Aj druhá osnova zákona o bytovej výstavbe, udržovaní a správe bytového majetku a ich financovaní vychádza bezprostredne z tej časti vládneho vyhlásenia z 15. septembra t. r., ktorým je uložené nášmu rezortu podstatne zvýšiť a zlepšiť údržbu a opravy závodných i komunálnych domov, zaistiť bytovú výstavbu a riadne hospodárenie s bytovým majetkom.

Ako ďaleko vynikne závažnosť týchto úloh vidíme z toho, keď uvážime, že Československá republika má veľmi bohatý bytový fond. Na tomto bytovom fonde podieľa sa štátny sektor 18.8 %, družstevný sektor 1.7 %, súkromný sektor 79,5 %. Hospodárenie s bytovým majetkom v štátnom socialistickom sektore vykonávajú jednak bytové komunálne podniky, jednak národné podniky a iné socialistické právnické osoby a tiež ústredné a iné orgány.

Doterajšia organizácia správy a udržovania bytového majetku u nás vykazuje mnohé nedostatky. Keď sa pozrieme na základné rysy doterajšej úpravy, zistíme, že tu bola koncentrácia správy bytového majetku mnohosektorových útvarov bez vzájomnej koordinácie, bez vymedzenia zodpovednosti za hospodárenie niektorých sektorov a bez zodpovednosti za dozor nad udržovaním majetku ako celku, a tiež fondové hospodárenie socialistickým bytovým majetkom, obstarávané Fondom bytového hospodárstva, ktorý mohol obstarávať iba finančnú službu, nie však už skutočné operatívne riadenie bytového hospodárstva. Nebola zaistená koordinácia ani v zásadných otázkach hospodárenia a pokiaľ ide o súkromný sektor, nebolo zaistené ani plánovanie udržovacích prác. Ďalej treba konštatovať, že doterajšie predpisy o hospodárení s bytovým majetkom a najmä predpisy o prenajímaní a nájomnom sú veľmi složité a početné, a závady, ktorými bol prejímaný majetok zaťažený, boly tiež značné. Národné výbory nepociťovaly priamy záujem na hospodárení bytových podnikov a vzájomné odtrhnutie národných výborov a bytových podnikov sa ukázalo škodlivým. Prejavovalo sa to pri zaisťovaní potreby údržbárskych závodov najmä tým, že národné výbory nepoznaly potrebu bytových podnikov a dávaly prednosť investičným prácam pred údržbou domov. Preto novo navrhovaná úprava ako hlavnú zásadu si kladie previesť správu bytového majetku z doterajších bytových podnikov na národné výbory, ktoré sú najbližšie pracujúcim, ktoré si pre tento účel vytvoria bytové správy a pre vlastný výkon správy si môžu za podmienok v zákone uvedených vytvoriť samostatné chozrasčotné jednotky pre neveľké skupiny domov - domové správy.

Od novej zákonnej úpravy očakávame, že bude prostriedkom, ktorý v duchu vládneho vyhlásenia z 15. septembra t. r. sa postará, aby škody na bytovom majetku nevzrastaly, ale postupne sa odstraňovaly, aby zlepšením a skvalitnením správy stala sa táto skutočnou službou občanom v každom smere, získala dôveru a spoluprácu pracujúcich, zhospodárnila údržbové práce a zaistila generálne i bežné opravy bytového majetku v obciach i v mestách.

To samozrejme môžeme splniť len za úzkej spolupráce domových správ s nájomníkmi, ktorí svojou iniciatívou i spoluprácou budú môcť zlepšiť obhospodarovanie bytov. (Predsedníctvo prevzal podpredseda Fiala.) Len od takejto spolupráce so širokými masami možno očakávať podstatné zlepšenie bytového hospodárstva, najmä i po stránke zvyšovania bytovej kultúry.

V zásade možno konštatovať, že oba zákony majú charakter organizačný a čerpajú z bohatých skúseností Sovietskeho sväzu. Ich smyslom je zaistiť vládne vyhlásenie z 15. septembra 1953 v jeho generálnej línii - zvýšenej starostlivosti o blaho človeka a zvýšenie jeho životnej i kultúrnej úrovne.

Na týchto zásadách hospodárskych i politických je vybudovaný vládny návrh, ktorý je predložený Národnému shromaždeniu s návrhom na schválenie.

Prosím o prijatie oboch osnov v smysle referátov pánov zpravodajcov. (Potlesk.)

Místopředseda Fiala: Děkuji panu ministru dr Kyselému za jeho projev. Dalším přihlášeným řečníkem je posl. Janouš, kterému dávám slovo.

Posl. Janouš: Paní a pánové, soudruzi poslanci!

Zákony o bytové výstavbě a o místním průmyslu a komunálním hospodářství, které dnes projednáváme, pomáhají konkretisovat úkoly obsažené ve vládním prohlášení z 15. září t. r. To se týká především zákona o bytové výstavbě, udržování a správě bytového majetku a jejich financování. Vedle otázek mezd a platů, ceny spotřebních statků denní potřeby je to otázka, jak se bydlí a za kolik se bydlí, která má podstatný vliv na životní úroveň širokých mas.

Právě na poli kultury jsme po kapitalistech zdědili dědictví ve všem všudy poznamenané vlčími zákony kapitalistické společnosti, ve které i byty - tak jako vše jiné - se v prvé řadě stavěly pro dosažení zisku a ne pro uspokojení potřeb společnosti. Všechny zákony, dotýkající se této otázky, jsou toho nejlepším důkazem.

Drobné dílčí úpravy nebo zlepšení, které ten či onen zákon přinášel, byly výsledkem úporného třídního boje a nebyly dávány kapitalisty z jejich humánního nebo mravního založení, nýbrž právě jako výsledek těchto třídních bojů. Proto byly dělnické čtvrti opomíjeny pokud jde o vybavení komunikacemi, kanalisací. vodovodem, osvětlením a pod. Neškodí připomenout si některé skutečnosti právě v těchto dnech, kdy na Ostravsku bylo slavnostně otevřeno nové hornické sídliště a kdy skoro ve všech městech jsou denně předávány nové bytové jednotky.

Je přirozené, že na kvalitu bydlení máme dnes jiné požadavky než kdysi, a to proto, že máme vyšší životní úroveň, že nemáme nezaměstnaných, že je dělnická třída vládnoucí třídou, která buduje nový společenský řád, řád neznající vykořisťování člověka člověkem.

Líčíme-li dnes nedávnou minulost, zdá se to líčením temného středověku, něčeho, co dnes prostě je nemožností, na co se však my velmi dobře pamatujeme, neboť jsme to prožívali a zakoušeli na vlastním těle. Dejme hovořiti faktům. Stát, který je v každé společnosti nástrojem vládnoucí třídy, při řešení bytové otázky kapitalistické společnosti stál přirozeně vždy na straně vykořisťovatelů proti vykořisťovaným. Proto podporoval takovou bytovou výstavbu a tam, kde ji potřeboval, a podporoval ji takovým způsobem, jak to vyhovovalo vládnoucí třídě, to je kapitalistům. Nedával podporu podle toho, zda byty byly zdravotně nezávadné a vhodné, nýbrž podle podlahové plochy. Takový byl už zákon čís.144 z r. 1902 ř. z., podle kterého se poskytovaly výhody na započaté novostavby až do 20. července 1922. Tento zákon určoval, že plocha bytu o jedné místnosti smí činiti toliko od 16 do 25 m², bytu o 2 místnostech 20 až 35 m² a ještě k tomu u těchto bytů, které stavěli převážně továrníci pro své dělníky, si mohli stanovit takové nájemné, aby jim zaručovalo čistý 5 % výnos z prostavěného kapitálu. Tak tedy měli za 20 roků zpět nejen investovaný kapitál, ale po celou dobu osvobozen domovní majetek od domovní daně, někdy dokonce i na další desetiletí. Proto podobné stavby podnikali ne ze zájmu o lepší bydlení svých dělníků, ale ze zájmu o svou kapsu, protože mohli tak hrozit nejen vyhazovem z práce, ale i vyhazovem z bytů. Tohoto svého privilegia v čas stávek také vydatně využívali.

Jiným zákonem, kterým byla zavedena přímá podpora na stavbu domů a jehož stopy zůstaly až po dnešní dny, byl zákon čís. 285 ř. z. z r. 1907, podle něhož byl v r. 1908 zřízen Fond císaře France Josefa na paměti jeho vladařského jubilea. Tento fond byl zákonem čís. 242 ř. z. v r. 1910 přeměněn na Státní bytový fond pro péči o malé byty. Jeho zásady a tradici převzal podle zákona čís. 45 r. 1930 u nás zřízený Státní bytový fond, který přinesl zlepšení v tom, že se podpora mohla poskytnout i na stavbu bytů, jejichž plocha nepřekročila 40 m², t. j. dávalo se dělníkům o 5 metrů více než za starého Rakouska.

Křivdili bychom naší buržoasii, kdybychom vzpomínali jen těchto dvou zákonů a ostatní její opatření pominuli mlčením. Vždyť ona se statně činila. Tak jedním z prvních jejích opatření na poli bytové péče byl zákon č. 181 z r. 1919 o omezení stěhovacího práva. Každý, kdo se chtěl přestěhovat, potřeboval povolení obce nebo příslušného obvodního bytového úřadu. Toto opatření mělo v prvé řadě zabezpečit dostatek levných pracovních sil v tom kterém místě a teprve v druhé řadě zabraňovat přílivu lidí do míst, kde byla bytová tíseň. Jak tedy vidíme, myslela to buržoasie s tou svobodou pro chudý lid v té své "svobodou oplývající" republice opravdu dobře, ovšem s hlediska svých zájmů. Je jen ke cti dělnictva, že tento zákon vůbec nerespektovalo, takže se minul očekávaným účinkem.

Jiných legislativních norem byly hned v prvých poválečných letech vychrleny celé desítky a na pomoc vyřešení bytové tísně byly vydány i státní stavební losy. Jedny výhody se rušily, jiné se zaváděly, ale nedostatek bytů vyřešen nebyl, neb nebylo postaveno dost vhodných nezávadných bytů. Jen nájemné nepřestávalo stoupat, a to přes různá nařízení o zákazu zvyšování nájemného a přes existující ochranu nájemníků. Podle skreslené měšťácké statistiky, která byla vždy přiléhavě učesaná, aby sloužila potřebám vládnoucí buržoasie, stoupl průměr nájemného u bytů požívajících ochrany se 7,3 % v r. 1930 na 8,6 % v r. 1937 a u bytů nepožívajících ochrany s 9,6 % na 15,5 % z celkového indexu úhrnu životních nákladů dělnické rodiny.

V r. 1930 přijala poslanecká sněmovna resoluci žádající vládu, aby celý problém bytové výstavby byl řešen velkoryse, definitivně. Když však vláda po 2 letech předložila návrh zákona (tisk 1805 z r.1932), byl zákon stažen s programu, protože se pro jeho přijetí nenašla potřebná většina. A to nebyl žádný revoluční nebo definitivně bytovou otázku řešící návrh zákona, nýbrž návrh, abych tak řekl ústy Jaroslava Haška, řešící věc v mezích mírného pokroku,a přesto propadl.

Měli jsme několik zákonů o stavebním ruchu z doby dočasné stabilisace kapitalismu, t. j. do r. 1929, a po roce 1930 až do r. 1937 dalších 7 zákonů. Každý z těchto zákonů řešil problém podpor a bytové výstavby s jiných hledisek a jinými způsoby. Zákon čís. 45 z r. 1930 dával podporu jen na stavbu takových bytů, jejichž podlahová plocha u bytů o jedné místnosti nesměla být větší než 24 m², jiné zákony dávaly podpory, daňové nebo jiné úlevy na domy, ve kterých aspoň 60 % bytů bylo vyhrazeno na byty o kuchyni a 1 pokoji, ale jejichž celková podlahová plocha nesměla být větší než 40 m². Jak vidíte, snaha pánů byla pořád stejná: chudák nesměl moc vyskakovat ani doma. Aby nemohl vyskakovat vůbec, o to se buržoasie velmi účinně starala jiným způsobem. Podle oficiální statistiky býv. Ústřední sociální pojišťovny činila průměrná denní mzda v r. 1929 19,11 Kčs, v r. 1932 již jen 17,73 Kčs, v r. 1933 pak 16,72 Kčs a v r. 1935 jen 15,93 Kčs, čili byla o 3,12 Kčs nižší než v r. 1929.

A to nám vysvětluje vše, co dohromady dělá nelidskou historii lidského bydlení v době prvé, kapitalistické republiky. Ani za kapitalistické republiky nezmizely ze šlechtických a jiných velkostatků pověstné ratejny a deputátní "byty" s hliněnými nebo cihlovými podlahami, s okénky jako dlaně a s kouřícími kamny v prostředku ratejny nebo jiného deputátního bytu. Cihlářští dělníci, tito výrobci stavebního materiálu na stavbu bytů i paláců ve většině případů svým bídným ubytováním byli na tom jen o něco málo lépe než zemědělští dělníci. O ubytování svobodných zemědělských dělníků se vůbec nedá mluvit. Dál spali u kulaků v létě na půdě nebo ve stodole, v zimě ve stáji nebo v chlévě. Ve městech to nebylo o mnoho lepší. U továren zůstaly strašit kasárny pro ubytování svobodných a zanedbané, nevzhledné tovární domky. A ani těch nebylo dost. Tak vznikaly na okraji měst nouzové kolonie. V samotném hlavním městě Praze vznikly hned na několika místech. Vagónové kolonie vznikly u Brandýsa nad Lab. a jinde. Ve Vysokém Mýtě zůstaly po válečných zajatcích z prvé světové války dřevěné baráky. I ty byly v krátké době "obydleny". Byty byly jeden od druhého odděleny tenkými provisorními stěnami ze dřeva nebo jiné hmoty, takže se o nějakém soukromém životě zde ubytovaných rodin nedalo mluvit. Samozřejmě nějaké příslušenství k těmto bytům rovněž nebylo a vše, co bylo pro obyvatele uděláno, byl před baráky stojan na vodu. Tak podobně to bylo v řadě ostatních větších a velkých měst. Přirozeně, že tato doba byla opravdovou zlatou dobou, ale jen pro domácí pány. Vždyť ještě v r. 1925 bylo v samotné Praze o 23 989 domácností více než bytů, t. j. nedostávalo se 23 989 bytů a proto nájemné utěšeně rostlo přes všechna oficiální opatření a nařízení.

Všechny oficielní osobnosti u nás a v celém tehdejším buržoasním světě měly plná ústa filantropických řečí o nutnosti pomoci, ale skutek utek. Tehdejší president republiky T. G. Masaryk charakterisoval stav jako "veliký fakt vší té bídy hospodářské a společenské vůbec, bídy hmotné a mravní, kterou všichni a stále máme před očima, ať se díváme na nouzi proletářů nebo přepych boháčů, ať posuzujeme život ve městech nebo na venkově, na ulici nebo v domácnosti, vše to, co dnes znamená neklid a nespokojenost, touhu a strach, naději a zoufání tisíců a milionů, to vše je spojeno s bytovou otázkou jako součástí sociální otázky". Uvádím tento výrok jako typickou ukázku pokrytectví. Masaryk jakoby mluvil ke všem a stál nad stranami, ve skutečnosti stojí na straně bohatých. Stranil bohatým a z jeho úst nepadlo ani slovo odsouzení těch, kteří byli příčinou strachu a neklidu, o kterém mluvil. Tu morální bídu měl vidět tam, kde byl přepych, u těch, kteří to vše zavinili, t. j. u boháčů. Ti pro růst svých zisků byli schopni opravdu všeho a byli tak mravně otrlí, že si s gustem jen jim vlastním ve svých palácích otiskovali i to, jak známá a bohatá pražská kavárnice nutila své dvě vlastní nezletilé dcery k tomu, aby se prodávaly. Tu hmotnou bídu bylo opravdu vidět na každém kroku a proto snad obdivovatelé a stoupenci Masarykovi v t. zv. socialistických stranách dělnických neustále přemlouvali dělníky k tomu, aby nechtěli zvyšování mezd a platů, k tomu, aby nestávkovali a pěkně mírně a pokojně šli k socialismu cestou osvěty a mravního obrození.

Ano, byla to pro buržoasii opravdu zlatá doba a za nejlépe uložený kapitál se tehdy počítal kapitál uložený do stavby domů. Kdejaký sklep se tehdy změnil na byt a jen Praha měla v roce 1930, tedy na počátku krise, 4027 obydlených sklepních bytů. Sklepních, suterénních a polosuterénních bytů bylo v republice 4 % všech bytů. Kolik tisíc bytů bylo zdravotně a jinak závadných, kolik se z nich platilo a čí vinou byly obydleny, na to nám měšťácká statistika odpověď nedala. Víme, že v r. 1930 bylo jen v Praze 10448 bytů se dvěma nebo více domácnostmi a 53 620 bytů bylo přeplněných. V celé republice bylo 27,1 % bytů o jedné jediné místnosti bez příslušenství, a bytů s podlahovou výměrou do 20 m² bylo v českých krajích mimo Prahu plných 18 %.

Nelze přejít mlčením, že nouze a bída nutila uživatele i těch primitivních bytů a dokonce i bytů o jedné místnosti k tomu, aby si brali podnájemníky. Ti jim pomáhali platit činži, ale mnohdy i živit. Systém podnájemníků nebyl jen v Praze, ale ve všech venkovských městech. Šetřením, které provedl dr Daníček, zjistil, že v obcích politického okresu kladenského a ve zdravotním obvodu lánském ze 44 968 obyvatelů mělo jen 41,2 % obyvatelů vlastní lůžko, 47,7 % spalo po dvou na jedné posteli a zbytek spal na židlích,na zemi a pod. Velká část těch, kteří neměli vlastní lůžko, byli podnájemníci a ani tam nebyly případy, kde se spáči na posteli střídali, žádnou zvláštností.

Podobné výsledky přineslo šetření na druhém konci republiky, kde přes 82 % šetření bylo provedeno mezi malorolníky. a to v šesti obcích okresu Medzilaborského. Tam provedla šetření dr Holéczy-Šťovíčková a v těchto obcích mělo vlastní lůžko jen 4,6 % občanů, 34,5 % spalo po dvou na jedné posteli a 31,9 % po třech na jedné posteli. Autorka sice psala: "Často vidíme, že 3 až 4 deti spia na jedné posteli, alebo rodičia s dvoma deťmi. Takto spia 40 % obyvateľstva." Přesto však dělá nesprávné závěry, když dále píše: "Čím viac miestností má rodina, tým menej osôb spí samo a tým viac osôb spí po 2, 3 a 4 na jednej posteli. Konzervatizmus ľudí nedovoľuje, aby menili spôsob zariadenia." My víme, že to nebylo žádný konservatismus, ale kapitalismus s jeho bídou, který nedovoloval žít lidsky, že to byly následky stálého ponižování a strachu před budoucností, co nedovolovalo lidem volně, svobodně vydechnout a narovnat páteř.

K plnému vylíčení "kultury bydlení a podmínek bydlení" v kapitalistické republice patří ještě uvést dvě kategorie: nezaměstnané a domovníky.

Člověk, který ztratil zaměstnání, šel postupně stupínek po stupínku dolů. Napřed vyčerpal podporu v nezaměstnání - ovšem, měl-li na ni podle gentského systému, této vymoženosti reformistů nárok - pak postupně prodal kousek po kousku ze své chudé garderoby a na konec neměl na nájem nebo podnájem. Pak chodil do noclehárny, když se mu podařilo sehnat dvě koruny, ve dne se hřál v ohřívárnách, potom hledal útočiště ve vápenkách, cihelnách nebo ve stozích. Zde se nocleh často změnil v nocleh poslední, za který se platilo životem. Všichni se ještě pamatujeme na zprávy o požárech stohů, při kterých přišly často o život i desítky lidí. Ženatí, kterým se nepodařilo udržet si střechu nad hlavou, "zabydlovali" kdejakou skalní díru nebo stavěli různá nouzová obydlí. Tak, zatím co na příkaz tehdejšího pražského primátora, hnusného zrádce národa, Petra Zenkla, policie bezohledně bourala nouzové domky a jejich majitele surově bila a zatýkala a jejich skrovňoučký majetek nechala na ulici na pospas živlům, tito a desítky jim podobných deložovaných ubožáků stavěli o kousek dál ještě horší, méně vyhovující nouzová obydlí. K zákrokům docházelo i z jiných důvodů, v žádném případě ne z důvodů zdravotních a estetických, jak se tehdy říkalo. V důsledku krise se totiž měnila situace na trhu bytů. V Praze podle oficielní statistiky nám ještě v r. 1931 scházelo 1347 bytů, ale o dva roky později, v r. 1933 nám jich už 5221 přebývalo. Ne proto, že by bylo bývalo bytů dost, nebo proto, že by všichni potřební bydleli, ale proto, že lidé neměli peněz na zaplacení nájemného. Proto se bořila střecha nad hlavou těm, kteří již roky bydleli v nouzových stavbách v Edenu a jinde, neb se usuzovalo, že by se z nich někteří mohli stát nájemníky v řádných bytech a tak začít odvádět nájemné řádným domácím pánům. Žádnému z těch, kteří neměli střechu nad hlavou, toulání a přespávání, kde se dalo, se nelíbilo, ani tomu nepřivykli, ale nebylo práce a tím ani peněz na bydlení.