Právě v těchto dnech manifestují v celém světě pokrokové ženy o Mezinárodním dnu žen za své požadavky. Miliony žen bez rozdílu národnosti a barvy pleti podávají si přes hranice států ruce, aby se zapojily do boje za jeden společný cíl, za mír, který je tolik drahý všem matkám, milujícím své děti. Uplynulý rok, v němž světový tábor míru měl tolik velkých úspěchů, dík rostoucí síle a moudré i rozhodné politice Sovětského svazu a dík působení světové fronty míru, dokázal, že mír je možno uhájit, spojí-li se k boji za něj stamiliony lidí.

Ženy jsou si vědomy své odpovědnosti za věc míru ve světě.I naše československé ženy jsou hrdé na to, že patří k tomuto mohutnému světovému hnutí za mír, v jehož čele je Sovětský svaz. Zdravíme soudružskými pozdravy sovětské ženy, sovětský lid, zdravíme svoji záštitu a nejcennějšího bojovníka za štěstí lidstva a mír - veliký Sovětský svaz. (Dlouhotrvající potlesk.)

Za naši společnou věc míru bojují stamiliony sester v kapitalistických a koloniálních zemích za nesmírně těžkých podmínek. My je zdravíme v tento významný Mezinárodní den žen, stojíme po jejich boku a přejeme jim úspěchu v boji za lidskou práci a lepší život. (Potlesk.)

Naše ženy bojují za mír svou prací při výstavbě republiky. Je to práce radostná a oceňovaná. Je to práce tvořivá a její výsledky jsou na prospěch jejich rodin a rodné země.

Nechť tedy ještě s větším nadšením nastoupí pracující ženy bez rozdílu do boje za další rozmach našeho hospodářství, naší průmyslové i zemědělské výroby, naší kultury, našich národních výborů, do boje za rozkvět naší vlasti a mír v celém světě. (Dlouhotrvající potlesk.)

Předseda: Dávám slovo posl. Gemrotovi.

Posl. Gemrot: Pane presidente, paní a pánové!

Národnímu shromáždění republiky Československé jsou dnes předkládány k posouzení osnovy tří významných zákonů, které zajišťují našemu lidu bezprostřední účast na státní moci. V této opravdu historické chvíli připojuji se s radostí k mohutnému hlasu lidu, který ve statisících připomínek kladně zhodnotil mimořádný význam těchto zákonů.

Nebylo tomu tak vždycky, aby volený zástupce lidu projednával připomínky občanů k připravovaným zákonům přímo na jejích pracovištích. Když byl v lednu roku 1919 projednáván v Revolučním Národním shromáždění řád volení do obcí republiky Československé, byl provázen jednak nezájmem tehdejších poslanců, jednak výkřiky nehodnými parlamentního prostředí. Stačí na příklad vzpomenout několikerého zakročování předsedy tehdejšího Revolučního Národního shromáždění poslance Tomáška, aby řečnící mohli postavit v klidu svůj projev. V zápisu 20. schůze Revolučního Národního shromáždění z 23. ledna 1919 čteme toto prohlášení poslance Tomáška: "Prosím slavné Národní shromáždění, aby nebyl řečník vyrušován. My jsme si usnesli půlhodinovou řečnickou lhůtu a tady pan kolega mluví již 3/4 hodiny, ale vlastně nemluví, mluví místo něho druzí. Mám-li dodržet toto vaše usnesení, pak prosím, abyste mě podporovali tím, abyste pana řečníka nerušili."

Jak je možné, řekl by dnes kterýkoli občan, že tehdejší Revoluční Národní shromáždění, tento nejvyšší zastupitelský sbor lidu, neprojevoval dostatek vážnosti k této tak významné a vpravdě historické události, jako bylo projednávání zákona o řádu volení do obcí? Odpověď se nabízí, srovnáme-li tehdejší buržoasní republiku s dnešní lidově demokratickou republikou. Mohli mít zástupci lidu vážnost k zákonu, když jeho vlastní náplň, vypracovaná bez přímé účasti lidu, je již vzdalovala odpovědnosti k lidu?

Jak jinak byly připraveny osnovy zákonů o národních výborech, projednávané dnes Národním shromážděním! Nejenom organisační zákon o národních výborech, ale dokonce i ústavní zákon o národních výborech byly vládou předloženy k nejširší diskusi všech občanů, k diskusi, která trvala několik týdnů. Ve městech, továrnách, dílnách, kancelářích i v poslední naší venkovské obci diskutovali občané o těchto osnovách a činili k nim připomínky. Byla to opravdová a nejužší součinnost lidu při tvoření zákonů. To dříve nebylo možné a teprve tvrdé a těžké boje dělnické třídy, květen roku 1945 a zvláště historické dny vítězného února 1948 zajistily mu k tomu pevné předpoklady.

Jestliže jsou dnes stěžejní zásady volebního zákona, všeobecné, přímé a tajné hlasovací právo, podtrženy a upevněny volební účastí všech osob požívajících čestných občanských práv, tu si uvědomujeme, že v takové šíři, jako dnes dáváme, volební právo nikdy dosud u nás nebylo. Volební právo mají všichni občané starší 18 let a nemají je pouze ti, kdo jsou zbaveni občanských práv pro choromyslnost nebo výrokem trestního soudu. Posunutí věkové hranice aktivního volebního práva na 18 let umožňuje, aby i příslušníci naší mládeže mohli se přímo účastnit velkého obrodného díla v naší společnosti, v našem hospodářství, prohloubení sociálních a kulturních služeb lidu, což všechno je velikým důkazem úsilí o důsledné prohloubení zásad demokracie. S takovouto širokou demokracií, kde celý výsledek voleb s plnou odpovědností vlády svěřuje se lidu, nebyla by se odvážila přijít ani jedna vláda předmnichovské republiky. (Předsednictví převzal místopředseda dr Polanský.)

Naopak, tehdejší vlády ve volebních řádech a různými administrativními opatřeními zařizovaly vše tak, aby se opravdová vůle lidu neprojevila. Volební řády byly namířeny proti chudině a v době velké nezaměstnanosti dokonce i proti nezaměstnaným. Vzpomeňme jen volebního řádu do obcí z r. 1933.

Ale i ti, kterým byl umožněn přístup k urnám, neměli ještě zajištěno, že zástupce, kterého si zvolí, se také skutečně dostane do samosprávy. Stačí jen nahlédnout do tisku v období voleb do obcí ať již v říjnu 1927, v září 1931 či v květnu 1935 a na chvíli se zastavit u volebních machinací, které měly za cíl propustit pomocí rafinovaného postupu a někdy i podvodů co nejméně pokrokových zástupců do zastupitelských orgánů. Začalo to již doručováním kandidátek, které místo aby byly úředně doručeny voliči, byly zvláště v městech hromadně odevzdány do rukou správce domu, a nebyl-li právě přítomen, do nejbližšího bytu. O tom, že toto doručování nebylo vždy v pořádku, svědčilo i množství stížností, že skutečně přítomným voličům, zvláště šlo-li o pokrokové občany, nebyly volební listiny doručeny, ačkoliv jiným voličům i na téže chodbě domu byly doručeny správně a v pořádku.

Když na tyto nesprávnosti, ba přímo podvodné machinace si stěžovaly i někdejší vládní strany, vydávalo agrární ministerstvo vnitra formální výnosy o čistotě voleb, ale ve skutečnosti byly tyto machinace dále prováděny, jenomže rafinovaněji. Pamatujeme ještě, jak při volbách do obcí v r. 1935 agrární strana a úřady jí ovlivňované prováděly teror zvláště v pohraničí proti pokrokovým občanům a nakonec pomohly do sedla hitlerovské pobočce, Henleinovi. Služeb t. zv. dohlédacích úřadů, agrárních okresních hejtmanů se použilo i tehdy, když už se voličům podařilo prosadit své vlastní kandidáty. Tam, kde buržoasii hrozilo, že starosta i většina zastupitelstva bude z řad pokrokových občanů, nebyla - nějaká formalita se vždycky našla - potvrzena volba starosty, a když ani nová volba nepřinesla toužebného výsledku pro vládní strany, byla zrušena volba všech členů zastupitelstva a řízení obecních věcí se ujala vrchnostensky jmenovaná správní komise, případně přímo vládní komisař.

Ale ani tam, kde došlo k ustavení okresních a zemských zastupitelstev, nedalo se mluvit o samosprávě. Lidové listy v předvolební kampani v r. 1935 praví v čísle z 23. května: "Okresní a zemská zastupitelstva a výbory jsou obecně nazývány orgány samosprávními. Úmyslně píši toto slovo v uvozovkách. Slovo samospráva znamená totiž, že zmíněné orgány spravovaly by se samy, t. j. samostatně, bez poručníkování kohokoliv. A to je čertovo kopýtko. Kdo je předsedou zemského zastupitelstva? Zemský president. A kdo je předsedou okresního zastupitelstva a výboru? Okresní hejtmani. V obou případech tedy úředníci státní, kteří vykonávají na činnost zastupitelstev a výborů převážný vliv. Slovo samospráva se tedy za nynějšího stavu nehodí." Tak charakterisoval sám orgán jedné z vládních stran t. zv. samosprávu.

Jak by asi otevíral oči pisatel tohoto článku z r. 1935, kdyby byl svědkem diskuse o návrhu zákonů o národních výborech a slyšel, jak pracující iniciativně razí cestu nejširší demokracii v národních výborech a jak také dovedou nejvyšší právo občanské spojovat s nejvyšší odpovědností svých zástupců. Volebním aktem nekončí totiž spojení mezi voliči a jeho zástupci, ale naopak teprve začíná.

"Nestačí zvolit kandidáty", prohlásil v těchto dnech na zasedání Krajského akčního výboru Národní fronty v Brně pan president republiky Antonín Zápotocký. "Je potřebí i volené orgány stále kontrolovat. Je potřebí kritisovat tam, kde dochází k nesprávnostem. Co však je nejhlavnější, je potřebí voleným orgánům v práci pomáhat a s nimi spolupracovat."

O přízeň našeho lidu se nebudou ucházet jeho zástupci programem složeným ze slibů, které by při první příležitosti neplnili. Důvěru našeho lidu nebudou získávat lidé se jmény podtrhovanými zvučnými, přitom však lidu nic neříkajícími zásluhami, ale spoluobčané, nejlepší pracovníci z továren, polí, dílen, výzkumných ústavů, učilišť a kanceláří a nejlepší obránci naší vnitřní i vnější bezpečnosti. (Potlesk.)

Jejich programem se stane konkrétní pracovní plán, o jehož úspěšné naplnění se chtějí poctivě podílet se všemi svými voliči. Jejich legitimací, předurčující je k zvolení, nebude příslušnost, jak se dříve říkalo partajnická, ale jejich dosavadní zásluhy v budovatelském úsilí, jejich iniciativa, poctivost a nadšení, s jakým jsou schopni sladit přání občanů s úkoly, jež ukládá hospodářský plán i místní budovatelské zájmy.

Tito nejuvědomělejší občané, nejlepší naši dělníci, rolníci i příslušníci inteligence, budou jako kandidáti stavěni politickými stranami, masovými organisacemi, shromážděními občanů a budou tak představovat výkvět naší politické jednoty, Národní fronty. (Potlesk.)

Po svém zvolení stanou se mluvčími a představiteli občanů, kteří je poctili svou důvěrou, o ně o všechny budou se starati, jejich zájmy hájiti, přání a stížnosti vyřizovati a budou v neustálém styku s lidmi. Tak bude utužena politická jednota našeho národa, vyjádřená naší Národní frontou. Zvolení členové národních výborů budou mít na základě důvěry svých voličů vysoké postavení opravdových mluvčích lidu.

Jejich práce nebude lehká, jako nebývá lehká kritika důsledně a poctivě spojovaná se sebekritikou. Jít stále nadšeně vpřed, ukazovat cestu, zdolávat překážky, dodávat sílu a důvěru kolísajícím, být vůdcem a - ukáže-li se potřeba - i řadovým vojínem, to bude radostným úkolem voleného zástupce našeho lidu.

Velké úkoly, které jsou před námi, vyžadují ke svému úspěšnému provedení opravdu nejlepších z nejlepších. Dnes již nepůjde jen o to, vyřídit nějaké přání či stížnost občana, ale o to, snažit se je vždy spojovat s konkrétními denními úkoly, které snad dosud unikaly pozornosti zástupce lidu. Aby i zde dovedl vždy správně rozlišovat zásadní od nepodstatného, věcné od osobního, k tomu mu pomohou spoluobčané, členové stálých komisí. Ti budou nejen jeho oporou, ale také stálou kontrolou jeho práce.

Aby byly výsledky praktického uplatňování těchto tří zákonů tak úspěšné jako byla jejich dotváření statisíci připomínkami, je ovšem třeba, aby volení zástupci lidu nejen neztratili styk se svými voliči, ale nepozbyli také jejich důvěry. To ovšem neznamená nahrazovat reálnost líbivými slovy. Je především třeba od základu měnit methodu práce, dovést se zakousnout i do problémů spojených s obtížemi a často i s nepochopením občanů. Pomáhat na příklad rozvoji naší družstevní velkovýroby, dosídlení pohraničí, náboru dobrovolných pracovníků pro naše doly, to neznamená spokojit se s administrativními zásahy. Oběžník není na místě tam, kde je třeba pohotové odpovědi, vysvětlení, opory i pomoci. Ten volený zástupce lidu, který by čekal, až ho volič navštíví a vyžádá si jeho pomoci, nebyl by na svém místě. Rovněž ne takový, který by pro technickou stránku dílčích problémů ztrácel spojení s úkoly zásadními.

Že zástupci lidu musí být svým politickým uvědoměním stále vzorem svým voličům, je samozřejmé. Vždyť mírové odhodlání našeho lidu, stále živené budovatelskými úspěchy, nedá ani na okamžik ochabnout nikomu, kdo je poctivý syn této země. V tom spočívá občanská uvědomělost a politická zralost, jak ji předpokládají ustanovení všech tří zákonů. Odrazit jakýkoliv pokus naší reakce o zpomalení cesty k socialismu, byť by se vyskytl na omezeném úseku našeho budování, znamená zpevnit mírový krok a ubrat na naději našim zahraničním nepřátelům. Jejich masky jsou různé, ale slova vždy stejná. Také u příležitosti všenárodní diskuse se pokoušeli zahraniční nepřátelé různými způsoby ovlivnit náš lid. Začali opět sliby a demagogií, se kterou dovedli po 20 let šálit náš lid, a domnívali se, že náš lid se dá nadále klamat. Ani působení na city nebylo pro ně o nic úspěšnější. Vždyť věřícímu člověku každodenní kroky pro zlepšování hmotné i duchovní úrovně, stejně jako neúnavná péče vlády o opravy kostelů a památkových budov blízkých srdcím křesťana, dávají nejjasnější odpověď, že je na správné cestě v naplňování úcty a lásky k bližnímu. Mohl by třeba jen na chvíli někdo uvěřit svodům takových pseudokřesťanů jako je na př. Adenauerova klika, která, ač se tak ráda vydává za křesťanskou stranu, opírá svůj vliv o bodáky nové wehrmacht a znásilňuje touhu německého lidu po mírovém soužití se všemi národy? A může mít mezi křesťany sebemenší naději na úspěch násilí a teror, s nímž se v těchto dnech uvedli u nás ve známost, podněcováni zahraničím, zástupci jakési "křesťansko-demokratické strany"?

V kapitalistických státech vychloubají se svou demokracií a t. zv. svobodnými volbami. Jak tyto svobodné volby vypadají, o tom zde hovořil již soudruh zpravodaj. Chtěl bych jen, když už jsem se zmínil o Adenauerově západním Německu, poukázat také na to, jak zneužila voleb vláda v Itálii, kde volební řád zajišťuje vrch reakčním stranám, k nimž se druží i křesťansko-demokratická strana, ačkoliv by právě ona měla po boku pokrokových sil usilovat o to, aby statisíce pracujících mohly ve volbách uplatnit svůj hlas po zlepšení základní životní úrovně. Pro všechny tyto volební soustavy v západních státech platí slova Stalinova, která proslovil na XIX. sjezdu KSSS, že zatím co kapitalistické státy pošlapávají poslední zbytky demokratických práv svých občanů, Sovětský svaz ještě hrději a směleji vztyčuje prapor jejich svobod. (Potlesk.)

Srovnáme-li s těmito volebními soustavami západních států nejdemokratičtější systém sovětský, který je i nám vzorem, vidíme nejzákladnější rozdíly. Charakteristickou zvláštností sovětského volebního systému je to, že zaručuje nejúplnější projev vůle lidu jako nositele státní moci, plně zabezpečuje reálnou možnost, aby každý volič mohl vykonat svá volební práva, a vyvolává velkou iniciativu a tvůrčí součinnost všeho lidu ve všech stadiích voleb. Volby do všech zastupitelských orgánů v Sovětském svazu od Nejvyššího sovětu až po vesnické a městské sověty se konají od doby Stalinské ústavy na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva při tajném hlasování a provádějí se výhradně podle teritoriálního principu. Volební právo má každý občan, který dosáhl 18 let, a to bez ohledu na rasu nebo národnost, pohlaví, náboženství příslušnost, vzdělání, sociální původ, majetkové poměry a dřívější činnost. Vyňaty jsou jen osoby duševně choré a osoby odsouzené ke ztrátě volebního práva. Poslanci sovětu jsou voleni podle volebních okruhů, podle klíče stanoveného v ústavě, každý volební okruh volí při volbách do sovětu jednoho poslance, velikost volebního okruhu je dána počtem obyvatelstva a je stanovena s přihlédnutím k charakteru každého místního sovětu. Volbám předchází široká volební kampaň, která je pro sovětské volby tak typická a je velkou politickou školou sovětských národů. Navrhovaní kandidáti jsou podrobně posuzováni ve volebních shromážděních. Sovětský tisk přináší fotografie a životopisy kandidátů na čelných místech a tyto životopisy ukazují sovětským lidem názorně, jak pracovali nejlepší synové sovětské země, kteří se nyní ucházejí o přízeň voličů. Také náš lid s radostí a plnou důvěrou, že bude moci rozvinout všechny své tvůrčí schopnosti, očekává schválení těchto tří zákonů.

Nejdemokratičtější volební řád ze zemí lidových demokracií, navazující na velký vzor Sovětského svazu, blíží se svému naplnění. Jestliže vláda předkládá lidu s plnou důvěrou tyto zákony, na jejichž podkladě budou u nás provedeny nejdemokratičtější volby do národních výborů, je to dokladem růstu politického uvědomění lidu, který je schopen tato svá velká práva plně uplatnit na cestě k společnému cíli - socialismu. Jako zástupce Československé strany lidové s plnou odpovědností občana i funkcionáře strany obrozené Národní fronty vyslovuji naprostý souhlas s těmito zákony. Současně slibuji i jménem svým i všech příslušníků ČSL, nastávajících voličů i zvolených, že znásobíme své budovatelské úsilí pod vedením Komunistické strany Československa a že se ve své každodenní práci budeme řídit týmiž zásadami, jejichž osvědčení očekáváme v plné míře od příštích zástupců lidu v národních výborech. (Potlesk.) Použijeme každé příležitosti, abychom v duchu křesťanských zásad přispěli největším podílem k další společné práci pro zvelebení své vlasti.

Prohlašuji i jménem klubu poslanců Čs. strany lidové, že budeme všichni pro tyto tři osnovy hlasovat. (Hlučný potlesk.)

Místopředseda dr Polanský: Dávám slovo poslanci dr Klingrovi.