Důvodová zpráva

Všeobecná část

Nový způsob odškodňování pracovních úrazu a nemocí z povolání a uplatňování náhrad nákladů léčebné péče, dávek nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení byl zaveden s účinností od 1. ledna 1957 zákonem č. 58/1956 Sb. Zákon měl přispívat k tomu, aby podniky v zájmu společnosti a tedy i v zájmu pracujících důsledně plnily všechny úkoly na úseku bezpečnosti a hygieny práce. Účelem tohoto zákona bylo též zaručit, aby pracujícím, kteří utrpěli pracovní úraz nebo kteří byli postiženi nemocí z povolání, byla tato újma uhrazena. Tento zákon měl být přínosem pro vytváření předpokladů účinné úrazové prevence.

Při jeho uplatňování v praxi docházelo k některým nedostatkům, které vyžadují odstranění, má-li odškodňování pracovních úrazů plnit svůj účel na poli úrazové prevence. Také je nutné, aby úprava odškodňování pracovních úrazů odpovídala hlavním zásadám nového zákona o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci č. 65/1961 Sb., jimiž jsou zásada nedílné jednoty zabezpečování úkolů výroby a bezpečnosti při práci, zásada osobní odpovědnosti všech orgánů, které řídí, organizují a kontrolují práci za vytváření podmínek bezpečné a zdravotně nezávadné práce a zásada nejširší bezprostřední účasti pracujících na zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Zákon o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci přináší dále nov j-pohled na povinnosti a odpovědnosti všech orgánů a pracovníků, kuří plánuji; organizují, řídí a kontrolují práci. Vyzvedá výslovně plnou a nedílnou osobní odpovědnost vedoucích na všech stupních řízení proto, že především tito pracovníci mohou v rozsahu své působnosti a pravomoci plně zabezpečovat nedílnou jednotu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci splněním výrobních a ostatních pracovních úkolů. Nedílnou součástí účasti pracujících na zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je však také skutečnost, že všichni pracující v souladu s požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci musí být zavázáni plnit své povinnosti na tomto úseku. To se musí nepochybně projevit při úpravě odškodňování pracovních úrazů.

Při průzkumu, jak se dosavadní úprava osvědčuje, bylo zjištěno, že v těch závodech, ve kterých je zákon č. 58/1956 Sb. řádně a svědomitě prováděn, tj. kde jsou zjišťovány příčiny úrazů a kde se na základě rozboru úrazovosti provádí soustavná výchova zaměstnanců k bezpečné práci, počet pracovních úrazů skutečně klesá. V závodech, kde nejsou úrazy řádně odškodňovány, nejsou zpravidla ani řádně, zjišťovány příčiny a okolností, za kterých k úrazům dochází, ani nejsou prováděna důsledně preventivní opatření.

Při provádění zákona č. 58/1956 Sb. byly zjištěny tyto hlavní nedostatky:

1. V mnoha závodech není prováděn rozbor příčin úrazů nebo nemocí z povolání. Nejsou prováděna ani opatření k nápravě. Příčiny úrazů jsou zjišťovány opožděně a teprve tehdy, když pracovníci žádají o odškodnění. Podniky pokládají mnohdy odškodňování za břemeno, které je pro u neúnosné, nezkoumají skutečné a pravé příčiny úrazů, nýbrž hledají cesty, jak by se zbavily odpovědnosti. Neprovádějí ani opatření, která mají vést ke zlepšení pracovních podmínek. Dole bylo zajištěno, že někteří vedoucí pracovníci na závodech neplní svou druhou a stejně důležitou povinnost rozhodnout o otázce odškodnění.

2. Další nedostatek v praxi odškodňování pracovních úrazů spočívá v tom, že nejsou správně rozlišovány úrazy, které jsou důsledkem rizika výkonu zaměstnání a které pracovníci nemohou předvídat, od úrazu, které si přivodí sami porušováním předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, ač byli s nimi řádně seznámeni, tedy z lehkomyslnosti. V mnohých případech bylo zjištěno, že byly na závodech zamítnuty zcela neprávem nároky pracovníka na odškodněni za úrazy, jež jsou typickým důsledkem rizika výkonem zaměstnání a kdy si pracovník hrozící nebezpečí vůbec nemohl uvědomit.

Důsledky úrazů a nemocí z povolání, které vyplývají z rizika určité práce a pracovních podmínek na pracovišti; nemohou být přenášeny na pracující (např. úrazy, jejichž příčinou je nepředvídaný tlak horniny nebo zeminy, vnitřní vady stroje, nedostatek místa v prostorách, které podnik nemůže rozšířit). Proto také nesmí být pracovníkovi odepřena náhrada škody vzniklé z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání tehdy, jestliže škodu utrpěl nikoliv se zaviněním vedení podniku, ale škoda důsledkem rizika spojeného s výkonem zaměstnání.

Na druhé straně nelze však ukládat podniku odpovědnost za všechny pracovní úrazy a nemoci z povolání bez ohledu na to, jak pracovník jednal, zejména bez ohledu na to, že pracovník porušil bezpečnostní předpisy nebo konkrétní příkazy, zákazy a jiné pokyny k zajištění ochrany zdraví a bezpečnosti při práci, s nimiž byl řádně seznámen a jejichž dodržování bylo vyžadováno a kontrolováno.

Vždyť často vznikají úrazy proto, že zaměstnanec nepoužívá předepsaných ochranných pomůcek (např. čepic, šátku, přilby, brýlí, rukavic), že používá nebezpečných postupů nebo způsobů práce, překračuje předpisy o dovolené rychlosti apod. jde-li o povinnosti, s nimiž byl pracovník seznámen a které lehkomyslně porušil, ač jejich dodržování bylo na něm vyžadováno a kontrolováno, nebylo by správné, aby měl nárok na náhradu škody. Tím je možno výchovně působit na pracovníka.

Zjištěné nedostatky při provádění zákona mají příčinu i v zákoně samém. Dosavadní znění zákona nebylo pro vedoucí pracovníky jasným a srozumitelným návodem, v kterých případech se může podnik zprostit odpovědnosti zcela nebo zčásti a v kterých případech za úraz plně odpovídá. V zákoně nebylo např. jasně vyjádřeno, že podnik musí odškodnit všechny úrazy, které jsou důsledkem rizika výkonu zaměstnáni. Z těchto důvodů jsou v návrhu tzv. "zprošťovací důvody" přehodnoceny.

3. V případech, kdy pracovník pracuje mimo území svého závodu, např. na montáži v jiném závodě, nebylo ze zákona jasné, který podnik za škodu pracovním úrazem vzniklou odpovídá; zda odpovídá podnik, u něhož je v řádném pracovním poměru, nebo podnik, na jehož území probíhal pracovní proces. Tato nejasnost zákona vedla k nejistotě pro pracovníka, protože jeden podnik se vymlouval na podnik druhý. Protože každý podnik musí odpovídat za své pracovníky, o jejichž pracovní podmínky se má starat a k bezpečné práci je má vychovávat, je plně odůvodněné; aby i za škodu, která jim z pracovního úrazu vznikla, odpovídal mateřský podnik. Obavy, že by takovým řešením byla oslabena výchovná funkce zákona, nejsou na místě. Naopak bylo zjištěno, že u pracovníků, kteří pracují mimo území svého závodu, vznikají pracovní úrazy nejčastěji z viny mateřského závodu (např. nedostatečným vybavením pomůckami, nástroji, nedostatečnou instruktáží).

4. V praxi nevznikaly však potíže jen v otázkách vzniku nároku na náhradu škody, nýbrž také v otázkách rozsahu náhrady škody. Zákon č. 18/1956 Sb. odpoutal sice vznik nároku za náhradu škody od úpravy obsažené v občanském zákoníku, avšak pokud jde o rozsah náhrady škody; ponechal v platnosti ustanovení občanského zákonka (§ 355 a 356). Zákon ani prováděcí předpisy neurčovaly, jak má být škoda stanovena. Zvláštními předpisy byla stanovena pouze výše bolestného. Vodítkem byla jen mzda pracovníka, kterou pobíral v době, kdy se úraz stal nebo kdy byla zjištěna nemoc z povolání. Zákon tím, že převzal pro rozsah náhrady škody zásady občanského zákoníka, neumožnil, aby výše odškodnění byla v odůvodněných případech omezena. Tento nedostatek zákona se výrazně projevil zejména při náhradě budoucně ucházejícího výdělku v porovnání s dávka ze sociálního zabezpečení vznikaly zejména u těžkých úrazů nesrovnalosti (např. přechodně dosahovaly značně vysoký výdělek před úrazem byl základem pro výpočet měsíčního důchodu vypláceného poškozenému až do jeho smrti). Z těchto důvodů bylo nutné uvážit, jak rozsah náhrady škody omezit, aby byla poškozeným pracovníkům i jejich rodinám zaručena přiměřená životní úroveň. Jelikož dávky důchodového zabezpečení poskytované při pracovním úraze zajišťují ve své nejvyšší výměře dostatečně životní úroveň poškozeného a jeho rodiny, vychází návrh při stanovení rozsahu náhrady škody z předpisů sociálního zabezpečení. Nová úprava odstraní vypláceni nepřiměřeně vysokých peněžních důchodů, které podnik neúměrně zatěžovaly.

5. Na základě dosavadních zkušeností je nutno provést i změnu těch ustanovení, která upravuji odpovědnost podniků za náhradu nákladu léčebné péče a dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení vůči státu. Hospodářští pracovníci na závodech i funkcionáři odborové organizace právem kritizovali ustanovení § 13 zákona č. 58/1956 Sb. Toto ustanovení totiž připouštělo i výklad, že příslušný orgán má nárok na náhradu nákladů léčebné péče, dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení také tehdy, jestliže ze strany podniku bezpečnostní předpisy nebyly vůbec porušeny. Takové používání zákona, jak bylo zjištěno, nemohlo plnit výchovné poslání. Povinnost hradit příslušnému orgánu uvedené náklady musí být pobídkou k dodržování předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci celým kolektivem pracovníků podniku a musí vést k péči o lepší úrazovou zábranu, zdravé pracovní prostředí a tím také ke .snižování úrazovosti a nemocnosti z povolání. Odpovědnost podniku vůči zraněnému pracovníkovi; musí být široká, protože nelze na něho přenášet riziko, které je s výkonem práce spojeno (v tom se projevuje velká péče socialistické společnosti vůči pracujícím lidem); naproti tomu musí být odpovědnost podniku vůči příslušnému orgánu za náhradu nákladů léčebné péče, dávek nemocenského pojištění vyloučena a u dávek důchodového zabezpečení omezena v těch případech, kdy ze strany pracovního kolektivu bylo učiněno vše, co vyžaduje bezpečná a zdravá práce, když tedy byly dodrženy všechny bezpečnostní předpisy.

Navržená úprava vychází z uvedených zkušeností; aniž mění správnou zásadu o odpovědnosti podniků za škodu vzniklou pracovníkům z pracovních úrazů a nemocí z povolání, na níž byl vybudován zákon č. 58/1956 Sb.

Finanční dosah návrhu

Návrh zpřísňuje odpovědnost podniků podle prvého oddílu (odpovědnost vůči zaměstnancům) tím, že vypouští zprošťovací důvody podle § 2 odst. 1 písm. a) č. 1 a 3 zákona č. 58/1956 Sb. Jak bylo zjištěno, je počet pracovních úrazů toho druhu nepatrný. Dále návrh zpřísňuje odpovědnost podniků podle prvého oddílu pokud jde o škody vzniklé pracovníkům nemocemi z povolání.

Naproti tomu návrh omezuje rozsah náhrady škody proti dosavadnímu stavu.

Návrh celkově snižuje náklady podniků, pokud jde o částky vyplácené pracovníkům, a to i se zřetelem na to, že vyhláška č. 208/1958 Ú. l., o posuzování odůvodněnosti a přiměřenosti bolestného, podstatně proti dosavadní praxi snížila rozsah nároků, které mohou pracovníci požadovat. Zvýšení invalidních důchodů, a v důsledku toho též důchodů pozůstalých, z titulu odpovědnosti podniku za škodu, neznamená rovněž zvýšení nákladů pro státní rozpočet, neboť částku, o kterou byly tyto důchody zvýšeny, bude podnik vždy hradit.

Z provádění navrhovaného zákona nevzejdou pro státní rozpočet žádné nové náklady.

K jednotlivým ustanovením

K § 1

Podle zákona č. 58/1956 Sb. odpovídal za škodu provozovatel, tj. ten podnik, družstvo nebo jiná organizace, v jehož provozu ke škodě došlo. Poněvadž toto ustanovení, jak bylo již vysvětleno v obecné části důvodové zprávy, působilo v praxi obtíže, zavádí návrh místo zásady odpovědnosti provozovatele zásadu odpovědnosti podniku, u něhož je pracovník v pracovním poměru.

Podmínkou odpovědnosti podniku vůči pracovníkovi je vždy okolnost, že pracovník utrpěl úraz při výkonu zaměstnání nebo v přízná souvislosti s výkonem zaměstnání. Jen takový úraz je podle návrhu úrazem pracovním. Tento pojem se nekryje s pojmem pracovního úrazu, jaký má na mysli zákon č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení, kde se pod pojmem pracovního úrazu zahrnuje i úraz na cestě do zaměstnání a zpět. V tomto směru nepřináší návrh žádnou změnu. Výkonem zaměstnáni rozumí se výkon práce, který svým druhem a zaměřením spadá do činnosti podniku (plnění pracovních úkolů, pomoc spolupracovníkovi apod.). Výkonem zaměstnání je i služební cesta. Jestliže pracovník utrpí úraz při činnosti, která je zřejmým vybočením z činnosti podniku, neodpovídá podnik pracovníkovi za škodu vzniklou při takové činnosti.

Pracovním úrazem podle návrhu je však i úraz, který se sice nepřihodil pracovníkovi přímo při výkonu zaměstnání, avšak stal se mu v přímé souvislosti s ním. Jde např. o úraz, který se přihodil pracovníkovi při cestě od brány závodu na pracoviště, při cestě na oběd, při umývání v umývárně, při oblékání v šatů apod. V přímé souvislosti s výkonem zaměstnání je např. i stranická nebo odborářská činnost, kterou pracovník plní politické a hospodářské úkoly na závodě ve prospěch podniku. Pracovním úrazem podle navrhovaného zákona je tak úraz, který se pracovníkovi přihodí např. při cvičení v lidové milici.

K úrazu pracovníka muže dojít i v jiném podniku než v podniku mateřském, například při pracích montážních, průzkumových, při brigádách, které organizují patronátní závody. Jestliže úraz zavinil jiný podnik než mateřský, musí mít podnik, který škodu svému pracovníkovi uhradil, možnost žádat náhradu na tomto druhém podniku (srov. § 25). Totéž platí ovšem i o škodě vzniklé z nemoci povolání.

Za škodu, která vznikla nemocí z povolání, bude ve většině případů odpovídat pracovníkovi podnik, u něhož je pracovník v pracovním poměru. To platí i v případě, kdy pracovník byl postižen nemocí z povolaní v důsledku práce, kterou vykonával v jiném podniku na příkaz mateřského podniku.

Myšlenka vyjádřena ve čtvrtém odstavci tohoto ustanovení má čelit nesprávnému chápání a provádění zákona. Má připomenout, že nelze odmítat odškodnění ani v těch případech, kdy úraz vznikl z události, kterou nebylo možno odvrátit (například úrazy, jejichž příčinou je nepředvídaný posun horniny nebo zeminy, vnitřní vady stroje, nedostatek místa v prostorách, který nemůže závod odstranit). Dále zná ustanovení tohoto odstavce upozornit na to, že nelze odmítat odškodnění v těch případech, kdy jde u pracovníka jen o znalou neopatrnost a kdy mu nelze vytýkat lehkomyslnost. Při malé nepozornosti, která se může každému při práci stát a kdy úraz je vlastně důsledkem rizika výkonu zaměstnání (například pracovníkovi se při práci na pile smekla ruka), podnik za úraz plně odpovídá a je proto povinen úraz odškodnit v rozsahu podle navrhovaného zákona.

K §§ 2 až 4

V návrhu jsou provedeny tyto změny ve zprošťovacích důvodech:

1. Dosud se mohl podnik zprostit odpovědnosti zcela nebo zčásti jen tehdy; prokázal-li, že pracovník porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práči nebo zanedbal důležitou povinnost svého povolání. Musel tedy podnik odškodnit i takový úraz, který si pracovník způsobil tím, že nedbal příkazů, zákazů nebo jiných pokynu, které mu v zájmu bezpečené práce dal nadřízený v případech, na něž nebylo pamatováno v bezpečnostních předpisech. Tento nedostatek návrh odstraňuje tím, že zavádí nový zprošťovací důvod v § 2 a 3, který je v plném souladu se zvýšenou odpovědností za dodržování zásad bezpečné práce, již nový zákon o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci ukládá všem pracovníkům podniku.

Porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, jakož i konkrétních příkazů, zákazů a jiných pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je závažným pochybením ze strany pracovníka. Proto se může podnik zprostit odpovědnosti nejen zčásti, ale i zcela, prokáže-li, že škoda pochází výhradně z takového porušení. Porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci musí být lehkomyslné. Předpokladem této lehkomyslnosti je skutečnost, že pracovník byl se svými povinnostmi řádně seznámen a že jejich dodržování bylo vyžadováno a kontrolováno, takže jde z jeho strany o zaviněné jednání. Jestliže tedy např. provedení výzkumu, zlepšovacího námětu, vynálezu apod., vyžaduje odchýlit se někdy od dosud platných předpisů o bezpečnosti a ochran zdraví při prácí a podnik s takovým postupem souhlasí, nemůže se v případě pracovního úrazu zprostit odpovědnosti z důvodu, že pracovník nepostupoval v souladu s těmito předpisy.

Je-li zaviněné lehkomyslné porušení těchto předpisů jedinou příčinou škody, zprostí se podnik odpovědnosti zcela. Je-li takové porušení ze strany pracovníka jednou z několika příčin škody; zprostí se podnik odpovědnosti pouze zčásti, tj. musí na hradit část škody, kdežto druhou část nese pracovník sám. Část, kterou hradí podnik, se určí tak; že se od celé škody odečte díl, který odpovídá míře pracovníkova zavinění. Čím je zavinění pracovníka vyšší, tím menší část škody hradí podnik. Druhou příčinou škody nemusí být vždy porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci ze strany podniku. Je-li jednou z příčin škody porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci z strany podniku, je toto porušení ze strany podniku závažnější než porušení takových předpisů ze strany pracovníka. Proto návrh stanoví v § 2 odst. 2, že podnik musí nahradit pracovníkovi převážnou část škody, kdežto pracovník nese sám jen menší část škody, jestliže porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci také podnik.

2. Návrh nepřejímá dosavadní ustanovení o důležité povinnosti povolání. Toto ustanovení byla; jak se zjistilo, zdrojem četných nedorozumění. Dokonce se za porušení důležité povinnosti povoláni považovala i menší neopatrnost. Takové pojetí bylo v rozporu s posláním zákona a narušovalo jeho výchovné působení. Z tohoto důvodu návrh od uvedeného zprošťovacího důvodu upouští.

3. Podle zákona č. 58/1956 Sb. se provozovatel zprostil odpovědnosti, prokázal-li, že škoda byla způsobena výhradně neodvratitelnou událostí, která neměla původ v provozu Nebo neodvratitelným jednáním osoby třetí. Taky tyto zprošťovací důvody byly, jala bylo zjištěno, zdrojem nesprávného chcípání zákona a bylo jich používáno zpravidla tehdy, jestliže podnik chtěl žádost zraněného pracovníka zamítnout. Šlo celkem o malý počet případů. Proto se také tyto zprošťovací důvody do návrhu nepřejímají.

4. Návrh zavádí stejný rozsah odpovědnosti u pracovních úrazů i nemocí z povolání. Podle zákona č. 58/1956 Sb. byla odpovědnost podniku na škodu vzniklou nemocí z povolání mírnější než odpovědnost za škodu vzniklou z pracovního úrazu tento rozdíl není odůvodněný. Není správné, aby pracovník nesl sám škodu, která mu nemocí z povolání vznikla, jestliže neporušoval předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci ani konkrétní příkazy, zákazy a jiné pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Nemoc z povolání je v takovém případě důsledkem rizika výkonu zaměstnání, které nelze přenášet na pracovníka.

K § 5

Rozsah náhrady škody poskytovaný po dobu pracovní neschopnosti je převzat z dosavadní úpravy podle zákona č. 58/1956 Sb.

Poškozený nemá zpravidla nárok na náhradu celé škody, která mu vznikla úrazem nebo nemocí z povolaní. Nemá nárok na náhradu té části škody, která mu byla uhrazena podle předpisů o nemocenském pojištění. Jen když mu výjimečně nebylo poskytnuto bezplatné léčení, má nárok vůči zaměstnavateli na náhradu nákladů léčení. Má tedy poškozený; pokud jde o náhradu škody podle tohoto návrhu, pouze doplňující nárok.

Poškozený má ovšem doplňující nárok na náhradu škody jen tehdy, jestliže se podnik nezprostí zcela nebo zčásti odpovědnosti. Jestliže podnik prokáže skutečnosti uvedené v § 2 návrhu, nenahrazuje se pracovníkovi celá část škody, která mu podle příslušných předpisů nebyla upražena, nýbrž jen její část. Pokud se v § 2 hovoří o časti škody, rozumí se tím ta část škody, která se vypočte z celkového rozsahu doplňujícího nároku. Nejdříve je nutno určit tu část škody, na jejíž náhradu má poškozený doplňující nárok, a teprve z této části se určí část, kterou nesa pracovník sám, a část, kterou je povinen nahradit podnik. Tato zásada platí i pro stanovení rozsahu náhrady škody podle §§ 5 až 12.

K § 6

Zvláštní předpisy, zejména předpisy o péči o osoby se změněnou pracovní schopností (např. vyhláška č. 20/1960 Sb.), ukládají podnikům úkoly, které mají usnadnit návrat těchto osob do pracovního procesu. Návrh zdůrazňuje proto pouze povinnost podniku zařadit pracovníky poškozená pracovním úrazem nebo nemocí z povolaní po skončení jejich pracovní neschopnosti především na jejich původní místo, a brání-li tomu vážné důvody, umožňuje jejich zařazeni na jiné přiměřené místo, na kterém poškozený nebude zkrácen ve svém výdělku. Chce-li podnik tento úkol plnit, musí pracovníka zařadit alespoň na takové místo, kde jeho výdělek; s připočtením případného částečného invalidního důchodu, odpovídá výdělku, který poškozený měl před ublížením na zdraví; jestliže výdělek po pracovním úrazu spolu s případným částečným invalidním důchodem při pracovním úrazu činí více než 12000 Kčs, nesmí pokles výdělku činit více než 50 Kčs.

Jelikož v některých případech, zejména u malých, podniků; může umisťování těchto osob působit vážné potíže, stanoví se, že v takovém případě je podnik povinen, ve spolupráci s okresním národe ním výborem, opatřit poškozenému umístění v jiném podniku. K splnění tohoto úkolu nestačí, aby podnik pouze nabídl poškozenému místa v jiných podnicích a nestaral se, zda poškozený byl na tato místa skutečně přijat. Úkol lze považovat za splněný, až poškozený bude v jiném podniku přijat do práce.

K § 7

Toto ustanovení se vztahuje na ty poškozené, u nichž již skončila pracovní neschopnost. Půjde zde tedy nejenom o osoby, které následkem pracovního úkazu nebo nemoci z povolání pobírají částečný invalidní důchod, ale i osoby, které nepobírají žádný důchod.

Nová úprava znamená, že podnik, který nebude plnit povinnosti uložené mu v § 6, bude nucen poškozenému poskytovat v rozsahu ve kterém za ublížení na zdraví odpovídá, náhradu ušlého výdělku, a to až do doby, dokud svým povinnostem nedostojí. Navrhovaná úprava přispěje ve svých důsledcích podstatně k zařazování osob se změněnou pracovní schopností do pracovního procesu.

Při posuzování, zda dochází k poklesu původního výdělku, bude nutné vycházet z příčinné souvislosti, tj. zda nižší pracovní výkon je ovlivněn zdravotním stavem poškozeného v souvislosti s úrazem nebo nemocí z povolání. Pokles výdělku v důsledku ztráty prémií při neplnění plánu podnikem nebo přeřazení zaměstnance z důvodu reorganizace apod. nelze považovat za pokles výdělku, který souvisí s utrpěným úrazem nebo nemocí z povolání.

Odstavec 2 zajišťuje, aby i při poskytování náhrady ušlého výdělku platila zásada, že částka odpovídající nejvyšší výměře invalidního důchodu dostatečnou náhradou škody za ublížení na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.

Odstavec 3 umožňuje nepřihlížet k poklesu výdělku zcela nepatrnému. Jelikož však při nízkých výdělcích je i malý pokles výdělku pro poškozeného citelný, stanoví se, že u výdělku včetně případného částečného invalidního důchodu do 1200 Kčs měsíčně je třeba ušlý výdělek hradit vždy.

Odstavec 4 podněcuje též poškozené, aby se znovu zařadili do pracovního procesu, neboť neodůvodněné odmítnutí pracovního místa, které jim bylo opatřeno, má za následek ztrátu nároku na náhradu ušlého výdělku. Musí ovšem jít o bezdůvodné odmítnutí pracovního místa. O takový případ nepůjde; jestliže poškozený odmítne nabízené místo např. proto, že neodpovídá podmínkám stanoveným posudkovou komisí sociálního zabezpečení.

K § 8

V tomto ustanovení se vychází ze zásady, že vyšší výměra invalidního důchodu podle zákona č. 55/2956 Sb. (tj. u pracovníků I. pracovní kategorie 90%, u ostatních pracovníků 85% průměrného výdělku, nejvýše však u pracovníků I. pracovní kategorie 2200 Kčs, u pracovníků II. pracovní kategorie 1800 Kčs, a u pracovníků III. pracovní kategorie 1600 Kčs) je v podstatě dostačující náhrada škody za poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Proto částka odpovídající v konkrétním případě nejvyšší výměře invalidního důchodu je podle nové úpravy nejvyšší pramicí, do které lze náhradu škody poskytnout.

Proti náhradě škody poskytované podle zákona č. 58/1956 Sb. znamená navrhovaná úprava určité snížení rozsahu náhrady škody, neboť dosud se poškozeným vyplácela náhrada ušlého, resp. budoucně ucházejícího výdělku až do výše výdělku poškozeného před ublížením na zdraví. Toto omezení rozsahu náhrady škody se citelněji dotkne; pouze pracovníků s vyššími platy, ale vždy zajišťuje dostatečnou životní úroveň poškozeného i jeho rodiny.

Ustanovení 8 v podstatě znamená, že se zvyšují invalidní důchody poskytované následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povoláni, za které odpovídá podnik. Přitom rozsah, ve kterém podnik poškozenému odpovídá za ublížení na zdraví má vliv zva stanovení výše invalidního důchodu. Počítá s tím; že orány příslušné k vyměření důchodu by stanovily vyšší invalidní důchody podle tohoto ustanovení na zakládá dokladu o odpovědnosti podniku za pracovní úraz nebo nemoc z povolání. Takovýto dokladem bude dohoda podniku a pracovníka o rozsahu odpovědnosti nebo rozhodnutí rozhodčího orgánu, popřípadě soudu. Dle těchto dokladů by se invalidní důchod vyměřil buď v nejvyšší výměře; nebo částka; o kterou invalidní důchod v nejvyšší výměře přesahují invalidní důchod, na který by jinak poškozený měl nárok podle zákona č. 55/1956 Sb., se přiměřeně sníží podle míry zavinění pracovníka. Zvýšení invalidních důchodu v případě, že za pracovní úraz nebo nemoc z povolání odpovídá podnik, je účelné též proto, že se odstraní dosavadní poskytování dvojích důchodů poškozeným, neboť poškozený bude dostávat důchod jen od orgánů sociálního zabezpečení, které jsou k tomuto úkolu nejpovolanější. Zvýšení invalidních důchodu v důsledků pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, za které odpovídá podnik, je účelné; neboť tak se odliší od případů, kdy za ublížení na zdraví odpovídá poškozený sám.

Takto vyměřené invalidní důchody se řídí předpisy o sociálním zabezpečení. Zvýšený invalidní důchod bude tedy náležet i důchodci, který se zařadí do práce, neboť předpisy sociálního zabezpečení nezkracují poskytované invalidní důchody proto; že důchodce začne pracovat. Přestože zvýšení důchodů je motivováno náhradou škody, považuje se za účelné nepřihlížet v budoucnu k případnému výdělku důchodců, neboť tak bude úprava též podnětem k tomu, aby se poškození vraceli podle svých schopností do pracovního procesu.

Z odstavce 2 vyplývá, že nejsou dotčeny nároky poškozeného na náhradu ušlého výdělku podle § 5 a při odnětí invalidního důchodu, resp. při přeměně invalidního důchodu na částečný invalidní důchod při pracovním úrazu nároky podle § 7.

K § 9

Jednorázové úrazové odškodnění nahrazuje dosavadní bolestné a odškodnění za zohyzdění. Úprava sjednocuje tato odškodnění v jediné a počítá s tím; že při jeho poskytování bude přihlíženo jak k hlediskům, podle kterých se dosud vyměřovalo bolestné, tak i k hlediskům, podle kterých se poskytovalo odškodnění za zohyzdění. Bude proto přicházet v úvahu v případech, kdy poškozený má podle dosavadních předpisů nárok na bolestné (vyhláška č. 208/1958 Ú. l.), i v případech, kdy ublížení na zdraví snížilo poškozenému jeho životní podmínky a společenské uplatnění.

K § 10

Náhrady uvedené v odstavci 1 jsou převzaty ze zákona č. 58/1956 Sb. Na rozdíl od dosavadní úpravy nebude podnik, který za pracovní úraz nebo nemoc z povolání odpovídá, poskytovat pozůstalým, kteří pobírají důchody pozůstalých, náhradu ve formě peněžního důchodu. Předpisy sociálního zabezpečení zabezpečují pozůstalým dostatečné důchody. Důchod vdovy činí 70% invalidního důchodu, na který by zemřelý měl nárok, a důchod sirotčí pak 25%, popřípadě 50%. To znamená, že vdova s dvěma dětmi pobírá důchod; který činí celkem 120% invalidního důchodu, na který by měl zemřelý nárok. Z odstavce 2 vyplývá, že důchody pozůstalých se vyměřují vždy ze zvýšeného invalidního důchodu uvedeného v § 8, takže i tímto způsobem budou pozůstalí odškodněni. Jelikož však jde o nejtěžší následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, ukládá se podnikům, které za úraz nebo nemoc z povolání odpovídají, poskytnout pozůstalým menší jednorázová odškodnění (odstavec 3).

Rozhodující pro přiznání náhrady podle odstavce 4 bude okolnost, že výživu těchto osob nelze jinak dostatečně zabezpečit. Jestliže rodiče zemřelého mají například další děti, které mohou zajistit jejich výživu, nabude důvodu k poskytování této náhrady. Totéž bude platit i v případě, kdy půjde o osoby pracovně schopné, jejichž výživu lze zajistit jejich zařazením do pracovního procesu.

K § 11

Odchylná úprava náhrady škody u členů jednotných zemědělských družstev je odůvodněna úpravou jejích sociálního zabezpečení. Jelikož důchodové dávky poskytované členům těchto družstev jsou v poměru k dávkám poskytovaným pracovníkům podstatně nižší, stanoví se, že družstvo je povinno vyplácet svému členu v případech invalidity následkem úrazu nebo nemoci z povolání náhradu ušlého výdělku, pokud není uhrazena, dávkami důchodového zabezpečení. Tato povinnost jednotná zemědělská družstva plně nezatíží, neboť jsou povinně pojištěna proti následkům zákonné odpovědnosti (vyhláška č. 211/1959 Ú. l.).

Nejvyšší hranice, do které lze náhrady poskytovat, zajišťuje, aby odškodňování těchto družstevníků bylo stejného rozsahu jako odškodňování pracovníků a aby nepřesáhlo nejvyšší výměru invalidního důchodu pracovníků III. pracovní kategorie.

Důvody, které vedou k odchylné úpravě odškodňování družstevníků při jejich invaliditě, platí i pro odškodňování pozůstalých.

Prováděcí předpis vydaný podle § 30 odst. 1 stanoví bližší podrobnosti o způsobu výpočtu náhrad poskytovaných podle tohoto ustanovení.