Po celých tři sta let vysoce nadaný a pracovitý český lid, s velkou kulturní minulostí, zůstal zbaven své státní samostatnosti, byv pohlcen habsburskou rakousko-uherskou říší a vydán na pospas nejhoršímu feudálnímu útisku cizí šlechty a tuhého byrokratického centralismu. Právem byla rakousko-uherská říše nazývána žalářem středoevropských národů. Nikdy se však československý lid se svou nesvobodou nesmířil. Jeho historie mu připomínala slávu bývalého českého státu, který byl svého času jedním z předních kulturních středisek Evropy.

Marně se snažila vídeňská byrokracie vymýtit z učebnic dějepisu vše, co připomínalo našemu lidu jeho bývalou státní samostatnost, jeho demokratické instituce a jeho zápas za národní sebeurčení. Likvidujíce českou šlechtu, domnívali se Habsburkové, že si navždy pokoří prostý český lid. To vše nemohlo zlomit jeho ducha. Naopak v širokých masách venkovského lidu se v neztenčené míře uchovala jeho národní kultura, kterou nemohly umrtvit žádné paragrafy a žaláře.

Později, s rozvojem průmyslu a obchodu, se vedoucí silou v boji za národní svébytnost Čechů a Slováků stala česká buržoazie. S její rostoucí hospodářskou a politickou mocí se prohluboval rozpor mezi ní a proletariátem a zostřoval se třídní boj. Český buržoazní nacionalismus, který z počátku bojoval proti národnímu útlaku se strany habsburské monarchie, stává se nástrojem rozbíjení internacionální jednoty dělnické třídy. Česká buržoazie získává silné pozice v rakousko-uherském průmyslu i v bankovnictví a do popředí vystupuje její konkurenční boj s pronikajícím německým kapitálem. Průmyslový rozvoj v Rakousko-Uhersku vede však k růstu dělnické třídy a k rozvoji dělnického revolučního hnutí, vedeného sociálně demokratickou stranou. Leč vedení sociální demokracie nebylo schopno důsledného řešení národnostní otázky v Rakousko-Uhersku, naopak dostává se stále více pod vliv ideologie buržoazního nacionalismu. Národně osvobozenecký boj pracujících českých zemí se tak vyvíjí živelně, prakticky bez programu a vůdců.

Za těchto okolností vliv dělnické třídy nebyl dosti silný, aby mohl čelit narůstajícím sociálním a národnostním konfliktům, které byly současně živeny vídeňským centralismem. Jeho germanizující vliv našel plné podpory v imperialismu německé hohenzollernské říše, která počala osudově zasahovat do dějin habsburského mocnářství. Nejhorší formy nacionalismu a šovinismu byly přenášeny ze sousedního Německa do mnohonárodnostní rakousko-uherské říše a připravily její zkázu. Pod silným tlakem Německé říše, octnuvší se v ostrém konkurenčním boji s druhými imperialistickými velmocemi, zejména též s Velkou Británií, měla Vídeň pomáhat německému imperialismu razit cestu na Východ přes balkánské země a Cařihrad až na Ukrajinu a do Indie, kde snil německý imperialismus o novém koloniálním impériu.

Stejně v Uhrách vládnoucí klika šlechtických velkostatkářů živila v zemi nejhorší metody šovinismu a národnostního útlaku zejména vůči slovenskému národu, snažíc se jej buď asimilovat nebo vyhubit. V tomto těžkém zápase za své národní sebeurčení vzhlížel slovenský lid k českému národu. S českým lidem jej pojila odedávna blízkost jazyková a silná pouta kulturní spřízněnosti a v neposlední řadě i vzpomínky na dobu státního společenství a společných bojů, při čemž husitství připadala význačná úloha zastánce lidových práv. Není tedy divu, že tato osudová blízkost a společný boj za národní sebeurčení vypěstovaly v českém i slovenském lidu pocit úzké spřízněnosti, z něhož nakonec vytryskla společná touha po jednotném československém státě.

Rakousko-uherská říše nevydržela válku, do níž se tak lehkomyslně vrhla, jelikož se nemohla opřít ani o vlastní armádu, která pozůstávala z nejrůznějších národnostních prvků. V zázemí stoupala hrozná vlna lidového odporu, o čemž svědčí růst stávkového hnutí v českých zemích i na Slovensku proti válce, za národní svobodu. Byly to především české země, kde odpor proti Vídni a válce byl nejsilnější. Mnoho neohrožených našich vlastenců zahynulo na popravištích a čs. dobrovolníci bojovali proti Rakousko-Uhersku na všech bojištích I. světové války.

Je přirozené, že živelný odpor čs. lidu proti národnostnímu i hospodářskému útlaku Vídně a Budapešti vyvolal hned v prvních dnech války též brannou akci Čechů a Slováků žijících za hranicemi rakousko-uherského mocnářství a později i čs. zajatců, jakmile jim byla poskytnuta příležitost chopit se zbraně. Bylo to živelné hnutí především pracujícího lidu měst a venkova a příslušníků drobné buržoazie, žádající nejen osvobození z národnostního útisku Vídně a Budapešti, ale i z pout cizího velkokapitálu. To třeba konstatovat, i když ve zmatcích občanské války v Rusku legionářské masy byly svým politickým vedením svedeny sehrát kontrarevoluční úlohu.

Lid nakonec mříže středoevropského žaláře prolomil, nečekaje pokynu shora, ba naopak urychlil své osvobození přes výstrahy přicházející ze Západu. O tom svědčí velké lidové hnutí, jak se projevilo zejména mohutnou manifestací 14. října na Staroměstském náměstí, kde za všeobecného nadšení bylo přijato slavnostní prohlášení, které mezi jiným praví: "Doba se naplnila. Shodili jsme již okovy poddaných rabů. Povstali jsme k samostatnosti. Z nezlomné vůle vlastní a za sankce všeho demokratického světa prohlašujeme, že stojíme i dnes jako vykonavatelé nové státní samostatnosti, jako občané svobodné Republiky československé." Před touto skutečností se octla pařížská mírová konference, která měla rozhodnout o osudech Evropy. S největšími obavami přistupovali státníci západních velmocí k problému rozpadnuvšího se rakousko-uherského mocnářství. Vždyť feudálně monarchistická forma pod žezlem Habsburků jevila se jim nejlepší zárukou pro stabilitu feudálně konzervativního řádu v Evropě.

Avšak bylo již pozdě slepovat znovu různorodou národnostní masu, jakou bylo zhroutivší se mocnářství. Vždyť ve všech částech Evropy povstaly masy lidu za mír a za okamžité skončení války! Velká říjnová revoluce a výzva k národům vyzvedající právo na sebeurčení každého národa, byla mohutným úderem zpuchřelé monarchii. Tato výzva uvedla v pohyb velkou lavinu lidového hnutí v celé Evropě a zejména pak v českých zemích a na Slovensku.

Historikové, kteří, těžíce z archívů pařížské konference, se zabývali otázkou rozpadu rakousko-uherské říše, jednomyslně konstatují, jak nepříznivě reagovali vedoucí západní státníci na revoluční hnutí středoevropských národů. Nicméně stáli před hotovou věcí. Otázka byla vyřešena samými národy, které ještě před koncem války vyhlásily svou samostatnost. Rakousko-Uhersko se rozpadlo jako domek z karet. Pařížská konference nebyla s to jej znovu obnovit.

Ve velkém lidovém hnutí, které vedlo ke vzniku ČSR, by se zajisté byla mohla lépe uplatnit skutečná vůle lidu a jeho aspirace po zásadních změnách společenského řádu, kdyby v jeho čele byla stála skutečně revoluční dělnická strana marx-leninského typu schopná tyto tužby správně formulovat a je prosazovat. Tohoto nedostatku pevného a cílevědomého vedení pracujícího lidu bylo využito buržoazními politiky a jejich spojenci, jimiž byli sociálně demokratičtí vůdci vychovaní v austromarxistickém reformismu.

Také první doba vzbuzených nadějí ve slibný rozvoj republiky byla brzo následována krizemi, nezaměstnaností a ostrou vzájemnou soutěží o zisk a bojem o existenční zajištění. To vše přispívalo k rozleptávání revolučního nadšení pracujících vrstev.

A proto není divu, že hned z počátku to byla buržoazie, která se zmocnila vlády a za pomoci bezvýhradně jí sloužících vůdců sociální demokracie dále upevňovala své pozice ve vládě a státním aparátě. Podařilo se jí nakonec potlačit revoluční vlnu a v prosinci 1920 ve střetnutí s dělnickou třídou rozhodnout o politickém charakteru republiky. Buržoazie upevnila svou třídní nadvládu. Československá republika byla začleněna do imperialistického protisovětského systému, v jehož čele stály tehda západoevropské mocnosti, Francie a Anglie. Pod pláštěm parlamentní demokracie zvítězila kontrarevoluce a veškerá státní moc se soustředila v rukou bankovních, průmyslových a pozemkových magnátů. Požadavky pracujících na znárodnění bank, dolů, hutí a továren vyzněly naprázdno.

Dělnická třída vyvodila však z tohoto vývoje významné poučení; poznala, že boj o moc ve státě nemůže rozhodnout ve svůj prospěch bez vedení revolučního předvoje, bez dělnické strany vyzbrojené marxisticko-leninskou teorií a bez pevného svazku s rolnictvem. Dějinným mezníkem dalšího vývoje našich národů se stalo založení Komunistické strany Československa, která definitivně odmítla reformismus. Tím vstoupil boj naší dělnické třídy do nové etapy. Obětavý zápas komunistické strany za práva pracujících, za socialismus, mír a přátelství mezi národy, za přátelství a spojenectví se Sovětským svazem představuje nejsvětlejší stránku historie předmnichovské republiky.

Velká hospodářská krize z let třicátých a bezohledné kapitalistické metody, které tuto krizi měly vyléčit, ještě více zostřily rozrůstající se sociální i národnostní konflikty. Docházelo k masovým stávkám českého a slovenského dělnictva vedeným KSČ a krvavě potlačovaným četnictvem. V boji za své dividendy spatřovali čeští podnikatelé svou spásu v utahování šroubu bezohledné mzdové politiky a ve zvyšování nezaměstnanosti, čímž ještě více prohlubovali propast oddělující je od pracujícího lidu, současně dohánějíce k zoufalství německé dělnictvo severních oblastí, které dlouho statečně čelilo demagogické kampani henleinovského hnutí.

Čím hrozivějším se stávalo nebezpečí hitlerovské agrese, tím hlubší propast se rozvírala mezi pracujícím lidem a buržoazií, s jejíž protilidovou politikou se plně ztotožňovalo i pravicové vedení sociální demokracie. Proto KSČ se stala nejen jediným oprávněným mluvčím čs. proletariátu, ale i všeho čs. lidu, obráncem jeho práv a zájmů a vedoucí silou v boji proti nacistické demagogii a kapitulantství vládnoucích kruhů. V onen osudný okamžik - píše se červenec 1938 - vysílá Chamberlainova vláda do Prahy svého mluvčího, lorda Runcimana, aby podepřel požadavky zpupného Henleina a přemluvil československou vládu ke kapitulaci. Mír měl být zachráněn na účet československého státu, leč brzo se ukázalo, jak osudné byly důsledky této kapitulace pro celou Evropu.

Marně usiloval československý lid o to, aby tragické politice kapitulace před Hitlerem byla učiněna přítrž. Byl ochoten bojovat za svou svobodu a samostatnost do všech důsledků. Leč zákulisní diplomacie a zrada československé koaliční vlády, ustupující před nátlakem západních velmocí, mu vyrazila zbraně z rukou. Československá buržoazie strhla československý lid do nové a ještě nebezpečnější katastrofy, než jakou svého času byla porážka českých stavů na Bílé hoře. Tehdy česká šlechta, i když porážku a ztrátu samostatnosti českého státu zavinila, přece jen se postavila na odpor proti invazi císařských vojsk se zbraní v ruce. To nedokázala naše vládnoucí buržoazie v době Mnichova. Dala přednost svým třídním zájmům před zájmy celonárodními a tím sama vyřkla nad sebou svůj ortel.

Tohoto tragického údobí našich dějin vzpomenuli jsme právě nedávno u příležitosti dvacetiletého výročí potupné Mnichovské dohody. Mohli jsme právem vysoce ocenit skvělou úlohu Sovětského svazu, který se odhodlaně postavil na obranu ohroženého Československa. A také KSČ v tomto těžkém zápase čs. lidu proti kapitulaci a pak i v boji za osvobození z pout nacistického otroctví si získala zásluhy a slávu nehynoucí.

Máme-li správně ocenit význam první Československé republiky, nemůžeme přejít některé kladné rysy počátečního vývoje, kdy demokratický charakter veřejného života a nová hospodářská aktivita daly mocný impuls k politickému a materiálnímu rozvoji českého a slovenského člověka. I když v hospodářském ohledu slovenské hospodářství stagnovalo, dala první republika slovenskému národu nesmírně mnoho, podporujíc kulturní vzestup lidových vrstev a upevňujíc jeho státní a národní sebevědomí.

To třeba zdůraznit, i když česká buržoazie byla neschopna vyřešit národnostní otázku na Slovensku. Toho bylo také vydatně využito hlinkovskou klerikální a šovinistickou reakcí, která nakonec z důvodů čistě třídních a sobeckých se nezalekla ani rozbití republiky za přímé pomoci nacistů.

O existenci první Československé republiky rozhodlo, že od svého zrodu zůstala osudově spojena s kapitalistickým Západem, a že jako menší a slabší stát se stala vyhlédnutou obětí nacistické výbojné politiky a obětním beránkem západoevropských státníků, vytyčujících německému imperialismu volnou cestu na Východ.

Teprve skvělé vítězství sovětských zbraní rozbilo nacistické okovy československého lidu a změnilo od základu postavení obnovené Československé republiky ve světě. Ohromná většina našich spoluobčanů viděla v SSSR nejen svého osvoboditele, ale i svého spojence pro časy budoucí, a svého nejlepšího pomocníka při vybudování nového státu. Po smutných zkušenostech z minulosti jevilo se nám samozřejmostí vybudování nového sociálně spravedlivého řádu, i když teprve postupem doby v dohodě se všemi složkami čs. lidu jsme si chtěli ověřit, jaké cesty socialistického budování budou nejlépe odpovídat našim potřebám. Při tom se projevil velký vliv vznešených leninských idejí, které působily přitažlivou silou na československý lid již v době před druhou světovou válkou, zásady plného zrovnoprávnění a sebeurčení všech národů, idea socialistického internacionalismu, která jednou provždy je s to zbavit lidstvo přízraku nových válek a zajistit trvalý mír na celém světě.

Marně doufala reakční část naší buržoazie, která se nemohla s tímto vývojem smířit, že se kolo dějin otočí zpět. Spoléhala se především na hospodářskou převahu kapitalistického Západu a na jeho nesmiřitelnost s novými poměry v Evropě, které byly přirozenými důsledky porážky fašismu a nacismu a zvýšené autority Sovětského svazu. Zoufalý pokus o zvrat, k němuž došlo v únoru 1948, byl předem odsouzen k nezdaru, neboť se proti němu postavila ohromná většina lidu, který se nedal svést s cesty, nastoupené tak odhodlaně v roce 1945. S tím větší důsledností se jal československý lid budovat své nové socialistické hospodářství. Vedoucí silou obrozené široké národní fronty zůstala KSČ, hlásící se k nejlepším vlasteneckým tradicím obou našich národů. Již první pětiletý plán vytyčil nové odvážné cíle v budování národního hospodářství a to především rozšířením energetické a metalurgické základny. Slibně se rozvíjející strojírenský průmysl urychlil rytmus nových průmyslových investic a umožnil mechanizaci zemědělství. Současně začalo na vesnici socialistické družstevní hnutí. To byly první viditelné znaky rychlého vzestupného vývoje, vykazujícího sice na některých citlivých místech určité nedostatky, nicméně v podstatě slibného, jak to ostatně dokazuje další vývoj až po dnešní den. XI. sjezd KSČ mohl s oprávněnou hrdostí dokumentovat nové úspěchy dalšího rychlého všestranného růstu národního hospodářství. Sjezd mohl konstatovat, že objem průmyslové výroby, který v podstatě dosáhl předválečné úrovně v roce 1948, byl od té doby zvýšen takřka trojnásobně. Takového rozvoje průmyslu nedosáhl žádný vyspělý kapitalistický stát. Výstavba a přestavba československého průmyslu, opřená o přednostní rozvoj těžkého průmyslu, vytváří z ČSR nejen vysoce průmyslový stát, ale umožňuje i další mohutný rozvoj výroby spotřebního zboží a plánovité stoupání životní míry. Životní úroveň podstatně vzrostla ve srovnání s rokem 1948, jak ukazuje vzrůst osobní spotřeby o 72 % ve srovnatelných cenách. Úspěšně pokračuje socializace venkova, takže dnes je již více než 70 % zemědělské půdy obhospodařováno jednotnými zemědělskými družstvy a státními statky. Pro naše budovatelské úsilí je charakteristické, že dnes můžeme obracet svou pozornost stále více ke kvalitativním ukazatelům hospodářského vývoje, které zabezpečují trvalý růst národního důchodu a životní úrovně obyvatelstva.

V důsledku socialistických přeměn a důsledné leninské národnostní politiky dochází k vytváření nejtěsnějšího souručenství dvou socialistických národů. Rovnoprávnost slovenského národa s národem českým nebyla pouze slavnostně vyhlášena, ale je všestranně zabezpečována. Z dřívějšího agrárního přívěsku českých zemí se na základě uskutečňované politiky industrializace mění Slovensko v zemi vysoce průmyslovou.

České kraje dělí se bratrsky se Slovenskem o své bohatství, což urychluje tempo vzestupného vývoje na Slovensku. Průmyslová výroba na Slovensku je již přibližně tři a půlkrát větší než průmyslová výroba z roku 1948. Do překvapivé šíře a hloubky rozkvétá slovenská kultura, ať již jde o písemnictví, nebo dramatické umění a hudbu a zejména pak o výtvarné umění. Slovenští umělci mohou čerpat z bohatých zdrojů hudebnosti a citovosti slovenského lidu a ze slovenského lidového umění, které se vždy vyznamenávalo neobyčejnou originalitou a vlastním koloritem. Teprve v těsném spojení s českým lidem se může génius slovenského lidu plně rozvinout. Tím ještě více byly posíleny bratrské svazky mezi oběma národy, které se jednou provždy rozhodly žít a rozvíjet se ve společném státě na základě plné rovnoprávnosti.

XI. sjezd KSČ zhodnotil výsledky soustavného úsilí o další prohloubení a posílení naší socialistické demokracie rozšiřováním účasti pracujících na řízení národního hospodářství a správě státu, zvyšováním pravomoci a odpovědnosti nižších orgánů státní moci a správy, národních výborů všech stupňů a hospodářských orgánů závodů.

Státním plánem se dostává podnikům a sdružením širokých možností samostatného plánování, financování a investiční činnosti. Jsou to pozoruhodná zásadní opatření, která byla pečlivě připravena celonárodní diskusí, a která již nyní pomohla mobilizovat nadšení a iniciativu širokých mas pracujících, což se výrazně odráží i v plnění plánu v uplynulých měsících. Současně zdůraznil XI. sjezd nutnost ještě těsnějšího hospodářského semknutí všech zemí socialistického tábora a zejména pak další prohlubování naší hospodářské spolupráce s mohutnou ekonomikou Sovětského svazu, která mílovými kroky kráčí vpřed. Pomůže nám to nejenom urychlit rytmus našeho vlastního vývoje a zajistit lepší plynulost naší výroby, ale současně i překonávat případné nepříznivé vlivy, které by mohla vykonávat na naše hospodářství zhoršující se krize kapitalistického světa. Na základě dosud dosažených výsledků v budování socialismu mohl XI. sjezd KSČ vytyčit historický úkol "v historicky krátké době dovršit socialistickou výstavbu v naší vlasti", který znamená dosažení vítězství socialismu ve všech oblastech našeho života.