U nás naproti tomu čím více se výroba rozvíjí, tím více současně roste i spotřeba, tím více se objevuje nutnost ještě více vyrábět a na základě toho zaměstnávat více dělníků.

Proto i v letošním roce zařadili jsme do zaměstnání celkem 115.306 pracovních sil. Z tohoto počtu bylo 60.238 žen, t. j. 52,2 %.

Ženy se ve výrobě osvědčují. Přitom si vzpomeňte, jaký boj jsme s možností zařazování žen na pracovní místa museli svádět. Nejen s reakcí, často i s našimi soudruhy-dělníky, členy našich odborových organisací.

Nejhůře nás nedostatek pracovních sil postihuje v dolech. Do splnění plánu pracovních sil v dolech schází nám stále 20.000 pracovníků. Tento nedostatek, jak víte, nahrazujeme brigádami. To jsou však pracovníci velmi fluktuující. Od začátku roku do konce srpna bylo začleněno do práce na dolech 20.561 pracovních sil. V téže době jich však 18.552 odešlo.

To se pochopitelně projevilo v těžbě a neplnění plánu. Nejtíže se to odrazilo na těžbě kamenného uhlí na Ostravsku.

Stanovili jsme letos, tak jako pro všechny ostatní revíry, zvláště pro ostravsko, vysoký plán roční těžby. Musíme plány zvyšovat proto, že rozvojem našeho průmyslu spotřeba uhlí a zvláště koksu nezadržitelně stoupá. Proponovaný plán těžby nebyl splněn. Koncem září tohoto roku byla dosažená těžba menší o 1,441.680 tun než byla těžba plánovaná. V samotném ostravském revíru činí schodek 1,294.430 tun. Tento schodek těžce postihuje naši výrobu i celý náš veřejný život. Nedostatek uhlí tíživě doléhá na všechny a se všech stran se proto hrnou stížnosti: z výroby i z občanského sektoru. Ale nic platno, schází-li na půldruhého milionu tun uhlí, nikdo je ani nářkem ani nadáváním nevykouzlí.

Nutno dělat opatření, aby se chybějící uhlí nakopalo. A nakopat a vytěžit je musí lidé. Do dolů musí přijet oněch chybějících 20.000 stálých zaměstnanců. Nebudou-li získáni, uhelné kalamitě nezabráníme. Omlouvám se proto, jestli jsem na všechny dopisy, týkající se stížností na uhlí, neodpověděl. Bylo potřebí hlavní starost obrátit na otázku, jaká opatření učinit, aby pokles uhelné těžby byl zastaven. Takové opatření vláda z popudu Komunistické strany Československa a za podpory všech stran a složek Národní fronty činí.

Znáte usnesení vlády o opatřeních v ostravsko-karvínském revíru. Tamní pokles těžby nás nejvíce bolí, protože jde o skoro 1,300.000 tun koksovatelného uhlí.

Nezůstáváme jen při usnesení. Posíláme na Ostravsko i členy vlády. Ministr vnitra je ve funkci zmocněnce vlády stále na Ostravsku od počátku tohoto měsíce. Ukládáme ministru pracovních sil za každou cenu opatřit pro Ostravsko chybějící pracovní síly. Ne na papíře a ve statistikách. Ve skutečnosti.

Dne 26. října dostávám sdělení:

"Vážený soudruhu předsedo!

Dovoluji si Ti oznámit, že od 1. října do včerejšího dne nastoupilo v OKD 4.995 brigádníků. Tím je překročen celý náborový úkol pro říjen, který činil 4.855 nových sil.

S pozdravem

Nestačí jen pracovní sily sehnat a na Ostravsko poslat. Je třeba je tam i udržet. Naši kapitalističtí "přátelé" za hranicemi myslí, že je to možno jen násilím a policajty. Nedovedou si totiž představit jiné, než donucovací metody pro udržení lidí v práci. Buď hrozba nezaměstnaností a hladem, nebo policajt. To byly staré kapitalistické metody i u nás v prvé republice. Pro nás tyto metody, které byly uplatňovány i v první republice, dávno přestaly existovat. Na Ostravu jede ministr pro pracovní síly, i ministr státní kontroly, aby provedli revisi, jak je o brigádníky v Ostravě postaráno. Výsledkem revise je usnesení vlády, které je dnes uveřejněno. Není divu, že brigádníci z Ostravy utíkali. Bylo o ně mizerně postaráno. Nestačí dát člověku jen příležitost k výdělku. To stačilo v kapitalistické společnosti. Dnes žádá dělník, aby bylo o něj také trochu pečováno po stránce zdravotní, kulturní i výchovné.

Nebudu vás zdržovat vypočítáváním toho, co se ve vládním usnesení nařizuje, aby bylo zařízeno v Ostravě. Je smutné, že teprve usnesením vlády se musí určovat, že ve společném ubytování mají mít zaměstnanci na př. zámky na skřínkách, aby si mohli svoje věci zamknout. Že tisíce lidí, kteří žijí odloučeni od rodin, má mít možnost také vypůjčit si knihu, podívat se do biografu, osvěžit se sportem a pod. Zůstane hanbou pro odborovou organisaci a celou řadu našich kulturních institucí, úřadů a pod., že se o takovéto samozřejmé věci na Ostravě nikdo nestaral. Na to musí být vyslána zvláštní komise osobně s ministry.

Měl bych zde mluvit o celé spoustě věcí, které na Ostravsku mohly být a nebyly a kterými se mohlo fluktuaci a úbytku pracovních sil čelit a nečelilo se. Tento zjev není jen tam; ten je na celé řadě jiných míst. Naši vedoucí výroby i místní a namnoze i krajské organy si zvykly volat jen po dodání nových pracovních sil. Že však se mají starat o jejich udržení, to za svoji povinnost nepovažují. Všechna opatření, která dnes děláme, mohla být dávno učiněna, kdyby u nás na všech místech byla uplatňována zásada osobní odpovědnosti. Máš-li tu nebo onu funkci, pak tě zavazuje k takovým a takovým povinnostem. U nás ale pohříchu mnozí lidé stále ještě myslí, že mohou mít funkce, ale o plnění povinností se nemusí starat, zavádějí na všech místech princip všeobecné neodpovědnosti, aby když se nepořádky zjistí, nebylo možno vůbec najít viníka.

Takové poměry trpět nemůžeme a nebudeme. Budeme je důsledně odstraňovat. Abychom je mohli odstraňovat, provádíme reorganisaci. Proto jsme reorganisovali i vládu a odpovědnost více rozdělili a vymezili.

Hlavním opatřením, které však je nutno v těžbě uhlí učinit, je zdvihnout výkon. Bez zvýšení výkonu své plány plnit nemůžeme. Poukazoval jsem již několikrát na to, že je u nás vžitý strach ze zvyšování výkonů a nedůvěra, že je možno vyšších výkonů docílit. Je to pozůstatek starého kapitalistického myšlení. V kapitalistické společnosti byli dělníci i havíři za zvyšování výkonů vždycky biti. Zvyšování výkonů znamenalo tehdy útoky na mzdy a snižování platů, hrozbu krise a nezaměstnanosti. Mnozí dělníci si stále myslí, že i u nás by zvýšené výkony mohly přinést tyto škody. Opak je pravdou. Musíme umět o skutečnosti této pravdy lidi přesvědčit. K tomu máme své politické organisace, jednotnou Národní frontu, odbory, Svaz československé mládeže atd. Ony musí názorně o nutnosti nových metod práce lidi přesvědčovat.

Za tím účelem je však nutno mezi dělníky jít, udržovat spojení s masou pracujících, neodpoutávat se od ní, žít jejím životem, znát její bolesti i pochybnosti a umět včas a správně na ně reagovat. Kapitalisté mohli vládnout a prosazovat své vykořisťovatelské plány karabáčem proti zotročeným dělníkům. U nás dnes není otroků, dělníci jsou hospodáři na svých závodech a na svých pracovištích. Bez jejich součinnosti, bez jejich pomoci, bez jejich spolupráce a opory nic neznamenáme. Jen z úzkého spojení s pracujícími masami prýští síla našeho režimu a jen s podporou pracujících mas jsme zdolali bašty kapitalistického bezpráví a proklestili cestu výstavbě nové socialistické společnosti.

Jsou u nás lidé, kteří se domnívají, že dnes, když jsme mocenské síly kapitalistické reakce odstranili a když jsme rozhodujícími činiteli ve vládě i státě, můžeme na spojení s masami zapomínat. Proto spojení s masami a spolupráci s nimi podceňovali. Na Ostravsku to Fuchs, Pešl a jemu podobní dělali záměrně, protože jsouce v cizích službách měli zájem na tom, aby dělnickou masu, základ a oporu výstavby socialismu, zdesorientovali, zeslabili a otrávili. Byli jiní, kteří jim v této politice oddalování se od mas buď z hlouposti anebo z pohodlnosti pomáhali. Důsledky toho se na Ostravsku objevily. Objevily se i v poklesu těžby uhlí, havíři začali ztrácet důvěru. Měli nakonec značné pochybnosti o tom, zda to nebo ono je správné. Má se to dělat anebo nemá dělat? A proto nakonec neuplatňovaly se ani nové metody, nerozvíjela se technika, průkopníci nových pracovních metod jako Miska a jiní zůstávali bez následovníků a také bez podpory.

Podobný stav ve výrobě není možno trpět. Na Ostravsku ani jinde. A my s ním skoncujeme.

Začátky byly položeny. Těžba uhlí na Ostravsku stoupá. V prvních dnech tohoto týdne bylo již dosaženo zvýšení o více než 8.000 tun denně. To znamená již více než 20 % proti době poklesu. Věřím, že stoupající tendence těžby se již nezastaví. Že se o to ze všech sil přičiní havíři, technici, inženýři i vedoucí závodu a že také všecky krajské, závodní a místní orgány, ať státní nebo stran Národní fronty, odborové organisace, Svazu mládeže atd. budou důsledně plnit svoji povinnost a spojení s pracující hornickou masou udržovat.

Ostravští havíři pro socialismus bojovali a v těchto bojích přinesli veliké oběti. Věřím, že nakonec zvednou výkony, splní plány a dají naší socialistické výrobě tolik uhlí, kolik ho ke splnění svých velkých mírových úkolů potřebuje. (Hlučný potlesk.)

Ostrava sama na uhlí čeká. Buduje druhé Vítkovice, Gottwaldovy hutě v Kunčicích. Již v lednu příštího roku má být první vysoká pec zapálena. Nedala by novou krev našemu průmyslu, kdyby nebylo uhlí.

V Kunčicích jako v Ostravě měli jsme potíže. Všemi dětskými nemocemi veliké socialistické výstavby jsme tam prošli.

Letos na jaře se situace výstavby zdála beznadějnou. Termíny nebyly plněny. Mezi hutními projektanty a stavaři vedla se žabomyší válka. Pracovní doba se nedodržovala. Brigádníci přicházeli a odcházeli. Nebylo pro ně připraveno ani ubytování ani práce přes to, že plány vykazovali několikaměsíční zpoždění. Ministři a stavbyvedoucí se na stavbě celé dni neobjevili. Mnozí začínali nad Kunčicemi lámat hůl a zoufat.

Jděte se podívat na Gottwaldovy hutě dnes! Denně jako houby po dešti vyrůstají tam veliké stavby. Huťaři a stavaři se předstihují v překonávaní obtíží. Překonávají a lámou staré normy. Na sto procent je překračují. Dohánějí se zameškané termíny. Práce, které dříve nešly s místa, se dnes v rekordním čase dokončují. Všech zaměstnanců, od brigádníků přes stavaře, ministry, montéry až po techniky, zmocňuje se dnes pracovní nadšení.

A v čele pracovního nadšení stojí naše mládež. Několik tisíc je jich zde, hochů i děvčat z celé republiky. Radost je přijít mezi ně. Vidět, jak přemáhají překážky a svízele. Nemají na růžích ustláno. Oni i starší dělníci, zedníci, tesaři i montéři, kteří sem přicházejí z různých oblastí republiky, musí zdolávat mnohé překážky a přinášet mnohé oběti. Nedivte se, že byli otráveni. Když se jim zdálo, že všechny jimi přinášené oběti jsou zneuznávány a přinášený nadarmo, že na stavbě není ani pořádek, ani vedení, ani plán a projekt a vědomí, co se vlastně má dělat.

Byl jsem na stavbě tuto neděli. Mezi tisíci zaměstnanci, mezi těmi, o jejichž zotročení a bezradostném životě denně do světa vytrubuje zahraniční rozhlas. A v tu chvíli si člověk teprve jasně uvědomuje, jak naše buržoasie a její vedení, dnešní zrádcovští emigranti byli na hony vzdáleni myšlení našeho lidu. Nikdy se s ním nesžili a jemu nerozuměli. Proto museli zkrachovat. V době Mnichova i v únoru. Sázeli vždy na špatnou kartu a prohráli. Prohrají i na kartě válečných štváčů, na kterou si v poslední chvíli jako hazardní hráč, který již nemá co ztratit, přisadili. Jejich karta jim nevyjde.

Náš národ a jeho pracující lid jim to dokáže. Dokáže jim to zvláště naše nová mládež. Ptejte se v Kunčicích hochů i děvčat, jak dlouho jsou na brigádě a kdy jim končí termín. Dovíte se: zde koncem října, zde v polovině listopadu atd. A kdy pojedete domů?

Domů, soudruhu předsedo? Až poteče první železo!

V novém roce! A ono poteče! (Dlouhotrvající hlučný potlesk.)

Mládež tomu věří. Tak jako věří v nový život, mír, šťastnou budoucnost a konečné vítězství socialismu v naší zemi.

Bude se snad někomu zdát, že jsem ve svém projevu zaběhl na vedlejší kolej.

Ne, přátelé! Nebylo mým úmyslem ani cílem dělat nějaké oficiální vládní prohlášení.

Měl jsem na mysli, po dnešní reorganisaci vlády a vzhledem k celé řadě reorganisací v našem hospodářském i veřejném životě, které jsou prováděny, abychom dosáhli cílů, které jsme si vytyčili, promluvit o našich úspěších i o našich obtížích a těžkostech, kterými je u nás mírová výstavba socialismu provázena.

Je zbytečné obtíže zamlčovat. Lidé je znají, cítí je často na svém vlastním těle, a proto je potřebí říci otevřeně, proč tyto obtíže jsou, co je jejich příčinou a proč není možno před nimi couvat a proč je není možno ani obcházet.

Měl jsem při tom na mysli řeč našeho velkého učitele a přítele generalissima Stalina, kterou pronesl r. 1935 a která se zabývala těmi problémy, kterými my se dnes zabýváme, otázkou, co musí být základem výstavby socialismu a jak možno socialismus nejen vybudovat, ale i udržet a ubránit.

Soudruh Stalin tehdy řekl:

"Byli u nás soudruzi, kteří se polekali obtíží a začali vyzývat stranu k ústupu. Říkali: Co je nám platná vaše industrialisace a kolektivisace, co jsou nám platný stroje, železné hutě, traktory, kombajny a automobily? Dejte raději více textilií, nakupte více surovin pro výrobu zboží denní potřeby a dávejte obyvatelstvu více všech těch drobností, které zpříjemňují lidský život. Vybudování průmyslu při naší zaostalosti, nadto ještě průmyslu prvotřídního - to je nebezpečný sen.

Byli bychom mohli ovšem tři miliardy rublů v cizí valutě, získané nejpřísnější hospodárností a vydané na vybudování našeho průmyslu - byli bychom je mohli vynaložit na dovoz surovin a rozšíření výroby zboží denní potřeby. To je také jakýsi "plán". Ale při takovém "plánu" neměli bychom ani hutnictví, ani strojírenství, ani traktory a automobily, ani letectvo a tanky. Byli bychom proti cizím nepřátelům bezbranní. Podlomili bychom základy socialismu v naší zemi. Byli bychom se octli v zajetí buržoasie, domácí i cizí.