to jest opět lidovými orgány z lidu vzešlými a lidu sloužícími. Přenášení výkonné moci na nejnižší lidové složky způsobuje i to, že nám rostou z lidu praví hospodáři. Není tedy naše demokracie demokracií pouze formální, kde podle theorie jsou si všichni rovni a podle skutečností stojí ostře třída kapitalistů proti třídám pracujících a kde tyto vyhraněné a kapitalisty vystupňované třídní rozpory drásají celý státní organismus a činí ze státu nástroj k ovládání nejširších vrstev pracujících ku prospěchu úzké třídy vykořisťovatelů. Lidová demokracie je demokracií obsahovou, v níž lid je počátkem i cílem všeho dění ve státě.

Této zásadě odpovídá jak konstrukce našeho rozpočtu, tak i jeho obsah. Vytváříme podmínky vyššího řádu právě proto, poněvadž plánovitě budujeme materiální základnu. Podívejme se alespoň v obrysech na cestu a cíl investic, jež tvoří tak významnou položku rozpočtu.

Investicemi a za jejich pomoci rozšiřujeme a zdokonalujeme především výrobní sektor našeho hospodářství. To znamená pro začátek nové továrny, nové stroje, novou výrobu. V dalším vývoji pak hojnější výrobu, více statků pro spotřebu, kvalitnější zboží a větší množství. Větší množství statků pak znamená levnější zboží a levnější zboží se opět promítne ve zvýšení životní úrovně. Růst objemu celé výroby umožňuje zvětšení možnosti péče kulturní, dokonalejší péči o zdraví v celém jejím rozsahu, počínajíc péčí lékařskou až po prevenci zdravotní a hygienu bydlení. Okruh je úplný a uzavřený. Není v něm mezer ani nahodilých improvisací. Není v něm vůbec jakékoli náhodnosti a chaotičnosti, tak příznačné pro kapitalistické hospodářství. Toto hospodářství sice umožňuje přepychový život početně nepatrné třídě držitelů moci, ale proletarisuje miliony a ponechává je jejich osudu, jejich bídě hospodářské, fysické i mravní. To, že jsme na cestě vzestupu, která se tak jasně rýsuje v našem rozpočtu, to, že jsme zabránili, aby náš stát nezapadl do bažiny velkokapitalistické hry o holý život, do které nás chtěla zatlačit reakce před únorem 1948, to je náš úspěch. A to je také naší silou.

Nesmíme však nikdy být naprosto spokojeni se stavem výroby. Spokojenost naprostá je olověný cop. Musíme se starat o kontrolu výroby a o to, jak se provádí daný plán. Zejména nesmíme být spokojeni proto, aby reakce, pokud by ještě měla pole působnosti, nemohla brzdit rozvoj výroby. Bdělá pozornost zaměstnanců továren a podniků nám dává určité záruky, pokud jde o pokusy sabotáže. Nesmí nás však nikterak ukolébat v naprostou bezpečnost. Musíme bdít všichni a jeden každý zvlášť. Proto musíme spolupracovat všichni bez rozdílu stranické příslušnosti. Těsná spolupráce dělníků a zaměstnanců v administrativě přinese nám nejen užitek, pokud jde o zintensivnění a o jakost výrobku, ale přinese nám ještě trvalejší záruky před sabotáží průmyslovou a výrobní.

Tím, že vědomě zvyšujeme výkon, že chceme přitom zlepšit jakost výrobků, že pracující přinášejí nové podněty a návrhy, jak jestě lépe a úsporněji to či ono konat, že výrobně technická inteligence se doplňuje nejen z absolventů vysokých škol, ale i z řad kvalifikovaných pracovníků vyrostlých v podniku a z výroby, o to právě stojíme dnes výše než stát buržoasní. Stát nebalancuje již ve vratké posici třídních bojů, stranicko-politických tahanic a kapitalistických intrik, ale je mohutným nástrojem pracujících, kteří tvoří nový řád a nový život. Občan lidově demokratického státu není již tak zvaným předmětem péče, či lépe poručníkování. Občan lidově demokratického státu je sám nositelem státní moci, spoluurčovatelem jejího vývoje, tvořitelem řádu, jenž roste z jeho práce a jejíž všechny výsledky jdou opět v jeho prospěch.

Ústava 9. května poskytla našemu lidu práva, s nimiž se nemohou měřit formální práva občanů kapitalistických zemí. Práva našich občanů, našeho lidu mají reálnou náplň. Právo na práci zaručuje každému občanu jistotu, že se neocitne na dlažbě, když slepá živelnost podnikání dosáhla krisového bodu, jak tomu bylo za podnikání kapitalistického. U stolu lidově demokratického je prostřeno pro každého, kdo poctivě pracuje. Každý pracující se může s jistotou spolehnout na to, že tomu tak bude i zítra i pozítří a po všechny dny jeho života a pro jeho děti i jejich potomky. Právo bez skutečné náplně a opory nebylo by právem.

Kapitalistický svět marně vynáší tak zvaná svá práva, jestliže každý z nás vidí, že ta práva nejsou ničím víc než zástěrkou, za kterou se uměle skrývají ziskové spekulace držitelů moci.

Kulturní život pracujících není u nás tak zvaným právem, ale skutečností, jež se naplňuje a projevuje v závodních klubech, v kroužcích a sdruženích, na závodech i mimo ně, v tělesné výchově a sportu, v kulturních soutěžích mládeže, ve spolkovém divadelnictví, v počtu čtených knih stejně jako v iniciativní tvořivosti mladých. A všechna tato široká kulturní činnost, vyjadřující tolik tvůrčích schopností našeho pracujícího lidu, nalézá nejširší podporu státu. S touto podporou kultury, vzdělání a uvědomování lidu se setkáváme ve všech kapitolách našeho rozpočtu, ve všech resortech. Péče o zdraví se projevila nejprve tím, že pracujícím byl prakticky ukázán pojem rekreace. Ti velmi brzo pochopili, co znamená rekreace pro zvýšení jakosti práce, a proto čím dál tím více ji přijímají a jí používají. Rozvoj národního pojištění a miliardy, jež jsou pro ně zařazeny do rozpočtu, stejně jako miliardy na školství a kulturní rozmach ukazují na zásadní rozdíl mezi lidově demokratickými státy a Sovětským svazem na straně jedné a kapitalistickými zeměmi na straně druhé, kde, jak jsem jen stručně poukázal, jde zbrojení před kulturou a blahem pracujících. Jaké jsou možnosti pracujících v zemích kapitalismu, aby mohli kulturně žít, aby se mohli těšit z dobré knihy, z dobrého divadla, z uměleckého filmu? Jaká je péče o bydlení, o školství, jaká péče se věnuje v zemích kapitalismu třebas kvalitě potravin a zdraví vůbec? 50% rodiny v Americe s příjmem 3000 dolarů ročně si nemůže dopřát lékařského ošetření. 30% s příjmem od 3000 do 5000 dolarů si v případě nemoci vydlužuje peníze. V roce 1948 pouze 17% obyvatelů USA se mohlo léčit v nemocnicích, a to ještě jen velmi krátký čas. Byl by to dlouhý výpočet, kdybychom chtěli podrobit kritice rozpočet kapitalistů položku za položkou, ale hlavně život pracujících. Jisté je, že bychom nakonec přišli jen k jednomu závěru, t. j. že u nás za právem a nárokem stojí reálná náplň, že své plány vtělujeme v život, že naše cesta je cestou trvalého a vytrvalého růstu.

Víme a jsme pevně přesvědčeni - sledujíce vývoj socialistického hospodářství v SSSR - že naše zítřky budou krásnější než včerejšky. Výsledky sovětského socialistického hospodářství a dosavadní naše výsledky nás utvrzují v tom, že se nemáme čemu učit od kapitalistických zemí. Mohli bychom si jenom na krisích jejich hospodářství znovu ověřit, že 9 krisí, kterými prošly od r. 1815 až do r. 1907, má jeden společný znak: že jsou krisemi zdánlivé nadprodukce. Utvrzuje nás to jen v našem názoru, že hon za ziskem způsobuje rozšiřování výroby statků, které nemohou být spotřebovány, poněvadž vykořisťování ochuzuje masy drobných spotřebitelů, to jest pracujících. Jestliže se pak krise prohlubuje, působí stoupání nezaměstnanosti. Víme ze statistik, že před válkou za posledních 50 let nabyly krise v USA takového rázu, že znamenaly ztrátu hospodářských výsledků do té míry, jako kdyby se zastavil veškerý hospodářský život na 1 a půl roku. Kapitalismus a začínající imperialismus řeší krise pokud možno ještě hospodářskými opatřeními. Rozrostlý a zbytnělý imperialismus hledá řešení krise z r. 1912 ve válečném dobrodružství v r. 1914. Brzo po válce v r. 1920 vznikla zemědělská nadprodukce v Kanadě, v USA, v Argentině, v Chile a Australii a z toho vznikla světová zemědělská krise. K ní se přidružila později krise průmyslová, která konečně v r. 1931 byla zvýšena vleklou krisí peněžní, když Francie odvolala své krátkodobé úvěry z Anglie. Všechny tyto krise vedly k otřesení průmyslu a k nebývalému vzrůstu nezaměstnanosti v Evropě v Americe. A imperialisté opět našli řešení v nové válce v r. 1939. To bychom si ověřili na jejich hospodářství.

Proto odmítáme takovou cestu. Jdeme svou vlastní cestou těšíce se, že můžeme čerpat z hlubokého zdroje poznání a zkušeností SSSR, který je nám přítelem a který nám také v našem budovatelském díle poskytoval a poskytuje rozsáhlou pomoc. Všechny konflikty ukázaly, že válka není zázračným lékem krisí. Ukázaly však, že tento lék tu je a že se jmenuje socialismus, budovatelská práce a mír. Proto také jdeme se Sovětským svazem i v usilování o mír.

Naše budovatelské dílo je součástí mírové výstavby. Toho nejvýmluvnějším svědkem je náš rozpočet na rok 1950. Srovnejme s tímto rozpočtem na příklad rozpočty zmarshallisovaných zemí. Už prvý pohled na ně ukáže, že stálou starostí imperialistů je opatřování válečné výzbroje. Nikoli péče o blaho lidu, ale výroba zbraní, zbraní tak zákeřných, jako jsou atomová a vodíková bomba. Příprava k válce je tedy hlavní starostí těch, kdož rozhodují o rozpočtu kapitalistických zemí. Jestliže se nepodaří vyprovokovat válku, bude neodvratným toho důsledkem pokles válečné výroby, zavírání továren a závodů. Vzápětí pak bude následovat krise, jak ukázal časopis "Current History", a strach před bankroty a před hospodářskou katastrofou. Proto aby odvrátili hrozící jim krisi, která se začala objevovat na podzim roku 1948 a která znamená úbytek zisků, sahají američtí kapitalisté k prostředkům nejdrastičtějším a vykořisťují barbarským způsobem práci dětí a dospívající mládeže. Do zvlášť bídného a bezprávného postavení uvrhli černochy a jiné barevné. Více než 60% černošských bytů je bez kanalisace, vodovodu, elektrického světla atd. Úmrtnost černochů, vzhledem k nižším mzdám, než mají běloši, je o 50% větší než u bělochů. Ve čtvrtích chudiny žije v USA 15 milionů lidí ve 4 milionech bytů.