Mnozí státní zaměstnanci byli překvapeni tím, že tento zákon neobsahuje platové tabulky, jak tomu bylo u dřívějších platových zákonů. Zákon obsahuje rámcová ustanovení o pracovních příjmech. Podle jednotlivých druhů prací a jejich hodnoty budou zaměstnanci zařaděni do pracovních tříd a podrobnosti budou upraveny zvláštními platovými řády. Platové řády nebudou něčím ztrnulým, nýbrž budou se měnit v souhlase se zlepšováním a zdokonalováním práce, s postupným zvyšováním národního důchodu. Předpokládá se i zdokonalování způsobů, jimiž práci budeme měřit a hodnotit, vytváření a zdokonalování pracovních norem. Platové řády budou vydány vládními nařízeními a s jejich hlavními zásadami byli zaměstnanci seznámeni svými odborovými svazy. Nový zákon roztřiďuje zaměstnance do čtyř zaměstnaneckých skupin: na správní zaměstnance, učitele, zaměstnance zdravotní péče a zaměstnance zahraniční služby. Z nich bych chtěl zvláště zdůraznit povinnosti, které nový zákon ukládá učiteli. Učitel má z mládeže vytvářet uvědomělé občany lidově demokratického státu, statečné obránce vlasti a zastánce pracujícího lidu a socialismu. A myslím, že u učitele více než u kteréhokoliv jiného zaměstnance může být této povinnosti učiněno zadost jen tehdy, nevyplývá-li tato povinnost jen z paragrafu zákona, nýbrž v prvé řadě z vlastního vnitřního přesvědčení. Zákon také převádí zaměstnance národních výborů mezi státní zaměstnance a tak dovršuje reorganisaci lidové správy i pokud se týká jejích zaměstnanců. Odstraňuje definitivu, která byla dřívějším privilegiem státních zaměstnanců, které však je nechránilo proti restrikčním zákonům a jiným zákrokům. Tato stará, pomyslná definitiva je dnes nahrazena jistotou všeho pracujícího lidu v našem státě, že každý bude odměněn podle zásluhy za svou práci.

Tato osnova byla projednána ve výborech ústavně-právním, sociálně-politickém a rozpočtovém. Všemi výbory byla přijata jako jeden ze základních kamenů našeho právního řádu a v rozpravě výborů byl oceněn její politický dosah pro vybudování socialismu v naší vlasti. Oceněn byl také kladný postoj státních zaměstnanců jako celku v únorových událostech 1948, rostoucí úsilí o zlepšení práce v administrativě, snahy o soutěžení a zavádění norem ve veřejné správě a podíl, který má veřejná správa na úspěších našeho budování po únoru 1948. S hlediska rozpočtového je úhrada zvýšených nákladů, kterých si vyžádá úprava platů, zajištěna ve státním rozpočtu pro r. 1950. Jménem výborů ústavně-právního, sociálně-politického a zdravotnického a rozpočtového navrhuji, aby NS přijalo osnovu ve znění podle zprávy výborové. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dávám slovo zpravodaji k bodu 2, posl. dr Váchovi.

Zpravodaj posl. dr Vácha: Paní a pánové!

Spolu se zákonem o pracovních a platových poměrech státních zaměstnanců, který upravuje zaměstnanecký poměr široké kategorie dřívějších státních a veřejných zaměstnanců, předložila vláda Národnímu shromáždění také osnovu zákona o pracovních a platových poměrech soudců z povolání, prokurátorů a soudcovských čekatelů, t. zv. soudcovský zákon. V této osnově zákona upravují se zaměstnanecké poměry další důležité a velké kategorie státních zaměstnanců, které dřívější úprava ponechávala ve společném rámci s ostatními. Tak tomu bylo již u staré pragmatiky a stejně u platového zákona v r. 1926. Ovšem, i když dříve byli soudci formálně zahrnuti mezi ostatní státní zaměstnance, přece jen vždycky tvořili zvláštní kategorii, odlišenou velmi přesně a zásadně od všech ostatních, a to vzhledem k jejich významu a úkolům, které jim byly svěřeny.

Kapitalistický právní řád pohlížel na celé soudnictví a na soudce jako vykonavatele této pravomoci zcela zvláštníma očima. Soudcovská moc byla a jest podle každé buržoasní ústavy jednou ze tří zvláštních druhů státní moci, a to mocí velmi významnou, která vždycky sloužila buržoasii k tomu, aby jí pomáhala udržovati třídní charakter kapitalistického státu, aby zabezpečovala její politickou moc a aby nedopustila, aby základní principy, na kterých tento společenský řád stál, t. j. soukromé vlastnictví, zvláště výrobních statků, a z toho plynoucí vykořisťování dělnické třídy bylo nějakým způsobem ohroženo. Je proto zcela samozřejmé a je logickým důsledkem předchozího, že byl také kladen velký důraz na třídní výběr těch, kteří tuto moc drželi se svých rukou, na jejich třídní uvědomění jako pomocníků kapitalistického řádu a na speciální úpravu jejich zaměstnaneckého poměru vůči státu, ovládanému buržoasií. Je také možno říci, že se buržoasnímu státu tento úkol dařil, a to nejen v prvních dobách jeho politické moci, kdy buržoasie znamenala ještě pokrok proti odumírajícímu feudalismu a kdy soudce byl nositelem pokrokovějšího a modernějšího nazírání na člověka a právo. Soudcovské kruhy prvé republiky dlouho žily a s pýchou tradovaly starou zkazku, jak okresní soudce v Benešově v době před první světovou válkou osvobodil kočího arcivévody Ferdinanda d' Este, obviněného z krádeže biče, přestože tento typický představitel feudálního panství a monarchie si přísného potrestání žádal. Nevzpomínali ovšem již tak hrdě na dobu, kdy již mnoho soudců dávno zapomnělo na svou pokrokovou minulost, když se dali cele do služeb vládnoucí třídy a kdy vším svým úsilím snažili se udržeti zpuchřelý a praskající řád drakonickými tresty a ostatními opatřeními, která jim vládnoucí třída dala k disposici. Nejsou ještě tak daleko doby a mnohý i z dnešních státních funkcionářů na vlastní kůži pocítil, jak tytéž soudy, které velmi humánně dovedly jednat s bankovními defraudanty, úpadkáři a často i vrahy, dovedly tvrdě a nelítostně odsuzovat každého, kdo dal najevo svoji touhu po lepším a spravedlivějším společenském řádu třeba jenom tím, že provolal slávu našemu spojenci a pravému ochránci, Sovětskému svazu. Je známa řada rozhodnutí Nejvyššího soudu, který takovéto výkřiky pokládal za největší vlastizradu a odsuzoval je přísněji než skutečnou špionáž a práci proti republice, prováděnou henleinovskými Němci.

Takovéto zjevy a podobný postup nebylo samozřejmě něco specificky československého. Nejmarkantněji snad vystoupila úloha soudcovské moci a soudců jako ochránců kapitalistických zájmů a jejich vykořisťovatelských zisků v USA v době, kdy Roosevelt, zvolený hlasy dělníků a drobných farmářů za presidenta a hrozící se hloubky krise a sociálních nepokojů, vyvolaných americkými monopoly, snažil se zreformovati kapitalistický monopolismus a podříditi jej alespoň jakési kontrole volených zástupců lidu. Tehdy nejvyšší soud Spojených států, obsazený vlivem vševládnoucích monopolů několika zkostnatělými starci, dovedl účinně sabotovat a znemožňovat každé Rooseveltovo opatření, které mohlo vrhnouti trochu světla do temných finančních machinací new-yorských kapitalistů a které alespoň částečně mělo omezit jejich nesmírnou moc a přemrštěné zisky. Nestačila nesmírná popularita Rooseveltova ani jeho politický genius a president byl Nejvyšším soudem donucen k hanebné kapitulaci v tomto směru.

Je samozřejmé, že u nás revoluce v r. 1945, zřízení lidově demokratického státu a události února 1948 od základu změnily situaci. Soudcovská moc ve smyslu naší nové ústavy přestala být odděleným a samostatným druhem státní moci. Soudci, a to nejen lidoví, nýbrž i soudci z povolání, přestali být ochránci buržoasních privilegií a stali se součástí lidu a pracujících mas, které dříve pomáhali ovládati. Neznamená to ovšem, že by tím význam soudů a soudců samých nějak poklesl, spíše naopak. V tomto období výstavby naší lidové demokracie a přestavby společenského řádu na socialistický, v období zvýšeného třídního boje, kdy poražená buržoasie, zatlačená do podzemí a do konspirace, neváhá použíti žádných prostředků k poškození naší výstavby a tím zájmů našich nejširších mas, v období, kdy se tato poražená třída neštítí hazardovati ani s československou státní samostatností a národní svébytností, musí zde státi naše lidově demokratické soudy jako pevné zábrany ochrany práv našeho pracujícího lidu, práv tak těžce vydobytých, k ochraně naší státní samostatnosti a k ochraně před návratem politického panství buržoasie a jejího vykořisťovatelského systému. Také soudci jako ostatní státní zaměstnanci přestali být oddělenou kastou, sloužící cizím zájmům, a stali se ochránci a budovateli nového pořádku. Důležitost jejich úkolů vystupuje i z důrazu, který na tuto kategorii klade naše Ústava 9. května 1948.

Za těchto okolností je nasnadě, že dosavadní úprava soudcovského zaměstnaneckého práva nemůže vyhovovati našim dnešním potřebám. Lidově demokratický stát nemá zapotřebí vytvářet oddělenou kastu státních funkcionářů, nemá zapotřebí, aby oni chránili výlučně hospodářské zájmy soukromých výrobců. Není také žádoucí v naší nové republice, aby úprava jejich pracovního poměru byla odlišná v krajích českých od slovenské oblasti a aby předpisy ji upravující byly nejednotné a rozptýlené.

Bylo proto nutné, aby v rámci úpravy ostatních státnězaměstnaneckých a veřejnozaměstnaneckých pracovních a platových poměrů byla znovu upravena podle přibližně stejných zásad i otázka našich lidově demokratických soudů a soudců, aby se tak ti, kterým jsou svěřeny tak důležité úkoly v našem státním zřízení, cítili skutečnými orgány lidově demokratického státu. Poněvadž však povaha úkolů, které jsou našim soudcům a prokurátorům svěřeny, je přece jenom v některých směrech zcela jiná než povaha úkolů ostatních veřejných zaměstnanců, bylo nutné upraviti některé poměry soudců odlišně, a z toho důvodu vyžádala si tato úprava formy zvláštního zákona. V neposlední řadě také proto, že soudci, jak jsem již pravil, jsou v některých směrech ve své působnosti a také pracovním poměru zakotveni přímo v ústavě, a bylo proto v duchu naší nové ústavy nutné tyto poměry řešiti speciálně. V ostatních poměrech přizpůsobuje se osnova zákona úpravě osnovy zákona o pracovních poměrech ostatních státních a veřejných zaměstnanců.

Snad nejvýznamnější rozdíl proti pracovnímu poměru státních zaměstnanců jiného typu jeví se v trvalosti pracovního poměru soudců a prokurátorů. Tato význačná změna vyplývá z ustanovení § 141 naší ústavní listiny, který ustanovuje v odst. 2, že soudcové z povolání jsou na svá místa ustanovováni vždy trvale. Tím je také dokumentována dosavadní soudcovská nezávislost a zdůrazněno, jakému významu se celá tato kategorie zaměstnanců těší. Je zcela přirozené vzhledem ke společné povaze úkolů, které mají soudci a prokurátoři, že osnova dává stejné řešení otázky pracovního poměru nejen soudcům, ale také prokurátorům, třebaže o nich není v ústavě zmínka. Zde musíme mít na mysli politický význam jejich funkce, neboť jsou to oni v prvé řadě, kteří střeží zájmy státu a bojují proti nepřátelům lidově demokratického zřízení. Nebylo by jistě na místě, aby ti, kteří plní obdobný úkol jako v soudnictví soudci, byli při úpravě svého pracovního poměru jakkoli jinak posuzováni.

V důsledku této důležité změny liší se potom soudcovský zákon od úpravy ostatního státnězaměstnaneckého poměru také tím, že nemá ustanovení o výpovědi pracovního poměru, která ve státnězaměstnaneckém zákoně znamenají důležité novum proti starému právu, a také ustanovení o skončení pracovního poměru jsou shora uvedenému řešení přizpůsobena. Poněvadž soudce, který byl jednou na své místo trvale ustanoven, je prakticky nepřesaditelný proti své vůli, s výjimkou období nové organisace soudní, lze také jeho pracovní poměr skončit zásadně pouze tehdy, když dosáhl takového věku, aby byly splněny podmínky pro vznik nároků na starobní důchod. Pouze tehdy, dopustil-li se soudce nebo prokurátor takových činů, pro které může býti postaven před kárný soud a odsouzen, lze na základě rozhodnutí kárného soudu pracovní poměr předčasně skončit. V době nové organisace soudů, s kterou ústava počítá a pro niž dává určité úlevy, lze skončit pracovní poměr soudce a prokurátora také tehdy, projeví-li se ve státní správě přebytek pracovních sil tohoto druhu. V důsledku trvalosti pracovního poměru soudců a prokurátorů bylo nutné v zákoně zakotvit také kárný soud, který bude posuzovati porušení povinností, jichž se dopustil soudce z povolání nebo prokurátor, a vzhledem k tomu, že porušení těchto povinností posuzuje soud a ne administrativní úřad, bylo nutné, aby ve smyslu § 139 ústavy - která výslovně ustanovuje, že řízení před soudy upravuje zákon - také tento zákon upravil řízení a příslušnost před kárným soudem. Nebylo proto možno podrobnější úpravu svěřiti nižším normám, jak to činí projednávaný zákon o ostatních státních zaměstnancích. Také význam kárného řízení proti soudcům a prokurátorům je daleko větší než obdobného řízení proti jiným státním zaměstnancům. Nejvýznamnějším kárným trestem jest totiž propuštění z trvalého služebního poměru. Ale ani kárný soud není žádným stavovským orgánem; je složen též ze soudců z lidu, kteří i v tomto odvětví zajišťují výkon soudnictví v duchu lidově demokratickém. Ustanovení ústavy o nepřeložitelnosti soudců je vyjádřeno v zákoně v § 5 a v § 11. Poněvadž však ústava se nevztahuje v tomto směru na prokurátory, ani soudcovský zákon nezavádí u nich nepřeložitelnost.

Třetí druh zaměstnanců, o kterých se soudcovský zákon zmiňuje, jsou soudcovští čekatelé. Ti ovšem nevykonávají soudcovský úřad ve smyslu ústavy, nýbrž jsou pouze v přípravné službě, která slouží k řádné přípravě pro výkon soudcovského úřadu. Vztahuje se na ně soudcovský zákon pouze tou částí, kde není dokumentováno zvláštní ústavní postavení soudců a prokurátorů, jako je nesesaditelnost a nepřeložitelnost, která tedy pro ně neplatí. Poněvadž však jsou v jedné zaměstnanecké skupině, bude pro ně platit jednotný platový řád.

Ani rozhodčí řízení pro pracovní spory, které ve státně zaměstnaneckém zákoně má svůj velký význam, není soudcovským zákonem zavedeno, poněvadž jejich pracovní poměr je jiného druhu. Zde není nutno připravovati orgán, který by mohl bránit zaměstnance při neoprávněné výpovědi anebo při skončení pracovního poměru bez výpovědi. U soudců a prokurátorů jest ochrana v tomto směru zaručena trvalým pracovním poměrem a nálezem kárného soudu.

Jinak, jak jsem již řekl, hlavní zásady nového soudcovského zákona jsou obdobné principům zavedeným u ostatních státních zaměstnanců. Zavádí se na příklad - stejně jako u druhých - jako podmínka vstupu do soudcovské služby předchozí práce ve výrobě, která má dokumentovati politický poměr těchto veřejných funkcionářů k manuální práci a utužovati tak pospolitost soudců a prokurátorů s ostatní masou pracujících. Na soudce se vztahují nyní také obecně platné předpisy o délce pracovní doby a jejím rozdělení. Soudci i prokurátoři přecházejí také novou úpravou - jako ostatní státní zaměstnanci - pod režim národního pojištění, při čemž jsou zachována také přechodná ustanovení, hlavně v tom směru, že nabytá pensijní práva a nároky se ponechávají.

Vlastní platová úprava se omezuje v soudcovském zákoně pouze na úpravu rámcovou. Její vlastní provedení se svěřuje platovému řádu, který, stejně jako u ostatních kategorií, vydá vláda nařízením. Také v tomto směru sleduje osnova základní principy dané všeobecným zákonem o poměrech státních zaměstnanců, t. j. hodlá uskutečnit, aby nyní i v soudcovských platech byla uskutečněna socialistická zásada odměny podle vykonané práce. Soudci i prokurátoři budou v tomto smyslu rozděleni do pracovních tříd. Pro každou z nich bude určen základní plat, který bude zvyšován časovým postupem, a jeho výše se bude řídit hlavně podle toho, bude-li soudce a prokurátor působit u okresního nebo krajského soudu, u státního soudu, nejvyššího soudu, po případě u správního soudu. V rámci pracovních tříd nebude přesněji rozlišeno, jaký druh práce soudce nebo prokurátor na svém místě vykonává, poněvadž přílišná mnohotvárnost soudcovských prací by vedla k příliš velkému počtu pracovních tříd. Aby však bylo zabráněno z toho plynoucí určité stabilisaci a nivelisaci platů, bude kvalita soudcovských prací a tím také výše jejich platů rozlišena zvláštními pracovními přídavky, které dostane na př. soudce činný v oboru trestního soudnictví anebo předsedající senátu. Také větší odpovědnost při výkonu správních funkcí bude zvlášť hodnocena, a to ve formě funkčního přídavku, který obdrží předsedové soudů a vedoucí prokuratur. Tyto funkční přídavky však nebudou stejné, nýbrž budou odstupňovány podle odpovědnosti funkce, o kterou běží. vedle základního platu, pracovního přídavku a funkčního přídavku, které dohromady budou tvořit podstatnou část platu soudců i prokurátorů, budou moci býti soudcovské platy zvýšeny ještě jinými částmi pracovního příjmu. Budou to vyšší prémie za zvýšený pracovní výkon, jednorázové odměny za mimořádné výkony, odměny za práci přes čas a náhrady za pracovní pohotovost. Platové řády budou počítat s každou možností zvýšeného výkonu a budou jej také spravedlivě odměňovat.

Vcelku lze říci, že soudcovský zákon upravuje pracovní a platové poměry soudců i prokurátorů tak, aby nejen nesetřel, ale spíše vyzdvihl zvláštní význam celé kategorie těchto státních zaměstnanců v dnešním období budování socialismu u nás. Dává zajisté základ k tomu, aby se soudci a prokurátoři, plnící své těžké úkoly v duchu naší nové ústavy a lidově demokratického řádu, stali nejen pilíři ochrany zájmů našeho pracujícího lidu, ale také aby při výkonu svého povolání byli spokojeni, pracovali radostně, zvyšovali svůj pracovní výkon a věrně sloužili zájmům našeho lidu tak, jak si to přejeme nejen u všech ostatních kategorií státních zaměstnanců, ale u všech pracujících vůbec. Sociálně-politický a zdravotnický, rozpočtový a ústavně-právní výbor Národního shromáždění projednaly osnovu tohoto zákona ve svých schůzích a schválily ji v předloženém znění a mám čest jejich jménem doporučit plenu Národního shromáždění, aby předloženou osnovu o pracovních a platových poměrech soudců, prokurátorů a soudcovských čekatelů v předloženém znění přijalo. (Potlesk.)

Předseda: Nyní přistoupíme ke společné rozpravě.

Ke slovu se přihlásil pan náměstek předsedy vlády Zdeněk Fierlinger. Prosím pana náměstka předsedy vlády, aby se ujal slova.

Náměstek předsedy vlády Fierlinger (uvítán potleskem): Paní a pánové, soudruzi a soudružky!

U příležitosti pátého výročí obnovení naší samostatnosti přehlíželi jsme s radostí a oprávněnou pýchou velké dílo, které se nám podařilo uskutečnit, a to zejména od února 1948, kdy jsme zmařili pokus naší reakce uvrhnout nás zpět do předválečného zmatku třídních konfliktů a neblahých hospodářských poměrů, doprovázených nezaměstnaností, bídou a hladem statisíců příslušníků naší pracující třídy. Mohli jsme pokračovat v úspěšné organisaci našeho nového plánovaného hospodářství a postavit na novou základnu naše státní zřízení v duchu nové lidové demokracie, a to zejména zákonem o krajském zřízení s jeho ucelenou a účelně učleněnou soustavou národních výborů.