To ovšem neznamená, že tyto práce budou připravovat mládež již na určitá povolání, avšak mají pěstovat kladný poměr k fyzické práci a pěstovat polytechnické znalosti a dovednosti. Mnoho našich škol má k zajištění pracovního vyučování zatím obtížnou situaci, protože hlavně stav školních dílen není uspokojivý. Dílny jsou v provizoriích, v suterénech bez řádného osvětlení a větrání. Také vybavení nářadím a materiálem je často závislé na zájmu a přízni patronátního závodu. Řešení problému spočívá z velké části v urychlení výstavby školních dílen a v řádném vybavení nářadím. Věříme, že naše závody budou zajišťovat kvalitu svých příštích pracovníků již dnes mateřskou péčí o školní dílny. A nejsou tu jen závody! Mnoho pomohou rodiče a přátelé školy. Krajský výbor ČSM v Pardubicích se po dohodě s odborem školství a kultury rady KNV zavázal, prohlásit některou stavbu školní dílny v každém okrese za okresní stavbu mládeže. Na okrese Lanškroun, kde mají výborného polytechnika, zástupce ředitele 1. osmiletky v Lanškrouně, nositele Řádu práce Františka Mlynáře, dokázali za jeho rady a pomoci nejen mnoho úspěšného v polytechnické výchově samé, avšak i ve zřizování a vybavování školních dílen svépomocí.

Určitý rozpor, který vznikl na našich školách mezi výukou a výchovou v neprospěch výchovy, bude odstraňován osnovami výchovné práce, které se pokusně zkoušejí na některých školách. Jsou s nimi celkem dobré zkušenosti. Výchovné osnovy stanoví zcela konkrétní výchovné cíle, kterých se má dosáhnout v jednotlivých třídách ve výchově kulturních návyků. Stanoví, jakými metodami zbavovat děti sobectví, jak vychovávat k soudružskému poměru k lidem, jak vytvářet vědecký světový názor apod.

Morálně politická výchova žáků bude posílena novým předmětem "občanská výchova" v šestých až devátých třídách, který bude mimo jiné seznamovat žáky také s důležitými otázkami politického a hospodářského života v Československu, v Sovětském svazu a ve státech lidových demokracií. Půjde o to, aby tento předmět byl opravdu výchovným předmětem a ne snůškou neurovnaných a nadřených vědomostí. Musí se zde uplatnit zcela nové formy práce. Mezi děti by měli přicházet na besedu političtí a veřejní pracovníci, vědci a umělci, poslanci všech stupňů, členové "Brigád socialistické práce" a jiní. Jistě rádi přijdou, jen když je učitelé pozvou!

Chceme-li, aby naše škola byla více proniknuta životem a současným děním, každý z nás musí přispět svými zkušenostmi v přímé výchovné práci. Jen se to nesmí stát takovým způsobem, jakým to před časem udělal Vladimír Thiele svou knižkou "Lokomotiva Fu-fu", kterou objevil soudruh Štětka a dal mi ji k nahlédnutí. Vyšla v roce 1950 ve Státním nakladatelství dětské knihy v Praze v nákladu 30 000 výtisků pro pionýry a o pionýrech. Je to nejtypičtější měšťácká povídka, která rozděluje pracující lid na pány a kmány a ve které není ani jednou vysloveno pojmenování "soudruzi". Taková knížka vyšla dva roky po Vítězném únoru. Mám za to, že tahle připomínka není zbytečná přesto, že již píšeme rok 1960, protože podobných patálií se stalo více a mohly by se ještě přihodit, i když třeba na jiném úseku, v jiné podobě.

Řešení otázky spojení školy se životem je tedy záležitostí nejen školských pracovníků - i když mají samozřejmě největší odpovědnost - avšak všech funkcionářů a pracujících vůbec. Správné pochopení a zajišťování tohoto závazného úkolu nabývá konkrétních forem a dosahuje dobrých výsledků. Členové kulturního výboru Národního shromáždění to potvrdili ve své diskusi k rozpočtové kapitole ministerstva školství a kultury.

Důkazem toho je i např. veřejně prospěšná práce pionýrů a svazáků na školách Pardubického kraje. Do budovatelského hnutí se zapojilo 34 293 pionýrů, závazky splnilo a získalo stužku "Mladý budovatel" 32 210 pionýrů. Za splnění zvýšených úkolů získalo k stužce ještě "Rudou hvězdičku" 8896 pionýrů. Pionýři, prakticky většina školou povinné mládeže, odpracovali na veřejně prospěšných pracech 843 498 hodin, sebrali milióny kilogramů železa, papíru a ostatních surovin, vysázeli stovky tisíc lesních a ovocných stromů a vykonali mnoho dalších prací velké národohospodářské hodnoty. Jak velký a dobrý vliv má tato účast dětí na veřejně prospěšných pracech při výchově budoucích hospodářů a obránců vlasti, si snadno domyslíme.

Také studující mládež ČSM výrazně přispěla k budovatelskému úsilí na zvelební vlasti. To platí především o účasti na prázdninových brigádách a brigádách ve volném čase věnovaných výstavbě objektů JZD, melioračním pracem a zakládání kompostů. Jen mládež chotěbořského okresu odpracovala v zemědělství více než 100 000 hodin.

A nejinak tomu bude v roce 1960, v jubilejním roce našeho osvobození Sovětskou armádou. Naše mládež uzavírá smělé závazky, jimiž chce přispět k zvelebení své vlasti. Celé kolektivy pionýrů a svazáků vyhlásily tisíce závazků na úpravy škol, obcí, na pomoc našemu zemědělství. Jen žáci pardubických škol odpracují na melioracích 24 341 hodin; vyhlásili převzetí péče o výzdobu ulic, kterými přijela do města Sovětská armáda v roce 1945. Žáci a zaměstnanci průmyslové školy v České Třebové se zavázali odpracovat po celou dobu výstavby nové školy 144 500 hodin. Zatím jsou v Pardubickém kraji podchyceny závazky školní mládeže ve výši 500 000 brigádnických hodin v peněžní hodnotě 1,5 miliónu Kčs. Obdivuhodná je rozmanitost závazků a ve všech se projevuje láska k rodné zemi a snaha přispět k socialistickému budování. Za těmito radostnými závazky se nám však nesmí beze stopy ztratit nedostatky v práci ve školách a v pionýrských oddílech. Stále se ještě setkáváme s formalismem v této práci. Ještě se objeví vedoucí pionýrských oddílů, kteří si nevědí rady, protože si jich nepovšimnou ani učitelé, ani funkcionáři ČSM.

Pro příští školní rok máme zatím zajištěno jen něco přes 60 % míst v devátých třídách devítiletek. Dovolte mi na tomto místě apel k rodičům, které právě učitelé ztěžka přesvědčují, aby své dítě poslali do deváté třídy: "Milé maminky a vážení otcové! Proč tolik šetříte s rokem, po který by se vaše dítě mohlo ještě vzdělávat? Není vám toho zapotřebí. Vaše existence i existence vašeho dítěte je patřičně zajištěna. Víte, že to tak nikdy nebylo. Uvědomte si, že vaše dítě vejde do života v zemi, kde život letí rychlejším a rychlejším tempem, rozvíjí se věda a technika. Vědění, které postačí dnes, nevyhovuje již zítra. Sami jste museli po roce 1945 dohánět vzdělání z bývalé měšťanské školy anebo ze střední školy. V deváté třídě vaše dítě dozraje tělesně i duševně, upevní nabyté poznatky, rozšíří své vzdělání. Poslechněte dobré rady učitelů!"

Je ještě třeba ukázat, v jakých podmínkách vyrůstá nová generace dělnické třídy v učňovských školách a v odborných učilištích. Po zrušení odborných učilišť státních pracovních záloh v roce 1957 byly odstraněny některé nedostatky, jako byla nejednotnost v řízení a kontrole, v právech a povinnostech učňů - a jejich výchova byla svěřena podnikům, které vychovávají učně na svých pracovištích. Tam, kde pracovníci závodů dobře pochopili smysl přestavby učňovského školství, došlo k podstatnému zlepšení úrovně výchovy učňů, zvláště ve výrobním výcviku. Je tomu tak např. v odborném učilišti n. p. Karosa ve Vysokém Mýtě, ČKD Choceň, Tesla Pardubice a Tesla Přelouč a jinde. Na druhé straně v některých závodech, ve kterých byla zřízena učňovská střediska, anebo v malých závodech, jako jsou třeba komunální podniky, s individuálním výcvikem učňů, došlo ke stagnaci ve výchově učňů. Jsou to ty závody, ve kterých vedoucí pracovníci nedodržují zákonné předpisy a vládní usnesení o výchově učňů, ve kterých výrobní a finanční zájmy výchovné otázky vytlačují do pozadí. Učňové nejsou školeni podle osnov výrobního výcviku a také vybavení dílen neodpovídá požadavkům kladeným na výuku. Někde není ani evidence výrobního výcviku vedena. Tyto závody se nestarají, aby mistři a kádroví dělníci měli potřebné odborné i pedagogické vzdělání.

Zmíněné nedostatky se projevují v podnicích místního hospodářství, Restaurací a jídelen, v národním podniku Stavomontáže a jinde. Například v podnicích místního hospodářství v Pardubickém kraji je školeno 1112 učňů v 56 různých učebních oborech v desítkách provozoven bez patřičného řízení a kontroly.

Materiální vybavení některých zařízení, zvláště odborných učilišť, neodpovídá požadavkům. Průběhem reorganizací pozbylo učňovské školství řadu objektů, takže např. v našem kraji má dnes 10 učňovských škol pouze 4 samostatné budovy. Je vyučováno provizorně v budovách různých škol v roztroušených třídách bez náležitého vybavení, řízení a kontroly.

Odstranění nedostatků není jen v rukou školských pracovníků, avšak celé naší veřejnosti. Vláda se již několikrát otázkou výchovy učňů zabývala, avšak náprava je někde pomalá. Domnívám se, že během územní reorganizace se uvolní mnoho objektů, které by byly tolik potřebné našemu školství. Bude zapotřebí soustavné kontroly, aby vládní usnesení, které vyhrazuje přednostní zajišťování uvolněných budov pro školské potřeby, bylo všude zachováno.

Naše družstevní zemědělství potřebuje mladé lidi s odborným vzděláním. Nemáme jich zdaleka dost. Nábor do zemědělských škol a učilišť je třeba dělat intenzívně, plánovitě a tak, aby mladý člověk viděl vesnici ne takovou, jakou je ještě dnes, avšak takovou, jakou bude v krátké době - plnou strojů, ulehčené dřiny, s kulturními a sociálními zařízeními, s dobrým bydlením a značnou produktivitou.

Soudružky a soudruzi poslanci!

Nedostatky, o nichž jsem se kriticky zmínil, samozřejmě nemohou zastínit všeobecný obrovitý rozvoj našeho lidově demokratického školství, který je hoden našeho obrovitého hospodářského rozvoje. Tento bouřlivý rozvoj odpovídá velké péči komunistické strany a vlády a sympatické pozornosti našich pracujících. Rozpočet ministerstva školství a kultury je každým rokem větší a větší. Pro něco takového není v žádné kapitalistické zemi obdoby. Mám za to, že by všichni žáci, kteří jsou s to chápat a všichni studenti měli o tomto rozpočtu vědět. Ať vědí, ať si dobře zapamatuji, jaký ohromný díl z bohatství, které shromažďují naši pracující poctivou a obětavou prací, dostávají právě oni. Budou daleko odpovědněji chápat svou práci ve škole jako přípravu pro život v komunistické společnosti. Sovětští vojáci mají zásadu: "Těžko na cvičišti, lehko v boji!". Ve školách by měli tuto správnou zásadu aplikovat na svou práci. Čím poctivější a hlubší práce ve škole a v učilišti, tím lehčeji bude v životě, u stroje, tím lépe bude na celé zemi!

Máme radost z naší mládeže. Je dobrá, zodpovědná, pracovitá. Nesouhlasíme se škarohlídy, kteří zapomněli na svá mladá léta a teď dovedou jen neživě moralizovat. My naší mládeži věříme, především pro ni budujeme a jsme přesvědčeni, že nás jednou zastoupí - připravená řídit, obohacovat a dále rozvíjet komunistický stát! (Potlesk.)

Předseda Fierlinger: Jako poslednímu přihlášenému řečníku dávám slovo posl. Kaliskému.

Posl. Kaliský: Súdružky poslankyne, súdruhovia poslanci!

V našej rozpočtovej debate sme sa od otázok ekonomických zákonite dostali k otázkam školstva a kultúry. Tak zákonite, ako je celý rozvoj našej kultúry v najširšom význame slova podmienený hospodárskou výstavbou celej našej vlasti.

Nemyslím tu len na súvislosť hmotnú: na to, že tam v baniach, pri vysokých peciach, v hutiach, pri sústruhoch, pri pradiacich strojoch, v lesoch i na poliach vytvára československý pracujúci ľud hodnoty, z ktorých naša kultúra dostáva všetko, čo potrebuje. A nepotrebuje toho málo.

Myslím predovšetkým na životnú zviazanosť kultúry a umenia so socializmom, s ľudom. S nadaným, myšlienkovo a citovo bohatým ľudom, ktorý je skutočným prameňom všetkých pokrokových, všetkých trvalých kultúrnych hodnôt našich národov, ktorý nie je nijakým pasívnym konzumentom kultúry a umenia, ale ich aktívnym spolutvorcom.

Preto, hoci tu ide o oblasť z prísneho ekonomického hľadiska neproduktívnu, nepovažuje koruny na ňu vyložené za stratu, nehovorí, že na kultúru dopláca. Dopláca sa, pravdaže, na malomeštiacku, na bezduchú, na takzvanú kultúru a dopláca sa na ňu nielen finančne. Ale práve preto, že ľud je aj spolutvorcom, aj zodpovedným hospodárom kultúry, žiada od každého, kto na tomto poli bezprostredne pracuje, jasnú ideovú pozíciu, uvedomelú mravnú a politickú zodpovednosť za všetko, čo sa pod názvom socialistickej kultúry píše, maľuje, nakrúca, vysiela, hrá, prednáša i recituje.

O tom, ako naša spoločnosť zabezpečuje rozvoj vzdelanosti a umenia, mohli by sme priniesť stovky príkladov. Spomeniem len niektoré a len z minulého roku a len zo Slovenska. V roku 1959 dostali žiaci všeobecne vzdelávacích škôl na Slovensku 968 nových učební; pribudla nám ďalšia univerzita v Košiciach, nová profesionálna činoherná scéna v Trnave a ešte jedna operná v Banskej Bystrici. Myslím, že to ako príklad stačí. Ak nie, konštatujme tu, povedzme ďalej to, že Košický kraj, ktorý kedysi, a nie tak dávno patril medzi oblasti kultúrne najzanedbanejšie, bol vlani ako prvý v republike úplne kinofikovaný.

Uvádzam tieto údaje nie preto, že by azda bolo treba dokazovať, že ľudovodemokratické Československo je štát kultúrne vyspelý. My to dnes dokazovať nepotrebujeme. Vo svete sa o tom vie.

Uvádzam ich preto, aby sme si uvedomili, že máme byť na čo hrdí a uvádzam ich zo Slovenska preto, že na to môže byť a je právom hrdá celá naša Československá republika, ktorá v krátkom čase vytvorila pre slovenský ľud také kultúrne podmienky, aké si v minulosti nemohol ani vo svojej veľkej fantázii predstaviť. Nevyzdvihol som náhodou novú slovenskú univerzitu. Veď aj v tomto parlamente zasadajú ľudia, ktorí ešte pamätajú časy, keď slovenský ľud nie vysokú školu, nie gymnázium, ale pomaly ani slovenskú ľudovú školu nemal. A zasadajú tu aj odchovanci vysokých škôl pražských ktorí vedia, že za prvej republiky, keď kultúrne postavenie Slovenska sa nepomerne zlepšilo, mali sme v Bratislave len jednu jedinú vysokú školu, univerzitu, aj to dlho neúplnú. A dnes je univerzita v Košiciach, nesúca meno významného vedca a veľkého československého vlastenca P. J. Šafárika, ôsmou vysokou školu na Slovensku. Pritom, pravdaže, nespomínam šesť novozriadených pedagogických inštitútov s charakterom vysokej školy, ktoré zabezpečujú vysokoškolské vzdelanie pre učiteľov.

Nie náhodou som vyzdvihol aj dve nové divadelné scény. Veď je tomu práve 40 rokov, čo hŕstka nadšencov, slovenských a českých, vytvorila prvé slovenské profesionálne divadlo v Bratislave, ktoré dlho, veľmi dlho bolo jediným. A v roku 1960? Večer čo večer sa otvárajú opony na scénach profesionálnych divadiel nielen v Bratislave, nielen v Košiciach, ale aj v Prešove, Spišskej Novej Vsi, Žiline, Martine, Zvolene, Banskej Bystrici, Nitre, Trnave a Komárne.

Celkom zámerne som, pokiaľ ide o kinofikáciu, uviedol ako príklad Košický kraj. Veď práve tu, na našom východe, ešte v prvom roku po oslobodení vypukla v jednej dedine pri predstavení putovného kina panika, keď sa na plátne začal rútiť vlak, lebo mnohí návštevníci vtedy videli nielen film, ale aj vlak prvý raz vo svojom živote. V prvom roku po oslobodení malo Slovensko totiž iba 236 kín. Do 15. výročia oslobodenia našej vlasti ich bude mať rovných tisíc.

Naša ľudovodemokratická republika existuje ešte len pätnásty rok. No ktorý z minulých režimov na našom území by mohol porovnať s nami svoje účty zo svojej celoživotnej kultúrnej politiky? Ale pýtame sa tiež, ktorý kapitalistický režim môže dnes predstúpiť pred tvár vlastného ľudu a pred tvár sveta s takou kultúrnou bilanciou ako my, nehovoriac už vôbec o ťažkých kultúrnych zločinoch, ktoré kapitalizmus napáchal a ešte páše v kolóniách, kde umele udržuje milióny ľudí v nevedomosti, v analfabetizme, v poverách, v postavení nedôstojnom človeka. Keď sa raz bude robiť konečné hodnotenie mierového súťaženia socializmu a kapitalizmu, tieto fakty sa z kultúrnych dejín ľudstva nestratia. My sa súťaženia ani na kultúrnom poli nebojíme. Pravdaže aj preto, že vynakladáme na rozvoj vzdelanosti a umenia ročne také percento zo štátneho rozpočtu, aké si nemôžu ani popredné kapitalistické štáty so svojím zmilitarizovaným hospodárstvom. No hlavne preto, že celé naše pojatie kultúry je vskutku ľudové, demokratické: že vychodí z človeka, z toho najkrajšieho čo v ňom je, že na ňom buduje, jeho sa dovoláva a k nemu sa vracia: že vytvárame kultúru socialistickú, hlboko humanistickú, ktorej základnou črtou je viera v človeka, v ľudský pokrok, vo víťazstvo mieru a bratstva všetkých čestných ľudí na zemi.

Ako s tým strašne kontrastuje skutočnosť, ktorej sme svedkami v rozkladajúcej sa buržoáznej spoločnosti. Neviera v život, cynizmus, povyšovanie nízkych pudov na oltár mravného zákona a rasová nenávisť zaplavujú knihy, magazíny, filmové plátna i televízne obrazovky a otravujú najmä mládež. Nie z náhody, ale zo samého lona tejto spoločnosti, z jej morálky sa 15 rokov po porážke Hitlera vyliahli bezočivé nacistické (staro či novonacistické, to je jedno) bandy, ktoré v minulých mesiacoch a týždňoch rozpútali v západnom adenauerovskom Nemecku a v ďalších kapitalistických štátoch neslýchané rasistické provokácie.

Náš ľud ich s hlbokým mravným rozhorčením odsúdil; odsudzujeme ich vedno s celou demokratickou svetovou verejnosťou a spolu s nimi aj ich otvorených, či skrytých patrónov v bonnskej vláde.