Celkem 550 tisíc občanů, kteří by jinak byli úplně bez prostředků, dostalo sociální důchod a žebrota u nás docela zmizela. Dnes jsou u nás všichni pracující sociálně zabezpečeni a důchodů vyplácíme celkem přes 2 miliony.

Přesto, jakmile rozvoj našeho národního hospodářství vytvořil předpoklady, aby problémy sociálního pojištění mohly být řešeny velkoryseji, přišly strana a vláda s iniciativou zlepšit sociální zabezpečení pracujících.

Úpravy sociálního zabezpečení nemusí tedy u nás pracující prosazovat v ostrém třídním boji, jako je tomu v kapitalismu. Stát lidové demokracie je jejich státem, ve kterém oni vládnou a jsou také hospodáři. Jejich organisace, Revoluční odborové hnutí, jehož orgány od roku 1952 samy na závodech nemocenské pojištění provádějí, vypracovaly návrh zásad i osnovu zákona o přestavbě nemocenského pojištění, úzce spolupracovaly na přípravě přestavby sociálního zabezpečení a tak přispěly k úspěšnému splnění úkolu celostátní konference Komunistické strany Československa.

Přestavbě národního pojištění vtiskuje ráz celý ten vývoj, kterým prošel náš režim lidové demokracie, jakož i rozvoj nové socialistické ekonomiky od roku 1945 a zejména pak od roku 1948. Díky velkým úspěchům, kterých dosáhl náš lid ve výstavbě socialistického hospodářství a v dalším upevňování a rozvíjení lidově demokratické společnosti, je možno navrhnout úpravu národního pojištění, která, vycházejíc ze zásad hlubokého socialistického humanismu, řeší otázky péče o člověka v době nemoci, mateřství, invalidity, ve stáří a v případě ztráty živitele tak velkoryse a všestranně, jak to nemá obdoby v žádné kapitalistické zemi.

Hlavní zásady, které jsou při celé přestavbě důsledně uplatněny, vycházejí ze socialistické odměny podle pracovních zásluh a plně respektují sociální potřebnost. Tyto zásady konkretně a prakticky rozpracovávají a prohlubují základní sociální práva našich občanů, zakotvená v ústavě - jako jsou právo na zdraví, právo na mateřství, právo na práci a právo na odpočinek.

Princip odměny podle pracovních zásluh je uplatněn jak u nemocenského, tak u důchodů, jejichž výše je úměrná dosažené úrovni výdělku a délce odpracované doby. To znamená, že nemocenské i důchod jsou tedy tím vyšší, čím více dává zaměstnanec společnosti. Tento princip je uplatněn i v preferenci zaměstnání, vykonávaných za zvlášť těžkých pracovních podmínek, pro které se poskytují důchody v dřívějším věku i ve vyšší výměře než pro ostatní zaměstnání.

Důsledné uplatnění principu odměny podle pracovních zásluh je v souladu s potřebami společnosti i se zájmem pracujících a vede je také k tomu, aby s ohledem na nároky ze sociálního zabezpečení se snažili zvyšovat produktivitu práce, neodůvodněně neměnili zaměstnání a v preferovaných zaměstnáních zůstávali.

Zájem společnosti i zájem jednotlivce se tak důsledně slaďuje v harmonický celek.

Uplatnění principu sociální potřebnosti zajišťuje slušnou životní úroveň ve stáří, invaliditě, v nemoci i těm zaměstnancům, kteří nemohli odpracovat delší dobu v zaměstnání. Tento princip vychází ze socialistické solidarity a je dokladem vysoké socialistické morálky. - Socialistická solidarita pracujících s důchodci se projevuje v tom, že se přebudování národního pojištění provádí a zabezpečuje z výsledků jejich práce v našem průmyslu, zemědělství, dopravě a obchodu, a že jen na základě dobrých výsledků této jejich práce bylo možno přikročit ke zvýšení 800 000 dosavadních nízkých a středních důchodů.

Plné pochopení našich pracujících pro staré důchodce se ukazuje i v tom, že 500 milionů korun je určeno právě na zvýšení těchto dosavadních důchodů.

Zásada sociální potřebnosti je vyjádřena také tím, že minima nemocenského a důchodů činí nejméně základní sazbu ze mzdy pro zaměstnance s kratší dobou zaměstnání a nesmí klesnout pod minimum pro zaměstnance s nízkými výdělky.

Projevuje se rovněž v krátké době pojištění, nutné pro nárok na invalidní důchod pro ty zaměstnance, kteří se nezaviněně stanou invalidními v mladším věku nebo po kratší době pojištění.

Zejména se však uplatňuje u rodinných přídavků, které rostou progresivně s počtem dětí. Čím je rodina hospodářsky potřebnější vzhledem k většímu počtu dětí, tím dostává relativně více na přídavcích. Z toho vyplývá podobně i skutečnost, že výchovné k invalidním důchodům je vyšší, než jsou rodinné přídavky, protože invalidní důchodci s dětmi jsou obyčejně mladší a mají tudíž následkem kratší doby zaměstnání nižší důchody.

Z téže zásady sociální potřebnosti vyplývají i opatření, podle nichž se poskytuje důchod manželky invalidním a přestárlým ženám, které nemohou již plně vykonávat práce v domácnosti.

Patří nesporně k největším vymoženostem našeho lidově demokratického zřízení, že právo na zdraví, nejcennější to statek člověka, je zajištěno pracujícím i důchodcům i jejich rodinám nejširší a úplně bezplatnou léčebnou a preventivní péčí. Už dnes poskytuje stát na tuto péči v průměru na jednoho obyvatele 425 korun ročně. Takto dostává na příklad čtyřčlenná rodina kromě mzdy, rodinných přídavků a jiných dávek - ještě na zdravotní péči - průměrně dalších 1.700 korun ročně.

Výsledkem této péče v rámci rostoucí hmotné a kulturní úrovně je soustavný pokles úmrtnosti a prodlužování lidského věku u nás: od roku 1937 do roku 1955 poklesla úmrtnost o čtvrtinu a průměrný lidský věk se od roku 1930 do roku 1955 prodloužil o 12 let. Tyto příznivé výsledky vyplývají především z postupného likvidování sociálních chorob a ze stálého zlepšování celkového zdravotního stavu obyvatelstva.

Bezplatnou léčebnou péči v tak širokém rozsahu nenajdeme v žádném kapitalistickém státě na světě. Ve většině zemí připlácí pojištěnci za sebe i své rodinné příslušníky na léky, na orthopedické pomůcky, na ošetření chrupu, na nemocniční a ústavní léčbu atd. Ve státech, kde není zavedena bezplatná péče - a mezi takové státy patří na příklad i nejvyspělejší kapitalistická země, Spojené státy severoamerické - znamená vážnější nemoc v rodině hospodářskou katastrofu, velké zadlužení anebo nemožnost řádného léčení, zejména u nezaměstnaných, polozaměstnaných a zaměstnanců s nízkými platy.

Péče naší společnosti o nemocné se neomezuje pouze na bezplatnou zdravotní péči, ale zajišťuje je po celou dobu nemoci také hospodářsky, neboť jim ve formě nemocenského zachovává životní úroveň, která zůstává u převážné většiny zaměstnanců v době delší nemoci skoro stejná jako v době práce.

Jaký je to rozdíl proti dřívějšímu stavu? V předmnichovském Československu bylo hospodářské zajištění rodiny v době nemoci u převážné většiny zaměstnanců nedostatečné a v kapitalistických státech je tomu tak dosud. V prvých třech dnech se nemocenské vůbec nevyplácí, potom činí obyčejně jen polovinu výdělku a po půl roce nemoci zůstává zaměstnanec s rodinou často úplně bez podpory.

Význam, jaký přikládá naše socialistická společnost rodině, vyjadřuje národní pojištění tím, že v nejširší míře materiálně zajišťuje ženy v mateřství. Poskytuje všem ženám bez rozdílu bezplatnou léčebnou a preventivní péči v době těhotenství a při porodu.

Pracujícím ženám zachovává po celou dobu mateřské dovolené, která je nejdelší na celém světě, to jest 18 neděl, životní úroveň skoro na stejné výši jako v době zaměstnání.

Zabezpečení žen v době mateřství je naproti tomu v kapitalistických státech, stejně jako tomu bylo v předmnichovské republice, naprosto nedostatečné: mateřská dovolená je krátká, peněžitá pomoc nízká a přitom si ještě ženy musí platit pobyt v nemocnici.

Je známo, že za kapitalismu jsou právě těhotné ženy bezohledně propouštěny z práce a naši pracující se velmi dobře pamatují, jak v tomto směru smutně proslul u nás Baťa. A kolik takových Baťů je ještě dnes v kapitalistickém světě!

Výsledkem starostí a péče našeho státu o matku a dítě je trvalý pokles kojenecké úmrtnosti. Od roku 1937 do roku 1955 klesla úmrtnost kojenců skoro o tři čtvrtiny a Československo patří dnes k zemím s nejnižší kojeneckou úmrtností na světě.

Péče státu o děti, o výstavbu, organisaci a provoz jeslí, mateřských škol, družin, letních táborů a podobně, stále rostoucí životní úroveň našeho obyvatelstva vůbec, se projevuje právě významně na síle a zdraví naší mládeže, která svou tělesnou zdatností, výškou i vahou daleko předhání mládež z doby kapitalismu.

Projevuje se na nich ta péče, kterou jim rodiče mohou poskytovat také díky rodinným přídavkům. Nebylo tomu tak vždycky a u všech. V předmnichovském Československu bylo poskytováno výchovné jen na děti státním a veřejným zaměstnancům a některým jiným preferovaným zaměstnáním. Přitom se poskytovalo výchovné obvykle jen na dvě děti a na třetí a další děti se již nevyplácelo. Převážná část pracujících, a to především dělníci, neměla nárok na přídavky na děti vůbec.

Nové důchodové zabezpečení zajišťuje rodiny i v případě úmrtí živitele. Aby i děti postižené ztrátou otce nebo obou rodičů se mohly věnovat podle svých schopností přípravě na budoucí povolání stejně jako kdyby jejich otec žil, vyplácí jim naše společnost důchod.

Péče o matky a péče o děti, hospodářská podpora rodin s dětmi, stálý růst životní úrovně obyvatelstva se výrazně projevuje, jak jsem již uvedla, ve velmi rychlém prodlužování průměrného věku našeho obyvatelstva.

Tím více musíme ocenit, že se podle předložených návrhů přiznávají starobní důchody už v 60 letech a ženám a zaměstnancům I. pracovní kategorie už v 55 letech věku po odpracování 20 let.

Zajištění našich pracujících v invaliditě i ve stáří, které bylo již dnes lepší než v kapitalistických státech, předstihne tak tyto země ještě dále.

Vždyť na př. v Anglii, Spojených státech severoamerických a ve Švýcarsku není invalidní důchod zaveden vůbec. Starobní důchod se poskytuje v kapitalistických státech v 65 letech a v některých zemích ještě později, jako na př. ve Švédsku až v 67 letech.

Přitom životní úroveň důchodců v kapitalistických státech obvykle klesá na ¹/₄ až na ¹/₃ z doby zaměstnání. Tak na př. výše důchodu činí ve Švýcarsku 20 %, v Anglii 23 %, ve Spojených státech severoamerických 30 % a v Rakousku 39 % průměrné mzdy.

U nás však navíc ještě zaměstnanci, kteří dosáhnou pro invaliditu či stáří důchodu, mají na vůli setrvat v dosavadním zaměstnání, kde by vykonávali práce přiměřené svému zdravotnímu stavu a fysickým silám, aniž se jim důchod odebírá.

Podobně jsou vytvářeny vhodné pracovní příležitosti i pro důchodce, kteří opustí své zaměstnání a pak se znovu rozhodnou, že půjdou pracovat.

Všechny navrhované úpravy jsou nejenom dokladem péče společnosti o pracující, kteří splnili povinnost vůči celku, pevné solidarity všech pracujících, ale jsou stejně tak dokladem ekonomické síly našeho lidově demokratického zřízení, jasných perspektiv v rozvoji našeho národního hospodářství, které umožní zajistit i v budoucnu potřeby a nároky plynoucí z vysoké úrovně sociálního zabezpečení.

Důchody přiznávané našim pracujícím podle nových zákonů budou nejen několikanásobně vyšší než důchody přiznávané v předmnichovské republice dělníkům a horníkům, ale budou často i vyšší než důchody vyplácené za buržoasní republiky pensijně pojištěným úředníkům. Při celoživotním zaměstnání mohou dosahovat dokonce úrovně, kterou buržoasie dávala jen nejvíce preferované skupině státních zaměstnanců.

Tak to odpovídá duchu naší ústavy, která přiznává právo na práci každému, odpovídá to našemu lidově demokratickému řádu, který odstranil vykořisťování a nezaměstnanost.

Byla již učiněna opatření, aby zvýšené starobní důchody u nižších kategorií byly vypláceny ještě začátkem prosince.

Probíráme-li při projednávání přestavby národního pojištění všechny jeho nynější přednosti, je dobře si připomenout, jaké boje museli a musí svádět pracující v kapitalistických zemích za zavedení sociálního pojištění a vůbec za každé jeho sebenepatrnější zlepšení. Vybojované výhody sociálního pojištění nikdy přitom nebyly a nejsou v kapitalistických státech trvalé, protože sociální pojištění je tam přirozeně podmíněno jak krisovými výkyvy kapitalistického hospodářství, tak vývojem třídního boje a poměru třídních sil.

Kapitalisté nikdy nic dělníkům a ostatním pracujícím dobrovolně nedali a nedávají. Dávají jen to, co si dělnická třída na nich vybojuje. Přitom mají tyto ústupky vždycky omezený charakter, protože v podmínkách kapitalismu nelze zabezpečit důsledné a trvalé vyřešení otázky sociálního zabezpečení pracujících.

A navíc, kapitalisté vždycky těchto ústupků používají tak, aby pracující rozdělovali, desorientovali a mátli, aby je odváděli od společného revolučního boje a aby tak ještě více upevnili svou hospodářskou, politickou a ideologickou moc.

Každé zlepšení je tu jen podmíněným ústupkem platného řádu, vynuceným tlakem pracujících. Tyto ústupky - ať už jakékoliv - nikdy nepřesahují rámec tohoto společenského řádu, charakterisovaného vykořisťováním, honbou za ziskem, periodickými krisemi. A právě tehdy, když toho dělník nejvíce potřebuje, v nezaměstnanosti, mu nároky z pojištění nepřiznávají. Přitom miliard pojišťovacích reserv, odčerpaných z příjmů dělníků, využívají kapitalisté ještě k dalším ziskům pro sebe.

Stejně tomu bylo i v kapitalistickém Československu. Dělnické sociální pojištění bylo u nás zavedeno po velkých bojích dělnické třídy teprve v roce 1926 a od počátku bylo vystaveno nepřetržitým útokům kapitalistů. Vzpomeňme jenom, jak na příklad v roce 1934 využili kapitalisté hospodářské krise a citelně tehdy zhoršili pojištění zemědělských dělníků, zejména žen.

Třídní charakter sociální politiky předmnichovské republiky je vidět na příklad z toho, že v roce 1937 bylo poměrně malému počtu privilegovaných státních a veřejných zaměstnanců vypláceno na pensích 2.100 milionů korun. Pro daleko větší počet soukromých úředníků bylo vypláceno již jen 800 milionů korun, a pro celou obrovskou milionovou masu dělnictva rovněž jenom 800 milionů korun. Přitom nezaměstnaní nebyli pojištěni vůbec a stejně tak nebyli pojištěni rolníci a živnostníci.

Třídní charakter sociální politiky se projevoval stejně i v nemocenském pojištění: Zatím co dělníci nedostávali v prvních třech dnech nemoci mzdu ani nemocenské, vyplácel se úředníkům v nemoci plný plat a k tomu ještě nemocenské.

Tímto zvýhodňováním úředníků chtěli kapitalisté zabránit společnému boji dělníků a úředníků proti propouštění z práce a nezaměstnanosti, proti snižování mezd, proti růstu drahoty a proti vykořisťování. Poslední zbytky tohoto nespravedlivého rozdílu důsledně odstraňujeme nyní při přestavbě nemocenského pojištění. Nová sjednocená úprava odpovídá plně společnému zájmu všech pracujících a vzata ve svém celku přináší zlepšení i úředníkům.

Při hodnocení celé dnešní přestavby národního pojištění je třeba si stále uvědomovat, že cestu k jejímu uskutečnění otevřelo vítězství dělnické třídy, znárodnění výrobních prostředků a úspěšný postup socialistické výstavby.

Vždyť jakékoliv pojištění v kapitalistických státech nic nemění na třídním postavení dělníků, na postavení dělnické třídy a pracujících mas. Dělník je tu dál vykořisťován, kapitalista dál vlastní fabriky a dělník dál pracuje na cizím a pro cizího.

Pojištění za kapitalismu je výsledkem třídního boje a poskytuje pracujícím za trvání kapitalistického řádu jen omezené a nejisté výhody, tak jako jsou nejisté všechny ústupky, které si dělnictvo na kapitalistech vynutí.

Proto revoluční komunistické strany - neúnavně bojující za každodenní požadavky a práva pracujících - spojovaly vždycky boj za tyto dílčí požadavky s bojem za svržení kapitalismu.