I když oba navržené způsoby řešení v podstatě již nemohou dnes ovlivnit prováděcí plány průmyslových podniků v našem okrese pro příští rok, domnívám se, že z hlediska komplexního plánování oblastí jde o velmi závažný úkol a že právě rok 1966 by měl být nástupním a rozhodujícím pro jeho plné zabezpečení. Musím však konstatovat, že rozpracování vládního usnesení z těchto dvou hledisek dost pružně nepokračuje. Pravomoc i možnosti jednání okresních orgánů v řešení oblastní problematiky narážejí totiž na hranice, které mohou těžko překonat.

Nemohou např. vyřešit otázku přesunu bytové výstavby v kraji takovým způsobem, aby tento přesun nebyl pouze formální a aby byl v souladu zároveň s potřebnou stavební kapacitou. To platí i o výstavbě svobodáren, které jsou pro náš okres s ohledem na situaci v pracovních silách a na zvýšené úkoly v plánu životně důležité. Domnívám se, že před několika lety byly podniky pozemního stavebnictví dány právě z těchto důvodů do centrálního řízení ministerstva stavebnictví, aby dispozice s jejich kapacitou nebyla omezena hranicemi okresů, resp. krajů, ale aby dispozice s jejich kapacitou mohla být využita tak, jak to vyžadují potřeby našeho hospodářství, v našem případě tedy jak to vyžaduje zabezpečení vládního usnesení čís. 473 o rozvoji průmyslu v okrese Liberec a Jablonec z letošního roku. Pokládám tedy za nutné, aby ministerstvo stavebnictví ve spolupráci s radou KNV se tímto problémem konečně začaly vážně zabývat.

Pokud se týká naší druhé možnosti, tj. získání pracovních sil z neefektivních malých provozoven, podle dosavadního vývoje nejsem přesvědčena, že se zainteresované resorty zabývají s dostatečnou iniciativou možnostmi zabezpečení výrobních programů z drobných neekonomických provozoven, aby po jejich likvidaci bez narušení zásobování mohly být odtud uvolněni pracovníci pro velké rozvojové závody. Rozhodně úvahy o takových možnostech neprobíhají v resortech s takovou vehemencí, s jakou se rozvojové závody potom domáhají u okresních orgánů souhlasu ke zvýšení počtu pracovních sil. Domnívám se, že zajištění efektivnějšího využití vlastních kapacit závodu, k němuž by takto získané pracovní síly výrazně přispěly, by mělo resorty zavazovat k rychlejšímu řešení.

Chtěla jsem, soudružky a soudruzi, upozornit na několik závažných momentů, které budou ovlivňovat plnění státního plánu v roce 1966 v libereckém okrese, který jako okres s rozvinutou průmyslovou základnou nemalou měrou přispívá k výsledkům celého našeho národního hospodářství.

Zároveň bych chtěla NS ujistit, že pracující libereckého okresu jsou připraveni zvýšené úkoly pro rok 1966, byť i za podmínek, které nejsou vždy snadné, plnit tak, aby v nové soustavě řízení a plánování našeho hospodářství mohli s čistým svědomím poctivě připravené práce uvítat jednání XIII. sjezdu naší KSČ.

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji posl. Pokorné, dále promluví posl. Havlíček.

Posl. Havlíček: Vážené soudružky a soudruzi poslanci, průmyslový výbor Národního shromáždění se zabýval v minulém pololetí výrobou a rozvojem nářadí v ČSR. Obor nářadí jako jeden ze základních oborů má přímo rozhodující vliv na zvyšování produktivity práce, snižování nákladů, a to nejenom ve strojírenské výrobě, ale také v dolech, hutích, dřevařském průmyslu apod. Úroveň výrobců nářadí a nářaďoven vůbec je v současné době co do vybavenosti pod úrovní sériové výroby spotřebitelských odvětví, ačkoliv ve světovém měřítku je zásada, že vývoj výrobních odvětví přímo vyplývá z úrovně výrobních základen nářadí. Spotřeba nářadí v roce 1963 ve velkoobchodních cenách činila 4,3 miliardy Kčs, z toho bylo spotřebováno jen v resortu strojírenství za 2,5 miliardy Kčs. Jde především o všechny druhy přípravků, forem, lisovacích nástrojů, zápustek, fréz, nářadí na ozubení, nářadí na závity, nástroje s diamanty apod. Jestliže v roce 1957 bylo u nás 267 nářaďoven, naproti tomu v roce 1962 jich bylo již 393. Z uvedeného je zřejmý extenzívní a z hlediska ekonomické efektivnosti strojírenské výroby přímo katastrofální vývoj na úseku nářadí, způsobený především naprostým zanedbáním centrálního řízení tohoto oboru. Za tohoto stavu zjištění výroby operačního nářadí se v rámci strojírenských resortů stává skoro neřešitelným problémem. Program nářaďoven je určován naprosto živelně, přestaly se zpracovávat výkazy o spotřebě, a tím se ztratil veškerý přehled o hospodaření nářadím a právě zde je oblast mnohamiliónových úspor.

Počet nářaďoven v letech 1957 - 62 rostl rychleji než objem výroby operačního nářadí, takže nejen nedošlo k centralizaci, nýbrž se výroba dále tříštila. Lze to vysvětlit tím, že každý z výrobců z nedostatku operačního i normalizovaného nářadí na trhu si musel výrobu nářadí zařídit sám, vynaložit investice na zařízení nářaďovny i třeba proti své vůli, protože by jinak nemohl vyrábět. V důsledku toho máme dnes takovou strukturu nářaďoven: pro výrobny do 100 dělníků máme 330 nářaďoven, což představuje 86 % z jejich celkového počtu, a tyto nářaďovny zajišťují výrobu typicky živnostenským způsobem, a to ve výši 40 % z celkové výroby.

Jaká může být úroveň kvality a zejména s jakou produktivitou je vyráběno operační nářadí v těchto roztříštěných nářaďovnách, lze posoudit z toho, kolik z nich vyrábí výrobně náročné operační nářadí. Tak např. nástroje na závity vyrábí v ČSSR 90 nářaďoven. Je potom pravidlem při takto roztříštěné výrobě, že rozdíly v nákladech shodných nebo podobných druhů nářadí, vyráběných v různých nářaďovnách, jsou troj - až deseti - násobné. Rozbor stavu a vývoje výroby operačního nářadí ukazuje, že je třeba rázných opatření pro zajištění účelné centralizace a specializace jeho výroby. Cílem musí být zabránit naprosto zbytečnému dalšímu tříštění investic do malých nářaďoven, uvolňování ploch a odčerpávání pracovních sil. Že však k tomuto stavu nemuselo dojít, svědčí skutečnost, že v období minulých 11 let bylo zpracováno celkem 5 různých dokumentů mimo celou řadu studií o dlouhodobém rozvoji oboru, zpravidla požadovaných resorty. Na těchto dokumentech pracovali nejlepší odborníci v republice, kteří jasně stanovili rozvoj oboru v oblasti výrobní specializace, technického rozvoje, rozvoje výrobní základny, prostě řešili a doporučovali, jak výrobu nářadí v našem státě řídit a usměrnit. Všechny tyto dokumenty byly projednány v příslušných resortech, ve Státní plánovací komisi, všude byly doporučeny k realizaci, ale tím to prakticky všechno skončilo.

Poslední dokument zpracovaný z iniciativy Státní komise pro rozvoj vědy a techniky byl projednán v letech 1964 až 1965 v různých výborech, v resortech, ve Státní plánovací komisi a naposledy v sekretariátu předsedy ministra Státní komise pro rozvoj vědy a techniky dr. Vlasáka. Na základě těchto jednání byl materiál podrobně rozpracován a vypracován návrh pro usnesení vlády. Od té doby uplynula zase řada měsíců a lze se obávat, aby i tento dokument nepostihl osud ostatních. Příčina těchto průtahů je, myslím, způsobena rozporem mezi Státní plánovací komisí a Státní komisi pro rozvoj vědy a techniky a jednotlivými resortními ministerstvy.

Tyto skutečnosti nesvědčí o dobrém řízení oboru resorty i Státní plánovací komisí. XII. sjezd naší strany mimo jiné určoval i obor nářadí jako obor, který je nutno rozvíjet pro zabezpečení růstu techniky a produktivity práce ve strojírenství. Současný stav znamená, že usnesení sjezdu není plněno. Tato nedůslednost a nerespektování usnesení XII. sjezdu stály i v minulosti naše národní hospodářství mnohamiliónové ztráty. Je celkem podivuhodné, že nikoho z řídících orgánů, přestože měly dostatek materiálu, nezajímalo, že tento důležitý obor, který nekryje požadavky národního hospodářství v průměrné roční hodnotě 250 - 320 mil. Kčs, se nekoordinovaně rozvíjí a že - obrazně řečeno - každé zvýšení výroby zboží o 1000 Kčs se zajišťovalo požadavkem na nové plochy a především zvyšováním počtu pracovníků. Naproti tomu rozvoj nářadí u specializovaných výrobků nebyl vůbec rozvíjen. Od. r. 1957 produktivita práce v nářaďovnách nerostla, spíše poklesla, roztříštěnost výroby zůstala, a tím se progresívní technologie výroby zaváděla jen v malém měřítku.

Chtěl bych zde uvést příklad, co při účelném soustředění výroby představuje zavedení nejpokrokovější technologie výroby. Na základě státního úkolu byla vypracována studie automatizace výroby závitníků, kde byla uplatněna nejvyspělejší technika, tj. tvářecích automatů západoněmecké firmy, která by nás stála zhruba 1 mil. devizových korun. Neprosazuji ji, jsem si vědom, že v současné době je to věc obtížná. Mělo by to ovšem takové ekonomické důsledky, že by se nejen zvýšila přesnost vyrobeného nástroje a jeho životnost, ale že by se místo dosavadní potřeby 500 000 normohodin byla příště na stejnou výrobu třeba zhruba asi 140 000 normohodin a potřeba pracovníků by poklesla z 200 asi na 70.

Obdobné případy, tj. zvyšování produktivity práce, podstatné úspory pracovníků a maximální úspora pracovních ploch, by se daly realizovat v celé řadě druhů nářadí, jako jsou typizované dílce přípravků, nástroje se slinutým karbidem, frézy a celá řada dalších. Ne vždy však musí být automatizace a zavádění progresívních technologií do výroby nářadí předmětem dovozu. Lze často s úspěchem použít jednoúčelových strojů, různých úprav a seskupení normálních strojů naší výroby a i to bude mít význačné technickoekonomické důsledky. Schopné konstruktéry a odborníky na to máme.

Nemůžeme však dále zůstat lhostejní, když víme, že pro výrobu nářadí v hodnotě např. 100 mil. Kčs výroby zboží potřebujeme dvojnásobný i vícenásobný počet pracovníků proti výrobcům např. v NSR, v USA apod. Podle průzkumu Výzkumného ústavu zahraničního obchodu strojírenští výrobci Švédska, Dánska, Holandska, Belgie atd. přistupují k přísné a hluboké specializaci oboru nářadí. Úzká specializace převládá i ve Spojených státech. V Maďarsku byla provedena centralizace výroby nářadí z dosavadních 25 závodů do 10. Je nutno jít také cestou vyspělých států, kde strojírenské podniky nakupují plných 70 % nářadí u specializovaných výrobců a jen 30 % si vyrábějí ve vlastních nářaďovnách. Kapacitu vlastních nářaďoven využívají především na údržbu nářadí, která je u nás na velmi nízké úrovni. Stejné tendence je možno sledovat v Sovětském svazu, kde jsou rychle budovány specializované nářaďovny se stejným zaměřením.

Je nám všem známo, že v naší republice strojní park je značně zastaralý a že jeho obnova v důsledku neustále se zvyšujících nároků na vývoz obráběcích strojů - letos vyvážíme plných 55 % mimo stroje určené pro investiční celky - nebude pokračovat tak, jak by bylo potřebné. V tomto případě v poměrně značném měřítku je možno zajistit vyšší využití a dílčí modernizaci novým pokrokovým nářadím s poměrně nízkými pořizovacími náklady. To platí především o starých strojích.

Naproti tomu nám však do budoucna nebude nic platné, budeme-li zavádět vysoce mechanizované a automatizované stroje a výrobní linky, když je nebudeme mít možnost vybavit vhodným nářadím a měřidly. Potom nám budou zůstávat dlouhé časy na seřizování strojů, bude se zvyšovat počet výměn spotřebovaných nástrojů, a tím nám aktivní práce strojů v časovém průběhu směny bude zůstávat trvale nízká.

Pro zahraniční trh představuje však vybavení vyvážených obráběcích strojů alespoň základními druhy nářadí podstatné zvýšení jejich devizové výnosnosti. Je naprostým pravidlem u všech zahraničních výrobců obráběcích strojů, že vydělávají především na bohatém vybavení obráběcího stroje nářadím a měřidly, kdežto my tuto otázku, ač je nám známa již celou řadu let, naprosto z nepochopitelných důvodů nedovedeme zajistit. Správným vybavením obráběcího stroje vhodným nářadím se zvyšuje jeho cena v průměru o 50 - 150 % celkové jeho hodnoty.

Totéž platí o vývozu především operačního nářadí, které se jeví jako devizově výnosné, málo náročné na spotřebu materiálu, avšak vyžadující vysokou kvalifikaci a množství práce. Má oproti jiným vyváženým strojírenským výrobkům tu specifickou zvláštnost, že v řadě případů se dociluje - podle schopností a odborností prodejce - sjednaných cen bez návaznosti na světový limit.

Zvláštního postavení ve světě bychom mohli dosáhnout výrobou a prodejem především lisovacích nástrojů ze slinutých karbidů. V Československu byl vynalezen tvarový brusný kotouč pro broušení velmi tvrdých materiálů, jako slinutých karbidů, korundu, ferritů, elektrotechnické keramiky apod., jejichž širšímu využití ve tvaru dosud bránily mimořádně velké náklady na zavedení.

Podstatou nové metody je použití tvarového diamantového brusného kotouče, který umožňuje broušení zápichem do plného materiálu na běžných rovinných bruskách. O patentování tohoto vynálezu bylo požádáno celkem ve 30 zemích. Je to ovšem dáno jeho mimořádnou technickou úrovní, vyřešení tohoto možno říci světového problému, hospodárného a přitom velmi přesného tvarového obrábění, zatímco v nejvyspělejších zemích světa se špičkové výzkumné laboratoře a ústavy snažily tento problém řešit konstrukcí složitých a drahých strojů, jejichž dovozní cena se pohybuje na zahraničních trzích od 100 000-200 000 devizových korun a nejsou v běžných dodacích lhůtách vůbec dostupné.

Vynález s. Čurna svou vysokou technickou úrovní a relativní výrobní nenáročností poutá největší zahraniční výrobce, takže mohla být v tomto roce uzavřena s firmou Norton z USA licenční smlouva. Očekává se, že celkový výnos smlouvy dosáhne asi 100 000 dolarů. Současně se vedou další jednání o licenční smlouvy i s dalšími státy.

Tolik se udělalo v licencích. Ovšem, rozšíření této metody u nás bude, jak se zdá, nepředstavitelným problémem. Málo nás pravděpodobně zajímá, že vyvážíme lisovací nástroj z rychlořezné ocelí např. za 20 000 devizových korun, kdežto za nástroj vyrobený ze slinutého karbidu touto metodou, jehož zhotovení nás stojí jen dvakrát tolik času, dostaneme šestkrát a osmkrát více.

O co v podstatě jde? Jde jen o to, aby k tomu byla kapacita, aby se vyrábělo v širším měřítku, jde o to, zajistit výrobu tvarovaného slinutého karbidu s přídavky na broušení, abychom jako dosud nemuseli odbrušovat plnou třetinu váhy polotovaru. Jinak se dočkáme, že tato metoda bude ve světě běžně zavedena a ačkoliv u nás existuje čtyři roky, my jí budeme mít stále v poloprovozu a národohospodářský efekt budou získávat zahraniční výrobci nářadí.

Soudružky a soudruzi, chtěl jsem poukázat na část nedostatků, které se v minulých letech vyskytly při řízení tohoto důležitého oboru, který přímo ovlivňuje rozvoj strojírenské technologie a má rozhodující vliv na růst produktivity práce.

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji poslanci Havlíčkovi. Přerušuji schůzi na 20 minut.

Předseda NS s. Laštovička (zvoní): Pokračujeme v rozpravě, promluví poslanec Illa.

Posl. Illa: Za několik dnů obrátíme poslední list na letošním kalendáři. Dříve než se pustíme do nových úkolů, které nám určuje plán roku 1966, měli bychom se zamyslet nad některými skutečnostmi letoška. Byl to skutečně mimořádný rok. Meteorologové i historikové nás o tom již několikrát ujistili, často to po nich sami opakujeme na vysvětlenou některých nedostatků.

Ale já si myslím, že sebepřesvědčivější tvrzení je málo platné ve srovnání se stavem ve sklepě, kde mělo být daleko více brambor, s vyhaslými komíny cukrovarů, které se dnem i nocí měly dosud otřásat hlukem kampaně, i poloprázdnými sýpkami, v nichž měla být vrchovatá záruka dalšího zvyšování výroby.

Buďme chlapi a přiznejme si, že se nám, zemědělcům, letos nepodařilo udělat všechno, jak bychom si přáli a jak to společnost potřebuje. Že se nám příliš neurodilo, můžeme ještě zdůvodnit objektivními potížemi, že jsme však na mnoha místech nedokázali sklidit část úrody, to je však již jenom naše vina. Na jaře jsme leckde promeškali vhodný čas k setí a sázení. Snad to bylo jen na stovkách hektarů, ale teď na podzim nám chyběl každý vagón, o který se sklidilo méně. Možná, že v předletí jsme příliš čekali na důkladnější obrat v počasí, a zatím nám přerůstaly pícniny na orné půdě i tráva na lukách. Vím, že objemného krmiva máme letos hodně, ale mohlo ho být ještě daleko víc a hlavně mohlo mít mnohem větší kvalitu. Kdypak už u nás bude konečně jasno, že fůra píce bohaté na bílkoviny vydá více než celý vagón staré, přezrálé hrubé vlákniny?

Průběh podzimních prací máme ještě všichni v dobré paměti. Nespěchali jsme do sklizně brambor ani do vyorávání řepy. Čekali jsme, že naroste, že za tu naši celoroční dřinu sklidíme přece jen o trochu větší úrodu. A dopadlo to nakonec tak, že jsme nestačili sklidit do té chvíle, než přišel první sníh a mráz. Leckdo může namítat, že i letošní první sníh přišel nezvykle brzy, že jindy bývá pěkné počasí až do začátku prosince. Ale ruku na srdce - nebylo to obráceně? Neměli jsme v posledních letech několikrát za sebou to štěstí, že podzim se mimořádně vydařil a zima se opozdila? Naše staré přísloví, že Martin jezdí na bílém koni, si přece naši předkové nevymysleli, dobře je odpozorovali z průběhu počasí za dlouhou řadu let. Nehubujme proto na počasí, raději přiznejme, že do Martina měla být pole sklizena a zorána. Podzimní orba zlato - jarní bláto. Navíc se ještě nedostatky z podzimních prací přenesou i do výsledku příštího roku, ovlivní výši úrody.

Možná, že v příštím roce bude počasí opět spojencem nás zemědělců. Samozřejmě, že toho dokážeme využít ve prospěch společnosti i svůj. Ale neměli bychom na to spoléhat. K tomu, aby úkoly v zemědělství byly dobře a včas zvládnuty, je zapotřebí kázně a dobré pracovní morálky. Ta se, pochopitelně, nedá nakomandovat, nýbrž je výsledkem uvědomění lidí, jejich postoje vůči kolektivu v družstvu i vůči celé naší společnosti. Sama od sebe se rodí těžko, potřebuje dobrý příklad.