Ale letošní rozpočet na rozdíl od rozpočtů před druhou světovou válkou je nejen rozpočtem srozumitelnějším a přehlednějším, ale nadto obepíná dnes mimo několik hospodářských úseků téměř celé naše hospodářské dění, což bylo obecně uznáno.

Jeden rozdíl však zvlášť příznivý pro dnešní rozpočet proti rozpočtům dřívějším nedošel - zdá se mi - pozornosti, které si zaslouží. Dřívější rozpočty až do roku 1947 byly přes všechna svá schválení ne zcela závazné a vydání, která obsahovaly, byla jaksi jen slibem, a to právě u školství, vědy atd. až k sociální péči, jak jsme je prve vyjmenovali, ne vždy plněným. Dnešní náš rozpočet, byť i ještě nebyl svým rozsahem finančním plánem, se finančnímu plánu značně přibližuje svou závazností a zajištěním krytí všech vydání v něm obsažených. Nejde však jen o toto zajištění. I tyto položky státní péče o občana jsou částí našeho celostátního pětiletého plánu, který splnit do všech důsledků je naší povinností. To je přímo zásadní rozdíl a nesmírný pokrok. Vídávali jsme dříve, že se velikost mnohých kapitol rozpočtu neřídila, jak tomu je dnes, vědecky vypracovaným plánem potřeb a možností celostátního vývoje, v němž není libovůle, nýbrž řád, a kde všechny správní i hospodářské účiny jsou vzájemně skloubeny a v přímé příčinné souvislosti.

Dříve byla velikost jednotlivých položek přímo závislá na velikosti vlivu a moci jednotlivých politických stran, které na nich měly zájem. Slyšeli jsme letos ve sněmovních výborech výklady jednotlivých ministrů o tom, jaké úkoly jejich resortům rozpočet ukládá a jaké pracovní a vývojové možnosti jim poskytuje. Každý z těchto výkladů se poslouchal opravdu se zadostiučiněním, poněvadž po pravdě řečeno jsme ještě nikdy zde neslyšeli mluvit v tak krátké době o tolika významných akcích a tak rozsáhlém zlepšovacím úsilí a tak mnohostranné státní péči o občana jako letos.

Nejvýznamnějším kladem nejsou tyto jednotlivé projevy nebo zvlášť, některý z nich, nýbrž to, jak jsou vzájemně v souladu a jak tvoří jeden společný celek, jednotné dílo a jednotný plán. A jak by občan tohoto státu, který se dnes raduje z rychlé konsolidace poměrů sociálních a hospodářských a z toho, že se nám naše dílo daří a životní úroveň všeho pracujícího lidu měst a venkova očividně vzrůstá, mohl nemanifestovat při takovémto rozpočtu svůj opravdový a nadšený souhlas a sebevědomou radost.

Ovšem, ani občan vědomý si své povinnosti, tím méně pak politická strana, která chce plnit své poslání, se nemohou spokojit pouhým projevem souhlasu. Rozpočet není totiž jen šek vystavený na státní pokladnu nebo Státní banku na mnohá a příjemná vydání, nýbrž je souhrnem povinností jak pro jednotlivce, tak pro politickou stranu.

A já bych tedy, když jsem projevil za čs. stranu lidovou bezvýhradný souhlas se státním rozpočtem, chtěl v zápětí dát výraz plnému vědomí strany o všech povinnostech, které z rozpočtu vyplývají pro její příslušníky.

Jsme stranou křesťanského pracujícího lidu a většinu svých stoupenců máme na venkově mezi středními a drobnými zemědělci. Proto se musíme zvláště přihlásit k oněm povinnostem, které z rozpočtu a z dnešní situace vyplývají pro stranu i její stoupence.

Je to především otázka poměru církví ke státu. Právě z projednávaného rozpočtu je zřejmo, že jsme nikdy nevynaložili tak veliké částky na hmotné zabezpečení náboženského života jako dnes. Kněží všech církví jsou hmotně dostatečně zajištěni, lépe a trvaleji než kdykoliv předtím, jsou zproštěni administrativních prací, které s jejich posláním nemají nic společného, a mohou se tedy plně věnovat svému vlastnímu úkolu. Správcové všech farností sami sestavili rozpočty svých obvodů, v nichž jsou obsažena jejich věcná vydání, nutné udržování kostelů a naléhavé nákupy, a ještě před schválením státního rozpočtu se jim vyplácí záloha na úhradu schodků jednotlivých jejich rozpočtů.

V roce 1919 vydal stát na kultové položky pro všechny církve úhrnem 20 mil. Kčs a tato vydání stoupala do roku 1924 až na 70 mil. Kčs a kolem této částky se pohybovala i dále. Tak na př. r. 1939 činila necelých 50 mil. Kčs. Ale již v roce 1947 pamatoval státní rozpočet na položky kultovní, a to mimo dotace zemí, okresů a obcí, částkou 152 mil. Kčs, v roce 1949 částkou 219 mil. Kčs a v rozpočtu na rok 1950 je zařazeno ve 30. Kapitole - Státní úřad pro věci církevní - 1.142 mil. Kčs a všechna veřejná vydání vynaložená na tyto účely budou činit asi 1 a půl miliardy Kčs.

Nejdůležitější ovšem je, že se přísně dbá svobody náboženství, náboženských úkonů, a že se hlásání náboženství neklade ani nejmenší překážka. To jsou prosté skutečnosti, které nelze popřít a které mluví zřetelnou řečí vyvracející všechny pomluvy a nactiutrhání a jsou tím výmluvnější, když si uvědomíme, jak se naproti tomu chovají někteří katoličtí církevní hodnostáři a jakou politiku vůči nám zaujímá Vatikán.

A co náš stát za všechnu tuto péči od věřících a kněží zdejších církví žádá? Nic víc, než to, co žádá a musí samozřejmě žádat od každého občana a co každý občan, ať věřící či nevěřící, má za samozřejmé a také podle toho samozřejmě jedná. Žádá totiž věrnost k vlastnímu státu, plnění občanských povinností a účast na budovatelském díle. Tak jako všichni veřejní činitelé, musí i kněží skládat slib občanské věrnosti, a právě proto, že jde o zaměstnance veřejně činné s veřejnými projevy a mnohdy, zvláště na venkově, s význačným postavením, vyhrazuje si stát i určitý vliv na jejich jmenování. To vše je každému samozřejmé a není to nic nového. Všechny církve a kněží a mezi nimi téměř i všichni kněží církve římsko-katolické to také uznávají a spontánně projevují naší lidové správě vděčnost a uznání za toto opravdové zajištění jejich činnosti a existence, jen episkopát církve římsko-katolické to nečiní. A vskutku si zaslouží vděčnost za to, že pracující lid již z prvních výtěžků své budovatelské práce vyhrazuje tak značný díl k zajištění náboženského života, a to i přesto, že politika Vatikánu je vůči našemu státu zřejmě nepřátelská a pokouší se všemi svými, ostatně u nás jen málo působivými silami, znemožnit přímý a čestný poměr římsko-katolických kněží ke státu.

Jako při jiných příležitostech, tak i dnes pokládáme proto za svoji povinnost říci jasně a všem srozumitelně, že bez výhrad stojíme ve frontě obránců svého státu proti všem cizím zásahům do našich vnitřních poměrů, že jsme byli od počátku proti tomu, aby se v našem státě tvořil nějaký jiný, zvláštní a nám nepřátelský stát a aby zdejší episkopát mohl využívat poslušnosti kněží a lehkověrnosti věřících k tomu, aby zde tvořil pátou kolonu proti skutečným zájmům lidu a stavěl překážky na cestě k socialismu. (Potlesk.)

Jako jsme zúčtovali s reakcí kapitalistickou, tak jsme se postavili od počátku i proti vatikánské reakci církevní, a čisté křesťanské cítění svého lidu budeme i dále hájit proti všem těm vykladačům učení Kristova, kteří by pod záminkou víry chtěli ve světě zachránit vykořisťovatelský systém zašlých dob.

Jsme si při tom vědomi, že jsme ve shodě se všemi pokrokovými silami ve světě, kterým jedině náleží budoucnost. Ostatně hlavní nápor je již překonán. Dnes už těch několik činitelů, kteří by i nadále chtěli rozvracet, je osamoceno. Vláda zvolila správnou cestu. Nečekala na ochotu k spravedlivé dohodě těch, kteří se dohodnout nemínili, a splnila svůj program zabezpečit víru a náboženské přesvědčení i proti vůli vedoucích činitelů vatikánské zahraniční politiky a tím vyhověla toužebnému přání věřícího lidu a většiny kněžstva. Postarala se o to, aby kněží mohli žít důstojně a nečekajíce na dobrodiní od věřících, a dala správcům farností možnost, aby i oni mohli být ve svém působení dobrými hospodáři a nemuseli patřit na to, jak památky jim svěřené chátrají a propadají zkáze. Mimo to zajišťuje nákup bohoslužebných potřeb a zavazuje k uznání velikou obec věřících i s jejich kněžími. A tak vše, co bylo slyšet od nepřátel našeho státu, se stává očividnou pomluvou a lží. A poněvadž naše skutky mluví jasně a přesvědčivě, poznávají dnes i poslední, že jednoznačné stanovisko čs. strany lidové bylo jedině správné a jedině poctivé, a že to bylo i stanovisko všeho lidu.

Ale přesto, že tento boj o duši věřícího lidu je dobojován, musíme zůstat i nadále bdělí a ostražití. Na nás jest nenechat se ukolébat, poněvadž je nemálo dokladů o tom, jak se nepřítel snaží vniknout do všech složek Národní fronty.

Ale i na jiném poli a v jiném směru chceme a budeme konat svou povinnost plně a bez výhrad. Nepřipustíme, aby byl náš lid ohlupován, aby se snáze stal kořistí imperialistických sil světa nám cizího, který by chtěl rozvracet, aby mohl kořistit dále, a používá k tomu i hrozeb novou válkou. To je dalším posláním lidové strany jako strany křesťanské a jejích příslušníků. Nikdy nemohlo být každému prostému, poctivému člověku tak očividné, že je válka hazardem bankrotářů a posledním argumentem těch, od nichž se lid navždy odvrátil. Vše již ztratili, oni, kteří ještě do včerejška vládli světem a živili se krví cezenou miliony. Vývoj lidstva je odhodil stranou a konečně je odstavil s cesty. Silný a velký sovětský lid to dokázal. A proto se nenávist mezinárodního kapitálu obrací proti němu. Proto podnikají včerejší vládci poslední pokus, aby zabránili tomuto hrdinnému lidu, aby nemohutněl dále ku prospěchu všeho pracujícího a strádajícího lidu na celém světe.

A zatím co se tito kořistníci ještě roztahují ve zbytku zaostalého světa a chtěli by znovu rozpoutat válku, my tu s největším úsilím a za soustředěné pozornosti celého národa projednáváme rozpočet, v němž všechno, doslova všechno, věnujeme na mírové úsilí a pokojnou činnost pilných dvou národů, kteří vědí, jaký je jejich cíl a která cesta vede k blahobytu a jaká je síla a moc v pokojné a usilovné mírové práci. Chceme mír, poněvadž před námi září nejkrásnější úkol takové přestavby společnosti, jež by navždy osvobodila člověka od bídy a rmutu otrocké práce a uvolnila všechny síly hmoty i ducha ke vzrůstu blahobytu, aby již v nedaleké budoucnosti měl každý člověk zajištěno vše, co potřebuje, a rád a bez výhrad ze sebe vydal vše, čeho je schopen. A na této cestě má i naše strana ve shodě s celou obrozenou Národní frontou za vzor a za nejlepšího přítele SSSR.

Třetí naší povinností, k níž se přihlašujeme, je účast na úsilí o výkonnější výrobní formy v zemědělství. Zemědělský lid se snaží dnes dosáhnout tohoto cíle formou jednotných zemědělských družstev. Ze všech sil chceme napomáhat k tomu, aby náš venkov takto soustředil své rozptýlené síly k jednotnému mohutnému účinu a aby se tak z půl druhého milionu drobných podnikatelů, těžce živořících na svém políčku, stali spokojení spoluvlastníci a úspěšní pracovníci několika desítek tisíc velkých a znamenitě prosperujících podniků, každý s náležitým výrobním zařízením, které by přejalo těžkou tělesnou prací udřeného člověka a přiblížilo zemědělskou výrobnost výrobnosti průmyslové.

V důvodové zprávě k zákonu o prvním pětiletém hospodářském plánu rozvoje se uvádí, že výrobnost práce na hlavu činí v průmyslu v r. 1948 211.000 Kčs, v zemědělství a lesnictví pouze 43.000 Kčs. Tento nepoměr je právě pro zemědělce tak neblahý, že by nebylo možno za zemědělce jejich těžkou práci, mnohdy opravdu přesahující normální výkon, trvale náležitě honorovat, kdyby se jim nepodařilo podstatně zvýšit výnosnost své práce. K tomu ovšem musí zemědělec sám přispět. Ve 20. století a v socialistickém hospodářství nelze v žádném výrobním odvětví udržovati takový výrobní postup, kde velká část pracovníků nevyrobí vlastně více, než co sama přímo spotřebuje. Kdybychom měli v zemědělství ustrnout na tradičních formách, nestačil by dosažitelný pokrok v průmyslu, abychom tak rychle a neustále zvyšovali svoji životní úroveň, jak je úkolem socialistického státu.

Ale nejen to. Do mechanisace zemědělství jsme investovali obrovské částky a budeme je investovat i nadále, jak nám to přímo ukládá pětiletka. Nebudu zde přímo uvádět uchvacující čísla, jež jsou důkazem toho, že se naše zemědělství mechanisací začíná řadit k nejpokročilejším státům na světě, tedy i k Sovětskému svazu. Ale ovšem jen tehdy, když celého svého obrovského strojního parku plně využijeme tak, jak se využívá strojů v průmyslu. Ale jak ho využít na malém políčku jako dlaň, kde se těžký stroj ani neotočí? A když si každé malinké hospodářstvíčko udělá svůj vlastní program, časově nevázaný na souseda a podle zásady, jak Pán Bůh dá? Statisíce těchto strojů potřebují náležitou obsluhu a péči. Dobrou obsluhu a stálou péči. A nyní si představme, že roztříštěnost naší zemědělské výroby nejen nedovoluje výrobní náklady přiměřeně snížit na úroveň jinde racionálně prováděného zemědělství, nýbrž ještě nadto by tu byly investiční a udržovací, ba i provozovací výlohy tak velikého strojního, a to nevyužitého strojního parku.

Máme dnes mnoho okresů, kde na dvouhektarovém hospodářství pracuje celá, mnohdy početná rodina. Co tu je nevyužité síly, ale co tu je i nedostatku. Podnikáme proto velkorysou akci zprůmyslovění Slovenska právě proto, že tam byl školský příklad toho, jak si děděním rodina pomalu rozděluje políčka na mikroskopická hospodářství, při čemž vzrůstající rodina trpí stále větší bídou.

Nuže, v pětiletce budeme umisťovat nově vznikající průmysl do krajů na průmysl chudých. Práce takto půjde za člověkem, což je jedině správné. To znamená, že budeme muset i nadále čerpat ze zemědělství nové pracovníky pro průmysl.

Na druhé straně jsme přišli k poznání, že k zajištění trvale vysoké životní míry musíme přebudovat svou výrobu průmyslovou i zemědělskou, jinak bychom byli v nebezpečí občasných krisí, které by k nám mohly býti zavlečeny ze států kapitalistických. Při této přestavbě musíme podle plánu zvýšit za 5 let svou živočišnou výrobu o 86% a produkci rostlinnou o 11%. V té době musíme také podle plánu převést 70.000 pracovníků ze zemědělství do průmyslu. Jaké je z toho ze všeho jiné východisko, než skutečná racionalisace zemědělské výroby? Tato racionalisace je možná v různých formách. Z nich si náš zemědělský lid vybral formu jednotných zemědělských družstev jako formu nejlépe vyhovující jeho povaze a vztahu k půdě. Ale když už jednotná zemědělská družstva, pak tedy důsledně a doopravdy.

Několikrát jsem se zde dovolával ustanovení plánu. Co je v podstatě hospodářský plán? Je to přece vůle lidu, aby se dnešní naše životní úroveň zvýšila. Je vůle lidu, abychom si své hospodářství uspořádali tak, abychom se nemuseli bát, že by po nějakém černém pátku na newyorské burse u nás vzniklo přes 2 miliony nezaměstnaných, jak tomu bylo dříve. Je vůle lidu a všech zemědělců, aby všechno, co se urodí, bylo skoupeno za rentabilní ceny. Je vůle lidu, aby každý, i zemědělec mohl, pokud je mlád a silný, pracovat bez obav, že po, bohužel, přirozeném úbytku sil jej společnost a možná i vlastní děti odsoudí do beznadějné bídy. Je vůle lidu, aby se všem nemocným dostalo takové péče, jakou může poskytovat lékařská věda se všemi svými vymoženostmi a aby se již předem činila opatření proti epidemickým nemocem. Ale je také vůle všeho lidu, aby zemědělec na vesnici nemusel závidět městům jejich elektřinu, telefony, biografy a divadla, knihovny a školy a zkrátka vše, čím technika a kultura vzdálila dnešního člověka od jeho středověkého předka.

Ale jak lze splniti tuto vůli lidu, tento jeho sen, nebo jej aspoň rychle přibližovat k jeho splnění? Na to právě odpovídá plán. Plán však není souhrnem zbožných přání nebo nějakých úkolů z pilnosti. Plán je cesta, stanovená vědeckou metodou k splnění vůle lidu, tedy i lidu zemědělského. Plán je souhrn naprosto nezbytných úkolů, téměř úplně opravdu minimálních úkolů, které všechny musíme splnit, chceme-li, jak je tomu v našem případě, za pět let téměř zdvojnásobit národní důchod, zvýšit svou životní míru o 35% a přitom provést průmyslové a zemědělské investice, které by nám zaručovaly, že po dosažení cíle pětiletky budeme svou životní míru zvyšovat dále.

Jestliže se tedy v plánu žádá zvýšiti za 5 let živočišnou produkci o 86% a rostlinnou o 11% a přitom převést 70.000 osob z úseku zemědělského do průmyslového, pak je to nutno splnit, poněvadž není jiné cesty, jak vyhovět oněm požadavkům lidu, i lidu zemědělského, které jsem právě uvedl.

Aby se zvýšila zemědělská výrobnost tak, jak je třeba, není jiné cesty než jednotná zemědělská družstva, a to družstva plně výkonná. Jednotná zemědělská družstva je nutno zakládat s upřímným předsevzetím využíti všech výhod, které tento způsob podnikání poskytuje. Nemá smyslu zakládati družstva tak, aby se nakonec ve způsobu práce mnoho nezměnilo. Tam, kde byla družstva založena s plným vědomím významu této formy podnikání, se hned na počátku ukázaly všechny výhody a přednosti, které družstva přinášejí. Mluvte s družstevníky s touto počáteční zkušeností a seznáte, že si dnes nedovedou představit práci a život vesnice už jinak než právě jen ve formě družstevní. Tito družstevníci s prvními zkušenostmi družstevního podnikání okusili již tento obrovský rozdíl, jaký je mezi tím, stojí-li před nějakým úkolem jedinec, či celá vesnice. Věci, které se zdály neproveditelné, jsou na dosah ruky. Předně je hned z počátku patrné snížení výrobních nákladů a s tím spojená úspora času. Pojednou vybývá všem čas na práce, které se dříve odsunovaly, poněvadž buď na ně nezbylo času, nebo v nich zabránila únava. Již tento povzbudivý pocit, jak díla rychle přibývá, když se do práce opře 20 rukou místo 2, činí práci veselejší. V důsledku toho jsou dále možné investice, které byly dříve marným snem. Kde je družstvo, tam je možná i veřejná kontrola.

Naše strana vědoma si svých povinností nejen ke státu a společnosti, nýbrž i k těm, kteří jí věnují svou důvěru, vynaloží všechny síly, aby se rychle uskutečnilo toto velké organisační dílo, před kterým stojí náš venkov. Je to dílo opravdu veliké a vyžaduje opravdovosti a poctivosti od těch, kteří se ho chápou. Je to i dílo křesťanské, vyžadující křesťanských ctností, lásky k bližnímu a krásné důvěry v bližního. A konečně je to dílo, jehož zdar přináší nejen hmotný zisk a zjevné výhody, nýbrž i mravní uspokojení a větší pohodu na vesnici.

Jednotné družstevnictví je nezbytné ke splnění úkolů, které dnešek ukládá naší vesnici. Jednotná zemědělská družstva vyvedou také vesnici rychleji z její bývalé isolace a opuštěnosti, v níž po staletích setrvávala. Nám všem dnes nejde jen o združstevnění zemědělské práce, nýbrž o jednotnost veškeré naší práce, odpovídající jednotnosti veškerého našeho zájmu, o společný prospěch všeho pracujícího lidu měst i venkova.