Pouze v § 91 odst. 2 je navrhována volnější
formulace, aby nebyl nutný k nařízení
práce ve dnu pracovního klidu individuální
příkaz vedení a souhlas závodního
výboru pro každého pracovníka.
Rovněž doplnění odstavce 2 § 97
ustanovením, že v nepře tržitých
provozech nesmi průměrná pracovní
doba přesáhnout 56 hodin týdně, je
navrhováno v zájmu splnění výslovného
ustanovení ratifikované úmluvy Mezinárodní
organizace práce č. 1 o délce pracovní
doby v průmyslu. V praxi nám toto ustanovení
nebude působit žádné obtíže.
V úpravě dovolené na zotavenou přináší
návrh zákoníku řadu podstatných
změn, které budou znamenat značné
zjednodušení a lépe budou také odpovídat
nové soustavě řízení, zejména
pokud jde o usnadnění postupného přechodu
k volnému pohybu pracovních sil. Proto se zásadně
upouští od tzv. zvýhodněných
změn zaměstnání pro zápočet
doby rozhodné pro prodloužení dovolené,
stanoví se jednotná pětiměsíční
čekací doba a pro určité případy
se umožňuje získání nároku
na dovolenou i bez splnění čekací
doby. Byly provedeny také stylistické úpravy,
které jasněji vyjadřují rozdílnou
úpravu pří zápočtu dob před
1. lednem 1966 a po tomto dni.
Na základě připomínek navrhuje se
doplnit § 109 v tom směru, aby pracovníkům
v zájmu upevnění jejich zdraví bylo
umožněno vyčerpat vždy aspoň jeden
týden skutečně v pracovním volnu a
nedávat tedy možnost k poskytování náhrady
mzdy za celou nevyčerpanou dovolenou za jednotlivé
roky. Tato záruka se ovšem nemůže týkat
těch pracovníků, kterým je třeba
zkrátit dovolenou pro neomluvenou absenci popřípadě
až na nulu, i když se ojediněle i takové
názory vyskytly. Tím bychom vlastně nepřímo
zvýhodnili neukázněné pracovníky,
kteří si své volno vlastně sami předem
vybrali, svévolně a bez zřetele na ostatní
spolupracovníky, provozní podmínky podniku
a zájmy společnosti.
V hlavě upravující odměňování
pracovníků a poskytování náhrad
mzdy jsou zakotveny stěžejní zásady
odměňování práce a upraveny
pracovněprávní otázky mzdové
oblasti. Výsledkem projednávání těchto
otázek jsou některé změny, které
jsou navrhovány podle závěrů jednání
ve výborech Národního shromáždění,
a pokud jde o účast odborových orgánů
ve mzdové oblasti, i podle závěrů
celostátní všeodborové konference.
Aby bylo zabezpečeno, že bude odměňována
práce přesčas jen v případech,
kdy byla nutná z provozních důvodů
nebo z důvodu úspěšného plnění
plánu, navrhuje se doplnit § 116 o zvláštní
ustanovení, které umožňuje ve směrnicích
ústředních orgánů stanovit,
že se v organizacích, kde je obtížné
kontrolovat vykonávání přesčasové
práce, poskytuje náhradní volno nebo příplatek
za práci přesčas jen tehdy, šlo-li o
práci přesčas konanou se souhlasem organizace.
Podle závěrů celostátní všeodborové
konference je nově navrhována v § 123 úprava
působnosti závodních výborů
ROH při stanovení základní mzdy a
přiznání kvalifikační třídy.
Při těchto opatřeních se podle nového
návrhu již nevyžaduje předchozí
souhlas závodního výboru jako podmínka
takového opatření. Cílem je zaměřit
činnost odborových orgánů od jednotlivých
dílcích mzdových opatření k
rozhodování zásadnímu, jako je zejména
zavádění mzdových soustav, prémiových
řádů, výkonových norem, rozhodování
o rozdělení prostředků na mzdy apod.
Cílem navrhované úpravy je dále posílit
pravomoc a odpovědnost vedoucích pracovníků.
O této otázce bylo hodně diskutováno
ve výborech Národního shromáždění
a s navrhovanou změnou byl vysloven souhlas. Ukáže-li
se v budoucnu potřeba zavést souhlas závodního
výboru jako podmínku pro přiznání
kvalifikační třídy nebo základní
mzdy, je možno použít zmocnění
pro Ústřední radu odborů, obsažené
v návrhu.
Závažnější je i změna navrhovaná
v § 125 a 128. Její realizací bude dosaženo,
aby náhrada mzdy při vojenském cvičení
mohla být poskytována nejen pracovníkům,
kteří byli v pracovním poměru alespoň
tři měsíce v téže organizaci,
ale také těm, kteří celkem po tuto
dobu byli nepřetržitě v pracovním poměru
i u více organizací. Bude tak umožněno
např. poskytovat náhradu mzdy při vojenském
cvičení i těm, kteří měnili
zaměstnání v zájmu organizace nebo
kteří přešli do jiné organizace
z vážných osobních důvodů
(zdravotní důvody, využití kvalifikace
apod. Stejná změna se navrhuje pro poskytování
náhrady mzdy při osobních překážkách
v práci (svatbu, úmrtí v rodině, návštěvu
lékaře apod.). Ve shodě s touto změnou
bylo připomínky využito i ke změně
návrhu prováděcího vládního
nařízení.
Ustanovení zákoníku práce, obsažená
v páté hlavě druhé části
a týkající se bezpečnosti a ochrany
zdraví při práci, vycházejí
ze zásadní jednoty zabezpečování
úkolů výroby a bezpečnosti při
práci, z nejširší bezprostřední
účasti pracujících na řešení
otázek bezpečnosti a ochrany zdraví při
práci a ze zvýšení úlohy Revolučního
odborového hnutí na tomto úseku, zejména
při výkonu společenského dozoru nad
bezpečností a ochranou zdraví při
práci.
Při projednávání těchto ustanovení
ve výborech Národního shromáždění
bylo vzneseno několik připomínek, jimž
bylo v podstatě vyhověno úpravou §§
133, 137 a 138. V § 133 bylo v odst. i) doplněno ustanovení,
podle něhož jsou nejen organizace, ale i organizace
jim nadřízené a ústřední
orgány povinny zjišťovat příčiny
pracovních úrazů a nemocí z povolání
a vytvářet takové podmínky pro výkon
práce v jednotlivých organizacích, aby k
ním nedocházelo. V § 137 byla v odst. 4 u zmocnění
pro vládu stanovit organizaci a výkon dozoru nad
bezpečností a ochranou zdraví při
práci ve výrobních družstvech a v jednotných
zemědělských družstvech doplněna
možnost aby vláda k stanovení organizace a
výkonu tohoto dozoru zmocnila některý jiný
orgán.
Navrhované doplnění § 138 o oprávněních
orgánů státního odborného dozoru
nad bezpečností a ochranou zdraví při
práci dávat organizacím závazné
pokyny k odstranění zjištěných
závad a nařizovat vyřazení strojů
a zařízení podléhajících
jejich dozoru z provozu, je-li ohrožen život nebo zdraví
pracujících, umožňuje v zájmu
větší přehlednosti právního
řádu provést úplné zrušení.
dosud platného zákona o bezpečnosti a ochraně
zdraví při práci č. 65/1961 Sb., s
jehož částečným ponecháním
v další platnosti původně návrh
zákoníku počítal. V tom směru
se navrhuje také provést příslušnou
změnu v derogační klauzuli.
Mezi ustanoveními týkajícími se pracovních
podmínek žen zaujímají důležité
místo ustanovení zákazu některých
prací, o odpočinku mezi dvěma směnami
a o noční práci. Zákazy prací
budou v konkrétní podobě obsaženy v
resortních seznamech, které budou vypracovány
podle zásad stanovených vládou. Odpočinek
mezi dvěma směnami je ženám v souladu
s mezinárodní úmluvou zabezpečen v
noci, ledaže by šlo o případy, kdy ženy
smějí konat noční práci.
Pokud jde o noční práci, je zásadně
pro ženy zakázána a z tohoto zákazu
jsou možné výjimky. Vyskytly se připomínky
vyžadující rozšíření
těchto zákonných výjimek pro kulturní
zařízení a práce v živočišné
výrobě. Těmto připomínkám
bylo vyhověno úpravou § 152.
Rovněž se navrhuje vyhovět připomínce
požadující v zájmu dosažení
lepšího souladu s mezinárodní úmluvou
o zákazu noční práce žen naopak
zúžení výjimky, která byla v
návrhu zákoníku práce pojata původně
šířeji a zahrnovala i případy
nepředvídaného zdržení způsobeného
technickými příčinami. Tato možnost
byla vypuštěna, pokud by to vyžadoval naléhavý
zájem společnosti, aby ženy pracovaly v noci
v takových nebo podobných případech,
je tu vždycky možnost, aby dočasnou výjimku
v tomto směru povolila vláda podle zmocnění
uvedeného § 152 odst. 2.
Úprava pracovních podmínek mladistvých
je v některých rysech obdobná úpravě
pracovních podmínek žen, protože i jejím
hlavním cílem je zajistit mladistvým pracovníkům,
aby měli zajištěny takové pracovní
podmínky, které odpovídají jejich
tělesným i duševním možnostem a
podporují zdravý rozvoj jejich osobnosti.
V této části návrhu zákoníku
práce bylo úpravou § 164 vyhověno požadavku,
aby se jednoznačněji vyjádřila forma
spoluúčasti rodičů, když mladistvý
sjednává nebo končí pracovní
poměr nebo učební poměr, anebo mění
učební obor. Původně počítal
návrh zákoníku s tím, že k uzavření
pracovní nebo učební smlouvy bude třeba
souhlasu zákonného zástupce mladistvého,
naproti tomu při rozvázání pracovního
poměru nebo učebního poměru by mladistvý
takový souhlas nepotřeboval.
V tom byl určitý nepoměr, vždyť
rozvázání pracovního poměru
může mít dokonce větší význam
z hlediska mladistvého než sjednání.
Proto se některé připomínky dožadovaly,
aby i v tom případě byl nutný souhlas.
Diskuse však ukázala, že toto omezení
způsobilosti mladistvého zavazovat se samostatně
v oboru pracovního práva není žádoucí
a mohlo by v některých případech působit
nesprávným směrem, kdyby s nedostatkem takového
souhlasu byla spojena zároveň neplatnost takového
právního úkonu, zejména smlouvy nebo
rozvázání pracovního popřípadě
učebního poměru. Proto se navrhuje stanovit,
že je v těchto případech organizace
povinna vyžádat si vyjádření
zákonného zástupce, nikoliv jeho souhlas.
Tím se prakticky docílí toho, co bylo sledováno,
neboť zákonný zástupce může
vyjádřit i svůj nesouhlas a zcela jistě
k tomu bude organizace přihlížet, ale odpadají
přitom komplikace, jaké by nastaly, kdyby se vyžadoval
souhlas pod sankcí neplatnosti.
Hlavními zásadami úpravy náhrady škody
obsažené v návrhu zákoníku práce
je zásada prevence a zásada o odpovědnosti
pracovníka za zaviněnou škodu a o odpovědnosti
organizace za škodu, která vznikla pracovníku
při plnění pracovních úkolů
a v souvislosti s nimi. Úprava sleduje ve vztahu ke kolektivu
pracovníků a jednotlivcům i výchovné
cíle.
Účelem změn, které jsou navrhovány
v §§ 174, 175, 181 a 187 je zejména, aby bylo
dosaženo většího souladu s úpravou
otázek náhrady škody v občanském
zákoníku.
V úpravě rozhodování pracovních
sporů navazuje návrh zákoníku práce
na dosavadní zkušenosti získané s prováděním
rozhodčího řízení v pracovních
sporech odborovými orgány podle usnesení
IV. všeodborového sjezdu o závodních
výborech. Zásada, aby si pracující
sami především tyto spory řešiti
na pracovišti uvnitř svého pracovního
kolektivu, se ukázala správná, a proto z
ní vychází i návrh zákoníku
práce a na jejím podkladě sjednocuje provádění
rozhodčího řízení v hospodářských
organizacích i státních orgánech a
jejich zařízeních.
Zde bych chtěl upozornit na dvě navrhované
významné změny. V prvé řadě
úpravy navrhované v §§ 209 a 213, jsou
v zájmu dosažení větší objektivnosti
přezkoumávání pracovních posudků,
neboť umožní, aby vedle rozhodčích
orgánů mohly i tyto otázky řešit
též soudy. Dále je nutno v této souvislosti
se zmínit ještě také o úpravě
navrhované v § 15, podle níž má
se umožnit pracovníkům dát se zastoupit
v pracovním sporu advokátem nejen u soudu, ale i
v řízení před rozhodčím
orgánem, pokud bude mít pracovník na takovém
zastoupení zájem.
Změny se navrhují konečně i ve zrušovacím
ustanovení obsaženém v § 279, a to v tom
směru, že se navrhuje zrušit ještě
také některé další předpisy.
Chtěl bych upozornit, že pokud jde o vládní
nařízení č. 115/1960 Sb., má
být zrušeno, jen pokud upravuje pracovní i
platové poměry.
Nyní povazuji ještě také za svou povinnost
stručně se zmínit o několika závaznějších
připomínkách, kterým v předkládaném
návrhu nebylo vyhověno a z jakých důvodů.
Především jde o požadavky na prodloužení
tzv. zkušební doby při navázání
pracovního poměru z navrhované maximální
jednoměsíční lhůty na dobu
dvou, tří, šesti, popřípadě
i více měsíců podle druhu práce
a funkce, kterou má pracovník zastávat. Kdybychom
však takové prodloužení připustili,
znamenalo by to velmi dlouhou nejistotu v stabilitě sjednaného
pracovního poměru, charakteristikou zkušební
doby totiž je, že kdykoliv kterýkoliv z účastníků
pracovního poměru v jejím průběhu
zjistí, že mu tento pracovní poměr nevyhovuje,
může jej rozvázat, aniž by pro to musel
uvádět nebo dokonce prokazovat nějaký
důvod.
Lze připustit, že výjimečně i
bez ohledu na pracovní posudek získaný od
organizace, kde byt pracovník dříve zaměstnán,
může být skutečně třeba
delší doby na vyzkoušení jeho předpokladů
pro práce, které má vykonávat, například
jde-li o práce výzkumného pracovníka,
konstruktéra, projektanta apod. Tyto případy
mohou však být řešeny v souladu s návrhem
zákoníku práce tou formou, že organizace
uzavře s takovými pracovníky zatím
pracovní poměr na určitou dobu, například
na tři, šest i více měsíců
s výhradou, že k jeho rozvázání
na základě zkušební doby může
kdykoliv dojít v prvním měsíci jeho
trvání, jinak jen až uplynutím sjednané
doby, popřípadě dohodou, výpovědí
nebo okamžitým zrušením pracovního
poměru, pokud by ovšem byly splněny podmínky
stanovené zákoníkem pro takové mimořádné
dřívější ukončení
pracovního poměru sjednaného na určitou
dobu.
Takový postup odpovídá v podstatě
také úpravě platné dosud pro technickohospodářské
pracovníky v hospodářských organizacích.
Prodloužením zkušební doby bychom tedy
proti platnému stavu znevýhodnili především
pracovníky, pro které by to znamenalo podstatně
delší existenční nejistotu, než
tomu bylo v obdobných případech dosud. Z
toho důvodu byla v návrhu ponechána původně
navrhovaná maximální jednoměsíční
zkušební doba.
V průmyslovém výboru byla vznesena připomínka,
aby pro pracovníky v nepřetržitých provozech
s tzv. klouzavým volnem byl v měsících,
na něž připadne den svátků, příslušně
snížen počet hodin, které mají
v tomto měsíci odpracovat. Tento požadavek
byl odůvodněn tím, že pracovníci
v nepřetržitém provozu jsou znevýhodněni,
poněvadž musí vždy odpracovat v takových
měsících více hodin než ostatní
pracovníci. Tito pracovníci však dostanou za
práci ve svátek zhruba 100% přípatek,
takže mají v takovém měsíci prakticky
o osm hodin větší výdělek než
pracovníci v přetržitých provozech.
Kdyby tomuto požadavku mělo být vyhověno,
měli by těchto osm hodin placeno ještě
dalším příplatkem za přesčasovou
práci. Jejich pracovní doba by se tedy stejně
nezměnila a jednalo by se jen o zvýšení
poctu přesčasových hodin. To by byl nežádoucí
stav.
K připomínkám, aby byla všem vychovatelům
v zákoníku práce (§ 102) přiznána
delší než čtyřtýdenní
dovolená (6 týdnů) nemohlo být vyhověno,
poněvadž by to znamenalo neodůvodněné
jejich zvýhodnění vůči všem
ostatním pracujícím. Pouze u vychovatelů,
kteří pracují za zvlášť
obtížných podmínek, zejména při
výchově mravně narušené mládeže,
lze souhlasit s tím, aby se jim dostalo případně
zvýhodnění ve formě dodatkové
dovolené. Okruh pracovníků, kterým
přísluší dodatková dovolená,
není ovšem v zákoníku práce podrobněji
určen, nýbrž to je věcí prováděcího
vládního nařízení, proto se
příslušná ustanovení zákoníku
práce ponechávají beze změny.
Rovněž nebylo vyhověno požadavku, aby
bylo přímo v zákoníku zaručeno
pracovníkovi, který opustí zemědělský
nebo lesnický obor, že mu zůstane započtena
doba členství v jednotném zemědělském
družstvu do doby rozhodné pro prodloužení
dovolené. Situace v zemědělství nedovoluje
zatím takovou výhodu, bude-li to i v nejbližší
budoucnosti žádoucí, dává zákoník
práce možnost, aby podle nově upraveného
zmocnění v § 103 odst. 3 Ústřední
rada odborů stanovila, že se bude i v takových
případech doba členství v JZD pro
prodloužení dovolené započítávat.
Některé připomínky požadovaly,
aby bylo změněno ustanovení § 227, které
dovoluje uzavření pracovní smlouvy s učněm
nejdříve v posledním roce jeho učení,
a to tak, aby se umožnilo jejich uzavírání
již v prvním roce učení. Bylo to zdůvodňováno
tím, že jinak organizace vychovávající
učně nemá zaručeno, že u ní
setrvá v pracovním poměru aspoň po
několik let. Tomuto požadavku nebylo možno vyhovět
z několika důvodů. Za nejdůležitější
pokládáme ten, že učeň, který
sotva opustil základní devítiletou školu
a rozhodně neví z vlastní zkušenosti
nic o tom, co je to práce v podniku, by se měl zavazovat
už v tomto období k tomu, že bude v tomto podniku
pracovat po několik roků. Zavazuje-li se až
v posledním roce učení, a ono to nijak není
nutné, ví aspoň, jaké pracovní
podmínky ho očekávají. Obavy, že
by učňové hromadně opouštěli
podnik, v nichž se vyučili, praxe nijak nepotvrzuje,
ať už se zavázali setrvat v podniku nebo ne.
Takové spoléhání podniku, že
mu to usnadní nábor a že bude mít pracovníky
zajištěny bez zřetele k tomu, jaké jsou
v něm pracovní podmínky, není na místě.
Zkušenosti naopak ukazují, že právě
uspokojivé pracovní podmínky to jsou, které
zaručují podniku stálost dobrých pracovníků.
Nejsou-li tu, pak ovšem pracovník odejde, ať
už přitom dodrží eventuálně
sjednaný závazek, anebo případně
nikoli.
V souvislosti s tím bylo některými poslanci
požadováno, aby organizace měla možnost
vymáhat na učních, popřípadě
i na pracovnících náhradu nákladů,
které na něho vynaložila v souvislosti se zvyšováním
jeho kvalifikace. Šlo zejména o případy,
kdy se učeň z rozličných důvodů
nedoučí, např. proto, že prostě
přestane mít zájem a přestane plnit
své povinnosti, odejde z učiliště apod.
Tomuto požadavku nebylo vyhověno. Takový učeň
nebo mladistvý totiž zpravidla změní
učební obor nebo nastoupí jinde do pracovního
poměru. Určitá, třeba i neúplná
kvalifikace, kterou získal, se pro národní
hospodářství neztratí, i když
přijde vlastně k dobru jinému podniku. Jde
tu tedy spíše o vztah organizace k jinému podniku,
který však zákoník práce neupravuje,
poněvadž nemůže upravovat vztahy mezi
hospodářskými organizacemi, to je jiná
oblast, která se řídí předpisy
občanského práva, případně
hospodářského zákoníku.