K § 12

Podle § 19 zákona č. 58/1956 Sb. měly nárok na náhradu škody vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání osoby; které jsou účastny důchodového zabezpečení (pojištění) podle zákona č. 55/1956 Sb. nebo předpis u podle něho vydaných, jakož i příslušníci ozbrojených sil, kteří jsou účastni důchodového zaopatření podle zvláštních předpisů Návrh upouští od této zásady. Podle návrhu mají nárok na náhradu škody vzniklé z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání vedle osob, na které se vztahuje § 11, jednak osoby výslovně v tomto ustanovení vyjmenované, jednak všechny osoby; které jsou činny pro socialistické organizace v poměru obdobném poměru pracovnímu. Okruh osob, které mají podle návrhu nárok na náhradu škody je tedy užší než okruh osob oprávněných podle zákona č. 58/1956 Sb. (nezahrnuje například sportovce).

Podle odstavce 2 odpovídá osobám, které mají stejná nároky jako pracovníci podniku, tem podnik; pro který byly tyto osoby činny. V prováděcím předpise bude stanoveno, která organizace za škodu odpovídá v těch případech, kdy by mohly vzniknout nejasnosti. V prováděcím předpise bude například stanoveno; že učňům, jejichž výchova se zabezpečuje v jiném podniku, odpovídá tomto podnik, dá se že studentům a žákům, kteří vykonávají v závodech výrobní praxi, odpovídá podnik, ve kterém pracují, za škodu vzniklou žákům z pracovního úrazů při práci ve školní dílně a na školním pozemku odpovídá příslušný národní výbor (školská správa) apod.

Odchylka uvedená v odstavci 3 je důsledek povinnosti vyplývajících ze zákona č. 64/1950 Sb., o sociálním zabezpečení osob povolaných k službě v branné moci a jejich rodinných příslušníků je spravedlivé, aby osoby, které utrpěly úraz při výkonu služby v ozbrojených silách, se mohly zařadit do práce především v podniku, ve kterém pracovaly před nástupem této služby. Nebude-li možná je takto umístit, bude též povinností ministerstva národní obrany a ministerstva vnitra postarat se o jejich přiměřené umístění. Tyto orgány též budou poskytovat náhradu ušlého výdělku podle § 7.

K § 13

V naprosté většině případů se poškozený dozví o výši škody, kterou utrpěl, nejpozději asi do dvou let ode dne, kdy došlo k úrazu nebo kdy)tyla zjištěna nemoc z povolání. Proto je správné stanovit tříletou promlčecí dobu počínající dnem, kdy se Oraz stal nebo kdy byla zjištěna nemoc z povolání Určení počátku promlčecí doby nebude působit v praxi potíže.

V druhé větě se pamatuje na ty případy, kdy se poškozený dozví o škodě po delší době; například zjistí-li se následky úrazu za 5 let ode dne, kdy se úraz přihodil. Aby byl i v těchto výjimečných případech pracovník chráněn, stanoví návrh, že promlčecí doba neskončí, dokud ale uplyne 6 měsíců ode dme, kdy se poškozený dozví, jakou má škodu.

Promlčecí lhůty platí i pro pracovní úrazy; k nimž došlo před počátkem účinnosti navrhovaného zákona, pokud o nárocích nebylo pravomocně rozhodnuto nebo nedošlo k dohodě.

K § 14

Toto ustanovení chrání pracovníka před vyžadováním reversů, jimiž by se předem vzdal svých nároků. O vzdání se nároků již vzniklých platí obecná ustanovení.

K § 15

Návrh nepřejímá dosavadní ustanovení, podle něhož bez projednání s příslušným orgánem odborové organizace nemůže poškozený uplatnit nárok žalobou u soudu, ani ustanovení, podle něhož doba, po letorou toto projednání trvalo, se nepočíti do promlčecí doby. Tato změna je odůvodněna tím, že spory mezi poškozeným a podnikem o náhradu škody budou rozhodovány jako pracovní sporý v rozhodčím řízení. Neprojednání věci podle odstavce 1 není podle návrhu procesní překážkou, která by bránila tomu, aby rozhodčí orgán nebo soud mihl o věci jednat a rozhodnout. Nedošlo-li k projednání se závodním výborem ve stanovené lhůtě, spor může být projednán a o věci rozhodnuto. Toto ustanovení má čelit všem obtížím, které se dosud vyskytovaly, a odstranit přeložky, aby se pracovníci mohli svého práva rychle dovolat.

Zvláštními předpisy o rozhodování pracovních sporů jsou: zákon č. 37/1959 Sb. (čl. 8 a 9 usnesení IV. všeodborového sjezdu o závodních výborech základních organizací ROH), §§ 405 a) až 405 d) občanského soudního řádu, vyhláška č. 184/1959 Ú. l., letorou se vydávají směrnice pro rozhodování pracovních sborů v závodech, a směrnice Ústředního svazu výrobních družstev pro rozhodování pracovních sporů ve výrobních družstvech (Věstník Ústředního svazu výrobních družstev č. 4/1960).

Podle občanského soudního řádu může pracovník podat žalobu u soudu, v jehož obvodu má právnická osoba (podnik) sídlo; týká-li se věc převážně organizačně nižší správy právnické osoby, u soudu, v jehož obvodu je sídlo táto správy (§ 11 o. s. ř.). Kromě toho může podat pracovník žalobu u soudu, v jehož obvodu je jeho pracoviště (§ 407 odst. 2 o. s. ř.). Návrh tuto možnost rozšiřuje také na soud, v jehož obvodu byla škoda způsobena.

K § 16

Podle tohoto ustanovení jsou nedotčeny nároky pracovníků na náhradu škody podle jiných předpisů, například podle §§ 337 následujících občanského zákoníka nebo podle zákona č. 63/1951 Sb., o odpovědnosti za škody způsobené dopravními prostředky Škoda vzniklá pracovníkovi na služební cestě jako cestujícímu v dopravním prostředku). Poškozený se může domáhat nároku na náhradu z toho či onoho prvního důvodu. Záleží na jeho volbě náhrady ovšem může dosáhnout jen jednou.

I když se poškozený domáhá nároku na náhradu škody vzniklé z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání podle jiného právního předpisu; platí některá ustanovení návrhu, například ustanovení o způsobu a rozsahu náhrady škody.

K § 17

Náklady léčebné péče, jakož i dávky z nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení, které byly poškozenému poskytnuty, je povinen nahradit vždy ten podnik, v němž nebyly dodrženy povinnosti vyplývající z předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo ze závazných pokynů daných orgány státního odborného dozoru nebo orgány dozoru Revolučního odborového hnutí, i když poskytl odškodnění podnik, v němž je pracovník v řádném pracovním poměru.

Nezáleží na tom, zda porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo závazných pokynů lze vytýkat orgánům podniku (například pracovníkům vedení podniku) nebo několika či jednomu spolupracovníkovi poškozeného. Povinnost podniku hradit příslušnému orgánu uvedené náklady musí být pobídkou k dodržování bezpečnostních předpisů a závazných pokynů celým kolektivem pracovníků a musí vést k péči o lepší úrazovou zábranu, zdravé pracovní prostředí a tím také ke snižování úrazovosti a nemocnosti z povolání. Byly-li v podniku porušeny povinnosti vyplývající z bezpečnostních předpisů nebo závazných pokynů, je nutno nároky státu na náhradu vynaložených nákladů uplatňovat důsledně.

Podle zákona o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci je péče o zdravou a bezpečenou práci věcí, všech pracovníků podniku. Podnik tvoří celý kolektiv pracujících a podnik může splnit všechny úkoly - i z hlediska bezpečnosti při práci jen společným úsilím všech. Proto podnik musí nést též odpovědnost vůči sutu za vynaložené náklady, ať byly porušeny povinnosti vyplývající z bezpečnostních předpisů nebo závazných pokynu vedoucími pracovníky nebo ostatními pracujícími při plnění jejich pracovních úkolů pro podnik.

K § 18

Toto ustanovení zajišťuje, aby státu byla vždy uhrazena částka, o kterou se podle § 8 návrhu zvyšují invalidní důchody proti invalidním důchodům při pracovním úrazu podle předpisů sociálního zabezpečení a následkem toho též důchody pozůstalých. Bylo-li příčinou úrazu porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo závazných pokynů, bude stát požadovat náhradu od podniku podle § 17. došlo-li k ublížení na zdraví z jiných příčin, bude náhrada nákladů požadována jen od mateřského podniku, který za škodu podle návrhu odpovídá, neboť podle rozsahu této odpovědnosti byly poškozeným také zvýšeny invalidní důchody neb důchody pozůstalých o částky, která podnik musí nahradit. Náhradu jiných nákladů nebude stát od mateřského podniku z titulu jeho odpovědnosti za škodu požadovat; nebude tedy státu hrazena ani ta část invalidního důchodu (důchodu pozůstalých), na kterou by poškozený jinak měl nárok podle předpisů o sociálním zabezpečení.

K § 19

Toto ustanovení návrhu je obecným předpisem, podle něhož má být uplatněn nárok státu na náhradu nákladů léčebné péče, dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení (zaopatření). Například jeden občan druhého občana na ulici úmyslně napalme. Státní zdravotní správa poskytne zraněnému bezplatnou lékařskou péči; orgán odborové organizace poskytne zraněnému v době jeho pracovní neschopnosti dávky nemocenského pojištění. Občan, který se dopustil úmyslného činu, odpovídá zraněnému podle občanského zákoníka za škodu, která mu poškozením na zdraví vznikla, a proto je povinen podle tohoto ustanovení nahradit státu jednak náklady léčebné péče, jednak dávky nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení (zaopatření), které byly poškozenému poskytnuty. Počítá se s tím, že náhrada nebude přesahovat částku 10 000 Kčs, pokud nepůjde o čin způsobený úmyslně nebo v opilosti.

Nárok státu na náhradu nákladů a dávek není závislý na tom, zda zraněnému nebo pozůstalým po něm vznikla škoda a zda je nebo není uhrazena dávkami nemocenského pojištění nebo důchodového zabezpečení. Rozhodující ježe je tu osoba, která podle § 337 obč. zák. nebo podle zákona č. 63/1951 Sb. odpovídá za poškození na zdraví nebo smrt a že náklady a dávky, o jejichž náhradu jde, byly skutečně poskytnuty.

K §§ 20 a 21

Toto ustanovení se věrně neliší od ustanovení §§ 14 a 15 zákona č. 58/1956 Sb.

K § 22

Podle § 18 zákona č. 58/1956 Sb., spory o náhradu nákladů léčebné péče a dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení (zaopatření) rozhodovaly soudy. Podle osnovy se v souladu se zásadou zvyšování pravomoci národních výborů toto právo přiznává okresním národním výborům.

K § 23

Ustanovení odstavce 2 je nutné proto, aby orgán, který podle vyhlášky vydané na základě odstavce 1 má uplatňovat a vymáhat nároky na náhradu uvedených nákladů a dávek, mohl požadovat pomoc v mezích jejich působnosti od všech státních orgánů, odborových orgánů a ostatních organizací.

K § 24

Úprava obsažená v tomto ustanovení odpovídá zásadě v pracovně právním zákonodárství dnes již obecně uplatňované.

K §§ 25 a 28

Ustanovení § 25 návrhu upravuje postih podniku, vůči němuž je pracovník v řádném pracovním poměru (srov. § 359 o. z.), především proti podniku, který postiženému odpovídá podle jiných předpisů (například podle §§ 337 a následujících občanského zákoníka, podle zákona č. 63/1951 Sb., o odpovědnosti za škody způsobené dopravním) prostředky, a popřípadě bodle jiných předpisů). Týká se zejména případů, kdy pracovník pracuje mimo své pravidelné pracoviště, například na montáži; průzkumu, na stavbě v jiném závodě než v závodě mateřském.

Jestliže škoda vznikla nedbalým jednáním pracovníka jiného podniku při výkonu jeho zaměstnání, má podnik, u něhož je postižený v pracovním poměru, postih jen proti tomuto jinému podniku, protože zavinění jeho pracovníků je zaviněním podniku. Tento jiný podnik volá pak své vlastní pracovníky k odpovědnosti podle zákona č. 71/1958 Sb., a pokud jde o členy jednotného zemědělského družstva, podle §§ 40-46 zákona č. 49/1959 Sb. Není tedy možné uplatnit nárok přímo proti pracovníkovi jiného podniku podle občanského zákoníka a tím obcházet zákon č. 71/1958 Sb. Také nárok na náhradu nákladů a dávek podle §§ 17 až 19 nelze uplatnit přímo proti pracovníkovi, který způsobil škodu z nedbalosti porušením povinností z pracovního poměru při výkonu zaměstnání. Podnik, který nahradil náklady a dávky podle §§ 17 až 19, má ovšem volat k odpovědnosti svého pracovníka, který z nedbalosti přivodil poškození na zdraví nebo smrt.

K §§ 27 a 28

Tato ustanovení mají povahu vykládacích pravidel. Jejich účelem je odstranit obtíže, které se vyskytovaly v praxi při provádění zákona č. 58/1956 Sb.

Vedoucí pracovníci na závodech a odboroví funkcionáři požadovali, aby přímo v navrhovaném zákoně byl vyjasněn pojem předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Tomuto požadavku vyhovuje ustanovení § 27 odst. 1 návrhu.

K §§ 31 až 33

Návrh stanoví; že se podle něho posuzují i případy náhrady škod, které vznikly z pracovních úrazů, k nimž došlo před počátkem účinnosti navrhované úpravy, jakož i náhrady škod vzniklých nemocemi z povolání, které byly zjištěny před tímto dnem. Tato zásada platí však jenom potud, pokud nebyla o náhradě škody sjednána mezi poškozeným a podnikem dohoda nebo pokud nebylo o ní pravomocně rozhodnuto rozhodčím orgánem nebo soudem.

Zásada uvedená v § 31 odst. 2 má zabránit tomu, aby nedocházelo k velkým rozdílům mezi náhradou škody přiznanou před účinnosti navrhovaného zákona, kdy se náhrada poskytovala až do výše průměrného výdělku pracovníka bez jakéhokoliv omezení, a náhradu podle tohoto návrhu. U starých případů nebudou upravovány dávky, které nepřesahují spolu s výdělkem pracovníka a případným důchodem částku 2200 Kčs měsíčně bez ohledu na to; o jakou pracovní kategorií se jedná.

Ustanovení § 32 znamená novelizaci občanského zákoníka, pokud jde o výši náhrady při poškození na zdraví nebo smrti, k nimž došlo jinak než pracovním úrazem je totiž nutno zajistit, aby nedocházelo k nevýhodnějšímu posuzování pracovníků, kteří utrpěli úraz při plnění svých povinností vůči podniku, oproti těm, kteří byli poškozeni na zdraví mimo sféru pracovního poměru. Úprava zajišťuje preferenci odškodňování pracovních úrazů pro pracovníky I. a II. kategorie.

Bylo-li o výši náhrady při poškození na zdrav nebo smrti; k nimž došlo jinak než pracovním úrazem, již pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 1962 budou přiznané náhrady vypláceny bez omezení uvedeného v § 32 i po 1. lednu 1962.

Počátek účinnosti nové úpravy se stanoví k 1. lednu 1962 nejen proto, aby soudy mohly start případy ukončit, nýbrž i proto, že je třeba, aby s obsahem zákona byli seznámeni vedoucí pracovníci, na závodech, odborářští funkcionáři a všichni ostatní pracující.

V Praze dne 3. listopadu 1961

Předseda vlády:

V. Široký v. r.

Předseda Ústřední rady odborů:

F. Zupka v. r.