HLAVA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

PRÁVNÍ STYK S CIZINOU

§ 375

Obecné ustanovení

Ustanovení této hlavy se užije jen tehdy, nestanovili vyhlášená mezinárodní smlouva postup jiný.

Oddíl první

Vyžádání z ciziny

§ 376

(1) Zdržuje-li se obviněný v cizině a je-li třeba ho vyžádat, vydá proti němu předseda senátu zatýkací rozkaz a na jeho podkladě požádá ministerstvo spravedlnosti o další opatření. V přípravném řízení učiní tak na návrh prokurátora.

(2) Nesnese-li věc odkladu, požádá předseda senátu ministerstvo spravedlnosti o zařízení předběžného zatčení obviněného; zatýkací rozkaz zašle ministerstvu spravedlnosti dodatečně.

(3) Zatýkací rozkaz musí obsahovat

a) jméno a příjmení obviněného, jeho osobní data a údaje o státním občanství, popřípadě i jeho popis a fotografii,

b) zákonné pojmenování trestného činu s uvedením příslušných zákonných ustanovení a vylíčení skutkového děje s přesným vyznačením duhy, místa a způsobu spáchání,

c) doslovné znění zákonných ustanovení, podle nichž je trestný čin posuzován, s uvedením zákonné sazby, jež je naň v zákoně stanovena, a

d) Jde-li o vyžádání odsouzeného k výkonu trestu, též údaj, kterým soudem a k jakému trestu byl odsouzen, s připojením opisu rozsudku opatřeného doložkou právní moci.

§ 377

(1) Obviněného, jehož cizí stát vydul, převezmou bezpečnostní orgány. Převzatou osobu bez odkladu odevzdají předsedovi senátu, který vydal zatýkací rozkaz, a v přípravném řízení prokurátorovi, na jehož návrh byl zatýkací rozkaz vydán.

(2) Nejde-li o vydání k výkonu trestu, předseda senátu a v přípravném řízení prokurátor jsou povinni do 48 hodin od odevzdání obviněného vyslechnout a oznámit mu rozhodnutí o vazbě.

§ 378

(1) Byl-li obviněný vydán cizím státem s výhradou, je nutno výhradě vyhovět.

(2) Obviněný může být stíhán jen pro trestné činy, pro které byl vydán, ledaže byl dán dodatečný souhlas k trestnímu stíhání pro trestné činy další.

(3) Byl-li obviněný z ciziny vyžádán nebo vydán k výkonu trestu jen pro některý z trestných činil, za které mu byl dříve uložen úhrnný nebo souhrnný trest, stanoví soud ve veřejném zasedání přiměřený trest za trestné činy, na které se vydání vztahuje. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Oddíl druhý

Vydání do ciziny

§ 379

Předběžné šetření

(1) Prokurátor, jemuž ministerstvo spravedlnosti nebo generální prokurátor zaslali žádost cizího státu o vydáni nebo který se dozvěděl o trestném-tanu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžní šetření. Účelem předběžného šetření je zjistit, zda jsou tu podmínky pro vydání; zejména, že jde o čin trestný podle práva obou stání; pro který je vydání přípustné a jehož trestnost nezanikla, a že nejde o československého občana.

(2) V řízení o vydáni musí osoba, o jejíž vydání jde, mít obhájce.

(3) Prokurátor takovou osobu vyslechne a seznámí ji přitom s obsahem žádosti o vydání. Jestliže ona osoba uvádí okolnosti vyvracející podezření a nabízí o nich důkazy, které mohou být bez znaných průtahů provedeny, vztahuje se předběžné šetření i na ně.

§ 380

Rozhodnutí soudu

(1) Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh prokurátora krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla postižena, zda je vydání přípustné, a předloží věc ministerstvu spravedlnosti.

(2) Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí krajského soudu, může věc předložit Nejvyššímu soudu k přezkoumání tohoto rozhodnutí.

§ 381

Vydávací vazba

(1) Bylo-li rozhodnuto, že vydání do ciziny je přípustné, vezme krajský soud osobu, o jejíž vydání jde, do vazby. Vazebními důvody podle § 67 není přitom vázán.

(2) Prokurátor provádějící předběžné šetření může osobu, o jejíž vydání jde, vzít do vazby, pouze je-li to nutné k zamezení útěku.

(3) Bylo-li rozhodnuto, že vydání přípustné není, nebo nařídí-li to ministr spravedlnosti, je třeba zařídit ihned propuštění z vazby.

§ 382

Povolení a provedení vydání

(1) Vydání do ciziny povoluje ministr spravedlnosti, a to jen tehdy, jestliže krajský soud nebo Nejvyšší soud podle § 380 rozhodly, že vydání je přípustné.

(2) Povolené vydání zařídí předseda senátu krajského soudu.

§ 383

Rozšíření vydání na jiný trestný čin

Žádá-li stát, jemuž určitá osoba byla vydána, aby ji mohl stíhat pro jiný trestný čin nebo aby mohl na ní vykonán trest uložený za jiný trestný čin, než pro který bylo vydání povoleno, užije se přiměřeně ustanovení o vydání.

Oddíl třetí

Dožádání

§ 384

Při dožádání cizozemských soudů a úřadů o poskytnutí právní pomoci, jakož i při poskytování právní pomoci cizozemským soudům a úřadům se postupuje, není-li mezinárodní smlouvou stanoveno něco jiného, i v trestních věcech s přiměřeným užitím předpisů platných pro styk s cizinou ve věcech občanskoprávních.

ČÁST PÁTÁ

PŘECHODNÍ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

§ 385

Ode dne, kdy nabude účinnosti tento zákon, lze dosavadních předpisů o trestním řízení užít jen v mezích ustanovení této části.

§ 386

Ustanovení § 286 odst. 3 zákona č. 64/1956 Sb. platí i nadále o rozhodnutích, jež nabyla právní moci před 1. lednem 1962. Lhůta k podání návrhu končí však i v těchto věcech nejpozději dnem 30. června 1962.

§ 387

(1) Na řízení o obnově trestního řízení, které bylo pravomocně skončeno před počátkem účinností tohoto zákona, užije se ustanovení tohoto zákona, podmínky pro povolení obnovy se však v takovém případě posuzují podle zákona, který je pro obvinění příznivější.

(2) Jestliže rozhodnutí, proti němuž směřuje návrh na obnovu, vydal v prvním stupni soud již neexistující, rozhoduje o návrhu na obnovu ten soud, který by byl podle tohoto zákona věcně a místně příslušný; jestliže rozhodoval v prvním stupni bývalý státní soud, rozhoduje o návrhu na obnovu krajský (vyšší vojenský) soud, který by byt podle tohoto zákona ve věci místně příslušný.

§ 388

(1) Krajský soud je příslušný konat v prvním stupni řízení též o činech trestných podle předpisů dříve činných, které svou povahou a závažností odpovídají trestným činům uvedeným v § 17 odst. 1.

(2) Rozhodnutí a opatření týkající se výkonu rozsudků vyhlášených Nejvyšším soudem jako soudem prvního stupně činí krajský soud v Praze a v oboru vojenského soudnictví ten vyšší vojenský sonet, jejž určí ministr spravedlnosti.

§ 389

(1) rozhodnutí podle § 297 odst. 1 a 2 tr. zák. činí soud, který rozhodoval ve věci jako soud prvního stupně. Jde-li o rozhodnutí několika soudů, činí rozhodnutí ten z nich, který rozhodoval naposledy. Neexistuje-li už tento soud, užije se obdobně ustanovení § 387 odst. 2.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost.

§ 390

Zákon č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), se zrušuje.

§ 391

Ministr spravedlnosti může stanovit, které jednoduché úkony svěřené podle tohoto zákona předsedovi senátu může vykonávat jiný pracovník soudu.

§ 392

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1962.

Důvodová zpráva

S vypracováním osnovy nového, trestního zákona na zásadách, které odpovídají potřebám naší společnosti v období dovršení socialistické výstavby, budování vyspělé socialistické společnosti a shromažďování sil pro přechod ke komunismu, úzce souvisí i potřeba nově upravit trestní řízení soudní. Stačí si v tomto směru připomenout známou Marxovu poučku, podle níž proces je jen způsobem života hmotného práva a proto musí oba zákony prostupovat týž duch.

V nové úpravě soudního trestního řízení musí se odrazit zvýšená úloha pracujícího lidu a jeho společenských organizací při odstraňování záporných společenských jevů, z nichž kriminalita zůstává, i při své klesající tendenci, jedním z nejzávažnějších. Nová úprava musí dávat podklad pro správné užití leninského principu, podle něhož v boji s kriminalitou je třeba spojovat prostředky státního donucení s prostředky přesvědčování a výchovy. Musí přihlížet k tomu, že k důraznějším opatřením, jež dává soudům do rukou trestní zákon, je už na nynějším stupni rozvoje naší společnosti saháno jen tam, kde výchovné působení společnosti nestačí.

Dosažený stupeň rozvoje naší společnosti umožňuje prohloubení socialistické demokracie i na úseku trestního soudnictví. Umožňuje, aby pokrokové zásady, zakotvené v dosavadním trestním řádu, z nichž je na místě vyzvednout zejména prezumpci neviny, zabezpečení práv obhajoby a vzájemnou prověrku práce mezi vyšetřovacími orgány, prokuraturou a soudy, byly dále rozpracovány a prohloubeny; zejména aby bylo i na úseku trestního řízení využito rostoucí aktivity pracujících k širšímu zapojení jejich společenských organizací do činnosti státních orgánů zaměřené na snižování a postupnou likvidaci kriminality.

Na těchto zásadách je vybudována osnova nového trestního řádu. Jejím vypracováním je splním jeden z úkolů vytyčených usnesením ÚV KSČ z 8. prosince 1960 k otázkám dalšího upevňování socialistické zákonnosti a zlidovění soudnictví.

K HLAVĚ PRVNÍ

(§ 1-12)

Úvodní ustanovení o účelu zákona (§ 1) vyjadřuje, že trestní řád má upravit řízení se zřetelem na výchovu pachatelů i ostatních členů společnosti. Přihlíží se i k tomu, že trestní řád není jediným předpisem, který upravuje projednávání trestných činů. Trestné činy mohou za určitých podmínek projednávat i místní lidové soudy, které se však neřídí předpisy trestního řádu, nýbrž předpisy zvláštního zákona.

V § 2 shrnuje osnova základní zásady trestního řízení, které se promítají v jednotlivých ustanoveních zákona a které jsou vodítkem při výkladu všech jeho ustanovení. Mezi základní zásady trestního řízení zařazuje osnova v prvé sadů ústavní zásadu, že nikdo nemůže být stihán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Osnova tuto ústavní zásadu provádí a vyjadřuje, že způsob stíháni pachatelů trestných činů je upraven trestním řádem (§ 2 odst. 1). Dalším stěžejním principem trestního řízení je prezumpce neviny obviněného spočívající v tom, že nelze na osobu, proti které se trestní řízení vede, hledět jako by byla vinna, pokud rozsudkem není její vina vyslovena. Tato zásada je významným vodítkem pro práci orgánů činných v trestním řízení (§ 2 odst. 2). Řízení podle trestního řádu je založeno na zásadě obžalovací (§ 2 odst. 8) a je proto možné trestní stíhání před soudy jen na základě obžaloby podané prokurátorem, jehož povinností je stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozvěděl (§ 2 odst. 3). Trestní řád ukládá povinnost pro všechny orgány činné v trestním řízení postupovat co nejrychleji a z úřední povinnosti (aniž by vyčkávaly návrhů stran) a s plným šetřením ústavou zaručených práv a svobod.

Při úpravě zásady objektivní pravdy (§ 2 odst. 5) a zásady ústnosti (§ 2 odst. 11) vycházela osnova z obsahu nové ústavy.

Zásada veřejnosti byla pojata šíře než dosud, a to tak, aby pracující měli možnost zúčastnit se projednávání trestních případů a sledovat práci soudů (§ 2 odst. 10). Zásada volního hodnocení důkazů podle vnitřního přesvědčení byla rovněž formulována šíře tak, že nyní platí obecné pro všechny orgány činní v trestním řízení (§ 2 odst. 6) a nikoli jen pro soud. S širším pojetím tito zásady souvisí i ustanovení § 180 odst. 2 a § 182 odst. 3 osnovy, jimiž se zdůrazňuje, jakými hledisky se prokurátor řídí při podávání obžaloby a při jejím, zastupování před soudem, zejména když dojde ke změně důkazní situace v průběhu řízení. V základních zásadách vytyčuje osnova povinnost orgánů činných v trestním řízení spolupracovat v nejširší míle se společenskými organizacemi a využívat jejich výchovního působení (§ 2 odst. 7).

V dalších ustanoveních obecné části v § 3 až 6 osnova shrnuje zásady, na jejichž podkladě se upravuje postavení společenských organizací pracujících v trestním řízení a spolupráce mezi orgány činnými v trestním řízení a těmito společenskými organizacemi. Společenské organizace mohou upozorňovat orgány činné v trestním řízení na případy porušení socialistické zákonnosti a dávat podnět k zahojení trestního stiháni, moknu navrhovat projednání věci na pracovišti obviněného naho v jeho bydlišti, spolupůsobí při výkonu trestu nápravného opatření a při výchově osob podmíněně odsouzených a podmíněně propuštěných. Základním organizacím revolučního-odborového hnutí a Československého svazu mládeže a jednotným zemědělským družstvům bylo pak dáno právo nabídnout převzetí záruky za nápravu obviněného; který se dopustil trestního činu menší nebezpečnosti pro společnost, jestliže lituje spáchání trestného činu a projevuje účinnou snahu po nápravě. Tato významná instituce umožní podstatným způsobem zapojit společenské organizace do procesu převýchovy pachatele trestného činu. Jestliže se soud rozhodne záruku přijmout, může povolit podmíněný odklad výkonu trestu, uložit trest nápravného opatření nebo jiná druh trestu, který není spojen s odnětím svobody, nebo upustit od potrestání. Prokurátor nebo soud mohou také v důsledku záruky společenské organizace namísto pokračování v trestním stíhání věc postoupit místnímu lidovému soudu. V případě, že záruka je přijata, společenská organizace pečuje o převýchovu a nápravu obviněného, který jí byl na záruku předán.

Základní organizace Revolučního odborového hnutí a Československého srazu mládeže, jakož i jednotná zemědělská družstva mají také právo vyslat k projednání věci před okresním soudem společenského žalobce nebo společenského obhájce (§ 5). Jejich úkolem je tlumočit soudu stanovisko pracujících ke spáchanému trestnému činu, k osobě pachatele a k možnostem jeho nápravy a jsou Oprávnění zúčastnit se jednání soudu. Bližší oprávnění a úkoly společenských obhájců a žalobců upravuje osnova v dalších ustanoveních, zejména v § 183.

Okruh organizací, které mohou přebírat záruku a vysílat společenského žalobce a společenského obhájce, je omezen pouze na Revoluční odborové hnutí, československý svaz mládeže a jednotná zemědělská družstva. Osnova přitom vychází z předpokladu, že jde o nejdůležitější a nejmasovější společenské organizace, které mohou úspěšně splnit uvedené úkoly.

V § 7 až 9 jsou uvedeny základní předpisy pro součinnost orgánů činných v trestním řízení s jinými orgány; vychází se přitom ze zásady, že státní orgány, společenské organizace, pokud se podílejí na plnění úkolů státních orgánů, a státní a jiné socialistické hospodářské organizace jsou povinny orgánům činným v trestním řízení při plnění jejich úkolů pomáhat.

Okolnosti, pro něž je trestní stíhání nepřípustné, jsou vypočteny v § 11. Byly rozšířeny o promlčení trestního činu. Aby bylo umožněno osobě; proti níž se trestní řízení vede, prokázat svoji nevinu; připouští osnova, aby obviněný mohl trvat na projednání věci a nemusel se spokojit se zastavením trestního stíhání, jestliže důvodem zastavení bylo jim udělení milosti či amnestie anebo promlčení trestného činu (§ 11 odst. 2). V případě, že by v dalším řízení byla přece prokázána vina obviněného a nedošlo tedy k zastavení trestního stíhání nebo ke zproštěni z jiných důvodů, omezí se soud v rozsudku jen na vyslovení viny. Uložení trestu není možné vzhledem k udělení milosti nebo k amnestii, popř. vzhledem k promlčení trestnosti činu.

K důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle 11 odst. 1 písm. g) je třeba uvést, že pravomocné rozhodnutí místního lidového soudu týkající se téhož skutku je vždy překážkou pro zahájení a vedení nového trestního stíhání. Nezáleží na tom, zda místní lidový soud o trestném činu rozhodoval v důsledku toho, že mu věc byla postoupena prokurátorem nebo soudem, nebo zda se věci ujal sám proto, že skutek zakládající trestný čin mylně považoval za pouhé provinění. V obojím případě by bylo nutno pravomocné rozhodnutí místního lidového soudu nejprve zrušit způsobem upraveným v zákoně o místních lidových soudech a pak by teprve bylo možno přikročit k novému stíhání podle předpisů trestního řádu. Vyřízení trestného činu jiným orgánem je podle § 11 odst. 1 písm. h) naproti tomu překážkou trestního stíhání jen za předpokladu, že se stalo orgánem ke stíhání trestných činů oprávněným. Takovým orgánem je velitel v ozbrojených silách a v ozbrojených sborech při kázeňském vyřizování trestných činů. Jen pokud rozhodl v rámci tohoto svého oprávnění, brání jeho rozhodnutí novému stíhání. Tato rozdílná úprava vyplývá z toho, že místní lidové soudy je třeba považovat za nedílný článek soudní soustavy (čl. 98 odst. 2 Ústavy).

K HLAVĚ DRUHÉ

(§ 13-51)

Osnova upravuje pravomoc a příslušnost okresních a krajských soudů, vojenských soudů a Nejvyššího soudu při projednávání trestných činů a rozhodování o nich. Kdy a jakým způsobem trestné činy projednávají a o nich rozhodují místní lidové soudy, určuje zákon č. 38/1961 Sb., o místních lidových soudech. Pravomoc vojenských soudů se rozšiřuje potud, že osoba podléhající podle § 14 osnovy pravomoci vojenského soudu bude moci být stíhána před tímto soudem i pro jiný trestný čin, který věcně souvisí s činem, na nějž se pravomoc vojenského soudu vztahuje (§ 20 odst. 2). Tím odpadne nutnost vést trestní stíhání téže osoby pro trestné činy, které úzce spolu souvisí, po dvojí koleji.

Jako soud prvního stupně bude zpravidla rozhodovat okresní (vojenský obvodový) soud. Krajský (vyšší vojenský) soud bude v prvním stupni projednávat jen nejzávažnější kontrarevoluční trestné činy (§ 17 odst. 1 a § 388).

Provádějíc zásadu čl. 103 odst. 3 Ústavy o zajištění práva obviněného na obhajobu, osnova široce upravuje práva obviněného a jeho obhájce (§ 33, § 41 odst. 2 a § 168). U obhájce rozšiřuje okruh oprávnění zejména v přípravném řízení, formuluje však na rozdíl od dosavadního trestního řádu také jeho povinnosti, a to v tom smyslu, že obhájce je povinen poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc, účelně využívat k hájení jeho zájmů v zákoně uvedených prostředku a způsobů obhajoby, zejména však pečovat o to, aby byly náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného mohou zbavit viny nebo které svědčí o menším stupni nebezpečnosti jeho činu pro společnost.

Případy nutné obhajoby jsou shrnuty v § 36. osnovy. Obviněný bude muset mít, a to už v přípravném řízení, obhájce, je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotním ústavu. Dále musí znít obhájce tehdy, je-li osobou nesvéprávnou anebo jde-li o řízení proti mladistvému nebo uprchlému (§ 36 odst. 1). Kromě toho účast obhájce mohou orgány činné v trestním řízení prohlásit za nutnou i v jiných případech. Bude tak tomu zejména tam, kde se ukáže, že obviněný vzhledem ke svým tělesným nebo duševním vadám není s to sám se náležitě hájit (§ 36 odst. 2). Touto úpravou bude obviněnému už v přípravném řízení zajištěna obhájcova pomoc všude tam, kde ji podle povahy věci potřebuje.

Povinná obhajoba byla mimoto stanovena pro všechny závažné věci. Jejich okruh byl vymezen poukazem na trestní sazbu uvedenou v trestním zákoně na trestný čin, pro nějž se řízení vede. Obviněný musí pak mít obhájce nejen v řízení před soudem, nýbrž už v přípravném řízení, a to nejpozději v době, kdy bylo vyšetřování prohlášeno za skončené a vyšetřovatel přikročil k seznamování obviněného s výsledky vyšetřování (§ 36 odst. 3). Ve spojení s ustanovením § 119 odst. 9, které ukládá obhájci, aby při tomto seznamování navrhl doplnění vyšetřování, pokud je pokládá za potřebné, má tato úprava zaručit, že k soudu budou přicházet případy náležitě již prošetřené, a to i z hlediska obhajoby. Ustanovit osobu obhájce, pokud si ho nevybral obviněný sám nebo ten, kdo má právo tak učinit za obviněného, přísluší podle osnovy vedoucímu advokátní poradny (§ 39). Advokátní poradna bude také sama rozhodovat o poskytnutí bezplatné obhajoby, a to jak při povinné obhajobě, tak i v ostatních případech.

Závažné změny přináší osnova v úpravě procesního postavení osoby poškozené trestným činem a v úpravě rozhodování o jejím nároku na náhradu škody.

Možnost zúčastnit se aktivně trestního řízení v postavení strany a napomáhat svými návrhy a zásahy k zjištění objektivní pravdy a k správnému rozhodnutí věci dává osnova nejen tomu, kdo byl trestným činem poškozen na majetku, nýbrž i tomu, komu bylo ublíženo na zdraví nebo způsobena morální nebo jiná škoda. Osnova poskytuje takové osobě právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání, k věci se vyjadřovat a v případech, kde podal návrh na náhradu škody, právo podat opravný prostředek do výroku o náhradě škody, nikoliv však do výroku o vině nebo trestu.

Osnova ukládá, aby byla v trestním řízení zároveň s otázkou viny a trestu vyřešena i otázka náhrady škody způsobená trestným činem (§ 43 odst. 2, § 228 a 229). Soud bude oprávněn v odsuzujícím rozsudku uložit povinnost k náhradě takové škody, i když by uplatnění onoho nároku před soudem v občanskoprávním řízení muselo předcházet rozhodčí nebo jiné řízení. Soud bude oprávněn v trestním řízení rozhodovat i o takovém nároku, kde by jinak byl příslušný o nároku rozhodovat jiný orgán než soud. Tato úprava umožní urychleně vyslovit povinnost pachatele trestného činu nahradit způsobenou škodu, což má veliký význam jak z hlediska spravedlivého potrestání pachatele trestného činu, tak z hlediska preventivně výchovného.

V zájmu urychleného uplatňování nároku na náhradu škody poskytuje se i prokurátorovi právo navrhnout, aby obžalovanému byla uložena povinnost nahradit poškozenému škodu, kterou mu trestným činem způsobil, jestliže to vyžaduje ochrana zájmů státu nebo pracujících, zejména byla-li trestným činem způsoben a škoda na majetku, který je v socialistickém vlastnictví (§ 43 odst. 3). V případech tohoto druhu může prokurátor také sám nárok na náhradu škody zajistit na majetku obviněného, popřípadě v řízení před soudem takové zajištění navrhnout (§ 47 odst. 4). Tato úprava přispěje k zvýšení ochrany majetku v socialistickém vlastnictví. Ustanovení týkající se zajištění nároku poškozeného na náhradu škody na majetku obviněného byla přitom novů upravena s přihlédnutím k předpisům občanskoprávním (§ 47 a 48).

K HLAVĚ TŘETÍ

(§ 52-66)

Osnova tu upravujíc úkony, jež jsou společné celému trestnímu řízení. Přitom je vůdčí zásadou všech úkolů v trestním řízení, že je třeba se všemi osobami jednat tak, jak to vyžaduje význam a výchovný účel trestního řízení. Při provádění úkonů trestního řízení je třeba mít na zřeteli, že prováděním úkonu trestního řízení nesetí být porušena práva zaručená ústavou a že je třeba vždy důsledně šetřit osobnosti těch, jichž se úkon týká (§ 52).

Ustanovení § 53 a 54 osnovy o dožádání se vztahuje toliko na případy, kdy se zdejší orgán dožaduje právní pomoci u jiného zdejšího orgánu. O postupu, jejž je třeba zachovávat, je-li nutno požádat o právní pomoc orgán cizozemský, nebo obrátí-li se nizozemský orgán se žádostí o právní pomoc v trestní věci na náš orgán, pojednává hlava dvacátá třetí osnovy, zejména § 384.

Ustanoveními § 55 až 58 se sleduje, aby obsah protokolu pokud možno přesně zachycoval průběh provedeného úkonu a byl tak spolehlivým podkladem pro další řízení a rozhodnutí.

Úprava lhůt směřuje k tomu, aby nevznikaly zbytečné rozdíly ve srovnání s úpravou této otázky pna jiných právních úsecích. Stejné hledisko bylo voleno i při úpravě doručování, kde dosavadní předpisy byly zjednodušeny a přizpůsobeny úpravě v řízení správním.

K HLAVĚ ČTVRTÉ

(§ 67-88)

Cílem úpravy je omezit zajišťovací úkony na ty případy, kdy je jich opravdu třeba, a upravit je tak, aby zásahy do občanských práv s nimi spojené byly provedeny jen v rozsahu nezbytně potřebném. Zárukou, že bude zachován zákonný postup při zajišťování osob a věcí, jsou ustanovení, která poskytují prokurátorovi možnost provádět účinnou kontrolu a urychleně zasahovat k včasné nápravě vyskytnuvších se pochybení. Tato oprávnění má prokurátor nejen po zahájení trestního stíhání, ale i tam, kde se k zajišťovacím úkonům přikročilo výjimečně ještě před zahájením trestního stíhání.

Kromě hlavy čtvrté osnova upravuje úkony podobného druhu ještě v § 47 a 48, pokud jde o zajištění nároku poškozeného, a v § 347 až 349, pokud jde a zajištění majetku obviněného pro eventuální výkon trestu propadnutí majetku.

Nejzávažnějším zajišťovacím úkonem je vzetí obviněného do vazby. Důvody, pro které jedině lze vzít do vazby, vypočítává osnova hned na počátku ustanovení upravujících vazbu (§ 67). Přebírá tu dosavadní vazební důvody. Pokud se v nich mluví o obavě z útěku, působení na svědky nebo pokračování v trestné činnosti, je třeba, aby tato obava byla vždy podložena konkrétními skutečnostmi.

Trvání vazby omezuje osnova v přípravném řízení na dobu dvou měsíců s tím, že o další měsíc může vazbu prodloužit nadřízený prokurátor a že prodloužení ještě na delší dobu může povolit toliko generální prokurátor (§ 71). Nově osnova zavádí možnost nahradit vazbu v určitých případech zárukou společenské organizace. V případě, že se společenská organizace zaručí za další chování obviněného a za to, že se k orgánům činným v trestním řízení dostaví, může orgán činný v trestním řízení ponechat obviněného na svobodě nebo jej z vazby propustit, má-li za to, že záruka společenské organizace je dostatečná (§ 73 odst. 1).

Kromě této záruky zná ještě osnova nahrazení vazby slibem obviněného (§ 73 odst. 2).

K vzetí do vazby se vyžaduje, aby proti dotyčné osobě bylo vzneseno obvinění z trestného činu (§ 165) a aby o vzetí do vazby rozhodl orgán, který podle čl. 10 Ústavy je oprávněn k takovému zásahu do osobní svobody, tedy soud nebo prokurátor (§ 68). Nejsou-li tyto oba předpoklady splněny, lze k zajištění osoby obviněné či zatím jen podezřelé z trestného činu použít toliko opatření čistě přechodné povahy, jež osnova označuje jako "zadržení" (§ 75 až 77). Osnova stanoví, že někoho lze zadržet jen z důvodů vazebních v naléhavých případech. Osnova nařizuje, aby prokurátor byl o provedeném zadržení bez odkladu vyrozuměn a aby mu byla zadržená osoba do 48 hodin spolu s usvědčujícím materiálem odevzdána (§ 75 a 76). Nenařídí-li prokurátor její propuštění na svobodu, což může učinit už na podkladě oznámení o zadržení, musí do 48 hodin od odevzdání zadržené osoby rozhodnout o jejím vzetí do vazby. Těmito ustanoveními je čistě přechodný charakter zadržení zdůrazněn a zabezpečen.

K HLAVĚ PÁTÉ

(§ 89-118)

Účelem dokazování je v konkrétním případě zjistit objektivní pravdu a získat tak spolehlivý podklad pro správné, spravedlivé a přesvědčivé rozhodnutí. Okolnosti, které je obvykle třeba dokazovat, jsou uvedeny v § 89 odst. 1. Výpočet důkazů v 89 odst. 2 není taxativní, takže lze použít popřípadě i důkazů jiného druhu. Výslech obviněného upravuje osnova tak, aby obviněnému byla poskytnuta plná možnost obhajoby. Není přípustné předstírat klamavé a nepravdivé skutečnosti nebo obviněného jakýmkoli způsobem k výpovědi přinucovat. Osnova v 95 zajišťuje, aby obviněný mohl řádně sledovat protokolaci své výpovědi a aby se mohl před podpisem protokolu přesvědčit, zda protokol odpovídá průběhu výslechu. Aby se předešlo pozdějším námitkám, je to třeba zajistit zejména tehdy, byl-li výslech prováděn bez přibrání zapisovatele. K tomu slouží ustanovení § 95 odst. 3 o přibrání třetí, nezúčastněné osoby. Ustanovení o výslechu obviněného je třeba přiměřeně použít i tam, kde osoba z trestného činu podezřelá je vyslýchána v době, kdy nebylo ještě proti ní vzneseno obvinění (§ 96). O takový případ jde v 76 odst. 4.

V oddílu o provádění důkazů výpovědi svědků osnova omezuje zákaz výslechu jen na ohrožení státního tajemství (§ 99 odst. 1). Pokud jde o hospodářské tajemství a jemu na roveň postavené služební tajemství, nelze orgány činné v trestním řízení pokládat za nepovolnou osobu. Tomu, aby se takové tajemství nedostalo při jednání před soudem na vědomi širokému okruhu osob, lze čelit vyloučením veřejnosti.

Osnova nově v § 102 upravuje svědecký výslech osob mladších než 15 let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by mohlo nepříznivě ovlivňovat mravní a duševní vývoj takové osoby. Jdu o to, aby dítě zbytečně nebylo v případech tohoto druhu - zpravidla půjde o mravnostní delikty, jejichž obětí se dítě stalo - vyslýcháno několikrát v průběhu trestního řízení a událost mu tak znovu připomínána. Přitom je třeba zajistit, aby už první výslech byl proveden tak, aby pravda byla co nejbezpečněji zjištěna. Ustanovením o čteni výpovědi z protokolu není ovšem vzata soudu možnost, aby tam, kde to pro své hodnocení důkazního materiálu nezbytně potřebuje, přece jen si i takového svědka vyslechl osobně.

Ustanovení o důkazu znaleckém bylo třeba uvést v soulad s předpisy nového zákona o úpravě právních poměrů znalců a tlumočníků (zákon č. 47/1959 Sb.). Tento zákon a prováděcí předpisy k němu, zejména vyhlášku č. 193/1959 Ú. l., má osnova na mysli tam, kde odkazuje na zvláštní předpisy o znalcích.

Na rozdíl od dosavadní úpravy se osnova při provádění znaleckého důkazu spokojuje v běžných případech s přibráním znalce jednoho. Dva znalce je třeba přibrat jen, jde-li o prohlídku a pitvu mrtvoly, vyšetření duševního stavil anebo o objasněni jiné skutečnosti zvláště důležité (§ 105). Další zjednodušení přináší ustanovení, že znalce není třeba v přípravném řízení vyslýchat, jestliže podá posudek písemně a vyšetřovací orgán ani prokurátor nemají pochybnosti o úplnosti a spolehlivosti posudku (§ 108 odst. 3).

Osnova předpisuje výslovně; aby při pověření znalce byly vymezeny jeho úkoly a aby se při tomto vymezení dbalo toho, že znalci nepřísluší hodnotit důkazy a řešit právní otázky (§ 107 odst. 1). Obojí je úlohou orgánů vedoucích trestní řízení, zejména tedy soudu znalec má za úkol objasnit věc po skutkové stránce tam, kde je k tomu třeba odborných znalostí. Tam, kde jeho odborný závěr závisí na tom, zda se opře o tu či onu skupinu vzájemně si odporujících důkazů, je nutno na futro skutečnost v posudku poukázat a závěr popřípadě vyslovit podmíněně. Nově se zřetelem na potřeby praxe upravuje osnova také odběr krve a podobné zdravotnické úkony potřebné zpravidla k podání znaleckého posudků (§ 114 odst. 2).

K HLAVĚ ŠESTÉ

(§ 119-140)

V této hlavě osnova upravuje jednotně pro všechny orgány činné v trestním řízení otázky týkající se rozhodnutí.

Osnova rozlišuje dva základní druhy rozhodnutí, a to rozsudek a usnesení. Rozsudek, jímž se rozhoduje zejména otázka viny a trestu, byl vyhrazen výlučně soudu. I soud však o méně závažných otázkách rozhoduje usnesením (§ 119).

V § 120 až 125 osnova podrobněji upravuje obsah rozsudku tak, aby rozsudek byl jasný, přehledný a přesvědčivě zdůvodněný. Vzhledem k tomu, že osnova trestního zákona zavádí zvláštní režim při ukládání testu, při výkonu testu odnětí svobody a při podmíněném propuštění z tohoto trestu u zvláště nebezpečných recidivistů, je nutno zabezpečit, aby soud přímo ve výroku rozsudku vyřešil otázku, zda jde o zvláště nebezpečného recidivistu. Úprava, kterou osnova provádí (§ 122 odst. 1), umožní, aby se konečné řešení otázky recidivy mohlo v případě potřeby přenést podáním opravného prostředku na soud vyššího stupně.

V důsledku odvolacího řízení se vyskytují případy, kdy dva nebo více rozsudků vzájemně souvisí tím, že pozdější rozsudek jen doplňuje rozsudek dřívější. Tak tomu bude zejména tam, kde v opravném řízení bude rozhodnutí částečně zrušeno a věc vrácena k novému řízení a rozhodnutí. Osnova v zájmu právní jistoty předpisuje, aby taková souvislost byla vždy zřetelně v rozsudku vyjádřena (§ 123). Podobnou myšlenku sleduje ustanovení § 124 o rozsudku, jímž se ukládá souhrnný trest.

U usnesení zjednodušuje osnova dosavadní úpravu, zejména pokud jde o vyhlašování usnesení a jeho vyhotovováni (§ 135 a 136). Ustanovení, že není třeba zvlášť vyhotovovat usnesení zapsané v protokole o některém procesním úkonu, není-li je, třeba doručovat a že prokurátorovi stačí v takovém případě doručit opis protokolu, bude znít praktický význam zejména v přípravném řízení pro usnesení o vznesení obvinění (§ 165).