Místopředseda David: Děkuji posl. Jarošovi za jeho projev. Slovo má posl. Sláva.

Posl. Sláva: Paní a pánové!

Dovolte mi, abych úvodem k svému diskusnímu příspěvku, zaměřenému k rozpočtové části týkající se našeho zdravotnictví, zdůraznil historickou skutečnost, že jest to po prvé, co náš celostátní rozpočet v kapitole věnované zdravotnictví ve své náplni zahrnuje sjednocené zdravotnictví na celém území našeho státu. Dosáhli jsme toho, co bylo v popředí zájmu všech zdravotníků a co bylo také vždy v posledních letech předmětem diskuse v sociálně-politickém a zdravotnickém výboru Národního shromáždění při projednávání rozpočtu ministerstva zdravotnictví.

Při sjednocení našeho zdravotnictví těžili jsme ze zkušeností sovětských zdravotníků, kteří nám dali k disposici své poznatky získané při budování socialistického zdravotnictví ve své vlasti. Proto náš dík za to, že jsme mohli zdárně provésti tuto reorganisaci zdravotnictví, patří v prvé řadě Sovětskému svazu, sovětské lékařské vědě a sovětským zdravotníkům. Jsme také zvláště vděčni našemu pracujícímu lidu, který prací svých rukou vytváří hmotné hodnoty, které nám umožňují budovat socialistické zdravotnictví. Z celé náplně rozpočtové kapitoly, věnované zdravotnictví, podobně jako z celého našeho státního rozpočtu vyniká to, co jest zásadním motivem a vedoucí myšlenkou veškeré naší politické práce, t. j. socialistická výstavba a boj za světový mír. Ve zdravotnictví se to jeví nejen ve zvýšení nákladů na zdravotní péči, nýbrž i v tom, že právě ve sjednoceném zdravotnictví bude možno těchto položek použíti ještě více než v předcházejících letech k prohloubení a zkvalitnění zdravotnické péče, zvláště o pracující lid. Naším hlavním úkolem je, aby zdravotnictví nebylo něčím mimo skutečný život, něčím abstraktním, ale aby se opravdu přiblížilo lidu.

Velmi výmluvnou a důležitou politickou skutečností je, že plných 90 % rozpočtu, věnovaného zdravotnictví, obsahují úvěry národních výborů, při čemž úvěry ONV činí plných 52,54 %. Toto rozvržení je nejlepším dokladem decentralisace zdravotní služby, která přechází na nižší složky, na národní výbory, v nichž náš lid má možnost účasti a kontroly nad výkonem zdravotnické péče. Tato skutečnost je pak důkazem, jak důsledně je prováděna zásada, že lid je zdrojem moci ve státě, tedy i ve zdravotnictví. To je veliký rozdíl proti kapitalistickým státům, kde se ve sněmovnách občas pro uklidnění širokých mas mluví frázovitým způsobem o sociálních a zdravotních opatřeních, prospěšných obyvatelstvu, ale byrokratický státní aparát se vždy při provádění postará o to, aby dal pouze nejnutnější minimum, které by nenarušilo zájmy kapitalistické vládnoucí třídy.

Uvedu jeden takový příklad z Anglie. V r. 1945 slíbila labouristická vláda, že lepší lékařská péče musí být přístupná všem - a přitom podle sdělení labouristického listu "People" z poslední doby očekává v Anglii 500.000 lidí umístění v nemocnicích. Současně uvádí tento časopis, že londýnský místní zdravotní výbor byl nucen přiznat, že v minulém roce mnoho nemocných zemřelo proto, že nemohli být bezplatně umístěni v nemocnicích. Přitom nemocnice v Londýně nebyly přeplněny, nýbrž měly řadu prázdných lůžek vyhrazených ovšem pouze pro platící pacienty. List "People" v závěru konstatuje, že anglickým nemocnicím jako nejdůležitějšímu článku zdravotnické služby hrozí neodvratný krach. Podobné poměry jsou i ve Francii, kde podle zjištění Všeobecné konfederace práce chybí 140.000 lůžek.

To jsou, paní a pánové, problémy, které naše lidová správa, nesoucí odpovědnost za správu našich nemocnic, nemá, a také nikdy mít nebude, neboť zdravotnictví, které se řídí slovy velkého genia a tvůrce nového člověka, s. Lenina, že "zdraví je nejcennější poklad", zajišťuje v našich nemocnicích plnou, hodnotnou a na moderních základech založenou zdravotní péči o každého občana naší vlasti bez rozdílu a tuto péči ještě stále prohlubuje. O tom svědčí i ta skutečnost, že na r. 1952 se plánuje další zvýšení počtu lůžek v nemocnicích o 5 %, na Slovensku o 7 %, v odborných ústavech o 9 % a na Slovensku o 14 %. V tom je také veliký rozdíl proti poměrům za prvé republiky, kdy i my jsme slyšeli hovořit o svobodě, humanitě a lásce k bližnímu, ale jaká byla skutečnost? Střílení do bezbranných, vyhladovělých nezaměstnaných, škody na zdraví tisíců dětí a dospělých záměrnou podvýživou. Když pak někdo onemocněl, nikdo mu vcelku nepomohl a nikdo se o něj také nestaral. Tak pečovala za první republiky naše vychvalovaná demokracie o pracujícího člověka, to byla ta všechna humanita a láska k bližnímu. Takovou pozornost věnovalo tehdejší zřízení zdraví našeho národa. Jako ilustraci rozdílu mezi zdravotnictvím za prvé republiky a zdravotnictvím nynějším uvedu zde přirovnání týkající se péče o dítě, která je na prvém místě zájmu našeho lidově demokratického zdravotnictví. V r. 1938 jsme měli v celé republice 1.465 dětských lůžek a v r. 1951 jsme měli pouze v našem kraji, v Ústí n. L., již 658 dětských lůžek a v celé republice 7.890 dětských lůžek, tudíž pouze v jednom kraji skoro polovinu celostátního stavu z r. 1938.

Dnešní praktické úspěchy našeho zdravotnictví spočívají hlavně v tom, že naše dnešní lékařská věda se opírá o rozvoj a zkušenosti sovětské vědy a že uplatňuje v péči o zdraví člověka pavlovský názor na nemocného. To jsou základy naší nové zdravotnické politiky, a i když zde máme dosud některé nedostatky a někdy musíme ještě bojovat se starým smýšlením lidí, jsme přesvědčeni, že i ve zdravotnictví nový socialistický člověk tyto překážky vítězně zdolá.

Nová organisace zdravotnictví a přenesení větší části úkolů na lidosprávu zavazuje ovšem všechny funkcionáře národních výborů, aby věnovali našemu zdravotnictví větší pozornost než dříve, a je třeba, aby sjednocené zdravotnictví se stalo všude skutečnou záležitostí všech členů rady a aby mu byla věnována taková pozornost, jako ostatním důležitým problémům našeho života, jehož je zdravotnictví nerozlučnou součástí. Toho zájmu je také skutečně zapotřebí, neboť pracovní náplň zdravotních referátů, zvláště KNV a ONV se rozšířila o řadu nových úkolů, důležitých pro úspěšnou hospodářskou výstavbu všech států. Mají-li tyto úkoly být splněny, je třeba zvýšené pomoci a nejširší spolupráce všech členů rady a zvláště také všech složek naší vrcholné masové organisace ROH.

Důležitým činitelem při dalším vývoji našeho zdravotnictví budou i reorganisované zdravotní komise, ovšem je třeba zainteresovat členy těchto komisí, tak jak to děláme v našem kraji, o práci zdravotních referátů a dáti jim možnost přímé aktivní účasti na budování zdravotní péče. Nám se nejlépe osvědčilo pověřiti jednotlivé členy komisí kontrolními úkoly v dílčích úsecích zdravotní péče.

Úkoly, na které je třeba, aby se lidospráva bezprostředně zaměřila, jsou podle mých zkušeností zdravotního referenta KNV v Ústí nad Labem hlavně tyto:

1. Dětsko-kojenecká úmrtnost, jež je zvláště v našem kraji a vůbec v pohraničních krajích vyšší než v krajích vnitrozemských. Proto zintensivňujeme boj proti dětsko-kojenecké úmrtnosti tím, že ho lépe než dříve organisujeme pomocí nově ustanovených okresních pediatrů, jejichž úkolem jest také současně organisačně prohloubit všestrannou péči o dítě. Dětsko-kojeneckou úmrtností, která představuje jeden z našich hlavních problémů zdravotních, zabývají se nejenom zdravotní referenti, ale i rady KNV a ONV pravidelně na svých schůzích.

2. Prohloubení zdravotní péče o pracující na závodech a zavádění odborných služeb podle povahy toho kterého závodu. V tomto směru máme v našem kraji ulehčenou práci tím, že během posledních dvou let se nám podařilo vybudovati poměrně dobrou síť závodních ambulatorií, kterou dnes již jen zdokonalujeme.

3. Sledování pracovních absencí a jejich příčin. To je vzhledem k průmyslovosti našeho kraje zvláště důležitý úkol a proto i touto problematikou se rady KNV a ONV na svých schůzích pravidelně zabývají.

4. Důležitým problémem jsou u nás v krajích také jesle, kde v prvé řadě organisačně zajišťujeme odborný lékařský dozor a snažíme se dosáhnouti plného využití kapacity jeslí ve spolupráci s náborovým oddělením referátu pracovních sil. Pokračujeme dále ve školení kádrů a v účelném plánování a zřizování nových jeslí, při čemž věnujeme i náležitou pozornost jejich hospodářskému provozu.

5. Reorganisace péče hygienicko-epidemické, neboť zdravotní péče nemůže být zaměřena jen na léčení chorob, nýbrž musí se především soustředit na to, aby se předcházelo jejich vzniku.

6. Činnost posudkových lékařů, ve které máme i v celostátním měřítku ještě nedostatky a která byla také podrobena kritice v sociálně-politickém a zdravotnickém výboru sněmovny.

7. Zdravotnická osvěta, kterou ve spolupráci s Červeným křížem u nás koordinuje krajská a okresní subkomise. Kromě plánovaných osvětových přednášek, u nichž dbáme na to, aby měly vždy nejenom správnou odbornou, ale hlavně také politickou náplň, zaměřujeme se na dokončení popularisace sjednoceného zdravotnictví, a to hlavně v závodech a na venkově. Osvětové přednášky těší se pak u nás stále rostoucímu zájmu veřejnosti.

8. Budeme věnovat pozornost hospodářskému provozu nemocnic, které nejenom v našem kraji, ale i v celostátním měřítku vykazují v průměrech nákladů veliké diference, a to i u nemocnic stejného typu. Tím zlepšíme nejenom péči o nemocné, ale také správným hospodařením v těchto ústavech ušetříme našemu národnímu hospodářství značné částky.

Těmito hlavními i ostatními úkoly, vyplývajícími ze sjednocení zdravotní služby, se lidospráva v našem kraji odpovědně zabývá, neboť zájem o zdravotní problematiku u nás stále roste a zdravotnictví není již pouze záležitostí nemocných a lékařů, ale stalo se záležitostí veřejnou. Dnes se totiž začíná mluvit o zdravotnických problémech nejen v nemocnicích, ale všude na pracovištích, v JZD, v politických i odborných organisacích. Jest ovšem třeba, aby se naše lidospráva všude snažila tento zájem ještě zvýšit a byla stále v kontaktu s nejširší veřejností pomocí hovorů s občanstvem o zdravotnictví. Kritika a podněty z těchto hovorů musí se pak státi závazným podkladem pro řízení zdravotní politiky v terénu, neboť jedině tak splní naše zdravotní péče vše, co od ní očekává náš pracující lid.

Hodnotíme-li dosavadní průběh sjednocení zdravotní služby v našich krajích, musíme přiznat, že jsou zde dosud některé nedostatky, ovšem je třeba v této souvislosti uvážit, že sjednocení u nás probíhá ve všech okresech teprve od 1. ledna letošního roku a že na druhé straně bylo dosaženo v našem zdravotnictví řady důležitých úspěchů.

Dokladem stále se lepšící úrovně zdravotnické péče jest i populační přebytek, který byl u nás loňského roku 3.5 krát větší než v r. 1937 a činil 141.555 osob, zatím co na př. v Rakousku ve Vídni připadalo roku 1951 na 100 úmrtí již pouze 46 narozených. Zvýšil se i počet ambulantních ošetření v našich nemocnicích, který přesáhl loňského roku 8 milionů nemocných. Zlepšila se i ambulantní služba národního pojištění, která sjednocením přešla na státní zdravotní správu. Počet lékařských pracovišť se v tomto úseku zvýšil o 46 %, na Slovensku o 62 %, což umožnilo, že počet vyšetření dosáhl počtu téměř 35 milionů a ošetřeno bylo více než 14 milionů osob. Příznivě se vyvíjela i služba Ústavu národního zdraví, kde počet složek se zvýšil o 11 %, počet pracovníků o 75 % a počet pracovních hodin o 140 %. Byl to také důsledek dalšího zapojení lékařů, jejichž pracovní úvazek se zvýšil o 20 %. Také lázeňská péče, poskytovaná dnes převážně pracujícím, vykazuje příznivé výsledky a zaznamenává zvýšení počtu pacientů o téměř 25 %, při čemž se ošetřovací doba zvýšila o 40 %. Loňského roku bylo v našich lázních léčeno více než ¹/₄ milionu nemocných.

To jest pouze několik statistických dat, která doplňují to, co zde podrobněji uvedl předřečník. Jsou to jen čísla a procenta, ale uvědomte si, co nové síly a radosti z navráceného zdraví se skrývá za každým procentem a za každou číslicí. Tato skutečnost nás pak musí naplnit radostí a pevným odhodláním přispěti ještě více k vybudování nejdokonalejší péče o pracujícího člověka. Čeká nás ovšem ještě řada úkolů a je na nás všech, odpovědných činitelích, na všech zdravotnických pracovnících, abychom ve zdravotnictví šli dále kupředu a neustále zdokonalovali péči o pracujícího člověka podle vzoru SSSR. To bude nejlepší přínos našeho zdravotnictví na naší cestě k socialismu a v boji za světový mír, a když takto budou naši zdravotníci chápat své úkoly, pak se i jím podaří podstatně přispěti k tomu, že nejenom my, ale i naše příští generace bude žít v krásném, mírem naplněném socialistickém státě. (Potlesk.)

Místopředseda David: Děkuji posl. Slávovi za jeho projev.

Nyní uděláme 15 minut přestávku.

Místopředseda dr. Polanský (zvoní): Pokračujeme v přerušené rozpravě. Dalším přihlášeným řečníkem je posl. Rainerová. Dávám jí slovo.

Posl. Rainerová: Paní a pánové, soudruzi a soudružky!

Každá kapitola projednávaného státního rozpočtu na rok 1952 je radostným odrazem bohatého života celé naší republiky. Nejkrásnější kapitoly rozpočtu jsou ty, které hovoří přímo i nepřímo o péči, věnované rodinám, matkám a dětem. Právě v nich se nad slunce jasněji ukazuje smysl a poslání naší republiky a cíl našeho úsilí: vybudovat bohatou socialistickou vlast pro rodiny pracujících a zabezpečit budoucnost našich dětí. Nejpevnější hospodářská základna našich rodin je dána plnou zaměstnaností mužů a žen a spravedlivým rozdělováním národního důchodu podle zásluh. Naše rodiny jsou tak jednou pro vždy zbaveny strachu z hospodářské nejistoty a nezaměstnanosti. Už tento prostý a pro nás samozřejmý fakt ukazuje, jak hlubokou přeměnou jsme prošli u nás od chvíle, kdy jsme začali s přestavbou naší země, kdy jsme začali budovat socialistickou republiku.

Jednou se ve svém projevu obrátil náš president na ženy s touto výzvou: Ať naše ženy nikdy nezapomínají na těžkou minulost, na to, jak přímo otrocký život měly naše dělnické a rolnické mámy. A naše matky nezapomněly. Nezapomněly na dobu nezaměstnanosti a bídy, kterou nejvíc trpěly děti. Podvyživené žebraly ve městě. Na venkově měly úlevy ze škol, aby mohly robotovat bohatým sedlákům. Tisíce dětí hrbilo záda nad mizerně placenou domáckou prací. Takový byl život dětí v Masarykově a Benešově republice, kde se do omrzení omílalo heslo vše pro dítě. Tuto těžkou minulost připomínáme si i dnes při projednávání našeho státního rozpočtu, při srovnávání péče o matku kdysi a dnes. Ani s. Urbanová z Lanškrouna nezapomněla. Říká: "Jsem z 8 dětí, z chudé rodiny. Od šesti let sem šila knoflíky, ve 14 letech jsem šla sloužit k sedlákovi, kde jsem dřela od svítání do noci. Když jsem se vdala, nastala starost ještě větší. Přišla nezaměstnanost a později žebračenky. Při té nouzi jsem dala život 5 dětem. Kolikrát jsem nad nimi zaplakala, když jsem jim neměla co dát do úst."

Stejně vypráví s. Mendlíková ze Smíchova, matka 5 dětí. Zakládali si s mužem ve 30. roce rodinu. Jejich zařízení byla bedna od cukru, stará skříň a železná postel. Pak přišla nezaměstnanost. Jí se narodilo první dítě, které zemřelo ve 3 měsících. Narodilo se jí druhé, které kojila do 2 let, aby mu zajistila alespoň nějakou stravu. I toto dítě jí ve 3 letech zemřelo. Dnes vzpomíná na ty doby a říká: "Nebyla práce, nebylo ani štěstí." Komunistická poslankyně Machačová při projednávání rozpočtu v r. 1935 říká: "Smrt obchází Čechy, Moravu a Slovensko a nachází bohatou žeň mezi kojenci a dětmi podlomenými podvýživou."