K HLAVĚ SEDMÉ

(§ 141-150)

Ustanovení o stížnosti osnova proti dosavadní úpravě na některých místech formulačně zpřesňuje. Otázky, o nichž se rozhoduje usnesením, mají zpravidla menší závažnost než otázky, o nichž se rozhoduje rozsudkem, a proto by důsledné prosazování zásady, že orgán rozhodující o stížnosti nemá nahrazovat rozhodnutí orgánu prvního stupně vlastním rozpadnutím, mohlo znamenat zbytečné průtahy. Pokud by se objevila potřeba dokazování doplnit, bude třeba věc orgánu, který rozhodl v prvním stupni; vrátit s příslušnými pokyny k novému projednání a rozhodnutí. Těmto zásadám odpovídá úprava § 149 osnovy. Zákaz zhoršovat postavení stěžovatele (tzv. zákaz reformace in peius) byl převzat osnovou pro stížnostní řízení v dosavadním rozsahu, stejně tak jako ustanovení ukládající orgánu, který rozhoduje o stížnosti, aby rozšířil rozhodnutí, jímž vyhověl stížnosti obviněného, i na spoluobviněné, jimž také prospívá důvod, pro nějž byla stížnost shledána oprávněnou (§ 150 odst. 2).

Nově bylo zařazeno ustanovení umožňující soudu, který rozhoduje o stížnosti do usnesení o zastavení trestního stíhání; aby při zrušení zastavovaného usnesení vrátil věc prokurátorovi k došetření (§ 149 odst. 2).

K HLAVĚ OSMÉ

(§ 151-158)

Ustanovení o náhradě nákladů trestního řízení se plně osvědčilo, zejména přispělo k zjednodušení v rozhodování i v administrativě. Osnova proto převzala dosavadní úpravu. Zmocnění upravovat resortními vyhláškami výši denních sazeb nákladů spojených s výkonem vazby i s výkonem trestu odnětí svobody a výši paušální částky sloužící k úhradě ostatních státem uhrazovaných nákladů umožňuje úpravu pružnou a potřebám vyhovující.

Povinnost nahradit náklady ochranného léčení trestní řád neupravuje a ponechává to předpisům o preventivní a léčebné péči.

K HLAVĚ DEVÁTÉ

(§ 159-171)

Celková koncepce vyšetřování, jak ji zavedl trestní řád z r. 1956, se osvědčila. Platí to jak o struktuře vyšetřovacích orgánů, tak i o dozoru prokurátora a o průběhu vyšetřování. Osnova provádí tu jen některé změny za účelem zjednodušení.

Hlavním obsahem usnesení o vznesení obviněni je popis skutku, z jehož spáchání se určitá osoba obviňuje. Totožnost skutku musí být zachována v celém dalším řízení. Usnesení o vznesení obvinění má právě z tohoto hlediska prvořadou důležitost pro obžalobu a pro rozsudek (srovnej § 165, § 172 odst. 2 a § 120 odst. 1). Osnova však již nepředpisuje, aby bylo vydáváno nové usnesení o vznesení obvinění, jestliže se v průběhu vyšetřování objeví možnost jiné právní kvalifikace stíhaného skutku. Zárukou toho, že právo na obhajobu nebude zkráceno, je ustanovení § 169 odst. 1, které ukládá vyšetřovacímu orgánu, aby vždy alespoň při seznamování s výsledky vyšetřování obviněného upozornil na možnost odchylné kvalifikace, a ustanovení § 172 odst. 2 ukládající tuto povinnost prokurátorovi, jestliže by chtěl v obžalobě posuzovat skutek odchylně od toho, jak byl posuzován ve vyšetřování. Obdobnou povinnost soudu ukládá § 196 odst. 2 a § 225 odst. 2 osnovy, a to ve vztahu k posuzování skutku v obžalobě.

Usnesení o vznesení obvinění nebude nutno vždy zvlášť písemně vyhotovovat. Tam, kde není třeba usnesení sdělovat jiné osobě než obviněnému a prokurátorovi, bude možno je pojmout do protokolu o výslechu obviněného a prokurátorovi pak zaslat opis protokolu (§ 136 odst. 2). Šíře než dosud upravuje osnova postup při provádění vyšetřování. Bylo přitom zejména zdůrazněno; že vyšetřováním je třeba objasnit i okolnosti potřebné pro rozhodnutí o náhradě škody způsobené trestným činem a odhalit příčiny, které vedly k trestné činnosti. Ustanovení umožňující v omezeném rozsahu provádět některé vyšetřovací úkony pomocí bezpečnostních či jiných orgánů, mají čelit nežádoucí duplicitě těchto úkonů a ulehčit práci vyšetřovatelů, zároveň však zaručit žádoucí kvalitu vyšetřování a možnost prokurátorského dozoru nad ním.

Osnova v zájmu včasného a plného vyjasnění objektivní pravdy rozšiřuje podstatné možností účinné obhajoby už za vyšetřování. Poskytuje obhájci právo účastnit se se souhlasem vyšetřovatele vyšetřovacích úkonů, kterými se na návrh obhajoby vyšetřování doplňuje poté, co vyšetřovatel už vyšetřování skončil a přikročil k seznámení obviněného s jeho výsledky. Jde-li o výslechy, obhájce může se souhlasem vyšetřovatele klást vyslýchané osobě otázky (§ 168 odst. 2).

Toto oprávnění je protějškem obhájcovy povinnosti učinit už v tomto stadiu řízení návrhy na provedení dalších důkazů, pokud pokládá z hlediska obhajoby doplnění za potřebné (§ 169 odst. 4).

Obhájce osoby mladistvé nebo osoby, která pro svoje tělesné nebo duševní vady není schopna sama náležitě se hájit, má kromě toho právo zúčastnit se některých vyšetřovacích úkonů již od doby, kdy bylo vzneseno obvinění. Jde tu o výslech obviněného, při němž obhájce může být přítomen a může obviněnému se souhlasem vyšetřovatele klást otázky, a o takové vyšetřovací úkony, které podle své povahy nebudou u hlavního líčení opakovány (místní ohledání, výslech svědka podle § 102 apod.). Se souhlasem vyšetřovatele se může zúčastnit i jiných vyšetřovacích úkonů (§ 168 odst. 1).

K HLAVĚ DESÁTÉ

(§ 172-179)

Ustanovení, která upravují rozhodnutí prokurátora v přípravném řízení, byla pojata do zvláštní hlavy. Tím byl dán výraz tomu, že k mim dochází teprve po skončení vyšetřování a že tedy jsou sice součástí přípravného řízení, nikoliv však součásti vyšetřování jako takového.

Prokurátorovi bylo dáno právo v obžalobě navrhnout, aby soud při vyslovení viny zároveň uložil obviněnému také povinnost nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Vzhledem k tomu, že poškozený takovým návrhem prokurátora není vyloučen z toho, aby se řízení před soudem zúčastnil jako strana, je povinností prokurátora, aby v takovém případě poškozeného o návrhu vyrozuměl (§ 173 odst. 2).

Skutečnost, že místní lidové soudy projednávají i méně závažné trestné činy, vyžaduje, aby byl upraven postup prokurátora v těch případech, kdy dojde po vyšetření věci k závěru, že by měl věc vyřídit místní lidový soud. Rozhodnutí o postoupení věci může prokurátor učinit na základě prohlášeni společenské organizace, že přejímá záruku za nápravu obviněného, má-li prokurátor vzhledem k tomuto prohlášení za to, že projednání věci před místním lidovým soudem postačí. Stejně může prokurátor učinit, i když tu není záruka společenská organizace, přesto však podle názoru prokurátora postačí projednání věci před místním lidovým soudem.

Dojde-li prokurátor k závěru, že v jednání obviněného není skutkoví podstata trestného činu, ale že jde o provinění, postoupí věc místnímu lilovému soudu.

K odevzdání věci místnímu lidovému soudu může dojít i před zahájením vyšetřování (§ 163 odst. 1 písm. a), odst. 3), avšak věc musí být dostatečně objasněna.

Osnova trestního zákona v § 294 počítá a příslušníků ozbrojených sil a ozbrojených sborů v širší míře s možností kázeňského vyřizování některých méně závažných trestných činů.

V trestním řádě je proto nutno upravit postupování trestních věcí ke kázeňskému vyřizování (§ 175).

Při postoupení věci místnímu lidovému soudu a při postoupení věci, v níž jde o trestný čin, ke kázeňskému vyřízení, nebude trestní stíhání prokurátor zastavovat. Před místním lidovým soudem, popř. před kázeňským orgánem, jemuž se věc postoupí, se v řízení pokračuje. Podobná úprava byla volena ve věcech, kde podle výsledků vyšetřování půjde o provinění, o němž přísluší rozhodovat národnímu výboru, nebo kde půjde o přestupek (§ 176).

K HLAVĚ JEDENÁCTÉ

(§ 180-184)

Hlava jedenáctá upravuje některé základní otázky týkající se řízení před soudem.

Stěžejní zásadou stíhání před soudem je, že k němu dochází jen na podkladě obžaloby podané prokurátorem, který také obžalobu před soudem zastupuje, řídl se přitom zákonem a svým vnitřním přesvědčením (§ 180).

V § 181 se ukládá soudu, aby před nařízením hlavního líčení svědomitě z hledisek tam uvedených přezkoumal každou podanou obžalobu, aby se tak zabránilo bezdůvodnému postavení občana; před soud.

Osnova přebírá dosavadní ustanovení, že prokurátor může vzít zpět obžalobu, jež dosud nebyla soudem přijata (§ 182 odst. 1). Pozdější zpětvzetí obžaloby by bylo neúčinné, neboť jakmile soud obžalobu přijal, rozhoduje všechny otázky souvisící s dalším řízením (§ 182). Prokurátorovi však osnova ukládá, aby v souhlase s ustanovením § 180 odst. 2 ustoupil od obvinění, dospěje-li podle výsledků hlavního líčení k závěru, že obžaloba není důvodná. Soud zváží důvody, které vedly prokurátora k ustoupení od obvinění, a zpravidla toho v důsledku toho podle povahy věci trestní stíhání zastaví nebo vyhlásí zprošťující rozsudek, jsou-li k tomu zákonné důvody, na něž prokurátorovo prohlášení upozornilo. Není ovšem vyloučeno, aby soud přes prokurátorovo prohlášení o ustoupení od obvinění vynesl odsuzující rozsudek, např. tehdy, když hodnotu důkazy jinak než prokurátor (§ 182 odst. 3). Tato úprava dává výraz procesní samostatnosti jak prokurátora, tak soudu v přístupu k věci a v hodnocení materiálu.

Ustanovení § 183 upravuje podrobněji postavení a práva společenského žalobce a společenského obhájce. Jde o novou instituci umožňující společenským organizacím pracujících podílet se další formou na trestním řízení. Základní organizace Revolučního odborového hnutí a Československého svazu mládeže působící na pracovišti obviněného a jednotné zemědělské družstvo, jehož je obviněny členem, mohou se do projednávaní věci před okresním soudem zapojit tím, že k jednání vyšlou společenského žalobce nebo společenského obhájce. Společenský žalobce a společenský obhájce se pak na podkladě rozhodnutí soudu zúčastní projednávání v postavení strany a tlumočí soudu stanovisko společenské organizace k projednávané věci a osobě obviněného. Společenského obhájce nebo společenského žalobce vysílá společenská organizace zpravidla z vlastní iniciativy. Prokurátor nebo soud mohou však upozornit společenskou organizaci na vhodnost účasti společenského žalobce nebo obhájce; učiní tak zejména, mají-li za to, že účast zástupce společenské organizace; na jednání by mohla účinně přispět ke splnění výchovného účelu trestního řízení.

Společenský žalobce nebo společenský obhájce může nahlížet do spisu (§ 65), podávat návrhy, klást vyslýchaným osobám dotazy (§ 215) a pronést závěrečnou řeč (§ 216). K informaci se doručuje opiš obžaloby (§ 196 odst. 1) a také opis rozsudku (§ 130 odst. 4) příslušné společenské organizaci.

Mezi základní ustanovení o řízení před soudem byl nové zařazen předpis upravující signalizační povinnost soudů (§ 184). Má-li trestní řízení plnit jeden ze svých základních účelů, totiž působit k předcházení trestné činnosti, je nutno, aby bylo zaměřeno také na odhalení příčin, jež ke spáchání trestného činu vedly nebo je umožnily. Dobrá a účinná preventivní činnost je totiž možná jen tehdy, jestliže jsou dobře známy příčiny, které ke spáchání trestného činu vedly. Účast společenského žalobce, popřípadě společenského obhájce na řízení před soudem má mimo jiné soudu pomoci právě i při odhalování příčin trestné činnosti. Poznatků, které byly v průběhu trestního řízení získány, je pak třeba využít i v tom směru, aby příčiny byly co nejrychleji a nejdokonaleji odstraněny. Soudu se proto ukládá povinnost, aby upozornil orgán, podnik nebo organizaci, v úvahu přicházející, popřípadě nadřízený orgán na potřebu odstranit naznačené závady. Podnik, organizace nebo orgán, jimž bylo takové upozornění zasláno, mají povinnost upozornění projednat a soudu ve lhůtě zákonem stanovené sdělit, co bylo k odstranění závad provedeno.

K HLAVĚ DVANÁCTÉ

(§ 185-195)

Předběžné projednání obžaloby je soudní prověrkou zákonnosti a úplnosti přípravného řízení a zárukou, že se předmětem projednávání u soudu v hlavním líčení nestane věc dostatečně neobjasněná a že nebude před soud postaven občan, u kterého k tomu není dostatek důvodů. Úprava byla v podstatě převzata z dosavadního trestního řádu. Osnova tu sice provádí některé změny, ty jsou však zaměřeny vesměs jen k tomu, aby úprava byla zjednodušena a zpružněna.

Osnova nevyžaduje, aby se v nechemické závislosti na trestní sazbě, kterou stanoví zákon na zažalovaný trestný čin, každá podaná obžaloba předběžně projednávala v zasedání senátu. Ponechává v tomto směru předsedovi senátu větší volnost. Předseda senátu je povinen obžalobu předložit k předběžnému projednání do zasedání senátu, jde-li o věc vazební nebo o řízení proti mladistvému (§ 186 odst. 3). Obligatorní projednání obžaloby v zasedání senátu je dále předepsáno tam, kde společenská organizace nabídla převzít záruku za nápravu obviněného (186 odst. 2). V těch případech je totiž třeba pečlivě zvážit vzhledem k záruce společenské organizace, zda je namístě vést řízení před soudem a zda se tedy vůbec má přikročit k hlavnímu líčení. Ve vazební věci je třeba rozhodnout vždy i otázku další vazby.

Nejde-li o žádný z těchto případů, předloží předseda senátu obžalobu k předběžnému projednání do zasedání senátu jen tehdy, má-li za to, že tu nejsou - alespoň prozatím - předpoklady pro konání hlavního líčení, nýbrž že přichází v úvahu některé z rozhodnutí uvedených v § 188 odst. 1 písm. a) až f) a odst. 2. Do zasedání senátu předloží předseda senátu obžalobu konečně ještě tehdy považuje-li kvalifikaci trestného činu v obžalobě za nesprávnou (§ 186 odst. 1 písm. d)). To může totiž vyvolat potřebu věc došetřit nebo obviněného na možnost jiné kvalifikace upozornit (§ 190). Změna právní kvalifikace může mít také důsledky pro povinnou obhajobu a pro povinnou přítomnost obviněného u hlavního líčení.

Není-li třeba, aby podanou obžalobu předběžně projednal senát, přijme ji usnesením předseda senátu sám.

Tato nová úprava povede k tomu, že se u soudu v hlavním líčení budou projednávat výlučně jen obžaloby, které byly soudem přijaty, ať již usnesením celého senátu nebo jeho předsedy. Vzhledem k tomu, že postavení občana před soud může mít dalekosáhlý význam pro celý jeho další život, zaručuje osnova v každém případě předem přezkoumání této otázky buď celým senátem nebo aspoň předsedou senátu a dává tak záruku, že nedojde k bezdůvodnému postavení občana před soud.

Vrátit věc prokurátorovi k došetření může soud i z toho důvodu, že nebyly dostatečně objasněny skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí o nároku na náhradu škody. V zájmu žádoucí rychlosti trestního řízení však zároveň osnova stanoví, že takový postup nebude namístě tam, kde by se došetřováním řízení nepřiměřeně protáhlo (§ 188 odst. 1, písm. f)).

K HLAVĚ TŘINÁCTÉ

(§ 196-231)

Hlavní líčení je nejdůležitějším stadiem, kde trestní stíhání vrcholí. Rozhoduje se tam otázka viny a trestu a také se tam v nejširší míře a nejpronikavěji může uplatnit výchovný vliv soudu a trestního řízení jak na osoby, proti nimž se trestní řízení vede, tak i na ostatní. Osnova upravuje hlavní líčení na zásadách ústnosti a bezprostřednosti, takže soud zpravidla u hlavního líčení provádí osobní výslech obviněného, svědků a znalců. Své rozhodnutí sní opírat jen o důkazy provedená v hlavním líčení.

Zásadní změna jo, pokud jde o účast prokurátora u hlavního líčení. Osnova zavádí povinnou účast prokurátora u hlavního líčení. Při této úpravě vychází osnova z postavení prokurátora jako strážce socialistické zákonnosti a z jeho postavení státního žalobce.

V nepřítomnosti obžalovaného se má hlavní líčení konat jen výjimečně. Může k tomu dojít jen na podkladě rozhodnutí soudu, a to jen tam, kde byla dodržena ustanovení zabezpečující obžalovanému právo na obhajobu a možnost řízení se zúčastnit a kde má soud vzhledem k povaze případu za to, že věc i v nepřítomnosti obžalovaného lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout. V případech závažných hlavni líčení v nepřítomnosti obžalovaného konat nelze (§ 202 odst. 2 a 3).

Místo osobního výslechu svědka nebo znalce lze číst protokol o jejich výpovědi pouze za podmínek § 211, který zaručuje, že k tomu může docházet jen z důležitých důvodů.

Ze zásady bezprostřednosti a ústnosti vychází i ustanovení § 221 odst. 3, které ukládá soudu při hlavním líčení probrat a v rozhodnutí se vypořádat s důkazním materiálem z přípravného řízení. Je povinností soudu, má-li rozhodnutí být spravedlivé a přesvědčivé, aby se vypořádal s důkazy, o něž se opírala obžaloba, a s důkazy, o něž se opírala obhajoba, a přesvědčivě zdůvodnil svoje rozhodnutí. Rovněž tak má odůvodnit, proč nepřipustil další důkazy, o jejichž provedení obhajoba nebo obžaloba žádala.

V zájmu uplatnění práva obžalovaného na obhajobu byla ponechána pětidenní lhůta k přípravě k hlavnímu líčení; bylo však umožněno konat hlavní líčení, i když lhůta nebyla dodržena, jestliže se obžalovaný k hlavnímu líčení dostaví a sám o jeho provedení žádá (§ 198 odst. 1). Stejně tak bylo obžalovanému dáno právo žádat za odročení a za lhůtu k přípravě, když soud, aniž obžalovaného na to už při přijímání obžaloby upozornil, dospěje k závěru, že skutek obžalovaného je třeba kvalifikovat přísněji, než jak jej kvalifikovala obžaloba (§ 225 odst. 2).

Osnova v omezeném rozsahu připouští vrátit věc od hlavního líčení prokurátorovi k došetření, dospěje-li soud k jinému právnímu závěru o kvalifikaci skutku než obžaloba a nastane-li na základě tohoto odchylného posuzování potřeba věc došetřit. Toto ustanovení je účelné tam, kde by doplňováni soudem byla zdlouhavé a vedlo by k průtahům je třeba zdůraznit, že odlišný právní názor neznamená vždy nutnost vrátit věc k došetření a že soud není vázán právním názorem uvedeným v obžalobě. Soud je však vázán vždy na skutek uvedený v žalobním návrhu (§ 220 odst. 1).

Vyjde-li najevo u hlavního líčení, že se obžalovaný dopustil nového skutku, který se zažalovaným skutkem těsně souvisí, může soud věc; prokurátorovi vrátit jen tehdy, když prokurátor sám o vrácení požádá proto, že považuje za potřebné projednat věc společně, tedy i stran skutku, který teprve u hlavního líčení vyšel najevo (§ 221 odst. 2).

V ustanovení o hlavním líčení promítá se i posílení postavení poškozeného. Vždy je třeba o konání hlavního líčení vyrozumět poškozeného, a to bez ohledu na to, zda návrh na rozhodnutí o náhradě škody podal sám nebo zda návrh podal prokurátor (§ 206 odst. 2). jestliže nárok byl včas uplatněn, soud rozhodne o náhradě škody zpravidla hned s výrokem o vině. Nelze však přehlížet, že může dojít k situacím, kdy řešení otázky náhrady škody by svým rozsahem značně zatížilo trestní řízení, u něhož zejména otázka rychlého postihu pachatele je jedním ze stěžejních principů. Bylo proto nutno zejména v zájmu žádoucí rychlosti trestního řízení ponechat možnost, aby soud i při odsuzujícím rozsudku odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem (§ 228 až 230). Zamítavé rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody osnova, stejně jako dosavadní trestní řád, nezná.

K HLAVĚ ČTRNÁCTÉ

(§ 232-239)

Osnova ponechává veřejné zasedání jako formu jednání před soudem, která slouží k projednání otázek, jež nemají sice v trestním řízení té zásadní důležitosti, jako je prvostupňové rozhodnutí otázky viny a trestu, jsou však přesto do té míry závažné, že je namístě, aby byly před soudem probíraný za účasti stran, popř. i širší veřejnosti. Okruh případů, v nichž soud rozhoduje ve veřejném zasedání, osnova ve srovnání s trestním řádem z r. 1956 rozšířila zejména v tom směru, že ve veřejném zasedání bude se rozhodovat zpravidla i o odvolání (§ 263 odst. 1). Také ve vykonávacím řízení bude veřejné zasedání častější, a to v újmu posílení výchovné stránky soudního řízení.

Ve srovnání s hlavním líčením vykazuje veřejné zasedání určité odchylky, i když většina ustanovení o průběhu hlavního líčení a o dokazování při něm platí obdobně. Odchylky se týkají provádění důkazů přečtením protokolu o výslechu obviněného, svědka nebo znalce, kde neplatí ustanovení § 211 odst. 1.

Lhůtu k přípravě k veřejnému zasedaní prodlužuje osnova na pět dnů, a to zejména se zřetelem na potřeby odvolacího řízení. Dosahuje se tím jednotné úpravy s hlavním líčením, (§ 233 odst. 2 a § 198 odst. 1).

K HLAVĚ PATNÁCTÉ

(§ 240-244)

Soud rozhoduje v neveřejném zasedání tam, kde zákon nepředpisuje konání hlavního líčení ani konání veřejného zasedání (§ 240). V neveřejném zasedání rozhoduje soud zejména o přijetí obžaloby, činí některá rozhodnutí ve vykonávacím řízení, v řízení o stížnosti, v řízení o stížnosti pro porušení zákona a v některých dalších případech. Tato forma řízení před soudem je určena k projednávání otázek; které svou povahou zpravidla nevyžadují, aby bezprostředně před rozhodnutím soudu byly uváděny důkazy, ani aby věc byla probírána za účasti stran. Prokurátor se musí účastnit neveřejného zasedání jen v případech, kde to zákon výslovně stanoví (např. § 187 odst. 1, § 263 odst. 2), jinak je jeho účast fakultativní. O každém neveřejném zasedání je však třeba prokurátora vyrozumět.

K HLAVĚ ŠESTNÁCTÉ

(§ 245-265)

Úprava odvolacího řízení vychází ze zásady, že těžiště soudního rozhodování má být u soudu prvního stupně. Řízení před odvolacím soudem nemá znamenat projednávání celé záležitosti znovu, tedy konání dalšího hlavního líčení nebo jeho opakování. Úkolem odvolacího soudu v zásadě bude jen přezkoumat správnost a zákonnost rozsudku soudu prvního stupně. Osnova proto prohlubuje kasační prvky v odvolacím řízení.

Důvody, pro které odvolací soud může napadený rozsudek zrušit, jsou uvedeny v § 257 a 258 osnovy. Přezkumná činnost odvolacího soudu se vztahuje i na správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně. Důsledkem zjištěných vad bude zpravidla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Bezprostřední provádění důkazů před odvolacím soudem má však být jen výjimečné (§ 263 odst. 6), a může sloužit pouze k doplnění skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.

Zesílené postavení poškozeného v trestním řízení došlo výrazu i v tom, že se poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody, přiznává právo napadnout rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, pokud jde právě o tento výrok [§ 246 odst. 1 písm. d)]. Zruší-li odvolací soud rozsudek pouze ve výroku o náhradě škody a nerozhodne-li sám hned ve věci, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před příslušným orgánem (§ 265). Není totiž účelné, aby se vedlo řízení podle trestního řádu výlučně jen o otázce náhrady škody v době, kdy otázka viny a trestu byla již pravomocně rozhodnuta.

K HLAVĚ SEDMNÁCTÉ

(§ 266-276)

Stížnost pro porušení zákona jako mimořádný opravný prostředek proti pravomocným rozhodnutím soudu nebo prokurátora má sloužit k nápravě nezákonných rozhodnutí.

Možnost vyvodit z porušení zákona důsledky v neprospěch obviněného je třeba v zájmu právní jistoty omezit ne příliš dlouhými lhůtami. Tříměsíční lhůta stanovená pro podání takového návrhu v dosavadním trestním řádu se však ukázala v praxi jako příliš krátká. Osnova lhůtu proto prodlužuje na šest měsíců, stanoví však, že se bude ve všech případech počítat od právní moci rozhodnutí. Rozsah oprávnění Nejvyššího soudu rozhodnout po zrušení napadeného rozhodnutí přímo ve věci byl vymezen obdobně, jako je tomu v odvolacím řízení. Aby se odstranily určité obtíže vznikající z toho, že Nejvyšší soud veřejné zasedání, v němž se rozhoduje o podané stížnosti pro porušení zákona, někdy nemohl pro neznámý pobyt obviněného ve stanovené tříměsíční lhůtě uskutečnit, bylo do osnovy pojato ustanovení, podle něhož stačí v takovém případ o veřejném zasedání vyrozumět obhájce; popřípadě zmocněnce osoby, která může být rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona dotčena. Nemá-li tato osoba obhájce, popřípadě zmocněnce, bude jí ho třeba k tomuto účelu zřídit (§ 275 odst. 2).

Osnova přiznává i generálnímu prokurátorovi právo přerušit nebo odložit výkon rozhodnutí, které ve své stížnosti pro porušení zákona napadl (§ 275 odst. 4).

Nově také osnova ukládá Nejvyššímu soudu povinnost zkoumat důvodnost vazby, zruší-li ke stížnosti pro porušení zákona rozsudek, na jehož podkladě si odsouzený právě odpykává trest odnětí svobody (§ 275 odst. 3).

K HLAVĚ OSMNÁCTÉ

(§ 277-289)

Obnova řízení umožňuje cestou mimořádného opravného prostředku zjednat nápravu zejména tam, kde trestní stíhání bylo pravomocně ukončeno rozhodnutím, které spočívá na vadném skutkovém podkladě. Předpokladem je, že trestní stíhání skončilo pravomocným rozsudkem nebo pravomocným usnesením o zastavení trestního stíhání, ať už toto usnesení učinil soud nebo prokurátor. Jiné rozhodnutí návrhem na obnovu řízení napadat nelze.

Zásada vyslovená v § 11 odst. 1 písm. f) o nepřípustnosti nového trestního stíhání ve věci pravomocně skončené, dokud rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, neplatí o šetření, jehož je třeba k prověření podaného návrhu na obnovu. Pro takové šetření dává nyní osnova v § 282 zákonný podklad. Zmocňuje předsedu senátu u soudu, který je příslušný k rozhodnutí o návrhu na obnovu, aby potřebné šetření provedl nebo dal je provést jinými orgány, a to popřípadě i orgány bezpečnostními. Při provádění šetření je třeba dbát předpisů trestního řádu o dokazování (§ 282 odst. 1). Zajišťovacích úkonů podle čtvrté hlavy bude však možno v tomto stadiu řízení použít jen ve zvlášť naléhavých případech na podkladě usnesení senátu. Vzít obviněného do vazby před povolením obnovy lze jen zcela výjimečně (§ 282 odst. 2).

Osnova přináší změnu také potud, že důvod obnovy záležející v tom, že v základním řízení prokurátor nebo soudce porušili svoje povinnosti způsobem zakládajícím trestný čin, je vázán na pravomocný rozsudek zjišťující takové porušení povinnosti (§ 278 odst. 4).

Pokud jde o obnovu řízení stran výroku o náhradě škody, lze ji navrhnout jen v případě, že nárok byl přiznán. Povolí-li soud obnovu toliko v tomto výroku, odkáže poškozeného na řízení před příslušným orgánem (§ 284 odst. 3). Ustanovení § 284 odst. 1 tím ovšem není dotčeno.

K HLAVĚ DEVATENÁCTÉ

(§ 290-314)

V této hlavě se stanoví odchylky pro řízení proti mladistvým, proti uprchlým a pro řícení stanné.

Odchylná úprava řízení proti mladistvým má svůj důvod ve zvláštní péči státu o mladistvé a o jejich nápravu. Osnova proto ustanovuje, že v řízení proti mladistvým je třeba dbát toho, aby jak vyšetřování, tak i rozhodování bylo svěřeno osobám, jejichž životní zkušenosti a znalosti otázek souvisících s výchovou mládeže zaručují splnění výchovného účelu trestního řízení.

Orgány činné v trestním řízení postupují v nejtěsnější spolupráci se zařízeními, jimž je svěřena péče o mládež. Těmto orgánům jsou v řízení proti mladistvým poskytnuta práva zaručující jim žádoucí vliv na vedení, trestního řízení a jeho výsledek.

V řízení proti mladistvému je nutno co nejdůkladněji zjistit stupeň rozumového a mravního vývoje mladistvého, jeho povahu, poměry i prostředí, v němž žil a byl vychováván, jeho chování před spácháním trestného činu a po něm a jiné okolnosti důležité pro volbu prostředků vhodných lotu jeho nápravu (§ 292).

Pokud jde o vznesení obvinění proti mladistvému, vyžaduje osnova na rozdíl od všeobecné úpravy předchozí souhlas prokurátoru, aby tak bylo zaručeno, že k tomuto kroku dojde jeli v případech skutečně odůvodněných. Rovněž tak vzít do vazby mladistvého jen tehdy, nelze-li účelu vazby dosáhnout jinak (§ 291 odst. 1, § 293).

Pokud jde o řízení proti uprchlému a o řízení stanné, přebírá osnova v podstatě dosavadní úpravu.

K HLAVĚ DVACÁTÉ

(§ 315-362)

Prohlubující se socialistický demokratismus a rozšiřování účasti pracujících na výkonu všech státních funkcí, a tedy i na výkonu soudnictví, vyžaduje zapojení společenských organizací i do výkonu soudního rozhodnutí a úzkou spolupráci soudů s nimi i na tomto poli. Půjde zejména o výkon některých trestů, např. trestu nápravného opatření, o podmíněný trest odnětí svobody a vůbec o spolupráci při převýchově odsouzených osob. Úloha společenských organizací rve výrazně projeví zejména tam, kde k uložení podmíněného trestu odnětí svobody nebo k uložení trestu nápravného opatření došlo na základě záruky společenské organizace, jakož i tam, kde na základě této záruky došlo k podmíněnému propuštění z trestu odnětí svobody. V jednotlivých ustanoveních vykonávacího řízení osnova tyto nové zásady konkrétně promítá.

V úpravě vykonávacího řízení bylo setrváno na zásadě, že výkon rozhodnutí přísluší tomu orgánu, který rozhodnutí učinil. Počet výjimek z této zásady byl osnovou ve srovnání s dosavadním trestními řádem podstatně zmenšen. Soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, obstarává ovšem výkon trestu, i když jej uložil soud vyššího stupně (§ 315).

V ustanovení, jímž se podrobnější úprava výkonu trestu odnětí svobody ponechává prováděcím předpisům ministra vnitra, bylo výslovně uloženo zvlášť upravit výkon trestu odnětí svobody u pachatelů závažných trestných činů a u zvlášť nebezpečných recidivistů (§ 320 odst. 2). Má-li výkon trestů odnětí svobody u těchto osob splnit svůj účel, musí se totiž řídit zčásti odchylnými hledisky. Bude proto namístě zřídit pro tyto osoby ústavy se zvláštním režimem.

Rozhodování o přerušení výkonu trestu odnětí svobody odměnou za dobrý pracovnu výkon a vzorná chování a rozhodování o přerušení pro naléhavé rodinné důvody přenáší osnova na náčelníka nápravného zařízení, v němž se trest odnětí svobody vykonává. Nová úprava umožní využívat přerušeni trestu, které je odměnou za dobrý pracovní výkon a vzorné chování, k výchovnému působení na odsouzeného, a to ještě důsledněji než dosud. Rozhodování se pak svěřuje orgánu, který má přímé poznatky o převýchově odsouzeného a může nejlépe posoudit, zda je možno k přerušení výkonu trestu přistoupit. Je také zaručeno, že tohoto přerušení bude právě k účelům další převýchovy odsouzeného použito.

Rozhodování o přerušení trestu odnětí svobody z důvodů nemoci a těhotenství se ponechává soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Instituce záruky společenské organizace za nápravu pachatele se promítá, jak už bylo řečeno, ve značné míře právě do řízení vykonávacího. Soud totiž většinou na prohlášení společenské organizace, že je ochotna převzít záruku za nápravu obviněného, vezme zřetel právě tím způsobem, že po, projednání věci před kolektivem, který se za obviněného zaručil, uloží tahový druh trestu, který není spojen s odnětím svobody a při němž se výchovné působení kolektivu může uplatnit. K případům, kdy se soud omezil na vyslovení viny a upustil od potrestání, přihlíží osnova v § 359. Nejčastěji bude při přijetí záruky společenské organizace uložen podmíněný trest odnětí svobody nebo trest nápravného opatření. Osnova proto právě u těchto trestů upravuje postup soudu při výkonu rozsedíte, došlo-li k uložení trestu tohoto druhu v důsledku přijetí záruky společenské organizace. Jde o to, aby soud ze sledového materiálu poskytl organizaci všechny potřebně informace a aby si vyžádal její spolupůsobení při sledování dalšího života odsouzeného. Jde dále o to, aby se společenskou organizací spolupracoval, ukáže-li se nutnost dalšího rozhodování, ať už jde o rozhodnutí, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební lhůtě osvědčil, či o rozhodnutí, zda chování osoby odsouzené k nápravnému opatření dává podklad k dodatečné přeměně tohoto trestu v trest odnětí svobody (§ 329, 330 a 337).

Obdobným způsobem upravuje osnova vztahy mezi soudem a společenskou organizací i v případech, kdy na žádost společenské organizace a s přihlédnutím k jejímu prohlášení, že je ochotna převzít záruku za další chování odsouzeného, došlo k podmíněnému propuštění odsouzeného z trestu odnětí svobody (§ 331 a 332).

Odvolání záruky společenskou organizací může vést k tomu, že bude nařízen výkon podmíněně odloženého trestu nebo výkon zbytku neodpykaného trestu, popřípadě k tomu, že trest nápravného opatření nebo jeho zbytek bude přeměněn v trest odnětí svobody. U podmíněně odsouzeného a u podmíněně propuštěného vyvolá odvolání záruky vždy nové rozhodnutí soudu. Přitom se však soudu ponechává, aby po zvážení důvodů, jež k odvolání záruky vedly, sám posoudil, zda předpoklady podmíněného odsouzení, popřípadě podmíněného propuštění skutečně odpadly či zda trvají i po odvolání záruky.

U podmíněného propuštění nepředpisuje dosavadní trestní řád, aby na konci zkušební doby bylo vydáno rozhodnutí o tom, že se osoba podmíněně propuštěná osvědčila. To vedlo k určité nejistotě, zvlášť když výkon zbytku trestu bylo možno nařídit ještě dodatečně, a oslabovalo to také výchovný účinek celé instituce. Osnova zavádí proto povinné rozhodování o osvědčení nejen u osob podmíněně odsouzených, ale také u podmíněně propuštěných. Toto rozhodování se přitom přenáší z krajských soudů na soudy okresní (§ 333). Je to v souhlase s posílením postavení okresního soudu jako základního článku soudnictví. Vzhledem k tomu, že se o podmíněném propuštění rozhoduje ve veřejném zasedání a ze toto zasedání se z výchovných důvodů provádí přímo v nápravném zařízení, setrvalo se na tom, aby o podmíněném propuštění rozhodoval soud, v jehož obvodě se vykonává trest. Soudu, který podmíněné propuštění vyslovil, bylo ponecháno také rozhodovaní o osvědčení podmíněně propuštěného; tím se tomuto soudu uchovává možnost hodnotit dosažené výsledky a tím i správnost svého vlastního rozhodování na tomto úseku.

Při výkonu nápravného opatření bylo výslovně pamatováno na případy, kdy tento druh trestu byl uložen členu JZD nebo členu výrobního družstva (§ 336 odst. 2, § 337 odst. 2).

Při úpravě rozhodnutí o započtení vazby a trestu byla pochybnost dosud se vyskytující, totiž ke kterému datu je třeba započtení provést, vyřešena tak, že se započtení provede ke dni nařízení výkonu trestu (§ 334 odst. 1).

Pokud jde o výkon ochranných opatření, byla v podstatě převzata dosavadní ustanovení s tím doplněním, že u ochranného léčení a ochranné výchovy bylo výslovně uvedeno, že ta rozhodnutí, jež jsou přikázána soudu, v jehož obvodu se zmíněná ochranná opatření vykonávají, činí okresní soud.

Je třeba poznamenat, že pokud osnova řadu úkonů ve vykonávacím řízení přikazuje předsedovi senátu, bude prováděcím předpisem umožněno přenést je na soudní tajemníky (§ 391).

K HLAVĚ DVACÁTÉ PRVNÍ

(§ 363-365)

Oprávnění navrhnout a odsouzeného zahlazení odsouzení bylo poskytnuto v souhlase se všeobecnými zásadami o účasti společenských organizací v trestním řízení také společenské organizaci (§ 363). Výjimkou ze zásady, že soud vyslovuje zahlazení jen na podkladě žádosti nebo návrhu, předpisuje osnova rozhodnout i bez žádosti nebo návrhu o zahlazení odsouzení u mladistvého. Kdy je nutno k tomuto rozhodování přikročit, stanoví osnova trestního zákona v § 83 odst. 2 a v § 87. Povaha věci vyžaduje, aby pro tyto případy byla zvlášť upravena i příslušnost soudu (§ 365 odst. 3).

K HLAVĚ DVACÁTÉ DRUHÉ

(§ 366-370)

Při úpravě řízení o žádostech o milost bylo v osnově zvýrazněno, že udělování milosti je ústavním právem presidenta republiky. Proto bylo oprávnění generálního prokurátora a ministra spravedlnosti zamítat žádosti o milost vymezeno tak, že se bude týkat jen případu, k nimž president republiky generálního prokurátora nebo ministra spravedlnosti zmocnil.

Nově bylo do ustanovení této hlavy zařazeno ustanovení ukládající soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, aby ve spolupráci se společenskými organizacemi sledoval dodržování podmínek a převýchovu osoby podmíněn omilostněné. Tím se ovšem nepřenáší na soud rozhodování o tom, že se pro nedodrženi podmínek, pod nimiž byla milost udělena, přikročí k výkonu trestu anebo jeho zbytku.

K HLAVĚ DVACÁTÉ TŘETÍ

(§ 371-374)

Osnova tu v podstatě přebírá dosavadní ustanovení, jež zajišťují odškodnění za neoprávněně nařízenou vazbu a vykonané tresty.

K HLAVĚ DVACÁTÉ ČTVRTÉ

(§ 375-383)

Postup při vyžádání obviněného z ciziny, při vydání pachatele trestného činu do ciziny, při vyřizování dožádání cizozemských soudů a úřadů, jakož i při žádostech o právní pomoc, s nimiž se zdejší orgány obracejí na cizozemské soudy a úřady, upravují předpisy trestního řádu jen rámcově. S řadou států máme v tomto směru mezinárodni smlouvy a také ministerstvo spravedlnosti upravuje vzhledem k povaze věci tento styk zvláštními předpisy.

Při úpravě vydání do ciziny bylo už použitou terminologií naznačeno, že proti osobě, o jejíž vydání jde, nemusí být zahájeno našimi orgány stíhání podle § 165 osnovy. Vazba, o které se v souvislosti s vydáním do ciziny hovoří (§ 381), je vazbou zvláštního druhu. K jejímu nařízení není tudy třeba vazebních důvodů podle § 67 osnovy.

K USTANOVENÍM PŘECHODNÝM A ZÁVĚREČNÝM

(§ 384-392)

Ode dne, kdy nabude, nový trestní řád účinnosti, bude se trestní řízení řídit takřka výlučně jeho předpisy. Stanovit výjimku pro některé úseky řízení nebylo uznáno potřebným, a to ani pokud jde o řízení o opravných prostředcích proti takovým rozhodnutím, která byla učiněna podle dosavadního trestního řádu. Jen pokud jde o lhůtu, v níž je nutno při podání stížnosti pro porušení zákona navrhnout změnu napadeného rozhodnutí v neprospěch obviněného, bylo ustanovením § 386 osnovy zabezpečeno, že pře rozhodnutí, jež nabyla právní moci za účinnosti dosavadního trestního řádu, bude platit i nadále kratší lhůta stanovená v § 296 odst. 3 dosavadního trestního řádu. Jinak by se totiž otevřela možnost měnit popřípadě i taková rozhodnutí, jež v den, kdy nový zákon nabyl účinnosti, byla už nezměnitelná, což není žádoucí.

FINANČNÍ DŮSLEDKY OSNOVY

Provedením osnovy nevzniknou žádné nové výdaje.

V Praze dne 20. října 1961

Předseda vlády:	Ministr spravedlnosti:
v z. dr. Dolanský v. r.	dr. Neuman v. r.