Vojenské soudy byly také orientovány na nutnost
výsledného dodržování procesních
předpisů, které je důležitým
předpokladem pro správné a spravedlivé
rozhodnutí. Úsilí bylo zaměřeno
ke zvýšení úrovně práce
s využitím poznatků vědních disciplín.
Došlo též k prohloubení spolupráce
s ministerstvem spravedlnosti - správou vojenských
soudů, vojenskými odbornými složkami
MNO a Generální prokuraturou - hlavním vojenským
prokurátorem a vědeckými pracovišti
při řešení různých problémů
z praxe vojenských soudů. V tomto směru bude
třeba usilovat o ještě větší
perspektivnost a cílevědomost.
Rozhodování vyšších vojenských
soudů jako soudů druhého stupně, jakož
i rozhodování vojenských obvodových
soudů má už po delší dobu vcelku
dobrou úroveň. Zhodnocení práce vojenských
soudů za uplynulý rok opravňuje k závěru,
že se jejich činnost oproti předchozím
letům prohloubila. Jednotlivá rozhodnutí
vojenských soudů se ve větší
míře opírají o správné
skutkové závěry na podkladě ucelených
zjištění v souladu se zásadou objektivní
pravdy. Dále došlo k důslednějšímu
uplatňování zásad pro ukládání
trestů a rozšiřování demokratických
principů trestního řízení,
jakož i ke zlepšení při dodržování
procesních ustanovení.
Poukaz na uvedené klady však neznamená, že
by bylo možno přehlížet některé
nedostatky, které se doposud ještě v práci
vojenských soudů - byť i v menší
míře - vyskytují a které snižují
jejich výchovnou funkci. Vyskytují se ještě
případy nekritického přejímání
závěrů obžaloby, nedůsledného
přístupu k hodnocení zjištěného
skutkového stavu z hlediska znaků trestného
činu, což se odráží i v některých
odůvodněních rozsudků. Taková
rozhodnutí jsou pak jen shrnutím faktů bez
hlubšího vyhodnocení a přesvědčivost
jejich argumentace je slabá, i když po věcné
stránce jde zpravidla o rozhodnutí správná.
Usnesení předsednictva ÚV KSČ z 9.
června 1964 bylo vojenskými soudy správně
uplatněno především v té části,
která orientuje soudy k důsledné ochraně
společnosti přísným postihem pachatelů
trestných činů a těch, u kterých
trvale selhávají prostředky společenského
působení a výchova. Bude však třeba
více než dosud prohloubit realizaci těch zásad
usnesení, které zdůrazňují
nutnost soustavného zvyšování účinnosti
boje proti kriminalitě důsledným objasňováním
motivů a příčin spáchaných
trestných činů v každém individuálním
případě, zkoumáním výsledků
dosažených uloženými tresty, sledováním
chování odsouzeného ve zkušební
době, jak a zda společenské organizace plní
přijaté záruky.
V podmínkách ozbrojených sil se před
vojenské soudy dostávají zpravidla mladí
lidé ve věku dospívání - ve
věku blízkému věku mladistvých,
u nichž je proto třeba obzvláště
citlivě a odpovědně přistupovat k
řešení každého jednotlivého
případu.
Základní zaměření Nejvyššího
soudu na úseku vojenského soudnictví bude
vycházet i nadále z úkolů, které
vyplývají ze shora citovaných stranických
dokumentů, zejména pak z usnesení XIII. sjezdu
KSČ. Jde o to, ve všech směrech zdokonalovat
činnost vojenských soudů zvýšením
efektivnosti a účinnosti těch prostředků,
jimiž vojenské soudy disponují, neustále
zvyšovat úroveň vlastní práce
a jednotný postup všech zainteresovaných orgánů
s hlavním cílem vytvářet příznivé
podmínky a předpoklady pro předcházení
a snižování trestnosti, upevnění
socialistické zákonnosti, kázně a
pořádku v ozbrojených silách a sborech.
Na úseku občanskoprávního soudnictví
se v r. 1965 týkalo 193 269 všech skončených
sporů u okresních a krajských soudů
věcí upravených zákonem o rodině.
Značná část této agendy se
týkala řízení o rozvod manželství.
Počet 18 702 povolených rozvodů v r. 1965
znamená dosud nejvyšší počet, jakého
bylo u nás kdy dosaženo. Vedle toho bylo 772 návrhů
o rozvod zamítnuto a 2320 návrhů vzato zpět.
V porovnání ke sňatkům u nás
uzavíraným připadlo v r. 1965 na 100 sňatků
16 rozvodů. Přitom zhruba dvě třetiny
rozvodů připadají na manželství
s nezletilými dětmi.
Vzhledem k politickému významu této společenské
problematiky provedl Nejvyšší soud průzkum
a rozbor soudní praxe při rozhodování
o rozvodu manželství včetně řízení
o smíření manželů. Přitom
bylo zvláště přihlédnuto k tomu,
že rozvod manželství - který podle cílů
zákona o rodině je opatřením umožňujícím
rozchod manželů jen tehdy, jestliže jiné
řešení vztahů mezi manželi není
možné - má závažný dopad
zejména na výchovu nezletilých dětí
z manželství pocházejících.
Výsledky provedeného rozboru ukazují, že
i přes vysoký počet povolených rozvodů
soudy poměrně úspěšně
plní svou výchovnou funkci při jednání
s manžely o rozvod jejich manželství. Nutno však
vzít v úvahu, že se před soudy - a to
již při provádění smírčího
řízení občanským soudním
řádem nově zavedeného - dostávají
případy manželství již značně
rozvrácených, a že tedy přes veškerou
snahu soudu se smíření manželů
již nepodaří a rozvod je nutno nakonec povolit.
Tím více však vyniká zjištění,
že zatím ve velmi malé míře začaly
uplatňovat svůj vliv na upevňování
manželství a rodiny zejména při předcházení
příčinám vzniku rozvratu ostatní
státní orgány a společenské
organizace, ač jim to výslovně ukládá
zákon o rodině. Podle zjištění
krajského soudu v Ostravě není v Severomoravském
kraji dokonce na některých národních
výborech toto ustanovení zákona o rodině
ani známo.
I soudy budou muset ovšem daleko více dbát
o to, aby ke zrušení manželství rozvodem
docházelo pouze v případech odůvodněných
ze společenského hlediska a nikoliv snad podle přání
rozvádějících se manželů.
Zákon soudům ukládá povinnost zjistit
a v odůvodnění rozsudku uvést příčiny,
které vedly k závažnému rozvrácení
manželství. Rozvod lze povolit jen tehdy, jsou-li
vztahy mezi manžely tak vážně rozvráceny,
že manželství nemůže plnit svůj
společenský účel. Při rozhodování
o rozvodu však musí soud přihlížet
k zájmům nezletilých dětí.
Značný počet tvořily v r. 1965 u našich
soudů věci výchovy a výživy nezletilých
dětí. To je další velmi vážný
politický problém. Ze všech pravomocně
skončených věcí u soudů v r.
1965 činily 129 719 věcí. Velkou část
sporů o výchovu a výživu nezletilých
dětí tvořily - stejně jako v předchozích
letech - spory o placení výživného na
nezletilé děti, a to jak v řízení
zahajovaném za doby trvání manželství
rodičů nebo u rodičů nežijících
spolu v manželství, tak i v řízení
o snížení nebo zvýšení výživného
nebo zrušení vyživovací povinnosti po
rozvodu manželství. Tyto spory jsou nezřídka
vedeny z pozic doznívajícího vzájemného
nepřátelství rodičů.
I nadále bylo nutno ve velkém množství
případů donucovat ty z rodičů,
kteří svou vyživovací povinnost k nezletilým
dětem neplní dobrovolně, nařízením
výkonu rozhodnutí prováděným
většinou srážkami ze mzdy u organizaci,
kde pracují. Ustanovení nového občanského
soudního řádu, svou dnešní úpravou
vycházejí vstříc plně zájmu
nezletilých dětí na zajištění
výživy i v takovýchto případech.
Méně již bylo sporů o změnu výchovného
prostředí nezletilých dětí.
O to však byly tyto případy společensky
citlivější, neboť často signalizovaly
nedostatky při zjišťování a zajišťování
výchovy mládeže, nestálost a nejednotnost
výchovného prostředí u rodičů.
Postoj rodičů v těchto sporech a prestižní
snaha získat dítě na svou stranu proti druhému
rodiči, vedou často ve svých důsledcích
k pokřivování charakteru dětí
a vyvolávají otřesy v duševním
a někdy i ve fyzickém stavu dětí.
Do této kategorie patří i rozhodování
soudů o ukládání výchovných
opatření tam, kde výchova dětí
byla zanedbána či jinak narušena. Proto v uplynulém
roce bylo v 594 případech nutno vyslovit omezení
nebo zbavení rodičovských práv.
Význam výchovy dětí a účast
společnosti při výkonu práv a povinností
rodičů k dětem vyžadují, aby
soudní rozhodnutí o výchově dětí
byla správně a rychle vykonávána.
Je proto povinností soudu nejen s veškerou pečlivostí
a odpovědností správně rozhodovat,
ale postarat se také o včasný a rychlý
výkon rozhodnutí.
Zájem veřejnosti i v roce 1965 byl zaměřen
na možnost osvojování nezletilých dětí
podle předpisů zákona o rodině. Celkem
bylo projednáno 2812 návrhů. Praxe soudů
při rozhodování o osvojování
za platnosti dřívějších předpisů
byla usměrňována Nejvyšším
soudem již v dřívější době
a ke zkušenostem dříve získaným
bylo přihlédnuto při tvorbě nového
zákona o rodině. Proto v minulém roce provedl
Nejvyšší soud k usměrnění
soudní praxe pouze výklad některých
změn zákona, a to zejména o nově zavedené
zatímní péči budoucích osvojitelů.
Spory týkající se občanskoprávních
vztahů upravených v občanském zákoníku
a v předpisech souvisících tvořily
v roce 1965 celkem 65 716 všech věcí pravomocně
skončených u okresních a krajských
soudů. Nový občanský zákoník
upravil ve srovnání s dřívějším
právním stavem odlišným způsobem
řadu občanskoprávních vztahů
a byl tak v roce 1964 a 1965 postaven před soudy náročný
úkol aplikace příslušných ustanovení
na konkrétní případy.
V praxi nižších soudů byla řada
pochybností a z toho pramenících pochybení
při výkladu a používání
ustanovení občanského zákoníku
týkajících se zvláště
práva užívání bytu. Sporů
týkajících se vzniku, zániku a rozsahu
užívání bytu a místností
sloužících k bydlení, majetkových
sporů s tím souvisících bylo v roce
1965 u soudů projednáno 20 849. Řadu nejasností
vyvolával zejména výklad ustanovení
o zrušení práva užívat byt po rozvodu
manželů a bytu trvale určeného k ubytování
pracovníka organizace. Potřeba sjednocení
soudní praxe při výkladu a používání
těchto ustanovení občanského zákoníka
byla vyvolána zvýšeným společenským
zájmem o správné rozhodování
soudů v těchto věcech týkajících
se velmi citlivých zájmů občanů
a organizací.
Z toho důvodu provedl Nejvyšší soud v
součinnosti s některými krajskými
soudy průzkum a po projednání s vědeckými
pracovišti a s Ústřední správou
pro rozvoj místního hospodářství
rozbor praxe soudů při výkladu těchto
ustanovení občanského zákoníka.
Účelem těchto rozborů bylo odstranění
existujících pochybností soudů při
rozhodování o zrušení důležitého
práva, jehož výkonem je uspokojována
potřeba bydlení a jež charakterizuje právní
postavení občanů v naší společnosti
na tomto úseku.
Usnesení presidia a pléna Nejvyššího
soudu pomohly včas k usměrnění a sjednocení
soudní praxe v souladu se smyslem zákona. Presidiím
krajských soudů bylo uloženo projednat materiály
se všemi soudci v kraji za účasti pracovníků
bytových organizací příslušných
národních výborů.
V otázkách ochrany vlastnických práv
a spoluvlastnických vztahů bylo sice u soudů
v roce 1965 projednáno pouze 5740 věcí a
z toho většina na Slovensku, zato v právní
teorii i v soudní praxi činil výklad některých
zákonných ustanovení této partie zákona
potíže, např. při stanovení obsahu
a rozsahu osobního vlastnictví a zajištění
jeho ochrany při uspořádání
vztahů mezi spoluvlastníky podílovými
i při zániku bezpodílového spoluvlastnictví
manželů rozvodem manželství a dalších.
Zcela do pozadí ustoupily již v soudní agendě
dříve tak typické spory z půjček,
koupě, darování, výměn, obstarávání
záležitostí za jiného a z podobných
vztahů uzavíraných mezi občany navzájem.
Sporů na ochranu osobnosti, jakožto zcela nového
institutu občanského práva, bylo za celý
rok 1965 zatím pouze 71, přičemž jen
v 8 případech bylo žalobě zcela vyhověno,
ve dvou případech vyhověno zčásti
a v 19 případech byla žaloba zamítnuta.
V ostatních věcech skončilo řízení
smírem, zpětvzetím žaloby nebo zastavením
řízení.
Problematika týkající se tohoto nového
právního institutu tedy teprve vzniká. Nejvyšší
soud rozhodování a postup soudů v těchto
věcech sleduje, zatím však počet sporů
nezavdal příčinu k provedení širšího
rozboru stavu soudní praxe. Protože však jde
o důležitou úpravu osobních práv
občanů, bude třeba ihned v počátcích
zajistit sjednocení soudní praxe tak, aby postup
soudů jednak neoslaboval aktivitu občanů
při hájení jejich práv, jednak aby
nebylo těchto práv zneužíváno.
Na úseku pracovního práva bylo skončeno
v roce 1965 u soudů prvého i druhého stupně
celkem 25 941 věcí. Rozhodování soudů
nevykazovala podstatné rozdíly nebo zásadní
nedostatky, protože bylo již v dřívějších
létech za platnosti starých předpisů
Nejvyšším soudem v zásadních otázkách
usměrněno. Stalo se tak při řešení
otázek vzniku a zániku pracovního poměru,
odškodňování pracovních úrazů,
odpovědnosti za škody způsobené pracovníky
organizace apod. Nejvyšší soud usměrňoval
judikaturu rozhodováním senátu o podobných
stížnostech pro porušení zákona,
u nichž byly řešeny některé dílčí
problémy.
Nový zákon o sociálním zabezpečení
svěřil krajským soudům v jednostupňovém
řízení přezkoumávání
rozhodnutí o zákonných nárocích
ve věcech důchodového zabezpečení.
V roce 1965 bylo těchto věcí skončeno
u krajských soudů 10 266.
Při výkladu nových zákonných
předpisů v praxi krajských soudů se
objevila řada sporných a nejasných otázek.
Týkaly se zvláště potíží
se zařazováním pracovníků do
pracovních kategorií pro účely důchodového
zabezpečení, dále rozhodování
o starobním důchodu ve vztahu s předchozím
nebo trvajícím zaměstnáním,
některých ustanovení zákona o sociálním
zabezpečení v dávkách, zdanění
důchodů a dalších otázek. Proto
v součinnosti s krajskými soudy a s centrálními
orgány a na základě vlastních poznatků
zpracoval Nejvyšší soud ve II. pololetí
m. r. rozbor a zhodnocení praxe soudů při
přezkoumávání rozhodnutí orgánů
sociálního zabezpečení.
Tento rozbor vyřešil celkem několik desítek
sporných otázek a zobecnil tak zatímní
zkušenosti z tohoto oboru.
Nejvyšší soud vykonává svými
prostředky dozorovou činnost i nad rozhodováním
státních notářství. Jde o státní
orgán, který má specifickou povahu skladbou
své agendy. Vedle činnosti rozhodovací, zejména
v dědickém řízení a při
registraci právních úkonů, provádí
obsáhlou činnost listinnou, zejména sepisování
smluv k žádosti účastníků,
osvědčuje právně významné
skutečnosti, přijímá do úschovy
listiny a peníze apod. Je zároveň orgánem
pověřeným k provádění
poplatkového řízení, zejména
při vyměřování a vybírání
notářských poplatků z úkonů,
dědictví a převodu nemovitostí a darování.
V roce 1965 bylo u státních notářství
projednáno 152 773 dědictví, registrováno
65 787 smluv o převodech nemovitostí, sepsáno
92 356 listin o právních úkonech na žádost
účastníků a v 60 346 případech
byly vyměřeny či vybrány poplatky
v celkové výši přes 133 mil. Kčs.
Soudružky a soudruzi poslanci, ve své poslední
zprávě o stavu socialistické zákonnosti
jsem konstatoval, že v některých případech
dochází k porušování zákonnosti
v soudním procesu.
Bez zdokonalování průběhu soudního
řízení na trestním i občanskoprávním
úseku z hlediska přísného dodržování
procesních předpisů, bez prosazení
důsledného respektování celého
systému procesních záruk, zabezpečujících
práva občanů v soudním řízení,
nelze s úspěchem usilovat o zdokonalení rozhodovací
činnosti soudů.
Prvý krok k postupnému upevňování
socialistické zákonnosti v oblasti soudního
procesu učinilo plénum Nejvyššího
soudu, které usnesením ze dne 30. dubna m. r. uložilo,
aby soudní dozor se více zaměřoval
na dodržování procesních norem, upravujících
průběh soudního řízení.
Tento úkol zahrnuje též požadavek, aby
v soudním řízení byla plně
respektována zásada objektivní pravdy, a
soudy vždy rozhodovaly na podkladě úplného
zjištění skutečného stavu věci,
tedy v plném souladu s objektivní realitou.
Nedůsledné uplatňování zásady
objektivní pravdy v soudním procesu má zpravidla
velmi vážné politické a společenské
důsledky. Rozhodnuti soudu, které se neopírá
o úplně a spolehlivě zjištěný
skutečný stav věci, nemůže úspěšně
plnit svoji úlohu ve společnosti, jak v oblasti
soudního donuceni, tak i v oblasti výchovy a prevence,
a je v příkrém rozporu s ustanovením
čl. 103 ústavy. Takové soudní rozhodnutí
nemůže přispívat k upevňování
právní jistoty a socialistického právního
uvědomění, ani k formování
uvědomělého a aktivního postoje každého
občana k dobrovolnému dodržování
zákonů a k plnění občanských
povinností.
Pozornost k sjednocování a usměrňování
soudní praxe i v této oblasti procesně právní
nebyla v dřívější době
tak intenzívní, jak by to bylo v zájmu upevnění
socialistické zákonnosti žádoucí.
K tomu nepochybně přispělo i období,
v němž docházelo k deformaci socialistické
zákonnosti a kdy právě procesní předpisy,
jejichž dodržování má být
zárukou zákonnosti rozhodování a práv
občanů v soudním řízení,
byly považovány za ryze formální, jejich
význam byl tak podceňován, případně
nesprávně chápán. K tomu třeba
ještě dodat, že sice ne každé porušení
procesních předpisů má vždy za
následek nezákonné rozhodnutí soudu,
avšak v každém případě jsou
i taková porušení zákona vždy potencionálním
zdrojem porušování socialistické zákonnosti
v rozhodování soudů, a proto vymýtit
taková pochybení z praxe soudů, skoncovat
s přežívajícím podceňováním
procesních předpisů a zvýšit
úroveň soudního řízení
musí být v dané situaci stěžejním
úkolem Nejvyššího soudu i nižších
článků soudního dozoru.