Tak sa uskutočňuje biblická a hlboko ľudská pravda: jedni druhých bremená znášajte.

Náš mnohotvárny, prekvitajúci hospodársky život s plnou zamestnanosťou všetkých zdravých rúk dáva široké možnosti zárobku. Ale aj v období dovŕšenia socializmu je potrebné, aby naše rodiny so zarobeným grošom rozumne hospodárili. Nijak nestrácame zo zreteľa, že v príjmoch rodín sú značné rozdiely. V rodine, kde pracuje len otec a matka opatruje 3 - 4 maloleté deti, treba úzkostlivejšie zvážiť, načo vynaložiť korunu, ako tam, kde je zárobkový príjem viacerých členov rodiny. Kino, divadlo, kultúrny podnik, kniha, predplatné na časopis, cigareta, to všetko prestalo byť luxusom pre slovenskú rodinu. I keď spotreba alkoholických nápojov má klesajúcu tendenciu, bohužiaľ, luxus alkoholu si na Slovensku na hlavu obyvateľa stále viac dopraje, ako v bratských českých krajoch. Horšie je, že úradná štatistika maloobchodného predaja liehovín nedáva správny obraz. Nie sú v nej totiž započítané hektolitre doma dorobenej pálenky, zvanej "jedenástka", ktorú pomenovali podľa hodnoty a pomeru surovín: za 10 Kčs cukor a za 1 Kčs kvasnice.

Alkoholizmus je stále rozšírenou pliagou, ktorá narúša rodinný život, podlamuje zdravie, zapríčiňuje úrazovosť, nehody v doprave a ohrozuje i budúce generácie. Osobitne povážlivé škody na zdraví spôsobujú v domácnostiach produkované pálenky. Pre socializmus sú najužitočnejší triezvi ľudia.

Keď sa zamýšľame nad rodinným životom a nad rozvodovosťou v našich manželstvách, cítime hlbokú výčitku, že sa odcudzujeme jeden druhému vo vlastnej otčine. V minulosti na slovenskej dedine otázka majetku a hmotného zabezpečenia manželov a egoizmus rodičov dali pečať na nejedno manželstvo. Janko a Anička neuzavreli manželstvo preto, lebo sa mali radi, ale preto, že Jankových 8 jutár poľa a Aničkiných 7 utvorilo 15jutrový majetok a tak zabezpečovalo majetkovú istotu rodiny. Urbánek, Hollý, Tajovský a Hurban Vladimírov vo svojich dramatických dielach pre ochotníkov vo väčšine používali tieto motívy a satirizovali ich. Rovnako Timrava, Vansová, Kukučín realisticky spracovali tieto námety v umeleckých dielach. Dnes sa nemusí sobášiť Jankových 8 a Aničkiných 7 jutár poľa. Mladí ľudia s najčistejším citom lásky, bez ohľadu na konzervatívnu, egoizmom presiaknutú mienku rodičov môžu uzavierať šťastné manželstvo. A predsa počet rozvodov stúpa. Je to zarmucujúci zjav. Svedčí o tom, že naši mladí otázku manželstva nechápu vážne. Neraz to vypadá akoby manželstvo uzatvárali len na skúšku. Nijako nás neuspokojuje, že v USA sa rozvádza každé štvrté manželstvo, u nás v ČSR len každé deviate a v Prahe každé šieste. Na Slovensku sa počet rozvodov oproti roku 1949 strojnásobil.

Pri rozvodoch nemáme natoľko na mysli samých manželov, ako najdrahocennejší poklad, ktorý manželstvá prinášajú, deti. Deti z rozvrátených manželstiev na celý život sú poznamenané kliatbou nedorozumenia svojich rodičov.

Na cestách v kapitalistickom zahraničí som v rôznych rozhovoroch častejšie pozoroval, ako majetní ľudia radi uvádzajú osemhodinový pracovný čas, nemocenské a sociálne poistenie ako praktický prejav svojej humanity, dobroty a súcitu s robotníckou triedou. Nie je ťažko týchto "dobrodincov" usvedčiť, že aké - také sociálne vymoženosti v kapitalistických štátoch sú výsledkom tvrdého boja robotníckej triedy, v ktorom neraz tiekla nevinná robotnícka krv.

Dostalo sa mi viacnásobnej cti sprevádzať parlamentné delegácie, ktoré boli na návšteve v Československu. Socialistická výstavba Slovenska zapôsobila vždy na ne nesmiernym dojmom. No, nikdy nevystal vrelý obdiv poslancov z kapitalistických krajín, keď im naši pracujúci hovorili o prídavkoch na deti, o sociálnom zabezpečení v nemoci, v invalidite a starobe. Áno, sociálne zabezpečenie v ČSR patrí medzi najvýhodnejšie práva, aké majú pracujúci na svete. Priateľ mi hovoril, že vo vlaku vypočul rozhovor rekreantov a pacientov, ktorí sa vracali z kúpeľov a dovoleniek v zotavovniach. Mladý, asi 30 ročný pacient z kúpeľnej liečby s posmechom hovoril: "Dali mi štyri týždne liečby v kúpeľoch, vymohol som si ešte dva. Teraz mám naplánovanú operáciu slepého čreva, to bude zas šesť týždňov." Naozaj, pre ľudí, ktorí zneužívajú naše sociálne práva, v plnej miere platí ľudová múdrosť: "Moc dobrého škodí." S takýmito ľuďmi by sme úlohy päťročnice nesplnili a socializmus nedovŕšili. Podobné prípady sú iste ojedinelé, ale neslobodno si ich nevšímať.

Vážení priatelia!

V našich budovateľských úspechoch vo vytýčených úlohách nášho druhého päťročného plánu vidím, že v našej vlasti sme súčasťou šľachetného úsilia pracujúceho ľudstva, ktoré krok za krokom tvorí nový, spravodlivý socialistický svet. Roztrhali sme otrocké putá, ktorými kapitalistické zriadenie sputnávalo slovenského a českého človeka. Boj robotníctva proti vykorisťovaniu nebol len vzdorom zotročených ľudí, ale i prejavom hlbokej lásky k človeku. Po Veľkej októbrovej socialistickej revolúcii a po revolučných zmenách v ľudovodemokratických štátoch nenastala doba hospodárskeho a kultúrneho úpadku, ako ju predpovedali nepriatelia socializmu.

Práve naopak! Na celom širokom území sveta, kde zvíťazil socialistický spoločenský poriadok, nastalo plné rozvinutie ľudských osobností, nastalo nové ráno života s ohromným hospodárskym, kultúrnym a sociálnym rozmachom.

Hlboká láska k pracujúcemu človeku je zmyslom svetodejného zápasu v borbe o socializmus a v boji za svetový mier. Z pochopenia tohto zmyslu vyplýva úprimná dôvera a úcta všetkého občianstva voči Komunistickej strane Československa ako spoľahlivej kormidelníčke života v našej vlasti. Láska k národu, láska k pokoju, dôvera v zdravý pokrok nás zo dňa na deň viac upevňuje v pevnej národnofrontovej jednote. Vedomie, že budovať socializmus a brániť mier je najšľachetnejšou úlohou nášho pokolenia, vedie nás všetkých k hrdinstvu a obetavosti v každodennej práci. Láska k šťastiu našich rodín, detí, úsilie o rozkvet drahej otčiny je zdrojom veľkej iniciatívy za využitie techniky pre blaho ľudstva, za dorozumenie a pokojnú spoluprácu medzi národmi, za zachovanie mieru na svete.

Kto ustupuje a podlieha v zápase s ľudským sebectvom, kto stráca trpezlivosť a dôveru pri nezdare, nemá lásky k človeku. Kto sa povznáša nad každodenné záujmy pracujúcich, nech by akokoľvek pekne hovoril o láske k národu, ten túto lásku len predstiera.

Družstevníci, ktorí sa zaviazali splniť úlohy päťročnice za 4 roky a dosiahnu plánované výnosy a úžitkovosť o rok skôr; baníci, ktorí zabezpečia plynulý chod našich tovární, dopravy, elektriny, tepla v našich domovoch a dodajú tisícky ton uhlia nad plán; vedeckí pracovníci, ktorí všetok um dávajú do služieb blahobytu a šťastia spoločnosti - tí všetci dokazujú lásku k človeku nie slovami, ale činmi, tí všetci slúžia socializmu a mieru a názorne ukazujú, ako splniť a prekročiť veľké úlohy päťročnice.

V našom úsilí o splnenie druhej päťročnice nestratíme zo zreteľa žiarivý príklad sovietskeho ľudu, ktorý nás a všetko pracujúce človečenstvo nielen povzbudzuje, ale i ukazuje schodnú a šťastnú cestu, ktorú si svojím grandióznym budovateľským dielom overil.

Zákon o druhom päťročnom rozvoji národného hospodárstva bude záväzným pre všetkých občanov. Zaväzuje nás lásku k národu a ľudstvu dokazovať svedomitou prácou, skutočnou službou vlasti a mieru. (Potlesk.)

Místopředseda Polanský: Jako poslední přihlášený řečník je poslanec Zvára. Dávám mu slovo.

Posl. Zvára: Vážené Národní shromáždění!

Více již nežli rok je světu známo jméno severoamerického města Little Rocku. Proč? Několik černošských studentů a studentek se tam marně pokouší studovat na škole pro bílé, ačkoliv jim to ústava Spojených států dovoluje a přes to, že Nejvyšší soud rozhodl již dávno v jejich prospěch. Odpor reakčních rasistů vedených samotným guvernérem Faubusem, který by měl na prvním místě bojovat za uplatnění americké ústavy, znamená zřejmě více, nežli ústava a soudy Spojených států. Vláda Spojených států by ráda dělala pořádek v celém světě i když je s díky odmítána, nemá však dost síly udělat pořádek ve vlastním domě. Nechce - opravdová demokracie není právě to, co jí leží na srdci! A tak jsou černoši v USA bez práv a v mnohých a mnohých případech bezmocnou štvanou zvěří, ačkoliv je to lid s významnou kulturou a civilizací, reprezentovaný mezi jinými tak slavným umělcem světového jména, jako je Paul Robeson. (Potlesk.)

V naší zemi nemáme černochy. Jedinými lidmi jiné rasy jsou u nás cikáni. Co radosti prožíváme, když se nám podaří dostat do školy nové umouněné cikáně a co je to na našich školách slávy, když to cikáně postoupí do vyšší třídy. Naše ústava, lidově demokratická ústava, dává právo na vzdělání všem dětem bez rozdílu a nikoho u nás ani nenapadne ji sebeméně porušovat. Je uplatňována v plném znění. Dnes všechno bohatství, skryté v našem lidu, se svobodně dostává na slunce a dále roste a sílí. Nezašlapáváme talenty, věnujeme jim však všechnu uvědomělou péči dobře dotovanou státem.

Nesmírné nadání je skryto i v černošském lidu v Americe a mezi pracujícím lidem této velké země vůbec. Nemůže však být využito, protože je celým systémem vykořisťování a rasovým útlakem podupáváno od samých zárodků. Američtí imperialisté se zděsili světových úspěchů Sovětského svazu ve vědě a technice. Rozumnější lidé ve Spojených státech kriticky poukázali na nedostatky amerického školství a přednosti sovětského. Tato kritika je málo platná, nic nespraví, dokud nebudou odstraněny kořeny systému, dokud nebude v Americe roven člověk člověku.

Americké všeobecně vzdělávací školy slouží ve skutečnosti k zatemňování myšlení celých mas pracujících. Jsou v těžkém hospodářském postavení, které se vždy zhoršuje v období krize, učí podle reakčních osnov a učebnic. V roce 1949 nechodilo do školy 6 miliónů dětí. Ze 100 žáků, kteří vstupují do elementární školy, ji dokončuje 53. Státní výdaje na školství se po léta pohybují kolem jednoho procenta. Většina amerických dětí se buď vůbec neučí anebo chodí do školy 4 - 6 let. Buržoazie má však k dispozici množství drahých soukromých škol. Učitelé z veřejných škol houfně odcházejí pro malé platy. Úřední prameny v USA uvádějí, že např. v období let 1941 až 1945 opustilo své povolání 350 000 učitelů.

Ve Spojených státech nemá buržoazie zájem vzdělávat lid. Uvědomělý pracující lid je buržoazii krajně nebezpečný. Když člověk slyší a čte o obsahu amerických filmů, o záplavě krvákové paliteratury, má dojem, že vládnoucím kruhům v USA jde o výchovu ne inteligentních lidí. Nedávno mi známý, prostý pracující člověk vypravoval o své návštěvě u příbuzných v Jugoslávii. V Bělehradě navštívil kino, ve kterém promítali americký film. Ve filmu došlo asi k 7 vraždám v naturalistickém provedení. Odešel po představení znechucen a smutný. Bylo mu líto mladých bělehradských lidí, kterým takovéhle filmy předkládají. Dokonce navrhoval, abychom jeden z takovýchto filmů zakoupili a veřejně promítali a že by to stačilo k tomu, aby si lidé u nás udělali rázem představu o současné americké kultuře a politice.

V těchto dnech jsem dostal z Klubu čtenářů dvoudílný román pokrokového německého spisovatele Hanse Fallady "Vlk mezi vlky". Autora známe od před války podle jeho románu "Občánku - a co teď?". Román, o kterém se zmiňuji, vyšel v nákladu 60 000 výtisků a to jistě vyjde ještě mimo edici. V předmnichovské republice jsme považovali náklad pokrokové knihy třeba v Družstevní práci ve výši 5000 výtisků za mimořádný. V desítkách tisíc vycházel jen Rodokaps. A tak je dnes člověku dobře, když si čte čísla v tirážích knih. U nás dnes vychází jen hodnotná literatura a nestačí pro všechny. (Předsednictví se ujal předseda Fierlinger.)

Jak tomu je ve Spojených státech? Celá jedna pětina knižní produkce jsou detektivky. Ve velkém měřítku kazí mládež, podněcují k trestným činům, rozplameňují touhu po senzaci za každou cenu. Epigoni rozmělňují původní myšlenky starých klasických detektivek a zatím co v těchto detektivkách stačila jedna vražda anebo třeba ani ne, epigoni jich potřebují víc nežli deset. Jen ve Spojených státech se mohl zrodit literární nešvar, který spočívá v tom, že tam jsou i slavná díla vydávána v přežvýkané podobě, to znamená třeba deset klasických děl na pouhých 300 stranách. A to je mezi těmi deseti přežvýkána i taková "Anna Karenina". Je všeobecně známo, jakou morální spoušť, zejména mezi mládeží, působí americké comics jak ve Spojených státech samých, tak všude tam, kam proniká tzv. americká kultura. Pro peníze je dovoleno všechno - i třeba zpustošení miliónů mladých duší.

Americké kabarety již před druhou světovou válkou vydělávaly na tak zvaných "svlékacích scénách", ve kterých samozřejmě sólově vystupovaly mladé hezké ženy. Když se dostaly do Evropy americké tanky, přišlo za nimi i toto podivuhodné "umění". Bylo zejména v Paříži velmi zdokonaleno a zdokonalené se zase vracelo do USA, kde pak inzeráty a plakáty kabaretních podniků hlásaly třebas toto: "Revue krásných žen, při níž se červenala i Paříž." Ano, Amerika je hrdá, že překonala i Paříž. Jsou dokonce pořádány soutěže v umění svlékat se před obecenstvem. Podnikatelé na nich vydělali celé jmění. Tomuto "ušlechtilému" umění se v USA věnuje i mnoho časopisů a vydělávají rovněž. Stupnice ponížení ženy není v imperialistických státech zřejmě doposud uzavřena.

Mluvil jsem jen o Spojených státech a to v nepatrném výseku. Mluvit o vzdělání a kultuře v ostatním imperialistickém světě a v zemích jím ovládaných by bylo ještě tíživější. Jen mi dovolte ještě poznamenat, že v Německé spolkové republice, kde z vůle imperialistů dostali svobodu, moc, nový wehrmacht a nukleární zbraně, zločinci odpovědní za dvě světové katastrofy, za desítky miliónů životů, za jeden milión židovských dětí utracených v Osvětimi - že v této zemi podle odhadu odborníků promítají více válečných filmů oslavujících zločinecký starý wehrmacht, nežli jich vyrobil sám Goebbels a že tam v ohromných nákladech vycházejí knihy, oslavující "hrdinství" různých esesáckých formací a "hrdinství" různých Hitlerových generálů.

A přece z tohoto krátkého přehledu neradostných věcí je nadějný výhled: Společenský řád, který tak upadl, že musí ohlupovat masy, aby se udržel, který brání vzdělání a vědeckému poznávání, který místo blahodárné a dobré city rozplameňující kultury šíří morální rozklad jedovatou pakulturou, který se musí udržovat za cenu spolupráce s německými proskribovanými nacisty a fašisty a za cenu zachraňování feudální monarchie proti buržoazní demokracii, z níž se sám zrodil - jako se to mělo stát v Iráku, řád, který po Mnichově dále provádí mnichovanskou politiku v Egyptě, na Kypru, v Alžírsku, v islandských vodách, u čínského pobřeží a jinde - takový společenský řád ztratil historické oprávnění na existenci. Avšak pracující lid tohoto násilnického a zdemoralizovaného světa měl, má a bude mít představitele opravdové vědy, kultury a umění a jednou do světové pokladnice těchto velkých hodnot přispěje v plné svobodné síle. My víme, že se to stane zákonně a neodvratitelně!

Pohovořme si nyní o školství, vědě, kultuře a umění v naší radostné lidově demokratické zemi.

V prvním roce druhé pětiletky jsme rozpočtovali na kulturní a sociální účely 28 miliard 779 miliónů Kčs, v roce 1957 již 31 miliardu 932 milióny Kčs a na letošní rok 36 miliard 927 miliónů Kčs, to jest o mnoho miliónů více, nežli činí jedna třetina celého rozpočtu Československé republiky. V zemi, kde si pracující lid vládne sám, je potřebí, aby tento lid co nejvíce věděl a uměl, aby co nejbohatěji materiálně i citově žil.

Zázračný rozvoj našeho národního hospodářství umožňuje, aby u nás byla prodloužena základní školní docházka. Na druhé straně toto prudce se rozvíjející hospodářství potřebuje stále vyspělejší síly. Proto bude na základě usnesení XI. sjezdu KSČ dosavadní osmiletá školní docházka prodloužena na devítiletou postupně v období do 2 - 3 let. Je to velký úkol, který si vyžádá v posledních dvou letech druhé pětiletky značné úsilí v přípravách. Jen pro 9. ročník bude třeba získat a vychovat 4 700 nových učitelů, bude třeba získat třídy pro větší počet dětí. Dosavadní jedenáctiletky se změní ve dvanáctiletky. Toto opatření se setkává s velkým porozuměním rodičů. Dnes již rodiče neočekávají dychtivě dne, kdy bude dítěti 14 let, aby mohlo jít do práce za pár šestáků a přispět i málem na nuznou domácnost, jako to bývalo kdysi. Dnes jsou rodiny pracujících zajištěny natolik, že mohou dětem popřát právě zvýšeného vzdělání. A mají zkušenost, jak rychle u nás vzrůstají požadavky na kvalifikované kádry a vědí, že i dnešní vzdělání nestačí již na zítra.

Prodloužení základní školní docházky není však to hlavní. Zásadní změnou je požadavek, aby naše škola byla pevně připoutána k životu, aby těsněji a různými formami spojovala vyučování s výrobní prací, aby žáci získali základní pracovní návyky a ve vyšších třídách středních škol i základní kvalifikaci pro povolání ve výrobě, aby získali lásku a vážnost k fyzické práci, úctu k povoláním, která vytvářejí materiální hodnoty, aby zajišťovala všestranný a harmonický duševní a fyzický rozvoj mládeže. Chceme odstraňovat rozpor mezi prací fyzickou a duševní. S výchovou k pracovním návykům začneme hned. Obracím se z tohoto místa na naše závody a na všechny pracující, kteří mají dobrý vztah k dětem, aby našim školám pomáhali při uskutečňování požadavků, o kterých jsem mluvil. Učitelé, rodičové i pracující se budou zamýšlet nad poznámkami soudruha Chruščova k reformám sovětského školství. Naleznou v nich mnoho tvůrčích podnětů.

Nové zásady pro zřizování mateřských škol určují tomuto zařízení poslání sloužit především zaměstnaným matkám. Dnes je v mateřských školách v českých krajích 80,1 % dětí zaměstnaných matek, na Slovensku 59,3 %. Mateřská škola nabyla na kvalitě a tím i na důvěře u rodičů. Plynulý růst od r. 1952, stálé zásobování mateřských škol kvalifikovanými odbornými silami a zlepšené materiální vybavení dávají předpoklady ke splnění vlastního poslání těchto škol. Do r. 1960 se předpokládá přírůstek v mateřských školách o 3,2 % v českých krajích a o 12,3 % na Slovensku. Bude prohlubována péče o hygienu a zdraví dětí rozšířením zdravotnického dozoru. Poměrně dobrá úroveň stravování dozná v dalších letech úprav v kalorických hodnotách.