Úspěchy národně osvobozeneckého hnutí, a to je třeba zdůraznit, jsou organickým důsledkem vítězství socialistických revolucí v mnoha zemích světa.

To je základním a nesporným faktem.

Je známo, že vedoucí představitelé řady rozvojových zemí tuto skutečnost již nejednou potvrdili. Potvrdili, že nejsou-li dnes imperialisté s to potlačit národně osvobozenecké hnutí, pak je to zásluhou všestranné podpory poskytované tomuto hnutí především socialistickými zeměmi.

Máme tedy povinnost k rozvojovým zemím, jež vyplývají z našich principů, ale máme také především právo s těmito rozvojovými zeměmi navazovat co nejpřátelštější styky, neboť nikdy v minulosti jsme neztratili vztah k jejich nemilosrdným vykořisťováním. Nejsme tedy zde ve stejné pozici jako bývalé koloniální mocnosti, které ne z vlastní vůle, ale z vůle především socialistických států a jimi aktivizovaného veřejného pokrokového světového mínění, musely tomuto veřejnému mínění vyhovět a bývalým porobeným národům poskytnout státní svrchovanost.

Naše zkušenosti z poměrně krátkého období praktických vztahů s rozvojovými zeměmi nejsou velké a domnívám se, že i jejich získávání není snadné. Musíme si uvědomit, že existuje poměrně velký počet zemí spadajících do kategorie rozvojových zemí, že jsou teritoriálně velmi rozptýleny a že v různých oblastech i zemích existují specifické podmínky, které teprve při jejich plném respektování mohou vést k pozitivním výsledkům ve sféře ekonomických a kulturních vztahů. Přes jednotné vystupování rozvojových zemí existují mezi nimi hluboké rozpory, zejména v otázkách preferencí, příslušnosti k regionálním a integračním seskupením a výhodám z toho plynoucím. Nejsou-li tedy naše zkušenosti s rozvojovými zeměmi dosud velké, pak platí totéž pro rozvojové země, které také teprve získávají a hodnotí své vztahy k socialistickým zemím, přičemž navíc srovnávají účinnost, nezištnost a prospěšnost těchto vztahů se vztahy ke kapitalistickým státům. ČSSR zde může a musí sehrát svou pozitivní a jejím možnostem odpovídající úlohu. Máme k tomu všechny potřebné materiální a morální předpoklady. Je známo, že rozvojové země vystupují s určitým politickým a hospodářským programem, jehož formou a výrazem jsou různé mezinárodní akce.

Tak např. zejména na zasedáních Valného shromáždění OSN věnují delegace rozvojových zemí velikou pozornost otázkám boje proti zbytkům a projevům kolonialismu. Pečlivě a naléhavě byly zde projednávány otázky mezinárodní hospodářské a obchodní spolupráce. Zdůrazňuji, že je v zájmu hospodářsky vyvinutých států, aby podporovaly rozvoj zaostalých zemí.

Na plenárním zasedání Hospodářské komise OSN pro Afriku, když byly hodnoceny problémy obchodu afrických zemí v souvislosti s konferenci o obchodu a rozvoji, byly vysloveny obavy a určité zklamání, že konference nesplnila očekávání afrických zemí. Projevila se zde i určitá netrpělivost a byl formulován požadavek, aby bylo skončeno období shromažďování dat, vypracování studií a rozborů a požadovaly se rozhodné akce.

Víme také, že na plenárním zasedání Hospodářské komise OSN pro Asii a Dálný Východ byly ze strany rozvojových zemí vzneseny kritické připomínky k postupu vyspělých kapitalistických států. Naopak, příznivě byla hodnocena aktivita a spolupráce socialistických zemí, a to jak na úseku obchodním, tak na úseku finančně technické pomoci při výstavbě rozvojových zemí.

Konference solidarity afro-asijských států a národů v květnu m. r. schválila akční program, který velmi podporuje hospodářské styky mezi rozvojovými a socialistickými zeměmi podle zásady rovnosti a vzájemných výhod a uznává fakta společného zájmu boje proti imperialismu.

Politický a hospodářský program rozvojových zemí je tedy určován jejich základním problémem - zaostáváním hospodářského a sociálního vývoje. Přitom existující disparita dosud narůstá a zostřuje se i hospodářským zaostáváním uvnitř každé z rozvojových zemí, vzhledem k rychlému přírůstku jejich obyvatelstva. Projevem tohoto procesu je stagnace a dokonce pokles národního důchodu v přepočtu na jednoho obyvatele.

Stav národního hospodářství šestiny těchto zemí je tedy kritický, právě proto vytváří v rozvojových zemích zákonitě politicky výbušnou situaci. Svědky takových projevů jsme byli i v posledních dnech.

Hospodářský program rozvojových zemí a jeho realizace se tak ukazuje jako málo účinná, nevytvářející předpoklady pro rychlé tempo všestranného rozvoje. Dochází ke konfliktu, a to především ke konfliktu v myšlení obyvatel rozvojových zemí, které vždy spojovaly národně osvobozeneckou revoluci s představou brzkého a podstatného zlepšení své životní úrovně. Současný sociálně hospodářský řád rozvojových zemí však není schopen tyto naděje splnit. Proto nespokojenost nezřídka vyúsťuje v sociální a často i v politickou radikalizaci názorů rozvojových zemí.

I tato fakta, chceme-li z reálné situace vyvozovat i reálné závěry, musíme brát v naší zahraniční politice, ve vztahu k rozvojovým zemím, v úvahu.

Vzhledem k tomu, že absolutně největší podíl tzv. zahraniční pomoci rozvojovým zemím je reprezentován KS, je taková situace přesvědčujícím důkazem toho, že zahraniční pomoc kapitalistických zemí není jednoznačnou pomocí rozvojovým zemím, ale slouží v prvé řadě zájmům vyspělých kapitalistických států, které poskytují rozvojovým zemím jen část prostředků, o které je samy v minulosti nelítostně připravovaly. Pravým úmyslem jejich hospodářské pomoci, poskytované ve formě dlouhodobých úvěrů, darů, prodeje přebytkových produktů a technické pomoci, je vytváření nových podmínek pro zachování a upevňování kapitalismu v rozvojových zemích.

Přitom např. objem darů poskytovaných rozvojovým zemím nedosahuje často ani objemu ztrát, které rozvojové země utrpěly zhoršením reálných směnných relací v obchodě s vyspělými kapitalistickými státy. Také prodeje zemědělských produktů nejsou výhodné jen pro rozvojové země, ale jsou potřebné především pro udržení konjunktury v zemědělství vyspělých zemí, zejména USA.

Naproti tomu, pokud jde o nás a naše vztahy, jsme přesvědčeni o tom, že rozvojové země dříve nebo později citlivě a správně ocení zahraniční pomoc poskytovanou jim socialistickými zeměmi, včetně naší republiky, a že z toho také dříve nebo později vyvodí pro ně správné závěry.

Naše pomoc má zcela jiný charakter - je nutno se na ni dívat jako na formu hospodářské spolupráce socialistických zemí se zeměmi rozvojovými.

Socialistické země neposkytují darů, především proto ne, že nenesou historickou odpovědnost za bídu rozvojových zemí. V minulosti je nikdy neokrádaly a nemají tedy ani morální povinnost formou darů těmto zemím něco vracet.

Je logické, že naše hospodářská spolupráce a zahraniční obchod s rozvojovými zeměmi jdou ku prospěchu obou partnerů, neboť je založena na zásadě spolupráce a vzájemné výhodnosti. Ekonomická stránka našich vztahů spočívá tedy na solidní, seriózní a poctivé základně.

Politická stránka zahraniční hospodářské spolupráce socialistických zemí s rozvojovými zeměmi pak odráží principy proletářského internacionalismu a je výrazem boje socialistických a rozvojových zemí proti imperialismu ve světovém měřítku. Nesledujeme zde žádné další hospodářské nebo vojenskopolitické cíle, které by třeba jen zčásti negovaly hospodářský efekt této spolupráce.

Přesto, že objem socialistické zahraniční pomoci rozvojovým zemím je ve srovnání s podílem kapitalistických států poměrně malý, dosahuje méně než jedné desetiny objemu vyspělých kapitalistických států, domníváme se, že účinnost této pomoci vyvažuje její malý objem. Bylo by proto neodpustitelnou chybou, kdybychom v této oblasti vztahů k rozvojovým zemím rezignovali.

Domnívám se, že naprosto správným a našim podmínkám i možnostem odpovídajícím projevem zahraniční pomoci je forma technické pomoci. Rozpor mezi budováním moderních, technicky dokonalých závodů a existující zaostalosti pracovní síly, která je v rozvojových zemích k dispozici, nemohou rozvojové země řešit samy - bez vyspělých zemí, bez jejich účinné technické pomoci. V podstatě jde o postupování zkušeností a výsledků výzkumu a bádání celých generací vyspělých zemí zemím rozvojovým.

S. ministr David hovořil o vysílání expertů a přijímání a zaškolování praktikantů z rozvojových zemí. Naše stanovisko k této formě technické pomoci je pozitivní a prospěšné oběma stranám. Nechápeme poskytování technické pomoci jako záležitost charitativní, nebo ji dokonce nepovažujeme za dar.

Stejně jako ostatní ekonomické styky - i tato forma pomoci rozvojovým zemím musí spočívat na zásadě rovnoprávnosti obou partnerů. Proto Československo poskytuje zásadně technickou pomoc za vzájemně přijatelných podmínek a zaměřuje ji tam, kde může přinést největší efekt pro rozvoj národního hospodářství té které rozvojové zemi.

Vysíláním našich expertů usilujeme především o posilování pokrokových tendencí vývoje v rozvojových zemích, stejně jako o získávání hospodářských výhod a posilování naší obchodní pozice.

Takové zaměření, na rozdíl od kapitalistických států, nelze ovšem zaměňovat s představou koncentrace expertů za účelem zmocnění se pozic v některých rozvojových zemích. To není a nikdy nebylo obvyklou praxí zemí socialistického tábora.

Nepoužíváme ani takových skrytých forem pronikání do pozic rozvojových zemí, jakými jsou tzv. Mírové sbory - Peace Corps, jimiž Američané pod humanistickým programem obratně využívají přirozeného zájmu mladých lidí po cestách do vzdálených zemí. Tato organizace je dnes hodnocena jako jedna z nejefektivnějších a nejlevnějších forem zahraniční pomoci Spojených států. Američané sami říkají, že to je "triumf diplomacie bez tvrdých límečků". Ředitel Mírového sboru Sargent Shriver prohlásil, že členové této organizace pracují na jednom z nejexponovanějších míst amerických zájmů za odměnu pouhých 11 centů za hodinu. Je známo, že činnost Mírového sboru je v plném rozsahu podřízena cílům zahraniční politiky USA.

Používání této formy zahraniční pomoci je pro všechny socialistické i rozvojové země jasným důkazem toho, že politické kruhy USA si uvědomují, že nebezpečí sociálních revolucí nelze za současného stavu sil ve světě čelit jen vojenskými zásahy a opatřeními hospodářské moci. Proto propagandistické působení těchto Sborů v rozvojových zemích má jinou formou zabránit vzniku a růstu revolučních situací, má paralyzovat vliv socialistického tábora, má tlumit protiamerické a protiimperialistické cítění národně osvobozeneckého hnutí.

Domnívám se, že bude správné nalézt i ze strany socialistických zemí vhodnou odpověď na akce Mírových sborů. Bylo by snad užitečné promyslet, jak by bylo možno využít např. solidarity čs. mládeže s mládeží rozvojových zemí.

Zahraniční výbor NS projednal již v červenci m. r. velmi podrobně otázky národně osvobozeneckého hnutí a našich vztahů k rozvojovým zemím. Konstatovat, že národně osvobozenecké hnutí a rozvojové země Afriky, Asie a Latinské Ameriky jsou jednou z nejdůležitějších sil současné doby a přirozeným spojencem socialistických zemí v boji za mír, v boji proti imperialismu a kolonialismu.

Myslím proto, že i Národní shromáždění může vzít s uspokojením na vědomí, že máme nemalý podíl na úspěších, které národně osvobozenecké hnutí dosahuje ve svém spravedlivém boji, že zásady rovnoprávné a vzájemně výhodné mezinárodní hospodářské spolupráce a obchodní výměny - bez diskriminací, zásady, které jsme vždy prosazovali a uplatňovali, nacházejí stále širší pochopení a podporu. Národní shromáždění může právem vzít také s uspokojením na vědomí úspěšný vývoj přátelské spolupráce rozvojových zemí s ČSSR v ekonomické, politické, kulturní a vědecké oblasti a vyslovit přesvědčení, že se tyto vztahy budou i nadále v zájmu socialistických i rozvojových zemí neustále prohlubovat. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji posl. Gudrichovi. Do rozpravy není dále nikdo přihlášen. Ptám se proto, zda si nepřeje ještě někdo vystoupit v rozpravě. (Nikdo se nehlásí.) Nikdo.

Soudružky a soudruzi, než budeme pokračovat, dovolte mi krátké sdělení. Ve druhém bloku sedí mezi námi jubilant, kterému před hodinou president republiky udělil Řád Klementa Gottwalda v ocenění jeho celoživotní práce v řadách naší komunistické strany a revolučního dělnického hnutí. Je to soudruh Vodsloň. (Potlesk.)

Doufám, že budete se mnou souhlasit, když prohlásím, že my všichni mu ze srdce blahopřejeme k nejvyššímu státnímu vyznamenání a přejeme hodně zdraví a svěžesti do dalších let, aby ještě dlouho byl činný ve veřejné a politické práci.(Potlesk.)

Prosím nyní ministra zahraničních věcí s. Davida, zda si přeje k rozpravě závěrečné slovo.