Náš rozpočet v oblasti kultury, tato vysoká a hrdá čísla, za nimiž si dobře umíme představit výsledky svobodné tvůrčí práce našeho pracujícího lidu, těch statisíců prostých tvůrců, kteří pro nás tyto hodnoty vytvořili, a zároveň i desetitisíců pracovníků kultury od vesnického učitele až po vědce světového jména, kteří jimi z pověření naší lidové vlády budou hospodařit a s jejich pomocí nové kulturní hodnoty budovat a tvořit - to je velké a slavné svědectví o moci vítězné dělnické třídy a o jejím rozmnožitelském poslání nejcennějších národních statků.

Naše československé dítě už dnes od prvních školních krůčků požívá takové starostlivé pozornosti jako nikde, krom Sovětského svazu, na světě. A právě oduševňující příklad Sovětského svazu, moudrý rozbor složitých pedagogických problémů, jak jej provádí vyspělá sovětská věda, tolik oceňující našeho J, A. Komenského, ukazují našemu školství nejlepší cestu kupředu.

Pravda, ne všechny naše školy už dnes jsou těmi sluncem prozářenými paláci, jaké si pro budoucí pokolení v socialistickém Československu představujeme. Ale i z venkovských skromných školních domků, i z těch stísněných leckdy městských tříd, v nichž pro nával žactva musíme ještě vyučovat na dvě směny, nám už dnes vycházejí děti, které bez rozdílu dostaly stejné právo na vysoké vzdělání a před jejichž rozvíjejícími se schopnostmi a talenty čekají ty největší a nejvzácnější možnosti vývoje. My ve vzdělání věříme, věříme v jeho tvůrčí, zlidšťující a člověka povyšující moc, a proto je ze všech sil všem československým dětem poskytujeme. My ve vzdělání, kultuře vidíme mocného spojence, a proto její rozmach ze všech sil podporujeme. Neuvěřitelně tmářský a nelidský nám připadá takový fakt, že jeden z amerických senátorů nedávno v senátu položil otázku, zda je to třeba, a zda je to pro společnost, rozuměj ovšem kapitalistickou, výhodné, aby všecky americké děti se naučily číst a počítat a zda by nebylo lépe, kdyby část dětí vyrůstala jako analfabeti. Na housle prý také nemusí každý umět hrát, tak proč by prý musel každý umět číst? Až sem se tedy dostalo zrůdné myšlení buržoasních ideologů: ta společnost, která potlačuje rozvoj lidského ducha, která z kořistnických zájmů kupuje, loupí a ničí nepohodlné vynálezy, která pronásleduje, tyranisuje, ba vraždí vědce, která se jako ohně bojí největších klasiků svého vlastního písemnictví, jako na př. Mark Twaina, chce dnes už dokonce vzít jistému počtu amerických dětí, to znamená samozřejmě dětí proletářů a chudých farmářů, elementární možnost, aby se naučily číst a psát. O důkaz víc, jak cílevědomá a široce založená je zločinná snaha imperialistů zezvířečtit člověka, udělat z něho nevědomého, pudy zmítaného a ustrašeného živočicha, schopného plnit na jejich rozkaz jen dvojí funkci: otročit a zabíjet.

Jak nemáme my, českoslovenští kulturní pracovníci a vůbec všichni poctiví občané republiky, jak nemáme být hrdi na to, ze naše děti se svobodně a vrchovatou měrou dostávají k nejčistším zdrojům lidského vědění a poznání, že každému našemu dítěti dáváme nejen elementární, ale dnes už ucelené středoškolské vzdělání. Ano, i my v našem školství máme obtíže, a jsou to především obtíže růstu, obtíže bouřlivého vývoje vyvolaného v život vítězstvím dělnické třídy a jejím láskyplným vztahem ke vzdělání a kultuře. Je to pozoruhodný fakt, jestliže naše nesnáze vznikají třeba z takových příčin, jako že na vysoké škole bánské máme dnes jen v I. ročníku jedné z pěti fakult tolik studentů, kolik jich před válkou měla vysoká škola báňská ve všech ročnících na všech fakultách. A jiná naše taková typická obtíž: v roce 1956 nám přijde do prvních tříd o 80.000 až 90.000 dětí víc, než kolik jich přišlo v r. 1949, protože tak vysoko i při všech odpočtech dětské úmrtnosti vzrostl náš populační přírůstek za léta první pětiletky. To není propaganda, která by hřměla na buben, to je prosté konstatování našich nových životních faktů, která jsou tak příznačná pro současné Československo. (Potlesk.) Postarat se důkladně a pečlivě o všechny naše děti, provést ze všech sil a prostředků výstavbu a generální opravu některých našich nevyhovujících škol, to je jeden z hlavních úkolů, který stojí před naším ministerstvem školství a na který mu náš rozpočet má poskytnout prostředky. Ale vidět a chápat, v jakých souvislostech vyvstávají tyto úkoly, to nás vedle oprávněné tvůrčí nespokojenosti s dosavadním stavem musí vést i k hrdosti. Ústřední výbor strany, vláda i příslušné ministerstvo usilovně o všech těchto problémech přemýšlejí, hledají nejkonkrétnější cestu k jejich rozřešení. Také nové z voleb vzešlé národní výbory všech stupňů se budou školskými otázkami intensivně zabývat. To všecko konkretisuje zdárnou perspektivu vývoje, to zaručuje brzké řešení na vyšším stupni, to dává našemu školství, jeho pracovníkům i nám všem dobré výhledy. A k tomu je třeba připočíst moudré usnesení Ústředního výboru komunistické strany, které pevně žádá neustálé zlepšování vyučování, odstranění rušivých vlivů zvenčí, vytváření ovzduší úcty k učiteli a k jeho práci jako k představiteli naší nejlidovější inteligence - ano, takový je vpravdě humanistický obsah naší školské problematiky.

A ve stejných souvislostech i stejným způsobem by se dalo mluvit o otázkách naší vědy, vědeckých institucí, vědeckého výzkumu a bádání a jeho rozvoje. Naše dvě akademie, Československá akademie věd a Slovenská akademie věd, už v prvním roce po svém novém ustavení ukázaly v mnoha vědních oborech, jaký význam mohou a budou mít čím dále tím výrazněji pro socialistický rozvoj naší vědy a tím i pro urychlení naší cesty k socialismu. Zřízení Slovenské akademie věd zabezpečuje tvořivou účast mladé slovenské vědy na rozvoji československého vědeckého bádání. A jestliže z nejvýznamnějších pracovních výsledků ČSAV můžeme uvést vypracování nové metody, zpřesňující výpočet napětí ve velkých vodních přehradách, konstrukci nových, velmi výkonných samočinných počítacích strojů, geologické objevy některých důležitých technických surovin, nové výrobní postupy léčiv, zejména chloramfenikolu, důležitého pro léčení tyfu, černého kašle i jiných nemocí, jestliže naši chemikové vypracovali postup pro přípravu umělých hmot silikonu a naši archeologové prozkoumáním řady slovanských sídlišť přispěli velmi podstatně k objasnění dávné slovanské historie, i Slovenská akademie věd dosáhla pozoruhodných objevitelských úspěchů v oblasti tak důležité živočišné i rostlinné výroby, zejména v bramborářství, v metodice doopylování trav a vojtěšky s hlediska semenářského i v otázce úspěšného boje proti nebezpečným škůdcům - americkému brouku a řepnému molu. Slovenští vědci rozřešili i otázku výroby synthetického kofeinu a teofilinu. Nebylo by těchto úspěchů československé vědy, nebylo by této radostné perspektivy jejího rozmachu, kdyby nebylo nové dějinné situace, kterou svým vítězstvím vytvořila dělnická třída, kdyby nebylo příkladu a pomoci vědy sovětské. Ale právě pro tento dvojí veliký faktor může a má právo náš lid žádati a čekati stále víc tak, jak síly, možnosti a také smělost naší vědy porostou v plodorodném ovzduší a podmínkách, které naší vědě pracující lid vytváří. Máme už dnes vědce světových jmen - jmenuj i za všechny alespoň profesora Heyrovského - a budeme míti také socialistickou, s lidem, s naší republikou a jejími potřebami pevně spjatou, s novými velkými úkoly směle rostoucí československou socialistickou vědu!

Velmi příznačné svědectví o kulturní politice naší lidové vlády i o celkovém rozmachu kulturního dění v lidově demokratickém Československu vydávají mezinárodní úspěchy, jichž naše kultura a umění nejen v celém pokrokovém světě, ale i v tak mnoha kapitalistických zemích - a tam ovšem navzdory vládnoucí panské třídě - dosahuje. A také nesmírně stoupající mezinárodní význam Prahy v kultuře. My leckdy ani nedoceňujeme, jaký zvuk má naše Praha v celém kulturním světě. Jen za poslední rok - kolik tu u nás bylo velikých kulturních událostí mezinárodního významu! Slavná a pamětihodná výstava sovětského umění v Jízdárně, strhující inscenace Borise Godunova na Národním divadle, kterou nám sovětský režisér Dombrovskij v celé podmaňující velkoleposti a síle přiblížil sovětské operně-divadelní umění,významná a veliký ohlas vzbudivší výstava maďarského výtvarného umění, dále pozoruhodná a rozradostňující výstava "Marxův rok v německé knižní produkci" - a to jen letmo připomínám to nejdůležitější. A není to veliký a nový příznačný zjev, že Praha se stala dějištěm světové premiéry hry Howarda Fasta a francouzského dramatika Rogera Vaillanda, že právě u nás proběhly výstavy vynikajícího francouzského kreslíře Jeana Effela, nejlepšího evropského karikaturisty, a nejslavnějšího italského výtvarníka Renata Guttusa? Nepatří mezi největší evropské hudební události právě Pražské jaro, které přitahuje desítky slavných umělců z celého světa a které letos zvláště radostně budeme prožívat ve znamení tří velkých jubileí: Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka? Praha se stala cílem návštěv, pobytu a vystoupení největších současných umělců světa. Jen za krátká poslední léta jsme v ní slyšeli mluvit nebo předčítat svá díla stejně Ilju Erenburga a Alexandra Fadějeva, jako Pabla Nerudu, Martina Andersena Nexö, Kuo Mo Žo a Mao-Tuna i zesnulého Paula Eluarda, Konstantina Fedina i Louise Aragona, Jorge Amada i Alexandra Kornějčuka, Leona Kruczkowského i Gyulu Illése, německé básníky Kubu i Stefana Hermelina, Michaila Sadoveanu jako Ševketa Musaraje, Ludmila Stojanova i Alfréda Varelu, Rafaela Albertiho i José Bergamina, Mulk Rádž Ánanda i Nicolase Quilliéna - a ještě mnohokrát delší by byla jen tato oslňující řada nejlepších básníků a spisovatelů světa, kdybych měl vypočítávat opravdu všecky. A v řadě jejich děl básnických i prosaických našla už Praha své hlavní místo. Jak dojatě a něžně o ní na př. zpívají verše Pabla Nerudy či Paula Eluarda!

A mluvím-li už o Praze, je třeba připomenout, že nám vznikl celý nový kulturní místopis Prahy. Jaká je to povznášející a srdce jímající pražská pouť - od Národního památníku na Vítkově, kde blízko kdysi Žižkova hejtmanského stanoviště odpočívá náš učitel a otec Klement Gottwald, přes Museum V. I. Lenina na místech posvěcených přítomností tohoto největšího genia lidstva, přes nově zdviženou Betlémskou kapli Mistra Jana až k velkolepému, jedinečnému Památníku našeho tisíciletého národního písemnictví na Strahově, přes Jízdárnu, už proslulou svými velikými výstavami, až k Jiráskovu museu ve Hvězdě! Je naše Praha opravdu zlatá, je to převelká kulturní klenotnice! A k jejím věkovitým krásám mnoho těchto nových klenotů zasadila v posledních letech naše dělnická třída, naše lidová vláda. Díky jim za toto vlastenecké dílo! (Potlesk.)

A mám-li se dotknout alespoň letmo mezinárodních úspěchů naší kultury, jak při tom smlčet o faktu, že českoslovenští umělci byli již třikrát poctěni Zlatou medailí Světové rady míru, že po nesmrtelném národním hrdinovi Juliu Fučíkovi je jejím nositelem také Václav Dobiáš a národní umělec Vítězslav Nezval, jehož Zpěv míru zní dnes plným hlasem v mnoha evropských jazycích! Máme i dva nositele Stalinových cen za umění, skladatele Jana Kapra a filmového režiséra Vladimíra Vlčka, a máme celou řadu umělců, jejichž díla jsou překládána či provozována v celém pokrokovém světě - tak jako i naše filmy si našly desítky, ba stovky milionů diváků v SSSR, v Číně, v celém světovém táboře míru i v mnoha kapitalistických státech, kde jejich umělecká síla musela bojovat proti přímé nevraživostí vládnoucí třídy.

Máme i veliká umělecká tělesa, jejichž výkony dosáhly světové úrovně - vzpomeňme jen na hrdé úspěchy našeho Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, kterých loni dosáhl v Číně a letos v Sovětském svazu, jehož tisk, umělci i diváci, vychovaní nejlepším uměním světa, dávají našim vojákům - umělcům tak slavné vysvědčení.

A podívejme se na kulturní místopis celé vlasti! Byla doba, kdy se říkalo, že mimo Prahu není kultura. A Praha - tím bylo myšleno především Národní divadlo. Dnes tato naše vrcholná a všem tak drahá instituce stoupá k mistrovským výškám a výkonům, které lze nazvat klasické. Jmenujme třebas jen v oblasti činohry inscenaci Jiráskovy Samoty, Tylovy Tvrdohlavé ženy a Stroupežnického Našich furiantů. A přitom v každém našem kraji vznikla a utěšeně se rozvíjejí významná divadla nová, která na tradičních už Divadelních žatvách konfrontují výsledky své práce a vydávají svědectví o tom, že naše kraje a krajská města nejsou jen střediska správní, ale také rostoucí a rozvíjející se střediska kulturní. Více než 15.000 souborů lidové tvořivosti slouží svou nadšenou a nezištnou kulturní prací. Více než 20 milionů knih půjčují naše knihovny ročně a téměř 52 milionů knih jsme v minulém roce vytiskli. Naše osvěta má 4.400 osvětových besed, zpravidla vybavených promítacími přístroji, naše státní památková správa pečuje o 139 hradů a zámků I. kategorie a obnovila už i obnovuje velkolepou historickou krásu celých měst či městských čtvrtí gotických i renesančních. Jmenujme třebas jen Telč, Krumlov či Cheb. Máme dnes 12 státních museí, která se stala opravdovými výchovnými středisky lidu. Máme 8 zoologických zahrad a letos v Bratislavě bude otevřena devátá. Máme nové parky kultury v Praze, Liberci, Pardubicích a Ústí nad Labem a co nevidět také v Ostravě. Náš pracující lid se stal velkým konsumentem umění a kultury. Některé naše knihy z poslední doby, jako Řezáčův Nástup, Pujmanové Život proti smrti a jiné jsou nejen vytištěny, ale také rozebrány ve více než 100.000 výtisků. Toto číslo, u nás už pro vynikající díla obvyklé, připadá spisovatelům tak velkých národů jako je anglický či francouzský prostě jako fantastický sen.

Všecky ty ne malé a ne náhodné úspěchy naší kultury nepřicházejí a nepřišly samy sebou. Jsou výsledkem chápavé a cílevědomé péče vlády a pracujícího lidu o rozvoj naší kultury a zajištění jeho zdárných podmínek, jsou obrazem toho, jak naše společnost význam kultury oceňuje a jakou roli jí přikládá. Nás pracovníky československé kultury, ať vědce či umělce, ovšem zdaleka nesmějí tyto úspěchy ukolébávat v sebeuspokojení. My víme, že jsme ještě mnoho dlužni, že musíme vyburcovat a zmobilisovat své nejlepší tvůrčí síly, aby se naše divadla, která hrají tak velkou úlohu v našem národním životě, stala vrcholnými učilišti nové mravnosti a lidskosti, velikými zřídly radosti a životní síly pro náš lid, aby naše obrazy a sochy, naše opery a písně, naše básně a romány v horoucím souzvuku s myslemi a srdci našeho lidu obrážely celou velikost a slávu naší doby, celou sílu lásky a nadšení našeho lidu i celou sílu svaté nenávisti ke všem podlým nepřátelům, ke všem silám temna a zmaru, které proti našemu novému světu ve své marastické zlobě vysílá starý, sám k zmaru odsouzený kapitalistický svět. Uděláme všecko, aby z těch poctivých, pracujícím lidem stvořených materiálních hodnot, které na naši kulturu a její rozmach vynakládá naše lidová vláda, ani to nejmenší nebylo bezúčelně promrháno. (Předsednictví převzal místopředseda Štětka.)

Veliký tvůrčí a ideový kvas, který se dnes zvedá ve stále vyšších vlnách mezi našimi vědci a umělci, veliký proces přerodu naší kultury, jehož nejrozhodnější fáze právě nyní probíhají, je předzvěstí nového, na vyšší socialistický stupeň stoupajícího rozvoje naší národní kultury. Ještě hlouběji půjdeme k pramenům našich pokrokových národních tradic, ještě úže přimkneme své mysli i svá srdce k životodárnému sovětskému vzoru, ještě pozorněji budeme naslouchat moudrému hlasu Komunistické strany, abychom svou tvorbou mohli dát rodnému československému lidu to, co mu patří a k čemu on nás svým hrdinským nadšením, svou krásou a smělostí inspiruje. (Hlučný potlesk.)

Místopředseda Štětka: Dalším přihlášeným řečníkem je posl. Vojanec. Dávám mu slovo.

Posl. Vojanec: Vážené Národní shromáždění!

Státní rozpočet na rok 1954, který byl předložen Národnímu shromáždění, přesvědčivě ukazuje, že naše národní hospodářství se rok od roku upevňuje a naše hospodářská síla roste. Hovoří o tom obraz rostoucí průmyslové výroby, výstavba nových podniků a zvelebování našeho zemědělství. Předložený státní rozpočet zároveň dokazuje, že životní podmínky našich národů se stále zlepšují, že dbáme o rostoucí uspokojování hmotných i kulturních potřeb našeho obyvatelstva. Můj předřečník s. Drda hovořil o otázkách kultury, umění, vědy a osvěty. Já se chci zabývat otázkami naší techniky a techniků. Naše péče o uspokojování rostoucích potřeb obyvatelstva se opírá o nepřetržitý růst a zdokonalování socialistické výroby na základě nejvyšší techniky.

Věda a technika má proto v naší lidově demokratické společnosti čestné místo a odpovědné poslání. Pečujeme o stálý rozmach vědeckého bádání a o trvalý rozvoj pokrokové techniky. Naši technici a vědci se spolu se všemi pracujícími podílejí na výstavbě socialismu v naší vlasti a my se snažíme, abychom pro ně vytvořili příhodné pracovní a životní podmínky.