Celé naše nové zákonodárství, které se stalo účinným nástrojem socialistického budování, je neseno duchem naší nové ústavy. Chceme, aby nejdůležitější zásada naší ústavy, že lid je jediným zdrojem veškeré státní moci a že všechno naše hospodářství má sloužit lidu, nezůstala na papíře, nýbrž aby se stala skutečností, abychom jednou provždy zahladili třídní rozdíly a konflikty, které vytvářel starý kapitalistický řád, abychom z celého národa vytvořili radostný celek pracujících občanů, spojených spolu stejnými cíli tvořivé práce. Proto také jedním z našich důležitých úkolů bylo zbourat přehrady, které dělily pracující rukou od pracovníků duševních, dělníky v továrně a na poli od pracovníků v úřadech a kancelářích, abychom jednou provždy vykořenili ducha staré byrokracie a starého kastovnictví, přiblížili naše státní zřízení co nejvíce lidu, abychom vychovávali zaměstnance naší veřejné správy k lásce a oddanosti k lidu tak, aby se stali věrnými strážci jeho zájmů; abychom si vypěstovali dobré a spolehlivé kádry veřejných zaměstnanců, abychom dále upevňovali a zlepšovali náš lidově demokratický státní aparát, aby zvládl všechny úkoly, které nám vyvstanou na cestě k socialismu, jak pravil president republiky Klement Gottwald u příležitosti IX. sjezdu KSČ. Proto jsme přistoupili k vypracování zákona o pracovních a platových poměrech státních zaměstnanců, který je nesen ve zcela novém duchu, znamená proti dřívějšku zásadní změny funkce státního ústrojí a tudíž základní změnu v postavení veřejných zaměstnanců a který byl nyní předložen Národnímu shromáždění ke schválení. Zároveň s touto osnovou byla vám předložena osnova zákona o pracovních a platových poměrech soudců, která je vypracována na podobných zásadách.

Osnova o pracovních a platových poměrech státních zaměstnanců je výsledkem dlouhých a pečlivých přípravných prací, které se konaly za plné účasti a při těsné spolupráci s představiteli ROH a jednotlivých svazů, jakož i za vzájemné spolupráce ministerstev vnitra, školství, věd a umění, zdravotnictví, spravedlnosti, financí a ovšem i ministerstva práce a sociální péče. Je to tedy dílo kolektivní, jehož jednotlivé části byly pečlivě připraveny odbornými komisemi, v nichž byly zastoupeny odpovídající složky všech zaměstnaneckých vrstev. Řídili jsme se přitom též zkušenostmi, které v tom ohledu získal náš velký učitel, Sovětský svaz.

Osnova není důležitá pouze se zřetelem na její finanční dosah, dotýkajíc se existenčních poměrů přes 300.000 veřejných zaměstnanců a jejich rodin, nýbrž má svůj zásadní význam, neboť vytváří nový sociální statut všech těchto pracovníků a upravuje zcela nově - v duchu lidově demokratickém - jejich práva a povinnosti a vytváří tak zcela nové pracovní poměry a pracovní prostředí.

Proto není předložená osnova obvyklou novelou starých platových zákonů, nýbrž má být přínosem k revoluční proměně starého společenského řádu, o kterou usilujeme. Osnova zákona je rámcová, neboť v duchu našich nových legislativních zásad chceme, aby každý zákon vyjadřoval jasně a určitě vždy ty hlavní zásady, kterými se chceme řídit při úpravě právních poměrů, abychom tak při žádoucí pružnosti měli možnost dáti zákonu onu živou náplň, kterou skutečný život a zájmy pracujícího lidu vyžadují.

Účel a smysl celé nové úpravy vysvítá nejlépe z ustanovení § 1 zákona o pracovních a platových poměrech státních zaměstnanců a z § 1 zákona o pracovních a platových poměrech soudců a prokurátorů. Vedoucí zásadou je úprava těchto poměrů podle obdoby u ostatních pracujících. Dříve kapitalistická třída upravovala poměry ve státní správě zcela jinak, než tomu bylo u druhých námezdně pracujících; vědomě vytvářela ze státních zaměstnanců zvláštní kasty. Maříc takto jednotu pracujících ve státě, umožnila si tím snadnější jejich vykořistění a využití jedné složky proti druhé. Staré zásady habsburského domu "Rozděl a panuj!", tolikrát osvědčené, bylo znovu zneužito nejen proti dělnické třídě, nýbrž i proti zaměstnancům samým. Kapitalistický stát se vždy snaží z masy svých zaměstnanců, jimž je vštěpován třídní duch, vytvořit si nástroj pro udržení kapitalistického pořádku a v případě potřeby i nástroj represe proti ostatním námezdně pracujícím. Státní aparát se podle okřídleného hesla buržoasního liberalismu stává "ponocným, střežícím klidný spánek kapitalistů".

První republika při úpravě státnězaměstnaneckých poměrů, ke které došlo zákonem v roce 1926, ponechala jejich tehdejší základ, t. j. staré rakousko-uherské právo, nedotčen. Tento postup je jasným důkazem, jak málo pochopila tehdejší buržoasní demokracie požadavky nové doby a jak se snažila po celou dobu svého panství, aby dále udržela zvláštní byrokratickou kastu státních zaměstnanců, oddělenou hlubokým příkopem od ostatních pracujících mas. Projevilo se to i při projednávání platového zákona v r. 1926, kdy tehdejší agrární poslanec dr Králík prohlásil: "Strana, jejímž jménem mám čest mluvit, je stranou držitelů půdy, kteří vždy měli a mají intensivní zájem na spořádaných poměrech v administrativě. Zákonná úprava, kterou vláda navrhuje v předložené osnově, je v tom oboru činem velmi vážným; jeť jejím cílem provésti ve služebních platech stabilisaci úřednických poměrů. Splňuje-li nyní vláda dávný úřednický požadavek, který podle zásad dobrého hospodaření ve státě je uskutečnitelný toliko za úplně dokonalé konsolidace poměrů, pak nelze vládě upřít, že ve své blahovůli vůči úřednictvu přichází se splněním tohoto požadavku, jak nejdříve mohla".

Bylo dosti srozumitelné, jakou stabilitu poměrů a jaký pořádek těmito slovy agrární poslanec dr Králík mínil, a také celý další vývoj ukázal, jak ve skutečnosti stále víc a víc vyniká rozdíl mezi státními zaměstnanci a ostatními pracujícími, dělníky, rolníky i úředníky, a jak se více a více prohlubuje hluboká propast mezi nimi. Zvláště v době velké hospodářské krise, která počala oním černým pátkem v roce 1929 na newyorské burse a jako požár se rozšířila z nejsilnějšího kapitalistického státu ve světě do celé Evropy a přinesla všemu evropskému proletariátu bídu a nezaměstnanost. Mezitím co mzdy dělníků pod tlakem nezaměstnanosti klesaly, platy veřejných zaměstnanců zůstávaly nejen na stejné výši, nýbrž silně se zhodnocovaly poklesem cen a také poklesem ceny pracovní síly. Před vlastní nezaměstnaností měla pak státní zaměstnance chránit - na rozdíl od všech ostatních - pragmatika a definitivní zaměstnanecký poměr. Majitelé závodů a držitelé půdy, jak prohlásil dr Králík, kupovali si tím státní aparát, aby sloužil jejich zájmům a aby hospodářská krise, která zbavovala dělníky práce a možnosti existence, nepoškodila zisky těch, kteří národní hospodářství ovládali. Velkostatkáři a nová zbytkařská agrární venkovská šlechta udržovala venkovský proletariát v nezměrné bídě, aby jim za laciný groš obdělával jejich rozsáhlé pozemky. Leč strašná a vleklá hospodářská krise, rozvracející rychle veškeré finanční hospodářství státu, začala ohrožovat existenci i státních zaměstnanců, i když jejich postavení zůstávalo proti smutnému údělu dělnictva poměrně výhodnější a skutečně privilegované.

Již v oné době - přes výslovné znění ústavy, která slavnostně proklamovala rovnoprávnost obou pohlaví - počaly ženy zaměstnané ve státní službě i jinde pociťovat nepříjemný tlak krisových hospodářských poměrů, který vyvrcholil potom v r. 1938, kdy prakticky všechny vdané ženy byly brutálně vyhozeny na dlažbu a zabráněno jim dále pracovat, i když předtím pracovaly poctivě a dobře.

Za krise, která byla půdou pro fašismus a nacismus, půdou, na níž také vykvetlo zrůdné henleinovské hnutí, podporované ze zášti k socialismu naší velkoagrárnickou klikou, došlo v buržoasním tisku k zajímavé diskusi o účelu a poslání veřejných zaměstnanců. Byl to zejména znamenitý buržoasní národohospodářský theoretik, sloužící věrně zájmům bank a finančnímu kapitálu, guvernér Národní banky a ministr financí dr Karel Engliš, který v učených článcích dokazoval nutnost a účelnost dalšího snížení dělnických mezd, aby tak byly zachráněny zisky podnikatelů, a současně dokazoval neproduktivnost a sterilnost státního aparátu. Byla to skutečně koncepce buržoasní třídy, která chtěla vidět ve veřejných zaměstnancích pouze svého přisluhovače a slepého vykonavatele svých rozkazů, které nemohly být ve prospěch hospodářského rozvoje a rozmnožení hospodářských statků a zajištění blahobytu národa. Veřejní zaměstnanci byli tak v tomto buržoasním pojetí národohospodářského theoretika dr Engliše postaveni na úroveň neplodné a parasitní třídy byrokratů, jimž skutečný život a zájmy pracujícího lidu byly vzdáleny a kteří nemohli, i kdyby chtěli, přispět svojí hřivnou k zvýšení národního důchodu. Byli pouhými figurkami na šachovnici, na níž kapitalisté hráli svoji tragickou hru s národem a na níž byl rozehrán osudný zápas o existenci našeho národa, který skončil Mnichovem a hitlerovskou okupací.

My dnes ovšem nemůžeme vidět ve veřejných zaměstnancích pouhé příživníky pracovního úsilí dělnické třídy. Kategoricky odmítáme tento pojem, který by znehodnocoval práci našeho čestného pracovníka ve státním aparátě a v orgánech lidové správy. My také nepotřebujeme zvláštní kasty veřejných zaměstnanců jako nástroje k potlačení vůle pracujícího lidu, jak tomu bylo za éry buržoasie, kdy masy státních zaměstnanců bylo používáno jako předních ochránců výjimečného postavení kapitalistů a jejich zisků a k potlačení revoluční nálady ostatních pracujících mas. Naše lidově demokratická vláda nepotřebuje takto jednat. Naopak, chce státní aparát vybudovat jako ochránkyni lidových práv, chce, aby státní zaměstnanci se cítili v jednom šiku s dělnickou třídou a ostatními pracujícími, chce si umožnit, aby pro velké úkoly, které dnešní doba státnímu aparátu přináší, byli vybráni ti nejlepší z nejlepších a chce také zaručit státním zaměstnancům co nejspravedlivější hodnocení a odměňování jejich práce. Nechceme již platit za to, že někdo tím či oním způsobem byl jmenován do hodnostní třídy nebo si automaticky a bez námahy hodnost vyseděl, když ve skutečnosti na svém pracovišti by mnohdy přítěží a překážkou úspěšné práce druhých. Veřejný zaměstnanec často s vysokoškolským vzděláním a s doktorátem dovedl snad rozlišovat mezi slonem africkým a indickým, jak zde o tom mluvil zpravodaj soudr. dr Šmída, ale nevěděl nic o životě pracujícího lidu, o tom, jak žije a pracuje dělník v továrně, a všechny problémy pracujícího lidu mu byly cizí. Chceme u všech státních zaměstnanců vypěstovat a dát podmínky pro skutečný socialistický poměr k práci, (Potlesk.) chceme, aby právní úprava samého zaměstnaneckého poměru zabezpečovala již co největší osobní odpovědnost každého zaměstnance, zaručovala jeho kázeň, ne vynucenou, nýbrž uvědomělou, a vším tím přispívala k zvýšení produktivity práce tak, aby se státní aparát svou hospodářskou ekonomií vyrovnal kterémukoliv průmyslovému podniku. Odpadnou tím dříve často pronášené námitky, že státní zaměstnanci jsou cizopasníky hospodářského života a že zcela zbytečně zatěžují celé národní hospodářství.

Chceme likvidovat výsady byrokratické kasty a sprovodit se světa starou pragmatiku, jejíž kořeny sahají až do dob Marie Terezie, která staré mocnářství obdařila proslulou copařskou kastou c. k. byrokratů. Chceme jedním slovem uklidit starého šimla do historického musea a nahradit jej živými lidmi, kteří sdílejí pracovní nadšení našich úderníků a údernic ze závodů. (Potlesk.)

Logickým závěrem, vyplývajícím z této nové funkce veřejných zaměstnanců je, aby i pro ně platila zásada "odměna za práci" stejně, jako je tomu v hospodářském sektoru. Pro odměňování zaměstnance již nebude rozhodující předběžné vzdělání a délka služební doby, jak tomu bylo dosud, nýbrž skutečná práce, kterou zaměstnanec vykonává. Zákon sám sice neobsahuje bližších ustanovení o platech a jejich konstrukci a odkazuje v § 32 na platové řády, které vydá vláda, ale již § 1 zákona, zdůrazňující, že účelem tohoto zákona je uspořádat pracovní a platové poměry státních zaměstnanců obdobně, jako je tomu u ostatních pracujících, udává základní linii, v níž budou řešeny platové otázky.

Státní zaměstnanci se podle povahy své práce rozdělují do 4 zaměstnaneckých skupin, a to 1. zaměstnanci správní, 2. učitelé, 3. zaměstnanci zdravotní péče, 4. zaměstnanci zahraniční služby.

Toto rozdělení je dáno povahou prací, které každá tato skupina obstarává. Pro tyto skupiny budou vydány samostatné platové řády. Přitom je ovšem dbáno na to, aby práce téhož druhu byly odměňovány stejně. Základní konstrukce platů je u všech těchto kategorií na týchž zásadách, větší odchylky jsou pouze u učitelů. Tyto odchylky vyplývají však z povahy práce. (Předsednictví převzala místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)

Pro správné stanovení odměny za práci byly jednotlivé druhy prací zařazeny do pracovních tříd podle jejich obtížnosti a odpovědnosti - u učitelů jsou tyto třídy stanoveny podle typu školy. Zaměstnanci budou podle hodnoty konané práce zařazeni do příslušné pracovní třídy. Počet těchto tříd je v jednotlivých zaměstnaneckých skupinách různý, jsou však stanoveny tak, aby práce stejně obtížné byly hodnoceny přibližně stejně. Podkladem pro toto zařazení bude seznam prací, schválený vládou. Nové pracovní třídy, které na rozdíl od dosavadních služebních tříd vycházejí z hodnoty konané práce, umožňují spravedlivější odměňovaní, rozvržení prací do pracovních tříd se přibližuje hodnocení prací v hospodářském úseku a odpovídá alespoň zhruba pracovním třídám, do nichž jsou rozvrženy práce v nových národních podnicích, vzniklých z dřívějších státních podniků. Každé pracovní třídě odpovídá určitá základní mzda. Časový postup, charakteristický pro dosavadní platové předpisy ve veřejné správě, zůstává zachován jen v nejnutnější míře, a to jen v rámci téže pracovní třídy. U nejvyšší pracovní třídy, kam jsou zařazeny především vedoucí kádry ve veřejné správě, bude plat, podobně jako je tomu v hospodářském sektoru, určován individuálně, což umožní přihlédnout jak k úkolu, který má zaměstnanec plnit, případně k funkci, kterou má zastávat, tak i k jeho osobním kvalitám. Pro tyto zaměstnance nepřichází časový postup v úvahu. Ale i jinak je nutno zdůraznit, že časový postup u ostatních zaměstnanců je značně omezen a je i omezenější, nežli u úředníků v hospodářském úseku. Tam dosahuje časový postup v některých případech až 67 %, zatím co ve veřejné správě bude činit pouze 40 % a u učitelů 50 %. Jsme si vědomi, že zvyšování mzdy podle délky služební doby neodpovídá zásadě zrovnoprávnění platových poměrů veřejných zaměstnanců s dělnickou třídou, na druhé straně však není možno rázem přejíti od systému, v němž jednu z hlavních složek tvořil automatický časový postup, k systému úplně odbourávajícímu tento časový postup, aniž by došlo u velké části zaměstnanců k značné tvrdosti. Tím spíše to není možno, že dosud není propracována soustava, která by umožňovala dostatečně spolehlivě hodnotit vyšší kvalitu práce starších a zkušenějších zaměstnanců. Nová úprava podstatně zkracuje dobu postupu, časový postup je omezen na 20 let a rovněž i tempo postupu se mění. V prvých letech služby je postup rychlejší, což odpovídá tomu, že časovým postupem má býti zhodnocena zkušenost, které zaměstnanec praxí nabyl, a z toho vyplývající jeho lepší práce. Na rozdíl od dosavadní automatiky je časový postup do vyššího stupně téže pracovní třídy napříště podmíněn úspěšným výsledkem prověření pracovního výkonu zaměstnance. Znamená to, že časový postup nebude jako dříve automatický, nýbrž podmíněn průkazem schopnosti a výkonnosti, obyčejně též úspěšným složením předepsané zkoušky, aby tak každý byl nabádán k neustálému studiu a k doplňování svých schopností v příslušném oboru, což značně přispěje ke zvýšení odborné a i kulturní úrovně všech zaměstnanců v duchu leninské zásady stálého sebezdokonalování a sebevzdělávání.

Základní plat, odstupňovaný podle jednotlivých pracovních tříd a jednotlivých stupňů časového postupu v těchto třídách, tvoří jen jednu, i když dnes zdaleka největší složku pracovních příjmů zaměstnance. Pokud zaměstnanec zastává místo, s nímž je spojeno řízení a kontrola práce podřízených zaměstnanců, bude mu příslušeti funkční odměna podle rozsahu funkce, míry znalosti, zkušenosti a odpovědnosti, potřebných k výkonu funkce. U vedoucích kádrů, jejichž platy jsou stanoveny individuálně, se již při vyměřování základního platu přihlédne k funkci, kterou zastávají, a k práci a odpovědnosti s ní spojené.

Pohyblivou složku platu budou tvořit prémie, sloužící k odměňování množství a jakosti práce, k odměňování dosažených úspor atd. Prémie, podmínky jejich přiznání upraví vláda, umožní zainteresovat zaměstnance na výsledcích jeho práce a povzbuzuje jeho inciativu k zdokonalování a zlepšování práce. Tak jako základní plat zaměstnance, vyplývající ze zařazení do pracovních tříd, vyjadřuje zásadu odměny podle hodnoty práce, tak znamená prémiový systém aplikaci zásady mzdy podle výkonu i ve veřejné správě. Ovšem v této souvislosti se nám naskýtá otázka, zda lze ve veřejné správě najíti tak objektivní znaky pro vyšší výkon, jako je tomu v závodě. Velmi podrobně a důkladně jsme se s touto otázkou zabývali. Ve veřejné správě se s výjimkou některých druhů prací, u nichž se dá stanoviti norma výkonu, na př. u manuálních prací, nebo v některých případech i u písařských prací, těžko dají stanovit jednoznačné objektivní znaky pro hodnocení výkonu, jeho množství i kvality. Při posuzování výkonnosti zaměstnanců ve veřejné správě bude nutno hodnotit celou řadu prvků, nejen množství práce, ale i jejich kvalitu, iniciativnost, spolehlivost zaměstnancovu, výsledky jeho činnosti a pod. Při tomto hodnocení však nebude možno postupovat mechanicky.

Tato pohyblivá složka, která v průměru nebude přesahovat asi 10 % platu, bude postupně nabývat stále většího významu a bude tvořit stále větší část platu zaměstnance, a to podle toho, jak budeme zhospodárňovat práce ve veřejné správě, jak budeme moci případně i s menším počtem zaměstnanců obstarati úkoly kladené na veřejnou správu a jak budeme nacházeti lepší a přesnější měřítka pro hodnocení množství i kvality práce.

Přizpůsobení pracovních poměrů státních zaměstnanců pracovním poměrům v hospodářském sektoru i pokud jde o pracovní dobu vyplývající z ustanovení § 12 předloženého zákona znamená, že státním zaměstnancům bude napříště, tak jako tomu je v hospodářském sektoru, honorována práce přes čas. Dosud práce přes čas ve veřejné správě zvlášť honorována nebyla. Je však naší snahou omezit ve veřejné správě práci přes čas jen na nezbytnou míru, aby jí nebylo zneužíváno a nestala se zdrojem černých mezd; proto je přiznání odměny za práci přes čas ve veřejné správě vázáno na přísnější předpisy, nežli tomu je v hospodářství.