Předseda NS Laštovička: Děkuji. Slovo má posl. Paťková.

Posl. Paťková: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi poslanci, dovolte mi, abych u příležitosti projednávání tak důležité otázky, jako je státní rozpočet na rok 1965, připojila též několik poznámek.

Je již tradicí a výrazem síly a životaschopnosti našeho socialistického zřízení a tím i našeho socialistického státu, že projednávání rozpočtu na jednotlivá léta je spojeno s hodnocením výsledků, kterých náš lid pod vedením strany a vlády za uplynulá období dosáhl. A to nejen zde, v nejvyšším zastupitelském orgánu, ale projednávání státního rozpočtu se stává rok od roku stále více všenárodní záležitostí a naše jednání je tak spojeno s milióny pracujících a občanů ze všech úseků společenského života.

Naši pracující se zde na těch nejkompletnějších faktech, a jim také nejblíže pochopitelných, přesvědčují o tom, jakou péci věnuje náš stát dalšímu rozvoji naší společnosti, v níž péče o blaho socialistického člověka stojí na předním místě. Dovídá se zde i o cestách a způsobech, které vedou k tomuto velikému a humánnímu cíli, nemajícímu v předsocialistických formách obdoby.

Tím projednávání rozpočtu socialistického státu, tedy i našeho rozpočtu, se při srovnání s rozpočty kapitalistických států stává jedním z nejdůležitějších argumentů o přednostech našeho socialistického zřízení před zřízením kapitalistickým. O tom se přesvědčuje stále více lidí nejen u nás, ale i v celém světě. Je tedy otázka hodnocení dosažených výsledků a materiálních zabezpečení našich dalších nejvyšších cílů jedním z důležitých prostředků k získání dalších stoupenců pro socialismus. Tím a v tomto smyslu přesahuje národní rámec a stává se daleko širší, a tím i významnější otázkou.

Dovolte mi nyní, abych uvedla několik zkušeností z našeho kraje. Náš Jihočeský kraj přes rychlé tempo zprůmyslnění po roce 1945 zůstává stále krajem s převážným těžištěm v zemědělství. V r. 1962 se např. podílel 7,7 % na celostátním osevu zrnin, 12 % brambor a 8,4 % pícnin na orné půdě.

Druhý charakteristický rys našeho kraje, na který se bohužel často v praxi zapomíná, je ten, že v Jihočeském kraji se zachoval největší počet významných kulturních památek, výtvorů architektury, sochařství, malířství a uměleckých řemesel, které se shromažďovaly od nejstarších dob po dnešek. Přes 30 hradů a zámků celostátního významu, 7 městských památkových rezervací, v nichž dominující úlohu má Český Krumlov, přes 100 hradů a zámků druhé a třetí kategorie a dále velké množství staveb lidové architektury zdaleka nevyčerpává nesmírné a jedinečné kulturní bohatství jižních Čech. Spolu s rozsáhlými krajinnými chráněnými útvary, včetně nedávno vyhlášené chráněné oblasti Šumavy, zámeckých parků a relativně zachovalé původní přírody stává se jednou z nejnavštěvovanějších turistických oblastí, a to nejen domácími, ale i zahraničními turisty. Téměř jedna čtvrtina evidovaných turistů v celostátním měřítku přichází do našeho kraje, aby se seznámila s jeho kulturním bohatstvím a získala osvěžení a nové síly. Přitom současný stav převážné většiny tohoto významného kulturního bohatství si již v současné době vyžaduje mimořádnou péči a řešení, a to nejen z kraje, ale i z centra. Chtěla bych upozornit na to, že by stálo za úvahu, aby se přímo vláda zabývala otázkou asanace tak cenné kulturní památky, jakou je Český Krumlov, kde běžné prostředky okresu ani kraje nestačí na to, aby toto kulturní bohatství bylo zachráněno. Jde přitom i o závažnou otázku, jakou je modernizace života a bydlení obyvatelstva v tomto pohraničním městě.

Soudružky a soudruzi, státní rozpočet na r. 1965 počítá se značnými částkami na zabezpečení úkolů na úseku školství a kultury. Je to částka, která nejvýrazněji odlišuje socialistický stát od kapitalistických států a dokládá velikou péči naší společnosti o výchovu mládeže a všestranné kulturní vyžití našich občanů. Na náš kraj připadá pro školství a kulturu částka ve výši 450 mil. Kčs, což je 28 % z celkového rozpočtu kraje.

Nejde však jen o přidělené částky, ale především o jejich účelné a hospodárné využití. A zde je řada problémů jak objektivního, tak subjektivního rázu, nad kterými se musíme vážněji zamyslet a řešit je. Uvedu některé poznatky z úseku kultury a osvěty Jihočeského kraje. Všichni jistě uznáváme za správné s ohledem na celkovou ekonomickou situaci, že na tomto úseku je nutná maximální hospodárnost a chápeme opatření, která zde byla ze strany státu učiněna. Odpovědnost za rozvoj bohatého kulturního a společenského života musí vzít na sebe nejen stát a národní výbory, ale především také jednotlivé společenské organizace, zejména Revoluční odborové hnutí a jednotná zemědělská družstva. Úkoly kultury, osvěty a mimoškolní výchovy pracujících je nutné v jednotlivých místech zabezpečovat pod vedením národních výborů sdružováním finančních prostředků všech organizátorů kulturní, osvětové a výchovné činnosti. V tomto směru však máme zatím pouze ojedinělé dobré příklady. Ve většině případů jsou jednostranně kladeny požadavky pouze na státní prostředky. Nejméně zatím na osvětu přispívají jednotná zemědělská družstva, ačkoliv jejich kulturní fondy vykazují značné částky.

Na druhé straně však v praxi docházíme ke zjištění, že ani omezené prostředky na kulturu nejsou čerpány. Tak například v r. 1963 byly tyto prostředky v Jihočeském kraji čerpány pouze na 93,2 % a rovněž výhled na letošní rok není o mnoho odlišný od skutečnosti minulého roku. Takovýto zjednodušující pohled bez hlubšího zkoumání může pochopitelně vést k nesprávným závěrům - jako by na kulturu bylo dáváno příliš mnoho a protože je nutné provádět další krácení a podobně. Jsou to dle mého názoru nesprávné hlasy obdobně jako ty, které se snaží veškerou kulturní a osvětovou činnost krýt pouze ze státních zdrojů. Je zde nutno najít rozumnou proporci krytí výdajů na kulturu a osvětu, jak ze státních zdrojů, tak ze zdrojů dalších spoluorganizátorů, zejména společenských organizací, jako ROH a družstevních fondů, proporci, která je úměrná jejich společenskému postavení a poslání. Přitom by na toto sdružování prostředků měly dle mého názoru více tlačit samotné ústřední orgány a vést k tomu po svých liniích orgány v krajích, okresech a místech.

Hlavní příčinu nedostatečného uspokojování kulturních a osvětových potřeb a v této souvislosti i čerpání prostředků je dle mého názoru nutno vidět v dosud příliš složité metodice a vztazích při finančním zabezpečování úkolů na úseku kultury a osvěty.

V praxi to pak vypadá tak, že na jedné straně je ideově odborné řízení kulturního a osvětového úseku a na druhé straně ekonomické řízení a v nemálo případech dochází k protichůdným stanoviskům zveličujícím tu či onu stránku činnosti.

A přece pro všechny by mělo být jasné, že oblast kultury a osvěty nemůže být něčím, co je možno zajišťovat "až na to zbude", ale že jde o významnou součást celého systému výchovy socialistického člověka, o jeho bezprostřední i zprostředkovanou přípravu pro plnění úkolů samotné oblasti materiální výroby.

Takovéto nesprávné chápání významu kultury a osvěty a její společenské úlohy se pak projevuje v tom, že se rozpočet osvětových zařízení, zejména příspěvkových, vezme často formálně na vědomí s tím, že příspěvek bude dodatečně stanoven, až jak to dopadne. Tato praxe pak vytváří podmínky pro to, aby právě společensky důležitá a potřebná činnost byla odsouvána jako druhořadá.

Jistě, že lze i za stávající organizace a metodiky řízení a financování i v tomto směru mnoho zlepšit a udělat. Především tím, že národní výbory na všech stupních podrobně a včas projednají plány činnosti a rozpočty všech kulturních a osvětových zařízení a poskytnou jim na zajištění úkolů pevný příspěvek, a to ihned na začátku roku. Dále v tom, že případný další schodek zabezpečí sjednocením finančních prostředků od dalších spoluorganizátorů kulturní, osvětové a výchovné činnosti. K tomu mají právě v současné době vhodnou příležitost při zpracování a sestavování jednotných plánů kulturní a osvětové činnosti na r. 1965. Jejich nedělitelnou součástí by měly být v každé obci i plány finančního zajištění.

Ovšem zásadní řešení vidím v nové organizaci řízení školství a kultury a stavím se za návrh ministerstva školství a kultury vyčlenit a osamostatnit oblast kultury a osvěty, včetně finančních a materiálních zdrojů a vytvořit tak podmínky pro komplexní, ideově odborné a ekonomické řízení kultury v celostátním krajském a okresním měřítku.

Dosti si slibujeme i od nových zásad řízení a plánování, od jejich aplikace na kulturu a kulturní a osvětová zařízení.

Nové zásady plánování a řízení národního hospodářství upřesňují již v plánu na r. 1965 řadu kritérií, kterými jsme dosud posuzovali kulturní zařízení a docílené ekonomické ukazatele.

Kladně se již v praxi projevuje řada opatření, směřujících k prohloubení a upřesnění ekonomiky. Mám zde např. na mysli především "Směrnice ministerstva školství a kultury o plánování a hospodaření divadel", kterou se mění dosavadní charakter divadel ze zvláštních rozpočtových organizací na organizace příspěvkové.

První praktické zkušenosti v uplatňování této směrnice v Jihočeském divadle nám potvrzují, že směrnice zjednoduší dosavadní způsob hospodaření divadel, umožňují jim pružnější a efektivnější provoz a zjednodušují jejich administrativu; přičemž současně výrazně posilují pravomoc a zvyšují odpovědnost ředitelů. Rovněž zavedení nového způsobu odměňování pracovníků dělnických profesí vedlo jíž v prvním měsíci po zavedení k zvýšení zájmu pracovníků o zpřesnění pracovních úkonů, zvýšené kázni a také kvalitě pracovních výkonů. Mnoho si slibujeme i od dalšího opatření, které bude obdobným způsobem řešit pracovní postavení umělecko-technických a administrativních pracovníků divadla.

Velmi významné je opatření směrnice MSK o hmotné zainteresovanosti divadel na ekonomických výsledcích, dle níž divadla s účinností od 1. 7. 1964 mohou vytvářet kromě rezerv podle mzdových právních předpisů i formy odměn a fondy vybavení.

Již dnes vidíme, že tato opatření jsou správná a vedou k zvýšení hmotné zainteresovanosti divadla a celého kolektivu umělců a k zvýšenému zájmu o vysokou uměleckou úroveň inscenací a k promyšlenější volbě repertoáru.

Nová ekonomická opatření vybavují zařízení značnou ekonomickou samostatností a jako podmínku skutečně účinného využívání nových ekonomických nástrojů vyžadují omezení dosud v praxi častých administrativních zásahů zvenčí. Je nutné vždy pečlivě předem zvážit, do jaké míry se tyto zásady a opatření odrazí a s jakým důsledkem právě v těchto ekonomických nástrojích.

Ukázalo se, že nový způsob klade i značně vyšší nároky na kontrolní činnost, na kontrolní orgány nejen nadřízených orgánů, ale i objektivních orgánů, jako např. orgánů Státní banky. Vyžaduje nutnost zbavit kontrolu dosavadní přílišné formálnosti tak, aby se stala skutečně kontrolou hospodaření, zejména pokud hospodařením rozumíme formu a podíl na čerpání národního důchodu vůbec. Takto chápaná kontrola by měla být pilířem a oporou nových ekonomických metod a nikoliv jen kontrolou dodržování či nedodržování různých směrnic.

Chtěla bych poukázat ještě na jeden problém, který se nám ukázal v souvislosti s uplatňováním nového způsobu řízení plánování a hospodaření. Nejsou to jen dosavadní metody a styl práce, které je nutno překonávat s uvolňováním nových způsobů. Celý problém je nutno řešit komplexně, neboť je ještě celá oblast směrnic, kterými je řízena a kontrolována činnost kulturních zařízení a které dnes zdaleka neodpovídají reálné skutečnosti, ba dokonce na mnohých místech jejich činnost v duchu nových zásad brzdí.

Uvedu jeden z mnoha příkladů, a to vyhlášku ministerstva vnitřního obchodu a financí z roku 1962, č. j. 49/1962 Sb., kterou je divadlům prakticky zakázáno opatřovat některé jejich provozní potřeby na vnitřním trhu jednoduchým a levným nákupem a která nutí divadla doslova, aby sama mnohonásobně dráže - nesériově - vyráběla tyto provozní potřeby ve svých dílnách. Toto opatření se pak v praxi odráží ve zvýšené potřebě pracovních sil v divadle, ale ve snížení efektivnosti provozu divadla.

To jsou některé zkušenosti, získané v našem kraji z nového hospodaření divadla. Již první zkušenosti potvrzují, že tato opatření budou znamenat řadu kvalitativních změn v činnosti i hospodaření těchto zařízení.

Domnívám se, že je správné o nich hovořit právě v souvislosti s projednáváním státního rozpočtu na rok 1965, neboť ukazují proti stávajícím směrnicím progresívní cestu ekonomiky celého úseku kultury a osvěty, která nemůže zůstat stranou celkového ozdravného procesu, který v naší společnosti v současné době probíhá.

Doporučuji, aby zevšeobecnění zkušeností celé republiky se zde stalo východiskem pro aplikaci těchto směrnic na ostatní kulturní a osvětová zařízení s cílem, aby rozpočtové zdroje byly i v oblasti uspokojování kulturních potřeb využívány co nejefektivněji a aby byla posílena účinnost celé oblasti kulturní a osvětové práce při výchově socialistického a komunistického člověka. Toto se pak zpětně musí, dle mého názoru, příznivě projevit i do výsledků plnění státního rozpočtu.

Plán rozvoje národního hospodářství a rozpočet na rok 1965 zajišťuje kulturním a osvětovým zařízením řízeným národními výbory dobré předpoklady rozvoje jejich činnosti.

Bude na ředitelích a vedoucích odpovědných pracovnících těchto zařízení, aby ve spolupráci se stranickými a odborovými organizacemi plně využívali nových ekonomických nástrojů a na národních výborech, aby svá zařízení k tomuto vedly a plně je v tomto směru podporovaly. (Potlesk.)

Předseda NS Laštovička: Děkuji s. poslankyni Paťkové. Nyní bude mluvit s poslanec Pacner.

Posl. Pacner: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi poslanci, dovolte mi, prosím, několik poznatků k návrhu plánu rozvoje a k rozpočtu tak, jak jsem je získal z projednání ve výboru pro národní výbory v průběhu právě posledních měsíců.

Mohu potvrdit, že výbory věnovaly opravdu velikou pozornost plánu a rozpočtu, jejich projednávání a že zpravodajové i další poslanci uplatnili řadu poznatků a návrhů z volebních obvodů, resortů a národních výborů, takže jejich připomínky přispěly k řešení četných problémů v etapě sestavy plánu a rozpočtu na příští rok.

Výbor pro národní výbory tímto způsobem vlastně rozvinul úzkou spolupráci s národními výbory a projednání plánu a rozpočtu jednotlivých krajů nám všem dalo příležitost k tomu, abychom se v plném rozsahu mohli seznámit hlavně s jejich problémy. Pravda, problémy v jednotlivých krajích byly různé, ale byly i některé, které byly všem KNV společné a které se nepodařilo, bohužel, plánem a rozpočtem vyřešit a které budeme muset patrně převádět a uplatňovat v příštích letech.

Jako příklad uvedu některé problémy, které jsou společné všem národním výborům: jedním z úseků, který by měl být řešen celostátně a to mnohem intenzivněji než dosud, je údržba domovního fondu. Nedostatečnou nebo nekomplexní údržbou ztrácíme značné hodnoty. Ne všechny obce jsou schopny vyřešit tento problém vlastními silami, tím spíše, že splnění plánu údržby závisí na kapacitě stavebních podniků. Někde by věci prospělo spojit kapacity podniků, jejich pracovních sil, strojního zařízení apod. Tady bude jistě vhodná i dobrá spolupráce a pomoc národních výborů různých stupňů. Tento problém zvlášť výrazně vyniká v Praze, kde údržba bytového fondu řadu let zcela zaostávala. Veškeré stavební kapacity, které zde byly, byly používány na novou výstavbu, především na výstavbu sídlišť. Ani v plánu příštího roku se nepodařilo pokrýt potřeby města. Uvádím Prahu jako příklad, protože to nejlépe znám, ale podobná situace je v Brně, Ostravě, Plzni, Hradci, Budějovicích a ostatních městech. Jde tu o velmi vážnou záležitost, která nemá jenom ekonomický dopad tím, že se narůstajícím způsobem snižuje hodnota bytového fondu, který rok od roku stále více chátrá, ale že věc má velmi nepříjemný politický dopad, což vy jistě cítíte sami. Všichni jsme se přesvědčili na veřejných schůzích občanů ve volebních obvodech, jak občané citlivě reagují na tyto nedostatky. Žádný z nás, poslanců, orgánů KNV i ONV nemůže za daného stavu ujistit občany, že budou učiněna - nevíme v jaké lhůtě - taková opatření, která tyto závady v domech a bytech odstraní. V Praze za to odpovídají obvodní podniky bytového hospodářství. Ale opravdu nevím, jak splní své povinnosti, které vyplývají z § 152 a 161 nového občanského zákoníku, tak, jak jsou jim uloženy.

Jde o to, že hodnota a kvalita bytu, za nějž vybíráme nájemné, je v mnohých případech pochybná a sporná a mám vážné obavy, že se řešením těchto případů nakonec budou muset v četných sporných případech zabývat přímo soudy.