Vojenské soudy byly také orientovány na nutnost výsledného dodržování procesních předpisů, které je důležitým předpokladem pro správné a spravedlivé rozhodnutí. Úsilí bylo zaměřeno ke zvýšení úrovně práce s využitím poznatků vědních disciplín. Došlo též k prohloubení spolupráce s ministerstvem spravedlnosti - správou vojenských soudů, vojenskými odbornými složkami MNO a Generální prokuraturou - hlavním vojenským prokurátorem a vědeckými pracovišti při řešení různých problémů z praxe vojenských soudů. V tomto směru bude třeba usilovat o ještě větší perspektivnost a cílevědomost.

Rozhodování vyšších vojenských soudů jako soudů druhého stupně, jakož i rozhodování vojenských obvodových soudů má už po delší dobu vcelku dobrou úroveň. Zhodnocení práce vojenských soudů za uplynulý rok opravňuje k závěru, že se jejich činnost oproti předchozím letům prohloubila. Jednotlivá rozhodnutí vojenských soudů se ve větší míře opírají o správné skutkové závěry na podkladě ucelených zjištění v souladu se zásadou objektivní pravdy. Dále došlo k důslednějšímu uplatňování zásad pro ukládání trestů a rozšiřování demokratických principů trestního řízení, jakož i ke zlepšení při dodržování procesních ustanovení.

Poukaz na uvedené klady však neznamená, že by bylo možno přehlížet některé nedostatky, které se doposud ještě v práci vojenských soudů - byť i v menší míře - vyskytují a které snižují jejich výchovnou funkci. Vyskytují se ještě případy nekritického přejímání závěrů obžaloby, nedůsledného přístupu k hodnocení zjištěného skutkového stavu z hlediska znaků trestného činu, což se odráží i v některých odůvodněních rozsudků. Taková rozhodnutí jsou pak jen shrnutím faktů bez hlubšího vyhodnocení a přesvědčivost jejich argumentace je slabá, i když po věcné stránce jde zpravidla o rozhodnutí správná.

Usnesení předsednictva ÚV KSČ z 9. června 1964 bylo vojenskými soudy správně uplatněno především v té části, která orientuje soudy k důsledné ochraně společnosti přísným postihem pachatelů trestných činů a těch, u kterých trvale selhávají prostředky společenského působení a výchova. Bude však třeba více než dosud prohloubit realizaci těch zásad usnesení, které zdůrazňují nutnost soustavného zvyšování účinnosti boje proti kriminalitě důsledným objasňováním motivů a příčin spáchaných trestných činů v každém individuálním případě, zkoumáním výsledků dosažených uloženými tresty, sledováním chování odsouzeného ve zkušební době, jak a zda společenské organizace plní přijaté záruky.

V podmínkách ozbrojených sil se před vojenské soudy dostávají zpravidla mladí lidé ve věku dospívání - ve věku blízkému věku mladistvých, u nichž je proto třeba obzvláště citlivě a odpovědně přistupovat k řešení každého jednotlivého případu.

Základní zaměření Nejvyššího soudu na úseku vojenského soudnictví bude vycházet i nadále z úkolů, které vyplývají ze shora citovaných stranických dokumentů, zejména pak z usnesení XIII. sjezdu KSČ. Jde o to, ve všech směrech zdokonalovat činnost vojenských soudů zvýšením efektivnosti a účinnosti těch prostředků, jimiž vojenské soudy disponují, neustále zvyšovat úroveň vlastní práce a jednotný postup všech zainteresovaných orgánů s hlavním cílem vytvářet příznivé podmínky a předpoklady pro předcházení a snižování trestnosti, upevnění socialistické zákonnosti, kázně a pořádku v ozbrojených silách a sborech.

Na úseku občanskoprávního soudnictví se v r. 1965 týkalo 193 269 všech skončených sporů u okresních a krajských soudů věcí upravených zákonem o rodině. Značná část této agendy se týkala řízení o rozvod manželství. Počet 18 702 povolených rozvodů v r. 1965 znamená dosud nejvyšší počet, jakého bylo u nás kdy dosaženo. Vedle toho bylo 772 návrhů o rozvod zamítnuto a 2320 návrhů vzato zpět. V porovnání ke sňatkům u nás uzavíraným připadlo v r. 1965 na 100 sňatků 16 rozvodů. Přitom zhruba dvě třetiny rozvodů připadají na manželství s nezletilými dětmi.

Vzhledem k politickému významu této společenské problematiky provedl Nejvyšší soud průzkum a rozbor soudní praxe při rozhodování o rozvodu manželství včetně řízení o smíření manželů. Přitom bylo zvláště přihlédnuto k tomu, že rozvod manželství - který podle cílů zákona o rodině je opatřením umožňujícím rozchod manželů jen tehdy, jestliže jiné řešení vztahů mezi manželi není možné - má závažný dopad zejména na výchovu nezletilých dětí z manželství pocházejících.

Výsledky provedeného rozboru ukazují, že i přes vysoký počet povolených rozvodů soudy poměrně úspěšně plní svou výchovnou funkci při jednání s manžely o rozvod jejich manželství. Nutno však vzít v úvahu, že se před soudy - a to již při provádění smírčího řízení občanským soudním řádem nově zavedeného - dostávají případy manželství již značně rozvrácených, a že tedy přes veškerou snahu soudu se smíření manželů již nepodaří a rozvod je nutno nakonec povolit. Tím více však vyniká zjištění, že zatím ve velmi malé míře začaly uplatňovat svůj vliv na upevňování manželství a rodiny zejména při předcházení příčinám vzniku rozvratu ostatní státní orgány a společenské organizace, ač jim to výslovně ukládá zákon o rodině. Podle zjištění krajského soudu v Ostravě není v Severomoravském kraji dokonce na některých národních výborech toto ustanovení zákona o rodině ani známo.

I soudy budou muset ovšem daleko více dbát o to, aby ke zrušení manželství rozvodem docházelo pouze v případech odůvodněných ze společenského hlediska a nikoliv snad podle přání rozvádějících se manželů. Zákon soudům ukládá povinnost zjistit a v odůvodnění rozsudku uvést příčiny, které vedly k závažnému rozvrácení manželství. Rozvod lze povolit jen tehdy, jsou-li vztahy mezi manžely tak vážně rozvráceny, že manželství nemůže plnit svůj společenský účel. Při rozhodování o rozvodu však musí soud přihlížet k zájmům nezletilých dětí.

Značný počet tvořily v r. 1965 u našich soudů věci výchovy a výživy nezletilých dětí. To je další velmi vážný politický problém. Ze všech pravomocně skončených věcí u soudů v r. 1965 činily 129 719 věcí. Velkou část sporů o výchovu a výživu nezletilých dětí tvořily - stejně jako v předchozích letech - spory o placení výživného na nezletilé děti, a to jak v řízení zahajovaném za doby trvání manželství rodičů nebo u rodičů nežijících spolu v manželství, tak i v řízení o snížení nebo zvýšení výživného nebo zrušení vyživovací povinnosti po rozvodu manželství. Tyto spory jsou nezřídka vedeny z pozic doznívajícího vzájemného nepřátelství rodičů.

I nadále bylo nutno ve velkém množství případů donucovat ty z rodičů, kteří svou vyživovací povinnost k nezletilým dětem neplní dobrovolně, nařízením výkonu rozhodnutí prováděným většinou srážkami ze mzdy u organizaci, kde pracují. Ustanovení nového občanského soudního řádu, svou dnešní úpravou vycházejí vstříc plně zájmu nezletilých dětí na zajištění výživy i v takovýchto případech.

Méně již bylo sporů o změnu výchovného prostředí nezletilých dětí. O to však byly tyto případy společensky citlivější, neboť často signalizovaly nedostatky při zjišťování a zajišťování výchovy mládeže, nestálost a nejednotnost výchovného prostředí u rodičů. Postoj rodičů v těchto sporech a prestižní snaha získat dítě na svou stranu proti druhému rodiči, vedou často ve svých důsledcích k pokřivování charakteru dětí a vyvolávají otřesy v duševním a někdy i ve fyzickém stavu dětí. Do této kategorie patří i rozhodování soudů o ukládání výchovných opatření tam, kde výchova dětí byla zanedbána či jinak narušena. Proto v uplynulém roce bylo v 594 případech nutno vyslovit omezení nebo zbavení rodičovských práv.

Význam výchovy dětí a účast společnosti při výkonu práv a povinností rodičů k dětem vyžadují, aby soudní rozhodnutí o výchově dětí byla správně a rychle vykonávána. Je proto povinností soudu nejen s veškerou pečlivostí a odpovědností správně rozhodovat, ale postarat se také o včasný a rychlý výkon rozhodnutí.

Zájem veřejnosti i v roce 1965 byl zaměřen na možnost osvojování nezletilých dětí podle předpisů zákona o rodině. Celkem bylo projednáno 2812 návrhů. Praxe soudů při rozhodování o osvojování za platnosti dřívějších předpisů byla usměrňována Nejvyšším soudem již v dřívější době a ke zkušenostem dříve získaným bylo přihlédnuto při tvorbě nového zákona o rodině. Proto v minulém roce provedl Nejvyšší soud k usměrnění soudní praxe pouze výklad některých změn zákona, a to zejména o nově zavedené zatímní péči budoucích osvojitelů.

Spory týkající se občanskoprávních vztahů upravených v občanském zákoníku a v předpisech souvisících tvořily v roce 1965 celkem 65 716 všech věcí pravomocně skončených u okresních a krajských soudů. Nový občanský zákoník upravil ve srovnání s dřívějším právním stavem odlišným způsobem řadu občanskoprávních vztahů a byl tak v roce 1964 a 1965 postaven před soudy náročný úkol aplikace příslušných ustanovení na konkrétní případy.

V praxi nižších soudů byla řada pochybností a z toho pramenících pochybení při výkladu a používání ustanovení občanského zákoníku týkajících se zvláště práva užívání bytu. Sporů týkajících se vzniku, zániku a rozsahu užívání bytu a místností sloužících k bydlení, majetkových sporů s tím souvisících bylo v roce 1965 u soudů projednáno 20 849. Řadu nejasností vyvolával zejména výklad ustanovení o zrušení práva užívat byt po rozvodu manželů a bytu trvale určeného k ubytování pracovníka organizace. Potřeba sjednocení soudní praxe při výkladu a používání těchto ustanovení občanského zákoníka byla vyvolána zvýšeným společenským zájmem o správné rozhodování soudů v těchto věcech týkajících se velmi citlivých zájmů občanů a organizací.

Z toho důvodu provedl Nejvyšší soud v součinnosti s některými krajskými soudy průzkum a po projednání s vědeckými pracovišti a s Ústřední správou pro rozvoj místního hospodářství rozbor praxe soudů při výkladu těchto ustanovení občanského zákoníka. Účelem těchto rozborů bylo odstranění existujících pochybností soudů při rozhodování o zrušení důležitého práva, jehož výkonem je uspokojována potřeba bydlení a jež charakterizuje právní postavení občanů v naší společnosti na tomto úseku.

Usnesení presidia a pléna Nejvyššího soudu pomohly včas k usměrnění a sjednocení soudní praxe v souladu se smyslem zákona. Presidiím krajských soudů bylo uloženo projednat materiály se všemi soudci v kraji za účasti pracovníků bytových organizací příslušných národních výborů.

V otázkách ochrany vlastnických práv a spoluvlastnických vztahů bylo sice u soudů v roce 1965 projednáno pouze 5740 věcí a z toho většina na Slovensku, zato v právní teorii i v soudní praxi činil výklad některých zákonných ustanovení této partie zákona potíže, např. při stanovení obsahu a rozsahu osobního vlastnictví a zajištění jeho ochrany při uspořádání vztahů mezi spoluvlastníky podílovými i při zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů rozvodem manželství a dalších.

Zcela do pozadí ustoupily již v soudní agendě dříve tak typické spory z půjček, koupě, darování, výměn, obstarávání záležitostí za jiného a z podobných vztahů uzavíraných mezi občany navzájem.

Sporů na ochranu osobnosti, jakožto zcela nového institutu občanského práva, bylo za celý rok 1965 zatím pouze 71, přičemž jen v 8 případech bylo žalobě zcela vyhověno, ve dvou případech vyhověno zčásti a v 19 případech byla žaloba zamítnuta. V ostatních věcech skončilo řízení smírem, zpětvzetím žaloby nebo zastavením řízení.

Problematika týkající se tohoto nového právního institutu tedy teprve vzniká. Nejvyšší soud rozhodování a postup soudů v těchto věcech sleduje, zatím však počet sporů nezavdal příčinu k provedení širšího rozboru stavu soudní praxe. Protože však jde o důležitou úpravu osobních práv občanů, bude třeba ihned v počátcích zajistit sjednocení soudní praxe tak, aby postup soudů jednak neoslaboval aktivitu občanů při hájení jejich práv, jednak aby nebylo těchto práv zneužíváno.

Na úseku pracovního práva bylo skončeno v roce 1965 u soudů prvého i druhého stupně celkem 25 941 věcí. Rozhodování soudů nevykazovala podstatné rozdíly nebo zásadní nedostatky, protože bylo již v dřívějších létech za platnosti starých předpisů Nejvyšším soudem v zásadních otázkách usměrněno. Stalo se tak při řešení otázek vzniku a zániku pracovního poměru, odškodňování pracovních úrazů, odpovědnosti za škody způsobené pracovníky organizace apod. Nejvyšší soud usměrňoval judikaturu rozhodováním senátu o podobných stížnostech pro porušení zákona, u nichž byly řešeny některé dílčí problémy.

Nový zákon o sociálním zabezpečení svěřil krajským soudům v jednostupňovém řízení přezkoumávání rozhodnutí o zákonných nárocích ve věcech důchodového zabezpečení. V roce 1965 bylo těchto věcí skončeno u krajských soudů 10 266.

Při výkladu nových zákonných předpisů v praxi krajských soudů se objevila řada sporných a nejasných otázek. Týkaly se zvláště potíží se zařazováním pracovníků do pracovních kategorií pro účely důchodového zabezpečení, dále rozhodování o starobním důchodu ve vztahu s předchozím nebo trvajícím zaměstnáním, některých ustanovení zákona o sociálním zabezpečení v dávkách, zdanění důchodů a dalších otázek. Proto v součinnosti s krajskými soudy a s centrálními orgány a na základě vlastních poznatků zpracoval Nejvyšší soud ve II. pololetí m. r. rozbor a zhodnocení praxe soudů při přezkoumávání rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení.

Tento rozbor vyřešil celkem několik desítek sporných otázek a zobecnil tak zatímní zkušenosti z tohoto oboru.

Nejvyšší soud vykonává svými prostředky dozorovou činnost i nad rozhodováním státních notářství. Jde o státní orgán, který má specifickou povahu skladbou své agendy. Vedle činnosti rozhodovací, zejména v dědickém řízení a při registraci právních úkonů, provádí obsáhlou činnost listinnou, zejména sepisování smluv k žádosti účastníků, osvědčuje právně významné skutečnosti, přijímá do úschovy listiny a peníze apod. Je zároveň orgánem pověřeným k provádění poplatkového řízení, zejména při vyměřování a vybírání notářských poplatků z úkonů, dědictví a převodu nemovitostí a darování. V roce 1965 bylo u státních notářství projednáno 152 773 dědictví, registrováno 65 787 smluv o převodech nemovitostí, sepsáno 92 356 listin o právních úkonech na žádost účastníků a v 60 346 případech byly vyměřeny či vybrány poplatky v celkové výši přes 133 mil. Kčs.

Soudružky a soudruzi poslanci, ve své poslední zprávě o stavu socialistické zákonnosti jsem konstatoval, že v některých případech dochází k porušování zákonnosti v soudním procesu.

Bez zdokonalování průběhu soudního řízení na trestním i občanskoprávním úseku z hlediska přísného dodržování procesních předpisů, bez prosazení důsledného respektování celého systému procesních záruk, zabezpečujících práva občanů v soudním řízení, nelze s úspěchem usilovat o zdokonalení rozhodovací činnosti soudů.

Prvý krok k postupnému upevňování socialistické zákonnosti v oblasti soudního procesu učinilo plénum Nejvyššího soudu, které usnesením ze dne 30. dubna m. r. uložilo, aby soudní dozor se více zaměřoval na dodržování procesních norem, upravujících průběh soudního řízení.

Tento úkol zahrnuje též požadavek, aby v soudním řízení byla plně respektována zásada objektivní pravdy, a soudy vždy rozhodovaly na podkladě úplného zjištění skutečného stavu věci, tedy v plném souladu s objektivní realitou.

Nedůsledné uplatňování zásady objektivní pravdy v soudním procesu má zpravidla velmi vážné politické a společenské důsledky. Rozhodnuti soudu, které se neopírá o úplně a spolehlivě zjištěný skutečný stav věci, nemůže úspěšně plnit svoji úlohu ve společnosti, jak v oblasti soudního donuceni, tak i v oblasti výchovy a prevence, a je v příkrém rozporu s ustanovením čl. 103 ústavy. Takové soudní rozhodnutí nemůže přispívat k upevňování právní jistoty a socialistického právního uvědomění, ani k formování uvědomělého a aktivního postoje každého občana k dobrovolnému dodržování zákonů a k plnění občanských povinností.

Pozornost k sjednocování a usměrňování soudní praxe i v této oblasti procesně právní nebyla v dřívější době tak intenzívní, jak by to bylo v zájmu upevnění socialistické zákonnosti žádoucí. K tomu nepochybně přispělo i období, v němž docházelo k deformaci socialistické zákonnosti a kdy právě procesní předpisy, jejichž dodržování má být zárukou zákonnosti rozhodování a práv občanů v soudním řízení, byly považovány za ryze formální, jejich význam byl tak podceňován, případně nesprávně chápán. K tomu třeba ještě dodat, že sice ne každé porušení procesních předpisů má vždy za následek nezákonné rozhodnutí soudu, avšak v každém případě jsou i taková porušení zákona vždy potencionálním zdrojem porušování socialistické zákonnosti v rozhodování soudů, a proto vymýtit taková pochybení z praxe soudů, skoncovat s přežívajícím podceňováním procesních předpisů a zvýšit úroveň soudního řízení musí být v dané situaci stěžejním úkolem Nejvyššího soudu i nižších článků soudního dozoru.