Jedenáct let historie našich jednotných zemědělských družstev plně potvrdilo výrok Vladimíra Iljiče Lenina - výrazně změnilo nejen život na vesnici, ale také zemědělské ženy. Z pasivity, k níž byly odsouzeny starým společenským řádem, probudila se veliká iniciativa - a schopnosti, které zůstávaly dříve utajeny, rozvíjejí se ku prospěchu celé společnosti.

Je to zákonitost vývoje lidské společnosti, že ten, kdo byl nejvíc utlačen, dovede si vážit svého osvobození. Proto naše družstevnice budují nový život s vědomím, že je nový především pro ně samé. Ženy v socialistickém zemědělství nabývají neomezených možností odborného, kulturního a politického růstu. Nepracují jen tělesně, jako pracovaly v soukromých hospodářstvích, ale stejně jako muži plánují, organizují a řídí socialistickou zemědělskou výrobu ve všech jejích složkách. Zastávají stejně jako muži odborné funkce vedoucích rostlinné a živočišné výroby, účetní, pokladníky, skladníky. Jsou členkami představenstev a revizních komisí a mnohé z nich mají i řídící funkci - jsou předsedkyněmi družstev.

Máme četné doklady o tom, že to dělají dobře. Na mém volebním, českobrodském okrese je ve Starém Vestci předsedkyní družstva soudružka Charamzová. Byla dlouholetou předsedkyní místního národního výboru a teď je už čtvrtý rok předsedkyní 300hektarového družstva, které patří celá léta mezi nejlepší na okrese. Pracovní jednotka je nekolísavá, drží se na 22 korunách a fondy jsou plně kryty: nedělitelný 12 %, zajišťovací 3 %, sociální rovněž 3 % a kulturní 1 %. I když na 20 % půdy se pěstuje zelenina, která by byla zárukou výše pracovní jednotky, viděla bych já tu záruku v tom, že bylo docíleno 2270 l mléka na krávu ročně, to je denně 6,35 l. Kravín je základem celého hospodaření a jistě, že soudružka Charamzová s péčí dobré hospodyně o to dbá, aby jím zůstal a výtěžek z něho stále stoupal.

Dobře si vedou i další dvě předsedkyně na českobrodském okrese, soudružka Židlická v Masojedech a soudružka Herštusová v Třebohosticích a vedle nich další pracovnice v rostlinné i živočišné výrobě, které v družstvech jsou a jejichž práce přináší zemědělství veliký užitek.

V minulém roce jsme měli celostátně 153 předsedkyň jednotných zemědělských družstev. Velmi se osvědčily: soudružka Matějíčková ze Střítěže, okres Hranice; Šoljaková z Pohoří, okres Turnov; Pletichová z Klobuk u Slaného; Ručková z Kunovic, okres Bruntál; Svobodová z Byšovic, okres Prostějov; Šmejkalová z Třebestovic, okres Nymburk; Jančurová z Gešajovic na Slovensku; Koyšová z JRD Ladce, rovněž na Slovensku, a mnoho dalších. Některé tyto soudružky jsou předsedkyněmi už od roku 1951 na výměře od 100 do 800 hektarů.

Jsou družstva, kde ve vedení je většina žen, jako v JZD Všeň na turnovském okrese, kde je předsedkyní soudružka Havránková. Je to družstvo, které má za sebou těžké začátky a už se také rozhodovalo o tom, zda bude nebo nebude. Avšak všeňské ženy rozhodly, že družstvo bude, i když celou odpovědnost musely vzít na sebe a vedle toho i těžké mužské práce. Ale dobrá věc se podařila. Družstvo vzkvétá jen proto, že má bystrou předsedkyni, obklopenou kolektivem pracovitých žen. Však loňská výzva všeňských žen k soutěži o včasné obdělání cukrovky měla na turnovském okrese velký úspěch. Všeňské ženy soutěž vyhrály a jistě, že zkušenosti, získané v soutěži, uplatní i letos.

Účast žen na řízení družstva má nejen ohromný politický význam, poněvadž je projeven rovnoprávnosti, ale současně je velkým přínosem pro hospodářské upevnění družstva. Co tím mám na mysli: Zemědělská žena se naučila v minulosti, kdy malé nebo střední hospodářství dávalo jen skrovné prostředky pro obživu rodiny, dobře hospodařit s každou korunou. Tento smysl pro hospodárnost přináší s sebou do družstva a probudí-li se v ní smysl odpovědnosti za družstevní hospodářství, stává se uvědomělou strážkyní společného majetku.

V našich JZD se dostávají v současné době do popředí otázky snižování vlastních nákladů, družstevníci se začínají zajímat o to, co stojí výroba kilogramu masa, litru mléka nebo vajec. Začínají si uvědomovat, že zvýšení jejich příjmů nezávisí jen na zvýšení výroby, ale rovněž na snižování vlastních nákladů. Podchytit a co nejšíře rozvinout tento zájem, je velmi důležitý politický úkol a neváhám tvrdit, že u žen najdeme v každém družstvu plnou podporu.

Není zde možno hovořit o všech dobrých funkcionářkách a pracovnicích v jednotných zemědělských družstvech, ale jedno je jisté, že zemědělské ženy jdou nezadržitelně kupředu. Měla jsem možnost, jako poslankyně i jako předsedkyně zemědělské komise Výboru československých žen, účastnit se v posledních letech četných schůzí, aktivů, okresních i krajských konferencí zemědělských žen u nás i na Slovensku. Mohu říci, že diskusní příspěvky družstevních funkcionářek mají vysokou úroveň. Ženy jsou dopodrobna seznámeny s družstevním hospodařením, dovedou kriticky ukázat na nedostatky a najít řešení k jejich odstranění. Konference zemědělských žen - to je vysoká škola pro všechny přítomné. Je to předávání zkušeností a vyhlašování závazků - je to hledání cesty k lepšímu splnění celostátních úkolů.

Musíme si však, bohužel, přiznat, že zastoupení žen ve vedení a ve funkcích dosud ještě neodpovídá počtu členek v jednotných zemědělských družstvech. Jestliže jsem řekla, že máme 153 předsedkyň JZD (nyní po výročních schůzích se toto číslo poněkud změnilo), je to skutečně velmi málo. Pouze asi 1¹/₄ procenta z počtu dosavadních družstev. Co se týče zastoupení žen v představenstvech a revizních komisích, je také nedostatečné. Pohybuje se asi mezi 25 - 35 %, zatímco je neměnnou skutečností, že žen družstevnic je přes 50 %. Ještě menší procento žen je v ostatních funkcích.

Co je příčinou malého zastoupení žen ve vedení a funkcích v jednotných zemědělských družstvech a tím i menšího vlivu na řadu úspěšných a užitečných opatření pro rozvoj socialistického zemědělství? Důvodů je několik:

Je to především starý, přežilý názor některých mužů-družstevníků na ženu funkcionářku. Pokud jako řadová pracovnice obdělává ty nekonečné kilometry řádků cukrovky anebo pracuje na jiném dalším úseku, jsou ochotni ji občas i pochválit, ale v představenstvu by byli ochotni se bez ní obejít.

Další důvod malého zastoupení je ten, že procento odborně zdatných a kvalifikovaných žen je poměrně malé. Ženy odmítají funkce z obavy, že by odborně a organizačně funkci nezvládly a že budou vystaveny mnohem tvrdší kritice než muži, pověření stejnou prací. Náš stát však umožňuje každému se vzdělávat - zemědělským ženám v družstevních školách práce, v mistrovských školách pěstitelských a chovatelských a jiném vhodném studiu. Ženy této možnosti využívají jen v nepatrné míře. Buď mají nechuť k učení a nebo, ty mladší, u kterých jsou k učení ty největší předpoklady, jsou vázány péčí o děti a rodinu. Nemohou se školení zúčastnit v rozsahu, v jakém by si samy přály a jaké školení vyžaduje, protože nejsou v družstvech ještě zřízeny jesle, školky, společné stravování a všechna ta zařízení, která by ženám umožnila se vzdělávat a tak zastávat odbornější práci v družstvu než dosud. V této souvislosti má velký význam přesvědčit družstevníky o tom, že nemají pasivně vyčkávat, co MNV zařídí ze státních prostředků, ale že je v jejich nejvlastnějším zájmu, přispět ze svých fondů na budování společných zařízení, která charakterizují socialistickou vesnici. Připomínám, že za tohle nebude ženám nikdo bojovat, to si musí vybojovat samy. (Potlesk.)

Třetí takový vliv, který působí na malé zastoupení žen ve funkcích v JZD, je práce na záhumenkovém hospodářství. Žena po celodenní práci v družstvu a v domácnosti má na starosti ještě záhumenkové hospodářství a to jí zabírá všechen volný čas, který by mohla věnovat zvyšování své kvalifikace. Není proto divu, že tato stálá, malovýrobní forma působí konzervativně na myšlení žen. Naopak v družstvech, kde se zavádí nový styl práce, kde jsou společné záhumenky a na řízení družstva se společně podílejí ženy i muži, tam to vše zanechává v myšlení žen pronikavý vliv.

Přes to všechno musíme uznat, že i při dosud malé účasti žen ve funkcích, vykonaly tyto důležité úkoly při zakládání, budování a rozvoji družstevní zemědělské výroby. Mají uvědomělý postoj k družstevnímu hospodaření a velmi těžce nesou, že zemědělská výroba zůstává stále pozadu. Zvláště když loňského roku se tolik přičinily, aby cukrovka byla obdělána v agrotechnických lhůtách i aby bylo docíleno nejméně 70 000 jedinců po hektaru.

Zemědělské ženy však necouvnou před obtížemi. Vědí, komu jsou povinny za to, že dnes mohou svobodně žít. Jsou vděčny sovětskému lidu, který před patnácti lety vykoupil krví i jejich svobodu. Jsou vděčny sovětským ženám, které se staly jejich učitelkami. Zemědělské ženy vědí, že cesta, kterou jsme před patnácti lety pod moudrým vedením strany a vlády nastoupili, cesta: se Sovětským svazem na věcné časy - je cestou šťastnou.

Za několik málo dní započnou oslavy 50. výročí Mezinárodního dne žen a tu si naše družstevnice uvědomí, že to bylo padesát let bojů. Že to bylo padesát let bojů i za jejích práva, aby mohly jednou po boku svých mužů rovnoprávně pracovat a zabezpečovat svým dětem šťastný život. Minulost není tak dávná, aby si nevzpomněly, jak se dříve žilo na vesnici. Že na stáří zbyla buď žebrácká hůl nebo vyčítaný a oplakávaný výměnek a nyní že družstevní hospodaření zajišťuje každému stále se zlepšující životní úroveň a důchodové zabezpečení klidné stáří. Proto se družstevnice stanou nadšenými agitátorkami za celodružstevní socialistickou vesnici a také v tom duchu budou vyhlašovat svoje závazky k Mezinárodnímu dní žen.

Naše družstevnice je si vědoma toho, že po celých patnáct let byla zemědělství poskytována veliká pomoc, že všechny státní rozpočty pamatovaly velikou částkou na zvelebení zemědělství a že proto její práce je jen částečnou splátkou této pomoci. Proto zemědělská žena splní jistě i ten důležitý úkol, který je na ni jako na ženu, družstevnici a hlavně matku kladen - vychová novou mladou zemědělskou generaci.

Nepředstavitelně krásné perspektivy rozvíjejí se před naší družstevní vesnicí. Nová územní organizace, slučování obcí a v souvislostí s tím vytváření velkých, ekonomicky silných hospodářských celků, vytvoří podmínky pro bohatý kulturní a společenský život na vesnici. A pro koho tvoříme tento nový život? Pro koho jiného, než pro syny a dcery našich družstevníků a družstevnic. Dnes už nemusí vesnická matka vychovávat děti jako služky a čeledíny pro sedláky, ale musí z nich vychovat nové, uvědomělé družstevníky. A zemědělská žena to udělá! (Potlesk.)

Soudruzi poslanci, náš státní rozpočet je rozpočtem mírovým. Vyplývá z potřeb dalšího rozvoje národního hospodářství a zajišťuje růst životní úrovně všeho našeho pracujícího lidu. (Potlesk.)

Podpredseda Žiak: Dávam slovo poslancovi dr. Káclovi.

Posl. prof. dr. inž. Kácl: Vážené Národní shromáždění, soudruzi a soudružky!

Při projednávání státního rozpočtu na rok 1960 všichni si uvědomujeme, že běží o rozpočet jubilejní. 15 roků uplynulo již od okamžiku, kdy jsme uvítali ve své zdeptané a zneuctěné, avšak nepokořené vlasti vítěznou a hrdinnou Sovětskou armádu. Jak velikého, nevídaného rozmachu dosáhl za těch patnáct roků náš stát! Zdolali jsme přírodní katastrofu v roce 1947. Překonali jsme úspěšně i všechny překážky, které kladla našemu budování domácí i zahraniční reakce. Rozkvetla a zmohutněla naše země cílevědomou a obětavou prací našeho pracujícího lidu. Mohli jsme v klidu budovat proto, že důslednou mírovou politikou Sovětského svazu byl obhájen a uchován ve světě mír. Veliká mírová iniciativa předsedy rady ministrů soudruha Nikity Sergejeviče Chruščova přivedla jej do Spojených států amerických a v přítomné době i do států jihovýchodní Asie. Všechny jeho cesty sleduje náš lid se zájmem, s přáním úspěchů a plného zdaru a láskyplným poděkováním.

V uplynulých patnácti letech pokročili jsme v hospodářství i v kultuře. Zvlášť radostné jsou výsledky naší zdravotní politiky. Soustředila se jednak na prevenci, jednak na péči o pracující, na péči o matku a dítě a na boj proti chorobám hromadně se vyskytujícím. Podařilo se vyřešit téměř beze zbytku otázku infekčních chorob. Chloubou naší také je, že veškerému zaměstnanému obyvatelstvu se poskytuje zdravotní péče, včetně léků, zdarma. K tomu je třeba dodat i to, že československý farmaceutický průmysl dosáhl v mnohých svých výrobcích mezinárodní úrovně. Naše léky se dokonce vyvážejí do zemí se starým vyspělým farmaceutickým průmyslem. Dokladem vysoké humánnosti naší zdravotní politiky je zajisté i to, že v roce 1959 rozšířili jsme bezplatné léčení na všechny děti do 15 roků. (Potlesk.) Poslanec soudruh Bedřich Kozelka nazval právem ve zdravotním výboru tento zákon revolučně humánním. A on jím také je. Za pouhých patnáct roků trvání lidově demokratického zřízení uskutečňuje tento stát zákon, který pečuje o všechny děti naprosto stejně. Je to zákon významu nejen zdravotnického, ale i politického.

Jako doklad růstu zdravotní péče dalo by se uvést mnoho čísel. Tak např. v roce 1959 činil náklad na jednoho obyvatele 440 korun, zatímco v roce 1937 byl jen 137 Kčs. V tom však není hlavní smysl. Ten je někde jinde. Zdravotní péče přestala být předmětem soukromého obchodního podnikání. Patří k předním povinnostem státu. Kladem je i to, že jsme pronikli až na poslední vesnici a že zdravotní péče o venkovské obyvatelstvo je v podstatě stejná jako o obyvatele měst a proti předválečným letům nepoměrně lepší. Důsledek je, že nám neumírají ženy při porodech a že máme tak nízkou úmrtnost novorozenců.

Zcela zvláštní místo zaujímá zdravotní péče o pracující. Rok od roku nám stoupá počet zařízení i lékařů přímo na závodech. V Leninových závodech v Plzni bylo již docíleno takového stavu, že jeden dílenský lékař připadá na 1300 zaměstnanců. Dílenské obvody Závodního ústavu národního zdraví jsou rozmístěny po celém hlavním i pobočném závodě. Je postaráno i o odbornou péči, včetně ošetřování chrupu. Pozornost se věnuje i prevenci a rehabilitaci.

Preventivní zdůraznění našeho zdravotnictví v příštím pětiletém plánu půjde ještě dále. Zaměří se na vytváření takového životního a pracovního prostředí, které by člověka před nemocí přímo chránilo. Tato prevence spočívá především v ochraně vzduchu a vody před znečišťováním, ve správné výživě a v zábraně úrazů. Zdravotní výbor se všemi těmito otázkami již několikráte zabýval a podal své návrhy a náměty. Leccos se již zlepšilo, avšak vcelku nemůžeme být spokojeni s hygienickými poměry v mnohých našich provozech.

Jako nedobrý příklad veliké prašnosti uvádím hrudkovnu v Ejpovicích u Plzně. Výroba, tak důležitá a užitečná pro celek, činí život obyvatelstva obtížným jen proto, že při projekci a výstavbě bylo zapomenuto na technická opatření, která by těmto nežádoucím zjevům čelila. Bylo však již uvolněno 41,5 miliónu na zařízení pro odstranění prašnosti, a tak je naděje, že bude zjednána náprava. Všichni víme, že to není jednoduché, avšak že to možné je, dokazují nám některé jiné podniky. I v Leninových závodech v Plzni, o kterých jsem zde hovořil, je veliká prašnost. Instalací projektovaného technického zařízení sníží se tato prašnost podstatně. K zlepšení již došlo ve velké tepelné elektrárně v Poříčí u Trutnova. Bylo na ní po leta stížností víc než dost.

Stejně dobrým příkladem jako jmenované podniky je i textilní závod Hedva v Moravské Třebové. Pracovaly tu ženy při teplotě až 58°C a navíc ještě vdechovaly formalínové páry. Sedm pracovníků závodního vzduchotechnického střediska dokázalo za pomoci Výzkumného ústavu bezpečnosti práce ROH vyrobit takové zařízení, že i v největších parnech nepřestoupí teplota na pracovišti 32 stupňů. Není to zařízení jednoduché a je nákladné. Výsledkem však je zdravá práce, bezpečná práce a vyšší produktivita. Na hygienickém pracovišti vyrobí se daleko více, než na pracovišti nehygienickém.

Druhým vážným nedostatkem zdravotním i ekonomickým je vysoká úrazovost. Po přechodném zlepšení v roce 1958 se v roce 1959 opět zhoršila. Víme, že je i v jiných průmyslových státech. To nás však neopravňuje k tomu, abychom s tímto stavem byli spokojeni. Nejde jen o důvody hospodářské a výrobní, i když musíme i na ně mnoho myslit. Jde o zdraví a život lidí. V kapitalistickém státě jde jen o ztrátu pracovní jednotky a tu lze nahradit. My chápeme problém úrazovosti daleko vážněji a proto musíme proti ní usilovně bojovat. A to tím více, že mechanizujeme zemědělství a přibližujeme je i v této negativní věci k průmyslu.

Zvláštní kapitolou jsou úrazy v silniční dopravě. Nejsou přirozeně všechny pracovní, avšak z hlediska ekonomického, zdravotního i populačního jsou stejně tíživé. Tato úrazovost nám stoupá přes veškerá opatření, která jsme dosud učinili. Jednou z příčin je zvýšený automobilový a motocyklový ruch. Další příčinou však je trestuhodná nedbalost řidičů. Přiblížili jsme se již ke stavu, že každých pět hodin nám umírá na silnici jeden člověk. Byl však v roce 1959 i jeden den, kdy na silnicích zůstalo 40 mrtvých. Byli to většinou mladí řidiči motocyklů, které mladická nerozvážnost a ve velké části i alkohol připravily o život. Bratislavský soudní lékař doktor Vámoši zjistil, že nehody na silnicích jsou v šedesáti pěti procentech způsobeny řidiči ve věku od 16 do 30 let. Zbývajících 35 procent nehod připadá na řidiče starší 30 roků. Myslím, že z tohoto rozboru vyplývá, jak výchovně i organizačně čelit tomuto nežádoucímu zjevu.