Každý, kdo sleduje politiku imperialistů a správně uvažuje, vidí, že remilitarisace je součástí dlouhodobého plánu imperialistů.

Duchovním otcem remilitarisace se stal Churchill svojí řečí ve Fultonu r. 1946, kdy volal po spojenectví Velké Britannie a USA proti "vzrůstajícímu ohrožení a zkáze křesťanské civilisace ruským komunismem".

Kmotrem remilitarisace se stal generál Clay, který, maje příkaz k rychlé rekonstrukci německého vojensko-průmyslového potenciálu, neprováděl demontáže a dekartelisaci továren podle podepsaných dohod, ba naopak, začal záměrně osvobozovat nacisty a dosazoval je do průmyslu. Navázal styk s hitlerovskými generály, pohodlně žijícími v zajateckém táboře Königsteinu, Halderem, von Schwerinem, Stupfem, Guderianem a Manteufelem. Pod rouškou sepsání válečných dějin pověřil je sepsáním zkušeností v bojích proti SSSR. Tito junkerští oficíři vypracovali mu hned operační plány budoucí války. Vydal dekret o denacifikaci, která vlastně zatěžovala masové propouštění nacistů a přivedl na místa v koncernech a monopolech bývalé nacisty. Dělal svoji práci nenápadně, ale zato tím důkladněji a dovedl do pletich USA zatáhnout i francouzské i anglické politiky a vojáky. Začal do Trizonie dopravovat zbraně. Nepodařilo se mu však zapřáhnout do remilitarisační káry dokaře v anglických, francouzských, belgických a italských přístavech, kteří první odmítli vykládat zbraně pro agresi a stávkovali. Stávkovali však i dělníci v Birminghamu, Liverpoolu, Walesu, v Paříži, v Lille a v Modeně a jinde v průmyslových centrech zemí Atlantického paktu. Pracující všech zemí západu vedeni vědomím mezinárodní solidarity a přesvědčeni, že jedině mír zaručuje jim pokrok a sociální rozvoj, mařili a budou drtit přípravy k válce.

Pěstounem remilitarisace se stal vysoký americký komisař McCloy. Z dobře psychologicky připravené situace začal budovat západní Německo jako předmostí americké agrese. Vykonávaje příkazy svých chlebodárců, řídil věci tak, že proti vůli německého lidu zůstaly ocelárny, doly a těžký průmysl v Porúří v majetku soukromníků a nebyly znárodněny. Zachránil tím nejen dřívější americké investice, ale zajistil a skupováním akcií dále rozšířil vliv Wall Streetu na monopoly a učinil z nich výzbrojní základny. Zákazem obchodu s lidově demokratickými státy a jinými zásahy způsobili pomocníci McCloye, že před rokem bylo v západním Německu 3 miliony nezaměstnaných.

Hlad a bída západoněmeckého lidu má naplnit kasárna budoucího Wehrmachtu.

Generálové by tedy byli. Byly by i základny.

Je ale sháňka po dalších žoldácích. Buržoasní americký, anglický, francouzský i neofašistický tisk Adenauerovy vlády, jejich rozhlas a film vedl usilovnou kampaň za remilitarisaci západního Německa. A tak remilitarisace přestala být pokoutním obchodem a je konjukturálním žebříčkem kariér válečných zločinců z Hitlerova generálního štábu v čele s Guderianem a bývalým náčelníkem Afrika-Corps generálem Speidelem a bývalým šéfem operačního oddělení nacistického generálního štábu generálem Heusingerem. Na příkaz amerických úřadů přijelo do západního Německa 26 důstojníků Hitlerova letectva v čele s generálem Gallandem. Když Adenauerův poradce von Schwerin předčasně vyžvanil, že západní Německo by mohlo zmobilizovat 3,5 mil. mužů, Američané ho vyhodili. Ale on se neztratil. Byl jmenován velitelem tzv. "jednotek pracovní služby", zformovaných v britském pásmu. Je jich spolu s jednotkami americkými, krytými jmény policejní služby, železniční a pohraniční stráže, zvláštních strážních oddílů, dohromady asi 390.000 a asi 25.000 důstojníků. Slouží v nich podle úřední zprávy "zavlečené osoby". Nepochybujeme o tom, že se tam "dali zavléci" i zenklovci, lettrichovci a ostatní dezertéři. Všichni bývalí nacisté, esesáci, běženci a dobrodruhové mají být předvojem. Nechtějí však tímto předvojem kapitalistických smrtihlavů být uvědomělí lidé ze západního Německa. Jejich schůze, jejich protesty a stávky, tovární zdi popsané nápisy "Ami go home" (Američané, jděte domů) a "Ohne uns" (bez nás) jsou dostatečně pádnou odpovědí na konečný výsledek remilitarisačního úsilí agresorů, ale i zahanbující odpovědí na činnost našich quislingů.

Je však sháňka i po zbrojařích. A tak z Landsbergu, odkud před 30 lety byl propuštěn na intervenci zbrojařů Hitler, propouští nyní McCloy a generál Handy Hitlerovy zbrojaře.

McCloy propustil po poradě s anglickými a francouzskými ministry Alfreda Kruppa, v jehož továrnách umíraly tisíce zavlečených cizinců a válečných zajatců. Vrátil mu i původně konfiskovaný majetek. S ním pak propustil i jeho ředitele Friedricha von Bülowa, hlavního vojenského a politického pověřence Kruppových závodů a spojku mezi Gestapem a SS a Ericha Müllera, člena ředitelství, vůdce branného hospodářství a Hitlerova poradce pro zbraně a munici. Byl propuštěn i profesor Messerschmidt, bývalý osobní přítel Hitlerův.

Byli by tedy generálové. Byli by i jejich pomocníci. Byli by i zbrojaři, ale mají-li plnit svůj úkol, musí mít zbrojovky. A tak tedy obnovili Kruppovy závody na výrobu tanků "Panther". Firma Motorenbau Wolf und Söhne na Rýně pracuje na těžkých motorech pro tanky. Závody Kenne v Hamburku konstruují tanky a hutě Konkordia zhotovují na ně pancéře.

Messerschmidtovy továrny v Augsburgu konstruují letadla. Továrna Schieding v Kolíně n. Rýnem zhotovuje kompresory pro letadla. Chemické závody Hollmag v Mannheimu vyrábějí střelivo a bojové plyny. Optické závody Steinhall v Mnichově konstruují nové periskopy pro americké ponorky. Ve všech těchto závodech pracují dělníci za přísného vojenského dozoru, pod terorem a s nechutí. Ale tam, kde mohou pracující alespoň trochu promluvit, ukazuje se druhá tvář remilitarisace, které se násilníci bojí. Tak závodní rada a mladí dělníci z Maxmiliánovy hutě Sulzbachu vyzvali osazenstvo závodu k odmítnutí práce na výrobě výzbroje a ve zvláštních směnách.

V západoněmeckých městech Fürthu, Gelsenkirchenu, Mühlheim-Spelldorfu a Hannoveru ustavili dělníci akční výbory proti remilitarisaci. Proti ní se vyslovila i závodní rada závodu Bosch v Bamberku a vyslovilo se 94% osazenstva téže firmy ve Stuttgartu proti Adenauerově válečné politice a 84% dělníků v norimberských závodech "Vereinigte Westdeutsche Halbzeugwerke" a žádají stažení okupačních jednotek. Přes 10.000 dělníků tří velkých automobilek v Brémách stávkovalo. A jiné a jiné stávky jdou. Mají přece jen remilitanti své starosti, nehledě k tomu, že mají i jiné tahanice mezi sebou.

K remilitarisaci materiálové však patří i remilitarisace ducha. A tak za podpory Adenauerovy vychází na př. kniha Ericha Kaufmanna, nazvaná "Podstata mezinárodního práva", kde se praví: "Vítězná válka a nikoliv pospolitost lidí svobodné vůle je ideál společnosti. Ve válce se projevuje pravá podstata státu. Válka je jeho vrcholnou funkcí". Nebo vychází kniha leteckého piráta majora Luftwaffe, Hanse Ulricha Rudela, nazvaná "Trotzdem" (Přesto), kde autor dokazuje, že přes všechna zničení i přesto, že prohráli nacisté první dvě kola, musí chystat třetí.

A aby vyhlídky byly co nejlepší, založil Wolfgang Hedler na přání remilitantů žumpu na šíření nacismu "Hedler-Jugend", jejíž zkratka H. J. - ha jot, jak se volala Hitler-Jugend - je jasná. Ale manifestační pochod západoněmecké mládeže v Berlíně však svědčí o jiném, než o tom, že by jed nacismu působil mezi německým lidem a zejména mezi jeho mládeží.

Yankeeové mohou být dobrými obchodníky. Rozhodně jsou však špatnými psychology. S každým jejich brutálním zásahem do osudu národů roste odpor proti nim. Vůli lidu na západě nezlomí, kdyby sebe více podpláceli jim přisluhující vlády, protože boj lidí na západě není veden dolarem, ale živen vůlí rozhodovat o svém osudu, a protože znají jiný a lepší způsob života, než který jim chce vnutit kořistnictví několika amerických rodin. Zjišťují ho v Sovětském svazu a v zemích lidové demokracie a nedají se odvrátit v úsilí po dosažení této životní míry opravdu ničím. Nepředělá je ani nový führer generál Eisenhower, organisátor válečných připrav a vrchní velitel všech vasalských žoldáků.

Ve skutečnosti je americkým gauleiterem v Evropě. Diktuje, nařizuje, vyhrožuje. Zapomíná však, že všichni tito quislingové, kteří jdou s ním proti zájmům německého národa, milují plány na nacistickou světovládu a svoji kapsu víc, než jeho krásné oči a možná, že už dnes počítají, jak se s ním jednou vypořádají, až budou mít zbraně a vojáky. Rozhodně ale na vyzbrojení esesáků hledí s obavami lid Francie, zejména dnes, kdy kombinát na západě na základě Schumanova plánu byl podepsán. Rozhodně tento nový führer skončí jako jeho krvavý předchůdce.

Od objevení se Eisenhowera v Evropě zjišťujeme rychlejší spád. Adenauer ohlásil změnu § 4 t. zv. bonnské ústavy, který zakazoval násilnou mobilisaci do armády. Na změnu tohoto paragrafu odpověděli dělníci osnabrückenských železáren resolucí proti válečným přípravám a prohlásili se solidárními s pracujícími Francie a Italie. Ve Francii se chystala reforma volebního řádu, aby pokrokové živly byly zatlačeny. Vedla však k porážce vlády. "Spolková rada" západního Německa odhlasovala zákon, podle něhož stávky ve zbrojních a jiných válečně důležitých podnicích jsou protizákonné.

Pro odpor pracujících chce Eisenhower provést remilitarisaci s ještě větším násilím. Navrhl vytvoření legie k terorizování mírumilovného a pokrokového obyvatelstva a chce připoutat k americké politice reformistické odbory všech zemí Atlantického paktu. Dělníci však odpověděli ustavením přípravného výboru pro uspořádání Evropské dělnické konference proti remilitarisaci, která zasedne zítra v Berlíně a ke které jsou hlášeni delegáti ze všech zemí, ale hlavně ze západního Německa.

Adenauer vyvolal nespokojenost širokých vrstev německého lidu, když na nátlak Američanů zamítl návrh Grotewohlův na vytvoření Rady jednotného Německa. Adenauer se stavěl, že neslyší výzvu lidové sněmovny NDR na uskutečnění resolucí Světové rady míru. Adenauer však ví o evropské konferenci dělníků proti remilitarisaci. Vidí rostoucí akční jednotu dělníků v západním Německu a cítí, že musí něco udělat, aby získal alespoň některé souběžce ze západoněmeckého obyvatelstva. A tak vyhlásily západní mocnosti 6. března změnu okupačního statutu. Ta je však dalším krokem k remilitarisaci a zotročení západoněmeckého lidu, protože zaplacení dluhu předválečného Německa, které bylo podmínkou změny okupačního statutu, padne opět na bedra západoněmeckého lidu. A ten je si toho všeho vědom. Proto ten odpor.

Životní zájmy evropských národů a klid v Evropě vyžadují, aby byla vyřešena především otázka postavení Německa v evropské politice na základě Postupimské dohody. President republiky Klement Gottwald ve svém projevu na zasedání ústředního výboru KSČ ukázal nebezpečí pro světový mír, hrozící z vědomého obcházení dohod západními mocnostmi. Ukázal však také, jaký význam má dodržování Postupimské dohody Sovětským svazem, když pravil; "Tyto postupimské směrnice byly splněny jedině Sovětským svazem. Dát volný průchod odporu německého lidu proti kastě odvěkých kazimírů Evropy, proti pruským junkerům a velkokapitalistům - znamenalo vlastně dát průchod skutečně denacifikaci, demokratisaci a pacifikaci. Sovětský svaz ve svém okupačním pásmu tak učinil. A německý lid sovětské okupační zóny tohoto práva využil. A tak máme před sebou výsledky tohoto poctivého úsilí o splnění Postupimské dohody Německou demokratickou republikou. Německá demokratická republika učinila konec staleté prušácké výbojnosti proti cizím národům, skončila zejména s tradicí prušáckého "Drang nach Osten". A pan president pokračuje: "Je známo, že řada významných činitelů Německé demokratické republiky opětovně prohlásila, že odsun Němců z Československa je Německou demokratickou republikou považován za spravedlivý a konečný. A nebyla a nejsou to prohlášeni platonická. Každý u nás ví, že Německá demokratická republika dala odsunutým od nás Němcům nový domov, takže jim ani nenapadne myšlenka na revanš a revisi." Tolik pan president.

My však vidíme, že Američané usilují o opak. Proto zcela záměrně porušili Postupimskou dohodu, i pokud šlo o závazek, že se postarají o zabezpečení existencí odsunutých Němců z Československa a Polska. Nahnali je do lágrů a podporovali revisionismus již od začátku samého odsunu. Na každém odsunutém žádali vyplnění dotazníku o majetku, zanechaném v Československu nebo v Polsku.

Je proto přirozené, že po časovém odstupu dochází přímo pod americkým protektorátem k zakládání politických skupin Němců, odsunutých z Československa a Polska. Nejhorlivější je Jakschova sociálně demokratická "Wirtschaftshilfe". Byla první politickou organisací Němců z Československa a dala podnět ke vzniku celé řady revisionistických organisací které udržují u přesídlenců v západním Německu naději na návrat do bývalé vlasti a propagují válku jako jediný prostředek tohoto návratu.

Zkrachovaní nacisté, kteří se zmocnili Jakschovy organisace, ožili a uzavřeli smlouvu se zkrachovanými londýnskými prchalovci. V Bonnu byl ustaven "Sudetoněmeckočeský federativní výbor". Representanty jeho jsou z německé strany Dr. Lodgman a z české švagr nacistického Sturmbannführera pana Perschala, býv. čs. generál Prchala, připravený vést nacisty proti Československu.

Dnes už nežádají t. zv. "sudetští Němci" jen návrat odsunutých Němců do Československa. Žádají připojení Čech a Moravy k budoucímu Německu. Tak jednají tito revanšisté a zrádci.

A co dělají druzí? Zenklové, Lettrichové, Ripkové a všichni ostatní z Rady svobodného Československa se vždycky honosili svým vlastenectvím, jehož nejvýbojnějším výhonkem bylo protiněmectví a později boj s nacismem. Byli výbojní na schůzích. Když však přišel Mnichov, poradili národu, aby přijal diktát. Před únorem nás chtěli zatáhnout do západního bloku a udělat z naší země základnu západních imperialistů proti SSSR. A co dělají ti pánové dnes? Dnes sedí u jednoho stolu s těmi, kteří jsouce si vědomi zrady a kolaborantství, uprchli po roce 1945 za hranice. Sedí za jedním stolem s Wenzlem Jakschem, Prchalou a zrádcem dělnické třídy Německa Schumacherem. A všichni dohromady jsou spojenci nacistů a neonacistů. Vsadili na americkou agresi, která je namířena proti mírumilovným národům a je bezprostředním nebezpečím pro jejich dřívější vlast. Nemají vlasti a vyloučili se navždy z národa.

A je nějaký rozdíl mezi nimi a Prchalou? Není. Prchala to dělá v Evropě otevřeně a oni, jsouce za bukem v Americe, nahánějí drobné, vyhladovělé své stoupence ze zavšivených lágrů v západním Německu do složek t. zv. Osvoboditelské armády západu. Vidíme, že jejich útěk do zahraničí po r. 1948 je zcela logický. Byli vždy ochotní sloužit kapitalistům, kapitálu a imperialismu. Jsou v těchto službách proti vlastnímu národu i za cenu nové války.

Každý, kdo poslouchá v rozhlase, každý, kdo šíří jejich pomluvy, vnáší zmatek do lidu, každý kdo s nimi sympatizuje, pohybuje se na téže základně a je škůdcem národa. Každý, kdo má svůj národ rád, musí stát v táboře míru. (Potlesk.) Buď s národem, nebo proti němu. Třetí cesty není.

Jest zcela přirozené, že revisionistických snah se zúčastňuje i Vatikán. Dělá to rozmyslně přes amerického arcibiskupa Spellmana. Ten dává do západního Německa pokyny, aby kostely, fary, církevní pozemky byly k disposici revisionistickým shromážděním a přikazuje kněžím, aby svá kázání končili závěrem, že se papež modlí za to, aby se mohli "ubozí vyděděnci" vrátit do své nevděčné vlasti a ujmout se opět svých usedlostí.

Vrcholem byly manifestace dne 4. března t. r., kdy pod záštitou amerických okupačních úřadů v několika místech amerického pásma mluvili předáci západoněmecké sociální demokracie a prohlásili návrat odsunutých Němců za spravedlivý a samozřejmý. K těmto štvanicím propůjčily církevní kruhy v západním Německu i kostel sv. Petra ve Frankfurtu.

Aktivní živení neonacistických skupin, soustavné obcházení denacifikačních, demilitarisačních a dekartelisačních závazků, buzení revisionismu, revanšismu a remilitarismu jsou vážným ohrožením Československa jako bezprostředního souseda západního Německa.

Řekl jsem, že remilitarisace je částí dlouhodobého plánu imperialistů. Ona je však i úsekem politiky agresorů na ovládnutí světa. Remilitarisace ohrožuje především Československo a Polsko. Ale s remilitarisací musíme vidět i Vietnam, Indonesii, Tajvan, Malajsko, Pakistan, Koreu, Madagaskar, stejně jako znásilněné Řecko a další ohnisko války v Evropě - titovskou Jugoslavii. Musíme vidět i prodlužování mírové smlouvy s Rakouskem a spěch s mírovou smlouvou s Japonskem. Musíme však také, a to především, vidět hrdinný boj lidu těchto zemí Dálného Východu, stejně jako odpor pracujících ve Francii, Italii a ve všech zemích M-plánu, zejména v samém západním Německu. Musíme si uvědomit všechny reformy, uskutečněné v Německé demokratické republice, které zajistily předpoklady, aby mírové síly německého národa, representované Německou demokratickou republikou, mohly strhnout i lid západního Německa, kde podle údajů zástupce spolkového kancléře Blüchera přes 90% obyvatelstva je proti remilitarisaci a kde vzniká vlastenecké lidové hnutí, do něhož se hlásí dělníci, zemědělci, stejně jako příslušníci měšťanských vrstev i kněží a žádají lidové hlasování proti remilitarisaci.