Paní a pánové, otázka kvality zdravotnické práce je zajisté také otázkou odborné úrovně zdravotnických pracovníků. Samozřejmě první podmínkou této úrovně je úroveň lékařské vědy. I lékařská věda musí být politická, i lékařská věda má třídní charakter. Je třeba ji přitáhnout k životu, přiblížit kliniky a výzkumné ústavy k problémům dne, dát jim k řešení právě ty otázky, které jsou důležité s hlediska zdravotní péče a široké masy. A zase poučení ze Sovětského svazu, kde jsou ve výzkumu všech vědeckých ústavů a klinik právě ty nejrozšířenější a nejzávažnější choroby: vysoký krevní tlak, žaludeční vřed, chřipka.

Ano, paní a pánové, učme i naši vědu sloužit lidu. Dávejme jí úkoly, které přináší naléhavá potřeba dne. A nebude jí to ke škodě, půjde jí to k duhu. Ovšem, vědě je také třeba dát, zabezpečit vědecké pracovníky, vyzbrojit je všestranně materiálně, zjednat nejpříznivější podmínky pro jejich práci. Je třeba rozšířit co nejvíce basi vědecké práce, zavést vědecké pracovní methody do všech ústavů, do všech nemocnic a umožnit každému zdravotnickému pracovníku nejširší účast na vědeckém bádání. Co však by to bylo platné, kdyby se na našich klinikách léčily desítky či stovky lidí nejmodernějšími methodami, zatím co statisíce lidí v závodech a na vesnicích by dostávaly zdravotní péči na úrovni někdy ze začátku století. Proto je třeba zajistit, aby se pokroky lékařské vědy stávaly co nejrychleji majetkem i toho posledního lékaře a tím dostupnými pro posledního pacienta na periferii. Úroveň zdravotnictví ve státě je třeba měřit na zdravotnických poměrech periferie. Tam se ukazuje, je-li zdravotnictví skutečně socialistické.

Je třeba zajistit co nejrychleji praktickou aplikaci výsledků vědeckého badání v masové zdravotnické práci. Není možno připustit, aby trvalo léta, než si masa lékařů osvojí methodu, která znamená jasně záchranu lidských životů, neboť za tu dobu umírají stovky a tisíce lidí zbytečně. (Předsednictví převzal místopředseda David.)

Bude prvořadým úkolem státní zdravotní správy zajistit na základě tohoto zákona, aby se zdravotničtí pracovníci mohli neustále vzdělávat a své vědomosti pravidelně doplňovat. I v tom nám bude Sovětský svaz vzorem svojí jedinečnou institucí, ústavy pro doplňování vzdělání lékařů a zejména opatřením přímo epochálního významu, o povinnosti každého lékaře pracovat část pracovní doby u nemocničního lůžka, protože lékař odtržený od nemocnice, pracující jen v ambulatoriích, při ordinaci, nutně musí odborně upadat. Tato opatření zajišťují sovětskému lékaři stálý odborný růst a sovětskému lidu léčebnou péči na úrovni současné lékařské vědy.

Otázka zabezpečení kvalit zdravotnické práce je ovšem také otázkou kontroly. Zde bude dalším úkolem státní zdravotní správy, aby opírajíc se o tento zákon vybudovala systém účinné kontroly, zaměřené na kvalitu léčebné péče. Dosud nemáme v tomto ohledu žádných účinných method kontroly. Je sice nesporným pokrokem kolektivní způsob práce v nemocnicích a ambulatoriích, který sám o sobě již představuje určitý druh vzájemné kontroly spolupracovníků, ale práce soukromých ordinací uniká dosud jakékoli kontrole.

Veřejnost nebyla až dosud ničím chráněna před špatnou léčebnou péčí. Každý si léčil a pečoval o svého pacienta, jak za vhodné uznal. To byla také jedna z těch kapitalistických "svobod", které neuznáváme, o něž nestojíme a které potíráme. Byla to svoboda léčit zaostalými, neúčinnými methodami, léčit nediagnostikovanou chorobu, léčit špatně. Zdraví a nemoc v socialismu nejsou soukromé záležitosti. My chceme, aby náš lid byl léčen dobře, aby se mohl na své lékaře a zdravotnický personál spolehnout. Proto nejen že musíme dát našim zdravotníkům ve svrchované míře možnost vzdělávat se a zdokonalovat, nýbrž musíme si také zajistit právo a možnost odborné kontroly jejich práce. Tento požadavek je ve svrchovaném zájmu pracujících a bude uvítán všemi poctivými, vzdělanými lékaři, protože jeho uskutečnění pomůže odhalit mezi lékaři všechny ty šarlatány s doktorátem těžící z důvěřivosti svých pacientů, kteří předstírají něco, co nemá s lékařskou vědou a se svědomím nic společného.

Uskutečnění kontroly povede vzápětí ke zvýšení odpovědnosti u všech zdravotnických pracovníků, a ti z nich, kteří si dosud závažnost své práce neuvědomili, začnou svědomitěji a bedlivěji vyšetřovat, léčit a ošetřovat své nemocné, když budou vědět, že je tu ještě někdo, kdo bude srovnávat jejich diagnosy, posuzovat včasnost jejich opatření a kvalitu zákroku, slovem: práci vynaloženou na záchranu zdraví a života. A zase sovětská zkušenost nám ukazuje, že to jde a jak to jde. Ale sebelepší, sebevzdělanější, sebe obětavější zdravotníci by nezmohli onen úkol, který ukládá ústava i pětiletý plán našemu zdravotnictví: zabezpečit právo na ochranu zdraví a zajistit péči o ty, kteří nesou největší tíhu úkolů 5LP, na jejichž úsilí, na jejichž zdraví závisí jeho splnění - o pracující v závodech.

Výrok slavného chirurga Pirogova ze zkušenosti ze Sevastopolského tažení - že je to konec konců organisace a především organisace, která rozhoduje o záchraně, o životě raněných, a ne vynikající, ojedinělé výkony lékařů - platí pro celé zdravotnictví za všech okolností.

Na dobré organisaci závisí, dostane-li se nově vynalezená účinná léčebná methoda včas do obecné praxe a stane se přístupnou každému lékaři a každému nemocnému. Na organisaci závisí, dostane-li se lékař včas k nemocnému a učiní-li správné opatření, bude-li je moci učinit. Na organisaci doslova v nesčetných případech a každodenně závisí život.

Sledujete-li statistiky nemocnosti, invalidity a úmrtnosti, vidíte jasně, že ovlivnění těchto čísel je zčásti mimo dosah našich dnešních možností. Je to důsledkem určitých faktorů biologických, jejichž postupné zvládnutí, postupné dobytí je budoucností socialistické mičurinské a pavlovovské biologie a mediciny. Jsou nemoci a smrti, kterým nemůžeme dosud zabránit, protože neznáme jejich příčiny a nemáme proti nim léku. Jsou také nemoci a smrti, kterým nemůžeme zabránit, protože nemáme k tomu dosti prostředků. Ale jsou nemoci, invalidity a smrti, kterým bychom uměli zabránit, proti nimž známe a máme lék a ke kterým přesto dochází. Proč? Protože prostředky, které máme, ty vzácné, odborné kádry, přístroje a zařízení, máme špatně zorganisovány, protože mrháme prací zdravotnických pracovníků na jiném místě, zatím co se jí nedostává v kritických případech na jiném místě. Necháváme vzácné technické prostředky nevyužity. Roztříštěnost našeho zdravotnictví nám znemožňuje účelné a úplné využití všech našich zdrojů, které jsou nemalé, tam, kde je jich třeba, kde je jich především třeba.

A tak se stává, že nám lidé, že nám děti, kojenci umírají zbytečně, doslovně zbytečně, na naše organisační nedostatky. Bez přehánění: většině kojeneckých úmrtí a velkému procentu smrtí v mladším věku je možno zabránit správnou organisací, organisačním zabezpečením včasného, správného léčení, organisačním zabezpečením včasného rozpoznání zákeřné, počínající choroby.

A jsou to právě všechny ty zbytečné smrti, které nás musí dvojnásobně bolet a pálit, které nám nesmějí dát spát, které musí být pro nás stálou výčitkou a stálou pobídkou, abychom i v této věci šli sovětskou cestou, poučili se ze sovětských velkých a draze vykoupených zkušeností, za které s celým světem jsme jim zavázáni nesmírnými díky, abychom dovršili organisační výstavbu našeho zdravotnictví a organisační jeho sjednocení, abychom zajistili ochranu zdraví každému občanu státu a nejlepší, nejdokonalejší péči nejen ambulantní, nýbrž i ústavní a sanatorní celého zdravotnictví našim pracujícím na závodech v zájmu našeho budovatelského díla, v zájmu splnění pětiletého plánu.

Mějte, prosím, stále na paměti, že každé opominutí, každý omyl, každé zdržení se platí ve zdravotnictví, právě tak jako u lůžka nemocného, příliš vysokou cenou, cenou nenahraditelnou: zdravím, životem.

Ne proto, že je to zájem lékařův a všech zdravotnických pracovníků, ale proto, že je to v zájmu dělnické třídy, v zájmu všech pracujících, v zájmu zdravého vývoje a šťastné budoucnosti příštích našich generací, dovolávám se, paní a pánové, vaší pomoci. (Potlesk.)

Místopředseda David: Ke slovu není již nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Dávám slovo k doslovu zpravodaji posl. dr Bláhovi.

Zpravodaj posl. dr Bláha: Vzdávám se slova.

Místopředseda David: Přistoupíme k hlasování.

Poněvadž není pozměňovacích návrhů, dám o celé osnově hlasovat najednou podle zprávy výborové. (Námitky nebyly.)

Námitek není.

Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona ve znění zprávy výborové, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

To je většina. Tím Národní shromáždění přijalo tuto osnovu zákona podle zprávy výborové.

Tím je vyřízen 1. bod pořadu.

Přistoupíme k projednávání druhého bodu pořadu, jímž je

2. Zpráva výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu zákona (tisk 540) o pojistné smlouvě (tisk 545).

Zpravodajem je posl. dr Polišenský. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr Polišenský: Pane předsedo, paní a pánové!

Osnova zákona o pojistné smlouvě, která je dnes předložena sněmovnímu plenu ke schválení, vyplynula jako speciální úkol ministerstva spravedlnosti v rámci plánovaných kodifikačních prací, jejichž výsledky mají petrifikovat přechod naší republiky od řádu kapitalistického ke spravedlivějšímu řádu socialistickému a vytvořit tak nový lidovědemokratický právní řád, nové socialistické právo, které pramení ze společnosti a které, jsouc svou podstatou třídní, představuje skutečnou vůli vládnoucí třídy, obsahově určovanou jejími materiálními životními podmínkami a povýšenou na zákon. Není to úkol malý. Za to, že tento úkol až dosud úspěšně plníme, vděčíme v prvé řadě té šťastné skutečnosti, že máme skvělý vzor v zemi, kde je již socialismus dobudován a která směle vykročila vstříc k další vývojové etapě, komunismu. Bylo proto i při nové úpravě pojistné smlouvy čerpáno z bohatých zkušeností sovětského lidu a sovětské právní vědy, uložených zejména v návrhu občanského zákoníka SSSR. Tam totiž obdobná ustanovení, jako přináší projednávaná osnova, byla pojata přímo do návrhu občanského zákoníka - hlava XIII, o smlouvě pojišťovací, článek 533 až 566. V SSSR provádí pojištění majetku i osob jako pojistitel Hlavní ředitelství stát. pojištění, stručně označované Gosstrach.

Nové, moderní zákonné tendence se projevují také v polské osnově zákona o pojistné smlouvě ze srpna 1949. Proto i tato osnova spřáteleného slovanského státu, nastoupivšího společně s námi vítěznou cestu k socialismu, byla cennou pomůckou našich legislativních spolupracovníků z ministerstva spravedlnosti i ostatních zúčastněných resortů.

Pochopitelně bylo při vypracování osnovy přihlíženo také k našemu dosavadnímu zákonodárství o pojistné smlouvě a o pojistném právu vůbec. Z našich starších právních předpisů byly ovšem převzaty jen některé, všeobecně uznávané právní instituce, které nejsou v rozporu s novým, socialistickým pojetím pojištění jako služby, jejímž účelem je především obecný prospěch a která zatlačuje obchodní hlediska a dává záruku jistoty a reelnosti styku v oblasti pojištění.

I když připustíme, že důvod vzniku pojištění je stejný v kapitalismu jako v socialismu - neboť pojištění je ve své podstatě projevem ušlechtilé lidské solidarity a vzniklo ze základní myšlenky, že majetkovou potřebu, způsobenou nahodilou událostí, kterou jedinec nemůže uhradit sám, může snadno uhradit organisovaný soubor stejně ohrožených jedinců - přece jen se objevují velmi podstatné, zásadní rozdíly ve funkci a organisaci pojištění ve státech kapitalistických a ve státech spějících k socialismu. Abychom tyto rozdíly správně vystihli a pochopili, musíme si třebas jen v kostce všimnout historického vývoje pojištění aspoň v našich zemích.

Historickým východiskem pojištění vůbec jsou případy, kdy majetková potřeba vychází z utrpěné majetkové škody, nesouc se k jejímu odčinění, ať naturálnímu, t. j. k obnovení dřívějšího stavu, ať k náhradnímu, t. j. k zaplacení peněžní sumy. To je t. zv. pojištění proti škodě čili škodové. Teprve později se rozšířilo pojištění také na úhrady potřeb, určených abstraktně jistou sumou nebo dávkou peněžní, tedy na úhradu přejímanou pro případ úmrtí jisté osoby nebo jejího dožití se jisté doby, event. též pro případ úrazu nebo neschopnosti k výdělku. To je t. zv. pojištění osobní, zvláště životní. Oba tyto druhy pojištění jsou kryty širším, jednotným pojmem úhrady majetkové potřeby, jehož užívá i projednávaná osnova.

Pojištění bylo již od svých počátků především oporou malovýroby a obchodu, tedy vesměs živlů kapitalistických, a pracujícímu lidu sloužilo jen ve velmi nepatrném měřítku. V dobách počátků pojišťovnictví, spadajících ještě do éry řádu feudálního, bylo pojišťovnictví organisováno ve vzájemných pojišťovacích spolcích s charakterem sdružení převážně zájmových. Při přechodu od feudalismu ke kapitalismu začaly pojišťovací obchody provozovat vzájemné pojišťovny, jejichž činnost byla rozšiřována již na větší územní celky a ztrácela charakter zájmový.

V době, kdy kapitalismus přechází od malovýroby k velkovýrobě, zmocňuje se provozu pojišťovnictví kapitál finanční a jsou zakládány velké akciové pojišťovny, které - provozujíce pojištění jako t. zv. obchod absolutní ve smyslu obchodního zákona - stanoví pojistné podmínky tak, aby docilovaly co největších zisků. Když pak kapitalismus přechází do nejvyššího stadia, imperialismu, pronikají na naše území cizí pojišťovny a objevuje se dalekosáhlý vliv zahraničního kapitálu a zahraničních pojišťovacích koncernů, který značně narušoval náš hospodářský život.

Důvodová zpráva zachycuje možnost srovnat stav pojišťovnictví u nás statistickými daty z r. 1938 a uvádí:

V r. 1938 vyvíjelo na našem území činnost 52 velkých domácích pojišťoven a 17 velkých pojišťoven cizozemských. Z úhrnné pojistné částky životních pojištění koncem r. 1937 ve výši 13.442 mil. Kčs připadalo na domácí pojišťovny 9.078 mil. Kč, na cizozemské 4.344 mil. Kč. V pojištění proti škodám a úrazům v r. 1937 připadlo z úhrnu pojistného ve výši 792 mil. Kč na domácí pojišťovny 668 mil. Kč, na cizozemské 120 mil. Kč.

Původní smluvní pojistné právo - které bylo později na rozdíl od veřejnoprávního pojištění sociálního označováno jako "soukromé pojišťovací právo" - se vytváří zprvu bez státních zásahů. Rakouský občanský zákoník z r. 1811 se dotýká nahodile jen několika otázek. Leč ani obchodní zákon z r. 1862, č. 1/1863 ř. z., nezasahuje hlouběji do pojistného práva a svým ustanovením čl. 271 č. 3 prohlašuje převzetí pojištění za pevnou prémii za absolutní obchod. Toto ustanovení, prakticky omezující, ba vylučující pojištění t. zv. vzájemných pojišťovacích ústavů a umožňující přístup "obchodním zvyklostem", nikterak nepřispělo k úpravě pojistného práva, ale plně vyhovělo kapitalistickým kořistníkům a dravcům, kteří pod rouškou obchodních zvyklostí dosahovali při stanovení pojistních podmínek značných bezdůvodných a bezpracných zisků na účet drobných pojistníků.

Podstatněji zasahuje stát do smluvního pojištění teprve nařízením ministerstev vnitra, práv, obchodu a financí ze dne 5. března 1896, čís. 31 ř. z., o zakládání, zřízení a hospodaření pojišťoven, což je t. zv. pojišťovací regulativ. Jím byl zaveden státní dozor nad pojišťovnami, které se průběhem doby staly pravým eldorádem nesvědomitých a bezohledných kořistníků, a pojistné podmínky podrobeny státnímu schválení.

Během prvé světové války došlo k vydání zákona ze dne 23. prosince 1917, č. 501 ř. z., o smlouvě pojistné, s příslušnými prováděcími předpisy ve formě ministerského nařízení. Tento zákon po prvé stanoví závažný obsah pojistné smlouvy, ustanovení podpůrná a jisté předpisy na ochranu pojistníků. Za 17 let byl tento, ještě rakouský zákon novelisován a teprve tehdy nabyl v českých zemích účinnosti v celém rozsahu. Stalo se tak zákonem ze dne 3. července 1934, č. 145 Sb., o pojistné smlouvě, který na Slovensku nahradil ustanovení uherského obch. zákona z r. 1875 a platil na celém území naší republiky. Tento zákon ovšem ještě plně respektuje volnou soutěž mezi pojišťovnami a vyznačuje se komplikovanými a silně kasuisticky zabarvenými ustanoveními o placení pojistného, o prodlení pojistníků, o průpadech a odstupu od smlouvy a o formách a významu činnosti náborové.