Naše Ústava 9. května stala se pak základem, z něhož tyto změny se obrazily i v našem právním řádě, který také prodělává základní změny. Právní řád, který platil dříve na území našeho státu, byl totiž výrazem a mocenským prostředkem u nás kdysi panujícího kapitalistického řádu, ba v mnoha případech byly v něm pozůstatky i dávno přežilého řádu feudálního, který byl dědictvím staré rakousko-uherské monarchie. Tento starý právní řád byl také jedním z nejúčinnějších nástrojů, jímž prováděla vládnoucí měšťácká třída útlak pracujících vrstev a v němž měli kapitalisté téměř neomezené možnosti vykořisťování lidské práce. Takový právní řád je úplným přežitkem a byl by jen brzdou na naší cestě k socialismu a nebezpečnou přítěží v našem budovatelském úsilí. Dnes budujeme nový právní řád. Spravedlivější a všemu lidu prospěšnější. Pracující lid se navždy vypořádal s vykořisťovatelskou minulostí a dává si nový právní řád, na jehož budovaní zde na půdě Národního shromáždění se všichni s plnou odpovědností zúčastňujeme. Budujeme řád socialistický, který je naplněním ušlechtilých zásad a ideálů, jako je spravedlnost, láska k bližnímu, rovnost všech lidí, povinnost pracovat pro blaho celku a nezištná obětavost.

Poněvadž se chci zaměřit na onu část zákona, která pojednává o zaměstnancích zdravotní péče, dovolte, abych se zmínil o zásadách naší zdravotní politiky.

Ústava 9. května v § 29 stanoví, že každému občanu přísluší právo na ochranu zdraví, pravo na léčebnou péči a na zaopatření jak ve stáří, tak i při nezpůsobilosti práce a obživy. Tímto zákonným ustanovením byla dána také směrnice pro budování nové zdravotní péče. Dnes není již zdravotní péče předmětem podnikatelského vykořisťování a bohatnutí privilegovaných tříd, nýbrž je jedním z předních úkolů lidově demokratického státu. A je to nejen prvek altruistický, provedení skutečné rovnoprávnosti všech lidí a především i pracujících, který je základní směrnicí naší zdravotní péče, ale jsou to i zájmy budovatelské a plnění hospodářského plánu, předpokladu to stále zvyšujícího se blahobytu, jež nás vedou k tomu, abychom co největší péči věnovali našemu zdravotnictví. Jeho úkolem je zajistit všemu pracujícímu lidu zdravotní podmínky potřebné ke zvýšení výroby, ochraňovati zdraví pracujících, navraceti je těm, kteří ho pozbyli, a tak přímo i nepřímo přispívati k zvyšování produktivity, neboť nemocnost a předčasná invalidita zaviňují absenci a snižují produkci. Je třeba zdůraznit, že společenské a hospodářské změny, kterými prochází náš národ na cestě k socialismu, zasáhly také velmi hluboce do našeho zdravotnictví. Lidské zdraví není již nadále závislé na finančním potencionálu nemocného, ale spočívá na socialistickém chápání pospolitosti lidské, v níž každý jednotlivec je součástí velkého kolektivu. Jemu musí sloužit a v jeho zájmu je třeba, aby se každý uplatňoval podle svých nejlepších schopností, které mu dává jeho zdravotní stav.

Je proto třeba, aby si tuto skutečnost uvědomila také veřejnost a pochopila, že to, co se děje dnes v našem zdravotnictví a co se ještě připravuje, jest jen součástí velké sociální revoluce, která i ve zdravotnictví nejen boří zastaralé a špatné zvyklosti, ale hned také staví nové základy a buduje nový řád, který je zárukou lepší budoucnosti.

Tento nový směr zdravotnické péče potřebuje ovšem také novou základnu uspořádání právních, pracovních i platových poměrů těch, kteří zdravotnickou péči provádějí. I zdravotnictví má svůj plán, který je součástí celkového hospodářského plánu, a plánování umožňuje nejhospodárnější využití věcných prostředků i kádrů, takže s týmiž věcnými i osobními předpoklady může dosáhnout a dosahuje socialistická zdravotní služba mnohem lepších výsledků. Proto také dnes projednávaný zákon o pracovních a platových poměrech státních zaměstnanců nejen zásadně upravuje jednotně všechny otázky s tím souvisící, ale dává také v § 25 osnovy možnost speciálnější úpravy, jak toho vyžaduje odlišnost zvláštních úkolů, které provádějí zaměstnanci zdravotní péče, a to jak v oboru péče o zdraví lidu, tak i v oboru péče veterinární.

§ 26 osnovy vypočítává zvláštní povinnosti zaměstnanců zdravotní péče a ukládá jim povinnost s největším úsilím pečovat o zvýšení zdravotní úrovně lidu. Jsou povinni poskytovati hodnotnou a účelnou zdravotní péči, odpovídající současnému stavu a úrovni lékařské vědy a zdravotnických zařízení. Jsou dále povinni zvyšovati pracovní způsobilost občanstva a přispívati tak k budování socialismu. Tito zaměstnanci mají, jak je vidno z toho, co jsem právě uvedl, veliké úkoly, a aby byla zajištěna dokonalá ochrana zdraví lidu, je také nutno, aby úkoly ty plnili řádně. Předpokladem pro to je jednak jejich náležité odborné vzdělání a praxe, pochopení pro plnění úkolů a konečně i jejich řádné existenční zabezpečení, jak to odpovídá významu a důležitosti jejich úkolu i osobnímu risiku zdraví a života při konání jejich odpovědné práce.

Okruh těchto zaměstnanců zdravotní péče vymezí podle § 25 zákona platový řád a bude se tudíž v zásadě vztahovati na zaměstnance ve všech léčebných a ošetřovacích ústavech, ve zdravotnických střediscích, ústavech národního zdraví, ve státním zdravotnickém ústavu i jeho pobočkách, ve výzkumných a jiných zdravotnických ústavech a zařízeních, a to nejenom na lékaře, veterináře a lékárníky, ale i porodní asistentky, zubní techniky, ošetřovatelský personál, zdravotní pracovnice a jiné skupiny středního a pomocného zdravotnického personálu, rovněž pak na zdravotnické zaměstnance státních lázní a vůbec na všechny zaměstnance zdravotní péče v kterémkoli oboru státní správy.

Zvláštní úkoly, které musí řešit státní zdravotní správa, jsou jednak úkoly, které souvisí s připravovaným rozšířením národního pojištění na osoby samostatně pracující, jednak generální úkol, který spočívá ve zlepšení a zhospodárnění péče o zdraví těch pracujících, kteří mají největší odpovědnost za řádné plnění pětiletého plánu. Dále je nutno vycházet ze skutečnosti, že téměř všechny skupiny zdravotnických pracovníků představují úzký profil, což platí zvláště o některých kategoriích lékařů. Přitom vytyčené úkoly budou samozřejmě spojeny se zvýšením nároků na celkové pracovní zatížení zdravotnických pracovníků. Proto zákon připouští možnost dílčí úpravy pro zaměstnance zdravotní péče, která však nevybočuje nijak z celkové jednotné úpravy.

V minulosti byli zaměstnanci veřejné zdravotní péče vždy více méně odstrkováni a nechci ani vzpomínat almužnictví, kterému byli za prvé republiky vystaveni mladí lékaři v nemocnicích, kteří pracovali často celá léta za byt a stravu, ani toho, jak opravdu hrdinského odhodlání bylo třeba, když se mladý lékař chtěl věnovati vědecké práci. Stejně tak neuspokojující byly existenční a platové poměry středních a nižších kategorií zdravotní služby, porodních asistentek, ošetřovatelek a ostatního personálu. Tento neutěšený stav se pak pochopitelně odrážel často v tom, že povahy mravně slabší vyhledávaly si různé ponižující zdroje příjmů, jako spropitné a pod.

Také toto vše odstraní nový zákon o veřejných zaměstnancích, který vychází ze zásady spravedlivé odměny za vykonanou práci a umožňuje všem státním zaměstnancům, aby rozvinuli své schopnosti a plně se podle svých sil uplatnili. Všem těmto zaměstnancům dává zákon také plné zabezpečení jejich práva na práci, na spravedlivou odměnu za práci a zhodnocení zvýšeného výkonu a iniciativy. Zrovnoprávňuje státní zaměstnance s ostatními pracujícími a umožňuje, aby i jejich práce byla hodnocena spravedlivě podle výkonu a zásluh. Proti této veliké přednosti jsou zcela nicotné ony domnělé snad výhody a zvláštnosti, které měli státní zaměstnanci podle dřívějších předpisů.

Novým zákonem bude možno také účelně uspořádat zdravotnickou péči, aby co nejvíce sloužila pracujícím, aby byly odstraněny poslední snad zbývající trosky kapitalistického vykořisťování, aby bylo možno dobudovati organickou jednotu zdravotní služby. Této otázce, myslím, musíme věnovat právě nyní zvýšenou pozornost, a jak již rozprava v soc.-politickém a zdravotnickém výboru sněmovním při projednávání rozpočtu ministerstva zdravotnictví dokázala, je na všech místech plné pochopení pro dobudování organické jednoty zdravotní služby. Odporovalo by účelné socialistické organisaci práce, kdyby péče o zdraví byla dělena mezi různé úřady a resorty a nebyla sjednocena. Nemůžeme již dnes rozlišovat mezi péčí preventivní, akutní léčebnou péčí a konečně doléčováním a zotavením, neboť také "zdraví jest jenom jedno", jak správně říká naše lidové přísloví. Proto také péče o zdraví lidu musí být vedena jednotně, ať jde o jakýkoliv její obor, neboť jen tak budou co nejlépe využita všechna zařízení, všechny pomůcky a veškerý vědecký pokrok v lékařství i také odborné zdravotní síly. (Potlesk.) Bude to sjednocení prospěšné, které umožní splniti dokonale všechny úkoly, jež jsou kladeny při budování moderní socialistické společnosti, a myslím, že i tento zákon o pracovních a platových poměrech státních zaměstnanců v úseku zdravotnickém bude významným a cenným přínosem pro toto sjednocení.

V závěru bych chtěl ještě zhodnotit práci a budovatelské úsilí našeho zdravotnického personálu, který ve spolupráci s jednotným odborovým hnutím prokazuje, že je na výši doby, že plní svědomitě i za nejméně příznivých podmínek své budovatelské úsilí, přibližuje se lidu, jemu opravdu slouží a na mnoha místech jde v čele ušlechtilých snah hledání nových, lepších forem práce.

V této souvislosti dovolte, abych vyzvedl obětavost lékařů, sester i ostatního zdravotnického personálu, kteří přebírají patronáty nad továrnami, jednotnými zemědělskými družstvy, tvoří brigády péče o mládež, o tělovýchovu, pomáhají obětavě ve svém volném čase, u těchto zaměstnanců tak vzácném, při hromadných zdravotnických akcích, abych vzpomněl zdravotního vyšetřování, očkování, potírání nebezpečných chorob, i dobrovolné služby při masových projevech lidu atd. Je to dokladem nového, lepšího, socialistického poměru zdravotnického personálu k pracujícím, k nemocným i k vlastní práci. Je to veliký příklad, který jistě bude pobídkou, aby byly doplněny řady zdravotnického personálu, jehož máme stále ještě nedostatek. Při té příležitosti bych apeloval na ženy, aby se hojněji hlásily ke zdravotní službě, která je zvláště pro ně již svou povahou jaksi předurčena a která jim v dnešní době, kdy jsme provedli plné zrovnoprávnění žen, zabezpečuje trvalou existenci.

Nová úprava jistě vyřeší i některé otázky, které dosud brzdily plné rozvinutí zdravotní péče, tím, že bude spravedlivě, tak jako v jiných úsecích práce, honorována i práce zdravotnického personálu. Umožní také uspokojivé, řádné honorování zdravotnických pracovníků na vedoucích místech, usnadní přístup k vědecké práci a doplnění oněch úseků zdravotní péče a lékařských oborů, které byly dosud opomíjeny a jsou úzkým profilem naší zdravotní péče. To vše také usnadní řešit náležitým způsobem problémy zdravotní kádrové politiky, jejíž správné provádění je nezbytným předpokladem pro splnění úkolů, které jsme si ve zdravotnictví vytkli.

Jak jsem již uvedl, jsou úkoly nové zdravotnické péče již dnes velmi obsáhlé a budou stále narůstat. Tak, jak se bude prohlubovat obecná péče o pracujícího člověka, o zvyšování jeho životní úrovně, jeho blahobytu, tak chceme také prohlubovat i péči o zdraví občanů naší lidově demokratické republiky. Projednávaný zákon pak umožní, aby tato péče také po stránce personální mohla být co nejlépe a nejsvědomitěji prováděna, a ustanovení zákona jsou natolik pružná, aby v prováděcích předpisech mohlo být rychle a účinně reagováno na okamžité i trvalejší potřeby, jak si je bude vyžadovat péče o ochranu zdraví našeho pracujícího lidu. Vítáme proto tento zákon i s hlediska veřejné péče zdravotnické a jsme přesvědčeni, že i všichni zaměstnanci zdravotní služby jej náležitým způsobem ocení a poctivě se přičiní o další úspěchy našeho zdravotnictví v duchu pro nás všechny závazného hesla: "S presidentem Klementem Gottwaldem k socialismu!" (Potlesk.)

Místopředseda dr Polanský: Dále je ke slovu přihlášen posl. dr Haim. Dávám mu slovo.

Posl. dr Haim: Slávne Národné shromaždenie, panie a páni!

Pri prerokovávaní vládnych návrhov zákonov o platových a pracovných pomeroch štátnych zamestnancov, sudcov z povolania, prokurátorov a sudcovských čekateľov je treba pozastaviť sa pri poslaní štátnozamestnaneckého aparátu v odbore prisluhovania spravodlivosti našim občanom. Vládny návrh zákona zvýrazňuje - zdôraznením vážneho poslania sudcu ako vykonávateľa závažnej časti štátnej správy - nové ponímanie práva a poslania súdov v našej ľudovej demokracii. Je isté, že zmenené politické a hospodárske pomery v našom štáte, po našej národno-demokratickej revolúcii, vyžadujú si osobitnú náplň ako čo do predpisov ktoré majú usmerňovať prisluhovanie spravodlivosti, tak i čo do osôb, ktoré majú podľa týchto zákonov spravodlivosť prisluhovať. Kapitalistická predmníchovská republika potrebovala v záujme chránenia nezaslúžených ziskov právny poriadok, ktorý by chránil beztrestné vykorisťovanie a dával možnosť prenasledovania vykorisťovaných, ak by sa proti vykorisťovaniu ohradzovali. Tento stav bol ešte viacej zvýraznený na Slovensku po vzniku tzv. Slovenského štátu, kedy nenasýtna slovenská buržoázia hľadala i v právnom poriadku cestu k tomu, aby si vykorisťovateľskými metódami čím skôr naplnia z mozoľov pracujúcich čo najviac svoje bezodné vrecká. A tak až do oslobodenia v r. 1945 bol právny stav taký, že na jednej strane stála veľká skupina ľudí vykorisťovaných a nemajúcich možnosť brániť sa na podklade právnych predpisov proti tomuto vykorisťovaniu, a na druhej strane úzka vrstva vykorisťovateľov, ktorí na podporu stupňovania svojho vykorisťovania mali k dispozícii celý právny poriadok a všetky orgány, ktoré len kapitalistický režim mal k dispozícii.

V rámci tohoto celého usporiadania hral svoju veľmi závažnú úlohu i sudcovský stav, ktorý - či už s hľadiska majetkového, alebo s hľadiska trestnoprávnych následkov nejakého skutku - musel hľadať v konkrétach riešenie, ktoré už na podklade samých jestvujúcich právnych predpisov nemohlo byť riešením spravodlivým pre široké masy drobných pracujúcich ľudí. A tak situácia pri rozsudzovaní konkrétneho prípadu vyzerala tak, že často i pri najlepšej vôli bol sudca v svojom rozhodovaní natoľko viazaný kapitalistickým právnym poriadkom, že i proti vlastnému svedomiu bol nútený rozhodovať nespravodlivo voči drobnému človeku. Pritom v kapitalistickom štátnom aparáte vo veľkom hovorilo sa o sudcovskej nezávislosti a i sama sudcovská prísaha bola skladaná v tom smysle, že sa v nej sudca zaväzoval súdiť podľa zákonov a svojho najlepšieho vedomia a svedomia. Sama sudcovská nezávislosť bola pri právnom a platovom postavení sudcov naozaj iba výsmechom opravdivej nezávislosti, lebo veď platové podmienky našich sudcov boly také, že neraz i pod svoju dôstojnosť boli nútení hľadať zdroje vedľajšieho zárobku cestou rôzneho komisionálneho prerokovávania prípadov mimo sídla súdu, na škodu sporových strán a rýchlosti prejednávania prípadu. Platové podmienky sudcov boly doslova tak mizerné, že ďalšiemu dovzdelávaniu na podklade odbornej literatúry nemohla byť venovaná náležitá pozornosť pre nedostatok finančných prostriedkov, potrebných na zakúpenie študijných pomôcok, a tak sudcovia jednak odborne zakrnievali, jednak pre zastavený vývoj hodnotu celého sudcovského stavu snižovali.

Otázka sudcovskej nezávislosti, podľa povedaného, zostávala papierovou záležitosťou, a takisto to bolo aj so zásadou súdiť podľa najlepšieho vedomia a svedomia. Nebolo totiž možné uplatniť podmienky súdenia podľa najlepšieho vedomia a svedomia v tom prípade, keď sudca bol viazaný súdiť na základe zákona, ktorý sám o sebe svojím zameraním - chrániť vykorisťovateľa proti odporu vykorisťovaného - nemal nič čo do činenia s vedomím a svedomím. I keby bol sudca chcel podľa svojho najlepšieho vedomia a svedomia rozhodnúť v určitom prípade v prospech drobného pracujúceho človeka, formálne predpisy o súdnom pokračovaní a predpisy dané na ochranu kapitalistického spoločenského poriadku dávaly možnosť kedykoľvek takéto sudcovské rozhodnutie zrušiť nadriadenou súdnou inštanciou. Drobný ľud preto nechápal a nemohol pochopiť, o akú spravodlivosť vlastne na súdoch ide, a hoci masová uvedomelosť v tom smysle, že na týchto súdoch sa prisluhuje spravodlivosť na podklade kapitalistických zákonov, nebola rozšírená, predsa sme sa stretávali so zjavom, že drobný pracujúci človek nemal dôvery vo vtedajšie súdnictvo. Naši drobní ľudia považovali akékoľvek pokračovanie u súdu za svoje osobné nešťastie, a tak, i keď by bolo bývalo rozhodnutie sudcu akokoľvek subjektívne dobré, nestretlo sa s náležitým pochopením.

Netreba sa ani doširoka hozhovárať o tom, ako je odlišné postavenie sudcu v našom ľudovodemokratickom štáte a ako je odlišná spravodlivosť prisluhovania súdmi v štáte, v ktorom vládne ľud. Možno naozaj hovoriť o súdoch, že hľadajú spravodlivosť, lebo veď súdia v záujme ľudu a podľa priania ľudu. Máme dobre v pamäti stav na Slovensku, za ktorého tzv. slovenská vláda hovorila ústami mnohých svojich vedúcich funkcionárov o tom, že spravodlivosti na svete niet a že tak i orgány, ktoré majú veci rozsudzovať, nemajú hľadať spravodlivosť, ale len právo. A tak už sám názov inštitúcie, ktorá usmerňovala v rámci štátnej správy činnosť súdov, bola pozmenená z Ministerstva spravodlivosti na Ministerstvo pravosúdia. A dobre seba slovenskí fašisti odhadovali, lebo naozaj to, čo muselo byť rozhodované na podklade fašistických zákonov na slovenských súdoch, malo veľmi málo čo spoločného so spravodlivosťou. Pri hľadaní pravdy pre pracujúceho človeka dáva robotnícka trieda čs. ľudovodemokratickej republiky v rámci nášho nového poriadku pre celý pracujúci ľud základy takého právneho poriadku, podľa ktorého prisluhované hľadanie práva možno oprávnene nazvať spravodlivosťou. Či už skúmame odbor práva občianskeho alebo práva trestného, vidíme, že všade, v každom novom právnom predpise sa zreteľne odráža pravda a právo miliónov pracujúcich a tak pravda a právo, ktoré má jediné opodstatnenie na to, aby žilo a usmerňovalo život každého občana. Nijako nás nebolí hlava nad tým, že zvyšky porazených kapitalistov a reakčníkov hovoria, že naša triedna justícia nehľadá absolútnu pravdu a nesúdi tak, že by slepo zatvárala oči pred tým, či v súdenom prípade treba aplikovať právny predpis na drobného pracujúceho človeka alebo na človeka, ktorý nenašiel kladný pomer k veľkému budovateľskému snaženiu našich pracujúcich. A v tomto ponímaní nášho nového práva a novoponímanej spravodlivosti jasne sa zvýrazňuje aj poslanie a postavenie nášho nového sudcovského sboru. Nový platový zákon ako vo svojich zásadách, tak i v tom, čo ho bude doplňovať v príslušných vládnych nariadeniach, zvýrazní hmotne oceňujúci postoj našej robotníckej triedy k politicky uvedomelému a ľudovodemokratickému zriadeniu oddanému sudcovi. Ako na podklade budovaného právneho poriadku, tak i na podklade svojho existenčného postavenia bude môcť sudca súdiť tak, že sa nikdy nedostane do konfliktu so svojím triednym uvedomením.