Tuto buržoasní politiku český a slovenský národ odmítl. Odmítl ji definitivně, navždy. Naproti tomu zahraniční politiku vlády Národní fronty, vlády, jejíž vedoucí silou je dělnická třída, český a slovenský lid radostně přijímá a bezvýhradně schvaluje. Je to politika jeho.

Je to politika v první řadě národní, národní v nejlepším slova smyslu. Dělnická třída, která pod vedením komunistické strany, pod vedením Klementa Gottwalda pevnou rukou převzala řízení osudu našich národů, nikoli z cizí moci, nýbrž vlastní silou, silou vítězství celého pracujícího lidu, háji a uplatňuje ve své politice plně zájmy našich národů. Naše národní nezávislost, naše existence není již vydána na pospas rozhodnutí hrstky bankéřů Wall-Streetu a londýnské City. Již nikdy nebude moci skupina imperialistických válečných zločinců škrtem pera měnit naše hranice, předávat naše území, ba dokonce rozhodovat o naší národní existenci. A také nikdy nepřijme náš hrdý lid ani jeho vláda imperialistické vměšování do svých vnitřních věcí. Dovolte mi, abych zde vyjádřil to, co jsme řekli včera všichni svým potleskem při slovech pana ministerského předsedy o tom, že právo trestat usvědčené cizí špiony podle našich zákonů "si nedáme upřít a nikdo nás," - praví pan min. předseda - "nemůže hrozbami, porušováním smluv a vydíráním donutit, abychom se tohoto práva vzdali". Náš lid je za tato slova svému ministerskému předsedovi a své vládě vděčný. Stejně tak plně souhlasí s usnesením, které naše vláda učinila k doporučení pana náměstka Širokého dne 23. října, kdy na diskriminační porušení všeobecné dohody o clech a obchodu se strany Spojených států odpověděla suspensí celních slev, poskytovaných podle úmluvy naší republikou Spojeným státům americkým.

Stojíme plně za vládou a ze všech sil ji podpoříme ve všech akcích, jimiž jako věrný strážce naší svobody hájí národní svrchovanost proti všem formám intervence. Pro americké imperialisty je snad národní svrchovanost přežitkem, protože brání volné expansi dolaru do zemí hospodářsky slabších. Buržoasní a reformističtí přisluhovači imperialismu v západní Evropě ochotně pomáhají v tomto směru utápět nezávislost svých zemí s jejich slavnou historií a s jejich národní individualitou v kosmopolitických beznárodních slepencích, které si americký imperialismus chce vytvořit jako trh pro dolary a jako nástupiště pro své útočné plány. Beznárodnost naší zrádné emigrace je jen dokumentována a podtržena tím, že do těchto slepenců slibuje začlenit také naše země a náš národ. My víme, že nikdy se jí to nepodaří! Naše dělnická třída, nositel socialistického vlastenectví, vzala osudy národa pevně do svých rukou. Vláda, která je představitelem její vůle, bdí nad národní svrchovaností. A my, poslanci Národního shromáždění, na jehož půdě se právě před několika dny ústavně-právní výbor pozastavil nad křiklavým vměšováním amerického imperialismu do řeckých voleb, vyjadřujeme svou radost a svůj dík naší vládě za to, že svou zahraniční politikou chrání naši zemi a zaručuje, že z ní nikdy nebude druhé Řecko. Politika naší dělnické třídy získala nám spojence, jejichž věrnost a síla mají jiné základy, než měly vrtkavé sliby předmnichovských spojenců předmnichovského Československa, sliby, jejichž platnost závisela na kursech newyorské či londýnské bursy. Politika naší dělnické třídy spojila náš národ věrně, nerozlučně a trvale s politikou velikého Sovětského svazu, země Říjnové revoluce, jež byla zdrojem našeho osvobození v roce 1918, země velikého Stalina, vítěze nad fašismem a osvoboditele našich národů z hitlerovského otroctví. A zahraniční politika naší dělnické třídy získala nám také lásku, přátelství a pevné spojenectví sousedních národů, jejichž vykořisťovatelské třídy v minulosti byly nepřáteli a utlačovateli českého a slovenského lidu, stejně jako lidu vlastního národa.

Nejzřetelněji, vážení přátelé, vidíme tento skutečně národní charakter naší dnešní zahraniční politiky právě na tom vztahu, který byl po staletí nejvážnějším a základním problémem existence našeho národa - na poměru k Německu a k německému národu. Nedávná návštěva presidenta Piecka v Praze byla skutečností hlubokého historického významu. Vystihli jej výrazně president Gottwald i Wilhelm Pieck, a my jsme tento význam cítili do hloubi duše, my všichni a s námi všechen náš lid, který radostně vítal představitele pokrokových sil německého národa. Právě pro naše hranice, pro naši bezpečnost, pro naši národní nezávislost mají nesmírný význam hluboce pravdivá slova Stalinova o tom, že vytvoření Německé demokratické republiky je mezníkem v dějinách Evropy. Vždyť po prvé v životě německého národa dostaly se tu k moci ty síly, které po staletí usilovaly o to, aby o vážných životních otázkách Německa rozhodoval německý lid, aby Německo bylo ne postrachem a nebezpečím, nýbrž přítelem a spolupracovníkem sousedních zemí a národů. A tyto síly byly vždy přátelské nám, Čechům a Slovákům. Vždyť jejich jménem mluvil již v 16. století velký plebejský revolucionář Thomas Münzer, když se obracel do Prahy k zdroji husitské revoluční tradice, o niž se chtěl opřít ve svém boji proti německým pánům a církvi. Jejich jménem v r. 1848 zdravili Marx a Engels pražskou revoluci a tvrdě potírali šovinismus německé buržoasie, namířený proti slabším národům. Jejich jménem proti Bismarckovi a vilémovskému militarismu bojovali Bebel a Vilém Liebknecht, jejich jménem za první světové války statečně vystoupil Karel Liebknecht a Luxemburgová. V jejich čele bojoval proti zradě reformistů a proti Hitlerovu barbarství Ernst Thälmann. V jejich čele za podpory Sovětského svazu zvítězila jednotná socialistická strana Německa pod vedením Viléma Piecka. (Potlesk.)

Vážení přátelé, upřímné přátelství těchto sil zabezpečuje naše hranice na severozápadě Čech. A spojenectví s nimi posiluje bezpečnost také té části hranic, kde ještě souvisíme s druhým Německem. Neboť tyto síly vedou dnes hrdinský, obrovský zápas za to, aby celý německý národ a celou německou zemí vyrvaly ze spárů amerického imperialismu, z drápů fašistického militarismu kříšeného a živeného dolary, a aby je místo do reakční válečné kombinace západoevropské, jak to chce dolarový imperialismus, začlenily do rámce jednotného, svobodného, demokratického a mírumilovného Německa. Zatím co pod vedením těchto pokrokových sil byla v Německé demokratické republice odstraněna kasta pruských junkerů a velkokapitalistů, výstižně označená naším presidentem za kastu odvěkých kazimírů Evropy, tato kasta se svými lokaji a pomocníky, s agenty vatikánské politiky a pravicovými socialisty - tato kasta, která byla kletbou německých dějin a postrachem sousedů Německa a celé Evropy - je pod patronací dolaru v západním Německu znovu dosazována do vedoucích posic. Jak velmi podrobně a průkazně odhaluje Bílá kniha, vydaná Národní frontou demokratického Německa právě v posledních dnech, a jak nás denně poučuje světový - i kapitalistický - tisk, jsou pod americkým protektorátem v loutkovém bonnském státě opět u moci známí kapitalisté a podporovatelé nacismu, Krupp, Thyssen, i méně známí Pferdmenges, Reusch, Henle, Abs a jiní. Jejich protektoři jim dávají také všechny možnosti: Již 30. srpna t. r. zrušili vysocí komisaři západních mocností všechna omezení výroby válečného průmyslu v západním Německu. Porúří má se opět stát válečnou kovárnou, jak bylo za Viléma a za Hitlera. Američtí monopolisté, kteří si velmi dobře vzpomínají na svá předválečná spojení s porúrskými kartely, na svou spoluúčast na Mnichově a na vyzbrojení Hitlera, nyní nejen propouštějí, rehabilitují a podporují ty zločince, kteří Hitlerovy zbraně připravili a ukuli, ale též ty, kteří těmito zbraněmi pustošili země a vyvražďovali národy.

Obnovují německý generální štáb. Reaktivují válečné zločince. Tyto militaristické kreatury jsou dnes hrdiny amerických útočných plánů. Na jejich rozkazy čekají anebo se jim již podřizují důstojníci západoněmecké policie, budované jako žoldnéřská organisace, obdoba výmarské Reichswehr. Pod pláštíkem služeb okupantů jsou udržovány a rozšiřovány t. zv. pracovní sbory, které ve skutečnosti jsou rovněž žoldnéřskou armádou. Spolu s nimi vyrůstá dnes v západním Německu řada spolků bývalých vojáku - od veteránských organisací až do nebezpečných teroristických illegálních skupin. Zcela ve stopách organisaci fémových vrahů z let 1919-1923 jdou t. zv. freischaren, jejichž názvy mluví za komentář: je tu Freikorps Deutschland, das Reich, Dönitz, podle admirála, válečného zločince, který rovněž má býti Američany propuštěn, Landsberg a Werl podle věznic, kde sedí odsouzení váleční zločinci, a také - maršál Pétain jako důkaz kosmopolitické solidarity fašistů, zrádců a kolaborantů. Obnovuje se dokonce ve formě sdružení bývalých vojáků také zločinecká organisace SS. Mají dokonce svůj tisk Der Ausweg, v jehož titulu je provokativně vyobrazen znak esesáckých vrahů, proklínaný a nenáviděný miliony lidí v Evropě. Jihoněmecký tisk sděluje, že v západním Německu je již 376 esesáckých organisací. V časopisech bývalých vojáků za amerického souhlasu se žádá, aby esesáckým vrahům byla vrácena čest, neboť jich bude zapotřebí pro zajištění evropské bezpečnosti a pro válku za dobytí východních oblastí. Pochopitelně pod americkým protektorátem tu existuje také t. zv. sudetská legie, o jejímž zaměření nepotřebujeme mluvit.

Ze všech těchto organisací byla v Bonnu pod patronancí americké okupační správy založena jednotná organisace v čele s nacistickými generály a New York Herald Tribune, který, jak víme, je dobře informován, 10. září o ní napsal, že bude mít "velké slovo v západoněmeckých věcech". Velké slovo zřejmě v souhlasu s americkými okupanty, kteří vědí velmi dobře, komu toto slovo dát při přípravě nenávistných kampaní a útoků proti zemím skutečné svobody a demokracie, proti Sovětskému svazu a také proti nám.

Je pochopitelné, že toto obnovování nacismu, obnovování německého nebezpečí pro Evropu, vyvolává neklid v zemích amerických satelitů na západě. Zejména francouzský lid, který zažil od r. 1870 již trojí německou okupaci a poznal velmi podrobně prušáckou soldatesku, protestuje proti machinacím amerických monopolistů, kteří na jeho hranicích znovu vytvářejí toto nebezpečí. A tu přišla francouzská buržoasie, již zcela zaprodaná Wallstreetu, spolu se svými pravicově socialistickými lokaji na kouzelnou formulku: "sjednocení Evropy", v němž prý západní Německo bude méně nebezpečné, i když dostane do ruky zbraně. To je podstatou t. zv. Schumanova plánu o sjednocení ocelářské výroby, i Plevenova plánu o vytvoření západoevropské armády. Tyto oba plány přijala ochotně a s radostí Washingtonská konference ministrů USA, Anglie a Francie, konaná ve dnech 10. až 14. září. Pro americký imperialismus je to vítaná cesta. Vždyť tímto způsobem obnoví diktaturu prušácké militaristické kasty nejen nad západním Německem a jeho lidem, ale vydá ji na pospas také Francii a ostatní kapitalistickou západní Evropu, aby ji dostatečně posílil a upevnil jako útočný předvoj pro zločinnou válku chystanou proti Sovětskému svazu a zemím lidové demokracie.

To je skutečným obsahem snah o t. zv. sjednocení Evropy, snah, jimž bezvýhradně a otrocky slouží také odporná zrádná poúnorová emigrace. Toto "sjednocení Evropy" má být jen zhoršeným a zmenšeným vydáním hitlerovské "nové Evropy", tentokrát pod americkým protektorátem, stejně však reakční, nelidské a brutální, stejně tak protidělnické a protisovětské jako byla "nová Evropa" hitlerovská.

A právě proto, že si uvědomujeme velmi jasně zločinný charakter politiky remilitarisace západního Německa, politiky odporující nejen postupimským rozhodnutím, ale základním zájmům míru, Evropy a německého národa samého, základním zájmům naší republiky a našich národů, stojíme svými sympatiemi a svou aktivní účastí plně na straně zdravých sil německého národa, vedoucích nejen v NDR, ale také v západním Německu statečný boj proti remilitarisaci. Tento zápas, v němž po boku pokrokových sil Německa stojí dělnická třída celé Evropy, jak dokázala její konference, konaná na jaře t. r. v Berlíně, vstoupil nyní do nové fáze, když na zločinné spiknutí washingtonské odpověděla lidová sněmovna Německé demokratické republiky výzvami z 15. září a z 10. října, jimiž apeluje na celý německý národ a také na politiky západního Německa a jimiž vyzývá k jednání o uspořádání všeněmeckých voleb, o vytvoření jednotného německého státu. Síla lidu národu Evropy, lidu skutečně svobodného a demokratického, lidu vedeného dělnickou třídou, je taková, že vážně otřásá imperialistickými plány amerických okupantů. Tento boj, jehož hlavním ohniskem a bojištěm je dnes Německo, tento boj pokrokového Německa i lidu celé Evropy proti agresi má všechny vyhlídky na vítězství. Jeho vítězství bude nejen vítězstvím německého lidu, bude vítězstvím celého lidstva, vítězstvím míru, vítězstvím našim. (Potlesk.) A politika naší vlády, která navázala pevné přátelství s přední silou tohoto boje, s NDR, je proto politikou hájící plně zájmy českého a slovenského národa i republiky. (Předsednictví převzal místopředseda David.)

Zahraniční politika vlády obrozené Národní fronty je politikou v pravém slova smyslu mírovou. Zajišťuje nám spojeneckými smlouvami potřebný mír a klid pro budování a zároveň se svými spojenci a s celým pokrokovým lidstvem aktivně bojuje za mír na celém světě. Právě současné události nás poučují o obrovské síle mírového tábora, do něhož jsme vůli našeho lidu i zaměřením naší zahraniční politiky zapojeni. Američtí političtí i vojenští dobrodruzi, kteří jsou si dnes vědomi, že jejich surové plány na zotročení korejského národa ztroskotaly na hrdinném odporu korejského lidu a na aktivní solidaritě všech pokrokových a svobodných sil Asie, byli již před čtyřmi měsíci donuceni reagovat na slavnou sovětskou výzvu k zastavení války. Hledají nové a nové záminky, jak jednání o příměří přerušit, usilují ještě v této chvíli, jak získat alespoň poněkud výhodné posice barbarským bombardováním a vražděním civilního obyvatelstva. Ale jejich ztráty jsou již tak velké, že se marně snaží přehlušit tísnivý dojem z nich cynickým vychloubáním, kolik Korejců vyvraždili. Jejich prestiž v očích asijských národů a celého světa značně poklesla a další porušování mezinárodních smluv, další uplatňování gangsterských metod nemůže ji zachránit, naopak jen zvyšuje jejich mravní úpadek. To dokázala nad slunce jasněji konference v San Franciscu, svolaná začátkem září pro projednání mírové smlouvy s Japonskem. Metodami diplomatického i hospodářského nátlaku a nestoudné diskriminace vůči asijským národům podařilo se americkým imperialistům změnit tuto konferenci v hlasovací mašinerii. Vnutili tak celému světu proti vůli největších asijských národů, proti vůli téměř jedné miliardy lidí anglo-americký návrh smlouvy, který delegát SSSR Gromyko odhalil jako "návrh smlouvy o přípravě nové války na Dálném Východě". Zajistili si tak pochybnou autorisaci pro politiku remilitarisace Japonska, obdobnou tomu, co dělají v západním Německu. Ale proti této smlouvě staví se aktivně drtivá většina obyvatelstva celé Asie i většina samých Japonců. Sama buržoasie asijských zemí, jak ukazuje příklad indické vlády, odmítá tyto metody. A odmítají je dokonce buržoasní politikové těch států, které jsou jinak poslušnými satelity dolarového imperialismu. Vyslovil se proti ní vedle filipínských politiků také bývalý australský ministr Evatt, jenž podle časopisu Times z 5. 9. označil ji za zjevné a nestydaté opuštění všech principů mezinárodní spravedlnosti, za nebezpečí pro fysickou i hospodářskou bezpečnost národů jižního Tichomoří.

Řetěz imperialismu se pod údery lidového hnutí rozpadá a hroutí dnes zejména na blízkém Východě. Celý svět sledoval a sleduje s napětím veliký zápas mezi Iránem a anglickými naftovými monopoly. V něm byla znovu odhalena lokajská úloha britských labouristů, kteří z příkazu svých monopolů popírali právo druhého národa znárodňovat - tedy právo na to, čím se ve své vnitřní politice labouristé chlubili jako největším úspěchem t. zv. demokratického socialismu. Na druhé straně projevila se tu nesmírná moc a síla lidu, který v tomto boji mocnými demonstracemi, stávkami a jinými masovými akcemi donutil vlastní buržoasii, aby se, třeba s váháním, vzepřela tyranii cizího kapitálu.

Vidíme, jak mocný ohlas iránských událostí se ozývá v Iráku, v Saudské Arabii a ve všech ostatních zemích blízkého Východu, v nichž bohatá naftová ložiska povzbuzují nenasytný apetit nestvůrných petrolejářských monopolů. Do nečisté a podlé hry, v níž kapitalističtí konkurující soupeři kupovali jednotlivé politické vůdce, dosazovali a sesazovali je nebo je vraždili, zavál tu mocný dech lidového osvobozeneckého hnutí, který elektrisuje, probouzí, mobilisuje nové a nové miliony prostých lidí, leká, vystrašuje, děsí imperialisty a jejich agenty. Pod jejich závanem rozvíjí se také současný boj Egypta, jehož vláda pod tlakem pracujících mas a všech skutečných vlastenců byla donucena zrušit potupné koloniální smlouvy a nyní sahá na samotný nerv imperialistické soustavy, na Suezský kanál, kudy chodí transporty koloniálních žoldnéřů z Evropy do Koreje, do Malajska, do Vietnamu, na Madagaskar a jinam, a na těchto transportech, určených k vraždění, prolévání krve bojujících svobodymilovných národů, vydělává své obrovské zisky monopolistická společnost Suezského kanálu.

Marně se snaží tomuto rozmachu americký imperialismus zabránit pokusem koupit si buržoasii těchto zemí nebo ji zastrašit hrozbami. Marně se snaží nastoupit na místo oslabeného imperialismu anglického v těchto místech tím, že nařídil svým satelitům v Atlantickém bloku, aby na konferenci v Ottavě schválil přístup států, které jako na výsměch názvu Severoatlantického paktu leží tisíce kilometrů daleko od Atlantických břehů - fašistického Turecka a monarchofašistického Řecka. Ottavské zasedání t. zv. Atlantické rady jen zdůraznilo - bylo-li to vůbec ještě zapotřebí - útočný charakter Severoatlantického paktu před celým světem. Zároveň však nedokázalo utajit hluboké rozpory mezi jednotlivými americkými satelity i mezi jejich možnostmi a nenasytnou žravostí dolarových pánů. Vzdyť samo komuniké tohoto zasedání prohlásilo, že státy t. zv. Atlantického bloku "budou hledět k tomu, aby předešly rozporům ve své mezinárodní hospodářské politice." Brutální politika hospodářské války, namířené především k diskriminaci Sovětského svazu a našich spojenců, nakonec dopadá nejtíže a nejtvrději právě na evropské satelity Ameriky, kteří ve svých oficiálních dokumentech s hrůzou přiznávají prudký vzestup cen životních potřeb, nedostatek surovin i nedostatek dolarů. A tyto rozpory jen zvyšuje nepokoj ze zahájené remilitarisace západního Německa.

Americký imperialismus nemůže zastavit rozpad kapitalismu a imperialismu v zemích svých satelitů ani tím, že bezvýhradně a zjevně podporuje nejreakčnější křídlo tamní buržoasie. Názorně nám to ukazuje nedávný výsledek parlamentních voleb v Anglii. Labouristická strana přes poníženou ochotu svých vůdců přestala být způsobilým nástrojem vykonávání amerických rozkazů, neboť v masách i v části samého vedení vyrostla proti takovéto politice vážná oposice. Proto američtí bankéři zjevně a všemi prostředky podporovali Churchillovu konservativní stranu a hospodářským i psychologickým nátlakem prosadili její volební vítězství. Churchillova otevřená protisovětská nenávist, projevená před válkou už od r. 1918, za války i po ní - zejména známou řečí fultonskou - ta je jim zárukou, že jejich příkazy budou lépe plněny. Tak právě ve dnech, když jsme vzpomínali s radostí a hrdostí šestého výročí znárodnění a když jsme si uvědomovali správnost naší cesty k socialismu, skončil v Anglii žalostným krachem pokus t. zv. "demokratického socialismu" labouristů, pokus znárodňovat a plánovat hospodářství při zachování kapitalismu a pod ochranou, ba v rostoucím područí nejreakčnější kapitalistické mocnosti. To je jedna stránka této věci. Ale pro věc imperialismu v Evropě a v Anglii samé tím nebylo vyhráno nic. Okolnost, že americký imperialismus se nyní musí spojovat s těmi, jejichž reakční charakter je lidu jejich země i celého světa zjevně znám, znamená, že nemá již nových prostředků, jimiž by klamal lid, že vyhazuje již poslední kartu a že je nucen používat již jen starých zdiskreditovaných a obehraných politických hesel i osobností. Chabá účinnost těchto staronových hesel i osobností je jasná již ze samotných britských voleb, kde nepatrná většina Churchillova je vlastně jen většinou mandátů, je jen výsledkem reakčního volebního systému a ve skutečnosti je menšinou hlasů britského voličstva. Tak tomu ostatně je také ve všech ostatních zemích satelitů, zejména, jak jsme si již připomněli, v západním Německu.