Že nám při tom poptávka stále stoupá a že ani zvýšené ceny masa poptávku nezmenšují, o tom nás přesvědčuje volný trh s masem. To není žádný div. To je přirozený zjev. Uvažte jen, že v závodním stravování zásobujeme obědy už přes jeden milion jedno sto tisíc pracujících dělníků a úředníků.

Oběd v závodní jídelně stojí dnes zaměstnance 6 až 8 Kčs. To je průměrná cena oběda před válkou. Před válkou však průměrná mzda zaměstnaných dělníků se pohybovala nanejvýš mezi 500 a 600 korunami měsíčně, nepočítaje se situací nezaměstnaných. Dnes se měsíční průměr mezd pohybuje kolem 5000 Kčs.

Při příjmu 500 Kč měsíčně bylo těžko, zvláště pro otce rodiny, obětovat 6 až 8 Kč na oběd. Proto se masité obědy na stole pracujícího člověka řídce objevovaly. Při dnešních cenách a výdělcích chce mít každý nejen masitý oběd, ale i masitou večeři.

Zde jsme u základní otázky. Máme se snažit poskytnout pracujícímu člověku možnost masitého oběda i večeře? Jistě, že máme. Jak toho docílit?

To není, přátelé, otázka finanční, to je otázka výrobní. Na rozřešení této otázky nestačí nám sebe větší mzdy. Abychom tuto otázku rozřešili, musíme zdvihat živočišnou výrobu. Otázka zvýšení živočišné výroby není otázka sama pro sebe. To je otázka nové organisace celého našeho zemědělství a jeho výrobnosti.

Naše produkce obilnin, masa i jiných plodin je malá. Nekryje již dnes zdaleka naši potřebu. Nutí nás dovážet maso, tuky, obilí, zeleninu, ovoce a jiné produkty ze zahraničí.

Dala by se naše zemědělská produkce zvýšit? Jistě, že by se dala. Abychom ji však zvýšili, je potřebí organisovat zemědělskou výrobu na jiném základě, než na jakém byla organisována za kapitalismu.

Mají-li být uspokojeny stále stoupající požadavky i v zemědělství, musí malá, rozdrobená, primitivní výroba zemědělská být nahrazována výrobou strojovou a mechanisací, plánovaným hospodařením a zvyšováním výnosnosti půdy.

Výnosnost půdy dá se zvýšit při hospodaření na velkých plochách, při racionálním využití všech vymožeností vědy a techniky.

Jak máme vytvořit velké zemědělské celky a zachovat půdu v rukou těch, kteří ji obdělávají? Můžeme to činit jen cestou zakládání jednotných zemědělských družstev a ne cestou tvoření zbytkařských velkostatkářů, jak to dělala první republika. Vesnický boháč a velkostatkář nám zlepšení zásobování neumožní. Zůstává ve své většině třídním nepřítelem naší socialistické výstavby a bylo by bláhovostí chtít se o jeho pomoc při výstavbě socialismu opírat. Malé a střední hospodářství potřebuje však mnoho provozních sil a spotřebuje samo většinu toho, co se urodí. Vykazovalo určité přebytky za kapitalismu, v době, kdy se na stole malého rolníka a chalupníka maso, vajíčko a pod. celý týden neobjevily.

Dnes je tomu jinak. Také životní úroveň a spotřeba malého zemědělce stoupla a v důsledku toho nepřispívá k veřejnému zásobování takovou měrou, jak by to naše dnešní potřeba vyžadovala.

Proto musíme zemědělskou výrobu přeorganisovat. Musíme se starat, aby to rolníci pochopili. Přesvědčiti lidi o nutnosti nových metod práce i v zemědělství - a zvláště v zemědělství - to není možno provésti obrátkou ruky ani násilím. K tomu je potřebí velké uvědomovací a přesvědčovací práce a tu je nutno na venkově dělat ještě ve větší míře než dosud.

Také zemědělci musí být přesvědčeni, že k hmotnému zajištění lepší životní úrovně dovede i je jen důsledná socialisace. Čím rychleji bude provedena, tím rychleji budou naši zásobovací obtíže překonávány.

Chtěl bych ještě upozornit na to, že mnohé dnešní zásobovací obtíže daly by se již dnes zmirňovat, kdyby nebylo lidské pohodlnosti a kdyby se lidé trochu více o svépomoc starali.

Ukáži to na názorném příkladu z našeho zásobování zeleninou. Rok od roku se jistě zlepšuje. Zlepšuje se však tím, že rok od roku více zeleniny dovážíme. Přesto se však každý rok na zásobováni zeleninou nadává. Nebudu tvrdit, že naše distribuce zorganisovala již výkup a přísun zeleniny tak, jak by bylo třeba a možno. Ony ale hospodyně mají svoje rozmary. Žádají důsledně mrkev, když je květák. Chtějí okurky, když je zelí a pod. I těmto osobním rozmarům a zálibám by se dalo velmi často vyjít vstříc, jen kdyby ti, kteří tyto rozmary a potřeby mají, sami trochu chtěli a napomáhali.

Vezměte na příklad otázku cibule. Nikdy se k nám nedováželo takové množství cibule jako se dováží nyní. Nejde o desítky, jde o celé stovky vagónů a pan ministr zahraničního obchodu by nám mohl říci, že už jde o tisíce, které nám dodávají Bulharsko i Maďarsko. A přece každou chvíli slyšíte nářky, že cibule není. Slyšel jsem tyto nářky na příklad na Spořilově. Jsou tam nářky oprávněné? Spořilov je vilová čtvrť. Není tam jediná budova, u níž by nebylo často i několik set čtverečních metrů zahrádky. Kdyby každá hospodyně nasázela na tři až 4 čtvereční metry u plotu cibuli, měla by po nouzi a po zlosti. Z několika set obyvatel nikdo to na Spořilově neudělal. Lépe je cibuli nemít, zlobit se a nadávat. A to není jen Spořilov. To jsou i skoro všechny venkovské obce, kde neuvidíte dnes na zahrádce kousek zeleniny. Ono je pohodlnější pro každý kousek mrkve, když je potřebí do bramborové polévky, běžet do konsumu a čertit se a nadávat na nedostatky v zásobování, když mrkev v konsumu zrovna není.

Chtěl bych při této příležitosti na adresu všeho našeho občanstva říci docela upřímně:

Nestačí k dosažení vyšší životní úrovně a odstranění nedostatků jenom kritisovat a nadávat, je potřeba také přiložit trochu ruku k dílu a svojí vlastní prací přispívat k odstranění těžkostí tam, kde jsou k tomu možnosti dány. (Potlesk.) Nesmí nám arciť mnozí fantastové lidi desorientovat a kazit. Slyšel jsem již před lety v rozhlasové relaci vykládat a poučovat naše zahrádkáře, že je neestetické pěstovat nyní v zahrádkách salát, cibuli anebo dokonce brambory. Kulturní doba že vyžaduje, aby se pěstovaly jenom výhradně kytičky. Přitom věřím, že tentýž estét, nemá-li právě kyselou okurku, když na ni dostal chuť, nectně nadává. (Veselost.)

Přicházím nyní k bytové otázce.

Zvýšení životní a kulturní úrovně je jistě úzce spjato také s otázkou bytovou.

Ujišťuji vás, že se nikdy v naší republice nebydlelo tak, jak se bydlí nyní. Bytové poměry převážné většiny našeho obyvatelstva se zlepšily v krátké době několika roků nebývale. Přesto však je u nás bytová otázka ještě ožehavějším problémem než zásobování. Je to zase přirozený zjev. Lidé, tak jak se až doposud bydlelo, již bydlet nechtějí. A mají na to nárok. My chceme a musíme bytovou kulturu i po stránce zdravotní, i po stránce estetické zvelebit. Nemůžeme však, a to prohlašuji s tohoto místa u vědomí plné odpovědnosti, uspokojit rázem všechny oprávněné nároky, když zde za celá desetiletí bylo tolik zanedbáno. Tím méně můžeme uspokojit spoustu neoprávněných nároků.

Uvedu zde jen několik číslic, abyste si udělali představu, co bylo po linii zlepšení bytové péče u nás uděláno.

Výstavba nových bytových jednotek vykazuje:

To jsou jen nové bytové jednotky, nemluvě o internátech, učňovských domovech, svobodárnách a pod.

Z konfiskovaného majetku kapitalistů, kolaborantů a nepřátel republiky bylo přiděleno do vlastnictví soukromým uchazečům 138.250 rodinných domků.

Nemám přehled o tom, kolik bytů bylo přiděleno špatně bydlícím a nebydlícím z akce rozdělování nadměrných bytů a pod. Přesto však požadavky lavinovitě rostou a bytoví referenti ať v národních výborech nebo na závodech jsou nejubožejšími a při tom snad nejproklínanějšími tvory v naší republice. Kdyby se rozkrájeli, nemohou - jak jsem již řekl - všem oprávněným požadavkům vyhovět.

Tím nechci říci, že je u nás v přidělování bytů naprostý pořádek a že nikde nedochází k přehmatům a třeba i k protekcionářství. I má korespondence jako ministerského předsedy je každý týden zatěžována desítkami dopisů, jejichž obsahem jsou žádosti o byty, stížnosti na přidělování bytů a pod. Dovedu se vžít do "slastí" bytových referentů, protože jsem sám předsedou vládní dislokační komise, která rozhoduje o umístění státních a veřejných úřadů, podniků a korporací. Vím ze zkušeností, jak i zde požadavky některých našich "odpovědných činitelů a funkcionářů" dovedou být opravdu, mírně řečeno, více než neskromné. Jak by pak často nepřeháněli své požadavky soukromníci, kteří nikomu nejsou odpovědni? Dostal jsem pět dopisů na třiceti stránkách od jedné takové neodpovědné žadatelky.

"Bylo ji ublíženo. Byl jí přidělen byt o kuchyni a pokoji, který je nezpůsobilý k obývání. V takovém bytě, jaký jí byl přidělen, nemůže bydlet žadatelka se svou dcerou a jejím manželem - studentem. Vždyť mladí manželé budou mít rodinu."

To je stručný obsah 30 stránek dopisů.

Věren zásadě, že žádný dopis a stížnost nemá zůstat nevyšetřena a nezodpověděna, člověk zjišťuje, intervenuje, přijímá vysvětlení od bytového úřadu, národního výboru atd. atd. a marně se snaží přijít ke konci. Tvrzení se rozcházejí. Stěžovatelka píše nové stížnosti, apeluje na všecky možné stránky mé povahy, které ji opravňují k naději, že zjednám průchod právu a spravedlnosti. Nezbývá nakonec nic jiného než nechat vlastním úředníkem byt prohlédnout a zjistí se, že neobyvatelný byt je na Vinohradech, ve velmi pěkné čtvrti, je to normální byt o kuchyni a pokoji: kuchyň je 2.80 4.20 m a pokoj 6 4 m. Dcera a ženich v bytě stále nebydlí, protože ženichovi rodiče mají sami pro sebe pěkný dvoupokojový byt. Stěžovatelka také celé léto v bytě nebydlila, byla na venkově. Dítě, na něž se stěžovatelka odvolává a starost o které činí hlavním důvodem své stížnosti, není ještě na světě.

Jaké je zde východisko?

Nezbývá nic jiného, než doporučit v bytových otázkách trochu více trpělivosti a méně nervosity. Vzpomínám si, že nás bydlelo v daleko horším a menším bytě než o kterém jsem teď mluvil, v Dalimilově ulici na Žižkově devět dospělých osob. Nejhorší je, že tam dosud lidé bydlí a není naděje, že bychom mohli v dohledné době žižkovské činžáky, které jsou opravdu typickou ukázkou toho, k jakému bydlení kapitalistická společnost pracující odsuzovala, zbourat.

My s tím ostudným bydlením jednou definitivně skoncujeme. Abychom mohli s tímto bydlením definitivně skoncovat, musíme skoncovat i s přežitky kapitalistických názorů, které nakonec projevila stěžovatelka ve svém posledním dopise, kde mně napsala:

"Ne, vážený pane ministerský předsedo, po staru se opravdu nedá žít, v mnohém a mnohém nedá. Ale v otázce bydlení to bylo za stara lepší. Promiňte mi to, každý bydlel podle své chuti a kapsy. A byl klid. (Veselost.)

Ano, každý bydlel podle své kapsy. Společnost se již postarala o to, aby kapsa pracujících byla stále tak prázdná, aby jim všechna chuť na řádné bydlení navždycky zašla. (Potlesk.)

A naše k socializmu spějící společnost kapsu pracujících lidí naplnila a tím jim dává i možnost pomýšlet na řádné bydlení. Nejdůležitější otázkou nyní je, jak pro všechny lidi, kteří na řádné bydlení nárok mají, toto bydlení opatřit.

Zde přicházím k dalším otázkám programového prohlášení vlády Národní fronty ze dne 17. června 1948, a ty jsou:

"Každodenní péče o rozvoj výrobních sil.

Každodenní starost a péče o soustavné zdokonalování všech složek hospodářského života.

Každodenní starost a péče o zvyšování produktivity práce v továrnách i na polích."

To jsou problémy, jejichž vyřešení dává teprve klíč k trvalému zajištění zvýšené životní úrovně. Tyto problémy nerozřeší vláda sama žádnými dekrety a nařízeními.

Tyto problémy může rozřešit miliony našich pracujících, kteří chtějí lépe žít, lépe bydlet, svůj duševní obzor rozšiřovat a kulturně rozvíjet.

Jedná se o novou organisaci naší výroby, i nové metody práce a řízení našeho celého hospodářství.

Vláda Národní fronty všem těmto otázkám svou každodenní péči věnovala. Dosáhli jsme také i na výrobním poli značných úspěchů.

Pro posouzení našich úspěchů stačí jistě konstatování, že naše výroba, která v důsledku války, okupace a rozvratu, kterým byla postižena, klesla proti předválečné výrobě v r. 1946 na 75 % a v roce 1948 stoupla již na 108 %, převýšila tak předválečnou výrobu a vykazuje za další roky stálý a nezadržitelný vzestup:

V roce 1949 činila 126 % předválečné výroby, v roce 1950 činila 145.6 % předválečné výroby a v prvním pololetí 1951 činí 159.8 % předválečné výroby.

My se těmito úspěchy nemůžeme nechat ani ukolébat ani uspokojit. Chtěli jsme dosáhnout více. Proto jsme také plánovali větší zvýšení průmyslové výroby. Nové úkoly a požadavky, které jsou na naši výrobu kladeny, nutí nás k tomu, tuto výrobu přeorientovat a měnit.

Nepřátelské stanovisko, které vůči naší lidově demokratické republice a její socialisované výrobě zaujímají západní kapitalistické státy, nalézající se pod diktátem amerického kapitalismu, nás nutí, abychom se od hospodářské i obchodní závislosti na nich co možná nejvíce osvobozovali.

Musíme více využívat zdroje našeho přírodního bohatství. Musíme hledět vytěžit na svém vlastním území co možno nejvíce surovin, musíme v daleko větší míře rozvinout a rozšířit náš těžký průmysl a výrobu těch věcí, jejichž trvalé odbytiště nám zaručují naši velcí a mocní spojenci, Sovětský svaz, lidová republika Čínská a všechny druhé, s námi v úzký svazek obrany míru spojené lidové demokratické republiky. (Potlesk.)

Z těchto důvodů nemůže nám být lhostejno, že jsme se i přes nový vzrůst naší výroby právě v nejdůležitějších odvětvích, a to v produkci uhlí, rud a nafty, ve výrobě hutní a energetické, stejně jako v těžkém strojírenství a výrobě vozidel, v tomto roce opozdili a zaostali.

I když proti loňskému roku také na těchto úsecích výroba celkově stoupla, neplnění vyšších plánů, jejichž plnění pro tento rok bylo předpokládáno, nutí nás činit včas opatření, aby několikaprocentní úbytky, které se v plnění plánu objevují, byly dohnány.

Největším a nejnaléhavějším problémem zůstává přitom stále pro nás otázka pracovních sil. Zde je opět nejlépe vidět rozdíly mezi první buržoasní republikou a její kapitalistickou výrobou a mezi naší lidově demokratickou republikou a její znárodněnou výrobou.

V první republice, i když se kapitalistická výroba nejvíce rozjížděla a hospodářská konjunktura dosahovala nejvyššího stupně, nezbavili se pracující ani na chvíli hrozící příšery nezaměstnanosti.

Jako příklad nám může sloužit r. 1929, který byl prohlašován všeobecně za vyvrcholení kapitalistické konjunktury v ČSR. V tomto roce bylo přesto úředně zaznamenáno 41.671 neumístěných uchazečů o práci, nepočítajíc v to sezónní dělníky.

V tomto roce nejvíce rozvinuté konjunktury objevovalo se zároveň přeplňování skladů, množily se neprodejné zásoby a zaměstnavatelé si propouštěním dělníků a zmenšováním počtu zaměstnanců ulevovali a připravovali se na příští krisi.