Místopředseda dr. Polanský: Děkuji poslankyni s. Šťastné a přerušuji schůzi na 15 minut.

(Schůze přerušena v 10 hod. 25 min. - opět zahájena v 10 hod. 40 min.)

Podpredseda Žiak: Budeme pokračovať v rokovaní. Dávam slovo poslancovi Drdovi.

Posl. Drda: Vážené soudružky a soudruzi,

naše letošní rozpočtová debata probíhá v době, o níž je možno říci, že je historicky nebývalá. XXI. sjezd KSSS vnesl na pořad dne takové otázky a odkryl takové konkrétní výhledy, že se nad nimi nepřátelům Sovětského svazu svírá hrdlo a úží dech, a přátelům radostně zdvihá srdce.

V ovzduší, naplněném velikou jistotou, pevností a vnitřní jednotou byla promyšlena a přijata rozhodnutí, zajišťující tak široký rozvoj výrobních sil, aby materiální statky v historicky krátké době tekly plným proudem a vytvářely reálný předpoklad pro uskutečňování komunistické zásady: Každému podle jeho potřeb. Byla vytyčena zásada rozvíjet a podporovat v životě sovětské společnosti všechny výhonky komunismu, prohlubovat bezprostřední účast lidu při řešení všech problémů, zvyšovat úlohu společenských organizací. Tento proces bude mít rozhodující význam i pro výchovu a vytvoření nového komunistického člověka, nadaného nejlepšími mravními rysy. Cesta do komunismu není utopií, ale řetězem prostých, i když monumentálních úkolů, které jsou plně v možnostech sovětského zřízení a sovětského lidu a k jejichž uskutečňování se teď soustřeďují všechny síly dělnické třídy, kolchozního rolnictva i vědecké a technické inteligence.

Radostně vzrušující je předpoklad soudruha Chruščova, že země socialismu při úspěšném využívání možností, spočívajících v socialistickém zřízení, budou více méně současně přecházet do vyšší fáze komunistické společnosti. To má obrovský význam pro naše socialistické Československo. Dík úrovni, které jsme už dosáhli při budování socialismu, a dík spolupráci a dělbě práce mezi socialistickými zeměmi není ani pro nás cesta k vyšší fázi komunistické společnosti nějakou vidinou, položenou až na předělu století, nýbrž něčím, čeho i my osobně se můžeme dočkat, co se i za našich životů bude rozvíjet, a k čemu už bez všech pochybností míří životy dnešní mládeže.

Taková perspektiva nejen rozradostňuje, ale také zavazuje. Do jak ostrého světla se v těchto souvislostech dostává například problematika naší kulturní revoluce! Chtěl bych jako pracovník kultury promluvit dnes aspoň o některých těchto otázkách. I za kolonami suchých čísel, jak je nacházíme v tak zvaných "kulturních" kapitolách našeho rozpočtu, je možno postihnout ten neustále stoupající a zrychlující se proud kulturní revoluce. A v každodenním životě kolem sebe máme stovky příležitostí sledovat, s jak intenzivním a bezprostředním zájmem náš pracující lid přistupuje ke všem kulturním statkům, které mu péče našeho zřízení přiblížila, které odevzdala do jeho rukou. Jsou to každodenní fakta, která už jsme si téměř zvykli přehlížet jako něco běžného, ale nad nimiž otvírají oči ti kdož do naší vlasti přicházejí nově, odjinud, a chtě nechtě srovnávají. Jakým všelidovým poutním místem se třeba stala loňská Výstava archívních dokumentů na Pražském hradě! Nebo sám Pražský hrad, tato architektonická a historická koruna, jež roste i v kulturní korunu našeho hlavního města! Nebo Alšova Jihočeská galerie! A stovky jiných architektonických a historických památek na celém území republiky. Kultura naší minulosti, tak bohatá a osobitá, se u nás stala opravdovým majetkem nejširších pracujících mas. A obdobně je možno mluvit o jejich tvůrcích: říkáme-li "náš Smetana", "náš Aleš", "náš Neruda", pak toto "náš" neplatí jen pro nějakou dílčí vrstvu národa, ale je výrazem hlubokého přisvojení si díla těchto tvůrců veškerým lidem, a to v takové hloubce, bezprostřednosti a vroucnosti, jak tomu nikdy dřív u nás ani nemohlo být, a jak je tomu i u největších uměleckých tvůrců lidstva jen málokde jinde na světě.

Ale nemluvme jen o historii, podívejme se aspoň na okamžik na věci nejnovější: třebas ta dnes už slavná výstava sovětských družic, jak ta k sobě přitáhla soustředěnou pozornost nejširších lidových mas! A dalo by se znova a mnoho mluvit o deseti a statisícových nákladech knih, o počtu divadel a kin, o miliónu televizních diváků, každého večera soustředěných před obrazovkami. Nechci být pouhým chvalořečníkem těchto zjevů, ani chvalořečníkem toho, kolik náš lidový stát na tuto kulturní oblast a činnost vynakládá.

Pakli jsem začal mluvit o těchto věcech, jež jsou pro naše oči běžné, a pro oči cizinců často podivuhodné, udělal jsem to z docela jiného úmyslu: abychom si uvědomili, v jak ohromně dychtivém a při tom kultivovaném prostředí se dnes u nás může rozvíjet naše kultura, stejně umění jako věda.

A samozřejmě taky proto, abych si položil otázku, zda právě my, pracovníci v oblasti kultury, vědci, umělci, a neméně i ti, kdo kulturní statky zprostředkují, vycházíme správně a dostatečně této lidové dychtivosti vstříc, zda plníme dobře úkoly, které nám náležejí v procesu přeměny naší společnosti ve společnost socialistickou, zda jsme dostatečnou měrou činnými spolutvůrci kulturní revoluce, která má nejen zpřístupnit pracujícím pokrokovou kulturu minulosti a přítomnosti, ale také působit při vytváření mravně politické jednoty lidu na základě marxisticko-leninského světového názoru, a zrodit nové socialistické umění. Tato otázka není přitažena ze vzduchu, ani jsem si ji nevymyslil, abych měl o čem mluvit v parlamentní rozpravě. Je to otázka, kterou nám s velkou vážností klade pracující lid, strana. Otázka, kterou vyvolává v život sama skutečnost našeho života a boje za dovršení socialismu, a kterou také my kulturní pracovníci s velkou přísností musíme klást sami sobě. A právě výhledy XXI. sjezdu ji dávají ještě zmnohonásobený důraz.

Nechť mi odpustí milovníci symetrie, jestliže ve své řeči nebudu věnovat stejnou pozornost a stejný počet slov kladům a přínosům, jak to chci věnovat nedostatkům. Klady a přínosy máme. To je očividné, a nejen domácí, ale i mezinárodní úspěchy naší kultury a našeho umění to potvrzují. Nutnější ovšem je rozebrat si nedostatky a jejich příčiny, poučit se z chyb a uvolnit se od jejich břemene, abychom mohli vykročit svobodněji a bystřeji. A právě ten bystřejší krok spolu s bystřejšíma očima a bystřejšími myslemi budeme teď velmi potřebovat, nemáme-li s kulturou a uměním zůstávat v zadním voji událostí.

Nedostatky, ke kterým je třeba obrátit pozornost, jsou podle mého názoru dvojího druhu: první z nich vznikají z toho, že neumíme dost dobře využívat té velkolepé a mnohotvárné kulturní výzbroje, těch mocných zbraní, které u nás byly vybudovány péčí lidového státu, a které nám denně umožňují setkávat se a mluvit s milióny lidí. Mám na mysli rozhlas, televizi, kina, divadla, nakladatelství a jiná podobná zařízení, která u nás tvoří kulturní síť nejhustší na světě. Jejich kapacita je ovšem velmi náročná: televize má dnes na příklad okolo 30 vysílacích hodin týdně, rozhlas ještě mnohem víc, naše kina spotřebují stovky filmů, aby uspokojily poptávku diváků. Ale i při tomto tempu, i při této náročnosti nesmíme ani na okamžik zapomínat, jaký společenský ohlas má, jaký vliv rozsévá to, co lidem předkládáme. Zda to pomáhá ve vědomí lidí upevňovat to nové, co se u nás rodí a projevuje v procesu budování socialismu a vytváření nových lidských a společenských vztahů, zda v tom naši lidé mohou nacházet morální výzbroj pro své úsilí, pro život. Nebo zda to působí indiferentně, jako šumařská písnička, která jde jedním uchem tam a druhým ven, anebo dokonce matoucím či škodlivým způsobem.

To je podle mého základní otázka, kterou si vždycky musíme klást, ať už běží o dramaturgii divadel, nebo programy televize, nebo ediční plány nakladatelství. Samozřejmě, že tu nebudeme postupovat nějakým zužujícím, nebo sektářským způsobem. Ale je třeba míti ostrý a jemný cit pro to, co je dobré a co zlé, co hutné a co řiďounké, co naše nebo aspoň blízké, a co cizí, nebo dokonce nepřátelské. Bez takového neselhávajícího smyslu to prostě nejde. Ale rozeznávat, to ještě není všecko. Je třeba aktivně vyhledávat, vyzdvihovat to dobré, to, co člověka pozdvihuje, co míří dopředu, a umět to rozhodně prosazovat, umět se o to porvat třeba i s těmi nejbližšími spolupracovníky. Proklatá je přímo ta naše "kulturnická" zásada, v ničem se příliš neangažovat! Bez opravdové občanské, ideově politické a tvůrčí aktivity, spjaté v jedno, bez vášně bojovat za nový život, nelze dnes dobře řídit ani divadlo, ani nakladatelství, ani jiné kulturní zařízení. Na takových místech rozhodně nepotřebujeme blanické rytíře, dlící v dřímotách. (Potlesk.)

Druhé nedostatky, které musíme rychle překonat, vidím přímo v naší umělecké tvorbě. Ani tu nechci paušalizovat a generalizovat. Je jasné, že i naše nové umění má svůj významný podíl v procesu přeměny, jenž u nás probíhá, a jsem přesvědčen, že právě ti nejvýznamnější naši umělečtí tvůrci stále určitěji vidí celý smysl svého života v úsilí vytvořit nové socialistické umění, které by bylo lidu blízké, a které by mu také v boji za socialistickou budoucnost bylo významně platné.

Ale zároveň se nemohu zbavit palčivé otázky, zda jsme při těch podmínkách a při těch prostředcích, které máme, a při té dychtivosti a kultivovanosti, kterou projevuje náš lid, zda jsme udělali my umělci všechno, co bylo a co je v našich silách, zda jsme dovedli dát našemu lidu dost takových velikých inspirujících děl, které mají velký společenský ohlas a zasahují svým zářením hluboko do vnitřku člověka. A tu se mi zdá, i když to má poněkud hořkou příchuť, že jsme mohli a měli už dát podstatně více, a že zrovna v tom nejdůležitějším, totiž v tvorbě takových děl, která bezprostředně mluví k naší současnosti, jsou plna vnitřního patosu, jenž zdvihá lidská srdce, a směle ukazují směr dopředu, k budoucnosti, jsme zatím nejvíce dlužni.

Kde asi jsou skryty ty brzdy, které mnohému talentu brání, aby se rozvinul naplno, aby ostře pronikal pod povrch jevů, odhaloval jejich spojitosti a zákonitosti, rozeznával ve spleti životních faktů staré od nového, a uměl to nakonec vyslovit s osvobozující jasností a přesvědčivostí?

Já myslím, že jsou zejména tři takové příčiny, o nichž je třeba mluvit. První je chabá znalost života. Ne jakéhokoliv života, protože nějaký ten život, třeba jen ve své rodině, ve svém nejužším okolí, zná každý z nás. Myslím tím znalost, nebo spíš proniknutí do samého středu našeho současného života, co nejblíž k jeho žhavému jádru. Tam, kde se toho nejvíce děje, nejvíc mění, kde probíhá to nejpříznačnější pro dnešek. A s tím jde ruku v ruce znalost dnešních lidí, jejich psychologie. A to zas ne jakýchkoliv lidí, ale zase těch nejpříznačnějších, to jest těch nejaktivnějších, těch, co tu naši novou skutečnost, abych tak řekl, přímo dělají svýma rukama. Když vidím v poslední době v naší novelistice, ale i ve filmové scenaristice, že většina těch prací, které se tak zvaně obírají "současností", upírá svou pozornost v podstatě na maloměšťáka, ať už právem nebo neprávem uskříhnutého, nebo na inteligenta, který naráží svým vypjatým individualismem na tvrdé hrany života, a domnívají se, že je to hlavní jev naší současnosti, je to nejen k smíchu, ale také k vážnému zamyšlení.

Vždyť to znamená nejen, že ten maloměšťák je jim citově blízký, ale ještě víc ten objektivní fakt, že vlastně jeho jediného nějak blíže znají. A s tím pohledem na inteligenty je to ještě horší: já sám jsem inteligent, jako student jsem žil ve velké koleji, znám generaci dnešních čtyřicátníků až pětačtyřicátníků-inteligentů velmi zblízka, znám ji ve stovkách jednotlivců, s kterými jsem se osobně poznal, s kterými jsem kamarádil. Naše životní perspektiva byla tenkrát tak zvaně "aspirantská". To jsme byli právě my, kdo jsme jednou přišli křičet před Živnobanku: "Ať žije doktor Preis - z aspirantského platu!"

Měli jsme totiž po skončení vysokoškolských studií půl roku pracovat zadarmo, a pak za 360 Kčs měsíčně. Mohli jsme snít, mohli jsme kout plány, abych tak řekl, v okresním měřítku, a to ještě jen tenkrát, když jsme tam na tom okrese sehnali protekci. Dnes jeden z těch mých kamarádů - chudých študáků, který tam tenkrát křičel se mnou, řídí jako ministr dopravu, a druhý zase hutě. Desítky jsou jich nositeli řádů, řediteli vědeckých ústavů, vysokoškolskými rektory, jako třeba Hrbek v Olomouci, profesory a docenty, staviteli závodů a přehrad. Stovky se jich ke mně radostně hlásí z tak významných míst, o jakých se nám proletářským a chudým studentům tenkrát ani nemohlo snít. Taví rudy, hloubí šachty, řídí obrovské provozy, nemocnice, lékařské ústavy. Jsou v tom našem budování, abych tak řekl, až po uši. Mám tedy navzdory našim povídkářům a scénáristům vážnou nedůvěru k tomu, že typický inteligent našich dnů je ten "uskříhnutý", a ne tisíce aktivních, iniciativních spolubojovníků dělnické třídy v napjatém úsilí výstavby. Neobávám se proto dodat k tomu už okřídlenému tvrzení, že my umělci málo známe současného dělníka: Ano, a současného pracujícího inteligenta taky málo!

K té nedostatečné znalosti života a lidí přistupuje i druhá brzda: slabá myšlenková vyzbrojenost. My umělci máme jednu dost typickou chybu: příliš spoléháme na svou dovednost rychle vyhmátnout nějaký fakt, rychle se zmocnit nějakého poznatku, osvojit si nějakou poučku, nachytat znalosti, jak se říká, ze vzduchu. A málo soustavně studujeme marxismus-leninismus, protože si myslíme, že už to všechno dávno odněkud známe. A zatím by se často dalo říci, aspoň pokud běží o ten marxismus, to, co o sobě napsal Francois Villon: Za své vzdělání vděčíme náhlým náhodám. Ale tyto dvě příčiny se sčítají: malá znalost jádra současného života plus nedostatečná vyzbrojenost učením marxismu-leninismu, plodí třetí, následnou příčinu a brzdu: rozkolísanost, malou odolnost vůči pověrám a předsudkům, nejistotu v postřehu a soudu, hlavně u těch složitějších životních jevů, které nelze rozlousknout jen tak. A na tahle slabá místa v nás pak zaútočí licoměrný nářek maloměšťákův, nebo pro změnu kritický soud všelijakých estetizujících přítelíčků, kteří vystrčili hlavu po XX. sjezdu, a provádějí různé revizionistické čáry máry v oblasti umění. Nevím, co by tomu byl řekl Jan Neruda, kdyby mu byl nad jeho slavnými verši:

Vzhůru již hlavu, národe,

k nebi své zdvihni oči,

viz, jsou tam i malé hvězdičky,

kol nichž se ty velké točí . . .

kdyby mu byl řekl nějaký takový estetický krasoduch:

"Pane, to není žádná pravá poezie, to je schematismus, a drze z toho prokukuje tendence!"

Ale leckdo z nás současných umělců, třeba plných dobré vůle sloužit svým uměním lidu, se i nad takhle "cenným" soudem v nitru pozachvěje . . .

Chci se však vrátit k tomu hlavnímu: k úkolům, které nás čekají. Co je dnes nejdůležitější v našem životě? Na jaký úkol máme my pracovníci kultury soustředit své síly? Myslím, že je to úkol, který soudruh Chruščov vyzvedl v sovětských souvislostech, ale jenž stejně silně platí i pro nás: povzbuzovat k rozkvětu všechny nejlepší morální síly svobodného člověka, vychovávat už dnes člověka budoucnosti.

Tento hlavní úkol bychom měli přijmout za svůj my umělci společně s učiteli a vychovateli, společně s novináři a publicisty, s pracovníky osvěty, s každým, kdo jakkoliv působí v oblasti kultury. Společně, v souladu, a každý svými nejpůsobivějšími prostředky, jež jsou mu vlastní, bojovat proti starému a přežívajícímu v našem životě, i ve vědomí lidí, citlivě vyhledávat a rozvíjet všechno nové, nesmiřitelně se prát se všemi nepřátelskými, cizími a brzdícími vlivy, s tmářstvím, maloměšťáckým oportunismem, pohodlnictvím, se společenským marodérstvím, s chytračením, prospěchářstvím a cynismem.

A vložit do tohoto boje takový důraz, takovou vášeň a houževnatost, s jakou řeší napjaté a složité úkoly naší socialistické výstavby ti často anonymní hrdinové práce, kteří denně stoupají na lešení pětiletky, aniž jim přitom někdo tleská, bez velkých slov a bez pózy plní a překračují své úkoly, a kteří přes všechny nesnáze, nedostatky a nevyhnutelné omyly dosáhli už těch reálných výsledků, které zvýšily úroveň našeho života, obohatily naše hospodářství proudem nových materiálních statků a umožnily naší straně vytyčit heslo vítězného dovršení socialistické výstavby. (Potlesk.)

Na to je možné namítnout: je lehčí vytvořit nový stroj, nový dům, ba celý nový závod, než vytvořit nového člověka, novou morálku, nové lidské vztahy. Ale což jsme pro Krista Pána u této práce sami? Strana vychovává lidi, sám proces výstavby vychovává lidi. Ale splňme tak my svůj díl. Nikdo nepředpokládá, že bychom my své složité úkoly mohli vyřešit ze dne na den, v krátkém časovém údobí. Ale začněme se už jednou dívat na problémy v oblasti kultury a umění z té stránky pozitivní, proč to jde, proč to má jít, proč to musí jít, a ne z té obvyklé a vžité stránky, proč to nejde a jak je to tam těžké.

Nejsme ostatně první, kdo takové věci v naší vlasti dělal. V Čechách vždycky všechno umění, které vůbec za něco stálo, bylo vždycky politické, vždycky se vměšovalo do života a vždycky bojovalo s lidem. A za jakých podmínek!

Když Bedřich Smetana dokončil svou "Prodanou nevěstu", bylo u nás jen jedno kamenné divadlo, a to ještě "Prozatímní", které bylo vůbec schopno ji provést pro pár stovek diváků. Dnes máme v republice kamenných divadel šedesát, dnešní televizní přenos tohoto národního hudebního klenotu vidí a poslouchá více než milión lidí najednou, a to v provedení takových umělců a takového orchestru, o jakém se Bedřichu Smetanovi za jeho života nemohlo snít.

Dobře, může mi na to nějaký skeptik namítnout, že tohle jsou jen vnější okolnosti. Jak rozjařeně by byl takovéhle "vnější okolnosti" asi uvítal Jan Neruda, nebo sám Smetana, nebo Josef Kajetán Tyl, kteří svůj grandiózní boj o duši českého člověka budoucnosti vedli v atmosféře národního a sociálního útlaku, v tupém provinciálním prostředí, vysmíváni a znevažováni šosáky, na kulturním úhoru, na kterém teprve vyrážela nesmělá první setba.