Předseda (zvoní): Zahajuji přerušenou 83. schůzi Národního shromáždění.

Do společné rozpravy o státním rozpočtu na rok 1954 a o státním závěrečném účtu za rok 1952 se přihlásili poslanci: dr. Hájek, Klokoč, Bína, Bohouš, Borůvka, dr. Štefánik, Fleyberk, Drda, Vojanec a Leflerová.

Dávám slovo prvému přihlášenému řečníkovi, poslanci dr. Hájkovi.

Posl. dr. Hájek: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi!

Radostný, i když vážný a kritický optimismus, jenž charakterisuje projednávání našeho rozpočtu již ve výborech i nyní v plenu, je výrazem postoje našeho lidu, jeho tvůrčí odvahy a odpovědnosti vůči úkolům, jež stojí před námi. Tento optimismus je plně opodstatněn. Náš rozpočet vychází z výsledků našeho hospodaření. V minulém roce jsme zakončili náš první pětiletý plán. A jeho výsledky - to je Nová huť Klementa Gottwalda v Kunčicích, veliké a smělé přehrady na řekách naše vlasti, tratě, mosty, elektrárny, závody. Jsou to nové kvalitní výrobky našeho průmyslu. Naše zemědělství si úspěšně osvojuje vyspělou techniku a vědecké methody sovětského socialistického zemědělství. A to vše jsou vítězství umu, vůle, pilné práce našich dělníků a rolníků, našich vědců a techniků. Naši lidé při těchto úkolech vyrůstají v nové socialistické lidi. Jejich životní úroveň se zvyšuje v rostoucím množství spotřebního zboží. Podstatně stoupá vzdělání našeho lidu, jeho kulturní úroveň i náročnost, rozvíjí se vědecká i umělecká tvorba. Ano, jsou tu ovšem také nedostatky, disproporce, slabiny. Nezakrýváme si je a zesilujeme svůj boj proti nim. Ale i při tom všem znamenají výsledky našeho hospodaření mohutný pochod vpřed.

A je to pochod tím mohutnější, že s námi takto jde vpřed celý světový tábor míru. V Sovětském svazu a ve všech zemích lidové demokracie rozvíjí se bouřlivý, radostný, tvůrčí život. Co jen za poslední rok tu vzniklo velikého, úžasného: Vypluly lodi na Leninův průplav Volha-Don. Nad Moskvou se vztyčila štíhlá stavba Lomonosovy university. Rozsvítily se rudé hvězdy nad tisíci nových závodů, zapálily se desítky dalších vysokých pecí nad Vislou, na Dunaji, v Ukrajině i v Kazachstánu, na Sibiři, v severovýchodní Číně i v rozvalinách Korejské země, jíž se zásluhou hrdinství jejích synů i solidarity mírumilovného lidstva opět navrátil klid k budovatelské práci. Z trosek minulé války vstala Varšava a z rozvalin Berlína buduje osvobozený lid NDR nové třídy, z nichž nejkrásnější nazval Stalinovým jménem. Úsilí národů zemí lidové demokracie překonává nejtěžší překážky. Výsledky jsou skvělé. Dvaapůlkrát vzrostla výroba Sovětského svazu oproti r. 1940. Více než třikrát se zvětšil proti předválečné době objem průmyslové výroby v zemích lidové demokracie v Evropě dohromady. Šestapůlkrát vzrostla výroba obráběcích strojů v Lidové Číně jen od r. 1949. Takto pracují národy svobodné, spojené pouty vřelého přátelství a upřímné soudružské spolupráce. V ní dokázaly vytvořit mohutnou výrobní základnu, která jim umožnila, aby právě v uplynulých měsících učinily další významný krok vpřed rozhodnějším uplatněním základního ekonomického zákona socialismu v soustavné a účinné starosti i péci o člověka a jeho potřeby i jeho přání. Tyto výsledky jsou základem dalšího našeho postupu, který je vyjádřen také v číslech našeho rozpočtu. Bude to ještě důslednější úsilí o odstranění disproporcí a nedostatků. Budeme při dalším rozvíjení naší výrobní socialistické základny zabezpečovat co nejrychlejší vzestup hmotné i kulturní úrovně, tvůrčího rozvoje schopností a sil našeho lidu. To je naše linie - linie síly, života, bojovného optimismu.

Do takové mohutnosti, do takových bohatých skutečností se vtělilo již na třetině světa vítězství dělnické třídy - té historické síly, jejíž dnešní perspektivu již při nástupu do první veliké bitvy v r. 1870 vyznačil Marx předvídavými slovy: "V protikladu ke staré společnosti s její hospodářskou bídou a s jejím politickým šílenstvím vzniká nová společnost, jejíž mezinárodní zásadou bude mír, poněvadž u každého národa bude vládnout táž zásada - práce." Už tenkrát bylo tak vyjádřeno dnešní. Střetnutí dvou světů, nového a starého, světa pravdy a lži, světa života a odumírání. To střetnutí, které je osou současného velikého zápasu o budoucnost světa. To střetnutí, které si uvědomujeme také nad těmito čísly našeho rozpočtu. Vždyť proti optimismu, jenž mluví z těchto čísel i z lidí a ze života, jenž stojí za nimi, odráží se chmurný pesimismus beznaděje, jenž tak charakterisuje hospodářský i politický život starého světa, světa kapitalismu.

V minulosti jsme si při projednávání našich rozpočtů ukazovali hlavně na to, jak v kontrastu s růstem produktivních výdajů rozpočtů mírumilovných států nestvůrně rostou neproduktivní válečné výdaje kapitalistických zemí. Z 11 % čisté produkce, jež vydaly Spojené státy v rozpočtovém roce 1949/50 na válku, vzrostl tento podíl v r. 1952/53 už na třetinu čisté produkce roku 1952. Daně, které toto zbrojení financují, pohlcují ve Spojených státech, v Anglii, ve Francii, v Rakousku i v západním Německu kolem třetiny národního důchodu. Hlasatelé tohoto zbrojení přiznávali se již dříve ke známému Göringovu cynickému heslu: "Děla místo másla." Ale francouzský i anglický tisk dnes už říká, že americká děla, vnucená zemím západní Evropy, sežrala lidu těchto zemí nejenom máslo, ale i suchý chléb. V minulosti se snažili obhájci atlantického zbrojení udržovat křečovitou optimistickou náladu: zbrojení prý udržuje vysokou výrobu a je lékem proti krisi. Snažili se popírat pravdu toho, co na adresu německých a japonských imperialistů a militaristů řekl již v r. 1939 J. V. Stalin, když zdůraznil, že převést hospodářství na koleje válečné ekonomiky znamená uzpůsobit průmysl jednostranně pro potřeby války, potlačovat potřeby obyvatelstva, omezit výrobu spotřebních předmětů a jich dodávání na trh, zmenšit spotřebu obyvatelstva a uvést zemi na práh hospodářské krise. Pravdivost této myšlenky se prosadila s neúprosnou logikou proti všem falešným předpovědím a teoriím měšťáckých ekonomů. Pokles výroby ve Spojených státech i jiných kapitalistických zemích je dnes faktem. Výrobní kapacita amerického těžkého průmyslu je dnes využita jen na 70 %. Podle oficiální statistiky bylo v polovině ledna ve Spojených státech již přes 3 miliony nezaměstnaných, ale reformistické odbory uvádějí číslici blízkou 4 milionům. Desítky vysokých pecí ve Spojených státech již vyhasly a stále vyhasínají. Vyhasínají také v západním Německu, o jehož "hospodářském zázraku" již přestala vykřikovat americká i bonnská reklama. Začátkem r. 1954 se tam napočetlo už přes 2 miliony nezaměstnaných. Vysoké pece vyhasínají také v Belgii i Francii a málo tu pomáhá reklama dělaná pověstnému Schumanovu plánu. Na společném ocelářském a uhelném trhu, jenž jím byl zřízen, se hromadí již dnes miliony tun neprodaného uhlí, koksu, železa i oceli.

Prudce klesá výroba i národní důchod, a to znemožňuje ještě více, aby dosavadní rozpočtové zdroje kryly válečné výdaje. Rostou schodky. Uzávěrka Spojených států za r. 1952/1953 vykazuje 9 miliard schodku. Hospodářství Francie má schodek téměř ³/₄ bilionu franků. Letošní návrhy kapitalistických rozpočtů se pokoušejí snížit tyto deficity aspoň na papíře. Škrtají poněkud v rozpočtových výdajích. To ovšem zdaleka neznamená zmenšení celkového břemene. Výroba i národní důchod se smršťují a budou se smršťovat ještě rychleji v době, až tyto návrhy rozpočtů vstoupí v platnost. Poměrné zatížení poplatníka tím jenom vzroste. A omezení některých výdajů neznamená rovněž, že by snad rozpočty kapitalistických zemí ztrácely svůj válečný charakter. V návrhu amerického rozpočtu na r. 1954/1955 se ze 65 miliard dolarů věnuje nadále téměř 70 % na válečné účely. Další miliardy jsou skryty v položkách předstíraně mírových. Tak zvaná hospodářská a technická pomoc, kterou americká reklama vychvalovala jakožto prý důkaz šlechetnosti Wallstreetu, byla nemilosrdně seškrtána a činí něco přes miliardu dolarů. Ale vojenská pomoc cizím státům, nutící tyto země ke zvýšenému zbrojení, vyrostla na více než 4¹/₄ miliardy dolarů.

Projednávání kapitalistických rozpočtů probíhá tak dnes v ovzduší strachu, který se marně snaží američtí bankéři a politikáři zakřiknout. Kromě strachu z krise mají také strach z míru. Je to strach z krachu celé jejich dosavadní politiky. Snaží se jej zahnat všemožnými provokacemi, které mají za cíl narušit postupující uvolňování mezinárodního napětí. Výrazem tohoto strachu z míru byla na př. řeč Dullesova v Paříži v prosinci minulého roku. Tehdy se zle rozkřikl na francouzský národ, že nechce ratifikovat a provést smlouvu o t. zv. evropském obranném společenství. A americký ministr při tom prozradil, že naléhá na brzkou ratifikaci této smlouvy proto, že je tu nebezpečí, že jinak k ratifikaci nedojde, neboť síly, jež pracují proti ní, mohou převážit síly jejích přívrženců.

Strach z krachu studené války i z jejich katastrofálních následků vede americké monopolisty k pokusům o zastrašování. Terorisují především svůj vlastní národ. Fašistický inkvisitor McCarthy si troufá nejen na sirotky Rosenbergovy, na černochy a dělníky, ale v poslední době dokonce i na americké generály, ba i na nejbližší okolí presidenta Eisenhowera. Poslušné a ustrašené poklonkování nejvyšších představitelů amerického veřejného života před tímto fašistickým senátorem, před zosobněním zkorumpovanosti a nekulturnosti, to je dokument nejen neslýchaně nízké úrovně, bez ideovosti, prolhanosti a bezectnosti oficiálního amerického politického života, ale zároveň také hluboké krise uvnitř vládnoucí třídy Spojených států. O této krisi mluví ostatně již americká publicistika otevřeně. Tuto krisi nezastřou všechna silácká gesta, všechny pokusy zastrašovat doma i za hranicemi.

Má velmi krátké nohy tahle politika, vedená snahou o maximální zisky, vedená pod praporem strachu a lži. Hroutí se dnes všechny její opory. Kdysi, a to nedávno, byla za její trumf vyhlašována atomová a vodíková bomba. Tento trumf již sovětská věda a technika i moudrá politika sovětské vlády vyrazila americkým útočníkům z rukou. Právě nedávno o tom napsal známý anglický atomový badatel, nositel Nobelovy ceny prof. Blackett, že po úspěších sovětské vědy i politiky nemohou již američtí stratégové počítat s těmito zbraněmi jako s rozhodujícími prostředky ani pro budoucí válku a tím méně už dnes jako s prostředky současného diplomatického boje.

Jiným trumfem měla být hospodářská blokáda proti zemím mírového tábora. Pomocí bývalého Marshallova plánu a všech možných opatření, jako nejnovějšího t. zv. Battleova zákona chtěli donutit celý kapitalistický svět k účasti na této blokádě. Výsledky jsou již dnes dostatečně známy. Země mírového tábora se semkly ještě rychleji a účinněji k plodné hospodářské spolupráci. Blokádu odrazily a ta se obrátila především proti slabším kapitalistickým zemím. Jejich národy dnes trpí nejen bezohledným tlakem amerických monopolů, ale už také důsledky postupující americké krise. Buržoasní ekonomové i politikové nad tím hodně přemýšlejí. Oxfordský profesor národního hospodářství Balogh nedávno naříkal, že západní Evropa je dnes vystavena hospodářským zmatkům z Ameriky, a žádal, aby se nyní země západní Evropy snažily zamezit jejich účinky a ze všech sil zachraňovaly zbytky své hospodářské nezávislosti. V podobném smyslu psal australský ekonom Collin Clark i francouzský buržoasní politik Mendés-France. Když Spojené státy snížily své almužny nevyvinutým územím, nabízené s honosným slibem a gestem "hospodářské pomoci", a spojují je dnes ve zvýšené míře s nestydatými podmínkami zotročování a vyděračství tu nacházejí i hospodářsky chudé státy, jako Barma, Indie, Indonésie, odvahu k tomu, aby raději odmítly a hledaly cestu k obchodu s táborem míru.

Zhroutila se také celá koncepce, se kterou se vytasil Eisenhower a Dulles při svém nastoupení začátkem r. 1953 - vytvořit za dolary v Asii velkou útočnou protikomunistickou sílu k boji proti svobodným národům Asie. Kromě zkrachovaných dobrodruhů Li-Syn Mana a Čankajška, kteří potřebují pro své udržení více od Američanů, než jim mohou poskytnout pro jejich plány, se k tomu v Asii žádná vláda nepropůjčila. Zkrachovala snaha o politickou isolaci lidové Číny, naopak je to vláda Spojených států, která je dnes isolována ve své snaze neuznávat takovou sílu, jako je svobodný čínský lid, a to isolována i od buržoasních vlád v Asii a v Evropě. Rozhodnutí berlínské konference o konání konference v Ženevě za účasti Lidové Číny je pociťováno v nejreakčnějších amerických kruzích jako porážka tohoto nesmyslného a pro mír tak nebezpečného postoje vlády Spojených států. Podobně neutěšená pro americké imperialisty je i situace na Indočínském poloostrově. Tam nestačí již dolary, a válečné choutky Wall Streetu jsou slabší než hrdinství národů Vietnamu, Pathet Laa a Kchméru, než odpor francouzského lidu proti špinavé válce a než vyčerpanost francouzských kolonisátorů.

Chabá a problematická je také opora, na kterou vsadili američtí "politikové síly" dnes svou politiku v Evropě - revanšistické Adenaurovo západní Německo. Zotročili západoněmecké hospodářství i západoněmecký lid, pomohli Adenaurovi sestavit státní aparát i generální štáb, v němž je poměrně víc fašistů a válečných zločinců, než bylo za Hitlera, ale marně shánějí řadové vojáky pro tento generální štáb. I v západním Německu je těžko seženou, i když se tam starají o to, aby všemi prostředky byla znovu šířena fašistická a revanšistická propaganda. A ještě hůře se vede snahám podřídit bonnským fašistům národy Francie, Italie, Belgie, Holandska a Lucemburska v t. zv. "Evropském obranném společenství". Už téměř dva roky trvá tento boj. Znovu a znovu přikazují američtí bankéři i politikáři brzkou ratifikaci těchto smluv. Zkorumpované buržoasní vlády horlivě kývají, ale při každém pokusu splnit tento příkaz se otřásají v samých základech hlubokými vládními krisemi. Málo pomůže pravděpodobně i to, že se nedávno usnesli vůdcové pravicově socialistických stran na bruselské konferenci přispět k záchraně evropské armády svým podílem profesionálních zrádců dělnické třídy i zrádců vlastních národů. Národy celé západní Evropy dělají velmi podstatné škrty v rozpočtu evropské armády. Anglická vláda na př. dělá dnes nátlak na Francii, aby uspíšila ratifikaci Pařížské smlouvy. Ale nedávno se sama dostala do nepříjemných rozpaků, když se jí v parlamentě poslanci zeptali na to, jaké záruky má anglický lid, že němečtí letečtí důstojníci, cvičení dnes pro ještě neexistující evropskou armádu ochotou anglického velení, nebudou v brzké budoucnosti znovu barbarsky bombardovat Coventry a Londýn. Pod tlakem většiny anglického lidu se téměř polovina poslanců Labour Party i část konservativců postavila proti remilitarisaci západního Německa a ostře kritisovala ministra Edena za to, že při Berlínské konferenci proti zájmům anglického národa přisluhoval tak bezpodmínečně politice Wall Streetu a bonnských revanšistů.

A mimořádně ostrý odpor proti těmto plánům je v zemi, která má v rukou rozhodnutí o tom, zda vůbec se evropská armáda uskuteční - ve Francii. Miliony Francouzů se postavily proti evropské armádě svými peticemi, svými manifestacemi a projevy. Komunistická strana stanula v čele celé široké fronty všech francouzských vlastenců. Po jejím boku vystupují stále rozhodněji četní socialisté, radikálové, katolíci i gaullisté. Celé departementy posílají své protesty, obecní zastupitelstva několika set francouzských měst a obcí již odsoudila jednomyslně politiku francouzské vlády, ustupující americkému diktátu. Nedávno se usnesl zahraniční výbor francouzské sněmovny na ostrém protestu proti opatřením, jimiž bonnský sněm změnil ústavu tak, aby mohl zřídit svou útočnou armádu. Právě v těchto dnech vydalo předních 22 politických, vědeckých i uměleckých osobností nejrůznějšího politického i náboženského přesvědčení plamennou výzvu ke všem francouzským vlastencům, aby provedli mohutné manifestace v Paříži na Champs Elysées i po celé Francii ve dnech 13. a 14. března před pomníky padlých.