Reorganisovaná vláda s panem presidentem Klementem Gottwaldem nově jmenovaní ministři mají dnes tu čest představiti se Národnímu shromáždění a požádati o jeho důvěru. (Živý potlesk.)

Při této příležitosti dovolte, abych jménem vlády pronesl několik slov o naší současné zahraniční i domácí situaci.

Již vládní prohlášení ze dne 17. 6. 1948 praví o orientaci naší zahraniční politiky, že "naše úsilí o vnější bezpečnost je zasazeno do širšího rámce našich spojeneckých smluv se Sovětským svazem a státy lidové demokracie".

Na štvanice našich nepřátel, které se zvláště po únoru 1948 proti nám rozpoutaly, a na válečné hrozby, které proti nám byly vznášeny, odpovídalo vládní prohlášení:

"Opřeni o naše spojenecké smlouvy s naším nejlepším přítelem Sovětským svazem hledíme klidně vstříc své budoucnosti, přes všechny hrozby a řinčení zbraněmi v kruzích kapitalistických nepřátel."

Náš klid, který jsme v r. 1948 a v letech následujících proti válečným hrozbám kapitalistů zachovali, ukázal se plně oprávněným.

Veliký světový tábor míru, do něhož se naše republika zařadila, křížil plány válečných štváčů. Vede úspěšně svůj zápas za mírové řešení mezinárodních sporných otázek a za uzavření paktu pěti velmocí.

Naděje našich reakcionářských pučistů a pozdějších zrádných emigrantů na pomoc zahraničního tábora válečných kapitalistických štváčů zklamaly. Soustava našich spojeneckých smluv, o kterou se opírá naše zahraniční politika bezpečnosti a mírové spolupráce, jejíž základ byl položen ve smlouvě o přátelství a vzájemné pomoci mezi naší republikou a Sovětským svazem, byla dalšími spojeneckými smlouvami rozšířena.

Pouhý pohled na mapu vás přesvědčí, jaký rozdíl s hlediska bezpečnosti a zajištění našich hranic je dnes proti poměrům v první republice. Jestliže první republika byla se všech stran ohrožena a sevřena fašistickými nepřáteli, kapitalistickými imperialisty a nacionalistickými buržoasními štváči, je tomu dnes právě naopak. Dnes máme jako sousedy Sovětský svaz, lidově demokratické Polsko, Rumunsko i Maďarsko, se kterými máme nejen pevné přátelské a spojenecké smlouvy, ale kdy současně mezi naším lidem a národy našich spojenců existují pouta nejužší hospodářské a kulturní spolupráce a opravdové družby.

Od základu se změnil náš poměr k našemu sousedu na severozápadě, kde na místo hitlerovských útočníků a násilníků přišel k vládě a moci německý pracující lid.

Návštěva presidenta Wilhelma Piecka v nedávných dnech v Praze jasně ukázala, že za Krušnými horami byly likvidovány staré germánské násilnické a dobyvačné plány a že naší samostatnosti a našemu klidu s této strany nehrozí již žádné nebezpečí. (Potlesk.)

I se všemi druhými lidově demokratickými republikami máme styky co nejpřátelštější.

S výsledky naší zahraniční politiky a poměru k lidově demokratickým, mírumilovným a východním státům můžeme být opravdu spokojeni.

Jinak je tomu na západě. Ve zmíněném již vládním prohlášení ujistili jsme:

"Československo si přeje udržovat přátelské vztahy se všemi demokratickými státy světa."

Nezapíráme, že se nám to nepodařilo. Bylo by zbytečné zapírat, že zvláště náš vzájemný poměr se Spojenými státi severoamerickými se v poslední době značně přiostřil.

Vina neleží na naší straně. Je třeba vidět, že všeobecnou příčinou současného zhoršování vztahů mezi státy mírového tábora vedeného Sovětským svazem, a západními kapitalistickými státy je existence útočného Atlantického paktu, namířeného proti mírovému soužití národů.

Vina leží v tom, že ve Spojených státech severoamerických jsou kruhy a lidé, kteří si stále troufaleji osobují právo vměšovat se do vnitřních záležitostí druhých států a vnucovat jim hrozbami a násilím svoji vůli.

V zásadě tu jde o otázku: mají i třeba malé státy, jako je na př. Československo, právě ve svých záležitostech samy rozhodovat? Mají na př. právo trestat na svém území a podle svých zákonů zločince a špiony, kteří byli usvědčeni, že chystali a organisovali zločinné úklady proti republice?

Američtí váleční štváči a porušovatelé míru nám toto právo upírají. My naproti tomu si toto právo upřít nedáme a nikdo nás nemůže hrozbami, porušováním smluv a vydíráním donutit, abychom se tohoto práva vzdali. (Hlučný potlesk.)

O "právu" a "svobodě" existují, jak se zdá, v Americe velmi podivné názory a mínění. 13. října t. r. bylo uveřejněno prohlášení presidenta Trumana k delegaci spolku Američanů maďarského původu. Podle amerického tisku a rozhlasu president prý řekl: "Spojené státy doufaly, že jaltskými a postupimskými poradami bude zajištěn mír a individuální svobody v Bulharsku, Československu, Maďarsku, Polsku a Rumunsku. Vidíme však, že tomu tak není. Budeme i nadále usilovat o to, aby v těchto státech byla nastolena taková svoboda, jaké požíváme my, zde, ve Spojených státech."

Zase zřejmá, neoprávněná snaha vměšovat se do vnitřních záležitostí druhých států. Kdyby podobný výrok učinil jiný státník vůči Americe, všechen kapitalistický tisk by se bouřil, že má být Amerika napadená a násilně ji vnucovány cizí doktríny a režim. Američtí státnici se však patrně domnívají, že takováto prohlášení, porušující jasně mezinárodní zásadu nevměšování se, mohou činit proto, že Amerika opravdu neváhá se vměšovat i násilně do vnitřních záležitostí jiných států. Nejlepším a odstrašujícím příkladem toho je Korea.

My se nebudeme snažit o to, aby v Americe byly nastoleny takové svobody, jako jsme nastolili v naši republice. To je věcí a záležitostí amerického lidu. (Potlesk.)

Celý náš národ a všechen jeho lid se však bude bránit proti tomu, aby někdo měl kdykoli právo pomocí špionů, diversantů, sabotážníků i úkladných vrahů a nakonec snad pomoci válečné intervence zavádět u nás takové svobody, jako jsou zaváděny pod záštitou válečných interventů na Koreji. (Potlesk.)

Naše zahraniční politika je vedena jedinou snahou všestranné mírové spolupráce, rozvinutí hospodářských vztahů bez diskriminace na zásadě rovný s rovným. Zachováváme nepomíjející věrnost Sovětskému svazu a všem našim lidově demokratickým spojencům. Přejeme si udržet přátelské vztahy se všemi státy světa. Nemáme žádných útočných plánů, dobyvačných úmyslů ani územních nároků.

Chceme v míru budovat a v klidu žít.

Žádné sebehlučnější hrozby nás však na kolena nesrazí. Náš národ by nám nikdy neodpustil, aby se opakoval nový Mnichov a abychom šli poníženě prosit kteréhokoli válečného agresora a útočníka o okupaci a protektorát.

Souhlasíme plně s generalissimem Stalinem a jeho prohlášením, že záštita a obrana míru vyžaduje být připraven na to uvítat agresora v plné zbroji. (Hlučný potlesk.)

Z vylíčené mezinárodní situace je jasno, že obrana míru a naší samostatnosti nám ukládá celou řadu povinností, které se odrážejí i na naší domácí situaci a v hospodářském životě.

Chtěl bych nyní o naší vnitřní situaci a poměrech mluvit. Chtěl bych ukázat, jak jsme až dosud plnili čtyři základní body programu, které byly touto vládou ve vládním prohlášení v roce 1948 vytyčeny. Je to v první řadě každodenní starost o sociální a kulturní potřeby lidu.

Je bezesporno, že to, co bylo vykonáno v posledních letech, pokud se týká zvýšení životní úrovně, sociálních požitků a kulturních potřeb lidu, dosud u nás nikdy vykonáno nebylo. Životní úroveň milionů pracujících ať ve městech nebo na venkově se nebývalou měrou zvýšila. Zvláště rychlým tempem vzrostla životní úroveň těch pracujících vrstev, které za kapitalismu byly nejhůře placeny a nejvíce sociálně utlačovány.

Je třeba si uvědomit, že rychlý vzestup životní úrovně, který je jistě potěšitelný, přináší s sebou také celou řadu těžkostí a obtíži, jež lidé, zhýčkaní namnoze rychlým tempem zlepšování, těžko chápou.

I u nás se potvrzuje pravidlo, že čím více stoupá životní i kulturní úroveň, tím více také stoupají požadavky a tím samozřejmě také stoupá i spotřeba.

Stoupající požadavky a spotřebu je možno uspokojovat při výstavbě socialismu jednak odstraňováním vykořisťování a třídních privilegií vykořisťovatelů na straně jedné a na druhé straně větší výrobností a větším pracovním úsilím.

První možnost zvyšování životní úrovně, odstraňováním vykořisťování cizí práce a odbouráváním privilegií majetných, jsme plně využili. Zbývá tu nyní jen druhá možnost k dalšímu zlepšování, a to je zvyšování výrobnosti dosahováním vyšších výkonů a vyšší produktivity práce.

V tomto ohledu je nutno si přiznat, že jsme nesplnili vše, co bylo nutno a co bylo i možno splnit. V tom je právě kořen všech našich těžkostí, v tom je příčina zpomalování vývoje a dalšího růstu blahobytu.

Myslím proto, že je na čase právě dnes zdůraznit rozhodující větu našeho vládního prohlášení, která byla řečena před třemi roky: "Nebudeme-li více a lépe vyrábět - nebudeme lépe žít."

Není možno vytýkat vládě, že by byla každodenní starost o potřeby lidu pustila se zřetele. Uvedu vám jen několik poučných příkladů.

Přihlédněme nejprve k vývoji mezd a platů našich pracujících.

Průměrné měsíční výdělky v průmyslu vykazují u nás následující vzestup:

u dělnických mezd

Od r. 1946 stouply dělnické mzdy téměř o 80 %, od r. 1948 o 35 %.

U úředníků v průmyslu byl průměrný měsíční výdělek:

Od r. 1946 stouply úřednické platy asi o 49 %, od r. 1948 o 20 %.

Celkový objem mezd a platů, vyplacený dělníkům a úředníkům v průmyslu (bez učňů) činil

Stoupl tedy objem vyplacených mezd a platů během jednoho roku o více než 25 %.

Vzestup výroby v r. 1950 proti r. 1949 činí však jen 15,3 %. To je zřejmě zjev nezdravý.

Podívejme se nyní na otázku důchodců.

Počet důchodců v ČSR (včetně důchodců hornických) činil v roce

V tomto počtu důchodců nejsou zahrnuti důchodci z řad státních a veřejných zaměstnanců, jejichž důchody vyplácejí dosud na účet Ústřední národní pojišťovny příslušné pensijní likvidatury. Jejich počet činí asi 235.000.

To znamená, že máme ke dni 30. 6. 1951 1,521.300 důchodců, tedy více než půl druhého milionu, kteří - nepracujíce - žijí na účet národního důchodu. Proti první republice se počet důchodců takřka ztrojnásobil.

Denní náklad na důchodové a úrazové pojištění vykazuje následující vzestup: