Je nepochybné, že i v kapitalistickém pojišťovnictví se opětovně objevovaly snahy sladit a upravit zákonnou formou protichůdné zájmy pojistníků a pojišťoven a vyrovnat je aspoň do té míry, aby nepronikl do veřejnosti vykořisťovatelský charakter pojišťoven na straně jedné a pojišťovací podvody nesvědomitých pojistníků na straně druhé. Ježto však pojišťovnictví bylo prakticky v rukou několika kapitálově silných jedinců, bylo i výsledné pojistné právo jasným výrazem potřeb a hledisek vládnoucí tehdy kapitalistické třídy. To se projevovalo i v judikatuře, která byla poslušným nástrojem a ochráncem zájmů panující buržoasie.

Za kapitalismu bylo přímo typicky zneužito původní ušlechtilé myšlenky lidské solidarity a vzájemné svépomoci, na níž bylo pojišťovnictví založeno. Kapitalisté zakládali nové akciové pojišťovny a zmocnili se i vedení pojišťoven vzájemných. Pojištění se stalo jen bezohledným obchodem a prostředkem k vykořisťování důvěřivých příslušníků pracujících vrstev, které mnohdy přímo podváděli neodbytní a nesvědomití zástupcové a jednatelé, kteří si z cizích mozolů vytvářeli na provisi tučné t. zv. "štoky", zajišťující jim pohodlný život. Pojišťovny jsou klasickým příkladem, jak se svépomocné instituce přeměnou v útvary, ovládané finančním kapitálem, odcizily svému prvotnímu vznešenému poslání.

Tyto poměry panovaly u nás až do naší národní revoluce v r. 1945. Společenské a hospodářské strukturální změny rodícího se socialismu se velmi záhy projevily právě v oboru pojišťovnictví. Dekretem č. 103/1945 Sb. bylo ve smyslu košického vládního programu znárodněno pojišťovnictví, a 65 domácích i zahraničních, velkých nebo středních pojišťoven a 418 tuzemských pojišťovacích spolků bylo soustředěno do 5 velkých pojišťovacích ústavů, národních podniků. Z nich pak po únoru 1948 vznikl jediný celostátní pojišťovací ústav - Československá pojišťovna, n. p., která se účelnou decentralisací přiblížila pracujícímu lidu, jehož zájmům má především sloužit.

Celé naše pojišťovnictví bylo postaveno pod bezprostřední vliv socialistické společnosti, která pochopitelně sleduje jiné cíle než společnost kapitalistická. Změnila se tedy velmi podstatně funkce i forma pojištění a zintensivněl zájem státu na úpravě vztahů vyplývajících z pojistné smlouvy. Projevem tohoto zvýšeného zájmu státu je právě projednávaná osnova. Jí je vráceno pojišťovnictví svému původnímu poslání, t. j. opatřovat finanční prostředky na neplánované a neplánovatelné investice, potřebné k obnově výrobních prostředků, zničených nebo poškozených nahodilými událostmi. Naše pojišťovnictví je projednávanou osnovou plně zapojeno do služeb plánovaného socialistického hospodářství a je v něm vyjádřena Marxova myšlenka pojistného fondu.

Socialistické plánované hospodářství je založeno na účelné organisaci hospodářské činnosti. Základem celé existence je práce, jež znamená stálé přizpůsobování a přivlastňování si přírodních zdrojů za použití stále modernějších technických pomůcek a hlavně strojů. Průvodním zjevem této činnosti jsou ovšem škodlivé vlivy přírodních živlů nebo nehody. Je zřejmé, že v plánovaném hospodářství takové škody nesmějí rušivě zasahovat do plánů jednotlivých hospodářských jednotek a nesmějí narušovat životní úroveň pracujících. Zábranná opatření nemohou plně odstranit ničivé vlivy přírody, a proto je nutno, aby byly stále k disposici finanční a hmotné prostředky na rychlou obnovu hodnot zničených nebo poškozených živelními pohromami nebo nehodami.

Toho si všiml už Karel Marx při analyse "společného společenského produktu", vytvářeného socialistickou společností. Marx klade pojistný fond do prvé kategorie odpočtů, uskutečňovaných ze "společného společenského produktu", a to hned vedle ryze výrobních fondů: na náhradu spotřebovaných výrobních prostředků a na rozšíření výroby.

Existence pojistného fondu je při socialistickém vlastnictví odůvodněna nevyhnutelností plánování - železného to zákona socialismu - a zásadou hospodaření podle rozpočtu. Budování socialismu předpokládá rozšíření a zpevňování finančních plánů jednotlivých hospodářských jednotek. Jednou z nejtěžších úloh plánování je právě plánování nepředvídaných ztrát. Pojistný fond však umožňuje plánování takovýchto ztrát. O oprávněnosti existence pojistného fondu není dnes nejmenších pochyb, ale není jednoty v názorech na způsob jeho organisace. V podstatě jsou možné tři formy organisace samostatného pojistného fondu.

Prvá forma spočívá v tom, že se pojistný fond organisuje v rámci jednotlivého podniku samostatně. Je to t. zv. samopojištění, které ve své podstatě znamená decentralisovanou formu organisace pojistného fondu. Druhá možná forma organisace pojistného fondu - jako protiklad prvé - je přísně centralisovaná, to znamená, že škody se uhrazují z položky začleněné ve výdajové části státního rozpočtu. Tento fond je tedy tvořen z celostátních prostředků, a ne jen z příspěvků interesovaných podniků.

Při srovnání obou těchto forem organisace pojistného fondu, t. j. úplné decentralisace na straně jedné a přísné centralisace na straně druhé, se jeví jako nejúčelnější forma třetí.

V ní je pojistný fond ve své existenci a používání centralisován, ale tvoří se z decentralisovaných zdrojů. Tato třetí forma organisace pojistného fondu je právě pojištěním v dnešní obvyklé formě.

Dnešní pojišťovna, jakožto forma organisace centralisovaného pojistného fondu na účet decentralisovaných zdrojů, umožňuje však současně splnění další důležité funkce, směřující k zábraně škod využitím poznatků soustřeďovaných z mimořádně rozsáhlého okruhu své působnosti. V tom se odlišuje funkce pojišťovny v socialistickém zřízení od buržoasního pojišťovacího podnikání, které zábrannou činnost zpravidla vůbec neznalo.

Základní funkcí socialistického pojištění je tedy plánovitě shromažďovat finanční prostředky k tomu cíli, aby byly nahrazeny hmotné ztráty, způsobené živelními pohromami nebo jinými nehodami jak na socialistickém vlastnictví, tak na osobním majetku a osobních zájmech pracujících. Z uvedeného vidíme, že pojištění má v socialistickém zřízení svou národohospodářskou důležitost. Pravda, musí se přizpůsobit jak svou funkcí, tak organisací daným podmínkám, aby mohlo přispět k budování socialistického řádu. Pojištění v socialistickém zřízení se tedy stává službou pojistníkům a nástrojem budovaní socialismu.

Jestliže v socialismu není již protichůdných zájmů a většina výrobních prostředků přechází do rukou státu, je činnost pojišťovny zaměřena výlučně na nejlepší pomoc pojistníku, jímž ve většině případů bude stát, resp. jeho organické formy socialistického hospodářského podnikání. Proto také tam, kde převažuje obecný zájem, stává se pojištění povinným a vzniká dokonce přímo ze zákona, neboť je třeba plně a rychle uspokojit neplánovanou majetkovou potřebu, aby byla zajištěna plynulost výroby a plnění jednotného hospodářského plánu.

Jestliže tedy pojištění přestalo být podnikáním výlučně nebo aspoň převážně výdělečným a stalo se službou, prokazovanou veřejným ústavem pojišťovacím těm, které nutno pojištěním chránit před nahodilými majetkovými ztrátami, musilo dojíti i k zásadní změně právního pojetí pojistné smlouvy.

Likvidací soukromých pojišťoven a znárodněním pojišťovnictví odpadl prvek soutěžení mezi pojišťovnami, prvek nezdravého získávání pojistníků především za účely výdělečnými, a vymizely hluboké rozpory mezi zájmy pojištěnců a pojišťovnami.

Jestliže jsme vymýtili moment ziskuchtivosti se strany pojišťovny, odpadla i vzájemná nedůvěra stran, uzavírajících pojistnou smlouvu, která byla charakteristickým znakem smluvního pojistného poměru za kapitalismu.

Naše nové pojistné právo bylo přizpůsobeno hospodářské struktuře lidově demokratického Československa. Proto naše osnova zákona o pojistné smlouvě mohla opustit bezduchý formalismus a kasuistiku pojišťovacího práva států kapitalistických a omezit se na vytčení obecných základních zásad. Tyto zásady jsou nadto formulovány dostatečně pružně, aby bylo usnadněno a rozšířeno používání nových forem pojištění podle vývoje našeho národního hospodářství na jeho cestě k socialismu. Právní úprava podrobností byla tedy ponechána normám druhotným, prováděcím, zejména pojistným podmínkám, které bude lze snáze přizpůsobit okamžitým potřebám hospodářského a politického vývoje.

Osnova je rozdělena na 3 hlavní části: společná ustanovení, pojištění majetku a pojištění osob. Další, čtvrtá část obsahuje přechodná a závěrečná ustanovení a datum počátku účinnosti, 1. července 1951.

O jednotlivých ustanoveních se blíže žmiňovati nebudu, neboť podrobnosti byly zevrubně projednány na schůzi ústavně-právního výboru dne 14. prosince 1950. Tam byl vládní návrh zákona o pojistné smlouvě, tisk 540, v jednotlivostech i v celku bez změn schválen ve znění, jak se podává z předložené vám zprávy výborové, tisk 545.

Jménem ústavně-právního výboru tedy, paní a pánové, prosím, aby také plenum Národního shromáždění projednávanou osnovu jako zákon přijalo. (Potlesk.)

Místopředseda David: Ke slovu není nikdo přihlášen, rozprava odpadá.

Přistoupíme k hlasování.

Poněvadž není pozměňovacích návrhů, dám o celé osnově hlasovat najednou podle zprávy výborové. (Námitky Nebyly.)

Námitek není.

Kdo tedy souhlasí s celou osnovou zákona ve znění zprávy výborové, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

To je většina. Tím Národní shromáždění přijalo tuto osnovu zákona podle zprávy výborové.

Tím je vyřízen 2. bod pořadu.

Přistoupíme k projednávání třetího bodu pořadu, jímž je

3. Zpráva výborů hospodářského a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 541) o úkolech a organisaci pojišťovnictví (tisk 554).

Zpravodajem je posl. Štětka. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Štětka: Soudružky, soudruzi, paní a pánové!

Vláda předložila k ústavnímu projednání Národnímu shromáždění návrh zákona o úkolech a organisaci pojišťovnictví. Tím splnila jedno z usnesení IX. sjezdu naší slavné Komunistické strany Československa.

My, volení zástupci pracujícího lidu, projednáním a schválením tohoto zákona uskutečníme pro národní majetek Marxovu myšlenku pojistného fondu pro úhradu individuálně neplánovatelných škod a tím přispějeme k organisované zábranné činnosti proti těmto škodám.

Dovolte mi, abych alespoň v kostce vzpomněl historie vzniku pojišťovnictví u nás. Tak, jako družstevní hnutí vzniklo z myšlenky vzájemné svépomoci, bylo na této myšlence založeno u nás i pojišťovnictví, kterého bylo za kapitalismu zneužito ve prospěch finančního kapitálu a stalo se tak prostředkem obchodu kapitalistů a vykořisťování pracujícího lidu. Kapitalisté zakládali u nás akciové společnosti a jejich pomocí se zmocnili vzájemných pojišťoven, t. j. lidových, které si lid sám vybudoval a řídil. Tím se finanční magnáti stali pány nejenom peněžních ústavů a bank, nýbrž i vzájemných pojišťoven. Kapitalistické pojišťovny byly a jsou názorným příkladem, jak za kapitalismu svépomocné instituce, vybudované lidem, byly a jsou odcizovány svému původnímu poslání.

Jakým vývojem prošel u nás v prvé republice tento sektor? Na to je možno dát jednoznačnou odpověď. Jistě se nestalo náhodou, že mezi prvními vládními opatřeními v r. 1919 bylo vládním nařízením potvrzeno, že kapitalistické soukromé pojišťovny - i cizácké - se ponechávají v rukou finančních magnátů a že jejich existence jako vykořisťovatelů byla zabezpečena právní normou. Tak se stalo, že v Československu rostly soukromé pojišťovny jako houby po dešti, takže před znárodněním pojišťoven v r. 1945 bylo u nás v Československu 43 tuzemských pojišťoven a vedle toho, nebo lépe řečeno nad to ještě, 418 tuzemských pojišťovacích spolků. Dále zde byly československé stavy pojištění, t. j. 22 cizozemských pojišťoven, a z části tuzemské stavy pojištění, t. j. 6 tuzemských pojišťoven. Všechny tyto pojišťovny, ať měly jakékoli označení, byly ovládány finančními magnáty, a to z velké části - a možno říci z převážné části - zahraničním kapitálem.

Pomocí těchto pojišťoven a bank se v prvé republice stali finanční piráti skutečnými vládci Československa ve všech sektorech, ať finančních, hospodářských anebo kulturních. Podle toho také byla řízena celá politika při budování kapitalistického Československa. Podle jejich příkazů byly sestavovány vlády a dělaly se také vládní programy. Tyto pojišťovny přes to, že měly stamilionové reservní fondy, kryté t. zv. provozním finančním tajemstvím, byly subvencovány ze státní pokladny jednak bezúročnymi půjčkami, které se nakonec v závěrečných státních účtech projevovaly jako splacené, a to bez peněz, jednak odpisem daní a konečně deseti a stamilionovými subvencemi. Stačí snad, když vzpomenu krachu pojišťovny Fénix, který byl nakonec uhrazen ze státní pokladny částkou 500 milionů Kč z prostředků vydřených na pracujícím lidu zvýšením spotřebních daní.

V lidových vrstvách se za doby první republiky stalo příslovečným rčení, že "svobodný" občan mohl být "svobodně" pojištěn od narození až do své smrti se vším všudy. Musel však nejen podepsat pojišťovací smlouvu, nýbrž platit také pojistné prémie, vypočítané podle t. zv. rebusového klíče, při čemž pojistník při uzavírání smlouvy ani nevěděl, kolik na ně bude platit. Bylo mu vtloukáno do hlavy, že bude v pojistném případě brát velké peníze, což vedlo k tomu, že mnoho lidí takto podvodem pojišťovaných strkalo hlavu do oprátky, aby zachránili alespoň něco z majetku pro své rodiny.

Soukromé pojišťovací kanceláře, které si vybudovaly kapitalistické pojišťovny, a jejich pojišťovací agenti se stali postrachem našeho lidu, zejména našeho venkovského lidu, který se mnohdy z neznalosti dal nachytat na velké sliby a výhody kapitalistických pojišťoven, aby nakonec přišlo to, co za kapitalismu přijít muselo, t. j. velké zklamání, nastal-li pojistný případ, který měl být odškodněn. Naproti tomu však soukromé pojišťovací kanceláře a pojišťovací agenti byli pro finanční kapitalisty opěrným pilířem a byli proto chráněni státním aparátem, ať šlo o policii, četníky nebo soudy, i když se dopouštěli vyložených podvodů. Kapitalistické pojišťovny byly zajišťovnami pro zkrachované zhýralé synáčky z buržoasních rodin, k ničemu se nehodící.

Teprve osvobozením Československa slavnou Rudou armádou v r. 1945 a sjednocenou silou dělnické třídy pod vedením komunistické strany byl vydán dekret presidenta republiky č. 103/1945 Sb. o znárodnění soukromého pojišťovnictví, které bylo soustředěno do pěti pojišťoven. To byl první krok na cestě k zjednodušení pojišťovnictví. Bylo to však kompromisní řešení, které bylo taktickým ústupkem reakčnímu vedení některých politických stran ve vládě NF. Reakční vůdcové, Zenkl a společníci, doufali, že pomocí svých věrných ve všech sektorech, a také v pojišťovnách, se jim podaří brzdit vývoj v Československu na cestě k socialismu. Podle připravovaného pučistického plánu chtěli zvrátit celý náš vývoj na cestě k socialismu, ale vítězný únor 1948 udělal jim jednou provždy tlustou čáru přes jejich reakční plán. Vítězný únor umožnil zřízení jedné pojišťovny v Československu, s oblastí v Bratislavě, jak bylo původně plánováno. Tím byla odstraněna v našem pojišťovnictví nejenom nezdravá konkurence, ale byly vytvořeny předpoklady pro zcela novou organisaci vnitřní a vnější činnosti v pojišťovně.

Podle vládního návrhu zákona má působit na celém státním území jedna pojišťovna a jedna zajišťovna. Tato nová organisace umožňuje pojišťovně poskytovat při snížení osobní a věcné režie co nejširší pojistnou ochranu a vyvíjet co nejúčelnější zábranu a ochrannou činnost ve prospěch pojistníků.

Dnes prováděná racionalisace provozu pojišťovny se projevuje v podstatném uvolňování pracovních sil, jež jsou převáděny do jiných hospodářských úseků, a i v uvolňování provozoven. Takto vytvořenému stavu pojišťovnictví je však nutno dát nový normativní základ. Dosavadní předpisy o pojišťovnách nejsou namnoze v souladu s jeho dnešním stavem. Hlavní nesoulad nutno spatřovat v tom, že presidentský dekret č. 103/1945 Sb. předpokládá existenci několika pojišťoven národních podniků, kdežto z existence jediné pojišťovny, vytvořené jako národní podnik, plyne zcela odlišné pojetí norem o organisaci pojišťovnictví. Je proto nutno upravit vnitřní právní poměry pojišťovny obdobným způsobem, jako se stalo u národních podniků průmyslových. Rovněž dosavadní předpisy dozorčího práva vyžadují naléhavé změny.