Pouze v § 91 odst. 2 je navrhována volnější formulace, aby nebyl nutný k nařízení práce ve dnu pracovního klidu individuální příkaz vedení a souhlas závodního výboru pro každého pracovníka.

Rovněž doplnění odstavce 2 § 97 ustanovením, že v nepře tržitých provozech nesmi průměrná pracovní doba přesáhnout 56 hodin týdně, je navrhováno v zájmu splnění výslovného ustanovení ratifikované úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 1 o délce pracovní doby v průmyslu. V praxi nám toto ustanovení nebude působit žádné obtíže.

V úpravě dovolené na zotavenou přináší návrh zákoníku řadu podstatných změn, které budou znamenat značné zjednodušení a lépe budou také odpovídat nové soustavě řízení, zejména pokud jde o usnadnění postupného přechodu k volnému pohybu pracovních sil. Proto se zásadně upouští od tzv. zvýhodněných změn zaměstnání pro zápočet doby rozhodné pro prodloužení dovolené, stanoví se jednotná pětiměsíční čekací doba a pro určité případy se umožňuje získání nároku na dovolenou i bez splnění čekací doby. Byly provedeny také stylistické úpravy, které jasněji vyjadřují rozdílnou úpravu pří zápočtu dob před 1. lednem 1966 a po tomto dni.

Na základě připomínek navrhuje se doplnit § 109 v tom směru, aby pracovníkům v zájmu upevnění jejich zdraví bylo umožněno vyčerpat vždy aspoň jeden týden skutečně v pracovním volnu a nedávat tedy možnost k poskytování náhrady mzdy za celou nevyčerpanou dovolenou za jednotlivé roky. Tato záruka se ovšem nemůže týkat těch pracovníků, kterým je třeba zkrátit dovolenou pro neomluvenou absenci popřípadě až na nulu, i když se ojediněle i takové názory vyskytly. Tím bychom vlastně nepřímo zvýhodnili neukázněné pracovníky, kteří si své volno vlastně sami předem vybrali, svévolně a bez zřetele na ostatní spolupracovníky, provozní podmínky podniku a zájmy společnosti.

V hlavě upravující odměňování pracovníků a poskytování náhrad mzdy jsou zakotveny stěžejní zásady odměňování práce a upraveny pracovněprávní otázky mzdové oblasti. Výsledkem projednávání těchto otázek jsou některé změny, které jsou navrhovány podle závěrů jednání ve výborech Národního shromáždění, a pokud jde o účast odborových orgánů ve mzdové oblasti, i podle závěrů celostátní všeodborové konference.

Aby bylo zabezpečeno, že bude odměňována práce přesčas jen v případech, kdy byla nutná z provozních důvodů nebo z důvodu úspěšného plnění plánu, navrhuje se doplnit § 116 o zvláštní ustanovení, které umožňuje ve směrnicích ústředních orgánů stanovit, že se v organizacích, kde je obtížné kontrolovat vykonávání přesčasové práce, poskytuje náhradní volno nebo příplatek za práci přesčas jen tehdy, šlo-li o práci přesčas konanou se souhlasem organizace.

Podle závěrů celostátní všeodborové konference je nově navrhována v § 123 úprava působnosti závodních výborů ROH při stanovení základní mzdy a přiznání kvalifikační třídy. Při těchto opatřeních se podle nového návrhu již nevyžaduje předchozí souhlas závodního výboru jako podmínka takového opatření. Cílem je zaměřit činnost odborových orgánů od jednotlivých dílcích mzdových opatření k rozhodování zásadnímu, jako je zejména zavádění mzdových soustav, prémiových řádů, výkonových norem, rozhodování o rozdělení prostředků na mzdy apod. Cílem navrhované úpravy je dále posílit pravomoc a odpovědnost vedoucích pracovníků.

O této otázce bylo hodně diskutováno ve výborech Národního shromáždění a s navrhovanou změnou byl vysloven souhlas. Ukáže-li se v budoucnu potřeba zavést souhlas závodního výboru jako podmínku pro přiznání kvalifikační třídy nebo základní mzdy, je možno použít zmocnění pro Ústřední radu odborů, obsažené v návrhu.

Závažnější je i změna navrhovaná v § 125 a 128. Její realizací bude dosaženo, aby náhrada mzdy při vojenském cvičení mohla být poskytována nejen pracovníkům, kteří byli v pracovním poměru alespoň tři měsíce v téže organizaci, ale také těm, kteří celkem po tuto dobu byli nepřetržitě v pracovním poměru i u více organizací. Bude tak umožněno např. poskytovat náhradu mzdy při vojenském cvičení i těm, kteří měnili zaměstnání v zájmu organizace nebo kteří přešli do jiné organizace z vážných osobních důvodů (zdravotní důvody, využití kvalifikace apod. Stejná změna se navrhuje pro poskytování náhrady mzdy při osobních překážkách v práci (svatbu, úmrtí v rodině, návštěvu lékaře apod.). Ve shodě s touto změnou bylo připomínky využito i ke změně návrhu prováděcího vládního nařízení.

Ustanovení zákoníku práce, obsažená v páté hlavě druhé části a týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, vycházejí ze zásadní jednoty zabezpečování úkolů výroby a bezpečnosti při práci, z nejširší bezprostřední účasti pracujících na řešení otázek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a ze zvýšení úlohy Revolučního odborového hnutí na tomto úseku, zejména při výkonu společenského dozoru nad bezpečností a ochranou zdraví při práci.

Při projednávání těchto ustanovení ve výborech Národního shromáždění bylo vzneseno několik připomínek, jimž bylo v podstatě vyhověno úpravou §§ 133, 137 a 138. V § 133 bylo v odst. i) doplněno ustanovení, podle něhož jsou nejen organizace, ale i organizace jim nadřízené a ústřední orgány povinny zjišťovat příčiny pracovních úrazů a nemocí z povolání a vytvářet takové podmínky pro výkon práce v jednotlivých organizacích, aby k ním nedocházelo. V § 137 byla v odst. 4 u zmocnění pro vládu stanovit organizaci a výkon dozoru nad bezpečností a ochranou zdraví při práci ve výrobních družstvech a v jednotných zemědělských družstvech doplněna možnost aby vláda k stanovení organizace a výkonu tohoto dozoru zmocnila některý jiný orgán.

Navrhované doplnění § 138 o oprávněních orgánů státního odborného dozoru nad bezpečností a ochranou zdraví při práci dávat organizacím závazné pokyny k odstranění zjištěných závad a nařizovat vyřazení strojů a zařízení podléhajících jejich dozoru z provozu, je-li ohrožen život nebo zdraví pracujících, umožňuje v zájmu větší přehlednosti právního řádu provést úplné zrušení. dosud platného zákona o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci č. 65/1961 Sb., s jehož částečným ponecháním v další platnosti původně návrh zákoníku počítal. V tom směru se navrhuje také provést příslušnou změnu v derogační klauzuli.

Mezi ustanoveními týkajícími se pracovních podmínek žen zaujímají důležité místo ustanovení zákazu některých prací, o odpočinku mezi dvěma směnami a o noční práci. Zákazy prací budou v konkrétní podobě obsaženy v resortních seznamech, které budou vypracovány podle zásad stanovených vládou. Odpočinek mezi dvěma směnami je ženám v souladu s mezinárodní úmluvou zabezpečen v noci, ledaže by šlo o případy, kdy ženy smějí konat noční práci.

Pokud jde o noční práci, je zásadně pro ženy zakázána a z tohoto zákazu jsou možné výjimky. Vyskytly se připomínky vyžadující rozšíření těchto zákonných výjimek pro kulturní zařízení a práce v živočišné výrobě. Těmto připomínkám bylo vyhověno úpravou § 152.

Rovněž se navrhuje vyhovět připomínce požadující v zájmu dosažení lepšího souladu s mezinárodní úmluvou o zákazu noční práce žen naopak zúžení výjimky, která byla v návrhu zákoníku práce pojata původně šířeji a zahrnovala i případy nepředvídaného zdržení způsobeného technickými příčinami. Tato možnost byla vypuštěna, pokud by to vyžadoval naléhavý zájem společnosti, aby ženy pracovaly v noci v takových nebo podobných případech, je tu vždycky možnost, aby dočasnou výjimku v tomto směru povolila vláda podle zmocnění uvedeného § 152 odst. 2.

Úprava pracovních podmínek mladistvých je v některých rysech obdobná úpravě pracovních podmínek žen, protože i jejím hlavním cílem je zajistit mladistvým pracovníkům, aby měli zajištěny takové pracovní podmínky, které odpovídají jejich tělesným i duševním možnostem a podporují zdravý rozvoj jejich osobnosti.

V této části návrhu zákoníku práce bylo úpravou § 164 vyhověno požadavku, aby se jednoznačněji vyjádřila forma spoluúčasti rodičů, když mladistvý sjednává nebo končí pracovní poměr nebo učební poměr, anebo mění učební obor. Původně počítal návrh zákoníku s tím, že k uzavření pracovní nebo učební smlouvy bude třeba souhlasu zákonného zástupce mladistvého, naproti tomu při rozvázání pracovního poměru nebo učebního poměru by mladistvý takový souhlas nepotřeboval.

V tom byl určitý nepoměr, vždyť rozvázání pracovního poměru může mít dokonce větší význam z hlediska mladistvého než sjednání. Proto se některé připomínky dožadovaly, aby i v tom případě byl nutný souhlas. Diskuse však ukázala, že toto omezení způsobilosti mladistvého zavazovat se samostatně v oboru pracovního práva není žádoucí a mohlo by v některých případech působit nesprávným směrem, kdyby s nedostatkem takového souhlasu byla spojena zároveň neplatnost takového právního úkonu, zejména smlouvy nebo rozvázání pracovního popřípadě učebního poměru. Proto se navrhuje stanovit, že je v těchto případech organizace povinna vyžádat si vyjádření zákonného zástupce, nikoliv jeho souhlas.

Tím se prakticky docílí toho, co bylo sledováno, neboť zákonný zástupce může vyjádřit i svůj nesouhlas a zcela jistě k tomu bude organizace přihlížet, ale odpadají přitom komplikace, jaké by nastaly, kdyby se vyžadoval souhlas pod sankcí neplatnosti.

Hlavními zásadami úpravy náhrady škody obsažené v návrhu zákoníku práce je zásada prevence a zásada o odpovědnosti pracovníka za zaviněnou škodu a o odpovědnosti organizace za škodu, která vznikla pracovníku při plnění pracovních úkolů a v souvislosti s nimi. Úprava sleduje ve vztahu ke kolektivu pracovníků a jednotlivcům i výchovné cíle.

Účelem změn, které jsou navrhovány v §§ 174, 175, 181 a 187 je zejména, aby bylo dosaženo většího souladu s úpravou otázek náhrady škody v občanském zákoníku.

V úpravě rozhodování pracovních sporů navazuje návrh zákoníku práce na dosavadní zkušenosti získané s prováděním rozhodčího řízení v pracovních sporech odborovými orgány podle usnesení IV. všeodborového sjezdu o závodních výborech. Zásada, aby si pracující sami především tyto spory řešiti na pracovišti uvnitř svého pracovního kolektivu, se ukázala správná, a proto z ní vychází i návrh zákoníku práce a na jejím podkladě sjednocuje provádění rozhodčího řízení v hospodářských organizacích i státních orgánech a jejich zařízeních.

Zde bych chtěl upozornit na dvě navrhované významné změny. V prvé řadě úpravy navrhované v §§ 209 a 213, jsou v zájmu dosažení větší objektivnosti přezkoumávání pracovních posudků, neboť umožní, aby vedle rozhodčích orgánů mohly i tyto otázky řešit též soudy. Dále je nutno v této souvislosti se zmínit ještě také o úpravě navrhované v § 15, podle níž má se umožnit pracovníkům dát se zastoupit v pracovním sporu advokátem nejen u soudu, ale i v řízení před rozhodčím orgánem, pokud bude mít pracovník na takovém zastoupení zájem.

Změny se navrhují konečně i ve zrušovacím ustanovení obsaženém v § 279, a to v tom směru, že se navrhuje zrušit ještě také některé další předpisy. Chtěl bych upozornit, že pokud jde o vládní nařízení č. 115/1960 Sb., má být zrušeno, jen pokud upravuje pracovní i platové poměry.

Nyní povazuji ještě také za svou povinnost stručně se zmínit o několika závaznějších připomínkách, kterým v předkládaném návrhu nebylo vyhověno a z jakých důvodů.

Především jde o požadavky na prodloužení tzv. zkušební doby při navázání pracovního poměru z navrhované maximální jednoměsíční lhůty na dobu dvou, tří, šesti, popřípadě i více měsíců podle druhu práce a funkce, kterou má pracovník zastávat. Kdybychom však takové prodloužení připustili, znamenalo by to velmi dlouhou nejistotu v stabilitě sjednaného pracovního poměru, charakteristikou zkušební doby totiž je, že kdykoliv kterýkoliv z účastníků pracovního poměru v jejím průběhu zjistí, že mu tento pracovní poměr nevyhovuje, může jej rozvázat, aniž by pro to musel uvádět nebo dokonce prokazovat nějaký důvod.

Lze připustit, že výjimečně i bez ohledu na pracovní posudek získaný od organizace, kde byt pracovník dříve zaměstnán, může být skutečně třeba delší doby na vyzkoušení jeho předpokladů pro práce, které má vykonávat, například jde-li o práce výzkumného pracovníka, konstruktéra, projektanta apod. Tyto případy mohou však být řešeny v souladu s návrhem zákoníku práce tou formou, že organizace uzavře s takovými pracovníky zatím pracovní poměr na určitou dobu, například na tři, šest i více měsíců s výhradou, že k jeho rozvázání na základě zkušební doby může kdykoliv dojít v prvním měsíci jeho trvání, jinak jen až uplynutím sjednané doby, popřípadě dohodou, výpovědí nebo okamžitým zrušením pracovního poměru, pokud by ovšem byly splněny podmínky stanovené zákoníkem pro takové mimořádné dřívější ukončení pracovního poměru sjednaného na určitou dobu.

Takový postup odpovídá v podstatě také úpravě platné dosud pro technickohospodářské pracovníky v hospodářských organizacích. Prodloužením zkušební doby bychom tedy proti platnému stavu znevýhodnili především pracovníky, pro které by to znamenalo podstatně delší existenční nejistotu, než tomu bylo v obdobných případech dosud. Z toho důvodu byla v návrhu ponechána původně navrhovaná maximální jednoměsíční zkušební doba.

V průmyslovém výboru byla vznesena připomínka, aby pro pracovníky v nepřetržitých provozech s tzv. klouzavým volnem byl v měsících, na něž připadne den svátků, příslušně snížen počet hodin, které mají v tomto měsíci odpracovat. Tento požadavek byl odůvodněn tím, že pracovníci v nepřetržitém provozu jsou znevýhodněni, poněvadž musí vždy odpracovat v takových měsících více hodin než ostatní pracovníci. Tito pracovníci však dostanou za práci ve svátek zhruba 100% přípatek, takže mají v takovém měsíci prakticky o osm hodin větší výdělek než pracovníci v přetržitých provozech. Kdyby tomuto požadavku mělo být vyhověno, měli by těchto osm hodin placeno ještě dalším příplatkem za přesčasovou práci. Jejich pracovní doba by se tedy stejně nezměnila a jednalo by se jen o zvýšení poctu přesčasových hodin. To by byl nežádoucí stav.

K připomínkám, aby byla všem vychovatelům v zákoníku práce (§ 102) přiznána delší než čtyřtýdenní dovolená (6 týdnů) nemohlo být vyhověno, poněvadž by to znamenalo neodůvodněné jejich zvýhodnění vůči všem ostatním pracujícím. Pouze u vychovatelů, kteří pracují za zvlášť obtížných podmínek, zejména při výchově mravně narušené mládeže, lze souhlasit s tím, aby se jim dostalo případně zvýhodnění ve formě dodatkové dovolené. Okruh pracovníků, kterým přísluší dodatková dovolená, není ovšem v zákoníku práce podrobněji určen, nýbrž to je věcí prováděcího vládního nařízení, proto se příslušná ustanovení zákoníku práce ponechávají beze změny.

Rovněž nebylo vyhověno požadavku, aby bylo přímo v zákoníku zaručeno pracovníkovi, který opustí zemědělský nebo lesnický obor, že mu zůstane započtena doba členství v jednotném zemědělském družstvu do doby rozhodné pro prodloužení dovolené. Situace v zemědělství nedovoluje zatím takovou výhodu, bude-li to i v nejbližší budoucnosti žádoucí, dává zákoník práce možnost, aby podle nově upraveného zmocnění v § 103 odst. 3 Ústřední rada odborů stanovila, že se bude i v takových případech doba členství v JZD pro prodloužení dovolené započítávat.

Některé připomínky požadovaly, aby bylo změněno ustanovení § 227, které dovoluje uzavření pracovní smlouvy s učněm nejdříve v posledním roce jeho učení, a to tak, aby se umožnilo jejich uzavírání již v prvním roce učení. Bylo to zdůvodňováno tím, že jinak organizace vychovávající učně nemá zaručeno, že u ní setrvá v pracovním poměru aspoň po několik let. Tomuto požadavku nebylo možno vyhovět z několika důvodů. Za nejdůležitější pokládáme ten, že učeň, který sotva opustil základní devítiletou školu a rozhodně neví z vlastní zkušenosti nic o tom, co je to práce v podniku, by se měl zavazovat už v tomto období k tomu, že bude v tomto podniku pracovat po několik roků. Zavazuje-li se až v posledním roce učení, a ono to nijak není nutné, ví aspoň, jaké pracovní podmínky ho očekávají. Obavy, že by učňové hromadně opouštěli podnik, v nichž se vyučili, praxe nijak nepotvrzuje, ať už se zavázali setrvat v podniku nebo ne. Takové spoléhání podniku, že mu to usnadní nábor a že bude mít pracovníky zajištěny bez zřetele k tomu, jaké jsou v něm pracovní podmínky, není na místě. Zkušenosti naopak ukazují, že právě uspokojivé pracovní podmínky to jsou, které zaručují podniku stálost dobrých pracovníků. Nejsou-li tu, pak ovšem pracovník odejde, ať už přitom dodrží eventuálně sjednaný závazek, anebo případně nikoli.

V souvislosti s tím bylo některými poslanci požadováno, aby organizace měla možnost vymáhat na učních, popřípadě i na pracovnících náhradu nákladů, které na něho vynaložila v souvislosti se zvyšováním jeho kvalifikace. Šlo zejména o případy, kdy se učeň z rozličných důvodů nedoučí, např. proto, že prostě přestane mít zájem a přestane plnit své povinnosti, odejde z učiliště apod.

Tomuto požadavku nebylo vyhověno. Takový učeň nebo mladistvý totiž zpravidla změní učební obor nebo nastoupí jinde do pracovního poměru. Určitá, třeba i neúplná kvalifikace, kterou získal, se pro národní hospodářství neztratí, i když přijde vlastně k dobru jinému podniku. Jde tu tedy spíše o vztah organizace k jinému podniku, který však zákoník práce neupravuje, poněvadž nemůže upravovat vztahy mezi hospodářskými organizacemi, to je jiná oblast, která se řídí předpisy občanského práva, případně hospodářského zákoníku.