Pro oblast školství, kde je zaměstnáno velké procento žen, jsou významná i ta ustanovení návrhu, která upravují pracovní podmínky žen. Pro školské a kulturní pracovníky sjednocuje návrh zákoníku práce i řešení jejich pracovních sporu. Zavádí i pro ně úpravu, která bude platit v ostatních úsecích našeho národního hospodářství. Některé spory těchto pracovníků, je jichž pracovní poměry byly upraveny zákonem o pracovních poměrech státních zaměstnanců, byly řešeny normální správní cestou, jiné ve zvláštních smíšených rozhodčích komisích, které byly ustaveny při osobních úřadech. Podle návrhu mají být všechny spory jako u ostatních pracovníků řešeny rozhodčími orgány, tj. orgány odborové organizace. Nebude-li některá z obou stran s rozhodnutím spokojena, bude ve sporu rozhodovat soud. Tato úprava přinese sjednocení a zjednodušení. V některých případech zabezpečí i objektivnější posouzení nároků pracovníka.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem doporučuje kulturní výbor přijetí zákoníku práce plně. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji posl. Pernické. Dávám slovo soudruhu Vincenci Červinkovi.

Posl. Červinka: Vážené soudružky a soudruzi poslanci!

Navrhovaný zákoník práce stanoví mimo jiné také značné úkoly a povinnosti národním výborům.

Ve svém diskusním příspěvku budu hovořit zejména k problémům souvisícím se zabezpečením práva na práci a práce ve prospěch společnosti, jak jejich úprava vyplývá z návrhu zákoníku práce. Jde o dvě otázky. Především o zabezpečení pracovních sil pro naše národní hospodářství a za druhé o zabezpečení práce pro všechny občany.

Rozmísťování pracovních sil a rozvázání pracovních poměrů považuji za jeden z nejzávažnějších problémů v oblasti pracovněprávních vztahů. Nedostatky, které v tomto směru dosud máme, spočívají především v tom, že stále převyšuje poptávka po pracovních silách celkový počet, který přichází v úvahu pro začlenění do práce. Například v gottwaldovském okrese ve Svitu v obuvnickém závodě schází přes 1000 pracovníků v současné době a v závodě Pozemní stavby přes 500. Ekonomické podněty pro správné rozmístění pracovníků se zatím uplatňují významněji jen při organizovaném náboru, který provádějí národní výbory pro preferovaná hospodářská odvětví, jinak jen ve zcela nepatrné míře, jako jsou například závodní stipendia, pohraniční příplatky apod. Za tohoto stavu převládají proto stále ještě v regulaci pracovních sil administrativní prvky, kterými ovšem na trvalo nemůžeme, jak ukazují dosavadní zkušenosti, uspokojivě vyřešit situaci v pracovních silách. Toto lze očekávat od důsledného provedení zásad zdokonaleného plánovitého řízení národního hospodářství, které vyžadují, aby byl umožněn pohyb pracovníků regulovaný výhradně ekonomickými podněty.

Než bude možno tohoto cíle dosáhnout, musíme počítat ještě s delším přechodným obdobím z hlediska současných potřeb národního hospodářství, zejména v zemědělství, hornictví, v dopravě a ve stavebnictví. Proto návrh zákoníku práce sám ve svém celku tyto otázky neřeší a správně ponechává v platnosti ještě základní právní úpravu těchto otázek, to jest zákon č. 70/ 1958 Sb., o úkolech podniků a národních výborů na úseku péče o pracovní síly a jeho prováděcí vládní nařízení č. 92 z téhož roku.

Národní výbory zůstanou tedy pro přechodnou dobu i nadále oprávněny stanovit závazně pro podniky rozsah, zdroje a oblasti náboru pracovníků a provádět organizovaný nábor pro klíčová odvětví a podniky.

Významné je, že zákoník práce ruší dekret presidenta republiky č. 88/1945 Sb., jak o tom mluvil s. Pašek, o všeobecné pracovní povinnosti, správně řečeno jeho zbývající část. Podle dosud platného ustanovení tohoto dekretu může být rozvázán pracovní poměr výpovědí, tedy kromě případů oboustranné dohody, jen po předchozím souhlasu odboru pracovních sil okresního národního výboru.

Účelem tohoto předpisu bylo, aby pracovní poměr nebyl ze strany pracovníka rozvazován, pokud by jeho odchodem bylo narušeno plnění úkolů podniku a ze strany podniku, pokud by byl pracovník propuštěním ze zaměstnání sociálně ohrožen.

O statistických údajích s. Pašek hovořil a z toho vyplývá, že rozvazování pracovních poměrů se souhlasem ONV se stalo takovými řídkými případy, a proto také myslím, že už ztratilo svou opodstatněnost. V řadě případů však trvalo delší dobu, než se pracovníku podařilo dosáhnout souhlasu podniku k rozvázání pracovního poměru a často se vyskytovalo i to, že pracovníci se snažili docílit rozvázání pracovního poměru i za cenu neomluvené absence.

Zmíněné omezení výpovědi bylo proto zejména pracovníky pociťováno velmi tíživě. Mnohdy nemohli dosáhnout uvolnění z pracovního poměru právě ti pracovníci, kteří měli pro odchod z organizace skutečně vážné důvody jako např. získání bytu v jiném místě, dojíždění do práce zdaleka, nevyužívání odborné jejich kvalifikace, dlouhé odloučení bydlení od rodiny apod. Praxe národních výborů při řešení těchto otázek byla předmětem mnoha stížností a časté kritiky pracujících a na půdě Mezinárodní organizace práce, jak zde o tom bylo hovořeno, dávala tato vázanost výpovědí záminky k útokům, že je u nás nucená práce.

Navrhované zrušení zbývající platné části dekretu č. 88/1945 Sb. je tedy nepochybně správné. Ustanovení v návrhu zákoníku, podle něhož se prodlužuje příslušná výpovědní lhůta o 6 měsíců, jestliže pracovník dává výpověď, aniž by k tomu měl některý z důvodů výslovně uvedených v zákoníku, je řešením, které podstatně lépe odpovídá principům socialistických právních vztahů.

Počítá se s tím, že během této doby organizace buď odstraní příčiny nespokojenosti pracovníka nebo - nepodaří-li se jí pracovníka udržet - bude si moci včas najít za něho náhradu. Pokud by hrozilo nebezpečí, že by odchodem pracovníků z klíčových odvětví mohlo dojít k ohrožení plnění úkolů národního hospodářství, může vláda - podle zmocnění daného jí v zákoníku - vydat omezující opatření. Tím jsou tedy právně dostatečně zabezpečeny potřeby našeho národního hospodářství.

V případě, že však pracovník bude mít pro výpověď některý z vážných důvodů v zákoníku výslovně uvedených, bude moci rozvázat pracovní poměr výpovědí s dodržením příslušné výpovědní lhůty bez jejího prodloužení či bez splnění vládou stanoveného omezujícího opatření.

Předpisy, které zůstanou i nadále v platnosti, dávají národním výborům dostatek možností, aby usměrňovaly žádoucím směrem nástup do nového zaměstnání pracovníka, který z organizace odešel. Tato úprava povede ve svých důsledcích konečně k tomu, aby si organizace lépe uvědomovaly svou odpovědnost za získávání a udržení pracovních sil, zejména zvýšenou péčí o zlepšování pracovních i sociálních podmínek svých pracovníků a umožněním dosažení vyšších výdělků podílem na příznivých hospodářských výsledcích. Dosavadní úprava vedla mnohé organizace k tomu, že nevěnovaly dostatečnou péči těmto otázkám a spoléhaly na to, že jim dosavadní regulace pohybu pracovních sil nejen umožní získat potřebný počet pracovníků, ale také si je udržet třebas i proti jejich vůli.

Návrh zákoníku plně respektuje při rozvazování pracovních poměrů objektivně odůvodněné potřeby organizací v nových podmínkách řízení.

Výpovědní důvody ze strany organizace jsou v návrhu zákoníku práce pojaty v potřebné šíři, takže umožňují organizacím rozvázat pracovní poměr s těmi pracovníky, jejichž zaměstnávání by bylo pro organizaci nehospodárné ať už v důsledku jakýchkoliv organizačních změn, změn v technickém vybavení nebo jiných provozních podmínek. To je třeba z hlediska nových zásad řízení uvítat. Totéž platí i o možnosti dát výpověď pracovníku, který nesplňuje předpoklady stanovené pro výkon jeho práce nebo zaostává v práci a neplní požadavky na něho kladené. To umožní organizacím zejména soustavně zkvalitňovat vedoucí kádry, pracovníky výzkumu apod.

Ve všech případech k rozvázání pracovního poměru výpovědí nebo okamžitým zrušením ze strany organizace bude ovšem nadále nutný předchozí souhlas ZV ROH, popřípadě vyššího odborového orgánu.

O pracovnících se změněnou pracovní schopností bylo zde hovořeno, takže nepokládám za nutné se o tom dále zmiňovat.

A ještě jedna věc, která se týká praxe NV, je spojena s navrhovaným zrušením dekretu č. 88/1945 Sb.

Je to vydávání tzv. převodek pracovníkům, kteří chtějí nastoupit zaměstnání v jiném okrese, než ve kterém bydlí nebo dosud pracovali.

I to je dosud značné omezení občanů v jejich volnosti pohybu a prakticky, jak ukazují zkušenosti, to nemá zdaleka tak veliký dosah, aby to vyvážilo politickou únosnost takového opatření, a to i z hlediska mezinárodního.

Také z hlediska nové soustavy řízení národního hospodářství, které vyžaduje - ovšem jako cílové řešení - volnost pohybu pracovních sil usměrňovaného výhradně působením ekonomických stimulů.

Zrušením dekretu č. 88 budou zrušeny poslední zbytky přímých administrativních omezení vůči pracovníkovi při skončení a nástupu zaměstnání.

Dosud však se ještě nemůžeme plně zříci administrativních omezení vůči organizacím při přijímání pracovníků do zaměstnání.

Dokud bude u nás trvat dosavadní nepoměr mezi poptávkou po pracovních silách a jejich počtem a nebude možno uplatnit plně pouze ekonomickou regulaci, je nutno jej usměrňovat i administrativními opatřeními, tj. ovšem ve směru vůči organizaci a ne pracujícím.

Zkušenosti vedou k tomu - a také nová soustava s tím počítá - že je třeba i nadále zachovat organizovaný nábor jako systém získávání pracovníků pro rozhodující odvětví a oblasti.

Proto nelze ještě dovolit organizacím, aby si neomezeně nabíraly pracovníky bez ohledu na pořadí jejich důležitosti, ale nutno naopak limitovat tyto počty jednotlivým organizacím. Zde mají opět významné úkoly národní výbory. Uvedené limity budou v nové soustavě určovat krajské národní výbory. Národní výbory budou v souvislosti s tím plnit další významná poslání. Je třeba setrvat na zásadě, že organizace smějí přijímat pracovní síly jen na základě povolení a ze zdrojů stanovených okresním národním výborem.

Národní výbory budou nejen tyto zdroje určovat a dávat organizacím povolení, ale bude třeba, aby odpovědně a účinně také kontrolovaly praxi organizací. Dále musí být zachována i pravomoc národních výborů stanovit organizacím procento zaměstnanosti žen a plán zaměstnanosti občanů se změněnou pracovní schopností a konečně i pravomoc národních výborů doporučovat organizacím závazně přijetí určitých těžko umístitelných osob. Návrh zákoníku práce zdůrazňuje v § 26 povinnost národních výborů zabezpečovat občanům práci podle jejich oprávněných zájmů a v souladu s potřebami našeho národního hospodářství. Navíc však obsahuje též zmocnění pro vládu, aby mohla vydat předpisy o hmotném zabezpečení občanů před nástupem do práce a k usnadnění takového nástupu. To je proto, že se pamatuje i na případy, kdy by eventuálně při uskutečňování nové soustavy řízení mohlo dojít při likvidaci neefektivních provozů k určitým třeba docela místním těžkostem, nebo momentálním problémům s převedením pracovníků na jiná pracovní místa nebo na nové profese. Zakotvení takovéhoto ustanovení v zákoníku práce vyhovuje i požadavku námi ratifikované mezinárodní konvence.

Zákoník práce zakotvuje pro národní výbory další povinnosti, které však i dnes národní výbory plní a proto nepokládám za potřebné o nich hovořit.

V souvislosti s tím a jménem výboru pro národní výbory doporučuji Národnímu shromáždění, aby návrh zákoníku práce byl schválen. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji s. Červinkovi. Do rozpravy jsou ještě přihlášeni s. poslanci Novák a Závěta. Přerušuji nyní schůzi do 15 hod.