Místopředseda David (zvoní): Zahajuji přerušenou 62. schůzi Národního shromáždění.

Pokračujeme ve společné rozpravě o státním rozpočtu na r. 1952 a o státním závěrečném účtu za r. 1950.

Do rozpravy se dále přihlásili tito řečníci: ministr národní obrany arm. gen. posl. dr Alexej Čepička, posl. Burda, Pašek, dr Polanský, Ant. Novotný, ministr-předseda státního úřadu plánovacího Ing. Jozef Púčik, posl. Štětka, Zupka, dr Mouralová-Úlehlová, Innemann.

Dávám slovo panu ministru národní obrany arm. gen. posl. dr Alexeji Čepičkovi.

Ministr národní obrany, arm. gen. posl. dr Čepička (uvítán povstáním poslanců a jejich hlučným potleskem): Soudruzi a soudružky!

Vcházíme do významného období v boji za udržení a upevnění míru ve světě. Vinou krvelačných imperialistů, těchto úhlavních nepřátel lidstva, objevuje se znovu před mírumilovnými národy a lidstvem nebezpečí nového válečného požáru.

Americký imperialismus za podpory dalších vykořisťovatelských vlád přikročuje v tomto roce k obnově německých nacistických divisí v západním Německu. Tímto paličským činem vzrůstá opět na naší západní hranici nebezpečí přepadu od imperialistických nepřátel. Tak nabývá boj za udržení světového míru pro náš pracující lid stále většího významu. Boj za udržení míru se dnes stává pro každého poctivého občana naší vlasti, pro každého vlastence ještě bližším a konkrétnějším.

Mírové hnutí dosáhlo v naší zemi velkých úspěchů. Zdrcující většina našeho lidu jsou nadšenými budovateli socialismu a bojovníky za mír.

Leckde však ještě naráží mírové hnutí na nepochopení, protože jsou o něm rozšířeny nesprávné názory a představy. Příčiny těchto nesprávných názorů, které se často stávají vážnou překážkou dalšího růstu a rozvoje mírového hnutí, nutno hledati jednak v přežitcích z doby kapitalismu a jednak v činnosti nepřítele, který má zvlášť velký zájem, aby šířením nesprávných názorů oslabil nebo dokonce podlomil sílu mírového hnutí.

Poněvadž výstavba obrany naši země je neoddělitelnou součástí mírové výstavby a tedy i součásti programu obrany míru, bude nutno aspoň o některých mylných názorech a představách se zde zmínit.

Zápas o udržení míru ve světě je obtížný a složitý boj. V pravém slova smyslu je o skutečný boj, v němž bojují dvě strany, které mají svůj program a cíl. Na jedné straně jako nepřítel míru stojí kapitalismus. Na druhé straně jako obránce míru je tábor socialismu a demokracie. V sázce je nejcennější statek lidstva - mír. Bojovým úkolem mírového hnutí je nedovolit vykořisťovatelům nové krveprolévání a pustošení zemí, zachránit klidný a pokojný život národů a celého lidstva. O mír se bojuje na politické frontě i na frontě hospodářské. O mír se bojuje dnes na bojišti v Koreji, v Malajsku a Indočíně. Věc míru hájí téměř 1 miliarda pokrokových lidí. Není národa a státu ve světě, který by se na tomto boji o zachování míru nezúčastnil, ať již na té nebo na oné straně tohoto světového zápasu. Není vinou obránců míru, že je nutno o mír bojovat. Příčinu mezinárodního napětí, z něhož se zvětšuje nebezpečí nové světové války, nutno hledati ve žhářských činech imperialistického tábora.

Ne všichni v naší zemi také pochopili, že jde o zápas mezi novým společenským pořádkem, socialismem, a odumírajícím starým kapitalistickým zřízením, které si chce prodloužit svoji existenci násilím, novou válkou.

Při pohledu na imperialistického útočníka, který se neštítí v boji žádných prostředků a vraždí nemilosrdně bezbranné obyvatelstvo, ženy a děti, který pronásleduje bojovníky za mír nejkrutějším násilím, pro kterého není nic svatého, ani mezinárodní smlouvy, ani mezinárodní právo, který sáhl k hromadnému ničení lidí, k bakteriologické válce, mělo by být každému zřejmé, že zde nepomohou nic ani prosby, ani pouhé výzvy. Bylo by naivní přednášet o morálce lidem, kteří sami žádnou morálku neuznávají. V takovém případě je třeba odpovědět ranou na ránu válečných paličů. (Hlučný potlesk.)

Nemá a nemůže mít proto mírové hnutí nic společného s činností různých starých charitativních spolků, které jen oslavovaly mír. Bylo by osudovou chybou, srovnávat činnost obránců míru s poblouzněním členů sekt, kteří odmítali brát do rukou zbraň. Pacifistické nálady v dnešním boji o mír by znamenaly jen pomáhat nepříteli, který číhá, aby si mohl vybrat oběť, která bude nejméně schopna odporu, aby ji získal bez boje. Propadnout jen na chvíli klamu, že není životní nutností, abychom byli silní, to jest také ozbrojení, znamenalo by přímo nabízet se imperialistům jako bezbranná oběť, znamenalo by přivolávat neštěstí do našich domovů, znamenalo by přivolávat válku. Mírové hnutí není tedy a nesmí být žádným projevem slabosti. (Hlučný potlesk.)

V poslední době různí pochybovači opakují otázku: Jak se srovnává s myšlenkou míru výroba zbraní? Jestliže obránci míru zbrojí, cvičí vojáky, nečiní totéž co nepřátelé míru, imperialisté? Jestliže tábor míru je silný, a jak se tvrdí, nepřemožitelný, proč je nutno za mír bojovat? Je známo, že takové a podobné otázky uvádějí ještě někdy do rozpaků, přestože odpověď není nijak obtížná. Na takové otázky je nutno odpovídat otevřeně, jistě a bez váhání. Těžko ovšem se odpovídá těm, kteří pocítili rozpor sami v sobě, nebo kteří se domnívají, že se nesluší o otázkách obrany země otevřeně mluvit z důvodů státního nebo vojenského tajemství.

Je nutné a správné dbát toho, aby neopatrným tlacháním nebylo prozrazeno nic, z čeho by mohl mít nepřítel prospěch. O něm víme, jak usiluje pomocí svých agentů a špionů, aby získal co nejvíce informaci o naši obraně. Proto je na místě vysoký stupeň bdělosti a ostražitosti. Nelze ovšem provádět ochranu státního a vojenského tajemství tak, abych se vyhýbal jakékoli zmínce o výstavbě obrany a o nutnosti rozvíjet branné úsilí našeho lidu. I na tomto poli je třeba ještě mnoho vysvětlovat a čelit řadě nesprávných názorů. Mlčením nebo vyhýbavými odpověďmi bychom se zbavovali naší nejúčinnější zbraně, totiž přesvědčovat pravdou, která je celá na straně bojovníků za mír. Síla myšlenky míru, která si získává převahu nad temnými silami války, je především v její pravdě, poctivosti a spravedlnosti.

Není proto žádným tajemstvím, že k obraně státu proti útoku nepřítele je třeba zbraní, vojska, ozbrojené síly. Obrana beze zbraní proti soudobému nepříteli by žádnou obranou nebyla a žádnému útoku by také zabránit nemohla. Netajíme proto před nikým, že zbraně vyrábíme, a to zbraně vynikající jakosti. (Hlučný potlesk.) To je ostatně známo o Sovětském svazu a o jiných zemích, které patři do mírového tábora.

Pokud jde o druhou otázku, platí zde více než jinde, že když dva dělají totéž, není to totéž. Je hluboký rozdíl v tom, z jakého důvodu a k jakému účelu se vyrábějí a používají zbraně. Zbraně v rukou imperialistických vykořisťovatelů znamenají válku, smrt a zkázu. Zbraně v rukou bojovníků za mír znemožňují vedení války a znamenají skutečný klid zbraní. Není tudíž žádného rozporu nebo protikladu, jestliže u nás budujeme ozbrojené síly na obranu míru.

Také vysvětlení třetí otázky je prosté. Ještě nikdy v dějinách se nestalo, aby vítězství spadlo někomu do klína. Pro vítězství je třeba vytvořit včas podmínky. Jakkoliv je postavení tábora míru proti podněcovatelům války dnes příznivé po všech stránkách, nelze složit ruce v klín a trpně přihlížet dalšímu vývoji. Osud míru závisí na tom, jak se bude dále vyvíjet poměr sil mezi táborem socialismu a kapitalismu. Nepodaří-li se imperialistům tento poměr sil změnit, bude mír zachován. Je proto naší povinností usilovnou prací imperialistům tento pokus za každou cenu zmařit. (Potlesk.)

V každém případě však je nutno takové nesprávné názory rozhodně odmítnout a proti nim bojovat, protože oslabují činnost mírového hnutí a dokonce někdy by je mohly svést na scestí.

Po porážce nacismu a vyhnání okupantů vítěznými sovětskými vojsky rozhostila se v našich domovech bezstarostnost s tím, že je mír navždy zabezpečen. Tyto nálady pokojného budování, které nepřítel ničím neruší, stále ještě trvají. Jako u každé věci, nutno zde vidět rub a líc. Kladem je, že se nepodařilo nepříteli, přesto, že o to usiluje všemi prostředky, otřást klidem a jistotou našeho života. Na druhé straně ovšem je třeba varovat před takovou bezstarostností, která by mohla podlomit obranyschopnost země. Nemělo by být dnes nikoho, kdo by si neuvědomoval, že na naší západní hranicí stojí týž nepřítel, který přepadl svobodný a pokojný lid Koreje, který vraždí lid v Malajsku, v Indočíně. Jaké pošetilosti by se dopustil ten, kdo by jen na okamžik zapochyboval, že imperialistický útočník zaútočí také proti naší zemi týmiž strašnými zbraněmi, bude-li mu k tomu poskytnuta příležitost.

Zejména nyní, kdy z rozkazu amerických zbrojařů a válečných žhářů se otevírají brány žalářů a jsou propouštěni váleční nacističtí zločinci a gestapáčtí vrazi s úkolem postavit co nejrychleji německé divise, je třeba zvýšit naše obranné úsilí. Chybou by bylo podléhat strachu, obavám, propadnout nejistotě a kolísání. Kdyby nás tento vývoj zastihl pod vládou kapitalistů, pak by snad obavy mohly být oprávněné. I když vývoj v západním Německu připomíná v mnohém dobu, kdy Hitler přišel k moci, pak zcela jiná situace je dnes na naší straně. Osvobození z kapitalistického otroctví a spojenectví se Sovětským svazem vytvořilo podmínky, aby se náš lid postavil na obranu své svobody a nezávislosti, předem si jist svým vítězstvím. (Potlesk.) Dnes nemají místo v řadách budovatelů socialismu fňukalové, zbabělci a panikáři.

Náš lid má všechny důvody, aby hleděl do budoucnosti s pevnou důvěrou. Přestal být hříčkou v rukou imperialistických vykořisťovatelů a vzal pevně do rukou řízení svého osudu. Nebezpečí války nečelí osamocen. Naši svobodu hájí obrovská síla světového tábora míru v čele s nepřemožitelným Sovětským svazem. (Hlučný potlesk.) Tato síla nikdy nedovolí, aby svoboda, nezávislost a samostatnost Československa byla některým útočníkem ohrožena nebo dokonce zničena. Každý útočník musí počítat s tím, započne-li útok proti našemu lidu, že se zvedne proti němu naše prvotřídní armáda a s ní mohutná armáda celého mírového tábora, která smete útočníka. (Potlesk.)

Pod takovou záštitou mohou být řešeny otázky obrany země za zcela jiných podmínek, než když visela nad naší zemí hrozba Hitlerova útoku jako Damoklův meč.

Letošní rok a nejbližší léta budou velmi důležitá pro další vývoj boje o udržení světového míru. Je proto nutno velmi pozorně sledovat nepřítele a nedovolit, aby nás překvapil.

Jakkoliv je třeba věnovat zvýšenou pozornost vojenským přípravám v Západním Německu, nelze nevidět, že hlavním nepřítelem míru ve světě je americký imperialismus, který se dosud nevzdal svého úmyslu, za každou cenu zničit oporu tábora míru, Sovětský svaz, a země budující socialismus. Tato nenávist imperialistů není nového data. V samém začátku existence sovětského státu imperialisté vyslali armádu, složenou ze 14 států, aby zardousili svobodu ruského lidu, kterou si vybojoval Velkou říjnovou revolucí. Po nezdaru byli imperialisté původci hospodářské blokády, kterou chtěli srazit Sovětský svaz na kolena, aby byl vydán na milost a nemilost vykořisťovatelům. Po tomto dalším neúspěchu stali se imperialisté strůjci pletich a intrik na diplomatickém poli proti Sovětskému svazu. Nikdo jiný než americký imperialismus a jeho přisluhovači nakonec vytvořili podmínky, aby mohl vzniknout nacismus a fašismus. Američtí a angličtí imperialisté poskytli finanční i hospodářskou podporu Hitlerovi, aby mohl postavit armády s cílem zničit Sovětsky svaz. Jen okolnost, že Hitler zklamal a nakonec podvedl své imperialistické dobrodince a chlebodárce a obrátil se proti nim, způsobila, že vládci Anglie byli donuceni hledat pomoc ve spojenectví se Sovětským svazem. Nebýt smrtelného nebezpečí, v němž se sami nakonec ocitli, nikdy by se američtí a angličtí imperialisté nebyli stali spojenci Sovětského svazu ani v poslední válce.

Ale ani v průběhu války se imperialisté nevzdali svého původního úmyslu zničit Sovětský svaz. Jako spojenci Sovětského svazu v zákulisí a potají usilovali, aby Sovětský svaz za každou cenu vyšel z války oslaben a ochromen. Zatím co Sovětský svaz nesl hlavní břemeno války, imperialisté šetřili své síly, aby mohli se svěžími silami vystoupit na konci války, kdy opět bojující strany budou bojem vyčerpány, a nadiktovat podmínky míru. Legendární vítězství Sovětské armády zhatilo všechny tyto výpočty, ale imperialisté se z tohoto vítězství nepoučili a krátce po skončení světové války pokračovali v nepřátelské politice proti Sovětskému svazu. Pro přechodnou dobu použili k tomu t. zv. studené války, od níž pak už byl krok k žhářskému kroku připravit válečné nástupiště v Koreji. Jakkoliv se imperialisté snaží maskovat své dobyvačné cíle, zůstává skutečností, že dnes jim nejde o nic jiného, než oč šlo Hitlerovi. I oni by se rádi stali pány světa. Aby mohli uskutečnit sen o světovládě, zahájili válečné přípravy, aby zničili Sovětský svaz, naši zem, země lidových demokracií, aby si rozdělili mezi sebou území jako kořist a přiživili se jejich bohatstvím. Dosáhnout tohoto cíle nelze jinak než válkou. To vědí nejen imperialisté, ale také lid Ameriky, Anglie a ostatních kapitalistických zemí. Prospěch by z toho mohla mít jen hrstka vykořisťovatelů a zbrojařů. Kdyby imperialisté s tímto svým válečným programem vystoupili otevřeně, narazili by ve vlastních zemích na nepřekonatelný odpor lidu, který otevřeně prohlašuje, že nikdy proti Sovětskému svazu bojovat nebude. Imperialisté jsou si vědomi, jak i v jejich vlastní zemi je veliká touha všech lidí po míru, jak velký je odpor proti válce. Proto jsou nuceni se maskovat, klamat, podvádět a lhát.

Po vzoru Hitlera se američtí imperialisté pokoušejí oklamat lidstvo prohlášením, že útočných úmyslů nemají, naopak, že jsou nuceni čelit útočnosti jiných, zejména Sovětského svazu a jeho spojenců. Sami útočníci se chtějí vydávat za obránce. Imperialisté se chovají ve svém doupěti jako krvelačný dravec a přitom se pokoušejí namluvit národům a lidstvu, že jsou krotcí a nevinní jako beránci. Váleční žháři se uchýlili k podvodné hře, v níž dávají pojmům svoboda, demokracie a civilisace, jež jsou celému lidstvu svaté, opačný význam. Ve skutečnosti se vykořisťovatelé, kteří krutě potlačují svobodu a lidská práva vlastního lidu a mnoha národů, pokoušejí vydávat za obránce demokracie. Ve skutečnosti barbaři, jakých nepoznal dosud svět, se pokoušejí vydávat za obránce civilisace. O tuto velkou lež se opírají menší lži a do této sítě lží se imperialisté pokoušejí zatáhnout celé lidstvo, aby tak mohli ospravedlnit své nelidské žhářské činy. Nic imperialistům nevadí, že v této soustavě podvodů a lží stojí proti sobě dvě krajnosti. Jednou tvrdí, že jsou slabí, zatím co tábor míru je ozbrojen, a proto prý musí oni zbrojit, aby se vyrovnali mírovým silám. Současně vytrubují všemi hlásnými troubami do celého světa, že jsou tak silní a po zuby ozbrojeni, že je jakýkoliv odpor zbytečný, aby se jim všichni vzdali bez boje.

Bude užitečné a prospěšné pro nás, abychom přezkoumali, jak je to vlastně se skutečnou silou imperialistů, kterou míru vyhrožují a pokoušejí se i vydírat. Nikdo nepopírá, že imperialistický tábor má pro rozsáhlé zbrojení nemalé výrobní možnosti. Ale zbraně samy o sobě i v sebevětším množství ještě nikdy žádnou válku nevyhrály. K vojenským úspěchům je třeba vysoce bojeschopných armád, statečných vojáků a zdatných velitelů, kteří vědí, proč a zač bojuji. V tomto směru u všech příslušníků imperialistického tábora však je to jinak, než jak se vychloubají. Nejlépe nám to osvětlí několik faktů. Jistě se nikdo neodváží popírat, že těžiště rozhodujících bojů v poslední světové válce bylo na východní frontě a že nejtěžší břemeno boje nesla po celou dobu války sovětská armáda. Proti ní nacistický vetřelec postavil největší počet nejhodnotnějších divisí. Přesto však hnala sovětská armáda nepřítele od Stalingradu až do Berlína. (Potlesk.) Za celou dobu, kdy v důsledku 10 slavných stalinských úderů šel nepřítel od porážky k porážce, nepodařil se nacistům ani jediný protiúder nebo protiofensiva, která by byla stála za řeč.