Od projednávaného zákona očekáváme další prohloubení a zlepšení zdravotní péče a tím i zlepšení zdravotního stavu našeho obyvatelstva a zlepšení a zkrášlení našeho života. Proto rádi budeme pro předložený zákon hlasovat. (Potlesk.)

Podpredseda Valo: Ďalším prihláseným rečníkom je pán posl. Sláva. Dávam mu slovo.

Posl. Sláva: Pane předsedo, paní a pánové!

Pozornost, kterou věnuje lidově demokratický stát péči o zdraví člověka, je jedním z nejvýznačnějších ukazatelů změny vztahu mezi státem a lidem, který je u nás vyjádřen v Ústavě 9. května, jež výslovně stanoví právo každého občana na ochranu zdraví. Tento zájem lidově demokratického státu o zdravotnictví vyplývá pak z úzké závislosti zdravotnictví na celkovém uspořádání společnosti, neboť funkce zdravotnictví v socialistické společnosti je odvozena z toho, že zdravotnictví je nedělitelnou součástí veškeré hospodářské a kulturní činnosti ve státě.

Od únorového vítězství pracujícího lidu je vedoucí myšlenkou našeho zdravotnictví zásada, že lid má právo na zdraví, že záchrana lidského zdraví a lidských životů je povinností každého lékaře a všech zdravotnických činitelů bez ohledu na nákladnost léčení. Z těchto zásad vychází i zákon o zdravotnických povoláních, další základní zdravotnický zákon, který má zajistit Ústavou 9. května zaručené právo lidu na ochranu zdraví a přispět k výstavbě socialismu v naší vlasti.

Abychom si ujasnili význam a postavení tohoto zákona v nově tvořené soustavě zdravotnického práva, všimněme si ve stručném přehledu našeho zdravotnického zákonodárství po r. 1945, neboť teprve v této době a hlavně po únoru 1948 se projevuje v našem zdravotnickém zákonodárství plánovitá a soustavná činnost. Zákonem o poradenské zdravotní péči jsme v r. 1947 upravili preventivní péči, která dosud byla prováděna nekoordinovaně jen jednotlivými pracovníky nebo institucemi. Zákonem o potírání přenosných nemocí, zákonem o některých ochranných opatřeních proti tuberkulose, zákonem o boji proti pohlavním nemocem a zákonem o potírání alkoholismu jsme v letech 1948 a 1949 sjednotili, doplnili a pozměnili všechny dosavadní předpisy z oboru boje proti t. zv. sociálním nemocem se zřetelem k novodobým epidemiologickým a therapeutickým poznatkům a podle potřeb nové zdravotnické politiky. Zákonem o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů, zákonem o znárodnění přírodních léčivých zdrojů a lázní a zákonem o Státním zdravotnickém ústavu byly v letech 1948 a 1949 stanoveny zásady nové organisace zdravotnického ústavnictví. A konečně zákonem o výrobě a distribuci léčiv byla v r. 1949 oddělena velkodistribuce léčiv od výroby, zdůrazněna povaha lékáren jako zdravotnických zařízení a státní zdravotní správě zajištěn dozor a vliv na výrobu a dovoz léčiv.

Jen v oboru zdravotnických povolání nebyla dosud provedena souborná a soustavná úprava, jako tomu je ve shora vytčených oborech zdravotní péče. Zde sice byly po únoru 1948 vydány některé zákony, které novelisovaly zákony dosud platné, avšak nevypořádaly se se všemi problémy všeobecně a jednoznačně, nýbrž přinesly jen velmi omezené zlepšení.

Tak zákon o výkonu lékařské praxe umožnil v novelisovaném znění jistou formu řízení distribuce lékařů, avšak spíše jen v negativním směru a zavedl instituci povinného tříletého lékařského výcviku. Nový zákon o zubních technicích pod tlakem nutnosti zabezpečit alespoň v nejpotřebnější míře výkon zdravotní péče o chrup umožnil dalším skupinám osob nabýt oprávnění k výkonu zubní techniky. Zákon o porodních asistentkách v novelisovaném znění zřídil pak novou instituci státních okrskových porodních asistentek a umožnil částečnou regulaci volného usazování porodních asistentek.

Avšak žádný z těchto zákonů neumožnil pružné řízení distribuce zdravotnických pracovníků ovlivňováním jejich přílivu do jednotlivých oborů podle potřeb a úkolů zdravotní péče a jejich soustavné školení. Konečně je nutno ještě poukázat na to, že i když uvedená povolání jsou upravena jen nedostatečně, jsou jiná upravena jen v českých zemích a některá nejsou upravena vůbec. Je proto nutno vydat základní zákon o zdravotnických povoláních, který bude zákonem rámcovým, t. j. stanoví jednotné zásady pro výkon těchto povolání a umožní, aby se podle zásad stanovených tímto zákonem mohla provést podrobná úprava výkonu jednotlivých zdravotnických povolání předpisy nižšího řádu, zejména vládními nařízeními a obecnými právními předpisy ministerstev.

Za takové hlavní zásady stanoví zákon, že výkon zdravotnických povolání musí směřovat k tomu, aby zdravotní péče byla prováděna podle současného stavu vědy plánovitě a hospodárně, že výkon zdravotnických povolání organisuje, řídí a kontroluje stát, že každý, kdo vykonává zdravotnické povolání, je povinen svědomitě poskytovat účelnou a hodnotnou zdravotní péči a dbát o zvyšování zdravotní úrovně lidu, že se na výkon zdravotnických povolání nevztahují předpisy živnostenského řádu a konečně, že se zrušují dosavadní veřejnoprávní korporace zdravotnických pracovníků, které hájily především jejich stavovské zájmy neodpovídající dnešní společenské funkci těchto povolání.

Hlavní zásady zákona o zdravotnických povoláních zde podrobně vyložil pan zpravodaj. Já bych chtěl jen ještě jednou zdůraznit nejdůležitější zásadu, t. j., že podle návrhu zákona bude stát řídit a kontrolovat výkon zdravotnických povolání. Obsahem této zásady je, že stát bude zejména oprávněn určovat působiště zdravotnických pracovníků a ukládat jim pracovní závazky v oboru zdravotní péče a zvláštní úkoly, bude-li toho vyžadovat důležitý obecný zdravotní zájem, a že na druhé straně bude zejména povinen pečovat o odborné školení zdravotnických pracovníků. Toto je nejzávažnější zásada celého zákona, protože její provedení má přispět k rovnoměrnému rozmístění zdravotnických pracovníků a odstranění úzkých profilů v některých oborech, k účelům využití služeb všech zdravotnických pracovníků a k vyrovnání rozdílu v jejich úrovni. Tato ustanovení jsou mimořádně důležitá, neboť umožňují pružné řízení rozmístění zdravotnických pracovníků tak, aby plně vyhovovalo úkolům zdravotní péče, a umožňují úplnou likvidaci všech škodlivých pozůstatků v distribuci, které nám zůstaly z doby kapitalismu. Mimo to nám také umožní dáti náplň heslu "Zdravotnictví čelem k závodům", neboť budeme moci použít našich nejkvalitnějších kádrů i v těžkém průmyslu a hornictví.

Tento zákon uvítá také lidospráva zvláště v našich pohraničních krajích, kde často nemohla z vlastních zdrojů uspokojit potřeby zdravotnických pracovníků v jednotlivých místech. Stejnoměrným rozdělením zdravotnických kádrů zvýší se pak také kvalita zdravotní péče, neboť rovnoměrné rozmístění zdravotnických pracovníků umožní i lepší a spravedlivější rozdělení pracovních úkolů.

Zákon o zdravotnických povoláních projeví se jistě jako podstatný přínos k dobudování socialistického zdravotnictví u nás a jeho význam se ještě zvýší po sjednocení našeho zdravotnictví. Je ovšem třeba, aby příslušné orgány státní správy postupovaly při provádění ustanovení zákona velmi pečlivě a opatrně se zřetelem ke zvláštní povaze zdravotnických povolání a s vědomím, že každé pochybení může mít za následek vážné závady. Zákon o zdravotnických povoláních jest také dalším důkazem toho, že vše, co se dnes ve zdravotnictví děje a co se do budoucna připravuje, je jen součástí velké sociální přeměny, která i ve zdravotnictví nejen boří zastaralé a špatné zvyklosti, ale hned staví nové základy a buduje nový řád, který je zárukou lepší budoucnosti.

Nakonec dovolte, abych prohlásil, že poslanci čs. strany lidové budou pro návrh zákona hlasovat, neboť považují navrhovaný zákon za dobrý nástroj pro operativní řízení a provádění kádrové zdravotní politiky a tím i pro účelné zajištění práva lidu na ochranu zdraví a také plné uplatnění zdravotnických pracovníků při výstavbě socialismu. (Potlesk.)

Podpredseda Valo: Ďalším prihláseným rečníkom je p. posl. dr Bureš. Dávam mu slovo.

Posl. dr Bureš: Pane předsedo, paní a pánové!

Cílem a celým smyslem socialismu je člověk. Celé naše budovatelské úsilí, jak je vyjádřeno pětiletým plánem, je pro člověka. Ale ovšem: aby mohl člověk pracovat a užívat plodů své práce, musí být zdráv a vůbec živ.

Právo na ochranu zdraví je jedním ze základních práv zaručených Ústavou 9. května a starost o ochranu zdraví národa je funkcí státu. Celé naše poúnorové zdravotnické zákonodárství vytváří předpoklady, aby stát mohl tuto svou funkci plnit. A také osnova, kterou nám dnes vláda předkládá, vytváří jeden z nejdůležitějších předpokladů pro zajištění ochrany zdraví obyvatelstva, když vyhrazuje státu právo organisovat, řídit a kontrolovat výkon zdravotnických povolání.

A tu mi dovolte, abych se zvláštním důrazem vyložil, že zajištění ochrany zdraví není jen problémem kvantitativním, že to není jen otázka určitého počtu lékařů na počet obyvatelstva, že není tato otázka řešena pro nás tím, že víme, že za 2 roky budeme mít dostatek lékařů a za 5 let dostatek sester. Zdravotnictví musí řešit obojí: kvantitu i kvalitu. Ne lékař vůbec, nýbrž lékař uvědomělý, lékař odborně vzdělaný, zdravotnický pracovník nového typu, zdravotnický pracovník v socialismu - takové má na mysli tato osnova. Považte jen, jaké statky jsou svěřeny jeho práci! To nejvzácnější, co národ má: živí lidé. Proto musí mít zdravotnické kádry uvědomělé, chápající své poslání politicky, bojovat proti nemocem, proti invaliditě, proti smrti a hlavně chránit své svěřené před onemocněním. To je ten nový princip, který je vlastní, který je typický, charakteristický pro socialistické zdravotnictví: ten preventivní jeho charakter, jeho preventivní zaměření.

I když se v kapitalistických státech sebevíce o prevenci mluví a píše, v těchto státech nemůže být skutečná preventivní péče prováděna. Proč ne? Protože stojí v rozporu s třídním soukromopodnikatelským zájmem lékaře - soukromého podnikatele, který je v kapitalistických státech živ z nemocí, z neštěstí lidského a ne ze zdraví. Čím více nemocných, tím lépe lékaři podnikají. Nedávno zesnulý britský dramatik Shaw podal ve své divadelní hře "Lékař na rozpacích" zdrcující, brutální obraz a kritiku tohoto společensky nebezpečného dilemnatu mezi soukromopodnikatelským zájmem lékaře na nemoci a zájmem nemocného i zájmem veřejným na zdraví. Lékař v kapitalistickém státě, který by pečoval o svůj obvod tak, aby lidé nestonali, by zašel v bídě. A tak v kapitalistických státech kroutí lidé hlavou nad vyprávěním o staré Číně, kde lékař byl placen za zdraví svých svěřenců a nikoli za nemoc. Zdá se jim to fantastickou pohádkou, obráceným světem, utopií. A zatím se ovšem tato pohádka stává v socialismu realitou a samozřejmostí, jako ostatně mnoho jiných.

Ale vraťme se ještě ke kapitalistické medicině. Není oboru lidské práce, není povolání, kde by se celá odpornost a hrůza kapitalistického systému projevovala křiklavěji než právě ve zdravotnictví. Slýchali jsme a slýcháme ještě některé kolegy mluvit o svobodě lékařského povolání v kapitalismu a o nesvobodě v socialismu. Není nehoráznější lži. Lékaři, celá medicina v kapitalismu sloužila právě tak jako armáda, policie, justice, školy a věda vládnoucí třídě, sloužila buržoasii. A co horšího: uboze, trapně, hanebně posluhovali, ochotně hověli všem choutkám a rozmarům panstva, vymýšleli pro ně nemoci, posílali si je jeden druhému, přiživovali se u panského stolu; honorář - to bylo měřítko, kterým určovali míru své práce a míru své péče. Tak jako všechny vztahy mezi lidmi, i vztah lékaře a nemocného byl v kapitalismu odlidštěn; koruna, honorář - to byl konečný cíl, to byl smysl praxe, které se říkalo aurea - praxe zlatá na rozdíl od té "praxis pauperum", praxe chudých. Kdo měl, kdo mohl zaplatit, byl ošetřován či operován nejlepšími odborníky, profesory, dostal nejdražší léky, mohl se léčit v nejproslulejších lázních, v nemocnici ležel na zvláštním pokoji, kde ho navštěvoval primář dvakrát denně, sestra se na něho zaručeně vlídně usmívala, dostával zvláštní stravu a pro návštěvy neplatilo samozřejmě žádné omezení. Neboť měl na to, zaplatil si to.

Věc by nebyla tak krvavě vážná, kdyby šlo jen o příjemnosti a pohodlí, o luxus ve stonání, který si zaplatil, koupil; ale šlo o něco víc, o něco mnohem vážnějšího, šlo o život. Ten, kdo měl na to, měl skutečně, konkretně větší šanci na uzdravení a často se on a jeho děti uzdravili z nemoci, na kterou bez milosti musili umříti ti, kteří si lepší péči koupit nemohli.

Tento soukromokapitalistický vztah mezi lékařem a pacientem byl ve skutečnosti tou nejhorší formou závislosti a nesvobody. Životní úroveň lékaře závisela ne na jeho práci, na jeho znalostech, na jeho umění, nýbrž na přízni bohatých; náš zákazník - náš pán! Jak demoralisující, jak ponižující to byl stav! "Svobodná" medicina! Oč byli tito lékaři svobodnější než kramář, který zápasil s konkurencí o přízeň bohatého zákazníka?

Tento vztah lékaře a nemocného deformoval celou lékařskou práci, otrávil ji, korumpoval i vědu do té míry, že v kapitalistických zemích nelze už ani rozeznat, co je věda a co je jen business.

A přece není tu mezi námi tuším nikoho, kdo by byl nepoznal v životě, kdo by ve své paměti nevzpomínal lékaře, který nepodlehl, který odolal, který čestně a slavně stál v dělnických čtvrtích i v horských vesnicích po boku svého lidu, pomáhal tam, kde bylo třeba a jak mu stačily síly, ve dne i v noci, v bídě, nezaměstnanosti, v nebezpečích illegality, který neodvažoval svou práci podle honoráře.

Paní a pánové, to nejsou postavy z románů; takoví žili a dosud žijí mezi námi, všichni ti skuteční, opravdoví lékaři, opravdové sestry, spolubojovníci našeho pracujícího lidu v jeho boji za svobodu, za šťastnější budoucnost. To jsou ti, jejichž práce a dílo usvědčuje ze lži a staví na pranýř všechny nehodné těchto povolání, kteří skuhrají po svobodě nikoli medicinské práce, ale medicinského kšeftu; to jsou ti, kterým teprve v socialismu rozkvétá jejich práce pod rukama, svobodná a krásná; a všem těm skromným, skrytým hrdinům zdravotnické práce je třeba dnes s tohoto místa poděkovat.

I v socialismu bude zdravotnictví, bude medicina, budou lékaři a sestry sloužit vládnoucí třídě, dělnické třídě, pracujícímu lidu; sloužit, ne posluhovat! Sloužit podle svého svědomí a vědomí čestně a svobodně. Nebudou závislí na panské přízni. Ti, kterým budou takto sloužit, si jich budou vážit, budou je mít v úctě, budou je milovat; budou stát za nimi a jejich spravedlivou věc vezmou za svou, právě tak, jak jsme toho byli svědky v Sovětském svazu.

A tu je třeba ukázat na jednu stránku zdravotnických povolání, na jednu nesmírně důležitou zvláštnost těchto povolání - zvláštnost, kterou nelze statisticky zachytit a měřit v metrech, kilogramech či vyjadřovat v korunách; zvláštnost, jež z těchto povolání dělá taková, která se nehodí pro každého.

Zdravotnická povolání v socialismu musí být vykonávána na základě nového socialistického poměru k člověku, který znamená: vážit si člověka, vážit si lidského života, oceňovat zdraví jako velký poklad; vidět v člověku, v jeho blahu, v jeho šťastném, plném životě cíl všeho usilování.

Může být znamenitý diagnostik, může být mistrný operatér - a přece to nebude opravdový lékař; může znát sestra desetkrát víc, než ji naučí ošetřovatelská škola - a nebude to sestra hodná toho jména - jestliže nebudou schopni probdít noc starostí o svěřený život, úzkostí a pochybnostmi, zdali udělali všecko, co bylo třeba, všechno, co bylo možné, aby pomohli, jestliže nebudou den ze dne štváni pocitem těžké a osudné odpovědnosti k úsilí učit se, víc se učit, víc vědět, jestliže každé jejich slovo, každé gesto nebude nemocnému povzbuzením, nadějí, útěchou, jestliže nemocní budou pro ně materiálem, "případem" třeba zajímavým a nikoli lidmi, kteří jsou v nebezpečí, kteří trpí, kteří se bojí, kteří chtějí žít; jestliže nebudou bojovat proti bolesti a smrti vášnivě s celou duší a z celého srdce.

Prostě řečeno: nemůže být skutečným socialistickým lékařem, socialistickou sestrou, kdo nemá rád lidi.

Nikdy jsem si to určitěji a pronikavěji neuvědomil než v Sovětském svazu. Viděli jsme tam divy organisačního genia, vrcholné výsledky komplexní vědecké práce tisíců vědeckých pracovníků, nejmodernější technické zařízení léčebných ústavů; ale tím nejhlubším, nejotřesnějším dojmem působili na nás sovětští lidé, jejich lidské vzájemné vztahy. Ten vlídný povzbudivý úsměv, to laskavé slovo, to pohlazení, které rozdávají sovětští lékaři, sestry, pedagogové na každém kroku, ta radostná nálada v jejich dětských léčebných ústavech, kde není stopy po strachu a úzkosti, ta důvěra a úcta nemocných k jejich lékařům a sestrám, toto ovzduší zcela jiné a nové kvality lidských vztahů je ovšem plodem socialistického poměru k člověku, je socialismu vlastní, je pro socialismus typické.