Předseda NS s. Laštovička: (Zvoní.) Zahajuji přerušenou schůzi a dávám slovo posl. Mátlovi, který přednese zpravodajskou zprávu k návrhu zákoníku práce a k návrhu zákona o některých změnách v nemocenském pojištění.

Posl. Mátl:

Vážené Národní shromážděni, soudružky a soudruzi poslanci,

Zákoník práce, k jehož projednání právě přistupujeme, je jedním z nejvýznamnějších zákonů, kterým se Národní shromáždění od naší socialistické ústavy zabývalo. Jde totiž o zákon, který má upravit základní vztahy vznikající mezi socialistickými organizacemi a pracujícími při jejich účasti na společenské práci. Svými důsledky bude se tedy zákoník práce bezprostředně dotýkat otázek, s nimiž se pracující denně setkávají v práci. l když převážná část jeho ustanovení má platit převážně jen pro pracující, kteří se zapojili do práce především formou pracovního poměru a jejichž počet přesahuje 6 miliónů, řada úprav v něm obsažených, zejména v oblasti ochrany a bezpečnosti práce, úpravy pracovních podmínek žen a mladistvých a odškodňování pracovních úrazů má se již přímo vztahovat také na cleny výrobních a jednotných zemědělských družstev. Kromě toho navrhovaný zákoník práce dává možnost, aby si postupně družstva svými vlastními opatřeními uplatnila pro své členy i další ustanovení zákoníku práce. Tím se vytvoří právní základna potřebná k tomu, aby se postupně v oblasti i ostatních vztahů upravovaných zákoníkem práce vyrovnávaly dosavadní rozdíly mezi pracovníky v pracovním poměru a družstevníky.

Ze skutečnosti, že úprava pracovních podmínek pracujících bezprostředně závisí na vývoji ekonomické základny a také ji sama zpětně ovlivňuje, ovsem vyplývá, že k zásadním změnám v právní úpravě těchto otázek je možno odpovědně přistoupit teprve tehdy, když jejich změna odpovídá dosaženému stavu vývoje ekonomiky.

Zásady nového zdokonaleného plánovitého řízení našeho národního hospodářství otevřely konečně všechny možnosti k tomu, abychom mohli i u nás přikročit ke kodifikaci pracovního práva takovým způsobem, a by zákoník práce nejen shrnul a zakotvil dosažený vývoj v řešení těchto otázek, nýbrž aby progresívně napomáhal také dalšímu rozvoji naší ekonomiky.

Jednou z klíčových otázek našeho národního hospodářství zůstává zatím ještě problém pracovních sil. Způsob, kterým se návrh zákoníku práce vyrovnává s touto problematikou, tj. že odstraňuje dosavadní administrativní omezení, zejména rozvazatelnosti pracovního poměru výpovědí ze strany pracovníka, avšak přitom ponechává dále národním výborům možnost účinné regulace pohybu pracovních sil na podkladě dosavadních zvláštních předpisů upravujících tyto otázky, je nutno povazovat za správné. l když cílovým řešením nového řízení je volný pohyb pracovních sil, regulovaný pouze ekonomickými stimuly, v současné době nelze ještě zcela opustit nutnost usměrňovat organizace při náboru pracovníků stanovením náborových zdrojů.

Pokud jde o vlastní náplň návrhu zákoníku práce a jeho celkovou koncepci, jak nás s ní seznámil zástupce Ústřední rady odborů soudruh poslanec Pašek, je jistě možno s ní souhlasit. Už jen ta skutečnost, že se novou úpravou odstraní nepřehledné množství dosavadních většinou málo vyhovujících a často těžce dosažitelných právních předpisů, sama o sobě přesvědčivě dokazuje odůvodněnost vydání zákoníku práce. Přitom návrh zákoníku v plné míře přihlíží již také k potřebám dalšího rozvoje naší socialistické společnosti, jak se rýsuje na základě opatření, která byla již přijata k novým zásadám řízení národního hospodářství.

V tomto směru přizpůsobuje také v duchu rezoluce ÚV KSČ o postavení, úkolech a úloze ROH v období rozvinuté výstavby socialismu a v souladu s usnesením celostátní konference ROH v květnu letošního roku úpravu vzájemných vztahů mezi vedením hospodářských organizací a odborovými orgány tak, aby ještě větší měrou mohly přispívat k účinnému uplatňování nových zásad řízení národního hospodářství. To odpovídá celkovému pojetí návrhu zákoníku práce ve všech jeho částech, vytvořit z něho skutečně účinný právní nástroj na podporu zdokonaleného způsobu řízení. Protože k této realizaci bude namnoze docházet v podmínkách postupně se měnících, bylo třeba v návrhu zákoníku práce pamatovat také na potřebnou pružnost v řešení a využívání všech ekonomických pák a stimulů řadou zmocnění pro vládu a výjimečně i pro jednotlivé ústřední orgány k podrobnější úpravě těch otázek, kde lze očekávat větší dynamiku vývoje.

Všechny zásadní otázky jsou však řešeny již přímo v zákoníku, a to v plném souladu se socialistickým pojetím pracovních vztahů. Zákoník práce stane se tak nejen zárukou práv a povinností pracujících, ale také vzájemného slaďování jejich oprávněných zájmů s celospolečenskými zájmy a významným nástrojem podporujícím další rozvoj ekonomické základy naší společnosti.

Soudruh poslanec Pašek ve svém úvodním slově zdůraznil, jak velkou péči věnovaly odborové orgány přípravě návrhu zákoníku práce. Jsem velmi rád, že mohu konstatovat, že také Národní shromáždění, všechny jeho výbory i předsednictvo se tímto návrhem velmi odpovědně zabývaly a věnovaly mu skutečně mimořádnou pozornost.

Vždyť již v roce 1963 projednávaly se tyto otázky ve čtyřech výborech Národního shromáždění a poslanci měli možnost konzultovat tyto otázky se svými voliči. Konečný návrh zákoníku práce, který byl předložen Národnímu shromáždění v letošním roce jako iniciativní návrh zákona podaný poslanci-funkcionáři Ústřední rady odborů, soustředil pochopitelně ještě podstatně větší zájem.

Projevilo se to nejen v tom, že byl projednáván ve všech výborech Národního shromáždění, z toho dvakrát v ústavně právním a zdravotním výboru, ale zejména ve velmi početné účasti v diskusi a také v připomínkách, které poslanci k návrhu zákoníku podávali. Přitom se ukázalo jako velmi účelné opatření k zajištění nezbytné koordinace vytvoření zvláštní komise předsednictva Národního shromáždění složené z poslanců-zpravodajů jednotlivých výborů, kteří měli možnost za účasti expertů podrobněji se obeznámit s nejzávažnějšími problémy návrhu zákoníku práce. Tato komise byla jednotlivými výbory pověřena, aby všechny přednesené připomínky posoudila a předala se svým stanoviskem ústavně právnímu výboru.

Celkem bylo ve výborech Národního shromáždění podáno kromě dotazů 228 připomínek, z nichž ovšem mnohé se vzájemně kryly. Řada z nich se týkala jen formulačního zpřesnění nebo dosažení větší jazykové správnosti, mnohé však požadovaly i věcné změny.

Komise předsednictva Národního shromáždění spolu s ústavně právním výborem všechny tyto připomínky a podněty, které vyplynuly z projednání návrhu zákoníku práce ve vládě a v právní komisi Slovenské národní rady, projednala, zvážila a na jejich podkladě navrhla provést změny celkem v 96 ustanoveních zákoníku práce. Povazuji za povinnost upozornit zejména na tyto otázky a změny, které mají závaznější věcný dosah:

Již v základních článcích, které je třeba chápat nejen jako úvodní ustanovení, ale také jako zásadní směrnicí pro celkové pojetí zákoníku práce a pro výklad jeho ustanovení při jeho uplatňování v praxi, došlo ke dvěma významným doplněním. V článku I. se konkretizuje ústavou zaručené právo na práci, přičemž se navrhuje ponechat původní znění první věty tohoto článku, které je ve své obecné ústavní formulaci výstižnější. V článku IX. se pak výslovně zdůrazňuje, že naše společnost má zájem na tom, aby i pro ty naše spoluobčany, kteří již splňují podmínky pro nárok na starobní důchod, byly vytvářeny předpoklady, které jim umožní i nadále se uplatňovat v práci podle jejich pracovní aktivity.

V hlavě upravující účast pracujících na rozvoji, řízení a kontrole činnosti organizace se zakotvují zásady této účasti, pokud je nutné jejich legislativní zakotvení v zákoníku upravujícím pracovněprávní vztahy. Návrh ve shodě se stranickými a odborovými dokumenty o úloze a úkolech ROH v období rozvinuté výstavby socialismu vyjadřuje hlavní úkoly ROH při výchově pracovníků v oblasti společenské práce, přitom zakotvuje nejvýznamnější formy této účasti a nové její prvky jako například v kolektivních smlouvách a ve výrobních výborech. Současně vytváří potřebný prostor pro další prohlubování a rozvoj účasti pracujících, jak to budou vyžadovat zkušenosti z provádění nových zásad plánovitého řízení národního hospodářství.

Navrhovaná ustanovení upravující tyto otázky byla ve výborech Národního shromáždění diskutována. K podstatnější změně však ve srovnání s původním návrhem nedošlo. Jen v § 18, odst. 3 se doporučuje vyjádřit, že účast pracujících na řízení organizují především odborové orgány, takže nová formulace připouští organizování jinými společenskými organizacemi. Dále v § 20 se doporučuje výrazněji vyjádřit odpovědnost organizace za plnění závazků z kolektivní smlouvy.

I když v oblasti zabezpečení práva na práci a práce ve prospěch společnosti ponechává návrh zákoníku práce dosavadní zvláštní předpisy upravující tyto otázky s výjimkou dekretu č. 88/1945 Sb. o všeobecné pracovní povinnosti, jak jsem se již o tom zmínil, bude významně napomáhat i za tohoto stavu regulaci pohybu pracovních sil především tím, že stanoví v § 25 pro organizace zákaz zaměstnávat v pracovním poměru pracovníky, popřípadě členy výrobních nebo jednotných zemědělských družstev, kteří neukončili svůj dřívější pracovní nebo členský poměr. Výjimky, které podle původního návrhu měla v tomto směru stanovit vláda, navrhuje se stanovit již přímo v zákoníku práce.

V úpravě vzniku změn a skončení pracovního poměru dochází k nejvýznamnějšímu sjednocení právní úpravy pro všechny pracující, poněvadž na tomto úseku se nejdéle udržovaly podstatně rozdílné úpravy mezi dělníky, technickohospodářskými pracovníky v hospodářských organizacích, pracovníky státních orgánů a jejich zařízení, v dopravě, v obchodě a na jiných úsecích. Nepochybujeme o tom, že všichni naši pracující toto sjednocení uvítají. Tyto rozdíly, ať už ve způsobu vzniku pracovního poměru nebo v délce zkušební doby, v možnostech převádění pracovníků na jinou práci, v délce výpovědních lhůt, v důvodech i způsobu rozvázání pracovního poměru, se již delší dobu jevily jako překonané a bylo na ně pracujícími často poukazováno.

Nově navrhovanou úpravou třetího odstavce § 29 má být zdůrazněno, že i mzdové zařazení by mělo být vzhledem ke svému významu pro pracovníky zpravidla součástí obsahu pracovní smlouvy. Nebylo však možno vyhovět těm připomínkám, které požadovaly, aby muselo být bezvýjimečně obsaženo v každé pracovní smlouvě. Z toho by totiž vznikaly v praxi četné potíže. Nejen, že by písemně uzavřené smlouvy musely být při každé změně platu změněny, ale kromě toho v praxi jsou často uzavírány pracovní smlouvy pouze na práce označené podle druhu povolání, například jako zámečnické. Pracovník je.pak odměňován podle toho, do které tarifní třídy jsou zařazeny konkrétní práce, které mu může organizace v jednotlivých časových obdobích podle současných výrobních úkolů přidělovat a které se mohou, pokud jde o jejich mzdové ohodnocení, pohybovat v rozmezí dvou, tří, popř. více mzdových tříd.

Změna navržená v § 35, odst. 3 vyplynula z připomínky, že na jedné straně má být jasněji vyjádřena zásada, že o přijímání nových pracovníků do pra covního poměru stačí informovat závodní výbory ROH dodatečně, ale že na druhé straně má být také stanovena záruka, v jejíž rámci tyto informace budou podávány v přiměřeném časovém odstupu, aby tím nedocházelo k narušování práva kontroly závodních výborů nad přijímáním nových pracovníků a nad jejich pracovním a mzdovém zařazování.

Mnoho diskuse vyvolávala ve výborech problematika překládání pracovníků do jiné obce i bez jejich souhlasu na delší dobu než čtvrt roku. Převážná většina se však shodovala v tom, že pro některé obory, zejména zdravotnictví, školství, dopravu a spoje, je třeba počítat ještě po delší dobu v zájmu nerušeného poskytování příslušných služeb obyvatelstvu s takovým přeloženém jako s nezbytnou nutností. Zmocnění obsažené v tomto směru v § 38, odst. 3 pro vládu bylo však zpřesněno v tom směru, že maximální délka přeložení i v těchto případech bude omezena přímo zákoníkem práce, a to na dobu jednoho roku a vázána na podmínku, že je to nutné zabezpečení zájmu obyvatelstva. Tuto úpravu lze považovat za plně vyhovující i pro příslušné obory, poněvadž se stejně dlouhým časovým omezením se počítalo i v návrhu vládního nařízení, které má být vydáno k provedení zákoníku práce.

Velmi významná změna byla provedena v § 51, který upravuje výpověď dávanou pracovníkem. Soudruzi poslanci měli vesměs plné pochopení pro to, že z hlediska současných potřeb našeho národního hospodářství, kdy některé organizace jen velmi obtížně získávají i minimální počet pracovníků potřebných k plnění svých úkolů, popřípadě pracovníků majících potřebnou kvalifikaci, mohlo by i při poměrně dosti dlouhých jedno - až tříměsíčních výpovědních lhůtách docházet k těžce řešitelným obtížím.

Proto se navrhovaný odklad odchodu pracovníka z organizace o dalších šest měsíců, nemá-li pro výpověď některý ze zvlášť závažných důvodů výslovně v zákoníku vypočtených, vesměs setkává se souhlasem, všichni si uvědomujeme, že tato lhůta umožňuje také vládě provést případné další opatření k omezení odchodu pracovníků z těch pracovišť, kde by to mohlo vyvolat vážné ohrožení celospolečenských zájmů.

Bylo však poukazováno na to, že kdyby prodloužení výpovědní lhůty bylo ponecháno pouze jednostrannému rozhodnutí organizace, nebylo by to v souladu s postavením pracovníka jako rovnocenného účastníka pracovněprávního vztahu a mohlo by to vést k novým výtkám na půdě Mezinárodní organizace práce, že u nás máme, i když jen v této omezené míře, nucenou práci a že jsme tedy v rozporu s příslušnou mezinárodní úmluvou, kterou náš stát ratifikoval a kterou je tedy vázán. Proto bylo toto ustanovení upraveno tak, že se v těchto případech již přímo ze zákona prodlužují obecně platné výpovědní lhůty o šest měsíců, samozřejmě s tím, že se může organizace s pracovníkem dohodnout, že jeho pracovní poměr skončí i dříve.

V souvislosti s touto změnou bylo pak nově upraveno i zmocnění pro vládu tak, aby jí byla dána jednak možnost rozšířit okruh důvodů, které umožňují pracovníku rozvázat pracovní poměr bez tohoto prodloužení výpovědní lhůty, a tím pohyb pracovních sil dále uvolňovat, na druhé straně ovšem zůstává jí také zachována možnost vázat účinnost výpovědí dávaných z jiných, méně závažných důvodů na další vhodné podmínky, pokud by to potřeby národního hospodářství vyžadovaly. Tím jsou vytvořeny všechny potřebné záruky pro to, aby uvolnění možnosti rozvazovat pracovní poměr jednostrannou výpovědí ze strany pracovníků mohlo být regulováno v souladu s dalším vývojem národního hospodářství.

Ustanoveními upravujícími otázky socialistické pracovní kázně se sleduje vytvořit v závodech takové podmínky, aby bylo zabezpečeno další prohlubování a rozvíjení socialistického poměru k práci, k pracovnímu kolektivu a k plnění pracovních úkolů. Kromě jiného je zde významné ustanovení o tom, že vedoucí pracovníci jsou povinni hodnotit výsledky práce jednotlivců i pracovních kolektivů.

Z diskuse o ustanoveních upravujících tyto otázky vyplynuly dvě navrhované změny. Doporučuje se, aby § 81 návrhu byl doplněn ustanovením, že podání opravného prostředku proti uloženému kárnému opatření má odkladný účinek. Změna sleduje, aby kárné opatření v případech, kdy s ním pracovník nesouhlasí, mohlo byt uloženo až po přezkoumání odvolacím orgánem. Další změnou v § 82 odst. 6 se mají přímo v zákoníku práce za kotvit některá další kárná opatření pro oblast dopravy. Změna se navrhuje proto, aby byla realizována zásada, že kárná opatření lze ukládat jedině na základě zákona.

Úprava pracovní doby má bezprostřední význam pro produktivitu práce, a tím i pro hospodářské výsledky organizaci. Je známo, že v produktivitě práce a zejména ve využívání pracovní doby máme ještě značné rezervy, které je nutno odhalovat a využívat jich.

V návrhu zákoníku dochází proti dosavadnímu stavu ke značným změnám, které přispějí k mobilizaci těchto rezerv. Především je třeba uvítat, že je zaváděn jednotný pořádek do takových otázek, jako je začátek a konec pracovní doby nebo délka přestávky pro jídlo a odpočinek.

Také skutečnost, že pracovní dobu bude možno zkracovat tam, kde si organizace vytvoří pro to předpoklady a přitom je zajištěno respektování celospolečenských hledisek, povede k větší zainteresovanosti samotných pracujících na zlepšení dosavadního stavu v dodržování a využívání pracovní doby i v odstraňování přesčasové práce.

Návrh zákoníku umožňuje širší zaměstnávání pracovníků na kratší pracovní dobu. To má význam zejména pro osoby se sníženou pracovní schopností a pro ženy pečující o děti a domácnost. Doposud této možnosti bylo málo využíváno a zákoník nově stanoví organizacím povinnost vytvářet předpoklady pro to, aby takovým přáním mohlo být vyhověno. Významnou změnou proti dosavadnímu stavu je také záruka minimálního odpočinku mezi směnami.

Ve všech výborech Národního shromáždění byla úprava pracovní doby zevrubně prodiskutována a byl vysloven zásadní souhlas s věcným obsahem příslušných ustanovení návrhu zákoníku práce.

V § 90 odst. 2 je navrhováno doplnění textu v tom smysl u, že odpočinek mezi dvěma směnami může byt pro ženy starší 18 let zkrácen pouze na 11 hodin, nikoliv na osm hodin, jak bude přípustné ve vyjmenovaných případech u mužů. Tím je toto ustanovení uvedeno do souladu s úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 89 o noční práci žen v průmyslu. Ve výborech byly zváženy důvody uplatňované hospodářskými orgány proti takto dlouhé přestávce mezi dvěma směnami pro ženy a dospělo se k názoru, že je v tomto případě nutné respektovat ustanovení ratifikované úmluvy a že důvody uváděné hospodářskými orgány mohou být nejvýše dočasného rázu, poněvadž pominou, jakmile bude u nás v nepřetržitých provozech zkrácena pracovní doba na 42 hodin týdně. Při vhodné organizaci práce nemohou z dodržování tohoto ustanovení ani ze současného stavu vyplynout vážnější obtíže.