Třídní protiklady se ještě více zostřují. Imperialistická politika přípravy a rozněcování nové války světové, nástup proti životní úrovni a demokratickým právům pracujících vyvolávají stále větši odpor lidových mas. Vrůstá stávkové hnutí v Americe, v Anglii, ve Francii, v Italii a v jiných kapitalistických státech, neustále sílí boj pracujících proti politickému a hospodářskému teroru, a právě v těchto dnech jsme svědky krásného zjevu, odporu pracujícího lidu Barcelony a Španělska proti Francovu fašistickému teroru.

Stále širší masy pracujících začínají chápat, že boj za jejich vlastní životní zájmy je nerozlučně spojen s bojem za mír a proti horečnému zbrojení, ve kterém se předhánějí američtí podněcovatelé války.

Dnes, kdy osud Lidic se stal osudem tisíců korejských dědin a měst, národy celého světa musí poznat ty, kteří nesou zodpovědnost za útrapy sirotků, za slzy matek, za krev milionů pokojných lidí. Mezi osudem Lidic a mezi osudem Fenjanu je přímá souvislost. Ti, kteří nyní posílají zbraně a potravu pro děla Mac Arthurovi, pomáhali kdysi Hitlerovi dusit čs. lid. Jsou to americké trusty, které potřebují válku k tomu, aby dosáhly milionových nadzisků a aby okrádaly jiné země. Krvavá fašistická diktatura vždycky byla a zůstane jejich oblíbenou zbraní. Ne náhodou poskytovaly americké monopoly přímou podporu Hitlerovi a Gestapu, obětujíce miliony marek Hitlerovi na to, čemu Himmler říkal t. zv. speciální práce. Největší bankéř Wall Streetu Morgan věděl, proč jeho společnosti v Německu (Lorenz a Max Genetz a jiné) pravidelně poskytovaly prostředky Himmlerovi. Krev národů se proměňovala v zisky dravčí kliky z Wall Streetu. Když fašistické hordy deptaly svobodu a nezávislost evropských národů, američtí bussinessmani nemohli zatajit své nadšení nad prací hitlerovských katů. Ani hrůzy Osvětimi a Majdanku, a ani krev, prolitá americkými vojáky v druhé světové válce, nic, pravím, nic nepřekáželo americkým monopolům spolupracovat s Hitlerem. Zatím co národy protihitlerovské koalice, v čele se Sovětským svazem, vedly osvoboditelský boj proti fašismu, americké monopoly nepřestávaly zásobovat válečný stroj Německa.

Nejdůležitější válečné materiály přicházely z Ameriky pro Hitlera přes Španělsko, Turecko, Švédsko a Portugalsko. V samotném Německu pracovalo jen v r. 1943 pro Hitlera 278 firem, kontrolovaných americkým kapitálem. Spousty poboček amerických monopolů zásobovaly hitlerovskou armádu v okupovaných zemích. Nebývalé zisky proudily do rukou amerických magnátů. Jen v roce 1940 zisky Fordových kolínských závodů stouply dva a půlnásobně. Rockefellerovské společnosti v Rumunsku soustavně překonávaly program těžby nafty. V r. 1943 zvýšila Rumunsko-americká společnost, pobočka americké Standard Oil, svůj kapitál o 6¹/₂ miliardy lei. Oddělení amerických bank Morgana a Rockefellera na území okupovaném Němci pokračovala ve financování Hitlera a dodávala německým orgánům nejcennější hospodářské i vojenské informace. Ani jeden podnik v Německu, spojený s Američany, anglo-americké letectvo nebombardovalo.

Zatím co některé německé koncerny celkem spokojeně po celou válku vyzbrojovaly hitlerovské katy, řada podniků v ČSR - Škodovy závody, býv. Baťovy závody a jiné, byly podrobovány nejkrutějšímu bombardování, a to nejen několik dní, ale několik málo hodin před vítězstvím. Imperialisté chtěli zbavit naši vlast i jiné průmyslové země průmyslu, aby jim lehčeji vnutili svou t. zv. pomoc po válce. Po dobu celé války americké monopoly počítaly s oslabením Sovětského svazu ve válce, chtějíce uzavřít separátní mír s Německem a když dohřměla gigantická bitva pod Stalingradem, která znamenala soumrak německo-fašistické armády, vládnoucí kruhy Ameriky zachraňovaly fašismus.

Jaký je konec kapitalismu a těch, kdo s kapitalismem se spojili, jak na to právě přede mnou poukázal pan posl. generál Hložek, dokazuje nejlépe titovský režim v Jugoslavii. Tento režim je nepřítelem všech mírumilovných národů světa a svou vlastní činností dokázal, že je největším nepřítelem vlastního lidu. Pro nedostatek surovin pracují jugoslávské závody jen na jednu čtvrtinu výrobní kapacity. Zemědělská výroba klesla na 30% a přináší pro státní rozpočet schodek 60 miliard dinárů. Při tom roste v Jugoslavii nezaměstnanost. Jen v loňském roce bylo propuštěno 120.000 dělníků z průmyslu a 49.000 stavebních dělníků. V období od r. 1945-49 se zvýšily ceny denních potřeb v titovské Jugoslavii sedminásobně.

Jakým výrazným kontrastem je na pozadí hladu a bídy v kapitalistickém světě růst blahobytu pracujících v Sovětském svazu a v lidově demokratických zemích! Prostředky ze státního rozpočtu jsou zde vydávány nikoliv na výrobu děl, tanků a atomových pum, nýbrž na mírové budování. Další, po válce už čtvrté snížení maloobchodních cen potravin a průmyslového zboží je dalším potvrzením moci socialistického hospodářství a péče sovětského státu o potřeby sovětského lidu.

I z jiné veliké země tábora míru, z lidové Číny, přicházejí radostné zprávy. Zatím co v minulosti museli čínští dělníci pracovat pod dozorem japonských, britských a jiných dozorců, popoháněčů a techniků, vychovává si dnes Čína s pomocí Sovětského svazu své vlastní techniky a odborníky a Čína se dnes rychle před našima očima mění v moderní, pokročilý průmyslový stát. Ve stejné míře se otevírá perspektiva pro používání moderních method v čínském zemědělství.

Nemálo dokladů možno uvésti o obětavosti čínských dělníků. Příklad takové krásné obětavosti dali dělníci továrny na dynama v Mukdenu, kterou Japonci těžce poškodili těsně před svým zhroucením. V srpnu 1945 se pokoušel Kuomintan v této továrně znovu zahájit výrobu. Ale po roce se toho vzdal a prodal převážnou většinu strojů. Továrna byla zavřena a dělnictvo propuštěno. Po osvobození Mukdenu dne 1. října 1948 vrátilo se 14 dělníků zpět do závodu. Vytáhli ze sutin zbytky 40 strojů. Pouze pět z nich bylo upotřebitelných. Za šest měsíců bylo již 14 strojů opraveno a 45 dělníků vyrábělo první malá dynama. Po 12 měsících bylo v chodu už 180 strojů a zaměstnáno 700 dělníků. A dva roky po osvobození vyrostla továrna ve veliký závod s 280 stroji a více než 1000 dělníky. V Mandžusku se od června 1948 zdvojnásobil počet dělníků postátněného průmyslu ze 429.000 na 900.000. Výroba všech závodů daleko převyšuje výrobní čísla z doby japonského a kuomintanského režimu. Za to dlužno vděčit především "hnutí hrdinů práce", které bylo vyvoláno mukdenským soustružníkem Čao-Kou-Yu. Dnes se toto hnutí rozšířilo po celé Číně. Dnes už mnoho tisíc čínských dělníků, mužů i žen, mladých i starých, nese titul "Hrdina práce", protože zavedli nové pracovní methody nebo zlepšení svých nástrojů a tím zvýšili produktivitu práce ve službách celého národa.

A jak je tomu, paní a pánové, u nás? Vidíme před sebou stále zřetelněji kontury Zlatého věku našeho českého a slovenského národa. Nikdy, ani za oněch časů krále Holce, nežil tak dobře náš pracující člověk. Nikdy nesnědl tolik masa a másla, nikdy nekupoval tolik knih a nikdy ve školních lavicích nesedělo více našich dětí nabírajících z nepřeberné studnice vědomostí. (Potlesk.) Nikdy neměli naši lidé smělejší a svobodnější perspektivy budoucnosti. (Potlesk.) Ale to je teprve první pětiletka, první, po které přijdou pětiletky další s rozletem ještě prudším. Domýšlíme-li tuto perspektivu, musí se nám až zatajit dech. Ale víc než perspektiva přeplněných stolů nás musí vzrušit a udivit očekávání prudkého tvůrčího boje s překážkami, ušlechtilé zápolení lidské vůle a umu, cvičení jeho nejvznešenějších vlastností v boji s přírodou a živly. Představa života tak zaplněného a činorodého zastiňuje poesii našich dětských snů a dobrodružství, která tak krásně si vymýšlel Julius Verne.

Mnohdy si ani neuvědomujeme, v jaké době žijeme a skoro příliš samozřejmě přijímáme věci, nad kterými bychom se po zásluze měli každodenně podivovat jako nad zázračnými kousky čaroděje. V bratrském Sovětském svazu zakously kyklopské bagry svá kusadla do matičky země a lidmi se zahemžily grunty prvních staveb stalinské epochy. Tak před našima očima se utopie a dávné sny lidstva transformují do výpočtu přemístěných kubíků, přepažených veletoků a nových obrovských měst.

Před čtyřmi stoletími Tomáš Moore vymyslel báječnou zemi Utopii, na kterou vyslal svého Rafaela Hytleodea, "muže výtečného", aby z cesty přinesl a zvěstoval lidem skomíravě živořícím zvěst o zemi šťastných lidi, žijících ve společném vlastnictví majetku, naprosté rovnosti a svobodě. Dnes už se tužby lidstva nemusejí upínat k utopii ležící kdesi v dálných mořích. Dnes už není nutné, aby Tomáš Campanella umisťoval svůj slunečný stát do vymyšlené ceylonské země Taprobanu, dnes není nutné, aby Cabet vymýšlel svého lorda Carisdalla a posílal ho do báječné Ikarie "vzdálené šest hodin plavby od východního břehu Marvolie". Taková země leží dnes mezi 77^o 43´ severní šířky u Čeljuskinova mysu a 35^o 08´ severní šířky u města Kušky. Jeho západní hranice začíná v Gdanském zálivu a nejvýchodnější končí na Děžněvově mysu v Beringově moři. (Potlesk.) V této zemi se mění ve skutek vše, co bylo reálné ve vznešených a zmatených tužbách utopistů.

Kolik přišlo v poslední době vzrušujících zpráv ze Sovětské země! Tisícikilometrový kanál z Amu-Darji do Kaspického moře, průplav Volha-Don... Krásně a mnohovýznamně nám zní slova, která jsme dříve neznali: Uzboj, Tahia-Taš, Moločnaja, Cymljanskaja. A není-li duše vaše na troud a úhor vysušená, pocítí nad těmito zprávami něco ze vzrušené radosti dětí, které se po letní bouři vyhrnou na náves a proti kalným potůčkům teplé deštivé vody v horečném chvatu, ale s vážným soustředěním dospělých buduji přehrady, jezy a prohrabují kanálky.

Slyšeli jsme znova i známá jména: Stalingrad, Záporoží, Kachovka, Kalač, Kujbyšev. Ale tu si musíme opravit obsah těchto slov. Stalingrad, na příklad, to není už jenom Caricyn, kde Stalin řídil boj s kontrarevolucí, to už není jenom město-hrdina, kde se rozhodl osud druhé světové války, to už není jenom město neméně hrdinské znovuvýstavby. Dnes slovo Stalingrad znamená několikakilometrovou přehradu na Volze, obrovská zdymadla, přes která padá s řevem veletok vod, miliardy kilowatt energie, miliony hektarů zavlažené stepi, lidi, kterým je práce mnohem víc než prostředek k obživě, lidi s jinými vztahy k sobě.

Ani u nás nebylo jinak. Ještě před sto lety psal Klácel své listy Boženě Němcové o socialismu a komunismu. Končily těmito slovy: " ... Kýž jen desátý díl nákladu na zhoubné války vedeného obrátí se na tiché působení vědy a osvěcování a šlechtění lidských myslí. Drahá sestro, pohnutým srdcem hledím na ubohý svět, jenž by mohl tak snadno být rájem, kdyby lidská hloupost a marnost byla přemožena a vytisknuta z bran vedoucích do města božího". Ti nejlepší z našich lidí v tehdejším malém českém životě snili také o šťastném a svobodném světě, kde pracné výdobytky lidského usilování nebudou obráceny na přípravu nových a nových válek. Oč konkrétnější a věcnější jsou sny naše, nás, lidí z druhé poloviny dvacátého století, lidí z doby stalinské epochy. My můžeme toužit po tom, abychom na vlastní oči uviděli třeba kanál, který dnes hloubí sovětští lidé nikoli někde v Utopii, nýbrž v ukrajinském Záporoží - kanál tak hluboký, že by se do něho uschoval dvacetipětipatrový mrakodrap a jeho hladinu by dál čeřil jen stepní vítr. Ten nebo onen z nás na vlastní oči uvidí jezera vytvořená na Volze lidskou rukou, která jsou tak veliká, že by se do nich ukryla celá naše Morava. Čteme a ve filmu jsme viděli bagr, který pro stavby stalinské epochy sestrojila novokramatorská továrna a jenž je vysoký jako desetipatrový dům a jehož lžíce jedním vzmachem zabírá patnáct krychlových metrů. Víme o tom, že již dnes se tam zelená podrost lesních pásem několikrát delších, než je naše republika. Ten nebo onen z nás bude se procházet nově vysázenými šumícími lesy, které by beze zbytku pokryly evropské státy, jako je Belgie nebo Holandsko.

Ale my, paní a pánové, nemusíme cestovat do Sovětského svazu. Začtete-li se na příklad do referátu Gustava Bareše o perspektivách, které očekávají naši Prahu, musí se vás zmocnit pocit radostného vzrušení a chuť potýkat se s úkoly tak velkými a smělými. Není to jenom ona perspektiva budoucí velikosti. Již dnes a na vlastní oči můžeš vidět most, který je součástí plánu na přestavbu Prahy, vlastníma ušima uslyšíš pneumatická kladiva, která prokousávají tunel pod letenskou strání a letenská pláň již dnes přestává být smutným skladištěm. Nezůstane však jenom při Praze; všechna naše města i dědiny naší vlasti vykvetou do krásy dosud nevídané. I u nás konečně, v době velmi dohledné, vyrostou smělé stavby vítězného socialismu. (Potlesk.)

Jsou ovšem na světě ještě váleční štváči. Jen tak je možné, že v roce prvních staveb nového řádu, jemuž války budou tak nepovědomy, jako je nám lidožroutství, mohl imperialismus ještě rozběsnit válku a smrtonoš Mac Arthur popelem, struskou a krví pošpinit a zhanobit jitřní zem korejského lidu a uvrhnout velkou hanbu na americký národ. Ale viděli jsme, jak žhářům, kteří se přiblížili k asijskému kontinentu, aby podpálili dynamitovou šňůru vedoucí k nové světové válce, šlápli na paličskou ruku a nyní je tvrdě a bez lítosti bijí přes podlou tvář. Ale co vlastně chtějí tito, s odpuštěním, lidé? Věc vlastně doufají, když slibují krev a zase krev, pot, bídu, hlad a válku? Dnes, v době, kdy lidstvo má před sebou již jasný obraz země bez válek, země štěstí, připomíná nám tato společnost čeleď pravěkých veleještěrů, obludných a hrozných, kteří se vyhrabali ze svých teplých bahnisek, aby strašili lidi a děti ze spánku. Dnes, v roce 1951, je nutno stále ještě bojovat s tímto anachronismem, s tímto stále barbarštějším, kuplířštějším a podlejším světem, kde přátelství předpokládá dobře platit dluhy, kde čas i láska jsou peníze. A my musíme v zájmu míru a zachování lidského rodu bojovat s těmito kazimíry, kteří již lidstvu nemohou nic dáti, kteří již ničím nemohou zapálit a nadchnout lidská srdce.

Víme, že marné je jejich běsnění. Zmizí v nenávratnu právě tak, jako brontosaurové. Právě tak v nenávratnu zmizí i zrádná emigrace, která se sama svou činností odsoudila k zániku. A někdy za sto let, v době, kdy už se budou zelenat sady na Turkmenské poušti a ohýbat větve stromů pod tíhou pomerančů a fíků, v době, kdy se budou bělat chomáčky bavlny na nedohledných polích a nekonečná stáda pást na šťavnatých lukách, na kterých ještě dnes velbloud křičí žízní, tenkrát bude pan učitel ujasňovat dětským mozkům pojmy, které jim budou tak zvláštní a cizí, pojmy, kterým už nebudou rozumět, pojmy, jako kapitalismus, válka, Wall Street, krise, nezaměstnanost. A možná, aby jim usnadnil chápání, přinese a na tabuli rozvěsí životní fotografii některého z význačných představitelů dnešního válečného tábora, fotografii, na niž se budou děti dívat s týmž podivem, s jakým hledí naše děti na vykopávky z Pompejí.

Náš státní rozpočet na letošní rok, exposé pana ministra Kabeše a nedávné projevy pana presidenta i ostatní projevy na ÚV KSČ nám ukázaly, jaká je naše budoucnost. Svět užasne nad novými a novými stavbami nové mírové epochy, závodícími mezi sebou smělostí. Svoboda, Král, Bouček a jiní úderníci a stachanovci dobudou nových rekordů osvobozené práce. Vysokým tahem bude hořet náš život okysličovaný do prudšího plamene odhodláním mír vybojovat a zadržet šelmy války v pomezí jejich džungle a odkázat je tam, kam patří. A na straně tohoto boje jenom nalezneme naše štěstí. Lidské štěstí je v boji a zápolení za správnou věc. Jak to kdysi řekl Goethův účtující Faust v knize, vydané v Lipsku, která však nesmí být kolportována v záp. Německu pana Adenauera: poslední závěr moudrosti je ten: Jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den. (Potlesk.)

A proto poslanci čs. strany lidové budou rádi hlasovat pro náš státní rozpočet na r. 1951, pro rozpočet míru, rozpočet budování. (Hlučný potlesk.)

Podpredseda Žiak: Nasleduje 15 minútová prestávka.

(Schůze přerušena v 10 hod. 28 min. - opět zahájena v 10 hod. 48 min.).

Podpredseda Komzala (zvoní): Zahajujem prerušenou schôdzu. Ďalším prihláseným rečníkom je pán posl. dr. Klinger. Dávam mu slovo.

Posl. dr. Klinger: Paní a pánové!

Nás rozpočet je rozpočtem míru a socialistického budování státu. Jeho cílem je péče o člověka, o jeho život vyplněný radostnou prací v celé jeho šíři. To, že se chceme v nejbližší době věnovat tvořivé práci, ovšem neznamená, že jsme pacifistickými snílky. Pracující lid obou našich národů, který převzal odpovědnost za mírovou výstavbu státu, je pevně odhodlán bránit výsledky své práce a socialismu. Naši pracující jsou rozhodnuti bojovat v bratrském svazku se Sovětským svazem a zeměmi lidové demokracie za mír, poněvadž lidé, kteří chtějí budovat lepší život, mír potřebují. Ale všechen náš lid je připraven bojovat také proti každému, kdo by chtěl ve válce nás připravit o naši státní svrchovanost.

A proto bedlivě sledujeme, odkud nám hrozí nebezpečí. Vidíme, že mír celého světa ohrožuje útočná politika Američanů a jejich vasalů. Na Dálném východě válku rozpoutali, v Evropě ji chystají. Jejich rozpočty počítají s válkou, s ničením životů milionů lidí; neboť zabíjení a zbrojení je jediným jejich prostředkem, jak by udrželi nebo zvýšili své bezpracné zisky.

Úzkost o nadzisky je straší již od Velké říjnové revoluce a od skončení první světové války. Proto umožňovali růst Hitlera a jeho zločineckého aparátu. Proto mohl fašismus za jejich falešné diplomatické hry napadnout Polsko a Československo, aby měl výzbroj a nástupový prostor na SSSR. A proto nakonec pustili se řetězu fašisty proti SSSR, aby se zbavili ve vražedné válce jednak aspiranta na vůdcovství světa Hitlera a na straně druhé Sovětského svazu, jakožto představitele nového spravedlivějšího světového řádu, než je jejich zahnívající imperialismus. Když se pak ukázalo, že jejich výpočty jsou pochybné, smlouvali s Himlerem o zabezpečení esesáků po válce a zdržovali druhou frontu. I tu zjistili, že jejich naděje jsou liché. Proto po vítězném boji, jehož největší tíhu nesl Sovětský svaz, začali obcházet podepsané dohody. Používají stejných method Hitlerova politického vydírání a opatřili si hlasovací mašinu v OSN. Proto také živili pomstychtivost v poražených fašistech, aby tak dali základ k remilitarisaci Japonska a pruských junkerů. A proto se také pokusili o potlačení veta v Radě bezpečnosti, a proto se snaží přeměnit Organisaci spojených národů v protisovětský tábor. A proto také znajíce smýšlení lidu odkládali odpověď na návrh Sovětského svazu na svolání Rady zahraničních ministrů. Žádajíce různá vyjasnění a vysvětlení, získávali čas. Ale i to přesto a pod tlakem veřejného mínění došlo k poradám náměstků ministrů zahraničních věci čtyř velmocí. Opět kličkují, avšak zástupce SSSR Gromyko odkrývá před celým světem jejich falešnou hru. A jsouce usvědčeni drze doznávají, že nechtějí jednat o remilitarisaci.