Avšak otázka kádrů je otázkou daleko složitější a těžší. Kádry vychovávat znamená připravovat je a školit řadu let. Platí to dvojnásob o kádrech zdravotnických, na nichž starý liberalistický řád nechal hluboké stopy po stránce politické, společenské, kulturní i hospodářské. Navrhovaný zákon dává našemu státu a zdravotnictví moc a možnost, aby tyto kádry správně rozděloval podle potřeb lidu a jeho zdraví a také je podle toho vychovával. Když jsem se po válce po prvé dostal do Sovětského svazu, těšil jsem se, že se v Moskvě a v Leningradě shledám s řadou známých vynikajících lékařských pracovníků, s nimiž jsme prožívali těžké chvíle za druhé světové války. Byl jsem překvapen, když jde, tam téměř nikoho nenašel, třebaže byli před válkou vedoucími silami léčebných, vědeckých a universitních ústavů. Každý z nich byl jinde, buď v Irkutsku nebo ve Sverdlovsku nebo v Kazani. Každý někde, kde budovali novou nemocnici, nový ústav nebo novou lékařskou fakultu. Každý z nich byl poslán jako průkopník právě proto, že byl osvědčeným a na výši stojícím pracovníkem, poslán na nové působiště, aby tam založil novou školu a vytvořil nové, lepší pracovní prostředí. V Sovětském svazu už se naučili tomu, že neponechávají nejlepší kádry jenom v hlavních vědeckých a hospodářských centrech. Posílají ty nejlepší po všech republikách a částech své veliké vlasti, aby tvořili nová pracovní střediska, aby školili nové kádry, rozšiřovali okruh jejich působnosti, zvyšovali a zaručili ve všech krajinách a koncích Sovětského svazu stejně hodnotnou léčebnou a badatelskou práci až na pracoviště všech lidí.

Jak to vypadalo donedávna a jak to vypadá u nás namnoze ještě dnes, všichni velmi dobře víte. Nejenom Slovensko a naše pohraničí, ale i vnitrozemské venkovské okresy, ba i periférie průmyslových čtvrtí našich hlavních měst jsou nebo donedávna byly bez jakékoliv odborné a často vůbec bez potřebné lékařské a zdravotnické péče. Jestliže jsme dosud chtěli ze všech sil dosíci aspoň nejnutnější nápravy, musili jsme apelovat a spoléhat jedině na ochotu a politické uvědomění našich lékařů. A podle toho to také dopadlo. Vzhledem k tomu, že odměny a materiální podmínky včetně provozních nákladů byly neúměrné proti výnosům ze soukromé praxe a v poslední době i proti odměnám z titulu národního pojištění, zůstávala soukromá praxe, i když se postupně přelévala do národního pojištění, hlavním činitelem pro usidlování se lékařů a zdravotnického personálu. Tak nám zůstávají ulice a čtvrti, v nichž bydlí a působí řada praktických i odborných lékařů v jediném domě, stejně jako porodních asistentek a dentistů, a celé čtvrtě, okresy a kraje v sousedství byly a jsou ve stavu, v němž se nikdo nedovolal ani nejnutnější pomoci. Museli jsme si vypomáhat nejrůznějšími nouzovými opatřeními, nejenom ve zdravotních obvodech a pojišťovnách, nýbrž i v průmyslových závodech a na našich klíčových hospodářských podnicích, v dolech i hutích stejně jako v nemocnicích. Národní shromáždění samo zostřilo dříve předložené zdravotnické zákony o lékařské praxi v národním pojištění a zestátnění ústavů, když uzákonilo povinnost, že každý lékař musí prodělat určitou všeobecnou praxi na venkově a vzít na sebe i pevný veřejný nebo nemocenský úvazek. Tak se nám podařilo dostat alespoň mladé lékaře po promoci a mladé ošetřovatelky a porodní asistentky po vyškolení do venkovských nemocnic a řadu mladších nemocenských a ústavních lékařů do pohraničí a do slovenských obvodů a okresů. Avšak toto léčení zdravotnické krise nebylo správné a příčinné, nýbrž jenom symptomatické. Projevilo se nám to tím, i že současně rostly i rozdíly v úrovni léčebné péče na venkově a ve městech, že venkovské nemocnice v pohraničí měly často malou obložnost, některé byly dokonce poloprázdné, zatím co v nemocnicích ve velkých městech a zvláště v sídlech universit nastával nával i obecných případů onemocnění, které mohly a měly být léčeny a ošetřovány v nemocnicích okresních a oblastních, po případě ve zdravotnických obvodních střediscích. Tím je také brzděn i vědecký výzkum a školení nových zdravotnických kádrů.

Úkolem správné kádrové zdravotnické politiky a této zákonné osnovy je zajistiti všude, v každém obvodním i okresním středisku, v každém ústavu národního zdraví po stránce ochranné, v každém okresním i oblastním středisku při nemocnici plnohodnotné vyšetření a ošetření, které by nám umožnilo rayonovat přesně práci a řídit naši léčebnou a profylaktickou péči. Naši pracující na závodech i na polích nesmějí jezdit a běhat daleko, ztrácet zbytečně pracovní hodiny a čas za lékařským vyšetřením a ošetřením. Každý na vyšší úrovni stojící lékař nebo zdravotnický pracovník, nemluvě o vedoucích odbornících, dodnes považoval za trest - a tak toho také bylo používáno - když byl poslán na zapadlé venkovské místo nebo do průmyslové periferie. Správná kádrová zdravotnická politika nám musí vychovat i politicky uvědomělé zdravotnické pracovníky, jak je mají už v Sovětském svazu. Potom si uvědomí každý - jako je tomu už v průmyslu nebo v jiném oboru - že je to projev důvěry a cti, je-li někdo poslán jako budovatel a pionýr na nové místo, aby založil nové pracovní prostředí, aby zvýšil úroveň práce, potom se bude každý cítit vojákem postaveným v boji na ne bezpečné a důležité místo fronty proto, že se osvědčil. To je smysl tohoto zákona po stránce rozdělení pracovních kádrů.

Avšak tato osnova má také důležitý význam pro udržování a stálé zvyšování odborné úrovně našich zdravotnických pracovníků. Dobře si všichni pamatujeme, a není tomu ještě tak dávno, co naši staří a dobří lékaři, zvláště na venkově, ale i ve městech, pracovali až do úmoru. Neměli času nejen na zábavy nebo osvěžení, rekreaci, dovolenou či odpočinek, ale ani na to, aby si přečetli noviny nebo dokonce nějaký odborný časopis. Neměli čas informovat se o pokroku lékařské vědy, o nových technických vymoženostech, o pracovních methodách a jejich výsledcích. Tak lékař stejně jako ošetřovatelka či porodní asistentka, kteří vystudovali před 10, 20 nebo 30 lety, zůstávali trčet na původní své úrovni a rozdávali jenom z toho, čeho dosáhli za svých studií a v první ústavní praxi. Dnes máme už všichni dobrou představu o tom, jak se svět neustále mění, roste a přímo letí kupředu život novými objevy a methodami po všech stránkách, a to nejen ve výrobě a technice, nýbrž i ve vědění a v lékařství zvlášť. Je si třeba jenom uvědomit, jaké pokroky udělala lékařská věda za našeho života v nových objevech od první do druhé světové války, jaké zázračné objevy změnily úplně ochrannou i léčebnou práci lékaře, na př. objevení sulfonamidů a antibiotik, penicilinu a streptomycinu. A tak máme dnes nové, ne dávno ještě neznámé vyšetřovací a operativní methody a můžeme bez nadsázky říci, že co bylo včera pokrokové, je už dnes zaostalé a zítra bude dokonce ve zdravotnické práci nebezpečné.

Nová zákonná osnova zařizuje, aby všechny naše zdravotnické kádry se mohly nejen neustále doškolovat přednáškami a v časopisech, nýbrž aby se musely v pravidelných a povinných školách, theoretických i praktických, v terénu i v ústavech neustále zdokonalovat ve svých vědomostech a zkušenostech, navzájem si je sdělovat, prohlubovat a rozšiřovat. Nesmí už tomu být tak, jako bylo do nedávna, kdy každý lékař hlídal své tajemství, aby se druhý o něm nedověděl, aby on sám na něm co nejvíc vydělal, kdy jeden hlídal druhého, pojede-li na přednášku, na kurs nebo na dovolenou, aby mu druhý zatím nepřebral nějaký výnosný soukromý případ. Nebude už nikdo muset počítat, kolik ztratí na praxi a jak se mu vyplatí studium a školení. Musíme všechny naše zdravotníky naučit nutnosti a přednostem teamové a kolektivní práce.

Všechna tato opatření jsme ovšem mohli udělat až tenkrát, když jsme zajistili materiálně naše zdravotnické pracovníky nedávno schváleným platovým zákonem. V něm jsme jasně vyjádřili, že považujeme i naše zdravotnické dělníky - tak jako naše pracující v základních oborech vědy - za důležité budovatele socialismu jako ochránce a opravovatele lidského zdraví. To si však musejí dnes uvědomit i zdravotničtí pracovníci a lékaři a musejí to umět i politicky zhodnotit a ujasnit si; musejí se rozloučit s dřívější povýšenou a nadřazenou ideologickou představou lékaře-dobročinného zdravotnického pracovníka. Náš socialistický lékař se stává dnes, vedle horníka, hutníka a zemědělce, dělníkem na jednom z nejdůležitějších úseků našeho společenského budovatelského díla. Soudruh Stalin, kterého dnes vzpomíná pracující lid celého světa, nám jasně řekl, že člověk je nejdůležitějším předmětem vší naší péče a práce a tedy i cílem našeho budování. Pro člověka všechno plánujeme a tvoříme; na tento veliký přerod musí být proto zaměřena i nová výchova našich zdravotnických kádrů. Až se nám podaří vychovat nové socialistické zdravotníky a převést je do nového, pavlovovského pojetí člověka a lidského organismu, bude to znamenat, že jsme zabezpečili hospodářskou i politickou výstavbu, že jsme zajistili na důležitém bojovém úseku vyšší životní úroveň našeho lidu.

Nakonec se chci právě v dnešní den zmínit o řadě zkušeností. V kapitalistickém táboře právě v minulých dnech vyhlásili válečnou pohotovost a stav národní nouze. Mobilisují průmysl ve všech hospodářských oborech, všechny válečné a ničivé síly, připravují fysické, chemické i biologické vědecké zbraně, které znamenají konec lidského života. (Předsednictví převzal místopředseda Valo.)

My zde po příkladu sovětském provádíme ve všech oborech našeho života mobilisaci práce a všech našich zdravotnických sil, abychom všem pracujícím na kterémkoli místě a v kterémkoli koutě naší republiky zajistili dokonalou a hodnotnou ochrannou a léčebnou zdravotnickou péči. Máme už dnes k tomu stále rostoucí sbor zdravotnických pracovníků, je nás už o víc než 50% více, než bylo před poslední válkou. To však zdaleka nestačí na všechny nové a stále rostoucí úkoly, které nám ukládá pokrok v lékařské vědě, stále se zvyšující úroveň našeho pracujícího lidu a tím i oprávněná náročnost našeho občanstva. Pracujeme ve svých vědeckých laboratořích - na rozdíl od západu a kapitalistických zemí - abychom objevovali původce nemocí, abychom tak mohli chránit naše spoluobčany před nimi. Chceme zmenšováním nemocnosti, zvyšováním zdraví zvětšovat i pracovní jejich schopnost a tím i výdělky z práce a jejich životní úroveň, prodlužovat jejich život, zvyšovat radost z něho a z výsledků práce. Víme dobře, že tím kováme nejlepší naši zbraň proti válce a válečnému štvaní, že stavíme veliký maják lidskosti a pokroku na nejzápadnější výspě, který svítí stále jasnějším světlem přes blízké šumavské hranice do zemí zvyšující se drahoty a nouze, do krajů bídy a nezaměstnanosti, hladu a těžkého umírání. Poznali jsme dobře takový život dlouhou dobu sami na sobě a proto víme, co to znamená. Věříme, že světlo tohoto majáku - tak jako kdysi pro nás z prvního socialistického státu - má a bude mít stále větší magnetickou přitažlivost pro všechny pracující kapitalistických zemí. Bude jim otvírat oči a uši, strhávat brýle mámení štvavého tisku, agitačních frází rozhlasu, bude pracujícím zocelovat vůli a srdce a ukazovat cestu, kde je jejich místo, jaký je správný směr, kterým se musejí také oni dát, jako my jsme se dali za Sovětským svazem, aby se nám i jim lépe dařilo, aby i nám podali ruku a společně s námi místo války připravovali a budovali mír, šťastnější život a lepší budoucnost lidstva na celém světě, aby nám všem na celém světě stál před očima místo zkázy, vraždění a ničení, místo zániku lidské kultury - člověk.

Jménem soc.-politického a zdravotnického výboru vám doporučuji, abyste tuto zákonnou osnovu schválili (Potlesk.)

Podpredseda Valo: K tejto osnove sú prihlásení rečníci. Dávám slovo prvému z nich, p. posl. dr Káclovi.

Posl. dr Kácl: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Vládní návrh zákona o zdravotnických povoláních, který projednáváme, je nám příležitostí, abychom si uvědomili, jak veliký rozmach doznalo naše zdravotnictví od května 1945 a zejména potom od února 1948.

V této sněmovně projednali jsme za poslední tři roky tolik zdravotnických osnov a tak velikého rozsahu, a tak jako vše, i naše zdravotnictví postavili jsme tím na zcela nové základy. Zdravotnictví stalo se veřejnou povinností a veřejným právem a daleko už není jen soukromou záležitostí nemocného a lékaře, jako je tomu v liberalismu, kde stát nanejvýš ještě jeví zájem o nemocné s prudkými infekcemi, jinak však nemoc každého člověka považuje za jeho soukromou záležitost, o kterou se musí starat on sám podle svých majetkových prostředků a podle svého uvědomění.

Naše ústava ze dne 9. května zajišťuje každému právo na ochranu zdraví a na léčebnou péči a tak všechna legislativní i organisační opatření našeho zdravotnického resortu starají se o to, aby to, co je obsaženo v ústavě, nebylo jenom pouhou deklarací, nýbrž bylo také důsledně v praxi plněno.

Aby každému občanu Československé republiky mohla být poskytnuta řádná zdravotní péče, je třeba splnit některé základní předpoklady. Z nich na nejdůležitější místo bych kladl: 1. řádné finanční a materiální zajištění této zdravotní péče, 2. řádnou zdravotnickou výchovu obyvatelstva, aby si uvědomovalo potřebu zdravotní péče a dovedlo jí také vhodně užívati, a 3. řádné zajištění početně i odborně vyhovujících zdravotnických kádrů a jejich rovnoměrné rozmístění po území celého státu.

Povšimneme-li si prvního, t. j. finančního a materiálního zajištění zdravotní péče, a věnujeme-li na př. pozornost rozpočtům našeho ministerstva zdravotnictví od r. 1945, tu vidíme, jak částka, kterou stát na zdravotnictví věnuje, rok od roku vzrůstá a to daleko rychlejším tempem nežli v jiných oborech. Také statistika nemocničních lůžek ukazuje vzestupnou linii, i když nechceme tvrdit, že bychom s dnešním stavem byli již spokojeni. Veliký rozmach zdravotní péče způsobil také zákon o národním pojištění, rozšíření a prohloubení zdravotní péče umožnilo zestátnění lázní a léčebných zřídel, zlepšilo se také zásobování léčivy a nejlepším dokladem toho je výroba československého krystalického penicilinu, který je do jisté míry lepší nežli penicilin zahraniční. I když toto finanční a materiální zajišťování zdravotní péče není ještě ukončeno, s velikou radostí sledujeme jeho vývojovou linii a uvědomujeme si současně, že by nebylo možné, kdyby nemělo vzestupnou tendenci také naše hospodářství, kdyby nestoupal počet průmyslových a zemědělských produktů a kdyby zde nebylo obětavé a dobré práce naší dělnické třídy, rolnictva i pracující inteligence. Čím lépe a čím dříve splníme Gottwaldovu pětiletku, tím více peněz a tím více materiálu budeme moci také dáti na naše zdravotnictví.

Důležitá je přirozeně i zdravotnická výroba. Lidé musí vědět, že potřebují zdravotní péči, a to dříve než jsou těžce nemocni anebo na smrtelné posteli. Musí vědět, že o své zdraví se musí starat už tehdy, dokud ještě jsou zdraví, protože nejúspěšnější je preventivní zdravotní péče. Lidé musí být také uvědomělí k tomu, aby zdravotních prostředků dovedli náležitě používat. I o to se staráme a připravovaný zákon o Československém červeném kříži učiní také tuto instituci mohutným zdravotnickým nástrojem zejména ve zdravotnické výchově a v prevenci chorob.

Požadavek třetí, t. j. zajištění vyhovujících zdravotnických kádrů, napomáhá řešit projednávaný zákon. I když s celkovým počtem zdravotníků nemůžeme být spokojeni a daleko nám ještě nestačí na řádné plnění zvýšených úkolů, které na zdravotnictví jsou kladeny, přece jen je nutno vzpomenouti, jak veliká práce byla zde za poslední léta učiněna, jak se podařilo, zejména dík nově založeným lékařským fakultám a obětavé a vyčerpávající práci našich zdravotnických učitelů, podstatně zvýšit počet lékařů v poměru k počtu po válce, jak mnoho bylo vychováno i ostatních příslušníků zdravotnických povolání, takže dnešní zákon už má možnost skutečně vybírat a skutečně řídit zdravotníky tam, kde je jich nejvíce zapotřebí.

Zákon o zdravotnických povoláních je malý rozsahem, ale významný svým dosahem. Ruší se jím neméně než 16 dosavadních zdravotnických zákonů, nařízení a dekretů. Vše to, čím se tyto zákony zabývaly, co řešily, je nyní vyřešeno tímto jediným zákonem. Tím nejlépe je dán i jeho ohromný význam.

Z jeho kladů chtěl bych podtrhnouti zejména dvě věci, a to, že přímo zákonem se zavádí název "zdravotnické povolání" a za druhé, že zajišťuje další odborné vzdělávání zdravotníků i po absolvování a ukončení školy a to po celý jejich život.

Dlouhá léta jsme se domnívali, že jediným, kdo se stará o lidské zdraví, je lékař. Dnes, i když víme a uznáváme, že lékaři přísluší vedoucí a rozhodující role, víme současně, že řádné zdravotnictví může být obstaráváno jen kolektivní a vzájemně se doplňující prací všech příslušníků zdravotnických povolání, t. j. lékařů, veterinářů, lékárníků, fytomediků ošetřovatelek, porodních asistentek a pod., neboť zdravotní péče není jen léčebná péče o nemocného člověka, nýbrž péče o zdravý život vůbec t. j. o zdraví lidí, zvířat i rostlin ve vzájemné spojitosti života. Této moderní koncepci zdravotnictví a tomuto novému pojetí zdravotnických povolání dostává se místa také v tomto zákoně.

Jako druhý klad chtěl bych připomenouti, že v § 2, odst. 1 písm. d) je pamatováno na další odborné školení příslušníků zdravotnických povolání. Ceníme si toto opatření proto, že si uvědomujeme, jak mílovými kroky jde kupředu věda, a také lékařská věda, a jaké nebezpečí hrozí praktickému lékaři, aby po letech své působnosti v praxi nebyl odříznut od těchto pramenů nových poznatků. I když je zde odborný tisk, který většina lékařů skutečně čte, i když je zde možnost - pokud to čas dovolí - dobrovolné účasti na přednáškách fakultních odborníků a pod., nebylo zde soustavnosti, nebylo zde namnoze časové a prostorové možnosti a nebylo často také dobré vůle k tomu, aby každý lékař se mohl podíleti na nových poznatcích vědy a tyto poznatky a vědomosti uplatnil také ve prospěch svých pacientů. O tom, co ve vědě se může státi jenom v několika krátkých letech, o tom nejlepší doklady jsou léčiva, sulfamidy, penicilin, streptomycin a léčebné methody zavedené v poslední době, na př. při dětské obrně, při spále a pod. Zákon poskytuje možnost k tomu, aby příslušníci zdravotnických povolání byli čas od času zproštěni svých denních povinností a na náklad státu se dále obeznamovali s nejnovějšími poznatky lékařské vědy. Tak bude zajištěno, aby stejných léčebných method bylo používáno jak na universitních klinikách, tak ve venkovských nemocnicích i na obvodovém pracovišti zdravotnickém.